V pátek před poslední adventní nedělí mi zavolala kamarádka, ať se podívám na některý ze zpravodajských serverů; prý budu koukat. „Putine, ke mně! připíchl si na sako Schwarzenberg,“ hlásal jeden z titulků. To jsem teda koukal… S výtvarnicemi Martinou Kupsovou a Bětou Skálovou jsme na podzim vydali obrázkovou knížku s krátkými texty. Některé strany zbyly, a tak se z nich vyrobily placky. Většinou jen s obrázky, někdy i s textem. A jeden z nich doputoval na placce až do parlamentu. Trojverší „Putine, ke mně. / Mazej / na místo!“ cestou na ministerskou klopu prošlo zvláštní transformací — stalo se sloganem. Novináři citovali názor opozice; prý se jedná o mezinárodní politický skandál, ovšem nakonec se všichni spokojili s „vlnou kritiky“ a odpoledne už to nikoho nezajímalo. Nedivím se, na trhu s informacemi je nutné vše nafouknout, zvýšit čtenost, a tedy i konzumaci reklamy, a pak hned servírovat další chod. Informační akcelerace (zvlášť na internetu) nesmí zpomalit.
Nejdřív jsem se všemu zasmál a jako podařený vtip to rozeslal mailem. Říkal jsem si taky, že je přece skvělé, když má nějaký (dokonce můj!) text takovou apelativní schopnost, že to dotáhne až k pohoršení části zákonodárného sboru. A zápasil jsem samozřejmě se záchvěvem jájínkovství. Zanedlouho jsem ovšem vystřízlivěl. Text, který je publikován, svého autora už — jak se potvrdilo — nepotřebuje. A dostavil se naopak pocit trapnosti. Najednou mi bylo především nepříjemné, že se ona přesmyčka stává předmětem z třetiny pohoršené, z třetiny čecháčkovské, z třetiny přihlouplé reakce opozičního politika a zároveň roztomilou klukovinou hlavy české diplomacie, vyznačující se touž šarmantní (sebe)ironií, která našla tak přesvědčivé uplatnění v předvolební kampani. Ministr Schwarzenberg nadto tvrdil, že mu placku připnula jakási dívka a nevěděl prý ani, co na placce stojí. Vše skončilo v dokonale smíšených pocitech absurdity. Mohl by tohle být příklad „úspěšné“ angažované básně? Takové, co se stane sloganem? Přeteče z literární hry se čtenářem do kolektivního mediálního lunaparku? Pobaví, pohorší a vysublimuje? Těžko. Uspokojit se takovou angažovaností prostě nejde. O žádnou angažovanost se navíc nejednalo, byl to jen nečekaný průsak. Angažovanost, která by měla za cíl právě tohle, dokáže být snad rychlá a úspěšná jako vtip, ale opakovaný vtip není už vtipem. Není to doufám potíž onoho krátkého textu, je to potíž chápání „angažovanosti“ jako úderného metaforického komentátorství ve verších. Právě tak si ji představují někteří její příznivci i její krasodušní odpůrci. Opakovaná báseň — klidně může být potměšilá, kritická, prostá a o třech verších — na rozdíl od vtipu básní zůstane. News that stays news. Žádná básnická metafyzika, ale nezbytná víceúrovňová architektura umění zvaného literatura. To je myslím platný paradox i imperativ kterékoli kritické poetiky. A zároveň riziko, které s sebou taková poetika nebo i literární provokace nese.
V sobotu při cestě metrem jsem před Můstkem zažil prapodivnou situaci. Došlo k výpadku proudu, metro zastavilo a na chvíli se ponořilo do tmy. Všichni na pár sekund překvapeně zmlkli a po chvíli se do ztichlé tmy začaly ozývat pohoršené i zlehčující komentáře spolucestujících. Přerušil je ženský hlas. Nějaká žena se naříkavými slovy úpěnlivě dovolávala pomoci. V naprosté tmě nebylo v první chvíli ani docela jasné, z které strany hlas přichází. Navíc si člověk nebyl jistý, jestli se nejedná o provokaci, až nějaký rozezlený muž nedaleko mě zařičel: „Okamžitě toho nechte, nebo… Do prdele…!“ Ozvali se ještě dva nebo tři. Z jejich hlasů se vyřinul podivný, hmatatelně nervózní vztek — na tmu, nejistotu, na to, že se vůbec něco děje, i na to, že se neví co, kde a komu. V černé tmě vyzněly jejich výbuchy spíš absurdně a opět všechno ztichlo. Zakrátko se rozsvítilo, souprava se rozjela, byli jsme na Andělu. Nic nenasvědčovalo tomu, že se něco stalo, nikde oběť, nikde pachatel, všechno vypadalo normálně. Jen ve tvářích spolucestujících a patrně i v té mé se zračila nejistota a chuť odsud vypadnout. Za jakýmkoli cílem.
V neděli zemřel Václav Havel. Z různých stran mi naráz chvíli přišlo asi pět textovek oznamujících tu smutnou novinu. Ostýchám se o tom vůbec psát, protože už dneska, den poté, cítím nebezpečí veřejného sentimentálního kýče, který kalí onen intimní smutek nad odchodem vzdáleného blízkého člověka. První, co mě napadlo: jet „ke koni“ a zapálit svíčku. Byla to ta instinktivní reakce, která se mění v potřebu jasně symbolického jednání. Večer jsem, asi jako kdekdo, sáhl po knížce Václava Havla. Vzal jsem do rukou interview Karla Hvížďaly Prosím stručně z roku 2006. V jedné z drobnějších úvah, které se proplétají tkanivem rozhovoru, žasne Václav Havel nad tím, jak je možné, že se on, autor absurdních her, ocitl v roli státníka, a uvažuje, není-li „takovým menším omylem dějin“. Jeho konsekventní a odpovědné trvání na tom, že autentický jazyk člověka znamená nutnou podmínku jeho osobnosti, ho vedlo nejenom k výjimečnému literárnímu projevu, ale i k přirozené lidské i politické aktivitě. Zatímco v jeho absurdních hrách se tato nutná podmínka ukazuje via negativa — jako absolutní prázdno jazykové, a tudíž i myšlenkové fráze, v životě „občana Havla“ to byla snaha ubírat se opačnou cestou. Kritika a tím spíš angažovanost Václava Havla byla komplexní. Ve sféře „přeneseného významu“ destruovala umělohmotný jazyk, ve sféře doslovné reality byla pak zcela konstruktivní.
Ty tři sychravé prosincové dny uplynuly strašlivě rychle. Nebýt textu, který píšu pro Host, bych si je ani nestihl uvědomit, dva bych možná zapomněl nadobro. Z prvního zbyl pocit, že se stalo cosi nemístného, i jasné vědomí, že „angažovanost“ literatury (kterou můžu alespoň minimálně, jako ten nejposlednější — tedy autor — ovlivnit) a mediální úspěch se prostě nesetkávají. Jedno může nanejvýš parazitovat na druhém, víc nic. To druhé polkne to první snad jako zajímavost. Angažovanost existuje v prostoru mezi čtenářem a textem, ve sdílené fikční hře, ne v mediální fikci. Tudy cesta nevede. Po odchodu Václava Havla (a Ivana M. Jirouse) zbyl pocit jisté symbolické osiřelosti, i náhlé vědomí toho, že teď „to“ začíná být na generaci mých rodičů a taky na nás. Najednou jako bychom všichni měli být dospělejší „na republikové úrovni“. Humanismus a s ním ve všech jeho projevech přirozeně spojená „angažovanost“ Václava Havla se najednou zdá být obrovskou výzvou, vedle níž například diskuse o angažovanosti v poezii vyznívá — poněkud banálně. Ono totiž není o čem diskutovat. Její „angažovanost“ je přirozená, jen ten termín je zaplevelený, a v kontextu poezie, která je (pokud je) i v nejsurovějším výrazu zcela subtilní, pořád jaksi zapáchá někdejší ideologií, případně citrusově voní dnešním marketingem, který dokáže také být ideologickou masáží svého druhu. Po angažovanosti v poezii je asi hlad i jinde než u „čtenářů poesie“. O to větší zodpovědnost se s ní pojí. Co nakonec zbývá, je ten nejistý výkřik ve tmě. A vedle něj nevysvětlitelná a statisticky neuchopitelná víra ve slovo, které uchovává smysl, přestože ozvěna výkřiku, který v tunelu zůstal (řečeno s jistým patosem a z pohledu fyziky zcela chybně), nedoznívá.
Důležité PS:
Ještě k té placce: alibismus Karla Schwarzenberga mě vlastně docela zklamal. Výmluva na tajuplnou dívku a snahu jí udělat radost, byla patrně kvůli udržení minimálnímu politického dekoru nutná. I politici rádi dělají dívkám radost. Ovšem nakonec se ukázalo, že ministrův postoj ve věci „placka“ zůstal veskrze sympatický. Na otázku Daniely Drtinové, jestli se dívky nedají potěšit jiným, diplomatičtějším způsobem, stál za svým: … Podívejte, já vám něco řeknu: poté, jak proběhly [v Rusku] ty volby, poté, jak se taky pan ministerský předseda Putin teď vyjadřuje o opozici, slušelo by se jisté uskromnění, kdyby mazal na místo. ... Podle mého názoru, i když je někdo sebemocnější, i když je to veliká velmoc, neznamená to, že máme sklonit hlavu, že si nesmíme dělat i poměrně nevinné žerty i z mocipánů tohoto světa. ...“ (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/211411058041216/video/).
Ondřej Buddeus studuje na FF UK, je překladatelem a redaktorem časopisu Psí víno.
