Současný ředitel Nadace Český literární fond popisuje fungování dobříšského „domova spisovatelů“ ve druhé polovině dvacátého století. Předchůdce polistopadové Nadace ČLF, Český literární fond, spravoval dobříšský zámek po většinu času, kdy sloužil spisovatelům.
Jakkoliv se považuji za pamětníka mnoha událostí novodobých dějin, v případě dobříšského zámku čerpám, kromě vlastní zkušenosti, většinou z toho, co jsem se sám dozvěděl zprostředkovaně. Ideálním zdrojem informací by byl spisovatel Adolf Branald, který o zámku věděl takřka všechno. Toho se však bohužel už nezeptáme.
Tak tedy… Dobříšský zámek byl v roce 1942 nacisty odejmut dosavadním vlastníkům, rodu Colloredo-Mansfeldů, prohlášen za německé vlastnictví a využíván nacistickým protektorem v českých zemích. Tento fakt byl dost důležitý pro restituci zámku v devadesátých letech minulého století, kdy se rozhodovalo, zda Colloredo‑Mansfeldové s Říší kolaborovali či ne. Jak už to bývá, někdo z rodiny měl blízko k protektorovi, jiný člen rodiny se naopak stal členem partyzánské skupiny v Brdech.
Po skončení války připadl zámek obnovenému československému státu. Ten ho ještě v roce 1945 přidělil k užívání Syndikátu českých spisovatelů. Předpokládám, že veškeré náklady tehdy hradil stát, tedy ministerstvo kultury a informací. Syndikát zanikl, respektive byl zrušen v roce 1948 a nahrazen Svazem československých spisovatelů, pod nějž pak zámek spadal.
celkový pohled na Dobříš
K jistému posunu došlo v roce 1954, kdy vznikl spolu s jinými dvěma kulturními fondy Český literární fond, koncipovaný jako hospodářská organizace Svazu spisovatelů; ten členy Výboru fondu sám jmenoval. Fond byl v té době finančně výborně zajištěn. Kromě daně z literární a umělecké činnosti do něj plynuly i příspěvky uživatelů děl, tedy nakladatelů, a příspěvky za volná díla. Bylo tedy logické, že se Český literární fond ujal také hospodářského a finančního řízení zámku. Tento výbor fondu pak rozhodoval, který spisovatel bude na zámku pobývat. Jako hosté tam pobývali, i když v mnohem menší míře, také členové jiných svazů, tedy malíři, sochaři, architekti, hudebníci. Nemluvě o zahraničních návštěvnících, o které lidovědemokratický, později formálně socialistický režim stál; připomeňme alespoň některá jména: Nazim Hikmet, Nicolas Guillén, Jorge Amado, Boris Polevoj, Dolores Ibarruri a další.
Všechno se znova proměnilo v roce 1969. S nástupem normalizace byl zlikvidován údajně „pravičácký“ Svaz československých spisovatelů, kterému předsedal Jaroslav Seifert, a byl nahrazen Kozákovým a Skálovým Svazem českých spisovatelů. Svazový majetek byl ve své většině převeden právě na normalizační Český literární fond včetně všech nemovitostí, tedy i zámku Dobříš, který měl ČLF ve správě už dříve. Svaz byl také potrestán ztrátou výsady jmenovat členy výboru fondu. Ti byli od té doby jmenováni přímo ministrem kultury a také se mu zodpovídali. Na zámek už tedy od té doby neproklouzla jediná „antisocialistická“ myš. Také hospodaření fondu bylo nyní direktivně omezeno. Příspěvky nakladatelů a poplatky za volná díla byly přesměrovány přímo na ministerstvo kultury, které podle svého uvážení a politických zásluh přerozdělovalo peníze jednotlivým kulturním fondům. (Ty byly v Československu zřízeny i pro hudebníky a výtvarné umělce.) Zajímavé byly také detaily vlastnických vztahů, které se vázaly k dobříšskému zámku. Ten zůstával nadále majetkem státu a s ČLF byla uzavřena smlouva o trvalém užívání. Stát zastupovala „památková správa“, jmenovitě Středočeské středisko památkové péče a ochrany přírody. Tento fakt byl předmětem nadmíru zajímavé hry po roce 1990. Ale o tom ještě bude řeč…
Nebude jistě vadit, když zde uvedu svou vzpomínku na první návštěvu zámku v hlubokých padesátých letech. Můj otec byl architekt a potřeboval tehdy něco dohodnout s předsedou tehdejšího Svazu architektů Jaroslavem Fragnerem, jenž zde právě pobýval. Když jsme se po Andělských schodech dokodrcali do zámku, bylo brzké dopoledne, ohromilo mě ticho, které zde panovalo. Ten zámek musí být zakletý, říkal jsem si. Nikoho jsme nepotkali, všichni dočasní i méně dočasní obyvatelé zámku dleli ve svých pokojích. To se změnilo kolem oběda, když se odkudsi vyrojili další a další spokojení a hlasitě rokující strávníci levné zámecké kuchyně. Tvořily se stolní skupinky, které přetrvaly i po obědě a družily se i později, při procházkách v parku… Pokud vím, v jídelně panoval rigidní režim. Nedalo se sednout si, tedy alespoň v době oběda či večeře, ke kterémukoli stolu. U jednoho sedával Jan Drda s přáteli, u jiného třeba V. V. Štech, jinde zase paní Honzíková a tak dále. Hosté byli usazováni vrchním číšníkem jako kdysi i dnes v noblesních restauracích. Jednu kuriozitu z toho dne, kdy jsme tam byli s otcem, si vybavuji velmi dobře: odpoledne se konal běžecký závod kolem parku. Účastnili se ho ale pouze dva závodníci, kteří předtím uzavřeli sázku o výhru: Jan Drda a Jan Otčenášek. Kupodivu vyhrál korpulentní Drda! A vybaví se mi také množství dětí, na které jsme tam tenkrát narazili. Malí Drdovi, Ondřej Neff, Hoffmeisterovi, Fragnerovi, Otčenáškovi. Dodnes ve mně přetrvává zasutý pocit dětské lítosti, že nás se sestrou nevzali mezi sebe. Bylo to ovšem logické; všichni se spolu znali a kamarádili a my pro ně byli jakási „náplava“, která zase brzy zmizí. Když jsem se na začátku zmínil o Adolfu Branaldovi, nedá mi, abych neocitoval jeden jeho trefný odstavec z knihy Děkovačka bez pugétu, vydané v roce 1994: „Nebyl a není to ani zámek Kafkův, ani Klímův, ani pelech rozkoše a rejdiště baronů. Je to typický plod své doby. Cocktail namíchaný z ingrediencí vzájemně se prolínajících. Z hlediska litfondu: danajský dar státu. Z hlediska památkové péče: lepší tohle než hotel. Pro některé spisovatele: jak chutná moc. Pro jiné: pracoviště. Pro ještě jiné: zbytečný luxus. Pro stranu a vládu: vizitka socialistické inteligence. Hlas lidu: pelech vyžírků.“
Od té chvíle strávené na Dobříši s otcem jsem pak zámek na dlouhá léta ztratil z dohledu. Znovu jsem jej spatřil až v roce 1990 — a řekněme, že hodně zblízka.
V dubnu 1990 mě tehdejší ministr kultury Milan Lukeš jmenoval ředitelem Českého literárního fondu, tehdy ještě poměrně bohaté instituce. O složení jejích příjmů jsem již hovořil. Do pokladny fondu plynulo „napřímo“ zhruba 8 až 9 milionů korun a na ministerstvu kultury existoval ještě takzvaný kulturní fond při Sboru pro otázky kulturních fondů, který třem kulturním fondům rozděloval finanční prostředky podle jejich potřeb. Právě sem plynuly další příspěvky — za užití všech kulturních děl i za volná díla. Byly to vysoké částky, vždyť jen příspěvky od nakladatelů činily kolem 40 milionů korun. Právě z tohoto balíku byl dotován provoz zámku Dobříš (zde byli ubytováváni také umělci spadající pod druhé dva fondy), ostatní domy spisovatelů (Karlovy Vary, Ždáň, Budislav, Mikulov, Horný Smokovec) i četné domovy výtvarníků a hudebníků… Ovšem z těchto prostředků se také sanoval třeba schodek nakladatelství Československý spisovatel, které před rokem 1989 odvádělo Literárnímu fondu svůj zisk, ale brzy po roce 1990 zabředlo do těžkých problémů; ČLF mu byl nucen poskytovat půjčky, které očekávaně nebyly splaceny. (Jen na okraj dodávám, že v podobném vztahu, jako bylo nakladatelství vůči Literárnímu fondu, fungoval Panton směrem k Českému hudebnímu fondu a Dílo k Fondu výtvarných umění. Tyto podniky měly sloužit jako hospodářský základ fondové existence.)
Do tří let po převratu nezůstal kámen na kameni. Ale po pořádku. ČLF byl řízen výborem fondu, jehož členy jmenoval ministr kultury. Chci připomenout, že jsem za těch dvacet let, co zde působím, a ve funkci jsem zažil nejméně osm či devět prozatímních i řádných správních rad, nepoznal tak dělnou, vstřícnou a přátelskou pospolitost, jako byl „můj první výbor“ ČLF. Předsedkyní tehdy byla paní Hana Bělohradská, členy pan František Pavlíček, Jan Lopatka, František Nepil, Jan Trefulka, Jiří Honzík, Pavel Šrut, Zdena Bratršovská, Roman Ráž; v zahraničním oddělení panoval Jiří Stránský. Dali jsme se s chutí do práce. Vedle prvního naléhavého úkolu posílat proskribovaným autorům, a to nejen spisovatelům, ale i divadelníkům, filmařům, novinářům a vědcům příspěvky dorovnávající jejich ubohý důchod, obrátil výbor fondu svou pozornost k zámku Dobříš. Chtěli jsme jeho provoz modernizovat a racionalizovat tak, aby to odpovídalo podmínkám konce dvacátého století a nově nabyté svobody.
Příležitost pobývat a psát v zámku dostala řada spisovatelů, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech tuto šanci neměli. Ale brány Dobříše se měly otevřít také pro další kulturní osobnosti; jedním z prvních hostů na Dobříši v roce 1990 byla například herečka Adina Mandlová, bohužel už na invalidním vozíku. K nějakému horentnímu zvyšování cen pobytu i stravování v té době nedocházelo, ale k úpravám ceníku směrem nahoru bylo přece jen nutné přistoupit. Jedním z důležitých bodů každého zasedání výboru fondu bylo posouzení žádostí o víkendový, týdenní či čtrnáctidenní pobyt v zámku.
Nelze zamlčet, že k určité hierarchizaci docházelo i v nových poměrech. Například v arcibiskupském křídle pobývali ti nejvýznamnější hosté; nevím, zda se něčemu takovému dalo zabránit. V zámku se nyní odehrávala řada zahraničních akcí, jako například velké nakladatelské sympozium, při němž ta největší nakladatelská esa i ze zámoří přednášela svým československým kolegům o principech podnikání v tomto oboru, či setkání zahraničních bohemistů, jež pořádala nově vzniklá Obec spisovatelů. Ale svůj prostor dostala například i mezinárodní ekologická konference pod záštitou tehdejšího ministra životního prostředí Josefa Vavrouška.
Dalo se ovšem čekat, že se změnou poměrů si zámek jako lákavý objekt vybralo mnoho podnikatelů a „podnikatelů“. Slétali se do něj jako ty pověstné vosy na bonbon. Češi, Slováci i cizinci. Všem šlo o nabídku „lukrativního pronájmu“; jeden zde chtěl vybudovat univerzitu západního střihu, jiný zase hodlal zařídit začlenění zámku do řetězce elitních hotelů a vždy to mělo být pro Literární fond nesmírně výhodné. Pokaždé to mělo jen jeden malý háček: spisovatelé by sem už nemohli jezdit. Výbor fondu všem nabídkám odolal a zámek byl spisovatelům nadále otevřen. Netušili jsme, že za tři roky bude všechno jinak.
Zámek ovšem učaroval nejen podnikatelům. Tehdejší náměstek ministra kultury Jindřich Kabát, později i ministr, si dobříšský zámek oblíbil tak, že sem dojížděl na víkendy spolu se svým stranickým předsedou Josefem Luxem. Oba měli jako katoličtí otcové dohromady asi jedenáct dětí, takže si na cestu brali rovnou mikrobus a obsadili všechny pokoje ve věži. Pan Kabát podle všeho pokládal za přirozené, že mu Literární fond bude bezúplatně rezervovat celou věž jako druhé ministerské sídlo. Nebylo to nikdy takto pregnantně vysloveno, nijak jinak se to ovšem vykládat nedalo. Jednoho večera například v jídelně ztropil výstup kvůli tomu, že měl na talíři o jedno čevapčiči méně než ostatní. I když se to zdá neuvěřitelné, bylo to skutečně tak. Hned následující týden jsme se dočkali kontroly z ministerstva kultury, kterou vedl ing. Kovář. Ministr Kabát prý totiž na celém ministerstvu nenalezl podklady, na jejichž základě Český literární fond zámek užívá. U nás se dohoda o trvalém užívání kupodivu nalezla (byla uzavřena se Středočeským střediskem památkové péče a ochrany přírody, tedy státním subjektem), načež nám byla k 29. červenci 1994 vypovězena. Účelu kontroly bylo dosaženo. (Pokud si na jméno Jindřicha Kabáta někdo nemůže vzpomenout, připomínám, že byl spolu se svým náměstkem Kratochvílem, který v souvislosti s Dobříší nehrál také tu nejlepší roli, obviněn v záležitosti Pražské lotynky. Pánové Bartoška, Kratina a Havlík tehdy do zástavy neoprávněně vložili státní majetek — Dům u Černé Matky Boží a Dům U Hybernů, nakonec však byli osvobozeni, jak už to v tomto státě chodí.)
Když o tom dnes s chladnou hlavou přemýšlím, je mi zřejmé, co panu Kabátovi vadilo: že naše instituce využívá státní zámek ve svůj prospěch i pořádáním některých větších akcí, jakou byla například ona konference ministrů životního prostředí. Ale nemohli jsme dělat nic jiného, pokud jsme objekt s ročními náklady zhruba 12 milionů (včetně mezd padesáti zaměstnanců a povinných výdajů spojených s památkovou péčí) chtěli udržet v chodu. Fond byl přitom zbaven všech dosavadních zdrojů příjmů. Už v roce 1991 pojal tehdejší ministr kultury Milan Uhde, jehož jmenování přivítali snad všichni spisovatelé s velkými nadějemi, plán všechny kulturní fondy zrušit a jejich majetek převést na státní fond kultury. Ten nakonec existoval v jiné podobě. A všichni víme, jak nakonec dopadl. (Jak upozornil i pamětník Adolf Branald, o vytvoření pouze jednoho fondu se i v dřívějších dobách hodně hovořilo a nakonec se to v jednu chvíli i pokusně uskutečnilo. S naprostým debaklem. Výbor fondu se proti podobnému plánu spolu s druhými dvěma výbory kulturních fondů dost ostře vymezil a nakonec k němu tímto způsobem nedošlo.)
V našem příběhu však pokračovaly špatné zprávy. Na sklonku roku 1992 vyšlo vládní „nařízení 58“ upravující starší nařízení z roku 1969. Výbor fondu zanikl jmenováním devítičlenné prozatímní rady, v níž spisovatelé ztratili svou řídící roli a měli zde jen jednoho zástupce. Navíc, a to bylo ještě horší, fondy přišly o příspěvky z užívání děl, z čehož měli jistě radost všichni nakladatelé a snad i autoři, protože tím odpadly i povinné odvody příjemců autorských odměn. Pod nařízením byl podepsán Václav Klaus v. r.
Kritický byl rok 1993, kdy jsme v každém případě museli pokrýt ztrátu 12 milionů korun. Do neřešitelné situace přišla jako mana z nebes nabídka Pražské Mozartovy akademie vedené dobříšskou rodačkou Dr. Hannou Arie‑Gaifmanovou. (Jednou ze studentek této akademie byla tehdy i Magdalena Kožená.) Jakousi spojkou mezi akademií a námi byl kolega Neumann, který na zámek dojížděl i třikrát za týden a musel řešit někdy až neuvěřitelné požadavky paní Gaifmanové. Akademie zde působila dva semestry a provoz zámku se této instituci musel podřídit. Pobyty spisovatelů v tomto roce velmi prořídly, většina pokojů už byla obsazena studenty akademie. Českým literátům se za tento trochu nešťastný závěr „fondovského působení“ na Dobříši omlouvám, snad mě pochopí, nebylo vyhnutí…
Ale zbývalo poslední dějství. Ve stejném roce byl ve Sbírce zákonů uveřejněn zákon 318/93, kterým se Český literární fond definitivně ruší a do jednoho roku musí být přeměněn na nadaci. Z onoho kulturního fondu na ministerstvu obdržel Český literární fond — stejně jako ostatní dva kulturní fondy — na věčné časy závdavek asi 30 milionů korun a bylo po všem. Těmto v podstatě technickým záležitostem jen nerad věnuji tolik místa, myslím si však, že jsou nutné pro pochopení situace naší i situace dobříšského zámku v poslední době, neboť svědectví o této poslední etapě je málo. Budu upřímný: když jsme zámek opouštěli, s úlevou jsem si oddechl. Středočeští památkáři se pak o zámek soudili s restituentem, panem Jeronýmem Colloredo-Mansfeldem, který zámek definitivně získal v roce 1997. O měsíc později pak starý pán zemřel.
Obecně si myslím, že českým spisovatelům podobný prostor citelně schází. Když hovořím například nejen s pamětníky, ale třeba i s mladším prozaikem Jáchymem Topolem, připomíná, kolik toho napsal při svých stipendijních pobytech v „domovech“ v Německu či jinde v zahraničí. Ve vzpomínkových textech Jana Zábrany, Jaroslava Putíka, Pavla Kohouta i mnoha dalších si můžeme přečíst, kolik času strávili v těch Budislavích, Ždáních, Smokovcích i Mikulovech, kde spisovatelé mohli tvořit, odpočívat, setkávat se. I když je to dnes už jen minulost, snad ta stopa existuje a třeba i zůstane…
Michal Novotný (1942) vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Centre Européen Universitaire v Nancy. Po návratu vykonával dělnické povolání ve stavebnictví. Od roku 1990 vede Český literární fond, později Nadaci Český literární fond. Vydal básnické sbírky Ptáci, ryby, hmyz (1971), Hlavy versus zdi (1980), Písek v zubech (1991), Nevhodné probuzení (1999), Tam a zpátky (2002), To byla doba (2007), Zpátky (2009) a prózu Jistý pan G. (2000). Překládá z francouzštiny (Huysmans, Leiris, Sartre, Breton ad.).
