Procházka v parku, stejně jako četba některých textů, bývá občas velmi riskantní záležitostí: to, co se zpočátku jeví jako vesměs příjemná kratochvíle, se může z nejrůznějších důvodů záhy změnit v zážitek víceméně negativní (opačně tomu bývá zřídkakdy). Riziko lze však přeci jen snížit tím, že se necháme pozvat a provázet osobou důvěryhodnou a obeznámenou.
V případě knihy pojmenované dle zelené oázy v centru Paříže Lucemburská zahrada je snad dostatečně osvědčeným průvodcem Michal Ajvaz — autor, který se dávno etabloval především jako prozaik, v jehož osobitém rukopise se prolíná filozofická a estetická erudice se schopností poutavě vyprávět pozoruhodné příběhy.
Protagonistou jmenované knihy je učitel filozofie Paul, který omylem zadá do internetového vyhledávače zdánlivě nesmyslnou kombinaci písmen. Znalce Ajvazových dřívějších knih asi nepřekvapí, že Paulův překlep nalezne v takřka všepojímající síti sítí svůj odkaz. Ten pak Paula přivede k fragmentu fantasy románu, jehož postavy mluví fiktivní řečí. Ajvaz tedy v expozici variuje jeden ze svých erbovních motivů, tj. objev neznámého slova, respektive jazyka (jinde záhadného písma, znaku). Nečekaným setkáním s nesrozumitelným jazykem se však nezahajuje ani tak dobrodružné pátrání po jeho významech, jako se spíše začíná rýsovat zvláštní milostný trojúhelník, vytyčující v prvním plánu příběh o ztrácení, hledání a nalézání lásky. Komplikované citové vztahy mezi starším mužem a mladou dívkou (obvykle studentkou) jsou společným jmenovatelem též dalších příběhů, jež zasahují do Paulova osudu: kromě zmíněné fantasy o zamilovaném vládci ohrožené říše je to líčení epizody ze života excentrického amerického vědce, který si zkonstruuje dokonalou kopii své ženy, a dále vypravování novodobé „robinsonky“, jež tragickou souhrou okolností přišla o manžela. Jednotlivé příběhy se přitom nerozpadají do nepřehledné tříště, nýbrž jsou v rámci Paulovy dějové linie pevně situačně ukotveny, a nadto i přehledně rozděleny do pěti kapitol nadepsaných jménem hrdinky, která v daném příběhu sehrává hlavní roli.
Další příběhy se do struktury Lucemburské zahrady promítají potenciálně a nepřímo. Umělá řeč, jíž její autor vymyslí gramatiku i slovník, evokuje samozřejmě Tolkienovu elfštinu, motiv robotické figuríny, která věrně imituje vzhled a chování svého ženského předobrazu, připomene Stepfordské paničky Iry Levina. Jiné možné analogie jsou v textu Lucemburské zahrady rovnou pojmenovány a zdá se, že zvlášť inspirativní je oblast populární kultury: v Paulově intelektuálním obzoru a zájmu se totiž pohybuje nejen starověký myslitel, ale také třeba neohrožená hrdinka akčních her nebo postavy z vědeckofantastických filmů.
Houštiny textů
V Lucemburské zahradě se můžeme docela bezpečně a pohodlně pohybovat upravenými cestičkami narace a nacházet na nich zajímavé intertextové odbočky (byť některé mohou být slepé). Vypravování příliš nekomplikují ani pasáže úvahové; některé se mi ale zdály už poněkud ohrané. Bez ironie ovšem připouštím, že například krátké zamyšlení o maskách, jež mohou být paradoxně naší pravou tváří, může leckterému jinému čtenáři připadat originální. Ajvazova Lucemburská zahrada je však též plná spletitých, hůře prostupných houštin, v nichž si přijdou na své pravidelní návštěvníci borgesovských labyrintických knihoven nebo znalci sémiotiky a postmoderní filozofie. Kniha je totiž opět komponována jako vícevrstevný text o textech, jenž využívá prvky a postupy různých beletristických žánrů k názorným ilustracím a konkretizacím obecnějších úvah a složitějších myšlenkových konceptů (opět se tak můžeme setkat kupříkladu s variacemi na téma iluzivního modelování reality, napodobování skutečnosti, ať už v podobě primitivní mechanické hračky, hrůzných androidů či kulis pařížských ulic). Připomínat v této souvislosti, že Ajvazovo dosavadní dílo, zahrnující vedle poezie, prózy a esejistiky i práce odborné a tvořící tematicky úzce provázaný celek, se jistě rovná pověstnému objevováním dávno zmapovaného kontinentu. Lucemburská zahrada tematicky prorůstá do jiných autorových knih zvláště jeho emblematickým motivem zářících liter (viz například soubor esejů Sny gramatik, záře písmen z roku 2003, v nichž se Ajvaz zabývá právě dílem J. L. Borgese) — nezatěžován konvenčními významy fiktivního jazyka, Paul na sebe nechává působit jen kouzelný zvuk hlásek a posléze i „podivnou záři neznámých slov“, „všudypřítomnou auru vycházející z jejich písmen“. Právě to je cesta k Paulovu osvícení: park, město, ženské tělo, kresby na lomu kamenů aj. se najednou v jeho očích transformují ve svérázné texty, v nově zjasněné systémy dosud neviditelných syntaktických pravidel, enigmatických souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími jevy, jež nyní dostávají nový (pravý?) smysl. Ukazuje se ale, že setkání s neznámým podivným jazykem může nejen pozitivně iniciovat zase vznik jiných textů (symfonie, knihy, matematického vzorce), ale může též jaksi recipročně probudit démony spící hluboko v našem podvědomí nebo rozvířit kalné proudy v podzemí zahrady (takto poučen jsem odolal a raději si autenticitu Paulova inkriminovaného slova a hypertextového odkazu neověřil).
Zahradní architektura
Zatímco dřívější Ajvazova prozaická tvorba čerpala mýtotvorný potenciál především z toposu „magické“ Prahy, v posledních románech plní podobnou úlohu hlavně krajiny vzdálené; v obou případech jsou přitom podstatnou složkou vícevrstvé strukturace fikčního světa paralelní časoprostory. Také v Lucemburské zahradě se skrývá několik průchodů do vedlejších světů, ale ty nejsou, řekněme, povahy „reálně magické“, nýbrž reálně elektronické, virtuální, psychické či psychedelické, jak se ukazuje mj. na příkladu oblud, jež napadnou jednu z hrdinek v jejím pařížském bytě. Fabulace se sice ani tentokrát neobejde bez několika dalších fantaskních, bizarních a paradoxních momentů, ale ku prospěchu věci jimi není nijak přesycena.
Realističnost ve výstavbě fikčního světa Lucemburské zahrady s sebou přináší jedno úskalí, jemuž se podle mého názoru autor ne zcela úspěšně vyhnul — zatímco třeba v takovém „druhém městě“ nelze vylíčené události poměřovat „běžnou“ logikou a stát se zde může regulérně prakticky vše, nač stačí autorova imaginace, literární obraz „normální“ Paříže dnešních dnů je některými nezáměrnými nelogičnostmi narušen. Věřím například, že slova v neznámém jazyce způsobila u Paula změnu ve vnímání skutečnosti, respektive „skutečnosti“ (koneckonců k tomu stačí i látka označovaná trojicí písmen L, S a D), ale nevěřím, že by hrdinové současnosti nevlastnili mobilní telefony a museli si volat z pouličního automatu na pevnou linku. Nebo že by Paul rozpracovanou knihu, na které mu evidentně bytostně záleží, svěřil velmi nejisté elektronické záloze. Tady je až příliš viditelný spisovatelův zásah do přirozené „zahradní architektury“: mobily zde nejsou proto, aby milenci spolu nemohli mluvit, a autor tak mohl Paula poslat na cestu do Karibiku. Ledabylé ukládání rukopisu je nutné zase proto, aby se vůbec mohla realizovat vpravdě ďábelská manželčina pomsta. Ostatně ani způsob odplaty za Paulovu nevěru není příliš přesvědčivý — nechci ženám obecně upírat talent pro chladně rafinované a kruté pomsty, ale v tomto případě je manželčino počínání natolik složité, finančně a časově náročné, že by odpovídalo ženě veskrze šílené. Povahopis Paulovy manželky však o mentální poruše nesvědčí.
Ve své charakteristice a hodnocení Lucemburské zahrady jsem pohodlně a dosti neinvenčně používal hned první klíč, který mi její autor podstrčil. Na jiné je však už pozdě, a tak nezbývá než s pomocí paralely „park — text knihy“ bránu navštívené zahrady za sebou také zavřít. Přes uvedené výhrady považuji Ajvazovu knihu za velmi zajímavé místo, kam se rozhodně vyplatí zajít, určitě ne jen jednou. A vůbec nevadí, že i při opakovaných potulkách mi zřejmě mnohá zákoutí zůstanou stále skryta, o pletivu kořenů pod povrchem textu ani nemluvě. Bloudění Lucemburskou zahradou mi totiž tak jako tak přinášelo většinou příjemné rozptýlení a zároveň podnětné impulsy k přemýšlení — nakonec možná právě to jsou hlavní důvody, proč navzdory možným nebezpečím rádi navštěvujeme parky i beletrii.
Autor je literární kritik a teoretik
Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada, Druhé město, Brno 2011
