Martin Puskely
Není to poprvé, kdy udělení literární ceny v Česku vzbuzuje rozpaky. Jáchym Topol sice patří k výrazným postavám současné české prózy, ale jeho novela Chladnou zemí (Praha, 2009), loni oceněná Seifertovou cenou, získala natolik rozporuplné kritické posudky, že člověk musí pochybovat buď o úrovni některých kritiků, nebo odborné poroty. Sám autor se vyjádřil, že považuje „Chladnou zemi“ za svou nejlepší knihu. Česká kritika naopak přišla s negativním hodnocením (Ondřej Horák, Josef Chuchma, ale i takový Jakub Vaníček), které vyprovokovalo k odezvě některé obhájce Topolovy prózy (Ivo Říha). Pokud jde o zahraniční recepci, neúnavná propagátorka české prózy v nizozemském prostředí Magda de Bruin Hüblová v článku na serveru iliteratura.cz (Topol, Jáchym: Chladnou zemí — nizozemské a vlámské ohlasy, 6. 6. 2010) poukázala na zájem, ale i rozporná hodnocení, která na adresu Topolovy novely zazněla z úst holandských a belgických kritiků. Otázka zhodnocení kvalit Topolovy novely ale závisí na interpretaci toho, co chtěl vlastně Topol sdělit — a tady vyvstává otazník. Topol se totiž netají s tím, že usiluje o porozumění dějinám (středo/východo)evropského prostoru a tomu, v jakém napětí se ocitají dějiny a jedinec („A mě historie tíží, fascinuje, děsí, zajímá. Chtěl jsem ji studovat, nešlo to, tak si s ní hraju takhle,“ říká v rozhovoru pro MF Dnes ze 4. dubna 2009.) Nabízí ale v souvislosti s tématy, kterých se dotýká v „Chladné zemi“, určitou filozofii dějin, tedy myšlenkovou rovinu, která konfrontuje individuální osudy s širokou perspektivou kolektivních pohybů a mentalit, jíž říkáme „dějiny“, „dějinná období“ apod., nebo ji supluje intelektuální maskou, která má zakrýt hluboký zmatek a významovou povrchnost? Otevírá svými otázkami cestu k hlubokým pravdám o člověku, nebo ji naopak zakrývá prázdným poučováním, které vede jedině k chaosu? Koho tedy vlastně porotci Seifertovy ceny ocenili: literáta, jenž přispívá k znepokojivému sebepoznávání nás samotných, nebo užitečného autora, jehož je třeba vyzvednout za to, že hlásá ty „správné“ postoje?
Filozofie dějin jako klíč k Topolovu dílu?
Každá generace musí pochopit (zdůraznil M. P.), že k holokaustu došlo, prohlásil v souvislosti s tehdy rozepsanou Chladnou zemí Jáchym Topol v jednom rozhovoru s Josefem Rauvolfem. Impulsem pro napsání novely, jak autor uvádí v rozhovoru s Ondřejem Horákem v HN (5. 10. 2010) se staly návštěvy Terezína, kde potkal „řadu mladých lidí, kteří se snažili vyrovnat s tím, že jejich předkové byli oběťmi holokaustu“, a Běloruska, kde měl ďábel za války „svou dílnu“. Na otázku, zda „je vůbec možné být středoevropským autorem a nepsat o dějinách a všech těch hrůzách“ v témže rozhovoru, Topol odpovídá „To je pro mě zásadní otázka.“ Pokud se tedy Jáchym Topol ve svém díle dotýká historické látky, která má pro něj přesah do současnosti i budoucnosti, a chce, aby jeho myšlenky měly obecnější platnost než jen platnost reportážního výčtu faktů, určitému konceptu, pro který si v této stati vypůjčíme výraz „filozofie dějin“, se nevyhne. Ať už ji čtenáři zpřístupní prostřednictvím explicitních úvah v autorských komentářích nebo vnitřních monolozích postav, ať už zazní v dialozích nebo ji naopak zašifruje vlastní fabulací a nechá na čtenáři, aby si ji sám vytáhl, platí, že v pozadí musí být nějakým způsobem přítomna; jinak kniha zasazená do minulosti nebo reflektující minulost nebude knihou o dějinách, ale pouze „zprávou“ o konkrétním člověku, vždy zasazeném do určitého prostoru v určitém čase. Riziko, že postava se naopak stane schématem, které ilustruje platnost předem zvolené teze, si ovšem musí každý autor vyřešit sám, stejně jako problém vzájemného vztahu konkrétních událostí a obecných postřehů; jinou možnost než podstoupit toto riziko však nemá. To, co se mu podaří nebo nepodaří na tomto terénu, se pak dostává krevním oběhem literárních technik, ať už jsou jakékoli, do tkání jeho útlé knihy. Budeme tedy zkoumat, zda jí oživuje knihu Chladnou zem k nečekaně aktuálnímu poselství — nebo jeho novela takový přesah nemá, ať už proto, že v ní žádná filozofie dějin není, nebo proto, že nesplňuje kvalitativní parametry takového intelektuálního konceptu.
Důležité otázky: proč se to stalo a může se to opakovat?
První otázky na adresu povahy dějin a role člověka jakožto jedince i člena sociálních skupin formuluje bezejmenný vypravěč příběhu, ale nikoli jako otázky vlastní — reprodukuje otázky, které si kladou tzv. „hledači pryčen“, vesměs mladí lidé, kteří pátrají po minulosti svých dávných předků, obětí totalitní zvůle (jejichž osudy s nevyplněnou tajenkou vnucujícího se proč je ženou na místa jejich utrpení):
[…] pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly… a můžou se stát zas? A čeho je člověk schopen? A jak to, že se to přihodilo třeba mé pratetě či tetě, ale já jsem ušetřen? A jak já bych se zachoval… zachovala, kdyby vedli na smrt mě? A může se to zase stát?… tihle hledači se točili v podobných chorobných otázkách, protože se jejich myslí dotkl démon… […] tak, že byli zralí na psychiatra… (s. 33)
Dvě klíčové otázky této pasáže spolu úzce souvisejí: pokud se nám podaří vyšetřit, proč se „to“ (holokaust a vyvražďování páchané jednotkami NKVD v době stalinismu za 2. světové války) stalo, nalézt a pojmenovat příčiny určitého typu chování (určitých lidí na určitém území v určité době), získáme cenná vodítka pro predikci, zda (a pokud ano, za jakých okolností) se tento typ chování může opakovat. Tuto souvislost ale Topol k mému překvapení explicitně neartikuluje. Popravdě řečeno, neartikuluje ani nároky, které tato otázka klade, nezabývá se jejím hlubším významem a rozvětvujícími se souvislostmi; spokojuje se s tím, že ji nechá zaznít v té nejbanálnější podobě, reprodukované vypravěčem, nad jehož mentální úrovní, a tím pádem vypravěčskou spolehlivostí visí otazník. Vyvstává tedy uvozující problém, jaký status vlastně Topol takto položené otázce přikládá.
Odpověď(i)?
Relativně dlouho (vhledem k nevelkému rozsahu novely) se ale zdá, že otázka zapadla jako bezvýznamný střípek do dezorganizovaného staveniště, na kterém se pohybují vypravěč, dívka jménem Sára, Lebo a další protagonisté knihy. Pak se na třech místech v stručné, vypravěčem simplifikované formě vynoří odpověď: poprvé ji přináší dívka jménem Lea, která se dopotácí až do Terezína (za předpokladu, že ji vypravěč interpretuje věrně), podruhé pak obyvatelé Terezína, kteří ji předkládají všem příchozím, a potřetí Lebo (opět za předpokladu korektní interpretace). Ačkoli jsou všechny odpovědi, resp. verze této odpovědi, vyjádřeny stejným jazykem (jednoho člověka), vypravěč zaujímá tři různé perspektivy: první (s. 45) patří Lee (vypravěč tlumočí její vlastní vyjádření), druhá (s. 51) reprezentuje obecnou perspektivu (neutrálně zaznamenaný fakt), třetí (s. 57) je pak interpretací Lebova poselství.
[…] později už s úsměvem vyprávěla, že chtěla sáhnout do elektrických drátů, aby dostala pecku a aby byl konec, aby zastavila pochodující, zmučený mozek, který snad chtěl pochopit… pomátla se z těch svých cest… (s. 45, tady i dále podtrhl M. P.)
[…] už slyšeli [hledači pryčen], že jim tu sice nikdo nepomůže zjistit, jak se všechno to hrůzné vlastně lidem mohlo stát, ale že se tu naučí se vším tím vědomím hrůzy žít… (s. 51)
[…] ale i pro ty nejzoufalejší měl Lebo východisko: Stalo se to a nejde to pochopit… ale přes všechnu hrůzu… vy můžete žít dál […] (s. 57)
Všechna tři místa se konvergentně sbíhají v rezignaci na vysvětlení hrůz holokaustu. I tady však zůstává určitá nejistota: vyjadřuje tato rezignace Topolovu vlastní pozici nebo je to pozice literárních figur, od které se sám nějakým způsobem distancuje?
Tu krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej, potvrzuje na dálku v závěru novely Ula (s. 136), která jako jediná nabízí určité vysvětlení, bohužel vyjádřené jednou triviální větou bez jakéhokoli zdůvodnění. Zdá se však, že slovo „rozum“ v této větě neznamená „racio“ (a tudíž ani „pochopit“) ve smyslu analytického a syntetického myšlení, jako spíše obsáhnout jediným aktem intuice. Ale ani toto není tvrzení, které by se dalo přijmout bez jakéhokoli zkoumání – až na to, že v Topolově provedení se mu žádného zkoumání nedostává.
Problém s odpovědí tkví ve zkratkovitosti, která je bohužel typická pro celou novelu. Žádná z postav nezdůvodňuje, proč to není možné, proč snaha o za a) racionální pochopení, za b) empatický prožitek musí skončit fiaskem. Navíc: je to autorovo vlastní stanovisko, které vyjadřuje prostřednictvím svých postav, a upozorňuje na to, že jde o jeho stanovisko; tím, že je to průsečík, na kterém se shodnou, anebo je i tento průsečík bodem, od něhož se distancuje? Topol si totiž, zdá se, zachovává od svých klíčových protagonistů včetně samotného vypravěče určitý odstup: žádný není modelován tak, aby vyvolával nerušeně pozitivní identifikaci. Sára, Maruška, Artur i Alex vyvolávají vypravěčovo podráždění: vypravěč cítí, že ho chtějí poučovat (a ony ho také skutečně poučují), a v některých případech dokonce zneužít pro své vlastní cíle (především Alex). On sám je prosťáček, pasáček koz, který nikdy nic nečetl (jen nějaké pitomé učebnice, které se mu hned vypařily z hlavy) a který, byť ne z vlastní vůle, ale bez nějakého odporu k trestu smrti, asistoval u poprav na Pankráci, takže ho jen stěží lze považovat za autorovo alter ego, bezproblémového hlasatele jeho názorů. Prakticky každý z protagonistů knihy si navíc dokáže sám sobě odporovat. Otázka, před kterou čtenář stojí, tedy zní: je rezignace na otázku „proč se to stalo a může se to opakovat“ stanoviskem postav, které autor nesdílí (a pak snad poukazuje na to, jak problematická a snad i nebezpečná taková rezignace může být, tím spíše, že představuje běžnou reakci na hrůzná svědectví z minulosti) — anebo autor takovou rezignaci považuje za nevyhnutelnou, protože hrůzy, které nám předkládá holokaust a další genocidy, prostě nedokážeme vstřebat, naše psychika je na to příliš mělká? Pokud platí to druhé, týká se tato rezignace možnosti racionálního vysvětlení nebo empatického prožitku, případně obojího? S touto vidličkou se Topol musí vypořádat, pouhé konstatování, že holokaust nelze pochopit, snad nestojí ani za to, aby spisovatel usedl k počítači.
Skupina, která se shromáždí okolo Leba v Terezíně, se odvolává na Jana Amose Komenského a nabízí příchozím vzdělávání v dějinách hrůzy i následnou terapii (s. 47). Jenže co znamená „vzdělávat“ a co znamená „poskytovat terapii“? „Vzdělávat“ se rovná a) seznamovat s fakty, případně za b) tato fakta vysvětlovat, „terapie“ pak předpokládá vhled do emocionálních reakcí na předložené hrůzy. Význam b) vypadává ze hry („nejde to pochopit“), význam c) se redukuje na zvládnutí tíživého stavu, jenž se dostavuje v důsledku nemožnosti ho pochopit. Je právě toto jedna z věcí, které chce Topol sdělit? Hrůzy genocidy nemůžeme racionálně uchopit, nemůžeme je ani empaticky prožít. Přesto se o to snažíme a výsledkem je psychický blok, který lze ovšem terapeuticky zvládnout. Ale než přijmeme takovou odpověď, je nutné si znovu položit otázku předchozího odstavce: opravdu Topol promítá své vlastní stanovisko do záměrů a jednání postav, které mají problematický kredit, anebo naopak ukazuje, že takový postoj vede ke krachu? A jaké důvody pro to či ono stanovisko předkládá?
Možná má ale Topol na mysli něco jiného, to, že ať už zaujmeme k minulosti jakýkoli postoj (snaha pochopit, snaha procítit, snaha zapomenout), vždy to bude postoj, který je riskantní, kterým minulost jitří lidskou duši a strká jedince do propasti šílenství. Novinář Rolf je v závěru novely lidská troska, kterou hrůza z minulosti fascinuje natolik, že raději zůstane v pekle Ďáblovy dílny, než aby se vrátil zpátky do světa, kdy byl úspěšným novinářem, a nechává Alexe, aby mu pohrdavě otíral vlastní zvratky o rameno. Jsou groteskní karikatury jako Alex konečnou stanicí procesu, kterým kontakt s minulostí mění duševně zdravé jedince na psychotické typy? Pak se ale musíme ptát, jaký je mechanismus tohoto maligního působení, jímž se historie zmocňuje člověka, který se s ní setkává pouze zprostředkovaně a jehož snad může zachránit pouze terapeutické úsilí, jaké vyvíjí Lebova komunita, nebo útěk.
Pokud se ale působení hrůzy dá alespoň částečně odhalit, tvrzení, že holokaust nelze pochopit, dostává šach, dokonce mat. Holokaust, dílo zrůd, ďáblovu dílnu, nelze pochopit, a proto ani vysvětlit, ale přesto existuje způsob, kterým minulost mění lidi na zrůdy, kteří sami budují ďáblovu dílnu. Máme příčinu, následek a vztah mezi nimi, což znamená, že máme i základ vysvětlení, které lze dále rozpracovat a které platí i pro samotný holokaust jako následek hrůz dřívějších (1. světové války nebo občanské války v Rusku). Z tohoto hlediska je škoda, že nejstarší historickou vrstvou, kterou Topol v novele Chladnou zemí ještě eviduje, je stalinismus, resp. nacismus, nikoli to před nimi. I tak se ale rýsuje filozofický koncept, kterým se Topol, jak se zdá, odvrací od názorů svých vlastních postav. Záměrně píšeme „zdá se“, protože pak logicky vyvstává očekávání, že tuto pozici Topol někde potvrdí, a dokonce se pokusí o hlubší vhled do dějinných mechanismů hrůzy a toho, jak hrůza klade metastázy, které se projeví ve vzdálené budoucnosti (a tudíž ano, mohou se opakovat). Jenže to je právě to, co Topol nikde neudělá, nikde se k této pozici nepřihlásí a nerozpracuje žádný souvislejší intelektuální koncept, kterým by vykročil z bodu, v němž se pouze konstatuje nepochopitelnost. Místo toho píše, jako by byl stržen dravým tokem vlastního jazyka, v němž se ale hned na začátku utopila křečovitá snaha o hlubší reflexi dějin.
Když čtenářka Helen (kterou cituje Magda de Bruin Hüblová ve svém zmíněném článku o recepci Topolovy novely v nizozemském a vlámském prostředí) píše: Kromě otázky, zda je možné, aby se scénáře, které se udály za druhé světové války, zopakovaly, vyvolává kniha celou řadu dalších otázek, je to svým způsobem selhání recipienta, protože právě tuto otázku Topolova kniha klade jako naprosto prázdnou, nikoli filozofickou otázku. Pokud jsou hrůzy minulosti nepochopitelné, nelze pochopit ani podmínky, za kterých mohou znovu nastat, a striktně vzato, nelze pak formulovat ani samotnou otázku, jež je kladena. Pokud ovšem čtenáři nestačí Maruščina prostá, nekomplikovaná víra: Svět je hrůza, napadalo mě pořád. Protože se tohle se stalo. To vybíjení. Toho jsou lidi schopný. Tak to bude zas. (s. 124), která ovšem nic nevysvětluje: humovské belief, slunce vyjde na obloze, protože vychází každý den, aniž bychom tušili, proč.
Jistě, apologetové Topolovy krátké prózy mohou namítnout, že její těžiště leží nikoli v analýze minulosti, ale v otázce, jakým způsobem se k minulosti vztahujeme my, kteří jsme ji sami nezažili a známe ji pouze zprostředkovaně. Tím ale autorovi příliš nepomohou: pokud nerozumíme minulosti ve smyslu neschopnosti dobrat se určitých hlubších vzorců, jak můžeme tematizovat, co pro nás minulost znamená? Z našeho kolektivního, individuálně rozrůzňovaného postoje k minulosti nelze snahu o racionální uchopení diskvalifikovat volbou prostoduchých postav jako je Maruška, jejíž psychologický horizont je legitimní, ale jen stěží ho lze vydávat za nejzazší možný. Existují četné knihy, které se pokoušejí reflektovat příčiny, průběh, historické precedenty a dopady holokaustu. Topol chce také přemýšlet o dějinách a jejich významu, ale jeho „filozofie dějin“ je v nejlepším případě fragmentární a zmatečná. Aby čtenář (nebo on sám) nepostřehl, že vaří z vody, překrývá tuto prázdnotu přehuštěnou groteskností, vypjatými situacemi a (nikoli bezchybnou) hrou s textem. Ondřej Horák měl ve své recenzi v Lidových novinách — 16. 4. 2009 — pro jednou pravdu, když napsal, že za hranou textu už vlastně nic není.
Opravdu nelze pochopit? Problém holokaustu.
Znovu se vraťme k výše citované pasáži na s. 33 a větě: A čeho je člověk schopen? Všimněme si, jak je tato prostá otázka kladena: je naprosto obecná, podobně jako Maruščino tvrzení, že lidi jsou schopní vybíjení. Přítomný čas je přítomným časem v nejširším slova smyslu, který se překrývá se samotnou existencí lidstva, a tedy s jeho celými dějinami. Jenže takto obecná otázka nemůže v mělké půdě Topolovy archeologie zapustit hlubší kořeny. Když je v knize Chladnou zemí řeč o dějinách či minulosti, hovoří se jedině o nacismu nebo stalinismu. Ano, nyní budeme kopat do hlíny, do které tyrani donutili pokleknout vaše rodiče, vaše prarodiče, hřímá Kagan na s. 90. To je autorovo fabulační právo, ale zároveň také mez jeho myšlení.
Pokud se ovšem Topol snaží sdělit, že historické události, ke kterým obrací svou pozornost, jsou svou povahou unikátní a přinesly na dějinnou scénu dosud nevídané vzorce lidského chování, minimálně svými masovými rozměry, jak se to zdají naznačovat některé formulace v textu, pak se konfrontaci se staršími dějinami opět nevyhne: musí totiž doložit, v čem spočívá tato unikátnost, jakým způsobem se vymyká předchozím érám a jaké příčiny nastolily tento nový trend (nebo vykázat, proč to — filozoficky — nejde). Jenže ani to se v knize neděje. Topolova archeologie končí krátce před druhou světovou válkou a celý výkop je omezen na totalitní teritorium. Ale možná v něm autor opravdu vidí pouze fabulační prvek, a nikoli jeden z prostředků hlubší reflexe dějin.
Nyní opustíme bezprostřední půdorys Topolovy „Chladné země“ a pustíme se do úvahy, kterou prokážeme, že racionální přístup k otázce holokaustu a obecně genocidy, a tudíž i racionální odpověď na otázku jejich opakování, možný je. Začneme tím, že antisemitismus v Hitlerově době nepředstavuje nic nového pod sluncem. Francouzský historik Jean Delumeau v druhém dílu své knihy Strach na Západě ve 14.–18. Století (česky 1999) poukazuje na to, že raně novověké protižidovství bylo „stejně jako za Hitlerových časů založeno na dvou prvcích, které působily ve vzájemné shodě“: na nepřátelství většinové společnosti vůči „nepřizpůsobivé“ menšině, jejíž členové překračovali mez přijatelného úspěchu, a na doktrinářské nenávisti, která ztotožňovala Židy s absolutním zlem a pronásledovala je dokonce i tehdy, když už byli vyštváni za hranice dané oblasti nebo státu (s. 102). Tato mentální reakce křesťanské společnosti byla od středověku systematicky podněcována a organizována shora, a to církví (s. 102, 103). Delumeau v této souvislosti dokonce hovoří o skutečném „náboženském rasismu“ (s. 102).
V Basileji byla 9. ledna 1349 upálena celá židovská komunita čítající několik set duší. Byla nahnána do dřevěného baráku postaveného na ostrůvku uprostřed Rýna výhradně za tímto účelem a radní poté vydali nařízení, že v průběhu následujících dvou set let se ve městě nesmí usadit žádný Žid. (Barbara Tuchmanová Zrcadlo vzdálených časů, česky 2005, s. 140)
Srovnejme:
Ve vesnici Jedwabne, asi třicet kilometrů severozápadně od Tykocinu, pozabíjeli 10. července 1941 sami polští vesničané, podníceni Němci, své židovské sousedy. Nahnali je do stodoly a zaživa upálili. (Richard Rhodes, Páni nad smrtí, česky 2004, s. 117) (Rhodesova kniha by mohla Topola zajímat, protože se podrobně zabývá činností speciálních jednotek SS, které na východě (Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Litva, Bělorusko, Ukrajina, Rusko) prováděly systematické vyvražďování Židů, přičemž si všímá i toho, jak se na těchto akcích podílelo i domácí obyvatelstvo.)
Naproti budově nemocnice, na druhé straně plotu, se nacházela továrna Lape na zpracování kůže. Odtud lze dobře vidět na nemocniční dvůr. […] V jednu hodinu odpoledne spatřili (dělníci z továrny), že z nemocniční budovy stoupá dým. Později vyšlehly plameny. Nemocnice hořela. Oheň zuřil celý den a celou noc. (tamtéž, s. 179) Pacienti, personál i uprchlíci byli upáleni zaživa. (s. 179)
Vzorce chování zůstávají tytéž. Je pravda, že Němci používali jako hlavní způsob masových poprav střelbu a později plyn, ale to, co se mění, jsou technické prostředky závislé na technologickém vývoji, nikoli interakce, které pachatelům vtiskly tyto prostředky do ruky. Jen stěží může někdo předpokládat, že kdyby podněcovatelé a pachatelé středověkých pogromů znali střelné zbraně, nepoužili by je. Při masakrech v Antverpách a Bruselu v roce 1349 byla vyvražděna celá židovská komunita v obou městech. V Mohuči prý 24. srpna 1349 zahynulo na šest tisíc Židů, z tří tisíců Židů v Erfurtu nepřežil nikdo (Tuchmanová, s. 142, 143). Navzdory jisté skepsi vůči pramenům autorka uzavírá: po odeznění moru zůstalo v Německu a Nizozemí jen velmi málo synů Abrahamových. (s. 143) V jižní Francii vyhladili v roce 1320 tzv. „pasáčci“ na 140 izraelitských obcí. To, že Němci operovali v nesrovnatelně větším prostoru a s byrokratickou pečlivostí, jaká nemá ve středověku obdobu, není dáno tím, že by nacismus přinesl novou zrůdnost, jaká tu dosud nebyla, zrůdnost pouze dostala k dispozici prostředky vzniklé nezávislým vývojem, jež přinesl osvícenský absolutismus (silný byrokratický aparát, systematická evidence obyvatelstva, zahrnutí veškerého obyvatelstva nebo vyčleněné kategorie do vytyčených plánů), resp. průmyslová revoluce (dopravní prostředky, které umožnily rychlou přepravu na dříve nemyslitelné vzdálenosti, a vývoj nových vědních a technických disciplín včetně chemie). Sám Rhodes k tomu poznamenává: Nacistické vraždění… nebylo ani „moderní“, ani „vědecké“, jak je často charakterizováno, a nebylo v lidských dějinách ani unikátní. (Richard Rhodes, Páni nad smrtí, s. 148)
Paralely mezi holokaustem 20. století a „holokausty“ středověkých a raně novověkých dějin vystupují do popředí i v dalších ohledech. Protižidovská propaganda náboženských kazatelů se protíná s Goebbelsovou v základním nastavení: snaží se infikovat obyvatelstvo snadno zapamatovatelnými stereotypy. Rozdíl mezi primárně náboženským a „vědecky“ rasovým zbarvením je v této perspektivě druhotný. Za zmínku stojí pravidlo tzv. limpienzy, ustanovení o „čistotě krve“, které v roce 1515 přijala kapitula katedrály v Seville a které bránilo ve vstupu do kapituly dětem „kacířských“ křesťanů židovského původu (později bylo opakovaně zesilováno). (Delumeau, s. 138, 139). Tuchmanová uvádí zase výmluvný případ z Orvieta.
Dne 12. března 1350 připomněli městští úředníci občanům, jak krutý trest stihne křesťanku za obcování s Židem: dotyčná žena bude sťata nebo zaživa upálena. (Tuchmanová, s. 145)
Paragraf 2 Zákona o ochraně německé cti a krve výslovně uvádí: Mimomanželský styk mezi židy a příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve je zakázán.
Středověký původ má i vizuálně symbolické vyčleňování židovského obyvatelstva příkazem nosit Davidovu hvězdu (na území Svaté říše římské šlo o žlutý nebo červený špičatý klobouk, ale funkce byla stejná), právě tak jako nucené vystěhovávání Židů do ghett a zákazy civilních kontaktů mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem (basilejský koncil v roce 1434 zakázal přijímání Židů k univerzitnímu studiu a ošetřování křesťanů židovskými lékaři). Scénář lidské agrese se opakuje: identifikace, izolace, rituální opovržení, fyzické násilí.
K nástupu nacistického pronásledování Židů dochází v kritické chvíli evropských dějin, kdy je evropská společnost traumatizována drastickými dopady první světové války. To platí i o nástupu středověkých pogromů: docházelo k nim v souvislosti s událostmi, které ničily chatrnou sociální stabilitu: během křížových výprav (po dlouhém a vyčerpávajícím období nepřetržitých lokálních válek) a po vypuknutí černého moru. V obou případech je tak antisemitismus spojen s hlubokou krizí společnosti, která postihla nejširší vrstvy obyvatelstva a zpochybnila kromě elementární materiální úrovně i samotnou budoucnost „lidstva“. Topol chce psát o hrůzách minulosti, ale kde pracuje s ambivalentní povahou hrůzy, fenoménu, jehož projevy jsou něčím katalyzovány, aby pak za „příhodných“ okolností katalyzovaly další hrůzy? Proces katalyzace je postupný: i nacismus procházel určitou evolucí svých postojů, byť spočívala v jejich stupňování. Jestliže Delumeau uvádí, že protižidovské postoje byly původně lokální, spontánní a měly nejednotný průběh, ale postupně se změnily ve stanoviska jednotná, teoreticky zdůvodněná, všeobecně rozšířená a potvrzená církví (Strach na Západě, 2. díl, s. 141), pak lze jen dodat, že obdobným způsobem vstoupila do hry i NSDAP.
Problém genocidy
Židé ovšem nebyli jedinou skupinou, která se v starších evropských dějinách stala předmětem ostrakizace vystupňované až k masovému vraždění — a holokaust nebyl zdaleka první genocidou. Americký fyziolog Jared Diamond ve své knize Třetí šimpanz (česky 2004) uvádí výčet největších známých genocid od roku 1492 až do roku 1976, jenž zahrnuje všechny světadíly: na naší planetě neexistuje žádný rozsáhlejší prostor, který by nebyl poznamenán genocidou. K starším dobám Diamond připomíná, že starověké války běžně končily úplným vybitím nebo zotročením poraženého obyvatelstva. A ptá se, zda je genocida výjimečnou anomálií nebo jde naopak o tak běžnou událost, že ji můžeme rovnou považovat za charakteristický kulturní znak, stejně jako jazyk nebo umění (s. 269). Otázka „a může se to zase stát?“ k tomuto kroku přímo vybízí. Diamondova odpověď: genocida je zcela zřetelně součástí lidského… dědictví už celé miliony let (s. 286).
V druhé části Topolovy novely vystupuje Indián Luis Tupanabi. Luis se jako černý pasažér dostal z Jižní Ameriky do nacistického Německa, kde ho čekala deportace do koncentračního tábora v Bělorusku. Tam přežil díky umění vyrábět z lidských hlav tzv. „tsantsy“, exponáty vzniklé rozdrcením lebky, vytažením kostí nosními dírkami při zachování obličeje, jemuž jsou sešity rty. Nápad vytvořit muzeum, kde budou vystavena balzamovaná těla lidí, kteří přežili nacistické a stalinistické běsnění, pochází, můžeme-li důvěřovat Alexovu tvrzení, právě od něho. Luis zjevně patří k některému z jihoamerických kmenů lovců lebek. Edward O. Wilson v knize O lidské přirozenosti (česky 1993) referuje o jednom z těchto kmenů s poznámkou, že jeho příslušníci každý rok podnikají zabijácké nájezdy na vesnice svých sousedů, které označují stejným slovem jako prasata pekari. Jazyk vyjadřuje, ne-li přímo vytváří, ideovou pozici, která degraduje skupinu obětí na podřadnou úroveň. Zabití takto degradovaného člověka je ekvivalentní zabití zvířete. Projevy této mentality se ovšem dají stopovat i jinde. Diamond píše, že nacisté označovali Židy za vši, francouzští osadníci Alžírska o místních muslimech mluvili jako o ratons (krysách), „civilizovaní“ Paraguajci popisovali lovce a sběrače Aché jako zuřivé krysy, Búrové nazývali Afričany bobbejaan (paviáni) a vzdělaní obyvatelé severu Nigérie považovali Iby za obtížný hmyz (Třetí šimpanz, s. 290). Dodejme, že Cicero přirovnával otroky k mluvícím věcem a NATO systematicky označovalo civilisty usmrcené při „humanitárním“ bombardování Jugoslávie za „vedlejší škody“ (tedy za ekvivalent škod na hmotných předmětech). Pokud se někdo domnívá, že ten, kdo se upřímně hlásí k ideologii lidských práv, se nemůže dopouštět genocidy založené na tom, že skupině lidí je upřen status skutečných lidských bytostí, ať si přečte následující výroky, pod kterými je podepsán sám Thomas Jefferson:
„Tato nešťastná rasa [Indiáni], na jejíž záchranu a zcivilizování jsme vynaložili tolik úsilí… sama sebe odsoudila k vyhlazení…“ (viz Diamond, s. 298)
[…] všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni… jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy... mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí… (Deklarace nezávislosti)
Přesvědčivý klíč, jak číst tyto rozpory, nabízí ve svém eseji Věřili Řekové svým mýtům? (česky 1999) Paul Veyne: obsahy lidských myslí nejsou ve vzájemné konzistenci, naopak, pluralita modalit víry zahrnuje nesmiřitelné rozpory, mezi kterými — dodejme — jedinec přepíná podle toho, jak mu to vyhovuje. Usvědčit lze prakticky kohokoli, třeba i marketingovou ikonu jménem Václav Havel, jenž na jedné straně nekompromisně odmítá trest smrti jako nehumánní (nikdy tedy nemohou nastat podmínky, které by takový akt ospravedlnily), ale na druhé politicky podpořil bombardování Jugoslávie, kdy umírali nevinní civilisté včetně dětí (evidentně mohou nastat podmínky, které usmrcování nevinných „ospravedlňují“).
Kam tím míříme? Postava Luise obsahuje odpověď na otázku „a může se to opakovat?“, jenže Topol v ní nevidí obratnou kompresi dějinných šifer, nýbrž bizarní prvek, jenž má zesílit groteskní atmosféru Ďáblova muzea. Protože organizované zabíjení jiných lidí je obecným lidským sklonem (a nikoli výsadou totality), vlastním jak Indiánům, kteří žijí na úrovni doby kamenné, tak moderním režimům, prognóza je jasná: ano, může, a co je horší, bude. A dokonce k němu dochází. Lukáš Novosad se v recenzi na Topolovu novelu na aktuálně.cz (Topol napsal místo beletrie angažované zpravodajství, 28. 4. 2009) oprávněně diví, že nikdo si v souvislosti s touto otázkou nevybaví Rwandu. Diamond uvádí, že od roku 1950 bylo spácháno nejméně dvacet genocid, z toho dvě s počtem obětí přesahujícím milion obětí. Pokud upravíme definici genocidy tak, aby zahrnovala i „nezamýšlené“ důsledky jednání (např. hladomor na Ukrajině v letech 1932 až 1933, který vyvolal Stalin svými neuváženými zásahy do zemědělské politiky a který si podle odhadů vyžádal až 3,5 milionu obětí), pak nám do definice podle stejné logiky spadne i smrt asi 600 000 iráckých dětí (a blíže neupřesněného počtu dospělých) v důsledku západního embarga na dovoz chloru na sterilizaci pitné vody po Saddámově kuvajtském intermezzu. Madeleine Albrightová, jeden z architektů běsnění NATO v Jugoslávii, označila tento počet (více než půl milionu dětí!) za přiměřený dobru, které embargo přineslo Americe. Ukázkový demokrat Jiří Pehe v polemice s Janem Kellerem (Literární noviny, 2. 6. 2003) obhajoval válku v Iráku jako prostředek proti mučení a zabíjení, které znamenal Saddámův režim — proti mučení a zabíjení nevinných lze tedy legitimně postavit mučení a zabíjení nevinných (absurdno je opět závazným kódem pravdy). Přičtěme k tomu skutečnost, že pro rozpoutání války v Iráku byly použity zfalšované zprávy o zbraních hromadného ničení a kontaktech s teroristy (a Himmlerův plán s přepadením rozhlasové stanice v Gleiwitzu), a bude jasné, proč Diamond pokládá genocidu za odvěký kód lidského chování.
Stejnou otázku jako Diamond si klade i Richard Rhodes (který podobně jako Topol procestoval východní Evropu a navštívil autentická místa, o nichž píše). Jeho zajímavé analýzy a postřehy nebudeme reprodukovat, ale stojí za to si je přečíst. O odpověď usiluje i Jean Delumeau — jak napovídá název jeho nejznámější knihy, vidí ji v psychologickém parametru, kterým je strach, a v okolnostech, za nichž se rodí. Edward O. Wilson dovozuje, že agrese, jejímž extrémním vyjádřením je genocida, je vrozenou, v žádném případě ale výlučnou dispozicí lidského druhu. Jared Diamond se dokonce zabývá otázkou, zda je genocida vlastní pouze lidem, nebo má ekvivalenty v živočišné říši (známou tezi Konráda Lorenze, že agresivita, která jde daleko za rámec boje o přežití, vyděluje člověka z živočišné říše, odmítl už Wilson), a na základě známých pozorování šimpanzů a lvů dospívá k tvrzení, že genocida je zřetelně odvozena od našich živočišných předchůdců. Ať už s těmito odpověďmi souhlasíme nebo ne, skutečnost, že věda má co říci i literatuře, neoddiskutuje nikdo.
Holokaust tak není pouze výchozí událostí, která se „může zase stát“. On sám je opakováním něčeho, co se odehrálo už mnohokrát předtím, a tedy pádnou odpovědí na to, zda se tento vzorec kolektivních chování může opakovat. Změnily se kulisy, ale ne podstata. Otázka nezní: co máme udělat, aby se nevrátil „komunismus“ nebo „fašismus“, ale: co máme dělat, abychom se nedopouštěli téhož, co (tak jako tolik lidí před nimi) mnozí komunisté a fašisté, a co jsme schopni dělat stejně dobře jakožto „demokraté“?
Je tu ale ještě jeden dějinný aspekt, skrytý hluboko pod vrstvami, ke kterým se snaží prokopat Kagan. Genocida je možná vepsána v samotné podstatě lidství, ale co ji vyvolalo z biologické možnosti do historické reality? Osudový práh, přes který lidstvo prošlo, existuje. Je jím neolitická revoluce, komplex změn, kterým se lidé přeorientovali na zemědělství a chov dobytka, a tím pádem usedlý způsob života. Historiografie dlouho považovala tuto změnu za pozitivum, za triumf člověka nad přírodou, která byla donucena podrobit se jeho nárokům a vydat mu své plody. Jared Diamond ale tento optimismus nemilosrdně diskredituje: přechod k zemědělství přinesl (přináší a bude přinášet) sociální nerovnost, zotročování a sociální parazitismus, soupeření o zdroje včetně neustálých válek. Válka v Iráku je válkou o ropu a miliardy ze státního rozpočtu, kterou si vynutily kapitalistické elity. Adolf Hitler vysvětloval tažení na východ doprovázené vražděním nutností získat novou půdu a přírodní zdroje pro nadřazenou rasu. S pojmem nadřazené rasy operoval i americký prezident Andrew Jackson, jenž dovozoval, že Indiáni jako rasa, která není schopna změnit příčiny své podřízenosti, bude muset zakrátko zmizet, aby uvolnila půdu bílým pánům. Zapomíná se na to, že Hitler, sám nijak originální myslitel, vychází z koloniální praxe 19. století, vyvraždění Hererů v německé Africe (a osudu Indiánů), které dobové evropské mínění považovalo za naprosto přirozené. (Není sám Topol v jistém smyslu latentním dědicem starého archetypu, a to centrismu bílé rasy — teprve když jsou typické prvky kolonialismu uplatněny na bílém kontinentu, dochází k pochopení jejich zločinnosti?) Genocida není pouze vyjádřením nenávisti, je také aktem válek o zdroje a tendence elit bohatnout na jejich kontrole. Děsivá prognóza anglického archeologa Stevena Mithena (Konec doby ledové, česky 2006): v důsledku ubývání vodních ploch a zdrojů potravy dojde v relativně nedaleké budoucnosti k strašlivým válkám. Možnosti organizovaného vraždění nekončí ani s hranicemi naší planety: americký autor science fiction Orson Scott Card v sérii knih o Enderovi tvrdí, že lidstvo je dokonce schopno i xenocidy, vyhlazení cizího inteligentního druhu, jenž nemá vůči lidstvu předem nepřátelské úmysly.
Topolovi tak uniká něco podstatného: bytostná spjatost sociálna s antisociálnem, podstaty společnosti a fenoménu násilí a genocidy. Aristotelův nesčetněkrát opakovaný postřeh, že člověk je zóon politikon, dostává hrůzný dialektický protipól. Vyhlazování není umělým konstruktem moderní totality, ale základní vlastností biologické, sociální a kulturní podstaty lidstva. Další strašlivá myšlenka: totalita a demokracie 20. století nejsou vylučující se protiklady, ale dva různé způsoby organizovaného násilí, skryté pod ideologickými maskami. Stalinismus: násilí obrácené dovnitř, „očista“ společnosti uzavřené neprostupnými hranicemi, syndrom obležené obce. Demokracie: násilí obrácené primárně ven, proti vnějšímu nepříteli, syndrom obležené obce, nejlepší obrana je útok. Tam, kde byly stalinistické elity posedlé odhalováním vnitřních nepřátel a zrádců, jsou demokratické elity stejně posedlé nepřítelem, jenž čeká za hranicemi: komunisty, Saddámem Husajnem, teroristy, islámem… Člověk je zóon politikon… ale možná by bylo lepší, kdyby nebyl.
Nespolehlivé postavy, indisponovaná kritika
Na to, že jednotlivé postavy novely Chladnou zemí musíme brát s rezervou, jsme už poukázali. Je až s podivem, kolik recenzentů nekriticky přejímá výroky, které je Topol nechává pronášet jako to, co chce pozitivně sdělit čtenáři, a dokonce jim přikládá filozofickou valenci. Ačkoli je status všech postav jakožto nositelů autority problematický, tím, že Topol ponechal druhou stranu břehu prázdnou, přiměl kritiky hledat intelektuální náboj knihy v tom, co tvrdí její protagonisté. Skutečnost, že v knize chybí jakákoli myšlenkově sofistikovanější pasáž, že řada „klíčových“ výroků patří mezi prázdné aforismy, založené spíše na aliteraci než sémantické vazbě, že postavy se vyjadřují fragmentárním způsobem, pro mnohé nehraje roli. Topol si tak ušil bič sám na sebe: buď a) postavy v určité souhře vyjadřují stanoviska, která považuje za důležitá, a jeho myšlenková pozice je pozicí falešného pozéra, který ve skutečnosti nemá co říct, nebo b) kniha záměrně nenese žádnou pozitivní myšlenku, vše důležité spočívá v negaci, ale pak je silně nedotažená a koncepčně nezvládnutá, případně c) ani jedno, ani druhé, a pak Topol cosi píše, ale neví, co.
Možná nejblíže k pozitivní identifikaci má v závěru novely Běloruska Ula, které vypravěč na rozdíl od ostatních postav (s výjimkou mytizovaného Leba, jež měl ale na vypravěče v dětství formativní vliv) přitakává, aniž by se v něm ozývaly negativní pocity. Její tvrzení se navíc v některých bodech protínají s tím, co hlásají Sára, případně Artur a další, například ve věci rozhořčení nad stavem hromadných válečných pohřebišť na východě, který kontrastuje s jejich opečováváním na západě (s. 39: Sára, s. 102, 103: Artur, s. 135: Ula). Všude v Evropě na místech piety vlajou vlajky. Na východě se po rozmoklých polích procházejí havrani a klovou do lebek. Příšerný. Jenže stejná Ula také říká: Když kopeš do starého hrobu, lámeš žebra živým, říká se (s. 133), ale sama se tímto příslovím neřídí, vykopává kosti mrtvých bez ohledu na nepřátelství místních obyvatel, s argumentem, že bez plánu obnovy pohřebišť se Bělorusko do EU nedostane. […] Ve spojené Evropě prostě nejde mít někde ňáký jámy s mrtvolama, neblázni (s. 135); (i dodatek „říká se“ podtrhuje její odstup od tohoto postoje). Pokud jde o rozdíl v „politice“ zacházení s pietními místy, mějme na paměti, že Sára ho využívá k tomu, aby obhájila pocit nadřazenosti, který cítí jako nepoznamenaná bolševismem vůči všem obyvatelům „východu“, komplikovaný kromě zjevné arogance i otazníkem nad tím, zda „východ“ není pouze dalším z jejích myšlenkových prefabrikátů, čehož se ještě dotkneme, a Artur od něj přechází k vyhroceným a neskrývaně cynickým úvahám o turistickém využití pohřebišť v Bělorusku. Je tedy těžké říci, s čím bychom se (a na základě čeho) měli podle Topola ztotožnit, zda se západním pojetím piety, nebo s obavou, zda nepovede ke komerčnímu zneužití (ke kterému se díky Sáře navzdory původně čistým pohnutkám začíná posouvat Terezín), případně negací minulosti, aby nevedla k dalším hrůzám (zabíjení dožívajících pamětníků, aby jejich těla mohla posloužit jako exponáty v Ďáblově muzeu), nebo s tím, že je lepší nechat minulost na pokoji (aby nelámala žebra živým), či ještě s terapeutickou léčbou minulostí prostřednictvím skupinových rituálů na místech největších hrůz (lebovský Terezín). Příliš mnoho možností a žádné autorem upřednostňované východisko se rovná zmatek, tím spíše, že chybí i známky toho, že by chtěl Topol vskutku sdělit: ať už uděláme ve vztahu k minulosti cokoli, bude to riziko, nebo dokonce chyba.
Právě tak odpor, který vzbuzuje Artur se svým (a Alexovým) plánem vybudovat Jurský park hrůzy, skanzen totalit (s. 102), míjí terč, proti kterému byl vyslán. Celá řada holandských a belgických recenzentů, které cituje Magda de Bruin Hüblová, se chytla sousloví „holokaustový průmysl“ (Antoine Verbij, Alle Lansu, Erwin Tommissen, Marlies Ootesová)… ale co v novele upozorňuje na tak širokou a finančně výnosnou praxi, aby se dala označit výrazem „průmysl“?! Kde k němu (podle „Chladné země“) dochází, natož v tak motivačně explicitní podobě, jakou formuluje Artur? Problém tkví v tom, že hlavním zdrojem této „kritiky“ je právě Artur (s. 101–104); můžeme ale někomu tak cynicky odpudivému věřit natolik, abychom převzali výroky typu Nebo Osvětim, Poláci, kurvy, ty si to uměj zařídit. Pohodlnej hotýlek, autobus, Osvětim s obědem, to máme 52 euro. (s. 102) jako přesné pojmenování reality? Nedeformuje Artur svůj výklad reality tak, aby ospravedlnil jeho zvrhlý projekt poukazem na to, že to vlastně dělají všichni, tak za co se stydět? Tentýž Artur v uvedené pasáži tvrdí Dokud mrtvý nedojdou pokoje, nebudou živý bez hanby (s. 103), ale právě v Ďáblově dílně žádný mrtvý pokoje nedojde, naopak, i po smrti má jeho tělo sloužit jako zvrhlá atrakce, takže (znovu) proč máme Arturova kusá prohlášení o Osvětimi a globalizovaném průmyslu brát jako bernou minci (Topolovy) kritiky, když výrok o mrtvých a živých je evidentně diskreditován jako póza? Nic nenaznačuje, že by Topolovi šlo o to, poukázat na veynovskou tříšť modalit víry v lidské mysli. A nelze zapomenout ani na to, že nápad na vystavování mumifikovaných těl pochází od Indiána Luise, který vychází z diametrálně odlišného kulturního kontextu, v němž se s tělesnými pozůstatky běžně zachází jiným způsobem (tsantsy), který lze stěží považovat za reprezentativní pro západní chápání piety (chce snad Topol diskreditovat i tuto kulturní odlišnost a pracovat tak s nesouhlasem vůči postmoderní pluralitě kultur a jejich vzájemné nepřevoditelnosti na termíny jedné z nich, která by takové Sáře, ale také Ule s jejich srovnáváním západu a východu vrazila nůž do zad?). Možné paralely se rýsují i tady, ale Topol na ně zjevně nestačí: hovoří sice o vystavené mrtvole V. I. Lenina, ale v tomto případě šlo o privilegium upírané jiným (viz zmínku o Gottwaldovi, s. 114), nikoli o dehonestující vztah k mrtvému jako v případě Ďáblovy dílny, resp. obětí lovců lebek v Jižní Americe. Do tohoto kontextu by lépe zapadly předměty denní potřeby vyrobené z židovských ostatků, např. židle ze stehenních a bederních kostí, jež ukazoval svým hostům jako kuriozitu Göring.
I postoj k mrtvým, na jehož základě se Sára povyšuje, je historicky proměnlivou kategorií, která v minulosti standardizovala odlišné normy chování. Stačí se podívat na fascinující objevy Kathleen Kenyonové v Jerichu nebo si přečíst knihu Philippa Ariése Dějiny smrti I, II (česky 2000) včetně kapitoly o středověkých hřbitovech, které byly nejrušnějším místem středověkých měst, místem, kde se (kromě pohřbívání) pekl a prodával chleba, konala náboženská kázání, probíhaly soudy a scházely zamilované páry. To, co Cornelius Hell krátkozrace považuje za „politiku uchovávání historické paměti, jak ji praktikuje diktatura“ (recenze z Die Presse publikovaná v českém překladu na serveru iliteratura.cz, 3. 6. 2010), může být výsledkem kulturního vývoje, který procházel jinými prahy než západní Evropa, případně k některým z nich ještě nedorazil. Vidět v nich čisté politikum, jak si to vysvětluje také Topol v rozhovoru pro HN z 5. 10. 2010, je nebezpečná simplifikace a možná i ideologizace, znásilnění jednoho zvyku „nadřazeným“ zvykem západu, jenž to nedělá (a tedy pohrdáním, které dovedl do obludného extrému právě nacismus), nemluvě o tom, že takto jednoduchý vztah mezi „kulturou“ a „politikou“ nikde neexistuje.
Kde existuje ten „Východ“?
Dvakrát slavně nedopadá ani snaha vykládat (a chválit) Topola Sárou. Podívejme se znovu na (relativně) rozsáhlou pasáž, kde Sára vede didaktický rozhovor s poučovaným vypravěčem (s. 40–44). Vyberme čtyři signifikantní momenty:
A) […] Kulturně jsme úplně jinde! Já jsem kupříkladu netknutá bolševismem, ale ty jsi křivárnama úplně prosáklej! A nevíš o tom… (s. 40)
B) […] Hledala jsem ten Východ, tu východní Evropu… (s. 41) […] …chtěla jsem přijít na to, co je to teda východní Evropa, když vypadáme podobně, ale jsme kulturně jiný… Kde je ten pravej Východ?! (s. 42)
C) […] jet do východní Evropy ale znamená pořád ji hledat… (s. 41 — vypravěč reaguje jako by mě to zajímalo, s. 41) […] Takže východní Evropa neexistuje… (s. 43)
D) Protože ten kulturní rozdíl mezi náma, ty pasáku koz, ten vytvořily desítky let teroru, útlaku a ponížení, to je jasný. Proto jste jiný! A ještě dlouho budete. (s. 44)
Je kouzelné analyzovat Sářino myšlení. Dává si totiž logický mat, který ve své suverenitě nedokáže postřehnout (a který nezaregistruje ani intelektuálně bezmocný vypravěč, jenž si jinak udržuje intuitivní nedůvěru k tomu, co Sára říká). Sára začíná s (arogantně exponovaným) předpokladem, že existuje kolektivní identita vázaná na určitý prostor: „Východ“, „východní Evropa“, odlišná od kolektivní identity, z které (jak se domnívá) vyrůstá ona sama, a vydává se na cestu, aby se s ní blíže seznámila. Její předpoklad je ovšem umělý, nevychází z žádné vlastní zkušenosti. Cesta jí však přináší zklamání, které shrnuje výrokem Takže východní Evropa neexistuje. Pasáž C) tedy vyvrací nebo minimálně nepotvrzuje předpoklad, na kterém je založeno A) (kulturní okruh, v kterém vypravěč prosákl křivárnama, nikde není). Navzdory tomu ale Sára v D) pokračuje v kolejích výchozího předpokladu a stále trvá na existenci zásadního kulturního rozdílu, který ji a vypravěče nechává na opačných březích ještě dlouho nepřekročitelné řeky. D) je ovšem jasně nelegitimní krok, který Sára neměla udělat. Na tom, že ho udělala, není nic překvapivého: je to přesně ten jev, kterému věnoval svou knihu Paul Veyne (schopnost podléhat vzájemně neslučitelným modalitám víry a žádným způsobem tuto logickou „zvůli“ nereflektovat). To, s čím Sára operuje, jsou mentální konstrukty silnější než její myšlení (memy, řekl by Richard Dawkins), premisy, kterým je předem přisuzována (selektivně potvrzovaná) platnost závěru.
To, že řada recenzentů přebírá tuto pasáž jako jednu z klíčových myšlenek knihy, aniž by postřehla její nekoherentní strukturu, diskvalifikuje jejich „kritický“ výkon jako nekritickou slepotu. Pokud ovšem Topol skutečně vkládá Sáře do úst myšlenku, s kterou se pozitivně identifikuje (jak tvrdí Ivo Říha nebo také běloruský básník a překladatel Max Ščur v Literárních novinách, 16. 12. 2009), diskvalifikace se týká (bohužel) i toho, co se snaží sdělit — on sám je nekoherentní.
Topol často vkládá svým postavám do úst výroky postavené na problematických kategoriích, které vystihují sklony populárního myšlení, ale jako takové jen stěží mohou nést význam platných postřehů o člověku, společnosti nebo dějinách. Bolševismus, Východ nebo jiný jsou jen některé z nich. Každá z nich na sebe váže příliš velké množství metodologických, logických a dalších problémů, než aby se na nich dala založit důvěryhodná „filozofie“ dějin. Vzhledem k tomu, že každá z postav v knize Chladnou zemí má, pokud jde o důvěryhodnost, snížený kredit, nemusíme Topola nutně obviňovat, že nám pod líbivým nátěrem intelektuálních řečí servíruje myšlenkovou veteš, ale pak se opět vrací otázka, jakým způsobem ji autor jako veteš diskredituje. Určitá distance, kterou na několika místech zaujímá vypravěč (nemohl jsem být se stádem, ani se Sárou ne, ani s tebou, s nikým, s kým chci…, s. 106), jak jsme poukázali, vzhledem k své fragmentárnosti a dalším problémům neobstojí.
Na obecné rovině jde o problém legitimity abstrakce. Jestliže Sára předhazuje vypravěči, že je prosáklý bolševismem (který redukuje na samé křivárny), dopouští se něčeho, co při kritickém pohledu selhává: používá totiž silně abstraktní kategorii, která vznikla tím, že odhlédla od obrovského množství individuálních rysů. Při návratu na konkrétní rovinu však stále drží tuto drastickou (a některými aspekty libovolně selektivní) abstrakci a připisuje ji konkrétnímu člověku, jehož individuální bohatství a jedinečnost tak podřazuje této redukci. Pokud v tomto sklonu cítíte jeden z charakteristických rysů „totalitního“ myšlení, jste na správné stopě — až na to, že určitě nejde o rys distinktivní, podléháme mu totiž (jak dokládá i Sára) všichni.
Paměť
Je tedy zjevné, co vše podrývá pilíře Topolova pojímání paměti. 1) Minulost je nepochopitelná, což je omyl. Otázky, které pak klade, logicky nikam nevedou (ačkoli by mohly). 2) Paměť je ovládaná kategoriemi, které ji deformují do takové míry, že má smysl se tázat, zda jde ještě vůbec o paměť, nebo o invenční konstrukci fiktivní reality prezentované jako paměť. Protože se ale zdá, že sám Topol není imunní vůči tomuto problému, jeho pokus o reflexi minulosti selhává i v tomto směru.
Na fenomén paměti upozorňuje Topol v své novele často. Dejme slovo symbolice. Rozpadající se Terezín = zanikající paměť. Bagry, které přijedou rozbořit terezínský squat (a později v Bělorusku — ve snu hlavní postavy — Kurapaty) = umělé, násilné zničení nepohodlných vzpomínek, resp. nepohodlné interpretace minulosti, která je trnem v oku elitám (v Bělorusku se ničí vzpomínky na zločiny páchané Slovany). Sáru nezajímalo těch pár ulic, které rozhodnutím města a vlády zůstanou zachovány… ji právě bavilo plahočit se podél hradeb, které se rozpadají… (s. 35) = zájem o neoficiální paměť, nikoli tu oficiální, která nechce konzervovat a opečovávat. Revitalizace rozpadajícího se Terezína = znovuzrození zanikající paměti (byť za cenu doplnění prvky komerčního chování, a tedy finančního využití paměti). Flash disk, na kterém má vypravěč seznam finančních přispěvatelů = paměť přenosná, komerční využívání paměti, paměť přenesená na neutrální, chladné, „ne“lidské médium, důležitější než samotní lidé (Alex nepotřebuje svého „experta“ na muzeologii, ale seznam zaznamenaný na disku), paměť nebezpečná jak svou formou, tak svým obsahem (sen, v kterém se flash disk rozpouští vypravěči v jeho útrobách a hrozí, že ho otráví); paměť, která ohrožuje svého nositele (poznámka: nejde ovšem o paměť celého místa, jak v své obhajobě tvrdí Ivo Říha, seznam přispěvatelů nemůže obsáhnout to, co bylo přítomno v zdech, trávě a podzemních chodbách). Mumie v Ďáblově dílně = paměť zahnaná do bizarní podoby, důležitější než život (zabíjení starců-pamětníků, aby mohli „posloužit“ jako exponáty, oběti pro „vyšší“ dobro, dobro těch ostatních). Nástroje, které slouží k provedení mumifikace = chladné nástroje k chirurgické, cynické úpravě paměti (do komerčně atraktivní podoby). Zanedbané hroby = bagatelizace paměti (s otazníkem). Hrdinova snaha utéct („zdrhám“) = snaha o útěk před osobní minulostí, ale i kolektivní pamětí (požár Terezína, mazání stop), jenže minulost si ho přesto najde: dopis pana Máry, Lebova mumie v Ďáblově dílně… Pokud je v něčem Topol opravdu silný, je to tato symbolika, důsledně uplatňovaná na celé ploše díla, a je jen škoda, že této symbolice nesekundují další významové roviny, které jí přirozeně prolínají. Asi v tomto čtení dává kniha největší smysl: ať už znamená paměť pro kohokoli cokoli a ať už k ní zaujímá jakýkoli postoj, vždy tu nějakým způsobem bude, nelze jí uniknout, nelze ji zcela vymazat. Jenže tato působivá symbolika nevede k normativnímu zhodnocení: máme nějaké možnosti, jak se s tímto poutem mravně vyrovnat, nebo jsme na tom tak zle, že minulost přítomnou v paměti devastujeme svými k degeneraci mířícími významy (a její dědictví nás zbavuje něčeho pozitivního a podstatného)? Na to chudý repertoár Topolových pokřivených a intelektuálně retardovaných postav, zeměpisně omezených na dvě instance kontaktu s pamětí, nestačí. Otázka, která se nabízí: není příkladná pieta někdy také formou zrůdného zneužití paměti, heroizace těch, kteří nedobrovolně padli v akcích vyvolaných elitami (památníky 1. sv. války, Gettysburg…), způsobem, kterým jsou zločiny elit manipulujících poddajnými davy transformovány na oběť ve jménu vyšších hodnot, těch, které ale přinášejí elitám zisk a mocenskou sílu? Otázka: není pieta projevovaná padlým nacistickým vojákům něčím zrůdným (viz nedávná návštěva německého prezidenta v Petrohradě), bagatelizací obětí (pieta projevovaná těm, kteří obléhali Leningrad?!)? Je správné opečovávat hroby vrahů? Není to jiná verze zamlčování dějin, která spočívá v jejich přepsání, prvním kroku, jímž jsou pachatelé očišťováni a posléze vyzvedáni na piedestal? A zajímá to Topola vůbec?
Naposledy dejme slovo kritikovi (byť takovému, který v knize vidí něco, co v ní není):
Jáchym Topol ve své nové knize otvírá závažné a stále aktuální téma — máme pohřbít tragickou minulost nebo raději zakonzervovat vzpomínky na ni jako výstrahu generacím příštím? [...] ale která ze dvou zmíněných cest by nás mohla dovést alespoň ke zmírnění onoho palčivého bolu? (Peter Nagy, 26. 6. 2009 na iliteratura.cz)
Tuto bezradnost tak nakonec skrytě přiznává i sám Nagy: Autor na tyto otázky odpověď nenalézá (a ani nemůže), prostřednictvím svého příběhu a jeho postav však oživuje jejich význam a dokládá tak, že ani dnes si lidé nemohou dovolit je neklást. Komu napsat dříve pětku, kritikovi nebo spisovateli? Otázka, která má smysl, má smysl právě proto, že je nějakým způsobem zodpověditelná. Otázky, na které nelze odpovědět, nemá smysl si klást, resp. má smysl si je klást pouze proto, abychom věděli, jaké otázky si neklást. Není to pouze logické pravidlo. Obstojí i jako literární prvek a životní moudrost. Alespoň (srovnejme) v podání Ursuly K. LeGuinové (Levá ruka tmy, česky 1995, s. 67):
„Položit otázku je těžké.“
„Nechápu proč. Mohl by se jednoduše zeptat: Kdo mi nejlépe poslouží jako ministerský předseda? — a bylo by to.“
„To by mohl. Jenže on neví, co posloužit nejlépe může znamenat. …mohlo by to znamenat spoustu věcí, které by nepředpokládal a ani nepřijal.“
„Musel by svou otázku přesně formulovat.“
„Ano. Ale pak by těch otázek bylo mnoho. …“
[…]
„Faxi, já vám asi nerozumím.“
„Zkrátka, přicházíme sem do pevnosti většinou proto, abychom se naučili, jaké otázky neklást.“
„Ale vy jste přece ti, co odpovídají!“
„Genry, vy jste ještě nepochopil, proč jsme zdokonalili a proč trénujeme věštění?“
„Ne —“
„Abychom ukázali, jak je naprosto zbytečné znát odpověď na špatně položenou otázku.“
Seifertova cena?
Jáchym Topol chtěl zjevně říci mnoho. Neřekl však téměř nic. Pokud má být novela Chladnou zemí jeho nejlepším dílem, snad udělá lépe, když všechny své knihy hodí do koše. Může se, pravda, utěšovat Seifertovou cenou a vesměs zahraničními kritikami, v nedávné době dokonce nominací na Cenu pro evropskou literaturu, udělovanou v Holandsku, ale důvod, proč se takové chvály dostává tak nezvládnuté a špatné knize, je přesně ten, který by ho měl děsit — je to kulturně podmíněné politikum, snaha potvrdit ideologicky triviální výklad dějin oficiálními vavříny pro toho, kdo mu nasazuje zdánlivě přemýšlivou masku.
Autor (1976) je středoškolský pedagog.
