Následující rozhovor se odehrál 8. července na půdě FF UK v Praze, kde Stuart Dybek vedl po celý červenec seminář tvůrčího psaní. Úvodní otázky a otázky týkající se prózy kladla Hana Ulmanová, otázky týkající se poezie Hana Zahradníková.
Váš otec byl polský přistěhovalec a vy sám jste vyrostl v česko-polské čtvrti v Chicagu. Je ve vás slovanské dědictví hluboce zakořeněné, nebo je to jen prostředí, do kterého jsou zasazené vaše povídky a poezie?
Myslím, že když píšu, vychází to víc na povrch. Vkusem se totiž velice silně přikláním k východoevropským a středoevropským spisovatelům a miluju hudbu z těchto oblastí. A hudba je pro mě při psaní vždycky podnětem.
Mohl byste to trochu upřesnit? Jaký druh hudby?
To by bylo na dlouhé povídání, ale nejmagičtější zážitek, jaký jsem kdy při psaní zažil, byl ten, když jsem si sedl, abych napsal povídku, která se odehrávala ve Spojených státech, v mé čtvrti, a myslel jsem si, že ji napíšu tak, jak by to udělal americký realista, řekněme třeba Dreiser, nebo dokonce Nelson Algren. Ale poslouchal jsem tenkrát Jánose Starkera, jak hraje fantastickou Kodályovu sonátu pro sólové violoncello, skladbu pro cello a housle a skladbu pro cello a klavír, a já se najednou jako by probudil z transu a zničehonic z toho byla povídka, která se blížila spíš lidovému vyprávění z východní Evropy.
Byl váš slovanský původ jedním z hlavních důvodů, proč jste začal pracovat pro Prague Summer Program?
Jedním z hlavních důvodů? Byl to hlavní důvod v tom smyslu, že do Prahy jsem se hodlal dostat za každou cenu. A jelikož jsem v mládí dva roky učil v Karibiku, nikdy jsem nezapomněl na to, jak odlišný vztah si k místu vytvoříte, když tam jste za nějakým účelem. Takže program, který mi nabízel alespoň trochu jiný vztah než být jen turistou, pro mě nemohl být lákavější.
Co v rámci tohoto programu učíte a co by si měl student v ideálním případě z vašeho semináře odnést?
Vždycky se snažím učit řemeslo. U psaní je řemeslo podle mě víc neviditelné, protože médium je tu abstraktní: jazyk. Řemeslo v hudbě, ve filmu nebo fotografii je konkrétnější, a tím spíš je pro mě jako pro učitele důležité psaní vyučovat.
Přeložila jsem vaši povídku „Mléko pro domácí mazlíčky“. Je alespoň zčásti autobiografická? Vezměme si třeba tu babičku či restauraci, anebo podobá se vám nějak její protagonista? Možná svými pocity?
Ano, ta babička je moje slovanská babička, která vůbec neuměla anglicky, nebo skoro vůbec, a jako taková se vyskytuje v mnoha mých povídkách. Byla jedním z hlavních utvářejících vlivů v mém životě, takže to je určitě i jeden ze stavebních prvků v „Mléce pro domácí mazlíčky“. A ona česká restaurace má předobraz v chicagské české restauraci, kterou jsem dobře znal — ovšem bohužel už neexistuje.
A co hlavní hrdina?
Ještě než jsem sem přijel, měl jsem rád jednoho zdejšího básníka, Seiferta. A jednou z věcí, které mám na Seifertovi rád, je nenucená a přirozená sexualita, erotika. Nic takového na rozdíl od kupříkladu českých filmů v amerických filmech nenajdete, a já bych se rád domníval, že „Mléko pro domácí mazlíčky“ má blíž k Láskám jedné plavovlásky než k určitému typu americké sexuality, ze které jsem se odjakživa snažil poučit tím způsobem, že ji nebudu používat.
Jaká jsou další hlavní témata té povídky? Je to povaha času, povaha lidské paměti, první láska…
To všechno zároveň. A jenom bych dodal, že pro mě je jakákoli narativní forma nevyhnutelně o čase, bez ohledu na to, o jakých dalších tématech píšete: jestli o válce nebo o lásce, to je jedno. Základní vlastností vyprávění je to, že klade věci na časovou osu, a i když téma někdy vyplyne ze stylu, zpracování nebo formy, čas je tam vždycky.
Kam byste sám sebe umístil na mapě americké literatury? Jste spisovatel Středozápadu? Chicagský spisovatel? Možná dokonce imigrantský nebo etnický spisovatel? Nebo jste prostě jen bílý muž, což je kategorie, kterou dnes lidé rádi zavrhují?
Já vždycky přemýšlím o tom, co zrovna píšu, takže je opravdu neobvyklé, abych se na to pokusil podívat z odstupu a vůbec někam se umístil. To neříkám jen tak, mně jde vždycky o to, co vytvářím, a přemýšlím o daném textu. Chápu, že lidé, co sestavují antologie nebo píšou eseje, mě snadno umístí do všech těchto kategorií, ale jediná, která mě zajímá, možná proto, že má něco společného s tvorbou, je realista-nerealista.
Vaše poezie je hodně městská a město jako by bylo odrazem lidí, kteří je obývají: město je špinavé a zničené, ale houževnaté, a lidé zrovna tak. Vidíte se vy sám jako „dělnický bard“, jak vás pokřtili?
Ano, tu nálepku vymyslel Studs Terkel, můj dobrý přítel, který zrovna před třemi lety zemřel, nicméně já se tak nevidím. Víte, když se na někoho díváte, jak hraje rock’n’roll, nejvíc tomu člověku záleží na tom, jak je oblečený a jak se kroutí, a když se díváte na Jánose Starkera, jak hraje na cello, má na sobě fádní oblek, drží svůj nástroj a je to, jako by hudba plynula skrze něj. A já prostě nechci nosit žádný kostým, já chci jen zavřít oči a mít pocit, že mám to štěstí, alespoň někdy, že skrze mě něco plyne. A tak je mi jedno, jestli vejdu do čítanek jako dělnický bard anebo ne.
Souhlasil byste s tím, že Chicago je ve vašem díle spíš postavou než prostředím?
Určitě obojím. Pro mě je to ústřední obraz. A Chicago, o kterém píšu, je opravdové, ale také jsem si je vymyslel.
Co si myslíte o americkém paradoxu, že ve Spojených státech se vyskytuje více jazyků než kdekoli jinde na světě, ale nemluví se jimi, protože většinou „vymřou“ s první generací imigrantů? A jak důležitý, pokud vůbec, je tento fenomén pro vaši tvorbu? Protože vy používáte slova z cizích jazyků.
Je to důležité v tom smyslu, že aby se dala zprostředkovat atmosféra života, kde ještě pořád cítíte stín jiné kultury, tohle je jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout. Navíc existuje jakýsi celkový pocit homogenního amerického života, k němuž jsem se vždycky stavěl obezřetně a kriticky. Takže abych se vrátil k dřívější otázce, v jednom z mála článků, které jsem četl o své práci, autor tvrdil, že jsem ten typ spisovatele, který si v dětství natolik zamiloval slovanskou etnicitu, že spíš než aby chtěl psát jen o té jedné konkrétní etnické kultuře, odnesl si z toho lásku ke všemu etnickému obecně. Říkal tomu „panetnický“. A já jsem tady před chvilkou strašně zdůrazňoval, jak se o kategorie nestarám, ale když jsem si tohle přečetl, pomyslel jsem si, že to vystihl přesně. Uvědomil jsem si, že přesně tak se cítím, tak žiju, přemýšlím… Já prostě mám rád projevy etnicity: když je někdo Mexičan nebo Žid nebo Afroameričan a projevuje se to na jeho práci, nejspíš se mi to bude líbit.
Řekla bych, že píšete velice něžnou poezii o velice drsné realitě ulic Chicaga. Je to pro vás až narativní terapie, způsob, jak se vyrovnat s každodenní brutalitou?
Ano, s tím bych souhlasil. A ještě bych dodal, že pro mě, a jistě ne jenom pro mě, možná pro každého, je poezie aktem představivosti, je vyjádřením fantazie, a fantazie je způsob, jak se bezmocní mohou vyrovnávat s realitou. Myslím, že to rozhodně platí o velkých básnících, jako byli Czesław Miłosz nebo Zbigniew Herbert. Jak se má člověk vyrovnat s kataklyzmatem Evropy dvacátého století? Pomocí fantazie. A poezie je jednou z několika úžasných možností, které máme k jejímu vyjádření, k jejímu zachycení a k tomu, abychom ostatním lidem umožnili ji sdílet.
Ptaly se a z angličtiny přeložily Hana Ulmanová a Hana Zahradníková.
