Simon Mawer vydal předloni Skleněný pokoj, kterým spolehlivě okouzlil valnou většinu českých čtenářů a přinejmenším polovinu českých literárních kritiků a publicistů. S novým titulem z prostředí genetických laboratoří a renomovaných akademických konferencí to nepochybně nebude jiné. Detailní popisy a dokonalá znalost prostředí, odstup od vlastních postav a schopnost nenápadně nadhazovat další a další témata pro diskusi následující po samotné četbě — to jsou, byly a budou nejsilnější stránky a největší přednosti Simona Mawera.
Jestli se něco Mawerovi daří v nové knize skvěle, je to schopnost několika emblematickými větami shrnout širokou podstatu věci. „Doktor Benedict Lambert, pověstný Benedict Lambert, statečný Benedict Lambert (přívlastky opatrně se vyhýbající tomu podstatnému) se právě chystá promluvit ke členům mendelovské konference,“ načíná Simon Mawer svou knihu a říká tím mnohé. Mendelův trpaslík popisuje osudy fiktivního prapraprasynovce genetika Georga Mendela Benedicta Lamberta, ke kterému byla příroda takzvaně poněkud škodolibá. Benedict se narodil „normálním“ rodičům coby trpaslík. „Přestože je ten podsaditý chlapík na pódiu sleduje hnědýma, fenotypově zcela normálníma očima, nic jiného už na něm normální není. Jeho tělo není normální, jeho tvář není normální, jeho paže a nohy nejsou normální. Má robustní čelo a hrubé, trochu mopslí rysy. Kořen jeho nosu je vpadlý, ústa a čelist výrazně vystupují dopředu. Jeho paže a nohy jsou krátké a pokřivené, prsty připomínající krátké buřtíky. Měří metr dvacet sedm,“ popisuje jej autor o něco dále a jednoznačně tak dává najevo, jak zásadní je pro něho kategorie normálnosti a nenormálnosti. Benedict totiž prožívá celkem „normální“ život — chodí na gymnázium, vyniká svou inteligencí, úspěšně studuje na vysoké škole a při návštěvě oblíbené knihovny se zamiluje do knihovnice Jean Pierceyové, o které potají sní a s níž se shodou okolností (nebo nástrahami nevypočitatelného osudu) potká o pár let později v podivné situaci.
Malý člověk, velká láska 
Mendelův trpaslík v něčem připomíná Kunderovu Nesmrtelnost. Podobně jako Kundera komponuje Mawer současný příběh jako paralelu k vyprávění historickému. Benedict Lambert tak coby vzdálený Mendelův potomek popisuje prapraprastrýce a jeho genetické pokusy stejně jako milostný život nápadně podobný tomu svému. „Té noci pronikly slizké spirálky mého semene do samého nitra slečny Pierceyové: miniaturní účinné nábojnice, stejně životaschopné jako spermie jakéhokoliv jiného muže, si s chvěním a mrskáním razily cestu ven z kyselého prostředí vaginy, nasávány měkkým chobůtkem jejího děložního hrdla, vtahovány a unášeny temnotou její dělohy ke vzdáleným vejcovodům. Spali jsme každý zvlášť. Nechtěl jsem, aby mě ráno, až se probudí, našla vedle sebe,“ popisuje Benedict první noc se svou vytouženou láskou Jean. Právě způsob, jakým ústřední postava komunikuje se čtenářem a jakým referuje sama o sobě, působí na celé knize nejsugestivněji a nejzajímavěji. Mawer nechává svého doktora promlouvat cynicky, s trpkou pachutí na jazyku. Benedict komentuje svět kolem sebe, dokáže se na něj dívat ze specifické stránky a fyzické postižení mu rozevírá a rozšiřuje zorný úhel pohledu na společnost. „Takže co jsem jí to vlastně poskytoval? Láska je přece výměnný obchod, něco za něco, ne? Ujišťuji vás, že jisté partie mého těla jsou mým postižením zcela nedotčené. Už jsem to zmiňoval. Jakmile padly zábrany a my překročili jejich trosky a vstoupili na území společně zakoušenou slastí, Jean Pierceyová právě k téhle části mé fyziognomie přilnula s odhodláním trosečníka tisknoucího se ke zbytku stěžně. Já vás přece varoval, že cynismus odkládám jen dočasně,“ komentuje vypravěč svůj modus a přístup k vnější realitě i čtenáři explicitně. Mawer se svým Benedictem zachází podobně jako Günter Grass s trpaslíkem v Plechovém bubínku nebo — a to snad ještě výrazněji — krutě a necitlivě jako John Irving. Benedict je postižený, nešťastný, osamělý a celý svůj život touží po jediné ženě. Když už je ovšem osud svede dohromady, udělá to neobyčejně ironicky — zatímco Benedict myslí na Jean už nějaký ten rok, ona jej chce využít až v situaci, kdy si jinak neumí poradit. Bývalá knihovnice a vysněná trpaslíkova múza se totiž společně se svým manželem marně pokouší o dítě a je to právě Benedict, který neplodného manžela s rychlostí mávnutí kouzelného proutku nahradí. Sexuálním spojením a aktem zplození dítěte Benedictova cyničnost graduje a zranitelnost destilovaná ve škodolibost je definitivně umocněna. Mawer tak před čtenáře předkládá finální zápletku hodnou thrilleru a psychologického dramatu bestsellerového střihu — malý velký muž se stává bohem, tedy tím, kdo má veškerý další osud pouze ve svých rukou, jelikož je to právě on coby zkušený genetik, kdo může rozhodnout, zda se Jean narodí „normální“, nebo „nenormální“ dítě.
Genetika jako hlavní hrdina
Stejně jako v Mawerově předchozí veleslavné knize Skleněný pokoj, kterou si oblíbili i čeští čtenáři, stojí na výsluní téma a statické zázemí spíše než jednotlivé postavy. Jakkoliv výraznou i svéráznou postavou se totiž Benedict Lambert zdá, genetika v roli ústředního protagonisty jej stejně převyšuje. Rozmnožování, dědičnost, dědičné choroby a poruchy, takzvaně normální a nenormální genotyp a genofond slouží autorovi jako oslí můstky k úvahám o spravedlnosti a schopnosti člověka rozhodovat — či lépe řečeno nemožnosti rozhodnout — o vlastním životním osudu. Genetika se v Mawerově případě stává metaforou životního smyslu i stylu — zatímco jedni z nás uvěří, že s některými věcmi zkrátka nemohou nic udělat, jiní se nevzdávají a začínají přepisovat dějiny takzvaného přirozeného chodu událostí. Benedict tak pokládá přirozenost, případně nahodilost, na misku vah společně s konstrukcí a dovedností měnit něco, co bychom označili za osud. „A máme tady kvízovou otázku: Benedict Lambert sedí ve své laboratoři a hraje si na Boha. V osmi malých zkumavkách má osm embryí. Čtyři z nich jsou budoucí Benedictové, budoucí trpaslíci. Další čtyři jsou — normální, lepší slovo mě teď nenapadá. Jak mezi nimi vybrat? Jak víme, Bůh si vybral to nejjednodušší řešení. Stanovil, že způsob výběru konkrétní kombinace genů bude nahodilý. Když vynecháme eufemismy, pak Bůh ponechává rozhodnutí na náhodě,“ říká doslova. Mawer tak nenapsal román z lékařského prostředí, ale psychologický a filozofický traktát o možnostech a nemožnostech současné doby, v níž dostává přirozenost a volné plynutí událostí na frak od šikovné modifikace, efektivizace a dynamického mutování. Máme-li si vybrat mezi vyšlechtěným grapefruitem a jeho geneticky nemodifikovaným chudým bratříčkem vypěstovaným ve volné přírodě, zvolíme ovoce upravené. Máme-li si vybrat mezi absolutní mocí či schopností modifikovat realitu a spoléhání se na náhodu, kterou neovlivníme, není třeba dodávat, co si v roce 2011 vybereme.
Mendelův trpaslík je knihou aktuální a přemýšlivou. Stylisticky nepřekvapí a narativní struktura nepřichází vlastně s ničím, co bychom dávno neznali. Mawer ovšem není autor formálně vizionářského stylu. Mnohem více staví na detailním popisu, který čtenáře dříve či později pošťouchne k vlastnímu přemýšlení, domýšlení si a vytváření vedlejších — ať už zamýšlených či nezamýšlených — úvah. „Od Mendela dále, až kamsi do budoucnosti: tenký řetězec dědičné posloupnosti, ta štafeta DNA předávaná z generace na generaci, byl brzy přerušen,“ píše autor na samém konci knihy. Jean se narodí zdravé dítě a Benedictovy geny budou definitivně přerušeny. Kouzlo však tkví v tom, že tuhle závěrečnou promluvu o přerušení geneticky nemocné větve pronáší Benedict vlastně docela zklamaně. Smutně a s hrdostí na vlastní původ.
Michalea Hečková, literární kritička
Simon Mawer Mendelův trpaslík, přeložil Lukáš Novák, Kniha Zlín, 2010
