„Napiš nekrolog o Obci spisovatelů.“ — „A proč? Copak ona končí?… opravuju… copak ona ještě je?“ — „No, asi je… ale jako by nebyla… asi to budou muset rozpustit, protože nedostali od ministerstva prachy a na kontě už mají nulu… rozhodne valná hromada… buď to rozpustí, anebo možná zkusí ještě nějakou dobu přežívat…“
Jiří Kratochvil a Jiří Peňás, Cena Egona Hostovského, 1995
Čert ví, jak to s Obcí spisovatelů dopadne… Pro mne začal příběh Obce ve čtvrtek 30. listopadu 1989 odpoledne, když nám — mně a Vladimíru Macurovi — zavolala Saša Berková, že máme přijít k prozaikovi Petru Bartůňkovi, protože cosi zakládá. Na její výzvě nebylo nic překvapivého: Saša poslední dva roky stále něco zakládala a navíc doba byla tak dramatická, že by se to tentokrát mohlo snad i povést. Tak jsme s Vladimírem koupili flašku a jeli do bytu, tuším v Rytířské ulici, kde k našemu překvapení už byla docela velká sešlost rozmanitých lidí. Vzpomínám si jen na některé, na Petra (A.) Bílka, Mirka Huptycha, Lubora Kasala, Michaela Třeštíka, Miloslava Petruska, na začátku se tam patrně mihnul i Milan Uhde. Seděli jsme kolem velkého stolu a Saša Berková s Pavlem Vernerem nám oznámili, že den předtím bylo v Divadle Na zábradlí rozhodnuto o založení nové organizace, která naváže na předúnorový Syndikát českých spisovatelů a na rozdíl od Svazu spisovatelů bude otevřená všem. Zakládací schůze se sejde v neděli.
„A my jsme slíbili, že pro ni napíšeme stanovy,“ řekla Saša a vytáhla svůj oblíbený notýsek formátu A6, do něhož si psávala postřehy a věty, z nichž pak skládala své prózy. Bouchla s ním o stůl a vyzvala přítomné: „Diktujte!“ — Chvíli jsme se o to pokoušeli, nicméně záhy nám došlo, že něco takového z hlavy vymyslet nedokážeme a že potřebujeme nějaký mustr. Se spásným nápadem přišel Vladimír Macura: „Mám doma zajímavé nové stanovy Estonského svazu (sovětských) spisovatelů. Přeložím je a zavolám.“ A odjel. Během čekání na text se společnost trochu zmenšila a my zbývající jsme si čas zkrátili založením něčeho jiného, co jsme nazvali Hejno českých spisovatelů Mamut. A když pozdě večer volal Vladimír, že překlad je složitější, než si myslel, bylo rozhodnuto, že se na věc znovu sejdeme v sobotu odpoledne.
Jak dohodnuto, tak učiněno. Na nové schůzce, jíž se za organizátory zúčastnil Ivan Klíma, byl estonský vzor přepracován na základ stanov budoucí Obce spisovatelů. (Ledacos z jejich estonského ducha v nich ovšem zůstalo, zejména institut čestného soudu, který není zrovna českou tradicí a který byl, pokud je mi známo, v následných desetiletích využit patrně jen jednou.)
Sama volba názvu byla východiskem z nouze. Všichni jsme automaticky předpokládali, že se spolek bude jmenovat Syndikát českých spisovatelů, jenže pak se ukázalo, že by měl úplně stejnou zkratku jako Svaz českých spisovatelů. Bylo tedy nutné hledat slovo začínající jiným písmenem než S, což v češtině, kde touto předponou začínají prakticky všechna slova se spolčovacím významem, nebylo právě jednoduché. Slovo obec, do té doby vyhrazené jen pro pospolitosti sokolské a baráčnické, se nám přitom zdálo trochu archaické. „Je to sice blbý, ale bude se to líbit,“ parafrázoval kdosi z nás klasika a diskusi ukončil.
Příští den, v neděli 3. prosince, početnému zakládajícímu shromáždění v Realistickém divadle předsedal Ivan Klíma. Na pódiu pak s ním seděli i spolutvůrci stanov, tedy Saša, Vladimír a já (a právní poradce Tomáš Sokol). Při jejich projednávání se však ukázal další problém s názvem, neboť tentokrát bylo v sousloví Obec českých spisovatelů zpochybněno prostřední slovo. Nejdřív se ozvali Brňáci, kteří požadovali rozšíření názvu o výraz „moravských“, a posléze se s podobným požadavkem přidali i Slezané. Následovala úvaha, že podstatná není národnost, ale území, a když plénum začalo uvažovat, zda by název neměl deklarovat také fakt, že mnozí spisovatelé žijí mimo republiku, ukázalo se nejjednodušším řešením jakékoli bližší nacionální či areálové určení vynechat. Aspirací zakládané Obce bylo sjednotit do jednoho spolku spisovatele bez ohledu na to, ve které ze tří větví české literatury se doposud pohybovali. A podle tohoto klíče byla víceméně zvolena i její první rada. Do jejího čela byl deklarativně zvolen Václav Havel, který byl však v příštích dnech, týdnech a rocích zaneprázdněn čímsi jiným, a tak prozatímním vedením do první řádné valné hromady místo sebe pověřil Karla Šiktance. Nebylo to zrovna demokratické, ale uprostřed revolučního víru logické a funkční.
Vzpomínání na dobré i sporné
Spád událostí, který nás vynesl do předsednictva zakládajícího shromáždění, byl poněkud překvapivý. Domníval jsem se však, že tímto má role skončila a v Obci už budu nadále jen řadovým členem. Již v lednu 1990 mne však rada přizvala na své zasedání a požádala, zda bych se neujal dalšího nezbytného dopracování stanov. A po první řádné valné hromadě v březnu 1990, kde byly mé návrhy schváleny, jsem už v radě Obce zůstal. Jako pamětník tak mohu evokovat různé peripetie jejích osudů.
Vzpomínám na Ivana Wernische, který byl jejím prvním řádně zvoleným předsedou, jemuž však po několika týdnech došlo, že tato pozice pro něj není. Vzpomínám na první čtyři relativně šťastné roky (1990–1994), kdy Obec nacházela svůj charakter pod vedením Milana Jungmanna a Petra Kovaříka a kdy se zdálo, že by to mohlo fungovat. Řešily se organizační základy a utvořil se malý, ale funkční sekretariát, v němž působily Helena Kudláčková a Alena Jakubcová. Navázalo se na pozitivní tradici, kterou byly semináře o současné české literatuře pro zahraniční bohemisty, a ohledávaly se další nové možnosti vzniklé organizace. Zejména jsme tehdy založili Nadaci OS, která začala (z prostředků zděděných po tzv. Seifertově Svazu českých spisovatelů) dotovat vydávání nové tvorby. Obec začala spolupořádat rozmanité akce pro spisovatele, čtenáře i odbornou veřejnost.
Na konci tohoto období bylo však také patrné, že bude nutné řešit rozpor mezi zdroji a náklady, a rada připravila program potřebných úspor a změn.
Vzpomínám nicméně také na nástup Evy Kantůrkové, která tuto snahu o úspornější podobu Obce smetla a vzbudila — nejenom ve mně — první pochyby o tom, zda něco není špatně. Již na první schůzce rady totiž spojila zvyšování prestiže organizace s nemalým navýšením vlastního platu a obdobné byly i její následující kroky. Vsadila na přesvědčení nemalé části členské základny, že Obec spisovatelů je jen jiný název pro bývalý Svaz spisovatelů, a že by tedy měla být stejně jako on strukturována. A na námitky, že takovýto model je dlouhodobě neudržitelný, protože finanční náklady na jeho provozování přesahují dostupné zdroje, odpovídala, že ona peníze vždycky sežene. A také sehnala, něco od státu a hodně prodejem posledního majetku, tedy domu v Karlových Varech, který byl posledním dědictvím po Svazu spisovatelů a který pak Obec v následujících letech úspěšně projídala.
V roce 1996 jsem do rady už nekandidoval. Měl jsem však k ní i nadále dosti blízko. Minimálně proto, že jsem jako předseda Nadace OS musel bránit tlakům, které chtěly nadační „peníze na knihy“ transformovat na chybějící prachy na provoz. Vzpomínám ovšem na laskavého a kamarádského Tondu Jelínka, který byl předsedou po Evě Kantůrkové (1996–2002). Pravidelně jsem mu nosil grafy dokazující, jak dlouho při tomto způsobu hospodaření ještě mohou peníze na obecním kontě vydržet, a mezi anekdotami, kterými tak rád častoval své okolí, se jej snažil přesvědčit, že je nutné s tím něco udělat. Tonda vždy víceméně souhlasil, avšak pokaždé zároveň konstatoval, že členové rady a Obce by jakoukoli změnu nepřijali, a tak nezbývá nic jiného než udržovací taktika.
Pokus o změnu
Znovu jsem do rady vstoupil v roce 2002, kdy se zdálo, že za předsednictví Ivana Binara by mohlo dojít k pozitivní změně. Ivan sám sice také nevyhledával konflikty, nicméně naděje byla v proměněném složení rady, v níž se objevili i zástupci mladší generace. Na jejích schůzích přitom postupně vykrystalizovaly dvě názorové skupiny. První vycházela z přesvědčení, že současná podoba Obce je jediná možná, a odmítala jakoukoli redukci nákladů. Vyjadřovala přesvědčení, že Obec je tak významná organizace, že ji „společnost“ nemůže nechat padnout. Jinak řečeno, tito členové rady věřili v zázrak, v to, že narůstající provozní deficit nakonec stejně někdo pokryje, dejme tomu zmoudřelý stát nebo nějaký uměnímilovný mytický sponzor. Druhá skupina, k níž počítám Lubora Kasala, Mirka Balaštíka, Bogdana Trojaka a také sebe, naopak usilovala o ekonomický, obsahový i organizační obrat. Naše návrhy na potřebné úpravy stanov, organizace a hlavně finančních toků byly patrně dosti přesvědčivé — natolik, že se nám několikrát podařilo radu přesvědčit a ta hlasováním přijala kroky, které by — snad — mohly Obec zachránit.
Pokaždé ovšem zafungovaly kuloáry, a tak byla všechna tato rozhodnutí při následných setkáních radou revokována a zrušena, přičemž základním argumentem oponentů bylo, že členové by si toto nepřáli a zlobili by se na nás. Po jedné takové dobře zorganizované metamorfóze názorů jsem na jaře 2004 na protest radu opustil a zanedlouho to udělali i další tři výše zmínění.
Argument přání členů jsme ovšem nepodceňovali, a proto jsme se rozhodli — spolu s řadou dalších členů Obce, kteří měli zájem o její další osud — přesvědčit o nutnosti změny valnou hromadu. Oslovili jsme členy otevřeným dopisem, který vyzýval k úsilí o snížení deficitu a k přijetí takové úpravy stanov, jež by něco takového umožnila. Výzvu podepsali Miroslav Balaštík, Alexandra Berková, Jana Červenková, Petr Čornej, Pavel Janoušek, Milan Jungmann, Petr Kabeš, Anna Kareninová, Lubor Kasal, Roman Ludva, Vladimír Novotný, Martin Pilař, Antonín Přidal, Jiří Trávníček, Bogdan Trojak a Miroslav Zelinský. Lubora Kasala jsme pak navrhli na předsedu. Rozhodnutí valné hromady bylo ovšem více než symbolické: na základě příslibu, že všechno může zůstat tak, jak je, neboť peníze se vždycky najdou, byla do čela Obce znovu zvolena Eva Kantůrková. Obec se rozhodla.
Osobně jsem tím ztratil k této organizaci poslední zbytky důvěry, vzdal jsem se členství a přestal se o ni zajímat. A protože jsem v té době již silně pochyboval o samotném smyslu obdobných organizací (dnes a tady), vystoupil jsem i z PEN klubu. Dnes vím, že jsem o mnoho nepřišel, spisovatelské organizace nechybějí mně a já nechybím jim. Myslím, že v tom nejsem mezi píšícími lidmi sám.
(Zdá se dokonce, že ani Eva Kantůrková při své předsednické repetici už nebrala Obec spisovatelů jako záležitost příliš perspektivní. Proč by jinak uprostřed svého funkčního období zakládala — svému srdci nepochybně bližší — organizaci nazvanou Akademie literatury české? A to za finanční podpory televize Nova, která by se Obci tak hodila.)
Jistoty východisek a hořkost konců
Obávám se, že většina problémů, s nimiž se Obec spisovatelů potýkala a které povedou až k jejímu hořkému konci, má své kořeny v okamžiku a způsobu jejího vzniku.
První a základní otázkou je, nakolik má vlastně taková spisovatelská organizace smysl a co má být jejím úkolem. V okamžiku zakládání se ovšem takováto otázka zdála zcela zbytečná, ba nesmyslná. Spisovatelé tvořili značnou část českého disentu a nemálo tvořivých autorů působilo i v šedé zóně. Zdálo se proto naprosto samozřejmé, že je nutné vytvořit organizaci, do níž by tito lidé mohli vstoupit a která by spisovatele reprezentovala jinak než normalizační Svaz českých spisovatelů. Bylo to vlastně gesto, jež vyjadřovalo protest proti dosavadnímu omezování svobody slova, a to nejen v literatuře, ale i v celé společnosti. I proto se založení Obce spisovatelů stalo pro média událostí dne a významnou zprávou, která uprostřed probíhající revoluce obsadila přední místo v televizním a novinovém zpravodajství.
Svou roli při utváření Obce ovšem rovněž sehrála tradiční česká představa o společenské výjimečnosti spisovatelů a jejich schopnosti být předvojem a mluvčími společnosti, tedy představa, již posilovaly i živé vzpomínky na opoziční roli, kterou spisovatelé sehrávali v šedesátých letech. Zdálo se tak, že společenská prestiž takové organizace je předem zajištěná: stačí, když v jejím čele budou protentokrát stát rozumní lidé.
Pravý opak se však stal pravdou. Již po několika měsících se rodící Obec musela vyrovnávat s tím, že spisovatelé za nové situace už nebudou politicky znamenat o mnoho víc než kterákoli jiná profese, ba dokonce ještě méně, neboť sama literatura poklesne na úroveň jakéhosi hobby: zahrádkářství či spíše filatelie. Byl to prudký zlom, který zasáhl lidi, jejichž sebevědomí vyrůstalo z jistoty, že spisovatelství bylo v zemích českých vždy, po staletí, vnímáno jako vrcholný projev národního života. Spisovatelé svou společenskou roli ostatně aktivně sehrávali i za socialismu, ať už na straně režimu, nebo v opozici a v disentu, tedy v aktivitách, které suplovaly neexistující polaritu politického života. Nyní však členové Obce rovnýma nohama spadli do postmoderní komunikačně otevřené společnosti, v níž se jako mediálně důležitější jevily naprosto jiné zájmy a profese: ekonomové, politici, podnikatelé, novináři, ale například i herci, striptérky a jiné „opravdové celebrity“.
Spisovatelé se pro většinu společnosti stali těmi, kdo s větším nebo menším talentem produkují „zbytečná písmenka“. Fakt, že literatura už není politickou silou, se naplno projevil například při dělení federace. Obec sice na toto téma organizovala pravidelná setkání s reprezentanty slovenských spisovatelů, na nichž byly formulovány i jakési deklarace, ovšem za naprostého nezájmu sdělovacích prostředků, které dobře věděly, kdo dělá a nedělá veřejné mínění. Vzpomínám také na velké zklamání, které členové Obce na počátku devadesátých let prožívali na jejích valných hromadách. Přicházeli na ně pokaždé s nadějí, že to bude opět tak důležitá událost, jako byl například čtvrtý sjezd spisovatelů v roce 1967, a na místě s údivem zjišťovali, že nejsou schopni — kromě procedurálních záležitostí — o ničem podstatném jednat. Jejich názory už nikoho nezajímají, a co hůř: oni sami už neformulují nic tak zajímavého, aby to mělo naději vstoupit do veřejné diskuse.
A to jsme si ještě neuvědomovali, že jsme teprve na počátku největší proměny, největšího znevýznamnění písemnictví za poslední staletí, neboť ta se musela začít vyrovnávat nejen s mechanismy tržního hospodářství, preferujícími komerci před tvorbou, ale později i s nástupem nových médií a komunikačních kanálů.
K čemu to vlastně je?
Politický rozměr vzniku Obce byl natolik zřetelný, že při jejím zakládání vystupovala spíše tendence opačná, snaha prezentovat ji jako organizaci zcela nepolitickou. Zdůrazňovalo se proto, že nebude své členy vybírat, řídit a regulovat, nýbrž naopak chránit. Bude pro ně něčím takovým, čím jsou pro zaměstnance odbory: bude jim poskytovat právní poradnu (což se v dobách, kdy jsem Obec znal, dařilo) a také ochranu, bude je zastupovat a usilovat v jejich jménu o vznik takového prostředí, ve kterém bude spisovatelská práce adekvátně honorována.
Myslím, že jen málokdo si tehdy uměl představit, že vstupujeme do světa, v němž si každý sice bude moci nějak vydat knihu, ale už bez honorářových tabulek. Do světa, v němž o většinu zboží, které spisovatelé nabízejí, není tak velký zájem, aby za ně někdo platil. Do světa, v němž vydávání původní domácí tvorby je spíše oběť a služba než podnikání, a v němž tak většině spisovatelů postačí, když svou knížku uvidí — a to i zadarmo, nebo dokonce za podmínky, že si na to budou muset připlatit. Do světa, v němž mezi honorářem a literární kvalitou díla nebude souvislost, a když, tak většinou spíše nepřímá. Možnosti ochranné ruky Obce se tak v tomto směru rychle ukázaly jako nulové.
Přesto však idea odborů Obec spoluutvářela a limitovala. Již na zakládajícím shromáždění se promítla do rozhodnutí, že členem se může stát každý, kdo nějak vydal knihu, aniž by byla jakkoli posuzována její kvalita. Teprve po několika letech se ukázaly negativní důsledky této liberálnosti, a tak se přistoupilo na vznik členské komise, která začala přihlášky posuzovat a vyřazovat alespoň naprosté grafomany. Nicméně výsledkem bylo, že členskou základnu Obce neutvářely ani tak významné a respektované autorské osobnosti, jako spíše lidé, pro něž legitimace Obce byla jediným a nejpodstatnějším důkazem toho, že jsou spisovatelé. Ti pak měli tendenci vnímat se jako spisovatelé prvního, druhého či třetího stupně podle hierarchie člen — funkcionář místní pobočky — funkcionář v pražské radě. Takoví úředně uznaní spisovatelé postupně stále více pronikali do orgánů Obce a formovali její mínění, v očích veřejnosti však její prestiž nezvyšovali. Důsledkem bylo, že nová generace spisovatelů již opravdu neviděla důvod, proč do Obce vstupovat, a členská základna se pozvolna změnila v klub důchodců vzpomínajících na velkou a slavnou minulost.
Kolektivní členství mimořádného významu
Takto zformovaná členská základna zrodila také představu Obce nikoli jako živého a aktivního spolku, který je budován odzdola, tedy od jednotlivých členů a jejich skupin, kteří mají chuť se spolčovat, ale jako centrálního úřadu. Pokusem tomu zabránit byly stanovy. Vedle individuálního členství totiž postulovaly i institut členství kolektivního, které mělo umožnit, aby pod hlavičkou Obce vystupovaly — dynamicky vznikaly a zase zanikaly — nejrůznější literární iniciativy, skupiny a aktivity. Vycházeli jsme přitom z předpokladu, že lidé kolem literatury mají o takovéto spontánní činnosti zájem a zastřešení Obcí bude pro ně zajímavé. Obec jako celek se tak měla prezentovat právě skrze tyto dílčí iniciativy, které by přitom mohly (a nemusely) mít vlastní právní subjektivitu.
Nápad to byl zajímavý, nicméně naivní, předurčený ke ztroskotání. Narazil totiž na fakt, že pro většinu členů Obce — a to bez ohledu na jejich politický životopis — zůstávaly ideálem mechanismy, podle kterých fungoval bývalý Svaz spisovatelů. Koncept pružné a proměnné organizace tak byl velmi rychle převálcován modelem, v němž se kolektivními členy staly takřka výhradně krajské pobočky (původní i nově vzniklé), a ty po pražském centru vyžadovaly, aby je financovalo a neslo odpovědnost za to, že budou příslušně vybaveny placenými funkcionáři a sekretářkami. Úvahy o tom, že by tito kolektivní členové mohli a měli usilovat v prostoru svého působení o vlastní finanční zdroje, byly zásadně odmítány. To by pak přece nepotřebovali Obec, když by se museli starat sami o sebe.
Paradoxním příkladem tohoto způsobu uvažování byla Moravskoslezská obec spisovatelů sídlící v Brně. Při vzniku Obce si její představitelé vynutili, že její výjimečnost jako největšího kolektivního člena, zastupujícího navíc zemská práva, musí být zakotvena i ve stanovách. Protože se však nevědělo, jak tuto výjimečnost honem pojmenovat, objevila se v nich alespoň formulace, že toto bude předmětem zvláštní dohody. Vzpomínám na ty dva roky, co jsem chodil za předsedou Moravskoslezské obce a dožadoval se formulace této dohody, tedy toho, v čem by ona výjimečnost měla spočívat. A výsledek mne velmi překvapil: výjimečnost měla být potvrzena tím, že budou zčásti omezena její práva. Zatímco ostatní kolektivní členové měli podle statutu právo přijímat si své členy sami (aniž by tito museli být individuálními členy OS), Moravskoslezská obec chtěla, aby jí všechny členy schvalovalo pražské centrum.
A ještě paradoxnější situace nastala v roce 2003. Byl to jeden z těch šťastných okamžiků, kdy se některému z kolektivních členů, tedy Moravskoslezské obci, podařilo najít sponzora, který byl ochoten podpořit jednu akci. Když mu ale moravskoslezští radní za tím účelem poskytli číslo konta pražského centra, dost je překvapil: „Proč to mám posílat do Prahy, když i Brno má svůj účet?“ Zapomenutý fakt, totiž to, že zakladatelé MOS ji omylem ustanovili jako samostatný právní subjekt, tedy schopný i vlastních finančních operací, „vejbory“ vyděsila natolik, že se po kratším váhání rozhodli svolat příslušnou valnou hromadu a Moravskoslezskou obec spisovatelů slavnostně zrušili. Místo aby se chovali jako organizace alespoň potenciálně zodpovědná sama za sebe, zřídili si raději v Brně a Ostravě „pobočky“ bez nebezpečí právní subjektivity.
Strach z právní a finanční samostatnosti byl i jedním z důvodů, proč byl také v roce 2004 odmítnut náš návrh na změnu stanov a fungování Obce spisovatelů. Podle něho se totiž měla Obec stát sdružením za sebe zodpovědných regionálních organizací (přičemž se předpokládalo, že v rámci symetrie vznikne i organizace pražská).
Nemohu tvrdit, že by svazový model spisovatelské organizace s regionálními pobočkami financovanými z centra byl apriorně špatný. Vím však, že patří do zcela jiné doby a je za stávajících poměrů — jak praví strašné módní slovo — „neufinancovatelný“.
Kdo to zaplatí?
Na počátku finančních trablů Obce byl pozoruhodný koncepční střet, k němuž došlo — tuším — někdy v lednu 1990. Zatímco Saša Berková na radě vyzývala Karla Šiktance, aby napsal na ministerstvo, že Obec hned potřebuje minimálně dva až tři miliony, Eda Kriseová, v té době ve funkci poradkyně prezidenta republiky, jí oponovala zajímavým tvrzením, že nezávislá spisovatelská organizace nesmí od státu nic chtít, protože pak ji nebudou sponzorovat američtí multimilionáři. Pokud si vzpomínám, žádost nakonec zněla na milion a ministerstvo poslalo zhruba dvě stě padesát tisíc. Na Američany se čeká dodnes.
Za prvního předsedy Milana Jungmanna se Obec pokoušela podnikat: mimo jiné pořádala loterii a vložila nevelký kapitál i do jedné tiskárny.
Obojí však skončilo nezdarem a nemělo pokračování. Stále více tak bylo zjevné, že základním zdrojem pro Obec budou stále státní peníze. Stát ovšem zvolil strategii, která počítala s tím, že obdobné organizace musejí ke každé koruně dotace přidat nemalý příspěvek z vlastních zdrojů, tedy z peněz získaných jinak. Ovšem jak jinak, když ani individuální, ani kolektivní členové nebyli ochotni na provoz zásadně přispívat? A ti druzí navíc natahovali ku Praze ruku?
Nemyslím, že by tak činili ze zlé vůle, prostě si nedovedli představit, že by to mohlo být jinak. Pokud tedy nemělo dojít k organizační změně, byl krok Evy Kantůrkové, která prodala poslední majetek Obce, dům v Karlových Varech, vlastně logický. Umožnil Obci získat finanční polštář, z něhož bylo možné po příští léta hradit rozdíl mezi zisky a výdaji. A to tempem, které se díky narůstající inflaci (v době, kdy jsem to ještě sledoval, tedy kolem roku 2004) rovnalo milion a půl korun ročně. Už tehdy bylo jasné, že tento polštář bude dříve či později rozcupován a Obec se ocitne v situaci, na kterou nebude připravena. Páni radní se ovšem dále opájeli sny o zázračných sponzorech, kteří ročně „vypláznou“ dva miliony na chod obecního aparátu, nebo o ministerských úřednících, kteří náhle zmoudří a pochopí, že Obec pomoc potřebuje.
Místo snahy o takovou podobu Obce, která by odpovídala reálnému stavu věcí, tak byl zahájen proces, který by stratégové prohrávající armády nazvali „hrdinný a plánovaný ústup do předem připravených pozic“ a jehož výsledkem je i dnešní potenciální zánik organizace s nulou na kontě.
Ještě loni její rozpočet navýšily dotace na máchovské výročí, ještě před pár měsíci šla Prahou zvěst, že se současnému předsedovi Vladimíru Křivánkovi podařilo získat u ministra financí Kalouska mimořádnou mnohamilionovou dotaci na provoz. Jenže ministerstvu kultury zřejmě vzápětí došlo, že by se tím byla spustila lavina požadavků, protože obdobně podfinancovaná je celá kultura, včetně aktivit významnějších, než je Obec, a tak došlo k prudkému obratu. „Náhodně poslaná“ finanční kontrola zjistila v hospodaření Obce jakési formální nesrovnalosti, a tak bylo rozhodnuto, že místo přislíbených milionů nedostane vůbec nic. Ani korunu.
Co bude dál?
Nevím. Zdá se mi ale, že opět může dojít k zajímavému paradoxu. Vsadil bych se o cokoliv, že regionální pobočky, které svou neochotou převzít spoluodpovědnost za celek a hledat místní finanční zdroje patřily k hrobařům Obce, zánik či oslabení centra přežijí a prokážou tak onu vlastní životaschopnost, jíž se po léta tak bály. Zatímco totiž v Praze velká množina zde žijících spisovatelů nemá potřebu jakkoliv se formálně organizovat, v regionech je sdružovací pud daleko silnější. A bude-li nejhůř, tamní spisovatelé nepochybně najdou jiné cesty, jak se scházet (a kde na to brát). A možná to budou právě tito regionální kolektivní členové, kteří v očekávání lepších časů budou v příštích letech pražské centrum animovat, případně udržovat v agonii či umělém spánku.
A budoucnost tak nepochybně ukáže, zda taková celostátní organizace byla jen pravěkým ještěrem, který zákonitě vyhynul, nebo zda na tom spisovatelském obcování skutečně něco potřebného je.
Pavel Janoušek
