Kdo to vlastně je!?
To je otázka, která se vynořila, jakmile médii proběhla informace o udělení loňské Nobelovy ceny za literaturu. Ale není třeba zmítat se v pochybnostech o vlastním kulturním rozhledu. Ani významný německý literární kritik Marcel Reich-Ranicki o Tomasi Tranströmerovi v životě neslyšel. „Nemám ani tušení, kdo tento lyrik je,“ říká v rozhovoru publikovaném 6. října 2011.
Proč výbor vybral zrovna Tomase Tranströmera?
To je asi nejtěžší otázka — a úplnou odpověď na ni nejspíš nikdy nedostaneme. Skutečností je, že rozhoduje jen několik lidí, jejichž motivace mohou být nejrůznější. Mezi lety 1903 a 2011 obdrželo některou z Nobelových cen dvacet devět Švédů. A Tomas Tranströmer je již osmým švédským laureátem této ceny za literaturu.
Pouze spisovatelé píšící v angličtině (26 cen), francouzštině (13), němčině (13) a španělštině (11) byli úspěšnější. Řeč malého národa na severu Evropy je tedy rozhodně světová, alespoň pokud jde o Nobelovy ceny. Světovější než ruština, arabština a desítky jazyků národů mnohem početnějších, než je devítimilionové Švédsko. Cenu třeba nikdy nedostali spisovatelé jako Lev Nikolajevič Tolstoj, Anton Pavlovič Čechov, Henrik Ibsen nebo James Joyce. Nelze se ubránit myšlence o košili bližší kabátu.
Co víc, Nobelovu cenu za literaturu uděluje Švédská akademie. A s výjimkou německé spisovatelky židovského původu Nelly Sachsové, která získala švédské občanství po druhé světové válce, a kupodivu i Tranströmera, byli všichni tamní ocenění autoři právě členy Akademie. Ve skutečnosti se Tranströmer odlišuje ještě v jedné věci: jeho knihy jsou — na rozdíl od jiných švédských laureátů, například básníka Harryho Martinsona či prozaika Eyvinda Johnsona — velmi překládané (asi do šedesáti jazyků), a on je proto ve světě známý. Nebo — alespoň teoreticky dostupný.
Za co dostal Nobelovu cenu!?
Ani členství v Akademii, ani počet překladů ovšem samy o sobě nic neříkají o přínosu spisovatelova díla pro čtenáře. Nicméně v tomto případě se obávám, že pro majitele jen průměrně dlouhého básnického střeva nebude úplně snadné autorovu lyriku strávit.
A není to složitý jazyk, který by se zpěčoval uchopení (či překladu). Jsou to obrazy, které před nás autor klade. Akademií byl oceněn za to, že nám „ve zhuštěných, prosvícených obrazech nabízí nový způsob nahlížení skutečnosti“ — ale nové způsoby vedou často i k nepochopení a kontroverzím, nejen k obdivu.
Již jeho první kniha byla silně kontroverzní a budila oba extrémní pocity — „Ano!“ i „Ne!“. Faktem je, že Tranströmer patří k básníkům, kteří metafory používají spíše více než méně. Rozhodně není z těch, kteří svět popisují takový, jaký je; proměňuje ho tak, jak si sám přeje. Ne každému jeho pohled vyhovuje. Část kritiků metafory v básníkově tvorbě označila za místy „poněkud přetažené“.
Tak znovu: Tranströmer — kdo to tedy je?
Tomas Gösta Tranströmer se narodil 15. dubna 1931 jako syn učitelky a redaktora. Po otci, který od rodiny odešel, mu kromě jazykového nadání zůstalo i prostřední jméno Gösta a po dědečkovi z matčiny strany láska k moři (děda byl lodivod). Svůj vztah k moři si Tomas v dětství každé léto upevňoval na ostrově Runmarö v šérách u Stockholmu.
Vyrůstal ve Stockholmu, v neúplné rodině jako jedináček, intelektuální, citlivé dítě, introvert. Miloval muzea a založil si i vlastní sbírku přírodnin. Za války odmítl vlažný švédský pragmatismus a stavěl se proti Hitlerovi. Od běsů dospívání se utíkal ke hře na klavír a při školních hodinách latiny nad Horatiem pochopil, že forma dává naději obsahu.
Často se uvádí, že Tranströmer vystudoval psychologii, to však není přesné. Po absolvování vysokoškolského studia literárních dějin a poetiky si skutečně doplnil vzdělání i v tomto směru, ovšem pouze na úrovni vzdělávacího kurzu pro dospělé.
Duší básník a překladatel, každodenní profesí psycholog, který pracoval s mládeží, s delikventy a s drogově závislými. Průnik těchto dvou světů nalezneme ve sbírce Vězení, jediné, kterou vydal až mnoho let po jejím napsání. A zatímco dětství a nyní i stáří tráví ve Stockholmu, třicet pět let své dospělosti prožil ve Västeråsu u jezera Mälaren. Jeho verše vytesané do kamenů v chodnících překračují dnes lidé v centru města s mnohem větším zájmem: vedlejší efekt prestižního ocenění. Původní časté nepochopení je zapomenuto.
První knihu básní vydal Tranströmer, když mu bylo dvacet tři let. Poslední, třináctá sbírka Velká hádanka, mu vyšla v třiasedmdesáti letech. Krátkou (a jedinou, pokud nepočítáme vydanou korespondenci) prozaickou knihu, knihu vzpomínek na své dětství, napsal v rámci životního bilancování v šedesáti letech a projevuje se v ní spíše jako psycholog než jako vypravěč.
Nepříjemnou životní epizodou s trvalými následky byla mozková mrtvice, která ho postihla v roce 1990 a vedla mimo jiné k expresivní afázii — neschopnosti vyjádřit se mluvenou řečí. Svou předposlední sbírku Smuteční gondola napsal částečně ještě před onemocněním a dokončil ji již jako pacient, který ztratil nejen schopnost hrát na piano (ochrnula mu pravá ruka a paže), ale i veřejně předčítat své verše, což do té doby činil často a velmi dobře.
Dokázal Tranströmer číst budoucnost?
Je až děsivé, když se zamyslíme nad koloběhem jeho života: zatímco dříve se Tranströmer ve svých básních snažil vyjádřit nevyjádřitelné, později se dostavila skutečná neschopnost vyjádřit se. Přesně tak, jak napsal ve sbírce Baltské moře (Östersjöar, 1974):
Něco chce být řečeno, ale slova s tím nesouhlasí.
Něco, co se nedá říct,
afázie,
nejsou žádná slova, snad způsob či tón…
Co víc, ve stejné básni pokračuje:
Pak přichází mozková mrtvice: pravostranné ochrnutí s afázií, může chápat jen krátké věty, říká špatná slova.
Po necelých dvaceti letech se jeho osud až mysteriózně, hrozivě a především doslovně naplnil.
O čem a jak Tomas Tranströmer píše?
Tranströmer píše hlavně volným veršem, zpočátku jej fascinovaly rovněž antické formy. Ke konci své tvorby objevuje klasické haiku. Píše o nepopsatelném, používá složité alegorie, vnímá skutečnost originálním způsobem. Jeho básně slouží jako „průběžné zkoumání hádanky individuální identity v mnohočetném bludišti světa“ (jak to vyjádřilo Tranströmerovo dvorní nakladatelství Bonnier). Ve své tvorbě se dotýká mystična, jeho obrazy přesahují náš svět skrze sny či přírodní lyriku. V posledních dvou sbírkách se stále více věnuje tématu své nemoci a přicházející smrti. Je cenné mít možnost seznámit se s jeho vědoucím a vyrovnaným přijímáním konce.
V České republice doposud vyšly z jeho tvorby pouze ukázky. V roce 1992 v časopise Světová literatura v překladu Libora Štukavce a v roce 1999 v antologii švédské poezie Ostrými paprsky v překladu Milana Richtera a Dagmar Hartlové.
Václav Nováček je publicista, vede nakladatelství AXVED Publishing
