Gioův provokativní esej „Může být poezie důležitá?“ vyšel poprvé roku 1991 v měsíčníku Atlantic Monthly. Vzbudil větší ohlas než jakýkoli jiný příspěvek v historii tohoto časopisu a zažehl rozsáhlou mezinárodní debatu o úloze poezie v současné společnosti. Následně jej autor publikoval v rámci stejnojmenné esejistické sbírky, která se od té doby dočkala několika reedic. Dnes, přesně dvacet let od jeho prvního vydání, může český čtenář konstatovat, že mu uplynulá doba neubrala na aktuálnosti — právě naopak!
Americká poezie dnes patří k subkultuře. Přestala být součástí mainstreamového uměleckého a intelektuálního života a stala se specifickou záležitostí, kterou se zaobírá poměrně malá a izolovaná skupina. A jen velmi málo z horečného úsilí této skupiny se dostane mimo její rámec. Básníci se obecně vzato stále těší jistému kulturnímu statusu a je jim — podobně jako kněžím ve městě agnostiků — projevována určitá zbytková úcta. Ale coby jednotlivci jsou na umělecké scéně téměř neviditelní.
Na situaci, v níž se ocitají soudobí básníci, je nejpřekvapivější, že přichází v době, kdy poezie zažívá dosud nebývalý rozmach. Nikdy nevycházelo tolik básnických sbírek a antologií a tolik literárních časopisů jako nyní. Nikdy nebylo tak snadné uživit se básnickou tvorbou, jako je tomu dnes. V současnosti existuje několik tisíc univerzitních pozic pro učitele tvůrčího psaní a mnoho dalších podobných míst na úrovni základních a středních škol. Kongres dokonce jmenuje oficiálního básníka Spojených států a stejný titul udílí také dvacet pět amerických států. Básníci mohou využívat rozsáhlé sítě veřejných dotací, na níž se podílejí různé instituce na federální, státní i místní úrovni, nebo se mohou ucházet o podporu ze soukromého sektoru, který tuto síť rozšiřuje o nabídku nadačních stipendií, cen spojených s finanční odměnou a placených pobytů v zařízeních, kde se umělci věnují své tvorbě. Nikdy předtím také nebylo otiskováno takové množství kritických pojednání o moderní poezii, která dnes plní desítky literárních věstníků a odborných časopisů.
Vzestup nové poezie a básnických programů je z historického pohledu skutečně nevídaný. Každoročně vyjde téměř tisíc nových sbírek a další záplava nových básní se objeví v nejrůznějších časopisech. Nikdo neví, kolik autorských čtení se koná, ale každý rok jich musejí být desítky tisíc. Ve Spojených státech momentálně běží okolo dvou set magisterských a přes tisíc bakalářských programů tvůrčího psaní. Počítáme‑li průměrně s deseti studenty v každém z těchto magisterských studií, znamená to, že během příštího desetiletí vyjde z univerzit okolo dvaceti tisíc diplomovaných profesionálních básníků. Z těchto statistik by nezúčastněný pozorovatel mohl snadno dovodit, že žijeme ve zlatém věku americké poezie.
Jenomže tato konjunktura poezie zůstává povážlivě omezeným fenoménem. Desetiletí financování z veřejných i soukromých zdrojů vytvořilo početnou profesní skupinu, která novou poezii produkuje i konzumuje. Tato skupina se skládá z armády pedagogů, studentů, redaktorů, nakladatelů a administrátorů. Většina jejích odnoží se sdružuje kolem univerzit a její členové se postupně stali primární čtenářskou základnou, na kterou se soudobé básnictví orientuje. Výsledkem je stav, kdy se energie americké poezie, která kdysi směřovala ven, čím dál více obrací do sebe. Uvnitř takové subkultury se rozdělují ceny a básníci si budují svou literární pověst. Abychom parafrázovali definici z knihy Poslední intelektuálové od Russella Jacobyho, která popisuje, co dnes stačí k akademické proslulosti: „slavný“ je dnes takový básník, kterého znají ostatní básníci. Těch ostatních je ovšem dost na to, aby i takto limitovaná sláva měla svůj význam. Není to tak dávno, kdy byla fráze „poezii čtou jen básníci“ považována za zničující odsudek. Nyní je to zkušeností ověřené heslo, jímž se řídí marketingové strategie.
Dochází tedy k paradoxní situaci, která se zdá být zenovou záhadou kulturní sociologie. Během posledního půlstoletí stoupal počet čtenářů americké poezie z řad odborníků, ale čtenářů ze široké veřejnosti ubývalo. Navíc se stalo, že hybná síla, která stála za institucionálním úspěchem poezie — za rozmachem programů akademického psaní, nárůstem počtu dotovaných časopisů a nakladatelských domů, za vznikem kariérních pozic v oboru tvůrčího psaní a za přesunem americké literátské kultury na univerzitní půdu —, nechtěně přispěla k vymizení básnické tvorby z veřejného prostoru.
Vlastní svět
Průměrný čtenář považuje tvrzení, že poezii čte stále méně lidí, za zřejmou skutečnost. Je příznačné, že v rámci dané subkultury jsou podobná prohlášení často odmítána, což svědčí o izolovanosti této skupiny. Nadšení příznivci se chovají jako zástupci parnaské obchodní komory a snaží se udělat dojem upozorňováním na početní růst publikací, programů a profesorských míst. Vzhledem k optimistickým statistikám dokazujícím materiální rozkvět poezie je těžké doložit, že její intelektuální a duchovní vliv zeslábl. Nemůžeme se opřít o jednoznačná čísla, ale při nezaujatém pozorování světa myšlenek a literatury musíme uznat, že jde o nepopiratelný fakt.
Deníky přestaly uveřejňovat recenze básnických sbírek. Poezie a básníci se objevují v běžných tiskovinách jen zřídka. Národní knižní cena zrušila roku 1984 kategorii poezie. Přední kritici se poezii věnují jen málokdy. Vlastně je to tak, že poezii nerecenzuje prakticky nikdo kromě ostatních básníků. Populární sbírky soudobé poezie téměř neexistují, s výjimkou těch, které jsou zaměřené na čtenáře z akademických kruhů jako například Norton Anthology. Zkrátka se zdá, že velký počet čtenářů, který se stále ještě zajímá o kvalitní beletrii, nechává poezii bez povšimnutí. Je docela možné, že čtenáři znalému děl Joyce Carol Oatesové, Johna Updikea a Johna Bartha neřeknou jména jako Gwendolyn Brooksová, Gary Snyder nebo William De Witt Snodgrass vůbec nic.
Pro pochopení mikrokosmu, v jakém se současná kultura nachází, stačí, když se blíže podíváme na to, jak o poezii píše The New York Times. Recenze nových sbírek téměř nikdy nevycházejí přes týden, ale jsou odsouvány do nedělní knižní přílohy. I tam se ovšem objeví pouze dohromady s jinými tituly, v rámci článku stručně hodnotícího hned tři nové knihy najednou. Zatímco romány či životopisné knihy jsou recenzovány v čase uvedení na trh nebo těsně po něm, sbírka poezie důležitého básníka, jako je Donald Hall nebo David Ignatow, může být zmíněna třeba až po roce. Případně se nemusí dočkat nikdy. Sbírka The Flying Change Henryho Taylora byla recenzována až poté, co získala Pulitzerovu cenu, a sbírka Transparent Gestures Rodneyho Jonese až několik měsíců poté, co vyhrála Cenu Národního kruhu knižních kritiků. Pulitzerem oceněnou sbírku Thomas and Beulah Rity Doveové Times nerecenzoval vůbec.
Stejná, ba zpravidla ještě horší situace panuje i ve všech ostatních tiskovinách. The New York Times pouze odráží obecně sdílený názor, že poezie sice vzniká dost, ale pro čtenáře, nakladatele ani inzerenty — vlastně pro nikoho vyjma ostatních básníků — to příliš neznamená. Většina novin a časopisů nakládá s poezií jako s literárním zbožím, které není ani tak určeno k četbě, ale o němž je na místě pronést něco pochvalného. Většina redaktorů přistupuje k poezii a recenzím básnických sbírek po vzoru prosperujícího rančera z Montany, který má ve svém chovu několik buvolů — ohrožený druh ovšem nepůjde na porážku, slouží pouze coby připomínka letité tradice.
Poezie na ústupu
Tvrzení o úpadku kulturního významu poezie nejsou ničím novým. V americkém písemnictví se objevují už v devatenáctém století. Ale snad můžeme říct, že moderní diskuse o této otázce začaly v roce 1934, kdy Edmund Wilson vydal první verzi svého kontroverzního eseje „Is Verse a Dying Technique?“ (Hrozí verši záhuba?). Wilson konstatoval, že při pohledu na dějiny literatury lze pozorovat postupné zužování role poezie, přičemž tento proces započal již v osmnáctém století. Zejména důraz romantismu na intenzitu prožitku způsobil, že poezie byla považována za „pomíjivou a omezenou svým žánrem“ a nakonec se scvrkla v převážně lyrický způsob vyjádření. Verš — který byl do té doby oblíbeným prostředkem využívaným ve vyprávění, satiře, dramatu, ba dokonce i v historických a vědeckých spekulacích — ustoupil do oblasti lyriky a většinu jeho dosavadního kulturního území zabrala próza. Velká literatura budoucnosti, domníval se Wilson, bude sestávat téměř výhradně z prózy. Wilson byl schopným analytikem literárních trendů. Jeho skeptické hodnocení poezie a jejího místa v moderní literatuře bylo za poslední půlstoletí častým terčem útoků a výtek, ale nikdy je nikdo přesvědčivě nevyvrátil. Vůči jeho argumentaci se museli vymezovat všichni budoucí obhájci moderní poezie. Z Wilsonova přístupu vycházeli také pozdější bořitelé tradic od Delmora Schwarze po Christophera Clausena. Posledním a nejuznávanějším z řady těchto revizionistů je Joseph Epstein, jehož jízlivá kritika „Who killed Poetry?“ (Kdo zabil poezii?) se nejprve objevila v časopise Commentary a posléze vyšla v AWP Chronicle (žurnálu AWP — Associated Writing Programs) u příležitosti konání sympozia věnovaného programům akademického a tvůrčího psaní, na kterém padaly mimořádně ostré připomínky. Není náhoda, že Epstein v názvu svého příspěvku odkazuje k Wilsonovu eseji, a to hned dvojím způsobem: zaprvé dává nadpisu svého pojednání formu otázky a zadruhé si od Wilsona půjčuje metaforu smrti.
Epstein v podstatě aktualizoval Wilsonovy závěry, ale s několika podstatnými rozdíly. Zatímco Wilson chápal klesající význam poezie na kulturním poli jako postupný proces odehrávající se po tři staletí, Epstein se zaměřil na několik posledních desetiletí. Postavil proti sobě největší díla modernistů — Eliotovy a Stevensovy generace, která převedla poezii z neživotného romantismu do dvacátého století — a dle jeho názoru nevýznamná díla soudobých básníků. Tvrdil, že modernisté byli umělci, kteří vycházeli ze široké kulturní vize, kdežto současní tvůrci jsou „básničtí profesionálové“, kteří se pohybují v uzavřeném světě univerzit. Wilson přisuzoval osud poezie dějinným silám, Epstein vinil samotné básníky a instituce, které pomáhali vytvořit, zejména pak kurzy tvůrčího psaní. Epstein byl brilantní polemik a přál si, aby jeho esej zapůsobil jako rozbuška. To se také stalo: jeho zveřejnění podnítilo explozi kritiky. Žádný jiný esej z poslední doby, který se zabývá americkou poezií, nevyvolal tolik okamžitých reakcí na stránkách literárních časopisů jako ten Epsteinův. A zcela jistě žádný nesklidil tak prudkou a negativní kritiku od samotných básníků. Do dnešního dne se k němu veřejně vyjádřilo nejméně třicet autorů. Jen básník Henry Taylor publikoval hned dva nesouhlasné články.
Básníci jsou právem citliví na tvrzení, že poezie ztrácí svou kulturní důležitost, protože novináři a recenzenti příliš zjednodušují a podobnými vyjádřeními posílají veškerou poezii do propadliště dějin. Obvykle platí, že čím méně toho kritik o poezii ví, tím ochotněji ji odsuzuje. Domnívám se, že nikoli náhodou pocházejí dva z nejpřesvědčivějších esejů na téma údajného zániku poezie z pera význačných kritiků beletristické literatury, kteří o současné poezii běžně nepíší. Je příliš brzy na to, abychom posuzovali, zda se Epstein ve svém eseji mýlil nebo ne, ale literárnímu kritikovi neunikne, že Wilson si svou kritiku načasoval poněkud nešťastně. Když dokončoval onen slavný esej, básníci jako Robert Frost, Wallace Stevens, T. S. Eliot, Ezra Pound, Marianne Mooreová, E. E. Cummings, Robinson Jeffers, Hilda Doolitleová, Robert Graves, W. H. Auden, Archibald MacLeish, Basil Bunting a mnozí další psali své nejzdařilejší básně, které se dotýkají historie, politiky, ekonomiky, náboženství i filozofie a které se staly nezpochybnitelnou součástí kulturního bohatství. Zároveň začínali publikovat příslušníci nové generace, včetně Roberta Lowella, Elizabeth Bishopové, Philipa Larkina, Randalla Jarrella, Dylana Thomase, A. D. Hopea a dalších autorů. Wilson sám později připustil, že nástup tak všestranného a ctižádostivého básníka, jako byl Auden, je v rozporu s několika body jeho argumentace. Přestože však Wilsonovy předpovědi nebyly vždycky přesné, jeho chápání obecné situace, v níž se poezie ocitla, bylo prozíravé, byť skličující. I když stále vzniká velká poezie, ze středu literárního života se vytratila. Sice ji podporuje loajální skupina příznivců, ale básníci ztratili sebevědomí a s ním i pocit, že oslovují širokou veřejnost a ovlivňují všeobecnou kulturu.
Uvnitř subkultury
Dokonce i uvnitř subkultury, v níž se poezii daří, lze pozorovat, jak její pozice slábne. Zavedené rituály básnického světa — čtení, malé časopisy, dílny a konference — vykazují překvapivě mnoho dobrovolně přijatých omezení. Proč se například poezie jen zřídkakdy mísí s hudbou, tancem nebo divadlem? Většina čtení sestává pouze ze samotných básní — pocházejících obvykle pouze z pera autora představovaného v rámci daného večera. Když taková čtení pořádal před čtyřiceti lety Dylan Thomas, polovinu programu věnoval recitaci děl jiných básníků. Nebyl to zrovna nejskromnější muž, ale před uměním se dokázal sklonit. Dnes je většina čtení spíš oslavou autorova ega než poezie. Není se co divit, že publikum, které se podobných událostí účastní, obvykle sestává pouze z básníků, z básnických adeptů a autorových přátel.
V současnosti existuje několik desítek časopisů, které otiskují pouze verše. Nepublikují literární recenze, od začátku do konce obsahují pouze nové výtvory soudobých veršotepců. Básně jsou natlačené jedna na druhou jako skleslí emigranti v podpalubí, až z toho bolí srdce. Mezi mnoha nevýraznými básněmi lze snadno přehlédnout nejeden klenot. Ke čtení těchto časopisů je třeba nesmírného úsilí podpořeného otevřeností a pozorností. S tím se obtěžuje jen málokdo, zpravidla si tu práci nedají ani sami přispěvovatelé. Nevšímavost masmédií vůči poezii zplodila nestvůru v opačném gardu — časopisy, které milují poezii převelice, leč nekriticky.
Ještě před třiceti lety se většina poezie objevovala v časopisech určených nespecializovanému čtenářstvu a zaobírajících se mnoha různými tématy. Poezie soupeřila o čtenářův zájem s politikou, humorem, beletrií a recenzemi — a taková soutěž prospívala všem žánrům. Báseň, která nevzbudila pozornost čtenářů, byla považována za nepovedenou. Redaktoři si vybírali verše, o nichž se domnívali, že mohou oslovit jejich konkrétní čtenářskou základnu, a rozmanitost časopisů zaručovala, že do tisku se dostaly básně nejrůznější povahy. Časopis Kenyon Review otiskoval ve svých počátcích básně Roberta Lowella spolu s kritickými eseji a literárními kritikami. Starý New Yorker oslavoval Ogdena Nashe mezi kreslenými vtipy a povídkami.
Několik nespecializovaných časopisů jako The New Republic a New Yorker stále otiskují básně v každém čísle, ale výmluvnou skutečností je, že žádný časopis kromě The Nation poezii pravidelně nerecenzuje. Občas se nějaká báseň objeví také v hrstce malých časopisů a čtvrtletníků, které průběžně píší o různých oblastech kultury, aniž by se zaměřovaly na úzce vymezené čtenářstvo — například The Threepenny Review, The New Criterion nebo The Hudson Review. Ale většina poezie vychází v odborných časopisech, které oslovují uzavřenou skupinu profesionálních literátů, zejména učitele tvůrčího psaní a jejich studenty. Několik z nich, jako jsou American Poetry Review nebo AWP Chronicle, vycházejí v poměrně vysokém nákladu, ale většina má zanedbatelný počet čtenářů. Hlavní problém však spočívá v něčem jiném: tyto časopisy totiž blahosklonně přehlížejí, že existují pouze v rámci dané subkultury a slouží pouze jejím členům, nebo se s tímto faktem přinejmenším smířily.
Jak lze charakterizovat poezii, která vychází jen pro potřeby subkultury? Zaprvé jde zpravidla o současnou americkou tvorbu (sem tam doplněnou o nějaký ten překlad básníků, kteří již patří mezi hojně překládané). Zadruhé pokud časopis otiskuje i něco jiného než poezii, bývají to obvykle povídky. Zatřetí pokud dává prostor diskursivní próze, potom se jedná o eseje a recenze, které vyznívají převážně pozitivně. Pokud se v časopise objeví rozhovor, pak je veden s nepokrytou úctou vůči básníkovi. Kritické psaní, jak je chápou tyto časopisy, má dělat novým knihám reklamu, nikoli je nezaujatě hodnotit. Časté jsou případy, kdy mezi recenzentem a recenzovaným existuje jasná osobní vazba. Vyjde‑li výjimečně nějaká negativní kritika, potom je otevřeně sektářská a odmítá estetiku, kterou příslušný časopis už dávno zavrhl. Nevyslovené pravidlo redaktorů podle všeho zní: nikdy nepřekvapit nebo nepopudit čtenáře — konečně jde většinou o naše kamarády a kolegy.
Subkultura poezie rezignuje na tvrdou práci spojenou s hodnocením nových děl, čímž básnické umění shazuje. Protože každý rok vychází příliš mnoho básnických sbírek, než aby se v nich mohl čtenář orientovat, musí se spolehnout na upřímnost a soudnost recenzentů, kteří by mu měli doporučit jen to nejlepší. Jenže všeobecně zaměřené tiskoviny se recenzemi prakticky nezabývají a specializované časopisy se snaží chránit poezii do té míry, že se brání ostrým odsudkům. Robert Bly ve své nové knize American Poetry: Wildness and Domesticity (Americká poezie: divokost a domáckost) přesně popisuje ničivý dopad takové nekritičnosti:
„Dostali jsme se do podivné situace: vychází víc špatné poezie, než tomu bylo kdykoli v americké historii, ale většina recenzí je pozitivních. Kritici říkají: ,Nikdy neútočím na to, co je špatné — špatná díla se prozradí sama,‘ — jenže Amerika je plná mladých básníků a čtenářů, kteří vidí, že průměrné poezii se dostává chvály či se na ni alespoň neútočí, jsou z toho zmatení a nakonec začnou pochybovat o vlastním kritickém úsudku.“
Také antologie soudobé poezie, které vyšly v poslední době, vzbuzují pocit, že se jedná o publikace pro uzavřený klub. Ačkoliv se prezentují coby důvěryhodní průvodci zprostředkovávající nejlepší novou poezii, nejsou sestaveny s ohledem na čtenáře mimo akademickou obec. Řada editorů zjistila, že nejlepším způsobem, jak získat zakázku, je zahrnout do antologie díla básníků, kteří vyučují v literárních kurzech. Mnoho antologií tak vzniká v duchu přátelského oportunismu a budí dojem, že s konceptem literární kvality by si ani editor, ani čtenář neměl dělat přílišné vrásky.
Například Morrow Anthology of Younger American Poets (Morrowova antologie mladších amerických básníků) z roku 1985 není ani tak sbírkou vybraných básní jako spíš souhrnným seznamem učitelů tvůrčího psaní (dokonce nechybějí ani fotografie všech autorů). Svazek má téměř osm set stran a představuje hned sto čtyři důležitých mladých básníků, kteří bezmála do jednoho vedou kurzy tvůrčího psaní. Zdá se, že se editoři báli, aby nevynechali žádného ze svých vlivných známých, a tomu podřídili svůj výběr. Kniha sice obsahuje několik působivých a originálních básní, ale ty obklopuje tolik nevýrazných básnických pokusů, až si člověk říká, jestli se tam kvalita dostala záměrně, nebo pouze na základě náhodné selekce. Při obzvlášť nudných pasážích pak čtenář nabývá podezření, že celá kniha vznikla jednoduše na objednávku, aniž by se počítalo, že ji někdo bude číst.
A tak tomu skutečně bývá. Subkultura poezie už nepočítá s tím, že všechny otištěné básně bude někdo číst. Profesionální básníci stejně jako jejich kolegové z ostatních akademických kateder musejí publikovat, aby nepřišli o práci a zajistili si kariérní postup. Čím více publikují, tím rychleji postupují. Jestliže nic nevydávají nebo s tím otálejí příliš dlouho, jejich finanční jistota je do budoucna velmi ohrožena.
Všichni se samozřejmě shodnou na tom, že v umění nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Někteří autoři dokážou přežít na základě jediné nezapomenutelné básně — například Edmund Walter s „Go, Lovely Rose“ nebo Erwin Markham s „The Man With the Hoe“, básní, která se stala slavnou, když ji otiskly stovky novin — což by dnes bylo nemyslitelné. Jenže byrokracie má ze své podstaty potíže změřit něco tak nehmatatelného, jako je literární kvalita. Když se instituce rozhodují, kterého umělce zaměstnat nebo povýšit, musejí se přesto řídit nějakým zdánlivě objektivním ukazatelem. Jak poznamenal kritik Bruce Bawer:
„Báseň je koneckonců křehká věc a hodnocení její vnitřní kvality či nekvality je pohříchu subjektivní záležitostí — zato přidělená stipendia, diplomy, funkce a míru publikování lze posoudit objektivně. Jsou to fakta, která lze kvantifikovat a uvést v životopise.“
Básníci, kteří to myslí s institucionální kariérou vážně, chápou, že kritéria úspěchu jsou povýtce kvantitativní. Musejí publikovat co možná nejvíce a nejrychleji. Pozvolné zrání tvůrčího génia se posudkovým komisím jeví jako lenost. Wallace Stevens vydal svou první sbírku ve třiačtyřiceti letech. Robertu Frostovi bylo třicet devět. Dnes by tyhle flákače nikdo nezaměstnal.
Nárůst počtu literárních časopisů a vydavatelství za posledních třicet let byl reakcí na zoufalou potřebu píšících pedagogů po profesním potvrzení, nikoli odpovědí na vzrůstající hlad veřejnosti po poezii. Obchod s poezií vznikl, aby sloužil zájmům jeho tvůrců, nikoli zájmům spotřebitelů — podobně jako subvencované zemědělství pěstuje plodiny, o které nikdo nestojí. A tento proces časem vyústil ve zradu umělecké integrity. Žádný básník to pochopitelně nesmí přiznat na veřejnosti. Kulturní věrohodnost elity profesionálního básnictví závisí na zachovávání zdvořile pokryteckého postoje. V sázce jsou miliony dolarů z veřejných i soukromých zdrojů. Naštěstí nikoho mimo subkulturu to nezajímá natolik, aby se tím příliš zaobíral. Žádný novinář nebude zkoumat jednání akademiků napojených na programy tvůrčího psaní a z jejich kamufláží nevzejde nový Watergate.
Moderního básníka neživí publikování literárních děl, ale poskytování speciálních vzdělávacích služeb. Pravděpodobně pracuje pro nějakou velkou instituci nebo pro ni chce pracovat v budoucnu — obvykle jde o státem řízenou organizaci, školský úřad, vysokou školu nebo univerzitu (poslední dobou dokonce o nemocnici nebo věznici) — a učí, jak psát poezii, nebo — na nejvyšší úrovni — jak psaní poezie vyučovat.
Viděno z ekonomického pohledu, většina současných básníků se odcizila svému původnímu kulturnímu poslání. Jak tvrdil Marx — a málokterý ekonom to kdy popřel — změny v ekonomické funkci třídy vposledku promění její hodnoty a chování. V případě poezie se to projevilo tak, že socioekonomické změny vedly k rozdělení literární kultury: úzká skupina se těší přemíře poezie, zatímco zbytek společnosti strádá. Lze dokonce říct, že básníci a běžní čtenáři spolu přestali komunikovat — s výjimkou školních tříd, kde od nich vzájemnou interakci vyžaduje společnost.
Odklon poezie od vzdělaného čtenáře má ještě další zhoubný důsledek. Vzhledem k tomu, že je tolik průměrné poezie nejen vydáváno, ale i chváleno, a čtenáři se musejí brodit mnoha nudnými antologiemi a časopisy, většina z nich — dokonce i tak sofistikovaní, jako je Joseph Epstein — dospěla nakonec k názoru, že dnes nikdo žádnou hodnotnou poezii nepíše. Tato veřejně prezentovaná skepse je projevem dokonané izolace poezie coby umělecké formy od moderní společnosti.
Paradoxem je, že tento skeptický názor se šíří v době, kdy vznikají skutečné skvosty. Greshamův zákon, který říká, že špatné peníze vytlačují z oběhu ty dobré, platí v případě současné poezie jen napůl. Nesmírné množství průměrných děl sice odradilo většinu čtenářů, ale talentované autory zatím z básnického oboru nevystrnadilo. Každý, kdo má dostatek trpělivosti, aby se prodral spletí moderní poezie, nalezne pozoruhodná a různorodá básnická díla. Například Adrienne Richová splňuje veškeré požadavky kladené na velkého básníka, přestože její polemiky často působí příliš arogantně. Nejzdařilejší díla Donalda Justice, Anthonyho Hechta, Donalda Halla, Jamese Merrilla, Louise Simpsona, Williama Stafforda nebo Richarda Wilbura — když zmíníme pouze básníky starší generace — lze srovnat s tím nejlepším z americké literatury. K nim bychom mohli přidat Sylvii Plathovou a Jamese Wrighta, dva předčasně zesnulé působivé básníky stejné generace. Amerika je také zemí bohatou na emigrantskou poezii, jak dokládají významní básníci, jako jsou Czesław Miłosz, Nina Cassianová, Derek Walcott, Josif Brodskij nebo Thom Gunn.
Protože však talentovaní básníci nehrají žádnou roli v širší kultuře, chybí jim sebevědomí potřebné k prosazení se na veřejném fóru. Občas literáti navazují výhodné vztahy se společenskými nebo politickými hnutími. Například Richová využila k šíření své básnické vize feminismu. Robert Bly napsal své nejlepší básně, když protestoval proti válce ve Vietnamu. Pocit, že oslovuje velkou a různorodou čtenářskou obec, dodal jeho dosavadní minimalistické poezii humor, rozmach a lidský rozměr. Ale smířit múzu s politikou není snadné. Výsledkem je, že se většina současných básníků zaměřuje na intimnější formy lyrické a meditativní poezie, protože vědí, že v širší kultuře prakticky nejsou vidět. (A několik samotářů, jako jsou X. J. Kennedy nebo John Updike, propůjčuje své nadání do služeb umělecky pochybného polosvěta lehkých veršíků či básniček pro děti.) Soudobá americká poezie tedy málokdy vyniká ve veřejných formách, jako je politická nebo satirická tvorba, přesto však zahrnuje osobně laděné básně nepřekonatelné krásy a síly. Nová díla, jakkoli nepochybně vynikající, nenalézají čtenáře mimo subkulturu poezie, protože tradiční mašinerie zajišťující informování veřejnosti — odpovědné recenzování, upřímná kritika a výběrové antologie — se porouchala. Čtenáři, kteří kdysi zahrnuli Frosta, Eliota, Cummingse a Millayovou do své kulturní vize, zůstávají mimo dosah. Heslo Walta Whitmana, „aby měla země velké básníky, musí mít také velké publikum“, dnes zní jako obžaloba.
Od bohémy k byrokracii
Chtějí‑li subkultury vykonávat svou činnost, obvykle potřebují instituce, protože společnost jejich zájmy nesdílí. Nudisté se houfují na nudistických plážích, kde dávají průchod svému uvolněnému životnímu stylu. Mniši se zavírají v klášterech, aby ochránili své asketické ideály. Dokud básníci patřili k širší vrstvě umělců a intelektuálů, jejich život se odehrával uprostřed městské bohémy, udržovali si nezávislost a k institucím byli nedůvěřiví. Jakmile se ovšem začali přesouvat na univerzity, opustili heterogenní prostředí dělnické Greenwich Village a North Beach a vyměnili je za profesní homogenitu akademické obce.
Nejprve se básníci vyskytovali na okrajích kateder anglistiky, což jim patrně svědčilo. Nebyli držiteli doktorských titulů, neměli za sebou univerzitní kariéru a jako takoví byli považováni za zvláštní bytosti. Směli se chovat podle vlastních zákonů — podobně jako aboriginští náčelníci na návštěvě tábora antropologů. Ale s rostoucí poptávkou po kurzech tvůrčího psaní dostala jejich pracovní náplň vedle složky literární také složku administrativní. Literáti samoukové tak na popud univerzit vytvářeli historicky první oficiální osnovy pro mladé básníky. Tvůrčí psaní se rozvinulo z občasných kurzů vyučovaných na katedře anglistiky do samostatných bakalářských a magisterských programů. Básníci svůj akademický obor vymodelovali po vzoru ostatních univerzitních studií. Počet kateder tvůrčího psaní o překot rostl a noví profesionální akademici si začali ustavovat infrastrukturu — názvy pracovních míst, odborné časopisy, každoroční konference, různé organizace — nikoli podle standardů městské bohémy, ale podle zvyklostí vzdělávacích institucí. A z profesní sítě zplozené z tohoto výukového rozmachu se zrodila subkultura poezie.
Hojnost programů tvůrčího psaní byla jistě nejprve vítána s otevřenou náručí. Básníci, kteří živořili v bohémských kruzích nebo strávili několik let svého mládí na bojištích druhé světové války, měli náhle možnost získat jistou a dobře placenou práci. Spisovatelé, kterých si nikdy nikdo příliš nevšímal, byli najednou obklopeni horlivými studenty. Literáti, kteří si do té doby nemohli dovolit cestovat, létali z kampusu na kampus a z konference na konferenci a promlouvali k obecenstvu složenému ze sobě rovných. Jak to kdysi vyjádřil Wilfrid Sheed, když popisoval jistý okamžik v kariéře Johna Berrymana: „Univerzitní síť se rozrůstala a díky ní jste se mohli považovat za národního básníka, i když se ukázalo, že váš národ se skládá téměř výhradně z kateder anglistiky.“ Zářivý poválečný svět sliboval renesanci americké poezie.
Z materiálního hlediska se tento příslib naplnil větší měrou, než si kdokoli z Berrymanovy generace poznamenané předválečnou krizí dovedl představit. Básníky dnes najdete na všech úrovních akademické obce, od několika víc než štědře odměňovaných postů spojených se stotisícovými platy až po početnější půlúvazky, jejichž vykonavatel si vydělá zhruba stejně jako prodavač v restauraci Burger King. Ale i tehdy, když výuka poezie vynáší pouze minimální mzdu, platí, že je to víc, než kolik kdy básníci za svá díla dostávali. Být básníkem v době před rozkvětem programů tvůrčího psaní obvykle znamenalo žít ve vznešené chudobě, případně ještě něco horšího. Oběti, které si poezie vyžadovala, způsobovaly jednotlivcům značné utrpení, ale kultura jako taková z úskalí spojeného se službou Miltonově „nevděčné múze“ profitovala, protože řada adeptů umění odpadla a zůstali pouze ti nejzapálenější.
Dnes je poezie středostavovským zaměstnáním s mírně vzestupnou mobilitou — není tak lukrativní jako odpadové hospodářství nebo dermatologie, ale pořád je o několik příček výš než bohémská nouze. Jen ignorant by si idealizoval někdejší lesklou bídu zapuzených umělců. Ale jasnozřivý pozorovatel nemůže přehlédnout, že ve chvíli, kdy se básnické řemeslo otevřelo všem zájemcům a literáti se začali profesně zabývat i něčím jiným než psaním, instituce změnily společenskou a ekonomickou identitu básníka z umělce na vzdělávacího pracovníka. Z pohledu společnosti je ztotožnění básníka s pedagogem úplné. První otázka, kterou básník položí jinému básníkovi, sotva se potkají, zní: „Kde učíte?“ Problém však nespočívá v tom, že básníci učí. Kampus je pro básníky docela dobrým pracovištěm. Jen není zdravé, když se stane pracovištěm všech básníků. Básníci mají obohacovat veřejný prostor obrazotvorností a životním elánem, a když tak nečiní, společnost tím trpí. A když se literární standardy musejí přizpůsobit institucionálním, trpí tím zase poezie.
Moderní poezie má podobu subkultury dokonce i na univerzitním poli. Básník pedagog zjišťuje, že ho s akademickými kolegy pojí pramálo. Univerzitní studium literatury se během posledních dvaceti pěti let výrazně přiklonilo k teorii, pro niž má většina nápaditých tvůrců jen málo pochopení a není s ní ani příliš obeznámena. Před třiceti lety předpovídali odpůrci programů tvůrčího psaní, že se básníci na univerzitách lapí do sítí literární kritiky a vědeckých diskursů. Ukázalo se, že se převelice mýlili. Básníci si v akademické obci vytvořili enklávy, které jsou téměř úplně oddělené od hájemství jejich kolegů kritiků. Ve skutečnosti píší méně kritických statí než před svým nástupem na univerzity. Protože jsou nuceni držet krok s množstvím nově vydávaných sbírek, malých časopisů, profesních žurnálů a antologií, jsou často méně zběhlí ve starší literatuře. Jejich kolegové z anglistiky čtou zpravidla méně současné poezie a více literární teorie. Na mnoha katedrách jsou tvůrci s literárními teoretiky v otevřeném konfliktu. Když se obě skupiny dostaly pod jednu střechu, paradoxně si začaly vymezovat teritorium s větší vervou než předtím. Básník, který je izolovaný dokonce i v prostředí univerzity a jehož pravým tématem je lidská existence jako celek, se stal proti své vůli odborným pedagogem.
Dana Gioia
Pokračování v příštím čísle
Z anglického originálu „Can Poetry Matter?“ (in Can Poetry Matter? — Essays on Poetry and American Culture, 1992) přeložila Martina Neradová.
