Život Jiřího Kárneta skončil zrovna ve chvíli, kdy jeho osobnost po létech zapomnění opět vstoupila na českou literární scénu. Díky péči Viktora A. Debnára se v časopisech začaly objevovat jeho starší i novější texty a vše vyvrcholilo knižním vydáním jeho více než čtyřicet let starého eseje Posmrtný deník. Sám jsem měl aspoň to štěstí, že jsem byl svědkem tohoto vývoje a na vlastní oči jsem viděl, jakou radost autorovi v posledním roce života udělal. Následující článek není klasickým nekrologem. Právo shrnout a zhodnotit autorův život a jeho dílo přenechám povolanějším lidem. Sám se spokojím jen s několika vzpomínkami na setkání, které bylo krátké, možná i povrchní, ale velmi mnoho pro mě znamenalo.
Pohled na New York z bytu Jiřího Kárneta
Setkali jsme se při mém předloňském pobytu v New Yorku. Byl jsem tam za zcela jiným účelem a plně jsem se mu věnoval, když mě redakce Hosta požádala, abych s Jiřím Kárnetem udělal krátký rozhovor právě při příležitosti českého vydání knihy Posmrtný deník. Jméno Jiřího Kárneta jsem tehdy slyšel prvně; přesto jsem si říkal, že nebude těžké vymyslet pár otázek pro člověka, jehož život obsáhl skoro celé století a jehož osudy byly v mnoha ohledech jedinečné.
Ukázalo se, že udělat rozhovor zas tak snadné nebude: stařičký autor téměř neslyšel. Naštěstí měl ale jasnou hlavu a byl povídavého založení; jednoslovné výkřiky, k nimž jsem se při kladení otázek musel uchýlit, mu byly dostatečným podnětem k obsažným rozpravám, které stačilo jen nahrávat. Odcházel jsem s pocitem, že mám v rukou použitelný materiál, a celé setkání jsem bral jako zajímavé zpestření svého i tak docela pestrého newyorského života.
Netušil jsem, že setkání s Jiřím Kárnetem se stane jedním z klíčových okamžiků mého pobytu v New Yorku, že to město samotné pro mě bude už navždy spojeno s jeho osobností. Rozhovor vznikl a byl odeslán redakci, ale mé styky s autorem tím neskončily. Viděl jsem ho potom ještě několikrát. Chodil jsem za ním do jeho bytu, kde často postával u okna a mlčky pozoroval neuvěřitelné panorama Manhattanu, a také do nemocnice, kam se na několik týdnů uchýlil, když se zranil a musel se podrobit operaci. Z důvodu, který jsem už zmínil, jsem mu nemohl mnoho říci. On mi však vyprávěl neustále: o sobě, o New Yorku, jak jej poznal začátkem padesátých let a jak se postupně měnil, o americké politice. Ano, o politice především. Život Jiřího Kárneta byl vždy velmi politický. Rád komentoval události domácího i mezinárodního politického života, a protože byl od přírody rozvážný a spíše skeptický, málokdy se ve svých odhadech mýlil.
Když například na jaře roku 1968 rozprávěl s Václavem Havlem o politické situaci v Československu, chvíli sledoval Havlovo nadšení a potom se ho zeptal: „Pane Havel, ale co Rusové?“ Havel ho tehdy usadil: „Pane Kárnet, vy moc čtete newyorský Timesy.“
Nevím, odkud bral Jiří Kárnet svůj pověstný skepticismus, ale newyorské Timesy skutečně četl každý den a tento zvyk ho neopustil ani v pozdním věku. Kdykoli jsem za ním přišel, měl je před sebou rozložené a většinou se u toho mračil. „Tak co říkáte na tu Palin woman?“ ptal se mě zrovna v době, kdy Sarah Palinová vydala svoji autobiografii Going Rogue a americká pravice se vesele radikalizovala. Zatvářil jsem se zoufale a rozhodil rukama, nevěda co říci. „A ten Obama je tak slabý,“ pokračoval smutně. „Za chvíli tady budeme všichni pít čaj…“ A bezděky, nebo snad ilustrativně, si usrkl z hrnku, který měl u postele. Jak už jsem řekl, byl skeptik a málokdy se mýlil.
Vůbec rád četl, i v pozdním věku, a nejen noviny, ale i knihy, také české knihy, pokud k nim měl přístup. Hodně se zajímal o Václava Havla — nejen že to byl divadelník, ale také proto, že to byl jeden z posledních přestavitelů české kulturní elity, který ho kontaktoval. Slyšel o Havlově nové hře Odcházení a chtěl se na ni podívat. Rád jsem mu ji opatřil. Zhltl ji během několika hodin a tvářil se zase skepticky. Velmi ale chválil Havlovy starší texty a také jeho vzpomínkovou knihu Prosím stručně. „Jenom škoda, že je ten člověk tak naivní,“ říkal potom.
Ferdinand Peroutka mu kdysi řekl: „Já jsem mnohem naivnější než vy.“ A dodal: „Ale já jsem takový schválně.“ Bylo to někdy v hloubi sedmdesátých let, kdy Peroutka stále ještě hledal kdejakou jiskřičku naděje a doufal, že to Husák s Rusy nějak zaonačí, nad čímž Kárnet jen smutně kroutil hlavou.
Nejsem si jistý, co přesně mě na skeptickém realismu Jiřího Kárneta tolik fascinovalo, když vím, že svým založením mám mnohem blíž právě k Peroutkovu programovému naivismu. Možná jsem — opět naivně — chtěl převzít Peroutkovu pochodeň a pokračovat ve sporu, který ti dva pánové kdysi vedli. To už nebylo možné. Příroda Jiřího Kárneta zbavila povinnosti naslouchat argumentům, které beztak za svůj život jistě slyšel už mnohokrát. Naslouchal jsem tedy já. Někdy doslova s otevřenými ústy, někdy se zoufalou touhou skočit mu do řeči, ale vždy s nesmírným zájmem.
Neukojitelná potřeba hádat se však jistě nebyla tím pravým důvodem, proč jsem za Jiřím Kárnetem tak rád chodil, poslouchal ho a díval se na něj. Marně jsem přemýšlel, co mě k němu přitahovalo, když tu jsem odpověď našel přímo ve svých zápiscích z oné doby. Tehdy jsem si zapsal: „On byl opravdu možná příliš opatrný a žádný velký romantik, ale právě díky tomu dokázal vždy realisticky odhadnout vlastní situaci a dosáhnout nevídaného poznání sebe sama, jakési vnitřní moudrosti. Staří lidé jsou často zahledění do sebe a svět kolem nevnímají, on ale ne, zachoval si neuvěřitelně přesné povědomí o sobě, o svém okolí a o svém postavení v něm.“
Jsem přesvědčen, že tyto vlastnosti, jakkoli působí skromně, jsou to vůbec nejvyšší, čeho lze v životě dosáhnout. Také věřím, že mu budou nejlepší výstrojí na další pouti, ať se vydá kamkoli.
Tak šťastnou cestu, Jiří!
Marek Sečkař
