Severská detektivní literatura byla u nás pojmem dávno předtím, než se objevil bestseller Stiega Larssona Milénium. Vděčila za to především knihám světově proslulé švédské autorské dvojice Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa. Stěží se najde příznivec žánru, jenž by nečetl alespoň jeden z deseti dílů série s komisařem Beckem, která si bere na mušku blahobytné Švédsko šedesátých a sedmdesátých let. Ostatní autoři byli vydáváni spíše namátkou a často zůstalo jen u jedné či dvou knih z širších sérií. Na Slovensku tak vyšly dvě knihy Olova Svedelida a tři detektivní příběhy Tora Edvina Dahla. Předchůdce dvojice Sjöwallová — Wahlöö Stieg Trenter je v češtině zastoupen dvěma knihami. Osamocené zůstaly knihy Norů Andrého Bjerkeho, Gerdy Nyquistové a Daga Christensena, Švédky Jenny Bertheliusové a Dánky Jane Cadoniusové. V roce 1989 vyšel v Odeonu Třikrát komisař Palmu od Miky Waltariho. Současný boom severské detektivky nemá obdoby (a také se netýká jen České republiky). Budeme-li Skandinávii v užším smyslu vnímat jako Švédsko, Dánsko, Norsko, Finsko a Island, publikují se u nás dnes průběžně detektivní romány téměř třiceti autorů z těchto zemí. Přesto nelze říct, že by tato nová vlna odstartovala až vydáním Milénia. Jednalo se spíše o pozvolný nástup, v němž Larssonova trilogie sehrála roli katalyzátoru.
Po revoluci se u nás po skandinávské krimi na chvíli slehla zem. Jistě i proto, že nakladatelé měli v tu chvíli plné ruce práce s vydáváním jiného typu literatury a detektivní román se musel postavit do fronty. Po roce 2000 nicméně několik nakladatelství začalo tušit, že na Severu leží pravá detektivková rýžoviště, a rychle začalo kolíkovat prostor. Nejdravějším domem, který pro tuto literaturu zřídil samostatnou edici s názvem Severská krimi, je MOBA, pyšnící se devětadvaceti tituly od osmi autorů ze všech pěti zemí (například knihy Åke Edwardsona, Kjella Oly Dahla nebo Viktora Arnara Ingólfssona). Její průkopnická práce je však bohužel spíše hrobařským dílem. Knihy se totiž až na několik výjimek překládají přes němčinu a kvalita překladů je velmi nízká. Není proto divu, že ačkoli MOBA vydala například dvě knihy norské jedničky Joa Nesbøa, oba romány zcela zapadly. Zmíněnou ostudnou praxi, jež byla naposledy populární před sto lety (tehdy se ovšem překladatelé ze skandinávských jazyků dali spočítat na prstech jedné ruky), podporuje také nakladatelství Metafora (Yrsa Sigurðardóttir).
Mezi další nakladatele, kteří se do skandinávské detektivky nedávno pustili ve větším, patří především Motto (Henning Mankell, Helene Turstenová, Camilla Läckbergová, Kjell Eriksson) a Knižní klub (Ann-Christin Hensherová, Ingrid Hedströmová). Čas od času vydají nějakou severskou detektivku také Mladá fronta (Arne Dahl, Leif Davidsen), Alpress (Liza Marklundová), Romeo (Gretelise Holmová) nebo Olympia (Olov Svedelid, Henning Mankell). Reedice starších překladů se chopilo nakladatelství KMa (Levné knihy) a znovu vydalo šest románů dvojice Sjöwallová — Wahlöö (původně Nakladatelství Svoboda a Odeon).
Nejnovější trend
V posledních letech se do těchto vod vydalo také několik nakladatelství, která si člověk s detektivkou původně nespojoval, například Host (Stieg Larsson, Åsa Larssonová, Lars Kepler, Mons Kallentoft, připravovaní Jussi Adler-Olsen, Karin Fossumová), Argo (Árni Thórarinsson, připravovaní John Ajvide Lindqvist, Jens Lapidus, Torsten Pettersson), Hejkal (Leena Lehtolainenová) a Kniha Zlín (série od Joa Nesbøa). Spolu s tím se začíná proměňovat pozice i tvář této literatury mezi ostatními žánry. Už nejde o to rychle vydat laciný paperback s obálkou s motivy střelných zbraní či krvavými cákanci. Posledně jmenovaná nakladatelství vtiskla těmto knihám svůj styl. Romány mají vkusné obálky, pevnou vazbu, lepší papír, hezkou typografickou úpravu a překládají je výborní překladatelé mladé a střední generace (Jana Holá, Azita Haidarová, Kateřina Krištůfková, Markéta Hejkalová, Lenka Fárová, Helena Březinová, Marta Bartošková). Před uvedením knihy na trh se spouští české verze autorských webů a plakátovací plochy plní sugestivní propagační materiály. I čtenář, který detektivky bere do rukou pouze o letní dovolené, je vystaven takovému tlaku, že si dříve či později položí otázku: Jak je možné, že jsem ještě nečetl Stiega Larssona? Propagaci napomáhají také filmová zpracování jednotlivých děl. To vše nebývale povzbuzuje čtenářský zájem a zároveň povyšuje detektivní román z přehlíženého braku na literaturu bestsellerového typu.
Stieg Larsson
I přes uvedený výčet, který působí značně impozantně, jsou na Severu kupodivu stále ve své kategorii kvalitní autoři, po nichž ještě nikdo nesáhl nebo kteří byli dosud vydáváni jen nahodile. Zvláště to překvapuje u Henninga Mankella, krále švédské detektivky před zrozením Milénia, jehož wallanderovská série byla přeložena už do jedenačtyřiceti jazyků (v češtině vyšly dosud bez zvláštního ohlasu jen dva díly). Jo Nesbø s novým nakladatelem v zádech se snad také dočká zasloužené pozornosti. Pouze výjimečně se u nás také objevují severské špionážky. Švédský autor Jan Guillou a jeho dvanáctidílná freska se špionem jménem Coq Rouge, který je aristokratického původu a přesvědčením levičák, by si u nás své publikum nepochybně našla. Nemluvě o oceňovaném třídílném metarománu norského spisovatele Jana Kjærstada (Svůdce, Dobyvatel, Objevitel), kde sice vražda hrdinovy manželky tvoří jen jednu z vrstev trilogie, nicméně právě díky tomu přesně zapadá mezi ostatní romány tohoto typu, kde už v první řadě o vraždy nejde.
Po stopách úspěchu
Jak už bylo řečeno, severská krimi dobyla nejen naši zemi. Larsson, Mankell či Nesbø se mohou pyšnit překlady do desítek jazyků. Nakladatelé, kteří o detektivku dříve nezavadili, chytili stopu. Zvýšený čtenářský zájem a potřebu reflexe už zaznamenaly také akademické kruhy považující tento typ literatury tradičně za okrajovou záležitost. Například Mezinárodní společnost skandinávských studií (International Association of Scandinavian Studies) překvapivě vyhlásila kriminální román tématem příštího ročníku své pravidelné konference.
Bylo by pochopitelně mylné domnívat se, že v pozadí úspěšného tažení skandinávského kriminálního románu stojí pouze „lepší papír a dobrý marketing“. Švédští překladatelé a specialisté na kriminální román Karl a Lilian Fredrikssonovi nastínili ve své přednášce pronesené v Praze v rámci knižního veletrhu Svět knihy v roce 2010 několik důvodů, které tvoří pilíře úspěchu především švédské detektivky na světovém knižním trhu. Jako první jmenují atraktivní prostředí (na jedné straně zapomenuté kouty Stockholmu, na straně druhé švédský venkov, jehož malebnost kontrastuje se zločinem). V této souvislosti doplňme, že hluboké fjordy, pusté náhorní plošiny, arktické noci, nízké teploty a sněhové vichřice jsou pochopitelně atraktivními kulisami zločinu.
Novum, které má na svědomí dvojice Sjöwallová–Wahlöö a které se posléze stalo synonymem pro severskou detektivku obecně, je společenská kritika zadírající se pod kůži státu sociálních jistot. Zločinec byl v knihách těchto autorů často v roli oběti a společnost byla volána k odpovědnosti za jeho zoufalé jednání. Tento trend šedesátých let se neustále úspěšně rozvíjí, byť sociální ztroskotanci už se objevují na obou stranách barikády (viz Lisbeth Salanderová). Další důvod charakterizují Fredrikssonovi jako „žaludeční vředy“, čímž mají na mysli snahu spisovatelů nadělit svým hlavním hrdinům zásadní porci osobních starostí, slabostí a traumat. To by nebylo nic světově unikátního (již Phil Marlowe měl problémy s alkoholem), severští detektivkáři ovšem tyto motivy dotahují s pečlivostí sobě vlastní. Proto se v jejich dílech setkáváme nejprve s vyšetřovateli, jimž se rozpadla manželství a kteří mají komplikované vztahy k rodičům i vlastním dětem, a posléze s hrdiny závislými, nemocnými nebo stojícími zcela mimo společenské konvence (příkladem za všechny může být cynik a notorický pijan Harry Hole ze série Joa Nesbøa). Nejpozoruhodnější je v tomto směru proměna, kterou podstupují ženské hrdinky a u níž se ještě zastavíme.
Týdeník The Economist uveřejnil před rokem rozbor úspěšnosti skandinávské krimi nazvaný „Inspector Norse“. Autor (nejmenovaný, jak je v tomto periodiku zvykem) přidává k výše zmíněným důvodům ještě jeden. Spolu s literárním agentem Niclasem Salomonssonem vidí za úspěchem také jazyk románů, který je „realistický, prostý a přesný… a zbavený nadbytečných slov“, což podle něj konvenuje žánru. Autor v závěru sumarizuje skandinávská specifika v lehké nadsázce: „Noci jsou dlouhé, alkohol tvrdý a lidé vychováváni k tomu, aby skrývali své city a střežili svá tajemství.“
Obohaťme tento výčet ještě o jeden důvod, který vnímáme jako literárněteoretický. V kritických reflexích se často dočteme, že devizou novodobých detektivních románů je jejich rozkročení mezi žánry. Jako by po vydání Milénia přestala žánrová kategorie detektivní román stačit (marketing si vypomáhá nálepkou globální bestseller, která je ovšem čistě účelová a nevypovídá nic o žánru díla). Například samotný Larssonův román (konkrétně jeho třetí díl) je veden v několika paralelních dějových liniích a každá z nich vzhledem k hrdinům a jejich prostředí působí, jako by byla napsána v jiném subžánru (klasický detektivní román, špionážní román, thriller). Přesto by bylo laciné tvrdit, že jde o postmoderní směs, která nesleduje žádné zákonitosti; mnohem pravděpodobněji se jedná o účelový „upgrade“, který potkal i jiné subžánry románu. S Miléniem se zrodila jakási univerzální napínavá próza s kriminální zápletkou a se společenským přesahem, která se postavila do řady vedle podobných hybridů, jakými jsou například fantastická próza (J. K. Rowlingová) nebo historický thriller (Robert Harris). I v těchto případech jde o románové typy, které jsou kultivacemi jiných žánrů (fantasy/iniciační román, respektive historický/špionážní román).
Dodejme, že vedle právě definovaného společenského thrilleru s kriminální zápletkou (Larsson, Kepler) se stále píší tradiční detektivky navazující na klasiky žánru (Nesbø).
Zastavme se nyní u několika nejmarkantnějších proměn příznačných pro knihy napsané po roce 1990.
Noví hrdinové
K proměně hlavního hrdiny dochází pozvolna, zato však v nebývalé šíři. Býval-li dříve nejčastějším hrdinou kriminální komisař, případně soukromý detektiv, setkáváme se dnes mnohem častěji s žurnalisty (investigativní novinář Mikael Blomkvist, redaktorka bulvárního deníku Annika Bengtzonová autorky Lizy Marklundové), advokáty (Rebecka Martinssonová z knih Åsy Larssonové) nebo se zcela soukromými osobami (hackerka Lisbeth Salanderová, spisovatelka Erica Falcková, hrdinka knih Camilly Läckbergové). Podobně jako byly v módě vyšetřovatelské dvojice, pátrají i dnes po pravdě často dva hrdinové (nebo více), kriminalistou však bývá jen jeden z nich (Patrik Hedström, manžel Eriky Falckové, nebo Anna-Maria Mellaová, jejíž vyšetřování paralelně sleduje Rebecka Martinssonová) nebo žádný (Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová).
Mužští hrdinové se od starších dob příliš neproměnili. Jejich rysy se pouze zdrsňují (Nesbøův nevypočitatelný alkoholik Harry Hole), případně jde o jedince maximálně oslabené v sociálních vazbách (Mankellův rozvedený a nemocný Kurt Wallander, Fossumové plachý a zaťatý vdovec Konrad Sejer). V souvislosti s tím, jak mezi autory stoupá procento žen, vstupují na scénu čím dál častěji policistky a kriminalistky. Nejčastěji jde o nesmlouvavé profesionálky, jejichž povaha obyčejně kontrastuje s jejich křehkou tělesnou konstitucí, což je případ drobné komisařky Marie Kalliové z románů Leeny Lehtolainenové nebo Larssonové policejní inspektorky s kachním žaludkem Anny‑Marie Mellaové, která je matkou čtyř dětí. Kriminalistky mají často rodiny a vděčným (a v tomto typu literatury zcela novým) motivem je proto kloubení výkonu tradičně neženského povolání s rolí matky (například manžel Marie Kalliové, který je teoretickým matematikem, je na otcovské dovolené; vyšetřovatelka Irene Hussová autorky Helene Turstenové je matkou dvojčat v pubertálním věku; kriminální inspektorka Malin Forsová z bestselleru Monse Kallentofta je svobodnou matkou). Toto dilema se týká i ostatních hlavních hrdinek a ne vždy se jim tato symbióza daří (Erica Falcková své mateřství téměř nezvládá a manžel kriminalista jí vzhledem k vlastnímu pracovnímu vytížení pomáhá jen s obtížemi). Často objevovaným typem je nicméně i hrdinka-rebelka, která má s muži špatné zkušenosti a raději se věnuje řešení případů (Lisbeth Salanderová, Rebecka Martinssonová), a která se tak stává protipólem mužských vyšetřovatelů s rozpadlými rodinnými vztahy. Tyto ženy mají často navíc osobní zkušenost s násilím na ženách, čímž se utváří zajímavé pouto mezi nimi a oběťmi podobných činů. Jestliže v některých starších románech byly ženské postavy jen pro ozdobu (případně do postele), stává se v knihách napsaných ženami totéž mužům (zde je ovšem třeba počítat se škodolibým záměrem ze strany autorek). Muži jsou tak často zobrazováni jako černobílí šovinisté nebo slabá individua neschopná držet krok s emancipovanými lvicemi. Pozoruhodným odklonem od typu hrdinka-matka/hrdinka-rebelka je hrdinka-nezařazená, jako například lesbická inspektorka Hanne Wilhelmsenová z kriminální série norské autorky Anne Holtové nebo novinářka v postklimakteriálním věku Karin Sommerová Dánky Gretelise Holmové.
Proměna prostředí a témat
Jak už bylo řečeno, Skandinávie je se svými dramatickými přírodními podmínkami literárně atraktivním prostředím. U mladších autorů je patrná tendence přesouvat děj do severních, málo obydlených oblastí, jejichž realita stále ostře kontrastuje s prostředím metropolí. Tak se s Rebeckou Martinssonovou přesouváme do mrazivé severošvédské Kiruny, s Marií Kalliovou zase cestujeme do odříznutých vesnic ve finském vnitrozemí. Vedle toho jsou skandinávští vyšetřovatelé součástí globalizovaného světa, a děj románů se tak často přenáší do jiných evropských zemí či na jiné kontinenty. Mezinárodní přesah je zvláště typický pro případy Kurta Wallandera, což částečně souvisí s geografickou pozicí jeho domovského města Ystadu coby historického hraničního města spojeného po moři s Dánskem, Polskem a Pobaltím. Také Harry Hole je rozkročen mezi kontinenty, i když Oslo zůstává důležitou kulisou většiny Nesbøových románů.
Také po obsahové stránce se romány od dob Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa proměnily. Jednou z nejvýraznějších změn je zapojení moderních technologií nejen do komunikace a vyšetřování, ale především do vlastní kriminální činnosti. Dříve jen pomocné nástroje jako telefon, internet nebo nějaká moderní kriminalistická metoda se přesouvají do centra dění. Čtenář poznává nové spektrum hrdinů, kterými jsou hackeři, tuneláři, stalkeři či odborníci na specifické pátrací disciplíny (například analýzu videozáznamů z bankovních loupeží). Zápletky se rozvíjejí dvěma směry. Na jedné straně se zločin globalizuje a hravě přesahuje národní hranice (častá jsou témata spojená s mezinárodním organizovaným zločinem), na druhé straně přicházejí autoři s lokálními tématy, která jsou pro čtenáře nepocházející ze Skandinávie překvapivá a zajímavá (například prostředí nejrůznějších reformačních církví a hnutí jako ideální místo pro pokrytecké jednání s kriminálními důsledky, jak se objevují v knihách Leeny Lehtolainenové a Åsy Larssonové). Co skandinávské detektivce zůstalo, je její sociálně kritická útočnost. Dědictví sedmdesátých let se v textech stále projevuje v (někdy zcela podvědomé) inklinaci hrdinů k levici.
Akce a narace
Typické je také stupňování brutality kriminálních činů a rozvinuté popisy zásahových akcí. Hrdina je mnohem důkladněji vydán napospas zločinným živlům a jeho přežití záleží jen na něm samém. Tradiční schéma, kdy policie doráží na místo, kde se schyluje k další vraždě, za pět minut dvanáct, bývá porušeno v neprospěch policie. Lisbeth Salanderová se musí sama vyhrabat z hrobu, Rebecce Martinssonové nezbude než své vrahy bez lítosti postřílet, pokud chce přežít nečekanou noční návštěvu. Hrdinové už také nebývají jen „lehce zraněni“. Často balancují na hranici života a smrti s rozsáhlými poraněními vnitřních orgánů, o jejichž funkci toho ví autor více než leckterý chirurg. Dalo by se spekulovat o tom, jestli za ztrátou nevinnosti a původní měkkosti severské detektivky nestojí také vražda Olofa Palmeho. Nikdy neobjasněný atentát z roku 1986 znamenal konec skandinávské politické naivity a vnesl do žánru nová témata. Vzrůstající brutalita jistě také odráží reálnou kriminalitu Skandinávie, která se v posledních desetiletích z mnoha důvodů dramaticky zvýšila. Obrazově bohatá líčení vděčí za svou plasticitu pochopitelně především filmu.
Zintenzivnění akcí/jednání se zrcadlí také v naraci románů. Starší díla žánru se vyznačovala nejčastěji dvěma dějovými liniemi — linie případu a linie soukromého života detektiva. Současné romány mívají dějových linií, které často běží zcela paralelně, mnohem více. Do textu také běžně proniká metatext v podobě částí jiných literárních děl, citací z odborné literatury apod. Galerie postav se rozšiřuje. Skandinávští autoři navíc pod vlivem svého literárního dědictví málokdy zapomínají zasadit postavu do širších rodinných souvislostí. Pokud jde o hlavní hrdiny, vyhledávají spisovatelé originální nekonvenční typy. V knihách se často odráží politická korektnost, zvláště pokud jde o rasismus nebo neheterosexuální soužití (v tomto směru je nejpůvabnějším příkladem harmonická domácnost Jensenových z knihy Leeny Lehtolainenové, kde spolu ve dvojdomku žije lesbický a homosexuální pár, který má čtyři děti, přičemž ani jedno nemá stejné biologické rodiče.) Ani novodobý kriminální román se ovšem občas neubrání brakovým klišé (typicky například v knihách Camilly Läckbergové, které jsou v podstatě maskovanou červenou knihovnou) nebo černobílému dělení postav na dobré a zlé (Larsson).
K vodě a do vlaku
Není pochyb, že severská krimi od devadesátých let bují a vzkvétá a že tento trend díky překladům oceňují čtenáři na celém světě. Je zcela nepopiratelné, že pestrost emancipované skandinávské společnosti, jak se v těchto knihách odráží, je enormně zábavná; propůjčuje této literatuře větší uvěřitelnost a zároveň slouží jako studnice poznání mechanismů, jejichž aplikaci si v rigidním středoevropském prostoru umíme zatím představit jen stěží. Na popularitě se podílí také všudypřítomný sociálně kritický osten nemilosrdně bodající do bolavých míst kapitalistické společnosti třetího tisíciletí. Zároveň je zřetelné, že skandinávští autoři svou mohutnou a diferencovanou produkcí na tomto poli posunuli hranici braku a přispěli k povýšení žánru. Jak řekl Jo Nesbø v rozhovoru pro MF Dnes u příležitosti českého vydání románu Nemesis, díky Skandinávcům „se detektivní román přesunul z trafik do knihkupectví“. V tomto článku jsme se záměrně vyhnuli důkladnějšímu hodnocení jednotlivých knih. To, kteří autoři si zaslouží pozornost čtenářů, je částečně možné vyčíst mezi řádky. Autorka doporučuje orientovat se při výběru čtiva podle českého nakladatele a překladatele.
Karolína Stehlíková
