Napsal snad nejvíc vysmívané verše v dějinách české literatury i jeden z našich nejlepších románů dvacátého století. Jeho minulost i přítomnost vyvolávají rozporuplné reakce, on sám rád přijímá nálepku kontroverzní osobnosti. Má za sebou život románového hrdiny, který literárně už několikrát ztvárnil. Vše, co Pavel Kohout dokázal kdy o sobě napsat, letos vyšlo pod společným názvem Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem.
A to si někdo přečte? zeptala se mně pochybovačně kolegyně s pohledem fascinovaně upřeným na dva tučné svazky Kohoutova Života s Hitlerem, Stalinem a Havlem. Upřímně doufám, že ano. I když si nejsem jistý, jestli čtenářů bude aspoň tolik, kolik listů mají obě knihy dohromady. Rozsah 1768 stran je sice spíše mauzoleem než sympatickým pomníkem, které spisovateli postavilo nakladatelství Academia, ale Pavel Kohout, velmi dobře ovládají umění self‑marketingu, také nepůsobí jako právě skromný intelektuál. Nakladatelský záměr obsáhl všechny autorovy memoárové texty, a to starší „memoáromány“ Z deníku kontrarevolucionáře (1969) a Kde je zakopán pes (1987), dvoudílnou autobiografii To byl můj život?? (2005, 2006) a zcela nový soubor Předběžná bilance. Dramatické peripetie Kohoutova třiaosmdesátiletého života i jeho schopnost sebereflexe samy zdůvodňují, proč právě on rozšiřuje edici Paměť, která už nabídla zkušenosti s dvacátým stoletím více zajímavých osobností, mezi nimi spisovatele Ivana Klímy, chemika Otto Wichterleho, malířky Milady Marešové nebo historika Jana Slavíka.
Pod jednou střechou
Někdejší reakce na autobiografii To byl můj život?? dokonale odrážejí, jak antagonicky dokáže Pavel Kohout působit. Vlnu interpretací svedl vyvolat pouhými dvěma otazníky v názvu a fakt, že svým memoárům vtiskl dramatický efekt (i když málokdo čekal asi něco jiného), tehdy rozdělil recenzenty — na jedné straně radost z čtenářského požitku, na straně druhé poukázání na povrchnost a rezignované povzdechnutí: prostě Kohout. Část recenzí přijala autorovy vzpomínky pozitivně a oceňovala jejich přesvědčivost, jiné reakce byly odmítavější, objevil se i názor, že by bylo lepší u Kohoutových memoárů moc nepřemýšlet. Kohoutovi se rozhodně nedá vytknout, že by čtenáře nedokázal zaujmout. Jeho texty jsou inteligentní, živé, vtipné; rozhodně patří k nejosobitějším vypravěčům poválečné české literatury. Cit pro silný příběh dokázal vložit i do svých dvou memoárománů, a byl by téměř hřích literárně nevytěžit takový život, jaký má za sebou.
Kohoutovu vlastní autobiografii nelze označit jinak než jako velmi rozpačitý pokus. Autor usedl k patě svého života a jako Šeherezáda začal vyprávět skvěle pointované příběhy. Jenže někde mezi těmi ironickými komentáři a vtipnými bonmoty zůstala ztracena intimnější zpověď člověka. Místo ní se čtenáři dostalo exhibice, v níž se Kohout prezentuje v dvojroli vypravěče i hlavního hrdiny. Spojení tohoto textu se staršími memoáromány v jeden celek působí maximálně neorganicky. Příbuznost na základě žánru životopisné prózy je v tomto případě jen umělý svorník, který má zdůvodnit společné vydání, ovšem příliš nefunguje. Oba memoáromány mají v sobě sílu aktuální výpovědi, která je reakcí (možná i terapií) na prožité zklamání a šok. Jsou naléhavé a až živočišně zuřivé. Jejich žánrová koncepce a literární forma mají k sobě navzájem blízko, a proto je zároveň odlišují od pozdější autobiografie. Ta vedle jejich vytříbenosti působí jako literární patvar, jako by to herec charakterních rolí přehnal s líčením a vyrobil si masku klauna, který občas rozesměje, občas se snaží dojmout. Přehnaná stylizace, která mohla při čtení autobiografie zpočátku trochu iritovat, najednou vystupuje o to víc, když vedle ní leží staré a alespoň pro mě opravdovější texty. Pro nové společné vydání k nim na žádost vydavatele Pavel Kohout dopsal ještě epilog…
Nedostatečná bilance
Zatím posledním knižně vydaným dílem Pavla Kohouta je Předběžná bilance. Měl v něm doplnit vyprávění o svém životě od poslední tečky za autobiografií To byl můj život?? Přibližně stostránkový doslov je ve srovnání s předchozími texty poněkud dýchavičný, na druhou stranu je Pavel Kohout konečně sám sebou. Napadají mě tři nejvýraznější změny, které doplňují charakteristiku Kohoutova stylu: během pár let vymizel humor, oslabila se ironická bodnutí, zato přibyla jemná nostalgie. Může to být odraz snahy, s níž se autor rozhodl nově reflektovat své žití: „Přidat zmoudřelý epilog ke stovkám stran psaných v rozmezí dvaačtyřiceti let vesměs v ráži, jaká člověka provází na bitevním poli, je velká výzva. Bylo by trapné, kdyby se bojovník proměnil v penzistu‑kverulanta stěžujícího si na nezdary, nepřízeň a neduhy. Ale bylo by ještě trapnější, kdyby se ke konci životního maratonu vrátil k prostoduché víře, že zítra se bude tančit všude. Mezi oběma extrémy vede jen cesta co možná nejstřízlivějšího auditu, už ne dramatická dějem, ale snad napínavá poznáním.“ (s. 1644) To napsal prvního ledna 2011 v dopise řediteli nakladatelství Academia Jiřímu Padevětovi. Bohužel novoroční předsevzetí mívají krátká trvání. Ještě v témže dopise si totiž stihl postesknout, že jeho vynález — termín memoáromán — se užívá bezplatně jinými autory. Jistě, chybí mu pokora, aby si opakovaně nestěžoval na zneuznání. Na to jsme si u Pavla Kohouta tak nějak zvykli. Ale natolik hokynářské myšlení mě zaskočilo; ne všechno se dá koupit či zaplatit.
Sto stran k vylíčení ani ne dvacetiletého úseku života může i nemusí být dostačující. V případě Předběžné bilance je to snad až příliš. Jestliže dvoudílná autobiografie nebyla vedena přísně chronologicky, a přesto jednotlivé kapitoly do sebe zapadaly jako dílky puzzle, pak při bilancování leží texty pouze vedle sebe. Nejvíce se propojí, když se autor věnuje své rodině a přátelům. Promyšlenější koncepci nebo strukturu však hledám marně. Vlastně vznikl další svazek úvah a komentářů svým způsobem navazujících na Kohoutovu knižně vydanou publicistickou činnost z poslední doby (Z pohledu trilobita, 2010). Pavel Kohout samozřejmě i nadále zůstává polemickým, ať už jde o jeho ukončení činnosti organizování Pražského divadelního festivalu německého jazyka nebo o postoje dcery Terezy. Občas se ještě vyjeví dramaticky, snad nejvíce při rekonstrukci průběhu spolupráce s brněnskými nakladateli Petrem Minaříkem a Pavlem Řehoříkem, kteří se rozhodli vydat jeho hry. Při úvahách o stárnutí a smrti dokonce svoji předběžnou bilanci tak trochu předběhl, protože jeho plány a činorodost přeci jen budí velký respekt. Vedle těchto nových příběhů nabízí bilance také dovyprávění příběhů započatých před mnoha lety, ať už jde o jeho blízké, kamarády, spolupracovníky nebo dům v Sázavě, a samozřejmě Jelenu.
Co však epilog naprosto překvapivě postrádá, je jakákoli obsáhlejší reflexe další vlastní literární tvorby. Přitom Pavel Kohout po roce 1992 napsal a vydal čtyři nové romány, inscenovalo se několik jeho nových her; samozřejmě publikoval v novinách a časopisech, několik let strávil se svými vzpomínkami. Právě tato linie se mohla stát páteří bilance, navíc by logicky navázala na autobiografii, v níž několikrát představil svoji tvorbu v jasnějších souvislostech. Taková absence mrzí zvlášť u spisovatele, neboť přiblížení geneze děl nebo případná polemika s kritikou je cennější a snad i zajímavější než současné kulturní dění v Sázavě nad Sázavou, rozmanité způsoby spaní jezevčíků nebo rekonstrukce bytu ve Vídni.
Souborné vydání všech memoárových próz Pavla Kohouta zřejmě nevyvolá takové reakce, jaké vzbudil před několika lety svými nonšalantními vzpomínkami, neboť přináší jen velmi málo nového. Nicméně poznámkám k rozsahu a možná i k hmotnosti se nejspíš nevyhne. Své čtenáře si autor v podstatě vybral sám, když v úvodu knihu věnoval: „In spe generaci vnuček a vnuků, aby tušila.“ To je velmi přesné. Třetí generace už nebude vědět, protože sotva bude věřit. Bude mít tedy k dispozici alespoň další svědectví o tom, jak také vypadaly poválečné dějiny. A bude mít doklad, jak se v nich viděl sám Pavel Kohout.
Pavel Portl, autor je bohemista a literární kritik.
Pavel Kohout Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem,
Academia, Praha 2011
