Bydlím kousek od Lafayettova hřbitova, kam také s oblibou vodím přespolní přátele na kávu a na kus řeči v klidném prostředí. No ano, kávu si koupíte ještě před vstupem na hřbitov. Nebo jste si mysleli, že v New Orleansu obsluhují na hřbitově číšníci? Ačkoliv když o tom teď přemýšlím, bylo by to přesně ve stylu N’awrleans (tuhle výslovnost nám, nově přibylým, tady všichni vštěpují).
Na Prytania Street za horním koncem Lafayettova hřbitova stojí dům, kde prý třiadvacetiletý F. Scott Fitzgerald napsal svou první knihu Na prahu ráje. Bydlel v bytě na horním podlaží, v tom, co má okna s výhledem na navršené hroby. Vidím ho, jak s kávou v ruce postává v županu na malém balkoně, potlačuje nevolnost z ginu vypitého předchozí noci, dívá se na příbytky mrtvých a přeje si být jedním z nich. „Na téhle straně ráje to taky není kdovíco,“ řekl si možná tehdy jen tak sám pro sebe. Měl recht. A to ještě nevěděl, že potká Zeldu.
V New Orleansu se mrtví pohřbívají nad zemí, protože dvanáct centimetrů pod povrchem už je voda a v půdě by všechno plavalo a hnilo. Zaoblená mauzolea Lafayettova hřbitova mi připomínají pece na chleba; mrtvé si představuji jako bochníky, jež tiše mumifikuje žhavé neworleanské slunce. Možná, že když jsou křupaví jako bagety v La Madeleine, smějí opustit hroby a laškovat s ostatními obyvateli. „Smažíme se v očistci,“ pravil Dante, „a potom jsme předvedeni před poslední soud / kde znovu vyslechneme vlastní příběh.“ V drolícím se zdivu se drží svůdná vůně vonokvětky a kladivníku.
Jednoho odpoledne jsem sem přivedl velkého polského umělce jménem Wodycko. Seděli jsme na hrobě jistého Franze Caillou, popíjeli kávu a on mi vyprávěl o stávce středoškoláků, kterou vedl v roce 1976 ve Varšavě. Vzal všechny spolužáky na varšavský hřbitov, kde se z náhrobků učili dějinám. Objevovali tam skutečnou historii Polska, ne lži, kterými je krmili ve škole. Hledali hrdiny polské historie, o nichž komunisté zakázali mluvit, a za jeden den se dozvěděli víc než za celé středoškolské studium. Tenhle nápad by prospěl každé škole. Kdyby učitelé brali studenty na hřbitov, místo aby je ve třídách nudili k smrti, oživili by tím zájem o dějiny. Neworleanských hřbitovů je tolik, že stačí na odvyprávění všech velkých příběhů, co jich jen je. Je tu víc mrtvých než živých, ale tihle mrtví nejsou tak docela bez života.
Když jsme s Wodyckem dopili silnou černou kávu, napadlo nás zajít na oběd do restaurace Commander’s Palace, a tak jsme šli zjistit, jestli mají volný stůl. Commander’s Palace, jedna z nejlepších restaurací na světě, stojí na opačné straně Lafayettova hřbitova než kvartýr mladého Fitzgeralda. Obvykle si musíte rezervovat místa nějaké tři dny předem, ale za zkoušku nic nedáte.
„Bez šance,“ oznámil nám příjemný mladík ve foyer.
„Ale!“ vyhrkl jsem ze zoufalství a ukázal na Wodycka. „Víte, kdo to je? Tohle je Václav Havel, prezident Československa!“
Vládce foyer si nás chvíli pochybovačně prohlížel a potom se šel poradit se šéfem. Pohrávali jsme si se snítkami vonokvětky, které jsme si utrhli na památku, a zírali jsme na obrázky rozvěšené na zdech, ukazující New Orleans viktoriánské doby a bouřlivých dvacátých let minulého století. Mladík se brzy vrátil se šéfem v patách. „Normálně takhle vycházíme vstříc pouze starým neworleanským rodinám a hollywoodským hvězdám,“ pravil šéf, „ale tentokrát udělám výjimku. Tudy, prosím, pane Havle.“
Když nás posadili k velkým oknům v horním patře, Wodycko prohlásil, že si připadá velmi poctěn.Venku stál mohutný dub, dost velký na to, aby se v něm dalo bydlet.
Wodycko si dal želví polévku. Želví polévka má prý v Commander’s Palace víc než stoletou tradici. Říká se, že hrnec s želví polévkou od roku 1888, kdy byla restaurace otevřena, nikdy nevychladl. Když jednou v restauraci hořelo, kuchaři neváhali a ze všeho nejdřív vynesli ven hrnec s želví polévkou. Potom budova vyhořela. Pomyšlení, že jíte ze stejného hrnce, z kterého jedli vaši dnes již zemřelí předci, má nepopsatelně uklidňující účinek. Tajné kouzlo starých restaurací spočívá právě v takové návaznosti: Sedíte na místě, kde lidé sedávali už před sto lety. Seděli tam, vykládali historky a potom zemřeli. Život jde dál. Stará města tiší a zmírňují bolest živých, protože ať jste kde jste, někdo tam už byl před vámi, měl větší problémy, než máte vy, a zemřel. Nechápu, jak mohou lidé obývat fungl nová předměstí, aniž by propadli smrtelné úzkosti. Mrtvé potřebujeme proto, abychom si uvědomovali, že žijeme. V New Orleansu na tom mrtví pracují na plný úvazek.
Po polévce jsme kráčeli zpět po Prytania Street ke mně domů. Chtěl jsem Wodyckovi ukázat fíkovník a dát mu pytlík čerstvých zralých fíků, aby si ho mohl odvézt s sebou do Varšavy, kde mají fíky leda v plechovce.
Cestou jsme minuli Bultmanův pohřební ústav, který už tři generace zařizuje pohřby všech, co v New Orleansu něco znamenají. Bultmanovi jsou také milovníci umění a mecenáši. Frances Bultmanová, matriarcha rodiny, přenechala svou sbírku obrazů Neworleanskému muzeu výtvarného umění. Muzeum na její počest uspořádalo nádhernou párty, během níž nemocná stařena ležela na šikovně upraveném divanu připomínajícím katafalk a přijímala hold od neworleanské smetánky a uměleckého světa. Muži jí galantně líbali naběhlou bílou ruku, která odkázala městu obrazy, a ženy ve skvostných róbách, které jsou v New Orleansu vždycky o něco skvostnější než jinde, po řadě vysekávaly pukrlata. O týden později madam Bultmanová zemřela. Vystavili ji ve vstupní hale Bultmanova pohřebního ústavu, kde kolem ní opět procházeli titíž lidé, odění v tmavších, ale stále skvostných šatech. Místní umělkyně šeptem poznamenala, že Frances vypadá mnohem lépe než na večírku v muzeu, kde byla (patrně) naživu. Žena vnuka paní Bultmanové, Bethany Bultmanová, autorka knihy o prostírání stolů, pošeptala umělkyni do ucha: „Pochopitelně že vypadá lépe… Celý život chtěla mít prsa… Tak jsem jí to dopřála.“ A opravdu. Služebnice Apolla a Thanata se mohla svým obdivovatelům posmrtně pochlubit nádherně plným poprsím.
V jisté fázi svého dlouhého života poskytla Frances Bultmanová ubytování v zadní části pohřebního ústavu mladému Tennesseemu Williamsovi. Tennessee tam napsal Kočku na rozpálené plechové střeše a v New Orleansu se mu zalíbilo natolik, že si ve městě nedlouho poté našel vlastní byt. Také Bethany Bultmanová píše další knihu, tentokrát o námezdních dělnících v zemědělství. „Je to úžasné,“ řekla mi, „tihle dělníci jsou ve skutečnosti velmi milí lidé. Vždycky jsem se jich bála, ale teď, když se s nimi seznamuji, přijdou mi moc milí.“ Bultmanovi samozřejmě nikdy žádnému námezdnímu dělníkovi pohřeb nezařizovali a námezdní dělníci by si nemohli dovolit pohřeb u Bultmanů.
Wodycko potřeboval vědět, kolik je hodin, protože za dvě hodiny mu letělo letadlo. Ani jeden z nás neměl hodinky. Ukázal jsem na velké hodiny před Bultmanovým pohřebním ústavem. Jsou to jedny z mála veřejných hodin v New Orleansu. Také všechny ostatní jsou na fasádách pohřebních ústavů. Když nemáte v New Orleansu hodinky a chcete vědět, kolik je hodin, musíte nejdřív umřít. Ale skutečný důvod, proč je v New Orleansu taková nouze o hodiny, spočívá v tom, že tu čas nehraje velkou roli. Neworleanský čas je pouze přibližný. Nikdo nepřijde na párty dřív než hodinu po jejím oficiálním začátku. Všechno tu trvá déle, dokonce i ty nejjednodušší věci. Pokud má trafikant chuť do vyprávění, může se koupě novin protáhnout na půl hodiny. Když položíte obzvlášť zajímavou otázku, je možné, že číšník bude postávat u vašeho stolu s propiskou ve vzduchu, dokud se s vámi nepodělí o několik historek. Obyvatelé New Orleansu jsou velmi upovídaní, a když si vzpomenou na něco, co vám chtějí říct, nebo jen dostanou chuť okomentovat počasí či politickou situaci (která je v Louisianě stejně palčivá, jako je místní jídlo pálivé), potom nešetří časem, který beztak vnímají jako relativní. Všichni mají mimořádně dobré způsoby a předvést dobré způsoby vyžaduje čas. A historky se nedají jen tak odemlít. Mí studenti své příběhy pravidelně opatřují úvodem a poznámkami a nechybí jim vynikající smysl pro načasování. U některých slov se mohou potýkat s pravopisem, ale mluví jako andělé a mluví dlouho.
Když jsme u těch andělů, Lafayettův hřbitov má několik pěkných, ale nejlepší jsou k nalezení na třech hřbitovech svatého Ludvíka. Na hřbitově číslo 1 je pochována Marie Laveauová, královna voodoo, a na jejím hrobě vždy leží malé obětiny: kuřecí nožky, kohoutí hřebínky, napůl vypité rumové koktejly, doutníky, spodní kalhotky a veršované modlitby. Nedávno však byli po setmění na jejím hrobě obětováni rovnou celí turisté, takže se nedoporučuje navštěvovat Laveauovou v provozních hodinách, kdy se věnuje praktikování voodoo. O hodnověrnosti samotné Marie Laveauové panují jisté pochybnosti (někteří ji označují za popularizátorku a zlatokopku), ale strašidelný průmysl, který zplodila, je skutečný ažaž: desítky knih, řada filmů, kouzelné živnosti, prodej talismanů a amuletů a báječné pivo — Dixie’s Blackened Voodoo Beer. Pivo voodoo, jak se mu zkráceně říká, je přesně to, co potřebujete, když se natáhnete doma na verandě.
Knih o New Orleansu mám doma plnou polici, a to je pouhá setina všech těch, které byly o tomhle městě napsány. Když k tomu přidáte všechny knihy od neworleanských autorů, které se New Orleansu netýkají, vystačí vám to na celou knihovnu. Jeden místní spisovatel mi kdysi na nějakém večírku řekl, že na žádné knížce, která se odehrává v New Orleansu, ještě vydavatelé neprodělali. Nevím, jestli je to pravda, ale na New Orleansu je určitě něco, co spisovatelům svědčí. Například večírky, na nichž můžete slyšet podobné výroky. Richard Ford, autor povídek ze státu Montana, mi řekl, že v New Orleansu už dva roky tajně žije, protože tady se prý nemusí poflakovat se spisovateli. „Úplně si vystačím s lidmi ze dvou ulic u mého domu.“ Vím přesně, co tím myslel. V New Orleansu naleznete ve svém bezprostředním okolí tolik postaviček, že s nimi můžete zalidnit hned několik knih najednou. A jste-li dostatečně duchapřítomní — či máte-li toho správného ducha —, abyste si zapamatovali všechno, co vám lidé na večírcích poví, příběhy vám nikdy nedojdou. New Orleans lidi — nejen spisovatele — přitahuje, protože je plný historek a posluchačů, kteří jim přeochotně naslouchají. Je tu celá kasta lidí, kterým můj přítel básník Tom Dent říká „lidé, kteří nikdy neodešli“. Tihle lidé přijedou do New Orleansu na víkend, na karneval nebo jazzový festival a už tu zůstanou. Jejich příběhy by samy o sobě zaplnily celou polici.
Tuhle jsem se šel podívat na trh do Francouzské čtvrti, kde se konal rajčatový festival, a přišel jsem právě ve chvíli, kdy se chystali korunovat rajčatovou královnu — mladou dívku z nějakého louisianského okrsku. Vtom se objeví starší dáma, asi tak pětašedesátiletá, kolem boků má navlečené obrovské rajče a z něj jí čouhají tenké nohy v zelených punčochách. Přijde ke mně a povídá: „Té si nevšímej! (ukáže na mladou královnu) Skutečná rajčatová královna jsem já! Jsem královnou už dvacet let — od té doby, co jsem nechala doma manžela a děti, přijela jsem sem na dovolenou a domů se už nikdy nevrátila!“ A potom dodá: „Ráda bych si s tebou povídala, zlato, ale musím se věnovat také ostatním poddaným… Pořád mám ještě pěkné nohy, abys věděl.“ A takových jako ona jsou tu stovky. Vysedávají od svých šestnácti, dvaceti, třiceti, čtyřiceti, padesáti, šedesáti, sedmdesáti nebo osmdesáti v barech, které jsou ve skutečnosti obývacími pokoji, a čekají na vás se svými příběhy. Na většině území Ameriky historek ubývá, patrně pod vlivem televize. Ne tak v New Orleansu. Tady je jich hojnost, stejně jako kvetoucích rostlin, myrty, banánů a fíků.
Wodyckovi možná také začalo připadat, že by se měl stát jedním z těch, „kteří nikdy neodešli“. Dal jsem mu pytlík fíků a na dvorku u jezírka jsme si vypili další šálek silné neworleanské kávy. Na obřím leknínu bzikala zlatokřídlá vážka. Naproti přes ulici seděla na balkoně napůl oblečená mladá žena s dlouhými, nepoddajnými vlasy a také pila kávu. V subtropické letargii, která nás začala obklopovat, vypadala jako z obrazu nějakého prerafaelity. „Je to múza,“ prohlásil Wodycko. A byla. Wodycko to odpoledne nasedl na letadlo do Varšavy, ale bylo mu to líto. Od té doby mi od něj přišlo několik zpráv. „Zdá se, že jsem New Orleans úplně neopustil,“ napsal mi, „jako by tam něco ze mne zůstalo navždy.“
Vím, co tím myslí. ◀
Z anglického originálu „The muse is always half-dressed in New Orleans“ (in New Orleans, mon amour, 2006) přeložila Martina Neradová.
Andrei Codrescu (1946) je americký básník, romanopisec a esejista rumunského původu. Narodil se v transylvánském Sibiu a v roce 1965 uprchl na Západ; o rok později se usadil v New Yorku, kde se stal členem umělecké komunity na Lower East Side. Začátkem osmdesátých let přesídlil nejprve částečně a posléze definitivně do New Orleansu. Je autorem řady básnických sbírek a několika románů. Pravidelnými sloupky přispívá do programu National Public Radio a několika dalších novin a časopisů. Založil a stále vydává internetový časopis Exquisite Corpse.
