Díla světové literatury obvykle přijímáme takřka bezděky: ani si neuvědomíme, že kontakt mezi námi a autorem stojí a padá s jednou nenápadnou postavou — překladatelem. Úloha překladatele je svrchovaně nevděčná: čím lepší práci odvede, tím spíše je ve výsledné knize neviditelný. To je zřejmě v pořádku; a přece, o hodně bychom se ochudili, mnohé podstatné věci by nám zůstaly skryty, kdybychom úlohu literárních prostředníků nevzali v potaz. Jak dokazuje příběh Aleny Morávkové, pražské rusistky, která českým čtenářům postupně zprostředkovala skoro celé dílo Michaila Bulgakova, osudy překladatelů a jejich kmenových autorů jsou často úzce propojeny a mohou vykazovat podivuhodné souvislosti.
V České republice jste se proslavila především jako překladatelka Michaila Bulgakova. Kdy a jak jste se s jeho dílem seznámila?
Když jsem v padesátých letech začala na Karlově univerzitě studovat ruštinu a ukrajinštinu, byl u nás Bulgakov samozřejmě zcela neznámý. V roce 1957 ale v Praze hostovalo Moskevské umělecké divadlo (MCHAT). Spolu s několika dalšími studenty jsem byla vybrána, abych herce doprovázela a tlumočila jim. Hráli tehdy Tři sestry a Mrtvé duše. Zarazilo mě, že právě u dramatizace Mrtvých duší nebylo uvedeno žádné autorství. V programu se psalo jen tolik, že se jedná o dramatizaci MCHATu. Ptala jsem se na to herce Michaila Janšina a on mi prozradil, že dramatizace je ve skutečnosti dílem jednoho z nejlepších ruských spisovatelů Michaila Bulgakova, který býval s divadlem v úzkém spojení. Tak jsem poprvé zaslechla jeho jméno, které jinak nebylo po celou dobu mých studií zmíněno ani jednou; pokud ho někdo znal, bál se o něm mluvit. O rok později jsem v Komorním divadle viděla inscenaci Bulgakovovy hry Útěk v režii Miroslava Macháčka a s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Jak se později ukázalo, byla to nejlepší inscenace Útěku, jakou jsem kdy viděla a která se tolik lišila od tehdy uváděných schematických sovětských her…
Jak se ale Bulgakov stal vaším kmenovým autorem?
V roce 1960, brzy po ukončení studií, jsem se dostala do Moskvy se skupinou spolužáků. Odjeli jsme tam jako výpomoc při pořádání Československé výstavy, informovali jsme prostřednictvím televizních obrazovek o naší kultuře. Přitom jsem hodně chodila do divadel a navázala na přátelství, která vznikla už dříve v Praze. Znovu jsem se potkala i s Michailem Janšinem, jednou z hvězd MCHATu. Řekl mi, že se mi pokusí zajistit přijetí u vdovy po Michailu Bulgakovovi, Jeleny Sergejevny Bulgakovové. Skutečně mě přijala. Přišla jsem za ní do bytu u Nikitské brány. Jelena Sergejevna byla velmi inteligentní a vtipná dáma. Řekla mi, že vždy dá na první dojem. V mém případě to asi dopadlo dobře, protože ke mně pojala důvěru a dávala mi číst Bulgakovovy texty v rukopise. Vzpomínám si, že jsem seděla přímo u jeho stolu, vedle lampy se zeleným stínidlem, na stěně visel jeho portrét a četla jsem Mistra a Markétku. Bylo to pro mě úplné zjevení. Postupně jsem tam přečetla většinu jeho děl. V knihovně jsem viděla vydání Bulgakovových knih z celého světa. Byla jsem z toho u vytržení a řekla jsem Jeleně Sergejevně, že se je pokusím u nás prosadit. To jsem nakonec splnila — přeložila jsem vlastně celé Bulgakovovo dílo.
Stýkala jste se s Jelenou Sergejevnou i později?
Psaly jsme si až do konce jejího života, do roku 1972, a bylo to velké přátelství. Dvakrát přijela na léčení do Karlových Varů, a tak jsme se i setkávaly.
Jak se vám dařilo u nás dílo Michaila Bulgakova prosazovat?
Začala jsem Divadelním románem, který vyšel v roce 1966. Šlo to pomalu, protože se muselo čekat na ruské vydání. A koncem šedesátých let přišel na řadu Mistr a Markétka, který předtím vyšel v Rusku časopisecky v Novém miru. Měla jsem tu výhodu, že jsem díky Jeleně Sergejevně mohla překládat přímo z rukopisu a nebyla jsem závislá na oficiálním sovětském vydání, ve kterém byly provedeny určité škrty. V Odeonu se nám s redaktorem Luďkem Kubištou podařilo obejít šéfredaktora, a tak české vydání vyšlo v původní autorské verzi. Později se ukázalo, že to bylo vůbec první úplné vydání Mistra a Markétky v zemích východního bloku. Vyšlo v roce 1969.
Neovlivnila přípravu knihy sovětská invaze, k níž došlo o několik měsíců dříve?
Vzpomínám si, že jsem tehdy šla za Luďkem Kubištou a řekla jsem mu, že ten překlad nedokončím a že se budu věnovat francouzštině, kterou jsem vedle slavistiky studovala. Ukázal mi záznamy předplatitelů: o tu knihu ještě před vydáním projevilo zájem sto třicet tisíc členů Klubu čtenářů. To mě přesvědčilo; řekla jsem si, že lidé snad dovedou rozlišovat a že by byla škoda nedotáhnout práci do konce. Kniha vyšla a hned byla rozprodána. Došlo na druhé vydání, ale to už putovalo rovnou do stoupy.
Jaký měl Michail Bulgakov vliv na vaši další profesní kariéru?
Tvrdě jsem na to doplatila. V roce 1968 jsem nastoupila jako stážistka do Ústavu jazyků a literatur ČSAV. Pracovala jsem pod vedením prof. Karla Krejčího v týmu, kde jsme se zabývali literárními žánry. V roce 1971 nahradil ve vedení ústavu prof. Mathausera doc. Vladimír Brett, romanista, který byl — jak se později ukázalo — určen jako likvidátor ústavu. Začaly nechvalně známé prověrky a polovina lidí musela z ústavu odejít. Vzpomínám si, že se mě Brett při pohovoru přímo zeptal: Proč jste si vybrala zrovna Bulgakova, proč ne třeba Šolochova nebo Markova? Řekla jsem mu, že je mi velmi blízký Bulgakovův pohled na svět a že si vždy vybírám jen autory, kteří jsou mi blízcí. Tehdy mi řekl: Tak to byla hodně špatná volba, takový vnitřní emigrant! A když jsem navíc prohlásila, že nesouhlasím se vstupem sovětských vojsk, byla jsem okamžitě vyhozena s příšerným posudkem. O několik let později jsem sehnala práci na výpomoc v knihovně a zpočátku jsem překládala pod cizími jmény. Skoro dvacet let jsem byla nuceně na volné noze. Když se později poměry začaly trochu uvolňovat, mohla jsem se opět uplatnit jako překladatelka, ale vlastní texty mi bylo umožněno publikovat teprve po roce 1989.
Michailu Bulgakovovi se věnujete nejen jako překladatelka, ale i jako badatelka. Jaké konkrétní plody vydala vaše práce na tomto poli?
Po roce 1989 jsem publikovala řadu článků a statí v našich i zahraničních odborných časopisech a ve sbornících z konferencí. Byla jsem zvána na mezinárodní konference k výročí narození Michaila Bulgakova, např. do Kyjeva, do Londýna, do Nottinghamu nebo do Paříže, účastnila jsem se mezinárodních sjezdů slavistů i domácích konferencí. Volila jsem nejrůznější témata, např. porovnání Bulgakovových sci-fi novel s Čapkovou Válkou s mloky, podobné motivy v Bulgakovově novele Diaboliáda a v Kafkově Procesu, rozvíjení hoffmannovských archetypálních postav v Mistrovi a Markétce; dále román Mistr a Markétka jako překladatelský problém, autorovo pojetí Fausta v Mistrovi a Markétce aj. Velkou pozornost jsem věnovala Bulgakovově dramatice a grotesce.
V roce 1996 jste o svém kmenovém autorovi vydala monografii Křížová cesta Michaila Bulgakova, jedinou práci, která o Bulgakovovi v češtině vyšla. Mohla byste o ní říct pár slov?
Knížka vyšla v nakladatelství Paseka a byla určena čtenářům Bulgakova. K jejímu napsání mě inspiroval nakladatel Ladislav Horáček a výtvarník Pavel Štefan. Nedlouho předtím už vyšly v Pasece v mém překladu Bulgakovovy povídky a fejetony pod názvem Miniatury. A oba jmenovaní mě také „navedli“, abych u nich vydala knížku Z korespondence Romana Jakobsona s českými vědci a umělci — tehdy jsem se zabývala ruským a ukrajinským exilem a našla jsem v našich archivech zajímavé dokumenty.
Vraťme se ještě do začátků vaší kariéry. Co znamenalo zvolit si v padesátých letech jako studijní obor ruštinu?
Za mou volbou rozhodně nebyla žádná ideologie. Naše rodina byla orientovaná na francouzskou kulturu, i mě Francie hodně ovlivňovala, ale současně jsem si díky své gymnaziální profesorce ruštiny zamilovala ruské klasiky a zajímaly mě kulturní interakce mezi Francií a Ruskem. Proto jsem chtěla studovat ruštinu a francouzštinu. Taková kombinace mi ale na Filozofické fakultě UK nebyla umožněna a bylo mi doporučeno studovat ruštinu a další slovanský jazyk. Nakonec jsem se rozhodla pro obor ruština-ukrajinština. Nikdy jsem toho nelitovala: ukrajinština nabízí k ruštině velmi zajímavý protipól. Po roce 1989, kdy byly zpřístupněny archivy, jsem se věnovala ruské a hlavně ukrajinské literární emigraci a vydala jsem pět publikací na toto téma.
Dostala jste se při studiích do Ruska? Jak tam tehdy probíhal literární život?
V Moskvě jsem byla poprvé vlastně až v šedesátých letech. Předtím se tam na stáž dostali jen velmi dobře prověření studenti a já jsem o to ani neusilovala. V šedesátých letech ovšem v Rusku stejně jako u nás kulturní život kvetl. Vycházeli dosud zakázaní autoři jako Anatolij Kuzněcov a Vasilij Aksjonov, vznikala zajímavá divadla, například Taganka nebo Sovremennik. Přátelé mi zařizovali setkání s autory, kteří byli předtím zcela nedostupní. Vzpomínám si i na jedno krátké, ale velmi zajímavé setkání s Alexandrem Solženicynem. Chtěl, abychom se setkali na ulici. Procházeli jsme se po Gorkého třídě; řekl mi, ať jdu podél vozovky, on že půjde vedle mě. Byl začátek šedesátých let, u moci byl Chruščov a Solženicyn byl legální spisovatel, ale stejně měl strach z odposlechů a z atentátu.
Kromě prózy překládáte často i divadelní hry. Čím je drama z hlediska překladatele specifické?
Když překládám drama, snažím se co nejvíc vžít do jednotlivých postav, vlastně si hru v duchu sama inscenuji. Někdy jsem překlad chystala přímo pro konkrétní inscenace a brala jsem v potaz i to, kdo bude jakou roli hrát. Překlad dramatu je možná jeden z nejobtížnějších, ačkoli se to nezdá: překladatel je jen jednou ze složek celého procesu a na ostatní složky nesmí zapomínat. Když se překladatel a režisér neshodnou, nemůže vzniknout ucelené dílo. Kdyby se například Saudkův překlad Shakespeara hrál v pojetí E. F. Buriana, tedy s herci v civilním oblečení, byla by to jednoznačná diskrepance. Proto se snažím být s režisérem i herci co nejvíc v kontaktu.
Jak vnímáte různé divadelní adaptace Mistra a Markétky?
To je velmi obtížná věc. Inscenací jsem viděla hodně, ale žádná nebyla z mého hlediska ideální. Viděla jsem i inscenaci na Tagance, která byla velmi zajímavá, ale ani ta mě nenadchla. Ten román je příliš komplexní, aby se dal v úplnosti přenést na jeviště. Všechno jsou to pokusy, často zajímavé, ale nikdy dokonalé. Pozoruhodná byla inscenace v Divadle na Vinohradech v roce 1988, dramatizace Jana Vedrala a s Milošem Kopeckým v roli Wolanda. Nikdo nebyl takový Woland jako Kopecký. Vzpomínám si, že když se začínalo zkoušet, přijel na kontrolu z městského výboru KSČ Miroslav Štěpán a prohlásil, že něco takového nikdy nepustí. Divadelníci už tehdy začínali být odvážní a namluvili mu, že když se hra stáhne, divadlu vznikne obrovská ztráta. Nakonec představení pustil; nařídil sice velké škrty, ale ty se stejně provedly jen částečně. Hra měla obrovský úspěch a hrála se i po listopadu 1989. Cenná je i nejnovější inscenace Vladimíra Morávka v brněnském Divadle Husa na provázku.
Zabýváte se kromě klasiků i dnešními autory? Jaký máte názor na současnou ruskou literaturu?
Po Bulgakovovi bylo velmi těžké najít současné kvalitní autory, kteří by mi byli blízcí. Proto jsem se přiklonila ke klasice. Přeložila jsem některé novely, povídky a dramata L. N. Tolstého, Turgeněva, Dostojevského povídky a také díla exulantů, například Alexeje Remizova nebo Michaila Arcybaševa, která byla za totality zakázána. A jaké je to dnes? V Rusku samozřejmě existují kvalitní autoři, i když mnoho jich není, například Ljudmila Ulická, Taťjana Tolstá nebo Vladimir Kantor — ti patří k proudu, který navazuje na tradice klasické ruské literatury. Ovšem panuje i módnost a povrchnost stejně jako u nás. Dnes se bohužel nedaří některé dobré ruské autory snadno prosadit a image ruské literatury vytvářejí především zástupci undergroundu a ruské postmoderny jako Vladimir Sorokin, Viktor Pelevin nebo představitelé ruské fantasy. Tyto směry mě nikdy nelákaly, mě přitahují spíše klasické formy.
Jsou nějaké knihy, ke kterým jste se dosud nedostala a které byste ráda přeložila?
Teď právě pracuji na Bulgakovově korespondenci a jeho denících, to jsou poslední věci, které ještě zbývá z jeho díla přeložit. Chtěla bych připravit souborné vydání Dostojevského povídek v jednom svazku a mám v plánu vydat v jednom svazku tři Kantorovy novely. V poslední době se zabývám spíš současnými autory, ale teď cítím, jak mě to pomalu táhne zpátky ke klasice.
Ptal se Marek Sečkař
Prof. PhDr Alena Morávková (1935) je literární a divadelní historička a překladatelka. Po ukončení studií na FF UK v Praze působila od roku 1958 jako redaktorka divadelních her v agentuře DILIA, později působila v Ústavu jazyků a literatur Československé akademie věd. Toto místo musela v roce 1972 z politických důvodů opustit. Od šedesátých let se aktivně věnuje překladatelství: do češtiny přeložila víc než sto třicet titulů ruské a ukrajinské beletrie včetně dramat, mj. téměř kompletní dílo Michaila Bulgakova. Na kontě má i překlady z francouzštiny. V současnosti externě přednáší na pražské DAMU a na FF UK. Je předsedkyní Klubu rusistů, Obce překladatelů, členkou PEN klubu, členkou vedení České asociace ukrajinistů a předsedkyní pražské skupiny mezinárodní Společnosti pro vědu a umění.
