„Století smrti a hrůzy, / století bestií a lůzy, / století, v němž každý na každého sočí, / století hrůzou vytřeštěných očí … dvacáté století, / století pokroku.“ Čteme a nepřekvapí nás, kdo je autorem těchto veršů: Jan Zábrana (1931–1984), básník, prozaik a překladatel, jehož dílo i osud jako by byly jednou velkou výčitkou poválečným českým dějinám. Překvapí až fakt, že verše napsal teprve čtrnáctiletý mládenec, jenž si tu rezolutně a se zarážející jasnozřivostí načrtl linku svého budoucího myšlenkového a existenciálního obzoru.
Právě básní „Dvacáté století“, z níž citované verše pocházejí, se otvírá mohutný pětisetstránkový svazek Nápěvy, shrnující Zábranovu tvorbu z let 1945 až 1954. Jsme ohromeni: toto vše básník napsal mezi čtrnáctým a třiadvacátým rokem! Olbřímí svazek obsahuje básně, jimž se obvykle říká juvenilie. Zde však jde o relativně vyzrálé, anebo velmi rychle, ba závratně zrající texty, od počátku vybavené jazykovou a výrazovou dychtivostí, jakož i potřebou jasně, nemilosrdně vyslovit zásadní životní pocity. Hned úvodní opus, jejž student Zábrana otiskl pod pseudonymem Sansnom v cyklostylovaném humpoleckém časopisu Výkvět, nás omráčí tím, jak je navýsost erbovní, shrnující pomalu vše podstatné, na co budeme později v básníkově díle narážet. Báseň je jednoduše vystavěna, její tón a vyznění jsou však překvapivě zralé, pevné. Je to báseň-obžaloba, báseň-výčitka, báseň trpce akceptující cosi, co zároveň zůstane navždy nepřijatelné. Jako cejch tu před námi stojí nezaměnitelně zábranovské, hořce ironické pojmenování stavu věcí.
Čas trpný k neumření
Ještě něčím svazek Nápěvy fascinuje: totiž dvěma autorovými fotografiemi, použitými na přebalu a v záhlaví knihy. Jsou to typické ateliérové portréty z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Zobrazují mladíka s dojemně naivní dobovou vlnou vlasů nad čelem, něžně smyslnými rty, zasněným úsměvem a zvláštně zastřenýma, přitom jiskrnýma očima. Jiskru v oku tu ovšem nemíníme obrazně, je na fotografiích doslova viditelná! Zastřená jiskra v pozorných, neuhýbavých očích by mohla být dobrým vodítkem pro všech pět set stran Nápěvů. Díváme se na ty nádherné, nevinné portréty a domýšlíme si, jak krutě se musela do aspirací nadaného mladíka vlomit poúnorová éra, její umrtvující propaganda a zvířecké potlačování svobody. Stalinismus se se Zábranou nemazlil. Oba rodiče zavření na dlouhá léta do lágrů, jemu samému znemožněno univerzitní studium. O publikačních možnostech ani nemluvě; kromě raných gymnaziálních prací bylo vše, co obsáhlý svazek přináší, psáno do šuplíku při nedokončených bohosloveckých studiích a pozdějších zaměstnáních zámečníka a brusiče.
Přitom padesátá léta byla pro Zábranu nabitá tvůrčí činností až horečnou. Právě v té době vzniká většina toho, co později básník ještě za života vydá knižně. Už z roku 1953 pochází soubor Černá lyrika, rukopis Anály je datován rokem 1955 a Léta s Helmuthem 1956. Tyto celky vyšly v legendárním samizdatovém sborníku Život je všude a posléze tvořily jádra sbírek Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Lynč (1968). Zatímco sbírky ze šedesátých let shrnul v roce 1993 svazek Básně, nynější Nápěvy přinášejí většinu z toho, co ústřednímu korpusu Zábranova básnického díla předcházelo, případně vznikalo souběžně.
Práce ze studentského Výkvětu dýchají chlapeckou nezáludností. Místy začiší dojem, že čteme vysoce kultivovaná cvičení na korektní či „dobrodružná“ témata: vzpomínka na TGM, óda na polárníka Byrda. Jsou tu čísla naplněná upřímným poválečným patosem, snahou reagovat na aktuální „tep doby“, vedle toho však i předčasně zralé Verše na spolužáka, vážící čas lakonicky odměřenými rýmy a neomylně prodchnuté přísvitem typické zábranovské skepse. Následující Lyrický deník 1950–1952 je celek sice básníkem uspořádaný, titul mu však opatřili až dodatečně editoři. Vskutku jde o deník, pilně a vytrvale doplňovaný, Zábrana někdy i obden napíše nekrátkou, formálně propracovanou báseň. Nic avantgardního, Zábrana se naopak hned zkraje „našel“ v pravidelně rýmovaných čtyřverších. Ani gejzíry fantazie ho nelákají. Co ho doopravdy zajímá, je stav duše, tomu se podřizuje obraznost, smyslovost, další básnické figury i celkové rétorické gesto. Motiv, jímž Zábranův lyrický deník přetéká až k monotónnosti, je ovšem zklamaná láska. Do mladického bolestínství však již vytrvale proniká pocit, jenž z pozdějšího díla a nejsžíravěji z deníků (Celý život, 1992) poznáme jako charakteristicky Zábranův: totiž nostalgie po kratičkém „zlatém věku“, jejž příliš brzy a nenávratně zkalila bídná realita.
Z nostalgie a skepse pak roste celkový Zábranův existenciální pocit, rozepjatý na škále od trpnosti ke vzdoru, od vyhaslé rezignace k poslednímu zoufalému gestu. Neustále tu vibruje napětí mezi touhou — a nedůvěrou ke všemu lidskému, jež by touhu zmařilo. Vedle znaveného povzdechu „jen čas mě trápí, trpný k neumření“ zazní i zoufale marně odhodlané: „Líp hlavu ztratit než ji svěsit“. Narazíme na obrazy, v nichž se sváří touha s bolestí: „Ruce hojíš, pořezané o mrazy“; „Zajíknut vším, co zbývá do konce dne“. A jako ironická tečka za neschopností to s životem rozumně a hodnověrně „usmlouvat“ se ozve: „Na život zemřu — v jedné vteřině“. Z bídné reality není východiska.
Hledání sama sebe?
Zbývá citově se opevnit, naznačit chlad a citovou otrlost. Obrátit se do sebe, k „jistotě“ privátní existence, do prostoru, za nějž jediný můžeme ručit, jehož hranice se můžeme pokusit sami vyměřit a uhlídat: „Musíš umět být chvíli sám, / nevzdat se lačným temnotám…“ Přičemž prostředkem tohoto „umění být sám“ se stává — tvorba. Nad Lyrickým deníkem nás posléze napadne, že víc než milostný přetlak jej pohání sama touha psát, potřeba propsat se všemi možnými variacemi, skrz formální disciplínu k novému, nečekanému literárnímu obzoru. S odstupem času je strhující si všímat, do čeho se mladý Zábrana pouští, co vše si potřebuje ohmatat. Vymýšlí rýmy nade vše výmluvné: svět / vřed; splav / bolehlav. Ale i rýmy dramatické: a louče / o čem? Či nabité napětím, vybízivé i hořké: zvu tě / útěk. Místa poněkud lyricky mělká střídají příkře ražené, mrazivé sentence: „Je už jen cesta, není rozcestí“. A ovšem ironie, jako hořká sůl je tu vtírána do ran. „Svět odložený na potom, / svět, jejž snad vůbec odřeknu si“ — napsáno čtyři měsíce po básníkových dvacetinách. Jenže Zábrana dovede svou ironii zavčas též reflektovat, prohlubovat a změkčovat do poloh čím dál tesknějších: „Což netrpkne ti hlas trpkostí vlastních vět?“
Hledá Zábrana sám sebe? Ne tak docela. I v básních psaných „na zkoušku“ jako bychom v pozadí cítili již hotovou autorovu osobnost. Zábranovy básně v zásadě nejsou hledačské, nejsou prostředkem nalézání či duchovní proměny. Básníkův svět, postoj, naladění jsou hotové a text je víceméně jen manifestuje. V čem básník postupuje vpřed, to je vlastní výraz. Po Lyrickém deníku přichází oddíl Nápěvy, jenž jediný prezentuje autorem zamýšlenou ucelenou sbírku. Hned si všimneme snahy o sevřenější tvary, básník chce méně podléhat formálnímu „drilu“ i milostné monotematičnosti. Přibývá expresivity. Zábrana zavíjí svá sdělení do složitěji konstruovaných vizí, někdy působivých, jindy krkolomných, chtěných. Vzniká zvláštní, expresivně laděný amalgám symbolných představ, abstrakcí, tvrzení, závratí. Jako by Zábrana hledal inspiraci u Holana, místy tu složitě zazní snad i ohlas Weinera… „V té formě rozbité / kope kůň kopytem“ — tak zní autorova vlastní bezděčná (?) diagnóza dosaženého stavu.
Zábrana dost možná považoval svou první rukopisnou sbírku za pouhý náběh k věcem příštím. Do Černé lyriky a Análů přešlo ze sbírky Nápěvy jen pár textů či veršů. Jisté je, že vzápětí nato se básník definitivně zabydlel v poetice, již představuje cyklus Únor 1954. Jím svazek Zábranova raného díla vrcholí. Mladík se zastřenou jiskrou v oku tu dospěl k drsné, deziluzivní výpovědi. Verše jsou bolavě konkrétní, někdy docela oproštěné a civilně chmurné, jindy křivolace obrazné, téměř surreálně apokalyptické, trpce výsměšné, bojovné i rezignované. Trýznivé niterné proklamace: „Sám kořist jsa, jak kořist žiješ.“ Zpříma je tu pojmenováván „trhan Socialismus“ a cyklus přerůstá v jeho krutou a hořkou obžalobu. Svazek Nápěvy tak opisuje mohutný oblouk od dychtivě mladíčkovské poválečné reflexe k vyzrálé a tvrdé, předčasně „s nocí obeznámené“ vivisekci jedné konkrétní dějinné katastrofy.
Jan Štolba
