Změny zahájené koncem roku 1989 se výrazně promítly i do olomouckého literárního života. Ve starobylém univerzitním městě proslulém hlavně svými sady a květinovými výstavami se už dlouho (a víceméně marně) usilovalo i o svébytná kulturní či literární periodika nebo nakladatelství. Po roce 1989 se jich vyrojilo hned několik. Do veřejného prostoru byli konečně vpuštěni také literáti sdružení kolem moravského samizdatu, rozvinul se univerzitní život a za léta publikační svobody, kterou už dávno považujeme za zcela samozřejmou, se objevila i nová jména, jejichž význam přesáhl hranice regionu. Zároveň však nelze přehlédnout, že v poslední době olomoucký literární život příliš nevzkvétá.
Periodika a literární život
Mezi první vlaštovky patřil v letech 1990—1991 časopis Notes (pro umění, filozofii a život), vedený Václavem Burianem a Petrem Dvořáčkem. U zrodu dalších časopisů stály především studentské aktivity; Scriptum vzniklo v roce 1991 jako univerzitní časopis, o dva roky později se změnilo v kulturně-společenskou revui. Do roku 2000 vyšly pod patronací zejména Václava Buriana a Pavla Šaradína více než dvě desítky čísel, v nichž byla častá pozornost věnována také slovenským, polským či slovinským příspěvkům. Vznik studentského občasníku Aluze iniciovali v roce 1996 Petr Hanuška a Pavel Juráček na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. S Hanuškou se roku 1998 časopis přestěhoval na filozofickou fakultu a pod šéfredaktorstvím Jiřího Hrabala byl proměněn ve výpravnou revui pro literaturu a filozofii. Na konci roku 2006 redakce Aluze rezignovala na tištěnou podobu a další čísla už šíří pouze na internetu. Další publikační aktivity olomouckých literátů navazovaly na dřívější tradice. Výběr ze samizdatových textů přineslo v letech 1991—1993 pět sborníků nazvaných Bítov, jež uspořádali Petr Mikeš a Rostislav Valušek. Václav Burian a Tomáš Tichák v roce 2003 převedli do Olomouce redakci Listů, v době totality vydávaných v Římě olomouckým rodákem Jiřím Pelikánem. V krátké době se nové redakci podařilo tuto revui, v níž se literatura tradičně ocitá v sousedství společenskovědních a politologických materiálů přínosně obrodit.
Založení nejznámějšího olomouckého nakladatelství Votobia předznamenalo v roce 1990 několik publikací vydaných v Havířově Tomášem Koudelou pod zkratkou M. U. K. L. (Mladé umění k lidem). Koudela se následně spojil s okruhem samizdatových Textů přátel a takto vzniklý podnik zvolil jako základní orientaci vydávání české, zejména katolické poezie. Spory o koncepci vyústily roku 1993 v odchod některých zakladatelů a v uplatňování vskutku širokospektrálního edičního profilu Votobie, jejíž aktivity končí přibližně rokem 2006. Časem v Olomouci přibývala i další vydavatelství a nakladatelství: Burian a Tichák, Danal, Nakladatelství Olomouc, Netopejr, Periplum, Poznání, Prodos, Rubico nebo Vydavatelství Univerzity Palackého.
Novým prvkem v olomouckém literárním životě se stala zdejší pobočka celostátní Obce spisovatelů. K jejím nejvýraznějším počinům patřila konference Spisovatel a společnost, proběhnuvší v roce 1995 na filozofické fakultě. Jak pobočka Obce, tak FF UP postupem času stále výrazněji participovaly rovněž na literárních festivalech doprovázejících od roku 1995 knižní výstavy Libri. (Nultý ročník výstavy uspořádalo Výstaviště Flora již roku 1992.) Jeho areál hostil v letech 2001—2004 také velký mezinárodní festival Poezie bez hranic, jenž připravoval brněnský nakladatel a literát Martin Reiner. Po roční pauze tuto uznávanou a vyhledávanou akci modifikovalo v poněkud skromnějších poměrech občanské sdružení Detour Productions složené z pedagogů a studentů univerzity — Matthew Sweney, Robert Hýsek a další.
Ze zaniklého festivalu Poezie bez hranic
Ze samizdatu do svobody
Během normalizace se Olomouc stala jedním z center nezávislé kultury a umění. Velký podíl na tom měli původci samizdatové edice Texty přátel Jaroslav Erik Frič, Petr Mikeš, Rostislav Valušek a Eduard Zacha. Po listopadu 1989 se logicky právě jim dostalo zvýšené pozornosti nakladatelů i čtenářů. V největší míře to platilo o básníku a překladateli Petru Mikešovi, jehož tvůrčí aktivity z normalizačních časů zprostředkovaly např. sbírky Paměť rány nebo Stříbrný pták ve žluté skříni.
I pro „husitského“ kněze, básníka a výtvarníka Rostislava Valuška je typická uvážlivá práce se slovem. Ve sbírkách Ztotožňování a Milostivé léto reflektuje cestu k Bohu bez křiklavých slov, okázalých gest a rozmáchlých veršů. Další Valuškovy sbírky Léthé ve snu a Duše s vytrhanou podlahou přinesly hutné, až strohé výpovědi o tom, jak se křesťan vyrovnává se svým životním údělem.
Básník, nakladatel (do Brna přesídlená edice Vetus Via) a organizátor kulturního života Jaroslav Erik Frič zprostředkoval vlastní poezii nejprve ve sbírkách Kolotoče bílé hlasy a Houpací kůň šera a jiné básně. Fričovy texty spojují vysoké s nízkým, posvátné s profánním. Později básník své skladby zajímavě skloubil s hudebním doprovodem (Jsi orkneyské víno).
Ve Fričově nakladatelství vyšla ve svazku O skryté Slávě alespoň část díla básníka, prozaika a esejisty Eduarda Zachy, pro jehož texty je příznačné pulzování mezi meditací a záznamem snů.
Samizdatovou zkušenost sdílel rovněž spisovatel Jiří Olič, působící po listopadu mj. jako nakladatelský redaktor ve Votobii, později také jako kurátor olomouckého Muzea umění. Olič je kromě básní autorem pozoruhodných biografických esejů o Jakubu Demlovi a Josefu Váchalovi, aforismů a četných úvah o moderním umění.
Exulantské literární návraty
Mezi exulantskými literárními návraty bychom našli i nemálo těch víceméně spojených s Olomoucí — vzpomeňme zdejší rodáky Jaroslava Hutku, Vratislava Křiváka, Benjamina Kurase, Antonína Mareše nebo Ivu Procházkovou, ale podrobněji se zmíníme pouze o dvou postavách — Zwi Batschovi a Lubomíru Smiřickém.
Profesor univerzity v Haifě Zwi Batscha se v Olomouci narodil jako Hans Batscha roku 1922 a pobýval zde až do nuceného vystěhování do Palestiny na začátku války. Osobní životní bilanci, těsně spojenou se sionistickým hnutím a budováním izraelského státu, sepsal původně německy počátkem devadesátých let. Protože však Olomouci, její historii a osudům vlastním i svých nejbližších spojených s tímto městem věnoval hodně pozornosti, nechal se při jedné návštěvě Olomouce přemluvit k publikování českého překladu. Ten se pod titulem Ve stopách naděje (Vzpomínky olomouckého rodáka v Izraeli) a s novým úvodním slovem objevil roku 2002. Autor na olomoucké dětství a mládí vzpomíná jako na harmonický čas, kdy mu vícenárodnostní, multikulturní a hlavně tolerantní prostředí nabízelo mnoho příležitostí ke vzdělání, duševní kultivaci i tělesnému rozvoji.
Lubomír Smiřický, bývalý student hispanistiky a romanistiky na FF UP, kde před svou emigrací do Švýcarska v roce 1969 působil jako odborný asistent, zahájil svou beletristickou dráhu až v pokročilém věku soukromou edicí osobních vzpomínek Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva. Ze stejného zdroje čerpal také pro román O mléku a strdí. Zážitky však doplnil ještě další vypravěčskou linií, zprostředkující osudy přítele ze studií Ediho Pleinera a jeho blízkých. Takto vzniklá síť příběhů autorovi umožnila zachytit všechno důležité dění na území Čech a Moravy téměř od počátku dvacátého století do současnosti, včetně exilových zkušeností některých zdejších rodáků.
Rodáci a staří známí
Za normalizace jen nemnozí spisovatelé zveřejňovali svou tvorbu jak prostřednictvím oficiálních nakladatelství, tak v samizdatu. Počínala si tak například Sylva Fischerová, jež vedle oficiálně vydaných sborníků Zvláštní znamení a Klíčení a sbírky Chvění závodních koní, přispěla též do undergroundového almanachu Narozeni v šedesátých letech. Básnířku a prozaičku, vyučující dnes na pražské Univerzitě Karlově řečtinu, pojí s Olomoucí jednak osobnost jejího otce J. L. Fischera, prvního rektora obnovené zdejší univerzity, jednak dětství a středoškolská studia. Autorka takřka do každé své knihy promítá citovou vazbu k Olomouci: ze sbírky V podsvětním městě se vynořuje fenomén olomouckých kašen, Šance přináší verše inspirované kostelní a chrámovou atmosférou města a značný prostor dostaly olomoucké reálie i ve výrazně autobiografických prozaických knihách Zázrak a Pasáž.
Podobně jako Fischerová v Olomouci od dětství vyrůstal a častokrát se sem vracel pardubický rodák, prozaik Jan Žáček, jehož inklinování k neznámým stránkám dějin rezonovalo s polistopadovými trendy. Jedním z nich byl zájem o osudy světců. K Františku Neužilovi či Vladimíru Körnerovi se přidal románem A oddělil světlo od tmy, ve kterém vzdal hold Janu Sarkandrovi, světci spojenému s Olomoucí. Tomuto městu a jeho obyvatelům autor věnoval i podstatnou část své další tvorby, prózy Planý most, Katedrála nebo Rozhovor s arcibiskupem Janem Graubnerem. V roce 2010 se po delší odmlce do literatury vrátil olomoucký právník Petr Ritter (Wirth versus stát, Studovali práva se Zdeňkem Šťastným).
Polistopadové objevy
Olomoucký básník Jan Dadák patří k autorům, kteří na literární scéně poprvé stanuli počátkem devadesátých let. Svou duchovně akcentovanou poezii vydal ve sbírce nazvané Vyprázdněný kruh. Typograf a výtvarník Petr Palarčík publikuje své verše jak pod vlastním jménem, tak pod pseudonymem Petr Pustoryj — to ve sbírce Den a noc, složené z textů koncipovaných převážně jako „momentky ze života“.
Objemnou antologii Vertikální nostalgie, prezentující současné olomoucké literáty i výtvarníky, pro Votobii edičně připravil performer s pestrou undergroundovou zkušeností Milan Kozelka. Jako básník debutoval sbírkou Koně se zapřahají do hracích automatů. Sarkasmus, ironie a společenská satira, obsažené ve jmenovaných sbírkách, patří také k autorově prozaické tvorbě. V knize Ponorka jsou za pomoci klíčového principu hospodské historky představeni hosté stejnojmenné kultovní hospody.
K nejvýraznějším a nejznámějším osobnostem svobodné éry bezesporu patří spisovatel Roman Ludva. V jeho prvotině Smrt a křeslo nelze přehlédnout čepovskou inspiraci (Jan Čep žil a tvořil v nedalekých Myslechovicích), a libreto k opeře Tomáše Hanzlíka Krvavá pavlač zase revokovalo zavraždění posledního Přemyslovce, k němuž došlo v Olomouci roku 1306. Premiéra opery se dokonce odehrála na stejném místě, kde k vraždě před sedmi stoletími došlo.
Další respektovaná prozaička Anna Zonová se do Olomouce přistěhovala přes Moravský Beroun. Setkání se sudetským krajem, s jeho historií i současností je nejvíce patrné v jejím románu Za trest a za odměnu a v próze Boty a značky.
Spisovatelská alma mater
Sepětí olomoucké kultury a umění (to slovesné nevyjímaje) se zdejší univerzitou je samozřejmé, dlouhodobé a plodné. Pozoruhodné literáty najdeme též v současnosti jak mezi učiteli, tak i studenty (respektive absolventy), přičemž u nejednoho z nich se studentská vazba k akademické půdě změnila ve vazbu pedagogickou.
Básnické ambice a filologickou erudici už dlouhá léta sdílejí vysokoškolští pedagogové Dušan Žváček a František Valouch a k básnickým knihám z druhé poloviny sedmdesátých let přidali v devadesátých letech další sbírky. U Žváčka, vyznavače hořkých, ale též ironických poloh, to byly knihy Zimní ovoce a Nedosvitky. Pro Valouchův Honorář za hříchy je příznačný civilní výraz, svůj intelektuální potenciál verše nemanifestují, ale spíše skrývají, obdobně neokázale básník nakládá s emocemi.
Alena Nádvorníková prezentovala své texty už v šedesátých letech jako zdejší studentka dějin umění v rámci autorských čtení. Básnický debut Praha, Pařížská ovšem zveřejnila až jako vysokoškolská pedagožka a respektovaná kreslířka i výtvarná teoretička až v polovině devadesátých let. Autorčin dlouhodobý zájem o surrealismus tak vyústil i v básnické výpovědi, které jednak takřka kunsthistoricky reprodukovaly proměny tohoto směru, jednak zřetelně vyrůstaly z psychoanalytického základu. V dalších titulech Nádvorníková potvrdila svůj básnický kredit i mimo surrealistický okruh.
František Všetička publikuje své odborné práce knižně od poloviny šedesátých let. V polovině let devadesátých k nim přidal románový životopis Jakuba Arbesa Před branami Omegy. K další beletrizované podobizně Daleký dům Všetičku inspiroval Viktor Dyk. Na pomezí odborných a uměleckých textů se Všetička pohybuje i v portrétních fejetonech, věnovaných především lidem ze světa umění a vědy (Vnitřní vitráže a Olomouc literární).
Také jeden z nejvýznamnějších a bohužel předčasně zemřelých prozaiků současné české literatury Jan Balabán (Možná že odcházíme, Jsme tady, Zeptej se táty) na FF UP vystudoval češtinu a angličtinu. K jeho nejbližším přátelům se během studií přiřadila budoucí literární kritička a prozaička Blanka Kostřicová (Třebovské povídky, Lyžařské povídky). Na olomoucké „přírodovědě“ začínal svá studia i zmíněný Tomáš Koudela, který se především do české experimentální prózy nesmazatelně zapsal pod pseudonymem Jan Vrak (Obyčejné věci).
Zdaleka největšího ohlasu, včetně řady prestižních ocenění, se pak dostalo básním Olomoučana a absolventa UP Radka Malého (Lunovis, Vraní zpěvy, Malá tma). Základní inspirací Malého je německý expresionismus i snadno identifikovatelný stín dekadence a výčet literárních fenoménů ovlivňujících básníkovu tvorbu by bylo možné dále rozšiřovat. Důležitější je však skutečnost, že Malý k dědictví dřívějších časů přistupuje sice s úctou, ale též s ironií a sarkasmem; rád spojuje hrůzné a komické. Naplno svůj humor a smysl pro hru uplatňuje v tvorbě pro děti (František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, Listonoš vítr). U Malého nelze nezmínit ani jeho překladatelské aktivity a také fakt, že prakticky ve všech zmíněných kontextech jej ovlivnil Ludvík Kundera, který na UP působil jako externí pedagog.
Co by to bylo za univerzitu, kdyby její studenti nezkoušeli psát básně a prózy? Své talenty si tito adepti slovesného umění prověřují jednak v každoroční Ceně rektora UP, jednak se pokoušejí publikovat a velmi často začínají ve vlastních časopisech (Těžkoříct, Helena v krabici, Lžička v šuplíku). Přípravu některých se pak podařilo pojmout jako součást studijních programů a podpořit je granty.
Mezi polistopadovými absolventy univerzity ale najdeme také autory vskutku renomované, kteří působí v redakcích literárních časopisů a podílejí se na vydávání knih jiných autorů. Filozofickou fakultu mají za sebou básníci Bogdan Trojak, Michal Jareš, Gabriel Pleska nebo David Voda. Pedagogickou fakultu absolvoval básník Martin Stöhr.
Už jen letmé a zdaleka ne úplné (zcela chybí zmínky o dramaticích, autorech literatury faktu či literárních vědcích) seznámení s tím, co se v polistopadových časech urodilo v pomyslných olomouckých literárních sadech, naznačuje, že i v širším historickém kontextu patří toto období nepochybně k těm plodnějším. Zároveň však nelze přehlédnout, že poslední dobou přibývá špatných zpráv. Zmiňovanou Votobii už jistě nikdo nevzkřísí, nakladatelství Periplum se po slibných začátcích zmítá v organizačních nejasnostech, zanikla knižní výstava Libri i s doprovodným literárním festivalem, činnost ukončil Literární klub Olomouc, olomoucká pobočka Obce spisovatelů je postižena paralýzou centra této organizace. Jistou naději snad skýtají pouze množící se studentské časopisy, které však ze své podstaty náležejí spíš k efemeritám. Nezbývá než věřit, že se zdejší literární sady budou zase brzy zelenat.
Lubomír Machala, autor je literární vědec a kritik. Působí jako profesor na FF UP v Olomouci.