Radek Malý (nar. 1977) je básník, překladatel, autor knih a učebnic pro děti, nově i vedoucí katedry tvůrčího psaní na pražské Literární akademii Josefa Škvoreckého. Hovoříme s ním o tom, co všem těmto charakteristikám předchází: být dobrým čtenářem…
Radek Malý beseduje s žáky
Jak se to stane, že je básník zlákán vyučovat, dokonce šéfovat katedře?
Napíšu či občas přeložím nějakou knížku, ale mou profesí je už řadu let vědecko‑pedagogické působení na vysoké škole. Jsem učitelem, to je to, co doufám umím. Jestli jsem i dobrým autorem, nechť posoudí jiní.
Ozvala se tedy stará láska?
Ozvala se příležitost spojit oba tyto obory. Učím v Olomouci na bohemistice a vždy jsem se snažil vyhýbat tomu, abych do výuky „zatahoval“ vlastní psaní. V třiatřiceti letech jsem dospěl k názoru, že je třeba v tom cosi změnit a že to bude možné… Z tohoto úhlu pohledu mě oslovila možnost působit na LA — ne proto, že bych měl přehnané vůdcovské ambice, spíš pro tu možnost přemýšlet o vlastním procesu psaní a reflektovat jej společně se studenty.
Hovoříte o „pojmenování“ vlastního psaní při procesu výuky?
Tvůrčí psaní učí na LA spisovatelé; studenti jsou, myslím, zvědavi hlavně na to, co se od nich dozvědí. Tím se LA liší od jiných kurzů tvůrčího psaní zaměřených primárně na „techniku“ psaní. Pro mě proto představuje — mimo jiné — výzvu zjistit prostřednictvím studentů, jak, proč a co píšu já sám. Jsem často porotcem různých literárních soutěží, takže s cizími texty mám zkušenost. Nyní půjde o to vše propojit.
Vaši studenti se tedy budou učit i na vašich pracích a případných chybách?
Takto bych to neřekl, ale to hlavní, co jim mohu nabídnout, je můj názor a vlastní zkušenost — myslím, že právě proto se studenti do dílen tvůrčího psaní na LA hlásí. I proto jsem otevřel dílnu literatury pro děti a mládež a seminář zabývající se uměleckým překladem. Zatímco autor‑básník může, ale vlastně ani nemusí řemeslo důkladně znát, u překládání a v psaní pro děti je třeba spoustu věcí jednoduše vědět a respektovat. Člověk si nemůže svévolně vymýšlet. Zajímají mě tyto takříkajíc hraniční „spisovatelské“ disciplíny.
Překladatel musí umět nejen dobře psát, ale i číst. Je to námět pro výuku?
Umět dobře číst je nezbytný předpoklad; minimální aktivitou studenta na semináři tvůrčího psaní by mělo být umět přečíst a zhodnotit text svého kolegy. Je tu ale známý a aktuální problém: čtenářská gramotnost upadá. Zůstává ovšem otázkou, jestli s tím jde začít něco dělat ještě ve chvíli, kdy se maturanti hlásí na vysokou školu.
Je pozdě?
Ano. O tom, jestli člověk bude čtenářem nebo ne, se rozhoduje někdy na prvním stupni základní školy, ne‑li ještě dříve. Když jsem připravoval čítanky pro první stupeň ZŠ, měl jsem stále na paměti, že stěžejní úkol toho všeho je přivést děti ke čtení. To nám dříve samozřejmě připadalo automatické, ale dnes to tak už není. V konkurenci jiných, nových, atraktivních médií se velká část dětí od aktivního čtení odvrátí. A i když se později rozhodnou stát se spisovateli, bude jim podstatná část této výbavy chybět. Neumím si představit spisovatele, který by jen psal a nerozuměl textu někoho jiného. Nemyslím teď v nějakém odborném, literárněkritickém smyslu. Měl by si zkrátka umět udělat vlastní názor a dokázat formulovat, proč určitý text o tom či onom vypovídá, a něco jiného zase zamlčuje. Není to samoúčelné a souvisí to s tím, že autor je pak schopen takto kriticky nahlížet i vlastní texty a třeba je také — po dohodě s redaktorem — upravovat. Zkušený redaktor musí být především zkušený čtenář, není nutné, aby byl až tak zdatný spisovatel. Shrnuto: být aktivním čtenářem je zkrátka základním předpokladem pro každé smysluplné „tvůrčí“ psaní.
A kde se děje ten distanc od literatury v mladším školním věku? Řada malých dětí přece má ke knize pozitivní vztah; pak se něco stane?
Malé děti knížky mají v oblibě, protože je to pro ně druh hračky. A první „čtení“ probíhá formou předčítání knížek rodiči, tedy za předpokladu, že si oni sami vůbec čtou něco jiného než magazíny. Domnívám se — a není to samozřejmě můj převratný objev —, že hlavní výchovou ke čtenářství je nápodoba. Děti potřebují vidět, že se čtením zabývají i rodiče. Pak je zde důležitá úloha školy, zda dokáže v hodinách českého jazyka a literatury přivést děti k radosti ze čtení. Je to návyk, který není samozřejmý. Malý člověk přijde do školy s tím, že už o světě ví své, a najednou je zaražený: musí se naučit nový kód, způsob, jak jej vnímat. Když jsme sestavovali slabikář, chtěli jsme hlavně, aby nebyl hloupý — takže jsme se v první řadě snažili vyhnout větám typu „Máma mele maso.“
V kterých rodinách se dnes mele maso, že?
Právě… Jde o to přiblížit dětem ten svět, který samy znají. Vztah dětí k poezii je naprosto přirozený, láska k říkadlům a hádankám je přibližně do čtvrté třídy nekomplikovaná a samozřejmá. Asi tak v páté třídě přichází apoetický věk, kdy se u mladých čtenářů často objeví nedůvěra, nevole k poezii. V pubertě a po ní se pak návrat k básním někdy velmi složitě zprostředkovává.
Jakou roli v tom hraje špatná literatura? Ta „pitomá“, řekněme…
Lepší než nečíst je číst cokoliv — i ty ne moc kvalitní knihy. Když jsme před šesti lety vytvářeli učebnice českého jazyka, někteří recenzenti nám, podle mého soudu neprávem, vytýkali, že jsou příliš náročné, že děti nebudou všemu rozumět. Vždy ale záleží na tom, co dítěti učitel či rodič z četby zprostředkuje. S texty lze pracovat nejrůznějším způsobem, jde o to všemi možnými kanály k dítěti přivést základní informaci, že číst je úžasná věc. Pomoci dětem objevit, že čtením se otvírají světy, které se jinak neotevřou.
Mohl byste pojmenovat svůj vztah ke čtení?
Prochází vývojem. Jako dítě jsem byl fanatický čtenář; to je zřejmě vlastnost společná všem, kteří se literaturou profesně zabývají. V poslední době se ale snažím takovému hamižnému všežravému čtení vyhýbat. Snažím se vybírat si, ale zároveň mě frustruje, kolik knížek neznám a nikdy si je už nepřečtu.
Vyvíjela se i kvalita vašeho čtení? Nejde přece o množstevní kritéria, ale zejména o čtenářskou reflexi, dopad textu. To jistě nemusí být přímo úměrné množství „zkonzumovaných“ knih.
Dnes málokteré knize opravdu propadnu. Nestane se, že bych ji četl a nebyl schopný se odtrhnout. Řekl bych, že většinu knih dočtu spíš z pocitu povinnosti, abych si ji mohl „odškrtnout“. Prostý a zároveň hluboký čtenářský zážitek jsem měl v poslední době s málokterým titulem — nadchly mě ale skoro všechny knihy Michala Ajvaze nebo třeba Murakamiho Kafka na pobřeží. To byly úžasné zážitky a čekám, kdy přijdou další…
Dočkáte se brzy; na podzim vychází nový Ajvaz…
Raději nevědět (smích). Málokdy dnes učiním skutečný objev, spíš texty spotřebovávám.
Nemrzí vás, že textu nepropadnete?
Nemrzí. To bych byl neustále jednou nohou v čtenářské extázi. Hodně si to kompenzuji v literatuře pro děti — například na ruských pohádkách převyprávěných Alenou Ježkovou pod názvem Baba Jaga, kostlivá noha jsem si nyní oživil své dětské zážitky s Krásou nesmírnou. A mám ty znovuobjevené příjemné chvíle, samozřejmě i díky předčítání vlastním dětem.
Možná máte tendenci propadnout zejména dětské literatuře právě díky tomuto sdílení. Emočně se vrhnout do textu je snazší u dítěte než u čtenáře, který je knihami již značně znavený.
Nevím…Když dětem večer čtu, emočně těm textům propadám spíš já. Děti si je rády vyposlechnou, ale mám pocit, že je skoro jedno, oč jde. Vlastně málokterou delší knihu dočteme do konce. O tom, jaké jsou děti jako čtenáři a jaký mají ke knihám vztah, panuje vůbec spousta předsudků. Tak třeba předčítat dětem na veřejných čteních je vyloženě adrenalinová záležitost. Žádné soustředěné a vzájemné naslouchání. Děti totiž velmi rychle dají najevo, když je to nebaví. Jejich pozornost lze udržet především aktivním zapojováním do programu. Zažil jsem už ale i pátou třídu, která poslouchala bez jediného pípnutí celou třičtvrtěhodinu! Ti ale byli skvěle připraveni paní učitelkou. To je vůbec to hlavní — aby dětskému čtení věnovali pozornost dospělí.
Připravil Aleš Palán
