Literatura není jen estetický kánon. Ačkoli máme tendenci považovat ji za chráněnou niku, politický a ekonomický kontext ovlivňuje produkci, podobu i recepci samotného textu. Pavel Janáček, ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, se na institucionální a praktickou stránku literárního života specializuje. Naposledy se jí zabýval jako editor knihy O slušnou odměnu bude pečováno…, která rozkrývá ekonomické souvislosti spisovatelství u nás v posledních dvou staletích.
Vedoucí ÚČL Akademie věd ČR Pavel Janáček
Když si koupím knihu, kdo vlastně moje peníze dostane?
Svou daň si vybere stát — to je deset procent. Nějakých čtyřicet až padesát procent, u knih pro hypermarkety prý až šedesát, spolkne distribuce, tedy knižní velkoobchod a knihkupec. Zbytek inkasuje nakladatel, který z toho platí svou režii i své dodavatele, jako je grafik nebo tiskárna. A samozřejmě vyplácí odměnu autorovi. Pokud se dohodnou na procentním honoráři z ceny knihy, sazba se pohybuje od pěti do dvaceti procent z prodaného výtisku. To jsou extrémy, o nichž jsem sám slyšel. V případě minima jde o veliké nakladatelství s vlastní silnou distribucí. V případě maxima o známý případ vztahu mezi Michalem Vieweghem a nakladatelem Martinem Reinerem. Obvyklé rozpětí je řekněme osm až dvanáct procent.
Nezdá se vám ta desetina málo vzhledem k tomu, že autor je duchovním původcem díla?
Když odhlédneme od socialistických honorářových vyhlášek, které nebyly odvozovány od tržní ceny knihy, ale od nákladu, žánru a takzvaně i kvality, jde o podíl stabilní už sto let. Rozhodně od roku 1921, kdy si spisovatelé procentní honorář prosadili jako standard. Za první republiky činil obvyklý honorář desetinu z krámské ceny brožovaného výtisku a byl splatný hned při vydání za celý vytištěný náklad. Bratři Čapkové měli patnáct procent, ovšem vyplácených zpětně, Karlu Tomanovi dalo prý nakladatelství Fr. Borový v roce 1926 do smlouvy na celé jeho básnické dílo dvacet procent.
Dílek, který se z tržní ceny vrací k autorovi, zůstává tedy zhruba stejný. Jinou věcí je, kolik dnes spisovatel může z literárního trhu vytěžit celkem. Průměrné náklady jsou nižší, než bývaly. A každý jen trochu čtený autor dbal za první republiky na to, aby byly na pultech dostupné i jeho starší práce. Povinnost uskutečnit nové vydání, jen co je to staré rozebráno, ukládal nakladateli dokonce zákon. Profesionalizovat se dnes jako spisovatel je nepochybně těžší než kdysi. Ale to je dáno i jinými okolnostmi.
Například?
Zmíním jen nesrovnatelné možnosti, které nabízel periodický tisk. Ten stál velmi blízko literatuře. I v křížovkářském magazínu vycházel román na pokračování. Síť periodik byla regionalizovaná, jednu povídku nebo báseň mohl autor prodat časopisům ve Zlíně a v Berouně zároveň. Ve městě jste mohl jít do kina, na operetku. Rozhlas měl málokdo a pustit si ho, to už hrozilo koncertem nebo osvětovou přednáškou. Když jste se chtěl zabavit, sáhl jste po četbě.
Zbořili jsme prostor veřejných hodnot
Jsou za rozdělením ceny knihy pouze zákonitosti trhu? Nepromítá se do toho třeba i obecně nízká hodnota, kterou dnes společnost přisuzuje samotné tvorbě?
Jde o odraz tržních vztahů, ale také o poměr sil mezi jednotlivými profesemi. Autora a knihkupce může sice spojovat estetické přesvědčení, ale jejich ekonomické zájmy jsou jiné — co získá jeden, o to přijde druhý. Fakt je, že spisovatelé a další literární tvůrci, mám na mysli třeba překladatele, tahají dnes za nejkratší konec provazu. Žijeme v období, kdy je postavení autora na literárním trhu nejméně regulováno za posledních sto let. A literáti zřetelně nejsou schopni své zájmy artikulovat ani prosadit skrze své profesní organizace. Třeba cestou kolektivních dohod. Za první republiky to nebyla vlast, kdo se o jejich zájmy postaral, starali se sami. Syndikát spisovatelů do pěti let od svého založení prosadil jednak zmíněnou smlouvu se spolkem knihkupců a nakladatelů, díky níž se ustoupilo od fixního honoráře za arch, jednak přijetí zákona o nakladatelské smlouvě. Ten ponechával v otázce výpočtu i výše honoráře smluvním vztahům volnost, ale definoval řadu povinností nakladatele vůči autorovi včetně práva autora nahlížet nakladateli do účetnictví. To ostatně přešlo až do dnešního autorského zákona.
Co by mohlo být obsahem takové kolektivní dohody dnes a k čemu by byla dobrá?
Rozhodně ne k tomu, aby vieweghovská procenta zajistila každému! Nutíte mě improvizovat, ale dohoda by mohla marginalizovat fixní honorář, zavést orientační sazby honoráře procentního, mohla by posílit pozici dalších literárních tvůrců, překladatelů nebo editorů. Ale mohla by také nastolit revoluční ideál, že hoden jest dělník mzdy své. Tedy že se autorovi platí, a ne v naturáliích. Když totiž mluvíme o tom, jestli někdo dostane pět nebo dvacet procent, mluvíme stále o té části literárního trhu, která funguje. Existuje ovšem ještě šedé pásmo. Odtud sice pochází nemalá část toho, co se recenzuje v seriózních médiích nebo co vítězí v různých anketách, ale na honoráři se tady netrvá — jedna strana ho nenabízí, druhá se na něj neptá. Nebo jen šeptem. Značná část české prózy, natož poezie, kritiky nebo vědy, byť to je speciální případ, se vydává na hranici rentability. Trvejte si tady na honoráři… V šedém pásmu je spisovatel nebo editor rád, když mu nakladatel poděkuje, rozešle co nejvíc knih recenzentům, dá mu balík autorských výtisků, popřípadě se mu odmění fixním honorářem v řádu tisícikorun. I to je už uznání, že vaše práce má nějakou cenu. Nicméně fixní honorář není právě v souladu s tím, k čemu po staletí směřuje autorské právo. Shakespeare vlastnil jen svůj rukopis. Když ho prodal, neměl nic. Později se dílo oddělilo od rukopisu a nemůže být spisovateli, řečeno právnicky, zcizeno. Smyslem honoráře je zajistit autorovi spravedlivý podíl na výnosu z užití tohoto díla.
Proč si myslíte, že se spisovatelé o nic takového nepokoušejí?
Na webu Obce překladatelů se o neúspěšných pokusech o jednání zmiňují. Zároveň doporučují překladatelům, na čem si mají ve smlouvách trvat, vyhlašují honorářové minimum a žádají své členy, aby v zájmu profese nešli pod ně. Na webu Obce spisovatelů se o tomhle nemluví. Možná jsou spisovatelé spokojeni, nevím, nechodím mezi ně, nebo rezignovali. Sám jste řekl, že literární tvorbě je dnes ve společnosti přisuzována nízká hodnota. To sebedůvěru jistě nezvýší. Teprve také končí období po listopadu 1989, kdy co český intelektuál, to neoliberál. Podle téhle ideologie mají společné zájmy jen ti silní, hodnoty vytvářejí pouze podnikatelé a pro literaturu je dostatečnou odměnou svoboda. V takové atmosféře není pro spisovatele snadné formulovat společný zájem a spojovat se k jeho prosazení. Dohody přitom můžete dosáhnout jen tehdy, když o ni usilujete. A když je vaše vyjednávací pozice dost silná.
A vy naznačujete, že pozice spisovatele silná není. To, že bez autora by kniha neexistovala, nezakládá dostatečně silnou pozici?
Rozhodně ne pro jednotlivce. Protože spisovatel, když mluvíme o tom s uměleckými ambicemi, má na rozdíl od grafika, redaktora, tiskaře, knihkupce či nakladatele mnoho morálních, mimoekonomických důvodů, aby psal a publikoval. Touží něco vyslovit, vstoupit do rozhovoru s tisíciletou tradicí slova, dotknout se prvního a posledního. Všichni ostatní fungují na profesionální bázi. Je musí práce na knize uživit, přinést jim zisk. Když to nepůjde, budou dělat něco jiného.
Takže spisovatele jeho vyšší důvody vlastně diskvalifikují a samotný trh ho zkrátka nedokáže uživit?
Ano, tahle představa, že by to trh dokázal, je u středně velké literární kultury našeho typu zcela mylná. Dopustil jsem se hrubého odhadu, jaká část nákladů domácností českého spisovatelstva byla historicky saturována čistě z literárního trhu. U autorů devatenáctého století mi vyšlo nějakých deset procent, u spisovatelů dvacátého století dvacet, mezi válkami o pět víc. Podotýkám, že u autorů, kteří se dostali do učebnic. Někde tady si český spisovatel sahá na svůj strop. Čeština logicky nedokáže autorskou profesi osvobodit tak jako angličtina, francouzština nebo němčina. Z toho taky vyvěrá vztek českých spisovatelů na nakladatele, který máme zdokumentován od smrti Boženy Němcové. Nerad bych ho tu přiživoval. Je to systémový konflikt, který nemá morální řešení. Literární trh a jeho instituce fungují podle zákonitostí ekonomické sféry. Spisovatel píše podle zákonitostí umění, kde se hodnoty tvoří i měří jinak.
Pokud trh nedokáže spisovatele uživit, jaké jsou další možnosti?
Ekonomika spisovatelské profese stojí na třech zdrojích: soukromé bohatství, mecenát či patronát, literární trh. Soukromého bohatství v české společnosti moc není. Tradice aristokratického mecenátu nám připomene Karel Schwarzenberg, který poskytne básníku Jirousovi naturální byt. V moderní společnosti nicméně převzala mecenát z rukou urozených jedinců občanská společnost, nadace a spolky. Patronát se transformoval ve státní kulturní politiku s jejími grantovými programy. Ministerský grantový systém pomohl oběhu náročné literatury a umožňuje, aby o ní existovala kritická diskuse. Díky za to. Ale kolik z té podpory doputovalo k autorům? Nenastal čas rozšířit cíl podpory, zahrnout do něj tak trochu i tvorbu? Pro začátek třeba tím, že při knihách dotovaných státem bude pečováno také o onu slušnou odměnu pro autory? Že bude víc stipendií na tvorbu, víc prémií za vynikající tvůrčí výkony? Dnes z těchto zdrojů pochází jen nepatrný zlomek autorských příjmů.
A z čeho tedy vlastně literatura žije?
Skutečnost je taková, že u nás už dvě století literaturu dotují sami spisovatelé. Dotují ji svými občanskými zaměstnáními, která je živí místo psaní. Jestliže z trhu získávají tu čtvrtinu příjmů, ze zaměstnání je to sedmdesát procent. Ve větší polovině přitom jejich zaměstnání nesouvisí s literární činností.
Ale to psaní literatury ponižuje na úroveň volnočasové aktivity.
Vy jste nezažil to nadšení, s jakým jsme na počátku devadesátých let bourali literaturu ve státní službě. Tuším Petr A. Bílek tehdy někde prohlásil, že spisovatelé jsou jako zahrádkáři. Mají svůj koníček, tu svoji parcelku někde na kraji katastru, tam ať se vydovádí. Obávám se, že tohle se nám vymstilo — mé generaci. S tou státní literaturou jsme omylem zbořili i literaturu jako prostor veřejných hodnot, provázaných s životem celé společnosti. Jestliže jsou spisovatelé totéž co zahrádkáři, proč máme mrhat veřejnými penězi na to, aby ji někdo zkoumal a vykládal? Na FF UK nebo v Akademii věd? Přiznávám svůj kus viny na tom, že je dnes literární tvorba vnímána jako něco periferního. Všimněte si, jak se v obrázkových časopisech omílá případ Michala Viewegha: hele, spisovatel, který si postavil barák. To není jen vyprávění o konformistovi, jak se bojí antivieweghovci, to je úžas nad výjimkou potvrzující pravidlo. Čili stereotyp spisovatele, jehož tržní hodnota je nula, který nikoho nezajímá.
Není taková koncepce autorství vražedná pro samotnou literaturu?
Přinejmenším mimořádně nebezpečná. Jednak je literatura laboratoří jazykové a kulturní komunikace. Spisovateli, který uvěří, že nikoho nezajímá, hrozí, že začne mumlat do prázdna. Vznikne literární kultura autistů, averzí mezi spisovatelem a čtenářem. A pak, tenhle stereotyp je založený čistě na kritériích ekonomické úspěšnosti. Jenže žádný člověk nežije jen v ekonomických vztazích, nerodíme se a neumíráme kvůli efektivitě nebo produktivitě. Jsme také obyvateli politického a kulturního prostoru, členy demokratické obce i těmi slavnými opicemi lapenými v síti významů. Nejprimitivnější neoliberalismus, který u nás řádil počátkem devadesátých let, chtěl celý svět redukovat na mechanismus trhu. Žil jsem donedávna v iluzi, že jsme z toho za těch dvacet let vyrostli. A hleďme, kam to mezitím došlo v politice! Až ústavní soud musí říct, že při obecních volbách nelze kupovat hlasy.
Dnes už vám tedy představa spisovatele jako zahrádkáře nepřipadá dostačující?
Právě proto, že zažíváme nebezpečný útok na celý veřejný sektor, na celý prostor veřejných hodnot, nastal čas křičet pravý opak: Spisovatelé nejsou totéž co zahrádkáři. Nejsou to ňoumové, kteří neumějí zahrát v muzikálu nebo vzít do ruky hokejku, aby si jich všiml i ministr kultury. V zemi, která se svou literaturou stojí a padá. Psát je smrtelná dřina. Co z ní vznikne, slouží přitom všem. Jen díky tomu si čas od času vidíme do tváře. Ponižování literatury bylo už dost.
Psát o tom, co je důležité
Už na gymnáziu jste začal psát recenze, ale studovat jste pak šel Vysokou školu ekonomickou. Proč jste nezvolil přímo bohemistiku?
Patřím k poslední generaci, která si nemohla ještě svobodně vybrat, co půjde studovat. V rodinách humanitních intelektuálů poznamenaných sovětskou invazí se myslím rodiče dost často snažili dostat děti na dráhu, která vedla dál od ideologie než ta jejich. Takže abych měl v záloze bezpečné povolání a nedopadl jako táta, který se počátkem sedmdesátých let stal z historika skladníkem, nasměrovali mě na gymnázium Arabská. Do třídy specializované na programování. Tu si ovšem ten rok vybral nejlepší profesor češtiny na ústavu, možná v zemi — Vladimír Nezkusil. Což bylo první ze tří setkání, která rozhodla o tom, že dnes dělám to, co dělám. To druhé bylo setkání s Jiřím Rulfem a poslední s Vladimírem Macurou. Maturoval jsem v roce 1986. Na filozofickou to právě tehdy nešlo, vojny jsem se bál jak kriminálu — malý, tlustý, brýle… Takže jsem šel na tu ekonomku, opět programovat. Stejně mě od čtrnácti nezajímalo nic než psaní. Když vidíte rodiče nejen číst, ale i sedět do noci u stolu, máte za to, že psaní je normální způsob existence. Začnete taky psát, v mém případě dřív, než máte co.
Po revoluci už byste však bohemistiku studovat mohl…
Já taky v lednu 1990 odešel z Iniciál s odhodláním začít na filozofické fakultě od začátku. Jenž pak mi Jiří Rulf, kterému jsem už pár let soustavně psal do Zemědělských novin, hodil lano z Lidovek. Rozumíte, z Lidovek!! Nastoupil jsem na apríla a noviny mě strhly, miloval jsem je. Co se týče studia, snažil jsem pak o jediné, dokončit aspoň to inženýrství. Lidovky sídlily tehdy na Václaváku, fakultu jsem měl na náměstí Winstona Churchilla, to je kousek. Když jsem odbíhal z redakce na seminář, přetočil jsem si vždycky v hlavě takový orloj — dodnes cítím, jak to drhlo, pak se kolo pohnulo, literární kritika zmizela a dopředu se dostala třeba statistika. Byl jsem už ve čtvrťáku, měl rodinu, scházel mi rok. Rozhodně nelituju, že jsem to vydržel. Teď můžu předstírat, že něco vím o ekonomii, přestože to není pravda. Pro hospodářské procesy jsem cit nikdy neměl.
Jaké to tehdy bylo v porevolučních Lidovkách?
Dobrodružné. Kdy jindy než v revoluční době se může stát redaktorem celostátního deníku trulant, který ani neví, čím se liší vláda od parlamentu. Vzpomínám si, že se mi to objasnilo až při nějaké reportáži. Taky si vzpomínám, že mě poslali udělat rozhovor s A. J. Liehmem a na začátek jsem se ho zeptal, kdo je. Abych se trochu zorientoval. No, Liehm to zvládl, za ten rozhovor jsem pak dostal pochvalu, jinak jsem byl zpočátku na vyhazov. Trochu jsem znal oficiální českou literaturu posledních let. Ta se právě propadla kamsi do nenávratna, úplně ji převrstvila ta neoficiální. Jako recenzent jsem do té doby oceňoval literaturu morálního neklidu, něco v tom smyslu: tady už se nedá žít. K čemu byly už měsíc po Listopadu tyhle jinotaje? Tak jsem hledal novou orientaci. A taky se učil řemeslo. Noviny z nás uměl na počátku dělat málokdo. V podniku se proto cenili bývalí redaktoři Svobodného slova, ti totiž věděli, že to, co vylézá z dálnopisu, je četka. Jirka Rulf měl velkorysou představu esejistické kulturní rubriky, skládané kompetentními redaktory z dlouhých článků externistů. Brzy ho s tím vyhodili, což tak nějak předznamenalo, jak dopadneme všichni.
Proč jste pak novinářskou dráhu opustil?
Bezprostředním důvodem byly vulgární výpady proti intelektuálům, které začaly v Lidovkách vycházet. Neseděl mi směr, kterým noviny vedl Karel Kříž, což byl v mých posledních letech faktický lídr redakce, jenž měl podporu Karla Steigerwalda, Ladislava Jakla nebo Václava Bělohradského. Na druhou stranu jsem musel uznat, že noviny nějaký směr mají a Kříž je nějak řídí. Nemohl jsem si taky stěžovat, že bych neměl Křížův respekt. Lidovky začínaly s velkou slávou, ale náklad jim pak už jen klesal. V redakci evidentně nikdo nevěděl, co s tím. Panovala tam nervozita, šéfredaktoři se měnili po roce, vnitřní konflikty jen dál potápěly loď. Mohl jsem zůstat, vyvrtat do trupu svou dírku a radovat se, jak voda teče. Ale mně to tam nepatřilo, můj názor většina nesdílela. Tak jsem dal výpověď, abych se vyvázal z pocitu loajality k podniku, kterému jsem za tolik vděčil. Napsal jsem krátkou polemiku s Křížem a byl jsem pryč. Upřímně řečeno, svět žurnalistiky se už tehdy měnil, bylo jasné, že se bude čím dál víc psát o tom, co je zajímavé, ne o tom, co je důležité. Dřív nebo později bych stejně odešel.
V mládí jste nepsal jen recenze, ale také povídky. Nemrzí vás někdy, že nakonec zvítězily sekundární texty?
Bolelo to hodně dlouho. Ještě počátkem roku 1995, těsně předtím, než jsem v Lidovkách práskl dveřmi, jsem se ptal Vladimíra Macury, jestli mu psaní románů nepřijde přeci jen víc než psaní textů odborných. A nevěřil jsem mu, když mi říkal, že ne. Dnes to vnímám podobně: intelektuální tvorba mi nahradila tu estetickou. Možná se v tom projevuje, že umění a věda spolu tvoří vysokou kulturu. I když jde o jiný vztah k jazyku, ke světu, při obojím se dotýkáte právě toho prvního i posledního. Ale nejspíš to souvisí i s tím, že můj talent zkrátka silný nebyl. Jinak by si vlastní cestu vydobyl.
Váš odborný zájem směřuje k institucionálnímu rozměru literárního života. Nyní jste se ocitl v čele významné literární instituce. Připravil vás ten odborný zájem dobře, nebo nyní v praxi zjišťujete o institucích ještě zcela nové věci?
Myslím, že ne. Mou kvalifikací je, že se nebojím tabulek v excelu a že mi kolegové důvěřují natolik, aby mě v té funkci strpěli. Což je mimochodem největší pocta mého života.
O vašem Ústavu pro českou literaturu se v poslední době mluvilo hlavně v souvislosti s kauzou Lexikon. Někteří lidé asi v médiích vůbec poprvé zaznamenali, že něco jako ÚČL AV ČR existuje. Jednalo se přitom o spory, u nichž nebylo tak docela jasné, zda jsou odborné nebo osobní, a většina lidí byla chováním akademiků zmatena. Jak celý případ zpětně hodnotíte? Plyne z toho nějaké poučení?
A já myslel, že se o nás naposledy mluvilo, když teď ze šesti vítězných titulů ankety Lidových novin o knihu loňského roku dva byly z našeho ústavu, Medova kniha o druhé republice a Přibáňovic korespondence Škvorecký–Zábrana. Vlastně tak trochu tři, protože Balabánův román redigoval Petr Hruška, autorův přítel, ale taky náš odborník na současnou literaturu.
Pokud jde o takzvanou kauzu Lexikon, vůbec se nedivím, že z ní byla veřejnost zmatena. Já bych byl taky, kdybych to celé nezažil. Protože nešlo o odborný spor, nedalo se to vysvětlit nejen veřejnosti, ale vlastně ani kolegům z jiných pracovišť. Všechno, co jsem k tomu já mohl říct, jsem řekl před rokem pro anketu Lidovek. Dnes bych k tomu mohl dodat jen to, že tehdy mé odpovědi neotiskli celé ani přesně. Nad tím, čeho se příště vyvarovat, se zamýšlím. Ale odpověď nemám hotovou.
Domníváte se, že Ústav pro českou literaturu má už tuto etapu za sebou?
Ano, to vím. Symbolicky od jara, kdy etická komise Akademie věd rozhodla, že vedení ústavu nepochybilo. Reálně od léta, kdy ústav změnil organizační strukturu a nová oddělení začala s novými projekty. Definitivně od konce roku, kdy k nám po hojně obsazených konkurzech nastoupilo několik perspektivních vědeckých osobností. Jsme zase soustředěni na odbornou práci a věcnou debatu o ní.
Co by mělo tvořit základní náplň práce ústavu pod vaším vedením?
Naše působení má tři úrovně. Na té první stavíme pro literárněvědnou bohemistiku informační „dálnice“. Sem patří naše bibliografické databáze, elektronická knihovna, databáze životopisných dat, náš digitální archiv. Jako každá infrastruktura je to nákladné, jde to pomalu a aktuálně se na to špatně shánějí granty, ale nikdo jiný to za nás neudělá a stojí na tom všechno ostatní. Takže úkol zní vytrvat. Jako v každé oblasti, i tady máme velký cíl. Naše článková bibliografie sahá v různých celcích od roku 1775 do současnosti, chybí ovšem perioda 1945–1960. Doba není příznivá, rozpočet nám za dva roky poklesl o patnáct procent, ústav se zmenšuje, ale tohle bychom chtěli dokázat. Pak už bude v článkové bibliografii české literatury čekat na zpracování jen samizdat, ke kterému je příslušná spíše knihovna Libri prohibiti. Rádi s ní v tomto směru navážeme spolupráci.
A ty další dvě úrovně?
Druhou úroveň představují „mapy“. Referenční příručky typu Lexikonu nebo Slovníku české literatury po roce 1945, který se již připravuje on-line a má skoro dvacet tisíc unikátních uživatelů měsíčně. Dále sem patří historická nebo teoretická kompendia, jejichž vznik je možný jen na půdě Akademie věd, kde spolu umíme spolupracovat a jsme schopni na řadu let sdružit velké badatelské kapacity. Zhruba každé dva roky potřebujeme vydat jednu takovou knihu. Ještě letos to bude kniha s výsledky druhého Trávníčkova statistického šetření současného čtenářství, dále pak stručná verze našich Dějin české literatury 1945–1989. Pak vyjde přepracované vydání Macurova Průvodce po světové literární teorii, na které navážou nové původní teoretické příručky z pera ústavních odborníků. Pracujeme na knize o literární cenzuře devatenáctého a dvacátého století, ale také třeba na pokračování interpretační příručky V souřadnicích volnosti, věnované tentokrát nejsoučasnější literatuře po roce 2000. Třetí úroveň naší práce představují „sondy“, individuální studie a monografie. Každý, kdo chce v ústavu obstát, musí přispívat k projektům obou předchozích úrovní, ale zároveň dostát náročným měřítkům v této oblasti individuální vědecké tvorby. Práce na velkých projektech mě naučila, že do společné knihy dobře přispěje ten, kdo je schopen dobře napsat svou vlastní. Přes to u nás teď nejede vlak.
Vše, o čem mluvíte, je však tradiční náplň práce vašeho ústavu. Necítil jste potřebu něco změnit? Necítíte žádnou poptávku, aby se ústav profiloval novým způsobem?
Ale jistě. Ústav se musí více než dosud zasadit o rozvoj bádání starší literatury. Od ledna u nás proto pracuje nové oddělení tohoto zaměření, zatím čtyři lidé, v budoucnu bychom rádi oddělení rozšířili na pět úvazků. Zvolna se i na půdě devatenáctého století posouváme od jazykově definované národní literatury k výzkumu české literatury chápané teritoriálně. Zachytili jsme směřování ke studiu literatury v intermediálních souvislostech. Snažíme se rozšířit možnosti postgraduálního studia na půdě ústavu a dát mu pevný řád. Chceme ještě těsněji než dosud spolupracovat s kolegy ze zahraničí, a to nejenom s bohemisty, také s teoretiky, sociology, historiky. Vítám také, že se u nás tito zahraniční kolegové začínají ucházet o zaměstnání. Jako žádná věda, ani národní filologie není národní podnik. Pokud se ptáte na poptávku, tak tu úřední dnes v české vědě zastupuje slavný kafemlejnek. Kdybychom mu vyšli vstříc, znamená to, že přestaneme stavět dálnice, rýsovat mapy a místo skutečných sond budeme psát co nejvíce třístránkových článků do našeho časopisu Česká literatura, který má nejvyšší evropskou klasifikaci vědeckého periodika A. Ten třístránkový článek nám při nulových nákladech vydělá asi tolik, jako jeden díl Lexikonu. Je naštěstí ještě jiná, rozumná poptávka, na kterou na rozdíl od kafemlejnku slyšíme. Představovali jsme v únoru naši práci expertům evropské společnosti Technopolis, která pro českou vládu analyzuje systém naší vědy a jejího řízení. Bylo příjemné slyšet chválu na to, jaké mapy umíme skládat a jaké dálnice stavět. A jak levně. Vzkaz to jednoznačný: tohle je parketa mimouniverzitního výzkumu, tudy pokračujte. Budeme.
Na čem nyní pracujete vy sám?
Abych sám na něčem začal zase pracovat. Zeptejte se za rok.
Mor cen
Jste také častým členem porot, které udělují literární ceny. Opět váš institucionální zájem o literaturu?
Ale ne, tuhle roli opravdu nevyhledávám. Doufám, že nejsem zas tak častým členem. Porotce má dobře znát současnou literaturu, a ty doby, kdy jsem ji já plošně sledoval, jsou dávno pryč. Dnes s ní jen udržuju kontakt tím, že každý měsíc natáčím na Vltavě svůj Kritický klub. Po čem opravdu toužím, je zabývat se historií české literární kultury. I pocitově je to pro mě nejvíc, co můžu pro dnešek udělat, bez historického rozměru je pro mě každé uvažování o přítomnosti slepé. Takže když už to na mě zase jednou vyjde, zavřu oči a vezmu působení v porotě jako službu vlasti. A rád co nejdřív dám prostor někomu dalšímu, dalšímu názoru na literaturu. Pravda, výjimkou je moje účinkování v ceně Knižního klubu, kde jsem snad už poosmé. Ale to je úplně jiná disciplína než Magnesia Litera, Státní nebo Ortenova cena. V Knižním klubu se nevybírá to nejlepší z umělecké tvorby posledního času, tady je to regulérní lektorská práce s texty autorů, vesměs začínajících, kteří svůj rukopis zaslali mamutímu nakladatelskému koncernu. Mimochodem práce je to spravedlivě zaplacená. Jedině při ní jsem si zatím vydělal literaturou na hodinu tolik, kolik můj instalatér.
Ceny jsou pro veřejnost jednou z vůbec nejviditelnějších literárních institucí vůbec. Jak se na ně díváte vy sám?
Literáti si stěžují, že obyčejní lidé ceny přeceňují. Sami je přeceňují! Když se z falešné Vietnamky, co se z ní vyklubal pan Cempírek, stane jediná literární událost schopná prorazit na první stránky novin, něco to říká o novinách, o společnosti, o postavení literatury. Pak ale otevřu časopis pro češtináře na středních školách, a tam známý autor učebnic Jiří Kostečka vyvozuje z falešné Vietnamky dalekosáhlé závěry o literární kritice. Týž den vidím v jakési anketě, jak z ní vyvozuje spisovatel a esejista Stanislav Komárek ještě dalekosáhlejší závěry o zkaženosti doby. Pokud někdo skutečně věří, že z textu lze poznat národnost, nebo dokonce rasu autora, tak fajn. Ať si říká, že blbec je ten, kdo Cempírka nerozeznal od Vietnamky. Tedy že blbec je Janáček, protože jsem to byl já, komu v porotě přišel tenhle rukopis pod ruku. Ale nic jiného se z celé té věci skutečně vyvozovat nedá. Pokud se nám nezatmí před očima z toho, že i soutěž Knižního klubu má v názvu magické slovo „cena“.
Nesuplují ceny literární kritiku?
Kolik děl bylo oceněno, aniž by si jich předtím kritika všimla? Nejspolehlivější cestou, jak vystoupat vysoko v anketě Lidových novin, je počkat s vydáním knihy do září a pak se snažit, aby si jí co nejdřív povšiml první z těch asi pěti vlivných novinových recenzentů, co u nás jsou. V říjnu pak vyjdou další články, z knihy se stane událost. Což do listopadu, kdy se anketa otevře, nestačí ještě většina zapomenout. Ceny tedy určitě nahrazují literární kritiku, ale spíše jen pro ty čtenáře, kteří ji sice nečtou, ale nějaké zprávy o literatuře přeci jen ano. A to nejsou rozhodně všichni. Ještě víc si jich vybírá četbu jen podle toho, co jim doporučí maminka, kolegyně nebo známí. No a pak zbývá nás pár tisíc, co kritiku sledujeme a ceny jsou pro nás jenom ty ceny.
Mimochodem, tím, že jsem kromě gymnaziálních let u doktora Nezkusila literaturu vlastně nikdy nestudoval, vím o ní hlavně to, co o ní vím ze své praxe. Což platí i o cenách. Protože tuším za třetí cenu z povídkové soutěže Zemědělských novin v roce 1988 jsem se oženil. Pořídil jsem za ni snubní prstýnek, který nosím dodnes.
Ptal se Jan Němec
Pavel Janáček (1968), syn literární historičky Jaroslavy Janáčkové a historika druhého odboje Františka Janáčka. Základní a střední vzdělání získal v Praze (maturita 1986); poté studoval na VŠE Praha obor automatizované systémy řízení (1991 Ing.). Na FF UK v letech 1994–2000 absolvoval postgraduální studium v oboru dějiny české literatury (2000 Ph.D.). V letech 1990–1995 působil jako redaktor v deníku Lidové noviny, 1995–1996 byl externím redaktorem časopisu Tvar. Od června 1995 působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, od července 2010 je jeho ředitelem. Od roku 2003 vede semináře na FF UK, kde byl do loňska odborným asistentem. Vydal monografii Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení 1938–1951 (2004), spolu s Michalem Jarešem sestavil historicko-bibliografickou příručku Svět rodokapsu (2003), spolu s Tomášem Breňem je editorem knihy „O slušnou odměnu bude pečováno…“ (2009). Je ženatý, má dvě dcery.
