Rockovou muziku a underground — mluvíme-li o východním bloku druhé poloviny dvacátého století — si každý spojí především s neoficiálním uměním a zakázaným způsobem života. Představitelé undergroundu byli novodobí romantičtí hrdinové, kteří se nebáli postavit hlouposti totalitních režimů. A byli to také lidé žijící na okraji společnosti, poflakující se z jednoho večírku na druhý. To je ovšem poněkud jednoduché chápání jejich role, ale s odstupem dvaceti let se z mnohých z nich staly anachronické legendy, které jen těžko spatříme v jiném světle. A protože legendami zůstanou už navždy, vždy budou přitahovat i pozornost mladého posluchače. Vždyť i koncerty české skupiny Plastic People zdaleka nenavštěvují jen pamětníci. Nejinak tomu je i v současném Rusku, kde underground dosáhl v osmdesátých letech nevídaného rozmachu a dál žije vlastním životem. Jeho hlavním centrem byl Petrohrad, a proto je rozumné začít s jeho poznáváním právě tam. Klíčem může být osobnost Viktora Coje, jednoho z nejpopulárnějších muzikantů osmdesátých let. Ať se snažíme najít informace v knihách, na internetu nebo přímo v petrohradských ulicích, jeho jméno nám otevře svět ruského rocku.
Pod vlivem západní kultury vzniká již v šedesátých letech v Sovětském svazu osobitá odnož rockové muziky. Zpočátku se ovšem jednalo jen o imitaci západní hudby, časem však získává sovětský rock na síle a osobitosti. Hudební kritik Arťom Trojickij vysvětluje termín sovětský rock na základě s rockem angloamerickým: zatímco angloamerická rocková muzika se nejvýrazněji projevuje svým rytmem, sovětská stojí na síle slova. Kromě toho Trojickij vzpomíná, co všechno slovo „rock“ označovalo: hudbu mladých, způsob života, sociální fenomén, duševní AIDS, současný folklor, ideologickou diverzi, hukot a dunění, nejdemokratičtější umění, zvláštní druh energie… V ruskojazyčném prostředí má slovo rock — v přepisu do azbuky рок — ještě další význam: znamená „osud“ či „úděl“. A vzhledem k tomu, jak ruští rockeři vnímali svoji tvorbu — s nadsázkou by se dalo říct, že tak jako každý básník, tedy jako určité poslání —, i původní význam měl v daném kontextu své místo. V určitém smyslu totiž byli všichni ruští rockeři básníky.
Sovětský rock, nebo obecně underground, stál téměř po celou dobu své existence v opozici vůči vládě; změnu pak přinášejí až osmdesátá léta, zejména druhá polovina. Rockeři se najednou ocitají na poli oficiální muziky a někteří dokonce opouštějí zakouřené kluby a vystupují na zaplněných stadionech. Období perestrojky umožnilo sovětskému rocku vystoupit z „podzemí“ a naplno se rozezvučet celým Sovětským svazem; rocková muzika se najednou stává součástí ruského showbyznysu. Paradox?
Svým způsobem ano, na druhou stranu se však jedná o přirozený vývoj. Počátek osmdesátých let přinesl dvě zásadní události. V březnu roku 1980 se konal v Tbilisi festival populární hudby a o rok později byl v Leningradě po několika neúspěšných pokusech konečně založen Leningradský rockový klub. Obě tyto události proběhly se svolením státních orgánů.
Tbiliský festival organizoval hudební kritik Arťom Trojickij ve spolupráci s Eduardem Ševardnadzem, který stál tehdy v čele Gruzínské sovětské republiky. Všechny pozvané skupiny vystupovaly před komisí, jejímž cílem bylo najít nové talenty sovětské muziky. Dodnes je tento festival vzpomínán především v souvislosti s vystoupením leningradské skupiny Akvarium. Během několika minut se zakladateli skupiny, kytaristovi a zpěvákovi Borisi Grebenščikovi, podařilo šokovat komisi natolik, že demonstrativně opustila koncertní sál. Grebenščikov provokoval nejen muzikou a texty, ale rovněž svým chováním na scéně — v jeden moment se ocitl na zemi, pokračoval dál ve hře na kytaru, vzápětí se na něj vrhli jeho spoluhráči, jeden z nich pak celé představení zakončil zběsilým pobíháním po jevišti, během něhož nekompromisně „střílel“ ze svého nástroje (fagotu) na vše okolo. Celou tuhle stylizaci odmítla komise přijmout a své znechucení vyjádřila okamžitým vyloučením skupiny ze soutěže. Boris Grebenščikov byl následně vyloučen z komsomolu. Opravdový trest však nepřišel — právě naopak. Tbiliská komise v podstatě skupinu Akvarium „ocenila“: upozornila na její existenci a vyzdvihla ji nad jiné. Tbiliský festival rovněž předznamenává nový vztah státní moci k rockové muzice obecně, neboť při něm došlo k oficiálnímu schválení existence některých dosud neoficiálních skupin.
Podobný vliv měl Leningradský rockový klub, který vznikl především jako organizace zaštiťující rockové muzikanty a legalizující jejich koncertní činnost. K jeho založení přispěla celková nálada panující v zemi. Během sedmdesátých let totiž rychle narůstal počet umělecky aktivních lidí, ať už v oblasti malířství, hudby nebo literatury. Taková situace pochopitelně znervózňovala soudruhy zodpovědné za vzdělávání mládeže; stát cítil, že je nutné dostat oblast umění opět pod kontrolu. Činnost mladých umělců bylo třeba sledovat a usměrňovat, aby se snad mládež neocitla na scestí. Není tedy divu, že ve stejné době vznikaly další oficiální organizace sdružující spisovatele nebo výtvarníky. Zvláštní pozici se v tomto kontextu těšil Leningrad, kde měly kulturní experimenty v oblasti ve srovnání s Moskvou větší šanci na úspěch.
Leningradský klub byl od počátku pod kontrolou KGB, situace se však časem ustálila a práci nebránily žádné výraznější spory se státní mocí. V roce 1983 se podařilo členům uspořádat festival, který se pak konal každý rok. Účastníci museli být samozřejmě nejprve prověřeni a jejich program musel být schválen dopředu (a ne všechny skupiny měly štěstí, stále jich bylo mnoho zakázaných); takové okolnosti se však ve srovnání s celkovým úspěchem klubu jevily jako zanedbatelné maličkosti.
Koncerty a festivaly pořádané v Leningradském rockovém klubu jako by potvrzovaly právo rockové muziky na existenci; po dlouhé době si ruští rockeři vybojovali vlastní místo. Po několika letech už nemohly státní orgány popularitu rockové muziky dále ignorovat; bylo jasné, že zákazem už ničeho nedocílí, a tak aby zabránily šíření „antisovětštiny“, musely začít s hudebním světem spolupracovat a z vyšších míst ho korigovat. Tato nechtěná, ale pro obě strany víceméně výhodná spolupráce „undergroundu“ s režimem ovšem neznamená, že by se z rockové muziky vytratila její podstata a muzikanti by se ve svých textech vyhýbali ožehavým tématům. Spíše se jednalo o předzvěst nastávajících změn.
Jméno na stěně
Osmdesátá léta však kapitolu ruského rocku neuzavírají, jeho historie sahá až dodnes. Jedním z míst, kde tradice oné doby přežívá, je petrohradský klub Kamčatka. Poloha klubu trefně koresponduje s jeho názvem: slovo „Kamčatka“ totiž v ruštině neoznačuje pouze poloostrov na Dálném východě, ale také v přeneseném významu vzdálené, zapomenuté místo. Blochinovu ulici — kde se v bývalé kotelně jednoho z vysokých domů klub skrývá — najdeme nedaleko stanice metra Sportivnaja v Petrogradském rajonu. Místo rozhodně neláká k večerním procházkám; ruské slečny, které vynikají zálibou v neuvěřitelně vysokých podpatcích a poněkud krátkých sukních, si na takovém pozadí člověk lehce splete s prostitutkami.
Klub se vyznačuje především spojitostí s Viktorem Cojem (dokonce byl pojmenován podle jedné jeho písně): nachází se na místě staré kotelny, kde Coj v osmdesátých letech pracoval. Je to místo svého druhu pietní. Do klubu se vchází ze dvora domu, který dříve kotelna vytápěla, a všechny stěny kolem jsou „zasvěceny“ Cojovi. Nápisy citují jeho písně, najdou se zde i vyobrazení jeho tváře a přímo před klubovým vchodem zdobí stěnu umělcova bysta. Na Coje se však nevzpomíná jen v Kamčatce; například také v Moskvě nebo Minsku vytvořili jeho obdivovatelé stěny plné nápisů — podobné, jako je pražská „Lennonova zeď“. Kromě textů písní na stěnách také čteme: Nezapomeneme ne tebe! Milujeme tě, Viktore! Coj neumřel, šel si jen zakouřit. A především emblematické Цой жив! (Coj žije!). Tato slova mluví za vše — i dvacet let po své smrti má Coj své publikum.
V čem spočívá nevídaná popularita tohoto mladíka korejského původu, který nijak zvlášť nevynikal ani zpěvem, ani hrou na kytaru? Čím se lišil od ostatních muzikantů té doby? Dnes už těžko přesně odpovědět. Jistě, napomohla tomu jeho tragická smrt (zemřel v srpnu 1990 při dopravní nehodě), smrt básníka-muzikanta na vrcholu sil, smrt nespravedlivá, protože smrt mladého člověka je vždy nespravedlivá, smrt, která zpečetila jeho dílo a uchovala je v myslích jeho obdivovatelů věčné a dokonalé. Nezjednodušujme však, Cojova popularita má mnohem hlubší kořeny, které dnešní posluchač už nevidí. Pochopit ji pomáhají vzpomínky jeho současníků a klíčem může být i stať Alexeje Didurova „Имя на стене“ (Jméno na stěně). Coj se podle něj nikdy nesnažil obsáhnout ve svých textech aktuální politické a vůbec duchovní problémy Ruska osmdesátých let. Jeho písně vidí Didurov jako osobní deník autora, který jako by písně skládal jen sám pro sebe. Přesto v nich najdeme vše, co bylo pro tehdejší mladé lidi zásadní. Je to zpověď člověka, který nechce nic předstírat, člověka, jemuž je bližší život na ulici, protože je upřímnější než život ve vyhřátých, luxusně zařízených domech. Coj je dítětem svého města, Leningradu, v jehož ulicích se odehrávají nekonečné večírky s přáteli. Že se nakonec stal „jménem na stěně“, jak to vidíme například před zmiňovanou Kamčatkou, jen cyklicky uzavírá osud jeho tvorby, protože — jak píše Didurov — Cojova poetika vychází z poetiky popsaných městských stěn. Proto jsou jeho verše stručné, telegrafické, jednoduché.
Ve staré kotelně
Klub Kamčatka vznikl v roce 2003, tři roky po uzavření kotelny, která konečně přešla na modernější způsob vytápění. Za projektem stojí Sergej Firsov, sám bývalý kotelník, který po celou dobu svého působení v kotelně stahoval na toto místo nejrůznější hudebníky a jiné umělce. Jak sám říká, opravdový kotelník v kotelně nikdy nepracoval. Firsov se vždy pohyboval mezi ruskými rockovými muzikanty, z nichž mnozí jsou jeho přáteli. Nikdy sám nestál na pódiu, ale zato v pozadí muziku nahrával. Říká se, že svého času byl vlastníkem největší sbírky nelegálních nahrávek ruského rocku. A dodnes se prodejem nahrávek živí.
Sergej Firsov do svého klubu často zve legendy ruského, dříve sovětského rocku, převážně vůdčí osobnosti osmdesátých let. Jedním z nich je například Alexandr Černěckij, jehož hudební kariéra začala v polovině osmdesátých let. Vystupoval na většině rockových festivalů konaných v bývalém Sovětském svazu; v devadesátých letech jeho činnost přerušila těžká nemoc, ale po roce 2000 opět začíná vystupovat, tentokrát přímo v Petrohradě, kam se jako většina jeho kolegů přistěhoval. Při vystoupeních v menších klubech, jako je právě Kamčatka, se Černěckij doprovází jen na akustickou kytaru. Jeho texty nepředstírají žádnou hlubokou filozofii, a právě jejich srozumitelnost posluchače přitahuje. Kromě „klasického“ tématu, jaké to je žít rokenrolem (tedy popíjet pivo, nepřemýšlet o zítřku a tak nějak vůbec nic nedělat, jen žít, dokud se žije, a milovat, dokud to za to stojí), zazní na jeho koncertě i písně o válce v Afghánistánu nebo prostě o Rusku a jeho osudu. Konkrétně text k písni „Rossija“ nahání husí kůži: zkorumpovaná vlast, pronásledovaní básníci, generace slabochů dobrovolně žijících v ponížení, lhostejnost k degradaci ducha, láska na prodej a přepisování historie — to vše podtrženo refrénem, kde Černěckij položí zoufalou otázku: „Jsi to ty, Rossija?“ Záměrně ponechávám originální oslovení: Rusko tak získává ženskou tvář, k níž se zpěvák obrací, nad jejíž proměnou si zoufá, doufaje však v její záchranu. Když zazpíval Černěckij tuto píseň v Kamčatce, všichni soustředěně poslouchali každé jeho slovo. A on sám se potom omluvil a dal si na chvíli pauzu. Nedokázal jen tak přejít k jinému tématu.
Jeden večer v měsíci bývá v Kamčatce pravidelně celý zasvěcen písním Viktora Coje. Sejde se spousta jeho fanoušků a někteří více či méně přesvědčivě interpretují jeho písně. Publikum bývá převážně mladé, kolem dvaceti let, najdou se zde však i Cojovi obdivovatelé z let osmdesátých, kteří měli možnost slyšet svůj idol naživo. A všichni čekají na Cojovu píseň „Мама анархия, папа стакан портвейна“ (Máma anarchie, táta sklenka kořalky), jejíž poselství oslovuje každého.
Jedna z významných rockových skupin osmdesátých let, které hrají dodnes, se jmenuje Tělevizor. Můžeme ji považovat za jakýsi barometr svobody. Na počátku osmdesátých let patřil Tělevizor mezi ty tolerované; pak se ovšem v jeho repertoáru objevily dvě písně, jež zapříčinily půl roku trvající návrat do ilegality. Již názvy napovídají proč — „Мы идем“ (Jdem) a „Выйти из-под контроля“ (Zbavit se kontroly). I texty z jejich nejnovějšího alba Dežavju však obsahují nesmlouvavý náboj a jejich koncertní provedení je velmi přesvědčivé. V tomto případě se však nejedná o komorní vystoupení pro pár desítek fanoušků. Skupina Tělevizor většinou vystupuje ve velkých koncertních sálech a muzikanti pracují s profesionální aparaturou.
Dežavju — už viděné. Tím poukazuje frontman skupiny Michail Borzykin na slepou uličku, do níž se dostala ruská společnost dvacet let po rozpadu Sovětského svazu. Ti, kteří dříve byli u moci, podle Borzykinových slov „prokurátoři komitětů Dobra“, převlékli kabát a opět si našli teplá a bezpečná místečka. Borzykin se dokonce ve svých textech odvážil útočit na ruskou policii. Jeho otevřenost překvapuje, ale jak říká Sergej Firsov, dokud Borzykin „jen“ zpívá, nechají ho státní orgány v klidu. Přesto však není pochyb, že texty Tělevizoru balancují na hraně; to mi potvrdil sám Sergej, když se ptal, zda je u nás povoleno zpívat o tom, že policie zabíjí mladé lidi, a připravuje tak kříže novým svatým (píseň „Пока мы сидим“ [Dokud budeme sedět]). Velmi inspirující je píseň „Сиди дома“ (Seď doma), kde zazní „prostá“ otázka: Stabilita — je to smrt, nebo štěstí? Ustálený běh života — nažrat se, pospat si, podlízat nadřízeným… a nic jiného? Je to smrt, nebo štěstí?
Když Borzykin v rozhovorech s novináři posuzuje vývoj v Rusku za posledních dvacet let, tvrdí, že úspěšně proběhla jedině „debilizace“ obyvatelstva. Kremelští cynikové vychovali pokolení uctívající bezohledný egoismus a pěstují v lidech lhostejnost. Nic nového pod sluncem, jako by tradice započatá v sovětských časech žila dál. Lidé se k jakýmkoli změnám stavějí odmítavě; zajímá je jen jejich finanční situace. A Rusko za to platí příliš vysokou cenu.
Trpěli, a proto zpívali
Setkání se Sergejem Firsovem má pro pochopení světa ruského undergroundu zásadní význam. Sergej, podsaditý plešatý padesátník, byl zpočátku mým zájmem o klub Kamčatka překvapen, neodmítl mě však a ochotně přislíbil zodpovědět všechny mé otázky. Hned při prvním setkání se ovšem ukázalo, že je to málomluvný a uzavřený člověk. Později byly ledy naštěstí prolomeny (hlavně díky vodce, jak to v Rusku bývá) a konečně jsem pochopila, že Sergej o muzice mluvit nebude, on mě s ní seznámí přímo. A tak mi postupně prostřednictvím nahrávek ze starých koncertů představoval svět, o němž se za hranicemi Ruska mnoho neví. Svět podobný českému undergroundu — svými cíli a ideály, a svět rovněž odlišný — ruský hudební underground si žil sám pro sebe, jednotlivé sféry umění z „podzemí“ se příliš neprotínaly a spojitost se soudobými neoficiálními spisovateli byla výrazně menší než třeba u nás. Byl to svět také nesrovnatelně větší, analogicky s nesrovnatelně větší rozlohou samotného Sovětského svazu. Zásadním rozdílem je také onen zdánlivě nepochopitelný výstup undergroundových muzikantů z nelegálních sklepních klubů na oficiální pódia.
Je to také svět, který trefně vystihuje muzikant Sergej Ryženko; ne náhodou jsou si ruská slova těrpeť (trpět) a peť (zpívat) podobná. S touto podobností si hraje ve svých textech rovněž Alexandr Bašlačov, jehož píseň „Лихо“ (Zlo) začíná veršem „Kdyby netrpěli, dodnes by zpívali“. Tomuto tvrzení můžeme oponovat: trpěli, a proto zpívali a dodnes zpívají. Vznikla tak nová poezie, jejíž odkaz přežívá i dvacet let po rozpadu sovětského státu. Současná situace totiž bohužel nabízí jen málo důvodů ke spokojenosti.
Anna Danielová
