Jiří Zizler
„Nejsem konzervativec, neboť není co konzervovat, ale reakcionář, protože reaguji na svět kolem!“ Uvedená věta je mottem katolického esejisty Ladislava Jehličky, jehož podstatné a často velmi provokativní texty z osmdesátých let minulého století vydal loni Torst.
Ladislav Jehlička (1916–1996) se pohyboval od třicátých let v katolickém intelektuálním prostředí, publicisticky se angažoval v Řádu a Obnově, pracoval jako editor ve Vyšehradu, překládal z němčiny, angličtiny a francouzštiny (za války německé regionalisty, později mj. Maxe Picarda, Zweiga, Twaina, Dumase), v roce 1951 byl zatčen, odsouzen na čtrnáct let a propuštěn roku 1960; po rehabilitaci pracoval v Odeonu, opět ve Vyšehradu a časopise Naše rodina, nakonec jako korektor ve Svobodném slovu. Po svém penzionování v osmdesátých letech, z nichž pochází i výbor uspořádaný Zuzanou Jürgensovou, Bohdanem Chlíbcem a Adélou Petruželkovou, výrazně zasáhl do samizdatových a exilových diskusí o českých dějinách a kultuře. Už koncem této dekády londýnské nakladatelství Rozmluvy chystalo vydání knihy se stejnojmenným titulem, ale po různých prodlevách se edice realizuje až nyní.
Kudy cesta nevede
Jehličkův ideový repertoár nevyniká přílišným rozsahem. Opakuje a obkružuje několik témat a tezí, jež se argumentačně snaží vybrousit k dokonalosti. Odmítá lineární pojetí pokroku jako cesty od horšího k lepšímu (ale na rozdíl například od Rio Preisnera nevede paranoidní boj s moderním „gnosticismem“). Ideálním řádem byl feudalismus, Francouzská revoluce bylo „syčáctví a všiváctví“, husitství představovalo apokalyptickou hrůzu hrůz, vrcholem českých dějin bylo baroko, rozbití Rakouska byl omyl a tragédie světových parametrů, Masaryk a liberálové všechno zkazili a hloupý český národ snadno přivedli na scestí. Pak už šlo všechno logicky z kopce: Mnichov (sui generis trest za naše hříchy) a druhá světová válka se udály v důsledku destrukce středoevropského prostoru, komunisté plynule navázali na linii Palacký — Jirásek — TGM — Nejedlý. Pražské jaro bylo marginálií a okupace přirozeným mocenským tahem.
Některé Jehličkovy názory jsou na pováženou: totalitární socialismus je horší než antisemitismus, italský fašismus, nikterak hrozný, „má na svědomí pár desítek životů“ [!], autoritativní režimy jižního typu nazírá s předkoncilní blahovůlí, Židé a zednáři vskutku disponovali velkou mocí atd. Přes nemalou kontroverznost chce často dát každému, co jeho jest. Obhajuje třeba Benešovy kroky v období Mnichova a jeho kritiku vidí jako neopodstatněnou. Odvolávání na T. G. Masaryka odmítá rezolutně: „realista Masaryk by nikdy nehnal národ do boje předem ztrace ného“ (s. 39). Kritizuje oprávněně přebujelou monstróznost tatíčkovského mýtu, ale jeho antimasarykovský furor jej žene do poloh podobně extrémních a nesoudných: „skutečným, pravým dědicem a pokračovatelem Masarykovým není Edvard Beneš, nýbrž Klement Gottwald“.
Provokativní rozměr Jehličkovy publicistiky zůstává silně svázán s normalizací a odráží i touhu vznášet se jako živý duch nad mrtvými vodami, po Listopadu vyhasínající potřeba podrobit revizi směřování a smysl českých dějin byla tehdy ještě součástí intelektuální a kulturní sebereflexe. V Jehličkově přístupu se také projevuje skrytá i zjevná touha po návratu národa ke svým (spíše katolickým než křesťanským) kořenům, hodnotám a ideálům, v jehož reálnost však ani sám autor víceméně nevěří. Jehličkovo lamentování nad moderním světem ovšem vykazuje i mezery. Vůbec nehovoří o tak zásadním historickém faktu, jakým byla kataklyzmatická tragédie první světové války, kdy právě „panovníci z boží milosti“ hnali národy na infernální jatka, a předurčili tak definitivní pád šlechty a starého politického uspořádání. Jehlička si v této souvislosti odmítá přiznat, že i kdyby se proklínaný Masaryk o Vánocích 1914 udávil rybí kostí, patrně by Československo vzhledem k okolnostem a souřadnicím v nějaké podobě (nejspíš bezmála identické) vzniklo stejně.
Černý a Kundera
Rozklad a zmar českého národa a úpadek moderní doby také Jehličkovi ztělesňují některá jména, na něž zaměřuje kritické ostří. Prvním z nich je Václav Černý, kterého napadá takřka obsesivně. Zatímco oficiální propaganda mu nestojí ani za mávnutí ruky, na řadu míst z Černého pamětí reaguje buď přímo, nebo implicitně. Podle Jehličky totiž „komunismus není začátek nového procesu, je to konec starého procesu. Není to začátek něčeho nového, ale konec něčeho starého“ (s. 234). Jeho skutečnými strůjci nejsou bolševici, kteří se dostali skoro k hotovému, ale buržoazní intelektuálové. Odpadlíci od víry, heretici a schizmatici, průkopníci liberalismu, bořitelé tradice a odpůrci církve, svůdci lidu. Levý masarykovec Václav Černý je jejich zástupcem. Jehličkovi tady zcela uniká, že Černého postoj ke katolíkům vycházel spíše z konkrétních osobních averzí než z postavení ideového antipoda; Černý měl přes některé proklamace daleko blíže k tradicionalismu a „kulturní reakci“ než k modernismu, o socialismu nemluvě — komunisté to rozpoznali naprosto přesně. Černý to jako reprezentativní osobnost schytává za ony generace, které se po první světové válce obrátily zády k víře otců a byly v životě úspěšnější než ti věrní. Ve skutečnosti má Jehlička s Černým dost společného — odpor vůči „zednářské internacionále“ i neskrývaný „soft“ antisemitismus. Výrazově také soutěží s jeho větou, je plastická i kovová, neúhybně přímá, jadrná, u Jehličky občas více šťavnatá či ležérní, ale její architektura působí a imponuje.
Druhým případem je Milan Kundera. Nesnesitelnou lehkost bytí autor v kritickém eseji doslova roznesl na kopytech. V rozhorlených, krajně emotivních tirádách si přes Kunderu vyřizuje účty s moderním světem a místy řádí jako utržený ze řetězu. Kundera mu v sobě zahrnuje všechno, co konzervativce popuzuje a co mu vadí. Příčiny vidí v Kunderově charakteru, duchovní prázdnotě a umělosti, egotické svévoli, s níž zachází francouzský spisovatel se světem. (Shodl se tak se stranickým ideologem Jaroslavem Čejkou, později o Kunderovi v podobném duchu napíše Karel Křepelka.) Jehličkovo účtování s Kunderou však také zastupuje a sumarizuje vyhraněný, leč legitimní pohled na českého rodáka, odmítající kýčovité, antihumanistické a módní rysy adorovaného autora.
A nahoře nic?
Křik koruny svatováclavské je však i svědectvím o až překvapivé finální skepsi a rezignovanosti. „Kdyby dnes katolická církev zmizela ze světa, nestalo by se skutečně nic, jako kdyby nebyla“ (s. 117), poznamenává k současnému stavu. Rozpoznáváme za tím hořké zklamání z proher a ztracených iluzí, z odvratu evropských společností od kdysi sdílených zásad a postulátů. Spolu s jinými z toho Jehlička dlouho obviňoval nikoli „historické zákonitosti“, nýbrž konkrétní skupiny a osoby. Na sklonku života však vyčerpaný bojovník navrhuje nahradit heslo „Pravda vítězí“ sloganem „Stejně umřeš“, jediným prý rezultátem lidského života. Spíš než ironie to je nával pesimismu, náraz poznání, že výsledky zápasů, do nichž dal všechno, se obracejí v prach. Směrem do vlastních řad je podobně nelítostný — „lidé, kteří neumějí ničím rozumným naplnit vyměřených šedesát nebo osmdesát let svého života, pěstují si křesťanství jako jakousi pojistku na posmrtný život, který chápou jako prodloužení, pokračování pozemského života, ačkoli, co se týče toho případného posmrtného života, jedno je naprosto jisté, že nemůže mít nic společného s naším pojetím času“ (s. 148–149). Zde se možná v Jehličkovi rodí jakási teologie naděje v beznaději, zárodek mystiky onoho „a nahoře nic“ svatého Jana od Kříže. Škoda, že nedostal více času, podmínek a sil, aby některé filozofující a teologizující exkurzy více rozvinul.
Jak se jeví z dnešního stanoviska Jehličkovy přístupy i názory? Dobové změny váhu otázek i odpovědí silně relativizovaly. Rok 1620 se nám ještě více vzdálil, zda Bílá hora byla porážkou či vítězstvím, už vášně nejitří. Rok 1989 se svou orientací na Evropskou unii už spory o Rakousko a středoevropskou alternativu antikvoval a přenechal historikům. Z monarchistických a prohabsburských sentimentů se stal neškodný exhibiční folklor. Katoličtí radikálové nevlastní intelektuální dispozice ani mediální zázemí k prezentování excesivních postojů. — Nelze nevidět, že Ladislav Jehlička ve své knize hájil ztracené pozice. Přihlásil se ale čestně a poctivě ke svému životu, východiskům a generačním svazkům. Učinil tak s myšlenkovou důsledností, rozhodností, energií a plnokrevnou živostí, která si zasluhuje pozornost, uznání a úctu.
Autor je literární historik a kritik
