Miloš Urban (1967) je pro recenzenty vděčným autorem — i ti průměrní se totiž při psaní svých textů mohou blýsknout znalostí nejen postmoderního názvosloví: aluze, intertext, metatext, bizarní, eklekticismus, antiiluzivní, dekadence, punk, triviální, mystika, erotika, parafráze či různá slova s předponou neo- odvozená od čehokoliv s příponou -ismus… Koneckonců ani tento text o Urbanově nové knize Boletus arcanus nebude výjimkou.
Třináct let uplynulo od doby, kdy Miloš Urban napsal svůj první román Poslední tečka za rukopisy (1998). Po debutu následuje dalších dvanáctero děl (prozaických knih a divadelních her) včetně posledního „houbového“ románu Boletus arcanus. To svědčí především o tom, že Miloš Urban patří mezi ty mimořádně pracovité autory, kteří jsou schopni napsat v průměru jedno dílo ročně. Skoro se nechce věřit, že tito plodní autoři píší z vnitřní potřeby, pronásledováni tématem či myšlenkou, jež žadoní o umělecký tvar do té doby, než nebohý literát své inspiraci podléhá a upadá do horečnatého stavu vlastního psaní. Ano, toto je ovšem poněkud romantická představa spisovatele, která mohla žít v představách čtenářů naposledy… těžko říct kdy, s kterým románem odešla, zda definitivně, anebo zda vůbec kdy platila, neboť pragmatický aspekt byl v literatuře přítomen vždy. Autorův čas dnes však přesto stojí daleko více peněz než kdy dříve. Spisovatel je nucen, chce-li být profesionálním spisovatelem, přijmout logiku trhu a pravidelně produkovat něco, co lze prodat. Taková kniha nebude příliš tlustá ani hlubokomyslná, nemůže být ale ani hloupá nebo nudná. A pokud autor náhodou prolomí clonu čtenářského nezájmu, musí se činit, aby nebyl opět zastíněn produkcí mnoha ještě pilnějších kolegů. Jednotlivé knihy by navíc neměly v moři titulů zapadnout, stejně tak by neměly splývat s dalšími od téhož autora. Vymyslet vždy téma, které by mohlo být (ideálně) spouštěčem módní vlny, to je vždy podnikatelský oříšek i pro zdatné autory a jejich schopné nakladatele, zvláště tehdy, když počet vydaných titulů se stále zvyšuje a tabu, která by umění ještě neprolomilo, jsou již zřejmě vymýcena — tedy ta přitažlivá. Život spisovatele, který se rozhodl nepsat svůj román deset let po nocích přicházejících vždy po náročném dni věnovaném občanskému povolání, přináší mnoho úskalí, jež se nutně otiskují do výsledné podoby každého jeho textu.
Růžové 3D brýle
Houbový román Miloše Urbana Boletus arcanus je vybaven červeno-modrými 3D brýlemi, pomocí nichž lze vidět ilustrace Pavla Růta v plastické iluzi. Nápadité zvláště tehdy, je-li hlavním motivem a strůjcem románového děje halucinogenní houba, jež dala dílu název. Tato hračička nicméně svádí ke škodolibé úvaze: Co kdyby byly ke knize přiloženy ještě jedny růžové brýle určené ke shovívavé četbě vlastního textu? Myslím, že krátká recenze na Urbanův román by pak mohla vypadat přibližně následovně: „Miloš Urban opět zvolil prostředí, jež má velký obrazný potenciál samo o sobě. Intuice tentokrát autora přivedla k houbařskému námětu, který spojuje naši národní vášeň s mystikou. Tajemství kouzelného hřibu tkví v jeho nepředvídatelných účincích, které se ale nejčastěji projevují výrazným fyzickým zdokonalením konzumenta. Tento elixír mládí vžene hlavní postavu románu, knižního redaktora Martyho, do náruče osudové krásky Emílie. A ano, náhle se ocitáme v aluzi nadčasové klasiky Karla Čapka Věc Makropulos, neopomíjející ani osudovou lásku, ani sex. Autor Čapka (nalezneme zde i shodné motivy s Krakatitem či Bílou nemocí) aktualizuje tím, že opouští sféru čisté fikce, aby krutou politickou satirou ztrestal korupci a klientelismus coby princip našeho národního (i mezinárodního) života. Autorův postmoderní mixér vtahuje do svého víru další kulturní odkazy ilustrující demoralizovaný dnešek jeho filmovými, televizními nebo komiksovými postupy (honičky v ikonických vozech snobské kasty, střílení a krvavé gejzíry jako v béčkovém hororu či PC hře). Vizáž hrdinů prahnoucích po duhovém hříbku, na němž si vypěstují závislost, postupem času metamorfuje k dokonalým proporcím svaloviny, jiskrným pohledům a neutuchající sexuální apetenci, podobně jako je tomu v mnoha dalších masmediálních žánrech. Pro čtenáře jsou tyto čítankové i středoproudé kulturní signály nejen vodítkem po smyslu děje, ale poskytují mu i nepopiratelnou libost z odkrývání souvislostí a rozpoznávání kulturních kódů. Obava z případné samoúčelnosti kombinatorické zábavy zůstává nenaplněna, neboť jízlivý Urbanův humor z něj činí přímo kriticky angažovaného umělce. Stejně jako Čapek vykresluje Urban mechanismus moci, nicméně jej posouvá do ostřejší a parodičtější verze, jež je výsledkem jeho slabosti pro vše úpadkové a bizarní. A pokud by se čtenáři na konci knihy, kdy dojde na zvláště v předminulém století oblíbené kuklení, zdálo, že už je těch překvapení a rovin příliš, autor vše utne antiiluzivním vystoupením z textu, jehož ,skutečným‘ autorem je sama postava a její dvojník, neúspěšný spisovatel Miloš Mach. Románu tedy nechybí ani reflexivní filozofická rovina o originalitě, původnosti a smyslu psaní.“ — Bohužel takové zázračné brýle nikdo nepřiložil a přes všechny jmenované motivy a narážky román nedrží pohromadě zdaleka tak dobře, jak by čistě teoreticky mohl.
Multifunkční román — zajícova smrt
Když o někom řekneme, že je inteligentní, je to často jen proto, abychom zmírnili následující kritiku. Urbanův román je velmi inteligentní. Při jeho čtení se čtenář ochotně poddává příběhové lince s onou již skoro zapomenutou dychtivostí a otázkou: „Jak to bude dál?“ Urban vypráví přímočaře, do děje skáčeme rovnýma nohama, skoro to přijde až líto, že nás autor trochu nenapínal. Ona vypravěčská verva se totiž zhruba v polovině románu, kdy ze scény na čas mizí nesmrtelná femme fatale a začínají honičky a politická aktualizace, zlomí až v postupy triviální literatury. Děj visí především na úsečných dialozích a krátkých popisech scén ozřejmujících především dějový posun a typ vyskytujícího se vozu, značku hrdinova obleku apod. Ač to lze považovat za stylistický záměr, tato zároveň politizují část románu trochu nešikovně zastiňuje původní částečně milostný x-úhelník postav a hlavní motiv identity a nesmrtelnosti, případně detektivní náboj. Naopak satirický šleh nemá žádnou sílu, konkrétní narážky vyznívají prvoplánově a prezident Klaus s ženskými prsy a královskou korunou může sice na mnoho čtenářů působit blahodárnou satisfakcí literární msty, ale ve svém důsledku pouze dokládá povrchnost a nemohoucnost autora subtilněji popsat konkrétní strukturu moci skrývající se za politickou reprezentací. Na druhou stranu ale první část románu s převažujícími nadčasovými tématy Urban nejen opírá o určitý poetický odlesk předchozího zpracování Karlem Čapkem, ale dovede ji propojit s vlastními sugestivními obrazy. Vynikají například popisy účinku houby, ale i inscenace bizarních situací — například vystoupení Eliny Sarkany, operního předobrazu další identity Emílie, v drážďanském, analogicky „nesmrtelném“, Frauenkirche. Bohužel po dějovém finále knihy, kde se postupně odhalí identity postav, což vrcholí zmíněnou antiiluzivní autorskou reflexí, převažuje zmatečný dojem.
Autor se na pouhých třech stovkách stran (navíc značně typograficky nabobtnalých) pokouší o syntézu milostného románu, nadčasové alegorie a politické satiry. Postmoderní mechanika nesourodé skrumáže vystavěná dílem pragmaticky (zde Čapek), dílem asociativně (např. Klaus s prsy a korunou), zůstává v české próze stále oblíbeným postupem psaní. Její osvobozující formální, tematické nebo narativní možnosti však častokrát zastírají nejistotu v tématu a literaturu následně odsouvají do říše tekutých písků nekonečných textových variací a intelektuálních hrátek. Stejně tak se to přihodilo Miloši Urbanovi. Jeho román má příliš mnoho rovin, interpretačních možností, formálních a stylistických narážek. To vše při poměrně komplikovaných spletencích děje a svižném tempu vyprávění ošizeném o rafinovanost sugestivního načasování dějového zvratu. Boletus arcanus je stejně tak stručný a povrchní jako překombinovaný. Nerespektuje snesitelný poměr rozsahu a obsahu knihy, čímž realizuje podivný literární typ „několik knih v jedné“, a protože knížka není šampon, nemusí to být pouhé 2 v 1. Dnes je zkrátka těžké být líným a zapomenutým autorem bez satisfakce v podobě poličky plné vlastních knih ve velkém knihkupectví na náměstí.
Eva Klíčová
