Mariusz Szczygieł v jednom z rozhovorů po úspěšném českém vydání svého Gottlandu zmiňuje velkou a živou reakci na jeho reportáž o Češích s názvem „A jak se vám žije bez Boha“. Pro Poláky to byla reportáž z jiné planety — pro jedny zkazka o lidech, kteří jsou v důsledku absence víry v Boha zbabělí, pro druhé naopak o nebojácných sousedech, kteří žijí svobodně a zodpovědně bez nutnosti vnější, nadpřirozené autority. Je zřejmé, že Szczygieł patří mezi ty druhé; tedy mezi ty, pro které je český přístup k náboženství výzvou a český způsob života dobrodružstvím. „My se svým katolicismem pro vás nemáme žádnou mentální nabídku — a dlouho mít nebudeme,“ píše dokonce na svých webových stránkách. Asi proto se k naší dovednosti žít bez Boha vrátil ve své nové knize Udělej si ráj, která česky vyjde v květnu.
Je příznačné, že první osobností, kterou se ve své nové knize zabývá (a to poměrně rozsáhle), je Egon Bondy — autor originální nesubstanční ontologie, filozofický ateista studující buddhismus a taoismus, revoluční marxista kritizující sovětský komunismus, vyznavač „fekalismu“, básník, hvězda undergroundu a textař legendárních Plastiků — a donašeč StB, který zemřel v bytě na bratislavském panelovém sídlišti, poté co vzňal od své cigarety. Takto plastický a nejednoznačný totiž může být život bez Boha.
Avšak platí skutečně, že Češi žijí bez Boha? Tvrzení typu „Češi jsou ateisté“, „český národ patří mezi nejateističtější národy na světě“, „český národ je národem bez Boha“, se sice pravidelně opakují v těch nemnoha novinových článcích, které se věnují náboženství v českých zemích. Můžeme je slyšet v rozhlasových a televizních pořadech o náboženství, dokonce i ve výrocích českých celebrit od politiků až po umělce. Mediální obraz náboženské situace je skutečně jednoznačný. A ví se to o nás i v zahraničí! Zase jsme v něčem výjimeční! Zlatí z Nagana a jediní bez Boha.
Ale vážně — jsou Češi opravdu ve své většině ateisté? Je česká kultura založená na ateismu a převažuje ateismus v myšlení a jednání Čechů? Co to vlastně znamená, když řekneme, že jsou Češi ateisté?
Ateismus, sekularizace a náboženská lhostejnost
Pokud máme na tyto otázky odpovědět a nezůstat přitom jen na povrchu klišé o českém ateismu, musíme nejdřív vysvětlit (byť to může být trochu nezáživné), co vlastně jednotlivá slova znamenají, respektive co jimi míní ti, kteří je používají. Nechci zabředávat do úvah typu „kdo je Čech“ a kdo jím už není; pracovně za Čechy považujme občany České republiky, tedy přibližně těch deset milionů obyvatel státního útvaru, který se rozprostírá někde mezi Chebem a Českým Těšínem, a mezi Děčínem a Mikulovem. Jde o obyvatele státu, který hraničí s (katolickým) Slovenskem na východě, (katolickým) Polskem na severu, (katolickým) Rakouskem na jihu a (protestantským) Německem na západě. Na tomto místě žije obyvatelstvo, jehož většina sdílí určitou historickou paměť, díky níž se tito lidé chápou jako příslušníci určitého (tedy českého) národa. Tato paměť je sice vždy více či méně modifikována dle aktuálního společensko-politického kontextu (tak už to s pamětí bývá), ale vždy do ní patří některé historické (byť třeba i legendární) události či osoby. Jinými slovy, český národ si stejně jako jiné národy vytváří specifický národní mýtus (rozuměj příběh), díky kterému se národní společenství vymezuje vůči jiným národům a samo se začleňuje do širšího historického kontextu (středoevropského, evropského, západního, globálního aj.). Tento národní mýtus lze velmi dobře poznat, podíváme-li se, o čem pojednává výuka dějepisu na základních a středních školách, respektive jaký pohled na dějiny si příslušník daného národního společenství osvojuje v průběhu socializace. Český národní příběh začíná pravděpodobně příchodem praotce Čecha na horu Říp a končí (zatím) obnovením demokratického zřízení po roce 1989.
To jsou tedy krátce a zjednodušeně „Češi“. Ale co je to „ateismus“? Ve výpovědích o současné náboženské situaci (a to nejen v českých zemích) dochází často k fatálnímu zjednodušení, které nerozlišuje „ateismus“ a „agnosticismus“, tedy nevidí rozdíl mezi popíráním existence Boha, kritikou či odmítáním (až pronásledováním) jakýchkoliv podob a projevů religiozity na straně jedné a stanoviskem, že existence Boha (respektive jakýchkoliv nadpřirozených, transcendentních bytostí) je lidskými schopnostmi nepoznatelná, na straně druhé. Prvním případem je ateismus, druhým náboženský agnosticismus. Rozdíl mezi nimi je obrovský. Podíváme-li se do nedávné minulosti, tedy do období mezi lety 1948 a 1989 (snad si to ještě pamatujeme), pak jistě nemůžeme s klidným svědomím říci, že komunistický režim byl postaven na agnosticismu. Tento režim měl v náboženské oblasti jasno: náboženství je iluze, přežitek starých společenských pořádků, přežitek, který je založen na podvodu a slouží k balamucení lidí. Proto musí být odstraněno, a to všemi možnými prostředky — od fyzické likvidace věřících (včetně kněží) až po světonázorovou (pře)výchovu všech občanů, především však mladé generace. Tento pohled není agnostický, je zřetelně a otevřeně ateistický! Je s podivem, že s takovouto historickou zkušeností můžeme tak lehce tyto dvě pozice zaměňovat. Snad je to tím, že velmi rychle ztrácíme paměť.
Pokud chceme o situaci náboženství v dnešní společnosti adekvátně vypovídat, pak nevystačíme s rozlišováním mezi religiozitou a jejími projevy, ateismem a agnosticismem. Budeme potřebovat ještě další termíny. Tím nejčastějším je „sekularizace“. Pro jednoduchost si sekularizaci můžeme vymezit jako proces, v němž dochází ke snižování sociální významnosti zavedených tradičních forem náboženství (v českých poměrech tedy ke snižování významnosti tradičních forem křesťanství s institucionální formou typu „církve“). Jinak řečeno, tradiční religiozita, která se odehrává v mezích církevních struktur, ztrácí na popularitě a také na společenském vlivu.
Ke stejnému efektu vede další proces, který bychom mohli označit jako „odcírkevnění“ a který je díky historickým a sociálním okolnostem v našem regionu se sekularizací spojen. Jde o proces, v jehož průběhu došlo k omezení mocenské pozice (především) římskokatolické církve, respektive došlo k oddělení církevní moci od jiných oblastí společenského života. Tento proces proběhl výhradně v evropských podmínkách v důsledku ojedinělé existence instituce typu římskokatolické církve (v žádné jiné náboženské tradici na světě takováto instituce neexistuje) a jejího propojení se státní moci. Odcírkevnění fakticky znamená oddělení či vyvázání státní moci z nadvlády církve a vytvoření (moderního) státu, jehož legitimita není odvozována od Boží (či jiné transcendentní) vůle, ale od „vůle lidu“. V tomto ohledu je moderní stát sekulární a jeho ideologickým základem je nacionalismus. Avšak pozor: skutečnost, že moderní stát je svou povahou sekulární, tedy že není spojen s jednou náboženskou tradicí či skupinou, neznamená, že je ateistický. Sekulární principy moderního státu směřují opačným směrem — slouží k ochraně práva na vyznání, respektive k ochraně svobodného náboženského života, náboženského pluralismu a k ochraně náboženských svobod. Moderní český demokratický stát je sekulární (stejně jako většina moderních států), což znamená, že není ateistický.
V našem uvažování o okolnostech specifičnosti „náboženskosti“ či „ateističnosti“ Čechů jsme zatím vytvořili dvě na sobě nezávislé škály: škálu, která ukazuje souhlas či nesouhlas s existencí Boha (nebo jiných transcendentních bytostí) s protikladnými póly „teismus“ a „ateismus“, a dále pak škálu, která ukazuje míru propojení státu s náboženstvím, kde na jednom pólu je „náboženský, teokratický stát“ a na pólu opačném je „sekulární, demokratický stát“. S ohledem na české poměry však potřebujeme ještě jednu škálu — ta ukazuje sílu náboženskosti, míru religiozity či míru zájmu o náboženství. V tomto případě je na jednom konci člověk zcela pohroužen do náboženských záležitostí, tedy člověk hluboce věřící, a na druhém konci je člověk bez jakéhokoliv zájmu o náboženství, tedy člověk nábožensky apatický či lhostejný. A právě posledně zmiňovaná pozice, tedy lhostejnost vůči náboženství, je v současnosti pro českou populaci příznačná.
Náboženská situace dnes
Po tomto trochu nezáživném začátku nastala vhodná chvíle, abychom se konkrétně podívali, jak je to skutečně se vztahem Čechů k náboženství, a pokusili se najít odpověď na otázku, zda jsou Češi skutečně tak ateističtí, jak se všeobecně tvrdí. Jedním ze způsobů, kterým můžeme poznat aktuální náboženskou situaci, jsou sociologická šetření v této oblasti. Podívejme se tedy, jaký obraz vyplývá z dat, která byla vytvořena v rámci kvantitativních empirických výzkumů (kvantitativní výzkumy mají tu výhodu, že jsou založeny na statistických procedurách, které pomáhají eliminovat — alespoň do jisté míry — světonázorové přesvědčení těch, kteří tyto výzkumy provádějí). Takto zaměřených výzkumů proběhlo po roce 1989 několik a většina z nich byla součástí širších mezinárodních šetření, což umožňuje srovnání se situací v jiných zemích a zodpovězení otázky, zda jsou Češi v oblasti náboženského života nějak odlišní, či dokonce mimořádní.
Z těchto výzkumů (a také ze zatím posledního sčítání lidu z roku 2001; to nynější dosud není zpracované) vyplývá, že přibližně jedna třetina obyvatelstva se považuje za „věřící“. To je číslo, které je velmi nízké, a to jak ve srovnání s naší vlastní minulostí, tak se současností v jiných zemích. Právě tento údaj je nejčastěji používán jako základ pro tvrzení o „ateismu“ Čechů. Kromě této náboženské proklamace je dalším důležitým ukazatelem (ne)náboženskosti návštěvnost bohoslužeb nebo obdobných náboženských rituálů. Zde se ukazuje, že Češi skutečně do kostela moc nechodí — celá polovina o sobě tvrdí, že se nikdy nezúčastnila žádného náboženského obřadu (například bohoslužby) a jen 7 % se takového obřadu zúčastňuje pravidelně jednou týdně. Jen přibližně čtvrtina obyvatel by si přála, aby součástí jejich pohřebního obřadu byl náboženský obřad a 20 % procent si myslí, že je důležité, aby lidé vstupující do manželství měli církevní obřad. K tomuto temnému (z hlediska náboženství) obrazu se přidává explicitně negativní hodnocení náboženství — asi třetina občanů České republiky si myslí, že „hledat odpověď na lidské problémy v náboženství a duchovních naukách je plýtvání časem“, a více než polovina je přesvědčena, že náboženství přinášejí ve světě více konfliktů než míru.
Tato čísla by nás mohla skutečně vést k závěru, že česká společnost je ateistická či agnostická. Avšak tento závěr by byl unáhlený. Podívejme se na výsledky sociologických šetření z poněkud jiného úhlu. Například na otázku „Který z těchto výroků se nejlépe shoduje s vaší vírou v Boha“ odpovědělo asi 10 % respondentů, že souhlasí s výrokem „Bůh existuje jako osoba“, dalších 25 % (tedy celá čtvrtina) souhlasilo s tím, že „existuje nějaká forma ducha nebo životní síly“, a podle 14 % „existuje nějaká nadpřirozená síla“. Připočteme-li k těmto lidem, kteří věří v nějakou nadpřirozenou moc (ať již ji nahlíží jako osobního Boha nebo neosobní sílu), dalších 22 %, kteří sice nevědí, ale „rádi by to věděli“, pak získáme obraz, který v žádném případě není obrazem „ateistických Čechů“ — přes 70 % (tedy téměř dvě třetiny) obyvatelstva českých zemí má k ryze náboženské otázce po existenci nadpřirozených sil kladný vztah, a celá polovina národa přímo věří v nějakou formu této nadpřirozené síly.
Podíváme-li se na obsah víry, tedy v co Češi věří, pak zjistíme, že zde existuje relativně početná skupina lidí, kteří sdílejí (v našem kontextu, který je dominantně křesťanský) netradiční náboženské obsahy. Přibližně čtvrtina populace totiž věří, že se po své smrti může člověk narodit jako jiný člověk na tomto světě. Jedna pětina ze všech respondentů souhlasí s tím, že se člověk po smrti může narodit v jakékoliv formě života na tomto světě nebo kdekoliv jinde. V jiném výzkumu skoro polovina respondentů uvedla, že věří v existenci nějaké formy posmrtného života. Jen dodejme, že kdyby byla česká populace ateistická, byly by tyto údaje daleko nižší.
A kolik je v českých zemích skutečných ateistů? Nejlépe najdeme odpověď na tuto otázku, když se podíváme, kolik z nás je ochotno se takto označit. V rámci mezinárodního Evropského výzkumu hodnot, který proběhl v roce 2008, se ukázalo, že za „přesvědčeného ateistu“ se považuje 15 % dotázaných (za „náboženskou osobu“ se považuje něco přes 31 %) a za osobu „nenáboženskou“ celých 46 %. Zde vidíme, že musíme rozlišovat mezi „ateismem“ a „náboženskou lhostejností“. Nicméně i zmíněných 15 % přesvědčených ateistů je ve srovnání s dalšími zeměmi vysoké číslo — například na Slovensku to bylo jen 2,6 % a v Polsku něco málo přes 2 % (na Slovensku se za „náboženskou osobu“ považovalo 77 % a v Polsku necelých 84 %; za „nenáboženskou osobu“ se prohlásilo necelých 12 % Slováků a necelých 9 % Poláků). Zde vidíme velký rozdíl, který se mimochodem nedá vysvětlit jen a pouze jako dědictví komunistického režimu, který z ateistických pozic náboženství mnoha způsoby pronásledoval a snažil se o jeho likvidaci. Mimochodem, v Rumunsku (další bývalé komunistické zemi) v Boha věří 98 % a k církvím se hlásí 96 % obyvatel — tedy alespoň to o sobě tvrdí.
Zapomeňme na chvíli na čísla sociologických výzkumů. Můžeme najít i jiné náznaky neateističnosti Čechů. Například diskuse kolem českého vydání knihy Boží blud, jejíž autor Richard Dawkins je považován za nejvýraznějšího a nejvlivnějšího představitele ateismu současnosti. Že o této diskusi nevíte? A dokonce jste ani neslyšeli o vydání této knihy? Pak jste na tom stejně jako většina z našeho okolí — kniha totiž nevyvolala žádnou větší reakci, nezvedly se hlasy nadšených ateistů (kterým tato kniha měla dodat sebevědomí), nikdo při této příležitosti hlasitě nekritizoval náboženství. Bude to asi tím, že skutečných ateistů je zde jen velmi málo. Nicméně o knize se přece jenom diskutovalo — mezi křesťanskými teology. Ty tato kniha velmi nazvedla, ale příznačné je, že ani hlasy rozhořčených teologů obávajících se nového impulsu ateismu k veřejnosti nedolehly. Čechy totiž nejenže nezajímá náboženství, nezajímá je (což je pochopitelné) ani ateismus.
Vidíme tedy, že Češi nejsou ve své většině ateističtí. Současně vidíme, že ve srovnání s jinými zeměmi však rozhodně nelze říci ani to, že česká populace je ve své většině „náboženská“. Nejsme však v této situaci (dalo by se říci v situaci „transcendentálního bezpřístřeší“) sami. Německý sociolog Detlef Pollack provedl výzkum v bývalých komunistických zemích střední a východní Evropy a potvrdil zjištění i jiných výzkumů, že podobně jako Češi na tom jsou i Estonci (k církvím se tam hlásí jen 22 % obyvatelstva) a obyvatelé východních spolkových zemí Německa (24 % přísluší k nějaké církvi). „Bezvěrectví“ tedy není výsadou Čechů.
Náboženství bez Boha a bez církve
Část z těch, kteří se o náboženství v českých zemích zajímají, jsou fascinováni některými podobami náboženství, které jsou podle nich u nás hodně populární a snad i převažující. Tvrdí, že když už Češi nejsou úplnými ateisty, tak jsou určitě „pohany“. Tedy že věří v moc horoskopů, sílu kamenů nebo stromů a že místo za křesťanským duchovním jdou pro radu raději za léčitelem nebo za kartářkou. Nutno říct, že na tomto tvrzení něco je, ale v žádném případě nelze tuto stránku „české“ religiozity přeceňovat. Je pravda, že 52 % Čechů je přesvědčeno, že věštci jsou schopni předvídat budoucnost, 40 % věří, že léčitelé mají léčitelské schopnosti od boha, 44 % odpovídá kladně na otázku, zda věří, že horoskop může ovlivnit běh života člověka, ale za astrologem často chodí jen necelé 1 % (ve výjimečném případě dalších 5 %) a za léčitelem necelých 5 % (ve výjimečném případě dalších 18 %). Jistá část české populace je tedy ochotna věřit v tyto „netradiční“ podoby religiozity, ale nepraktikuje je příliš často. Navíc se ukazuje, že náchylnost k této „pohanské“ religiozitě není náhradou za tradiční zavedené náboženství a výrazem odklonu od křesťanství, jak by se mohlo na první pohled zdát. Není pravda, že lidé přestali věřit v Boha a své duchovní potřeby uspokojují v magii či pohanství. V sílu léčitelů věří totiž i 78 % Slováků (jinak katolíků) a 75 % Irů, a to Irové současně v 94 % tvrdí, že věří v Boha. Katolická víra v zázraky a protestantská víra v projevy Ducha svatého se s léčitelstvím jistě nevylučuje. Jedno je ale jisté: budeme muset poněkud přehodnotit svůj (kulturní tradicí zděděný a předávaný) obraz religiozity jako souboru konzistentní náboženské víry a chování, které odpovídá předepsaným (například církvemi) vzorcům. Není výjimkou, že lidé, kteří se prohlašují za katolíky, současně věří, že se člověk může narodit v jakékoliv formě života na tomto světě nebo kdekoliv jinde (podle některých šetření je to asi jedna čtvrtina katolíků), nebo když protestanti věří, že amulety přinášejí štěstí (u některých českých protestantských církví je to až polovina respondentů). Tato věroučná inkongruence může mít řadu dalších podob, které nejsou v každodenním životě nijak překvapivé (například když pravidelně praktikující katolická vysokoškolačka aktivně propaguje homeopatickou léčbu nebo když protestantský kazatel cvičí jógu). Někteří řeknou: „to je postmoderní doba“, „vše je rozvolněné“ nebo „žijeme v Babylónu“. Ale vážně: nebylo tomu tak vždy? Není naše překvapení z různorodosti náboženského života jen výrazem našeho kulturního dědictví zčásti ovlivněného katolicismem (exkluzivním monoteismem a koncentrací náboženského života do jednotné a univerzální církve s centralizovanou autoritou) a zčásti protestantstvím (odmítáním magie a zdůrazňováním racionality)?
K pohledu Mariusze Szczygieła
Kulturního dědictví se nelze zbavit. To platí jak pro Čechy, tak pro Poláky. Nicméně pro Poláky by mohl být zajímavý český pohled na polské reálie (bohužel nic takového neexistuje), stejně jako Čechům může prospět seznámení s tím, jak Poláci vnímají české reálie (díky Szczygiełovi máme takový pohled k dispozici). Pohled „cizince“ může odhalit to, co nejsme díky svému kulturnímu dědictví schopni vidět, ale na druhé straně „cizincova“ perspektiva z velké části odráží jeho vlastní dědictví. A to může přinést jak jisté zkreslení, ale na straně druhé nečekaná „odhalení“pro „domácí“, tedy nový pohled.
Szczygiełovy knihy přinášejí obé — tedy nesou výrazné známky kulturního dědictví autora, ale také nám umožňují podívat se na nás samotné jinak, než jak jsme naučení a zvyklí. V každém případě jsou jeho knihy dobré, zábavné a obraz o Češích, který podávají, je v mnoha ohledech inspirativní. A nejen pro toho, kdo se profesionálně zabývá podobami náboženského života v českých zemích. Když se mě nedávno zeptal můj někdejší učitel sociologie, z které knihy jsem se v poslední době dozvěděl něco nového o naší české současnosti, zaváhal jsem a marně pátral v paměti. Chybou bylo, že jsem přemýšlel jen o odborných knihách. Kdybych si výběr takto neomezil, řekl bych, že to jsou knihy Mariusze Szczygieła, které o naší současnosti hodně vypovídají. Možná to nemůže být Čech, kdo takto otevřeně, zajímavě a objevně hovoří o Češích. A hlavně — Češi nejsou schopni s takovou láskou hovořit sami o sobě!
Nicméně Szczygiełovy knihy nelze vidět jinak než jako výpověď Poláka o Češích a mít vždy na paměti, že v jeho knihách je česká realita nahlížena z polského pohledu (což autor koneckonců otevřeně přiznává). Je to pohled ze země, kde došlo k silnému propojení katolicismu a nacionalismu, což je přesný opak českých poměrů. Z této perspektivy se pak české poměry mohou opravdu jevit jako individuální „ráj“. Avšak tento „ráj“ neznamená absolutní individuální svobodu, bezohlednost a amorálnost. Znamená individuální vytváření své biografie a pracné budování sociální soudržnosti. Koneckonců českou společnost „něco“ drží pohromadě, ale otázkou je, co tento „tmel“ představuje. Není to nacionalismus, ale určitě to není ani víra v Boha. Proto můžeme na Szczygiełovu ústřední otázku „Jak se vám žije bez Boha?“ s klidem odpovědět: „Inu dobře, panáčku, dobře. Ale mohlo by být lépe. A je to dřina.“
Dušan Lužný
