Recenze na knihy tragicky zemřelé spisovatelky Simony Monyové byste v Hostu hledali marně. Přese všechny klady, které nepochybně mají (společensky závažná témata, uvěřitelné situace, věrohodné charaktery postav), zůstávají, byť v úrovni nadprůměrné, součástí žánru takzvané literatury pro ženy. Sama autorka, její vztah k psaní a čtení, včetně pojetí literatury jako svébytného podnikání, které cíleně a úspěšně provozovala, však za pozornost stojí. V určitém smyslu představovala jedinečný literární fenomén. Čtenáři Hosta se o tom mohli přesvědčit už v rozsáhlém rozhovoru, který jsme publikovali v čísle 6/2008. Nyní se k osobnosti autorky a nakladatelky Simony Monyové vracíme bilančním textem, jakýmsi „životopisným rozhovorem“, který připravil Jiří Trávníček.
Následující text vznikl jako součást projektu čtenářských biografií „lidí od knihy“ (spisovatelů, nakladatelů, knihovníků, knihkupců, literárních kritiků ad.). Text, který zde otiskujeme, jsem s paní Monyovou nahrál letos 2. února. Nahrávali jsme ho podle životopisné osnovy a kladl jsem otázky, přepsán je už jako monolog. Seděli jsme v obřanské hospodě Hokna, která pro paní Simonu byla její „domovská“. Po přepsání jsem text autorce poslal k přehlédnutí, ale už k němu nedošlo… a bohužel ani nedojde. ‑jt‑
Narodila jsem se v roce 1967 v Brně, jsem brněnský patriot. Během svého života jsem se dvanáctkrát stěhovala, ale posledních deset let už bydlím v Obřanech. Tatínek je technický typ — strojní inženýr, který má pocit, že knihy jsou zbytečná záležitost. Moje maminka studovala pedagogickou fakultu, kterou nedokončila. Mám o pět a půl roku mladšího bráchu; ten ke knihám také netíhne. Maminka četla, ale můj hlavní člověk byl dědeček, který mě z velké části vychovával. Byl muzikantem ve zdejší Státní filharmonii, jediný umělec v rodině, měl velmi široké srdce… A taky hodně četl, vymýšlel si pohádky, byl dokonce schopen ty pohádkové bytosti kreslit a vyrábět, zkrátka tvůrčí člověk. Pokud mohu své dětství hodnotit zpětně, tak to byl právě on, kdo mi toho dal nejvíc. Byl altruista — strašně rád konal dobro, a to mu přinášelo blaho. U prarodičů jsme bydleli jen do mých šesti let, ale každé prázdniny až do mé dospělosti jsme pak trávili u nich. Dědeček se mnou zůstal i jakoby na mateřské dovolené, nechodila jsem do školky, ve stejné době totiž skončil s hraním ve filharmonii. Byl takovou mojí náhradní mámou. Pamatuji si, že když jsem byla nemocná, tak mi maminka četla. Já sama jsem začala číst poměrně brzo, četla jsem všechno a četla jsem si ráda. Vzpomínám, že jsem nijak zvlášť nehorovala pro pohádky bratří Grimmů, ty mi přišly morbidní, ale třeba Erben mi byl blízký. Taky se mi líbily ruské pohádky — Krása nesmírná. Ale pohádky obecně, a zvlášť ty v televizi, mě až tak moc nebavily.
Když jsem šla do školy, už jsem číst dovedla, ale zase jsem měla jiný problém: neuměla jsem správně dělit slova do slabik. Jak se děti učí nejprve slabiky spojovat do slov, já jsem se učila správně vyslovovat něco pro mě už známého. Tehdy jsem klasické dětské knížky moc nečetla, ale pamatuju si třeba na Děti z Bullerbynu. Četla jsem Ivanhoa nebo antické příběhy, které byly zpřístupněny dětem. Když mně bylo asi osm let, tak se nás paní učitelka zeptala: „Děti, čím chcete být?“ A já jsem se přihlásila a řekla jsem: „Já budu spisovatelka.“ A ona mi řekla: „Hm, tak si, Simonko, zase pěkně sedni, my všechny jsme chtěly být princezny…“ Ze stejné doby si pamatuju, že moje maminka měla ráda červenou knihovnu, ale tu klasickou, ještě z první republiky. Měla kamarádku, knihvazačku, která vlastnila celou tu edici vyvázanou v kůži, takže ty knihy vypadaly nádherně. Když mně bylo tak sedm let, tak jsem si je také celé sjela. Červenou knihovnu jsem vnímala jako jakousi verzi pohádek; byla tam vždycky určitá cudnost. Později jsem se dostala ke třiceti svazkům Aloise Jiráska, také vyvázaného v kůži… K němu mě zase navedl dědeček. Přechod z červené knihovny na Jiráska pro mě nijak dramatický nebyl. Mně jeho Na dvoře vévodském připadalo dost podobné té červené knihovně. Taky si vzpomínám, že dědeček měl rád Cirkus Humberto, tak jsem to pochopitelně četla i já. Bylo mi asi osm let a nastal další zlom. Z Jiráska jsem přešla na Agathu Christie. Dědeček měl citovou vazbu k jedné paní knihovnici v Křtinách, kde jsme měli chatu. Chodili jsme tam spolu do knihovny, vždycky jsem si něco vybrala, ale ta paní tvrdila, že to ještě není nic pro mně. Jenže dědeček prohlásil: „Ale jo, už je!“ Takže když mi bylo deset let, přečetla jsem Medojedky od Roberta Ruarka. Tuto knihu mám ráda dodnes a stále se k ní vracím.
Přechod mezi dětskou četbou a četbou pro dospělé? Přesně si to nevybavím, ale po červené knihovně jsem objevila Pannu na Skálholtu. To už nebyl jen románek; šlo o historický příběh, místy dost drastický. Vzpomínám si, že byl taky vyvázaný v kůži v ostře růžové barvě. Sáhla jsem po ní a pak jsem se k té knížce ještě jednou vrátila, to když mi bylo jedenáct, a pak ještě znova, kolem sedmnácti osmnácti let. Pokaždé jsem příběh vnímala jinak, ale pamatovala jsem si přitom i dojmy z toho, jak jsem ho četla předtím. Že bych nějak systematicky přecházela od dětské četby k četbě dospělé, to nemůžu říct, brala jsem všechno, co bylo. V naší chatě v Křtinách jsme měli takový prostor — říkali jsme mu „za komínem“ —, tam byly haldy a haldy knih. Velká knihovna byla i u babičky a dědečka v bytě, doma jsme měli taky knihovnu, takže ani nebyl důvod veřejnou knihovnu navštěvovat. Do ní jsem začala chodit až mnohem později. Neměla jsem moc štěstí na spolužáky, kteří by se zajímali o čtení a o literaturu. To až když jsem začala jezdit na tábory — od patnácti jsem dělala instruktorku —, našel se občas někdo, kdo měl podobné zájmy jako já. V tomto období jsem začala hltat, ale opravdu hltat poezii, řekněme od šesté třídy. Taky jsem začala nějaké verše sama psát. Ale musím zmínit, že už jsem psala dřív, asi tak od devíti let — i nějaké povídky. Ta poezie ke mně přišla přes Vladimíra Mišíka, kterého jsem zbožňovala; slyšela jsem desku Kuře v hodinkách, což mě úplně zasáhlo. Byla to muzika, která mi v té době byla nejbližší — folk nebo folk‑rock. Byla mi blízká taky tím, že jsem potřebovala vnímat texty. Okamžitě jsem začala shánět něco dalšího od Kainara, kupovala jsem si jeho sbírky, četla je pořád dokola. V té době jsem ale začala číst taky Holana a moc ráda jsem měla Skácela. Opakovaně jsem chodila na Provázek na skácelovský pořad Na dávném prosu. Ale úplně nejvíc mě zasáhl Kainar. Měla jsem dojem, jako kdyby mi psal z duše. Měla jsem pocit, že ten člověk by mně musel naprosto rozumět. Byla jsem tehdy spíš uzavřený typ, neměla jsem moc kamarádů a nejsem moc na sporty, takže jsem si pořád — na rozdíl od svých spolužáků — něco četla nebo psala. Mluvím o prahu puberty, bylo mi tak dvanáct třináct let. Ve stejné době, tedy na druhém stupni základní školy jsem začala sama psát texty pro různé amatérské skupiny. Pokoušela jsem se i o poezii. Vždycky když jsem si přečetla nějakou báseň, měla jsem pocit, že to, co je v ní, dokážu vyjádřit lépe. Ale někdy jsem taky měla dojem, že musím psát a psát, abych to vůbec dokázala. To se střídalo. Moje pokusy ale před soudružkami učitelkami zůstaly utajeny. Učitelky vůbec nebyly nakloněny mým slohovým pracím, protože jsem je psala dost fejetonisticky. V sedmé třídě mi moje učitelka, která se tehdy zrovna znovu vdávala, řekla, že mi dává ze slohovky dvojku, a to jen díky svému příteli. Jí se moje práce vůbec nelíbí, sama by mi prý dala pětku, ale on se u toho zasmál. Na žačku základní školy tam zřejmě bylo moc nadsázky. Téma bylo nejkrásnější místo na světě a já jsem psala o koupelně… jak si v ní ležím, jak se tam tak jinak ozývají zvuky paneláku, co všechno se mi táhne hlavou. No, asi to nebylo, jak si paní učitelka představovala.
Střední školu jsem studovala v Jihlavě, textilní průmyslovku. Chtěla jsem z domu. Jestliže mi vyhovovala rodina mých prarodičů, tak jsem neměla úplně blízký vztah se svými rodiči, prostě klasický úprk. Volba školy nepadla úplně náhodně, chodila jsem na výtvarku do lidové školy umění, takže jsem si myslela, že by to spolu mělo souviset, nakonec se to tedy moc nepotvrdilo. Dělala jsem obor pletařství, což jsem zúročila hned po revoluci, kdy jsem si založila firmu a vydělala nějaké peníze, abych mohla psát. Jihlava byla malé příjemné město, spolužáci posbíraní z celé republiky. Měla jsem štěstí na výbornou paní profesorku. Sama nejsem vůbec průbojná, a kdyby ona tehdy nesebrala mou slohovou práci a nepřihlásila ji do literární soutěže — hned jsem vyhrála celostátní kolo —, tak by se to se mnou asi vyvíjelo jinak. Když mi bylo šestnáct, poslala ta paní učitelka něco ode mě do novin, a já jsem publikovala svůj první sloupek. Říkala, že mám talent a že by byla škoda, abychom na něm nezapracovaly. Ne že by mě vyloženě vedla a ukazovala mi, jak psát, ale podporovala mě morálně a snažila se mi dodat sebevědomí. V té době jsem samozřejmě jako vždy četla pravidelně, mezi knihami bylo i hodně poezie, potřebovala jsem si právě přes ni léčit pubertální smutky a zmatky, ale tento zájem se s končícím dospíváním pomalu vytrácel. Jakmile jsem z toho období odrostla, tak to skončilo i s poezií a nastoupila próza.
Maturovala jsem v roce 1985; ale ještě chci říct jednu věc — když mi něco vyšlo, tak jsem to před rodiči tajila, poněvadž jsem věděla, že tatínek tomu nakloněn nebude a maminka žila v jeho vleku. Nebyla jsem natolik odvážná, abych se doma ke svému psaní otevřeně přiznala. Právě tehdy mi někde otiskli báseň a já jsem si ji vystřihla a vložila jsem ji do obalu na šalinkartu… No a můj otec to našel a strašně si z toho dělal legraci, co prý je to za blbost. Byl hodně sarkastický, přitom ani nevěděl, že je to moje práce, jméno jsem odstřihla. Z toho jsem poznala, že své pokusy nemůžu doma žádným způsobem prezentovat, protože bych se stala terčem posměchu; na to jsem nebyla dost silačka. Otci všechno kolem knížek vadilo. Chtěl, abych raději lítala po venku, věnovala se sportu, a já byla spíš pecivál a knihomol. Žádné konkrétní záměry se mnou asi neměl, ale prostě jsem mu tím nepasovala do jeho představ. Pro typ mužů, kteří se cítí být bohem, je asi dost nestravitelné, když jim ukážete, že máte ráda něco jiného, než co má rád on. Jako byste tím plivli i na jejich svět. Táta k literatuře vůbec žádný vztah neměl, takže když jsem ho měla já, měl dojem, že mu to snad dělám naschvál. O tom, že natvrdo píšu, se maminka dozvěděla, když mi bylo osmnáct let. V Ernově sále na brněnské Staré radnici probíhal takový cyklus, jmenoval se Tóny a verše. Reprodukovala se klasická hudba a do toho četla poezie, no a já jsem tam dodávala tu poezii. Ani nevím, jak k tomu vlastně došlo, byla jsem někým vybrána a oslovena. Na ten pořad visely plakáty po celém městě. Maminka pracovala v maloměřické cementárně, blízko tam byla velká plakátovací plocha, kolem které chodila, a všimla si mého jména. Ona mé zájmy, na rozdíl od otce, nikdy nebrala negativně. Spíš si myslím, že na mě byla tiše pyšná. Poté co od ní otec odešel, už na mě mohla být pyšná otevřeně…
Po maturitě jsem vystudovala dvouletou nástavbu — doplňkové pedagogické studium, protože jsem se nedostala na psychologii na zdejší filozofickou fakultu; navíc se otevírala jen kombinace psychologie‑ruština, a to pro mě nebylo. Proč psychologie? Říkala jsem si, že když budu rozumět jiným lidem, nebudu je odsuzovat a budu se k nim i lépe chovat. Před očima jsem měla vzor — svého dědečka, který se tak dobře choval uměl. V té době jsem nastoupila na učiliště podniku Oděvnictví města Brna jako vychovatelka určená pro kulturně‑vzdělávací činnost. Moc pěkný tři roky mýho života to byly. Bylo to ještě za totality, byl dost problém získat vstupenky na nějaký slušný pořad, ale mně se je přece jen přes různé známé dařilo shánět… Navíc na představení, která opravdu stála za to. Myslím si, že těm děckám jsem něco důležitého do života dala. Našlo se i několik žáků, kteří měli vztah k literatuře, ještě častěji k divadlu. Nastudovali jsme třeba i vlastní představení, například pásmo z poezie Josefa Kainara nebo něco dalšího. Když jsem jim ale doporučila něco z četby, tak jsem s tím valný úspěch neměla. Třeba ty Medojedky — asi to na ně bylo moc těžký, tlustá kniha… V té době se ke mně dostávalo i dost zakázané literatury, různé samizdaty a podobně. To jsem už zase bydlela u našich. Otec byl vedoucím Odboru místního hospodářství na Krajském národním výboře a já měla velké potíže s tím, když u mě něco takového našel; řádil pak neskutečným způsobem. Jednou nějakou takovou tiskovinu vyhodil do popelnice a já jsem ji v noci musela vylovit, abych ji mohla vrátit.
V roce 1988 jsem se poprvé vdávala a narodil se mi syn. Hlavní důvod byl zase ten, abych odešla z domu. Provdala jsem se za nejlepšího z nápadníků, kteří o mě tehdy stáli. Co se týče kulturních zájmů, tak jsme si s manželem hověli, četli jsme podobné knihy. Tehdy jsem svým dětem pohádky spíš vymýšlela než předčítala. Dokonce jsem do nějakého dětského časopisu — to už jsem sama tvořila — poslala pohádky vymýšlené společně se synem. Později říkal: „Maminka prodala i moje pohádky.“ To teda znělo drasticky, skoro jako bych zpeněžila jeho ledvinu… První svoji knihu jsem začala psát, když měl nejstarší syn čtyři měsíce. Když se ženské narodí dítě, tak je to obrovský dar, protože s tím dítětem jako by se narodila i trpělivost. Člověk v té chvíli vidí všechnu tu dlouhou práci před sebou, je mu jasné, že to nebude ráz naráz, než dítě vyroste. Psaní byl pro mne takový příjemný únik. Napsala jsem tehdy svou první knihu, která se jmenovala Levým dovnitř, pravým ven. Dokončila jsem ji, když mi bylo třiadvacet, a pak jsem rukopis vyhodila. V té době jsem velmi obdivovala Daniela Charmse, jeho zvláštní fantazii. V mé první próze jsem si s fantazií hodně pohrávala; hlavní postavou byl psycholog, kterému se po letech terapeutické praxe začínají dít velmi podivné věci, a nebylo jasné, jestli se mu to skutečně děje, nebo jestli začíná sám být choromyslný. Obeslala jsem s tím asi pět nakladatelů. Postupovala jsem podle telefonního seznamu. V rubrice nakladatelství jsem někam zapíchla prst, poslala obálku a pak čekala. Tři z nakladatelů mi odpověděli. Dva měli pozitivní názor, ale tvrdili, že je to pro hrstku intelektuálů a že mám napsat něco, co se bude prodávat. Nejlépe prý něco pro ženy. Svůj rukopis jsem tedy vyhodila a začala jsem psát tak, jak mi bylo doporučeno. Měla jsem pocit, že pan nakladatel je autorita, a když se k něčemu vyjádří, tak ví, co říká. Taky jsem si uvědomila, že to, co píšu, je do jisté míry moje citové plácání a ostatním to nic moc nepřinese. Uvěřila jsem tomu, že psát se má tak, aby to bylo srozumitelné. Později jsem získala odstup vůči intelektuálským kruhům. Připadalo mi to v nich často jako v pohádce o císařových nových šatech — všichni se tváří, že něčemu rozumějí, ale nikdo neví, o čem to je. Vyděsilo mě, že bych i já mohla patřit k takovým lidem. Nechtěla jsem si zkrátka na něco hrát. Ano, stále jsem chtěla psát, tak jak to cítím já, ale pokud by to nebylo srozumitelné ostatním, nemělo by to pro mě cenu. Nikdy jsem neměla žádné zvláštní literární cíle kromě toho, že jsem se chtěla stát spisovatelkou, ale spisovatelkou čtenou. Ne že bych toužila být autorkou pro masy, ale záleželo mi na tom, aby si někdo mou knihu rád přečetl a byla mu blízká.
Druhá moje próza už byla jiná, napsala jsem parodii na červenou knihovnu. Psal se rok 1993. Opět jsem rukopis posílala stejným způsobem. Ozvala se mi dvě vydavatelství. První bylo nakladatelství Tobiáš z Havlíčkova Brodu a to druhé byl brněnský Petrov čili Martin Pluháček. Tobiáš je nakladatelství naučné literatury, což v telefonním seznamu nešlo poznat. Nicméně řekli si, že to zkusí. Vyrobili pět tisíc kusů a pak se velmi brzo dotiskly další tři tisíce, což — dá se říct — je v našich poměrech úspěch. U Tobiáše to ale trvalo přes dva roky, než kniha vůbec vyšla, a já se mezitím osobně setkala s Martinem Pluháčkem, kterého mám dodnes moc ráda, a on mi nabídl, že až budu mít hotový nějaký další rukopis, mám mu ho přinést. Jenomže v té době mě kontaktovala také jiná nakladatelství, zaměřená na ženy, a já jsem s nimi nasmlouvala asi pět titulů. Napsala jsem je zhruba za čtyři a půl roku. V tomto případě jsem se ale musela dost přizpůsobovat stylu ženské literatury; nakladatelé to tak chtěli. Dali mi jednoznačně najevo, že jsem příliš cynická a sarkastická, že závěry mých příběhů nejsou vůbec závěry pro ženy, takže musím být mírnější a napsat tam nějaký ten happy end. Bylo mi to sice proti srsti, ale říkala jsem si, že se napřed musím jakoby zavést, abych potom mohla svobodně psát, jak to já sama cítím. S Martinem Pluháčkem jsem měla dojednáno, že až napíšu tu normální knížku, tak mu ji nabídnu. Došlo k tomu v roce 1998 s mojí Krotitelkou snů. Knihu vydal, stal se z ní bestseller a díky ní se moje prózy objevily třeba i mezi doporučenou četbou pro středoškoláky. A tohle mi snad otevřelo cestu do literatury, kde se na vás už nešklebí, že píšete jen brakové čtivo. V té době jsem jezdívala také na čtení s dalšími autory Petrova, například s Marianem Pallou nebo Petrem Koťátkem. Chovali se ke mně dobře, nebrali mne jen jako autorku ženských románků. Ke svým čtyřem románům před Krotitelkou snů se teď už nevracím. Ale moji největší fanoušci, kteří chtějí mít všechny mé knížky, je shánějí — na burzách nebo třeba na serveru Aukro; tam se za tyto knihy nabízejí až tři tisíce. Takže ty moje začátky byly místy trochu schizofrenní, ale já jsem zase natolik racionální typ, že jsem si řekla, že někdy se holt musím přizpůsobit, abych si později mohla diktovat podmínky sama.
V té době jsem stále dost četla, také hodně z produkce Martinova nakladatelství. Četla jsem Michala Viewegha, protože to byla česká soudobá hvězda. Četla jsem si i nové knihy od Vladimíra Párala. Toho jsem měla vždycky strašně ráda. Říkali o mně, že jsem páraloložka; měla jsem ty knížky rozpitvané do poslední věty. Fascinovala mě Páralova znalost lidské psychiky. Samozřejmě se mi líbilo hlavně to, co napsal v šedesátých letech, ale byla jsem asi jeden z mála jeho příznivců, který mu odpustil i ty jeho Playgirls. To, že jsem se zavedla jako spisovatelka, nesl tatínek čím dál víc nelibě. Maminka to přijímala s radostí. Jen pro dokreslení: tatínka jednou vezl kamarád, taxikář, který si moje knížky vždycky pročítal, když neměl rito; poznal mého tátu, a tak mu hned oznámil, že mě čte, navíc měl v autě i jednu moji knížku. Otec si okamžitě nechal zastavit a vzal si jiné taxi. Vím, že on mé knihy nečte, jenom je prolistuje a vždycky prohlásí, že píšu prasárny. Nemyslím si, že je to generační problém. Snad by to bylo jednodušší, kdybych byla kluk; bohužel je to tak, že hodný holky nemají právo na sex ani pomyslet, asi je to záležitost jen pro chlapy. A představa takzvaně hodné dcery je jiná.
Proč jsem si založila vlastní nakladatelství? V roce 2000 jsem odešla od svého prvního muže a znovu jsem se zabydlovala. V té době se zrodila i moje představa, že si své knížky budu vydávat sama. Nešlo primárně o zisk, ale spíše o záležitosti, jako je podoba obálek, rychlost vydání, způsob propagace… Taky si o sobě myslím, že jsem racionální, že jsem i docela slušný obchodník, takže jsem si řekla, že spousta věcí se nedělá tak, jak by se dělat mohla, nehledě na částky, které si za to nakladatelé účtují. Zkrátka jsem si jisté věci spočítala. Teď nemluvím o Martinu Pluháčkovi, to byl nejlepší nakladatel, kterého jsem kdy měla. Ten autory vyplácí tak, že je skutečně vyplácí, ne že na nich parazituje. Na současného manžela jsem nakladatelství přepsala hlavně kvůli tomu, že jsem měla obavu, jak by čtenáři přijali, že si knihy vydávám sama — to už ji nikdo jiný nechce? Někteří kritici měli tendenci se do toho trochu navážet. Můj muž má i svou profesi, a pokud jde o nakladatelství, dělá především úředničinu: vypisuje faktury, objedná kamion, objedná někoho, kdo kamion vyloží, a podobně. Všechno ostatní pak zařídím já. Redakci mi dělali různí lidé, dokonce jeden literární kritik, ale ten mi v textu nechal pravopisné chyby, což považuju za průšvih. S ním jsem se rozloučila. Teď redakci dělá moje máma. Je v důchodu a studovala český jazyk, byť studium nedokončila. Pokud jde o kritiky, tak přiznávám, že mě dost věcí zasáhlo, nejvíc asi to, když mi nějaký kritik vyložil, o čem píšu. Do doby, než jsem si recenzi přečetla, myslela jsem si, že moje knížka je o něčem jiném. Některé recenze nebo jejich části si pamatuju dodnes a budu si je pamatovat asi už po zbytek života. Je mi líto, když kniha vyjde a já se o ní dočtu, že nestojí za nic. Občas i ukápla slzička, asi by to zasáhlo každého… Pocit nepochopení, křivdy jsem měla zejména, když vám podsouvají, že váš závěrečný pokus o krásnou literaturu vyzněl groteskně. Ale tam žádný závěrečný pokus o krásnou literaturu nebyl! Ne, takto já nepíšu. Své webové stránky jsem si zřídila hlavně kvůli čtenářům. Když jezdím na besedy se čtenáři, tak mi říkají, že tam někde u nich se moje knížky nedají sehnat. Rozhodla jsem se, že moje knížky budou přístupné všem a za stejnou cenu, ať už bydlí kdekoliv. Tím pádem dotujeme i poštovné. Odezva od distributorů a knihkupců na tento můj krok byla jednoznačně negativní: prodávám knihy bez poštovného, to znamená levně, a jak oni teď mají obchodovat… Snažila jsem se jim vysvětlit, že dělám službu i pro ně, že třeba už moji další knihu si čtenáři koupí u nich. Snažila jsem se vysvětlit, že mně jde o to, aby se dlouhodobě zvyšoval počet lidí, kteří jsou schopni se ke knize dostat. Mám přibližně padesát veřejných vystoupení ročně, na nich se setkávám se čtenáři. Organizují je hlavně knihovny. Sama jsem se nikdy nenabízela, nechala jsem to na pozvání těch, kteří mě chtějí vidět a poznat. Časem začala poptávka hodně převyšovat mé možnosti, takže to v posledních letech řeším tak, že se na mých stránkách objeví data vypsaná na příští rok a pořadatelé si je mohou rezervovat; zakrátko mám pořady rozplánované na celý rok. Na svých stránkách jsem si také zavedla diskusní fórum. Snažím se odpovídat úplně na všechny dotazy, i na ty někdy ne moc příjemné příspěvky.
Můj typický čtenář? Nikdo takový asi není. Žasnu nad rozmanitostí svých čtenářů. Vím, že hodně příznivců mám mezi muži‑lékaři. Můj typický čtenář se nedá vysledovat ani podle stáří; čte mě spousta lidí v důchodovém věku, ale taky spousta děcek na gymnáziích, kam často jezdím besedovat. Hlavní část mých čtenářů bude určitě ve středním věku. Lidé mi píší, že jsem je svým psaním podržela v těžké životní situaci, že jsem je držela nad vodou právě tím, že píšu o vztazích a pocitech třeba po rozvodu, ale děkovala mi i maminka s holčičkou, která měla leukémii… Jeden student kdysi pro svoji diplomku zjistil, že pětadvacet procent mých čtenářů jsou muži. Pokud jde o náklady mých knih, tak ze startu děláme vždycky náklad 25 tisíc a průběžně dotiskujeme. Vychází to tak na 40 až 50 tisíc na každou knihu, některé jdou míň, některé víc. Celkově jsem teď asi na 780 tisících prodaných výtisků, ale čísla od mých prvních nakladatelů jsou dost nespolehlivá. Nedá se dopředu odhadnout, která kniha půjde víc a která míň, ale snad jdou míň ty, které mají nějaký nezvyklý titul, třeba Otcomilky. Možná lidi přehlédnou ten vtip, nevšimnou si, že to jsou otcomilky, a splývá jim to s octomilkami. A kdo by si chtěl o tom číst?! Největší překvapení? Povídkové knihy se obecně prodávají málo, ale u mě to neplatí. V tom, kolik knížek chci ročně publikovat, jsem se trochu podřídila svým čtenářům. Jdu jim vstříc s pocitem vděku jako k někomu, kdo mi umožňuje, abych se živila svým koníčkem. Právě kvůli nim jsem zavedla novinku v létě před dovolenými a pak před Vánoci, takže se snažím dodržovat rytmus dvou knih ročně. Že by mně někdy došla témata? Já témata nevyhledávám, však se často říká, že témata si vyhledávají autory. U mě je to tak, že když knížku dokončuju, tak se další námět dostaví sám.
Čtu pořád a čtu s chutí. Vždycky když vypnu notebook, tak si minimálně ještě dvě hodinky čtu. Teď právě čtu Eriku Jongovou. Její způsob psaní a myšlení mě fascinuje. Tíhnu k židovským autorům a k židovské problematice, Židy obdivuju; mým oblíbencem je Philip Roth. Kniha, která mi pomohla v těžké životní situaci? Nevím, jestli jsem kdy těžkou životní situaci musela řešit. Pořád se zajímám o knihy věnované odborné psychologii, velkou část mé knihovny tvoří tituly tohoto druhu. Hodně tíhnu k Schopenhauerovi. Časopisy mě nikdy moc nezajímaly, vyjma období krátce po revoluci — například Revolver Revue, kde mi otiskli nějakou poezii. Mezi mé čtenářské zvyky patří to, že mám období, kdy čtu pouze odborné knihy, a jindy zase čtu jen soudobou českou literaturu, abych věděla, co vychází „u konkurence“. A pak mám období, kdy si spravuju chuť na těch svých autorech. Třeba si vezmu celého Chaima Potoka a čtu pěkně po řadě. Rozečtenou knihu si s sebou nosím všude, tedy i na ona místa. Večer, pokud nečtu, neusnu. A platí to, i když se někdy vrátím z flámu…
Co se stane s knihou za padesát let? Pevně věřím, že kniha se ve své současné podobě udrží. Já sama zatím své knihy odmítám vydávat elektronicky. Nebudu tím, kdo bude papírové knize podřezávat větev. Já mám knihu v její finální podobě ráda, líbí se mi, že si ji můžete vzít do ruky, čichnout si k ní. Vůbec mi přijde, že elektronizace, kterou teď zažíváme, odcizuje lidi — všechno to chatování, Facebook. Vypadá to, že lidi jsou si kvůli technologiím blíž, ale jsou si mnohem dál, než jsme si byli my, když jsme se setkávali fyzicky. Vede to k osamělosti a depresím, aspoň to na mě tak působí. Papírová kniha tolik neodcizuje, často si ji půjčujeme z ruky do ruky.
Připravil Jiří Trávníček
