Zásluhou nakladatelství Triáda, překladatelky Michaely Jacobsenové a editorky Evy Jelínkové je dvoudílný výbor z esejistického díla rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové hotov. Podává duchovní i duševní portrét (sebe)zraňující umělkyně, zapisovatelky nejjemnějších hnutí mysli i vnímavé a reflektující čtenářky, posluchačky a interpretky. Vedle prozaického a básnického díla Bachmannové tak vyniká i obraz vášnivé myslitelky.
Zatímco první svazek Místa pro náhody (2009) se zaměřil především na autobiografické texty, rozhovory a drobné imprese, druhý díl zahrnuje vrcholné eseje s tématy filozofickými (Wittgenstein a Simone Weilová), otázkami moderní prózy (Musil, Proust, Kafka), moderní poezie německé (např. Günter Eich, Paul Celan, Bertolt Brecht) a italské, a přináší také recenze známých i méně známých německých i zahraničních autorů, poznámky na téma hudby. V závěru je publikace doplněna in margine i několika texty nedokončenými, fragmentárními, jež dokládají autorčin zápas se slovem a narážení na břehy „nevyslovitelna“ zejména v posledních letech tragicky ukončeného života.
Jaký to byl život? Narodila se roku 1926 v korutanském Klagenfurtu, chtěla sice studovat hudbu, ale nakonec ji víc upoutala filozofie. Svoboda i omezení hudby a jazyka, ale stejně tak i lidské existence, ji přitahovaly po celý život, toužila po stále bohatším, a přece syntetičtějším vyjádření. Není divu, že ještě před polovinou padesátých let opouští vědu, pak i stálé zaměstnání v rozhlase a stává se nezávislou spisovatelkou. První úspěchy sklidila jako básnířka, ale hnalo ji to z vyjetých kolejí k hledání dalších výrazových forem: k povídkám, rozhlasovým hrám, operním libretům, esejům a nakonec k románu. Její jediný román Malina měl být úvodním dílem plánované trilogie Způsoby smrti, to jí však překazil její vlastní způsob smrti — roku 1973 nešťastnou náhodou uhořela ve svém římském bytě. Z její umělecké tvorby (poezie i prózy) vyčteme vyhraněnou citlivost a temperament, expresivita však přece jen poněkud zastírá její myšlenkový svět. Ten nám o to více otvírají její eseje, jež doprovázejí umělecké dílo jako jeho racionálnější stín po celý život.
Ingeborg Bachmannová
Úzká čára
Filozofický základ tvorby Bachmannové tvoří myšlení vídeňského neopozitivismu, zejména Ludwiga Wittgensteina. První dva eseje jsou věnovány právě jemu. Autorku na jeho Traktátu zjevně fascinuje především ona poslední věta: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Tedy hranice, kde končí přírodovědecká registrace fakt, kde se logika láme v tautologii. Zde by mělo začínat vlastní pole filozofie, zde však i končí. Prostorem pro filozofa je jen tato úzká čára: svět fakt a logiky náleží přírodovědcům, svět za hranicí reality je nevyslovitelný. Proto je pozice filozofa značně nepohodlná: avšak jeho poznání mu nedovolí ustoupit zpět, meze jazyka nepustí vpřed. Zbývá „čistá“ víra. „A Wittgenstein patrně také chtěl, se stejnou vášní jako Spinoza, zbavit Boha poskvrny oslovitelnosti,“ říká Bachmannová.
Nikoli náhodou postupuje svazek od Wittgensteina k Simone Weilové. Rozhlasový esej „Neštěstí a láska boží / Cesta Simone Weilové“ jednak poutavě líčí biografii nepříliš známé francouzské křesťanské filozofky, jednak interpretuje její myšlení. I pro Weilovou je hranice poznání stejná jako pro Wittgensteina: ve světě jsou jen fakta, smysl (Bůh) je mimo něj. Ale křesťanka Weilová nebalancuje na úzké hranici vyslovitelna a nevyslovitelna — své místo má ve světě bohaprázdných fakt, ve světě zla, utrpení. Její cestou je poznávání zla, bolesti, utrpení, ale současně upírá světu skutečnost. Skutečné dobro je až za hranicí světa, v němž se Bůh nezjevuje, pouze „vtěluje“, nikoli proto, aby zlý svět předělával, ale aby ho miloval svým utrpením. Víra pro Weilovou není důvěrou v boží ochranu na zemi (protože nic takového neexistuje) ani samoúčelně okázalým asketismem a mučednictvím, nýbrž nevyslovenou (nevýslovnou) láskou k Bohu neexistujícímu, nesoudící láskou ke každému, kdo potřebuje pomoc. Bachmannová v závěru eseje hodnotí poselství Weilové takto: „Pokud jsme ale vnímaví, působí na nás odtud krása, která je vlastní všemu, co je ryze myšleno a ryze prožito. V záři této krásy stále znovu zahlédáme, co nám temnota nechce ukázat: nezničitelnou tvář člověka, ve světě, který si předsevzal ho zničit.“ Ano, snad tady se z myslitelky Bachmannové ozývá básnířka, poselkyně krásy. Zde pramení její umění.
Vertikální aktuálnost
Frankfurtské přednášky vznikly na objednávku tamní univerzity na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Bachmannová už v té době byla uznávanou básnířkou a autorkou rozhlasových her i rozhlasových literárních esejů. Na univerzitě měla přednést cyklus přednášek s literární tematikou. Nakonec jich bylo pět: „Otázky a pseudootázky“, „O básních“, „O já“, „Jména“ a „Literatura jako utopie“. První a poslední z těchto textů se zabývají otázkami smyslu spisovatelské existence. Autorka klade velký důraz na aktuálnost literatury, nikoli však aktuálnost publicistickou, ve smyslu přežvýkaného záznamu nejnovějších událostí ve starých frázích, nýbrž aktuálnost (a funkčnost) nového výrazu, nového jazyka, nového pohledu. Je příznačné, že míru aktuálnosti nesleduje na ose horizontální (šíře zachycené skutečnosti), nýbrž vertikální (výška nastavené mety a hloubka průniku do látky). Také utopii nevnímá Bachmannová jako smyslu zbavenou frázi, nýbrž v podstatě ve významu doslovném: nikde na světě. Literatura neslouží k napodobování mistrovských děl minulých, je výzvou k jejich překračování, výzvou k novým krokům právě do „nikde na světě“. — Zvláštní je, že nejpovrchnější z Frankfurtských přednášek je druhá z nich, nazvaná „O básních“. Autorka, ač úspěšná básnířka, se pokouší charakterizovat nejnovější německou poválečnou poezii, ale třebaže volí ukázky autorů skutečně dobrých (Eich, Kaschnitzová, Sachsová, Enzensberger, Celan), nedaří se jí překročit hranici prosté deskriptivnosti. Úspěšnější je v přednáškách „O já“ a „Jména“, jejichž tematika je bližší próze.
Třetí část publikace tvoří zhruba polovinu celé knihy, je nejrozsáhlejší a také nejpestřejší. Těžiště tohoto oddílu ovšem opět tvoří tři eseje: „Franz Kafka: Amerika“, „Muž bez vlastností“ a „Svět Marcela Prousta — Nahlédnutí do pandemonia“. Kafkův nedokončený román Amerika vidí Bachmannová jako jeho nejprojasněnější, v podstatě nejoptimističtější text. Třebaže obsahuje typickou konfrontaci hrdiny se světem špíny, klamu, bezútěšnosti, Karel Rossmann nakonec odjíždí s divadlem Oklahoma za nadějí nového života — i když snad klamnou, přece jen dosud nezklamanou. Muž bez vlastností Roberta Musila byl pro Bachmannovou velmi důležitou knihou. A nebylo to dáno jen společným rodným městem obou spisovatelů, Klagenfurtem. Spíše si myslím, že Bachmannové musel být velice blízký Musilův hrdina Ulrich svou střízlivě pozitivistickou skepsí k faktům vlastního životního prostředí, odporem k metafyzice, trpkou ironií vůči ideologiím, zastoupeným ostatními postavami románu; ale i hledáním nové utopie, nové morálky, lépe odpovídající střízlivé moderní době. Třetí z literárních esejů, věnovaný Proustovu Hledání ztraceného času, je sympatický především tím, že odmítá opakovat známé, otřepané teze o formálním průkopnictví, ponechává stranou metodu proudu vědomí, nešermuje psychoanalýzou. Bachmannová nečte Prousta jako překvapivého exota, nýbrž jako uznanou hodnotu. Neokouzluje se povrchem psaní, ji zajímá, co jeho román skrývá a říká. Nazývá to možností „vstoupit do nového inferna, které se v této knize nalézá, do kruhů pekla, v nichž Proustovi lidé, teď a tady zatracení, žijí“.
Druhý svazek souboru Místo pro náhody čtenáře znalého ostatního díla Ingeborg Bachmannové nezklame, ale na druhé straně ani příliš nepřekvapí. Co cítíme a spíš v náznaku tušíme z autorčiných básní a povídek, to je v esejích formulováno racionálněji a precizněji. I zde vnímáme namísto jasných odpovědí spíše znepokojivé otázky po smyslu života a tvorby. I když umění pro ni představovalo „stále znovu jen prorážení vertikály“, občas se potřebovala zastavit a rozhlédnout po horizontu. Proto ne všechny její eseje jsou na vrcholu její tvorby; v souboru jsou zastoupeny i texty méně závažné a náčrty nedotažené do konce, což ovšem portrétu Bachmannové nikterak neškodí. Abychom viděli výšku hor, musíme vidět i nížinu.
František Ryčl
