Veřejnost toho o prostředí věznic příliš neví

Se Zdeňkem Mitáčkem o situaci lidí za mřížemi a práci vězeňského psychologa

Zdeněk Mitáček (1970 ve Zlíně) vystudoval psychologii na FF MU v Brně. V letech 2006 až 2010 působil jako vězeňský psycholog ve věznici Plzeň–Bory. Dále pracoval např. v hospicu, ve školství, na úřadu práce. Jako redaktor vedl několik komerčních projektů, např. čtvrtletník Brno Business, web FinExpert.cz nebo Jazyky.com. Své literární texty, cestopisné črty, glosy a recenze publikuje zejména v internetovém měsíčníku Dobrá adresa.

 

Zajímal ses o tuto oblast ještě předtím, než jsi sám šel pracovat do vězení?

Vlastně ano, díky tomu, že moji rodiče nijak necenzurovali domácí knihovnu, ve které převažovaly tituly zakoupené v době Pražského jara, jsem v nějakých dvanácti třinácti letech četl knížku Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna. Doma jsem tehdy také objevil knihu Mrtvá dráha od pozapomenutého autora, který se jmenoval Alexandr Pobožij. Patřila mému dědovi a bylo v ní krasopisné věnování: Za poctivou práci od vedení pomocných provozů, Slezan, 27. října, L. P. 1967. Námětem byla stavba polární železnice Salechard–Igarka, kterou prováděli vězni z gulagů. Na rozdíl od verneovek a mayovek, které předtím v mé četbě převažovaly, tenhle příběh happyendem nekončil. Pobožij byl profesí stavební inženýr, ptá se, jaký ta práce měla smysl, když po stovkách kilometrů položených kolejí nebylo nikdy nic převáženo a náspy se na mnoha místech rozpadly ještě týž rok, co byla stavba po Stalinově smrti zastavena. Tam, kde ve verneovkách stojí douška o záchraně rukopisu z rozbouřeného moře, je v případě Mrtvé dráhy dovětek, že autor byl po zastavení stavby převeden jinam, pro změnu kamsi do Mongolska. Tehdy jsem tyto knihy nevnímal „uvědoměle“, ale zpráva o podivnostech světa na Východě to pro mě určitě byla. Také bych mohl uvést knihu Jacka Londona Tulák po hvězdách; později, už v devadesátých letech, samozřejmě mnoho dalších svazků přečtených v rámci mé běžné četby.

Z knih, které jsem četl v poslední době, mne zaujala próza Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky a románové reportáže Jaromíra Šavrdy Vězeň č. 1260 a Ostrov v souostroví. Ze současných autorů je to knižní vydání deníků Reginy Rázlové. Obsahují mnoho pravdivých popisů toho, jak to ještě dnes v některých vazebních věznicích vypadá. Vězeňský „průmysl“ funguje sice v demokratických podmínkách, ale setrvačností je uzpůsoben ke zpracovávání „mas“. Vazba v takových podmínkách je de facto jakýmsi „předběžným trestem“.

Mohl by z vězeňského prostředí vzejít nějaký pozoruhodný román?

Přemýšlel jsem nad tím… V podstatě každá velká kniha je určitou alegorií a není vyloučeno, že by se někdo mohl pokusit zasadit do současného vězeňského prostředí příběh přesahující daný rámec a symbolizující hlubší dění v celé společnosti. Myslím si ale, že jenom a pouze s vězeňským prostředím by autor nevystačil. Ve věznicích se odehrává řada konfliktů, lidé se ocitají v mezních situacích. Zápolí se samozřejmě také o moc, jak na straně vězňů, tak paralelně mezi různými funkcionáři. Čím vyšší dosáhnou funkce a čím déle v ní stráví, tím lukrativnější výsluhu získávají při odchodu do civilu. Bez zajímavosti není ani všudypřítomná tendence problémy neřešit a nechat je takzvaně „vyhnít“. Ledacos z toho by mohlo být alegorií „světa venku“. Otázkou je, zda by takové téma v současné společnosti rezonovalo; čtenářsky přitažlivější jsou zprávy o policii, detektivní romány… Nejistotu moderní společnosti ohledně toho, jak vlastně trestat zločin, popsal Robert Musil už před desítkami let. Od té doby se mnoho nezměnilo…

Co tě přivedlo k práci psychologa ve věznici?

Když se vrátím do roku 2006, tak to pro mě nebyla úplně jednoduchá doba. Na jaře jsem pracoval jako editor webu Jazyky.com o jazykovém vzdělávání, kde jsem připravoval řadu materiálů o možnostech studia v zahraničí. To mě inspirovalo k práci v zámoří. Získal jsem pracovní povolení zahradnické firmy Bartlett Tree Experts a strávil několik týdnů v North Plainfieldu ve státě New Jersey na východním pobřeží USA. Po návratu domů jsem pracoval pro Hnutí Duha, v rámci kampaně proti přesunu vlakového nádraží v Brně. Po těchto zkušenostech jsem hledal aspoň na nějakou dobu stabilní zaměstnání, a proto jsem díky své předchozí kvalifikaci získal místo psychologa v oddělení výkonu trestu věznice Plzeň-Bory.

Jaká byla ta předchozí kvalifikace a praxe?

Nějakou dobu po studiu psychologie jsem pracoval ve školství, jako poradce pro nezaměstnané na úřadě práce nebo v hospicu. Vězeňská služba ČR nabízí místa ve věznicích i čerstvým absolventům; podmínkou je po přijetí absolvovat dvouměsíční přípravný kurz ve školicím středisku, které je umístěno ve Stráži pod Ralskem. Mimochodem jedná se o celkem dost zajímavé místo na mapě.

Jak práce psychologa ve vězeňství vypadá?

To záleží na potřebách a uspořádání té které věznice. V České republice je asi pětatřicet vězeňských zařízení. Některé věznice mají kapacitu nad tisíc odsouzených osob, jiné jen několika desítek. Některá zařízení jsou pouze vazební, tam je jiný režim než ve věznicích určených pro výkon trestu odnětí svobody. Psycholog má — nejobecněji řečeno — na starosti duševní rovnováhu obviněných či odsouzených. Vede rozhovory, připravuje volnočasové aktivity, v některých věznicích se podílí na činnosti specializovaných oddělení, například pro osoby závislé na drogách či alkoholu a podobně. Psychologové s delší praxí se také podílejí na výběru zájemců o zaměstnání v dozorčí službě.

Můžeš vylíčit běžný den v takovém zaměstnání?

V podstatě bylo mým hlavním úkolem hovořit s nově nastupujícími odsouzenými. Bylo nutné odhadnout jejich psychický stav, zejména s cílem zabránit krizím. Každý odsouzený s trestem delším než šest měsíců má co nejdříve po nástupu výkonu trestu absolvovat vyšetření, jehož cílem je vytvořit psychologický profil jeho osobnosti a navrhnout vhodné zájmové aktivity pro takzvaný „program zacházení“. V Plzni jsme se tomu opravdu věnovali. Používal jsem standardní testovou baterii, skládající se z orientační zkoušky inteligence, osobnostního dotazníku a projektivní kresebné metody. Postupem času pro mě na významu nabýval anamnestický rozhovor. Nešlo primárně o rozhovor o trestných činech. Zaměřoval se spíše na vývoj osobnosti toho kterého člověka a na jeho vztahy k okolí. Takových rozhovorů jsem každý rok absolvoval skoro tři sta. Byla to pro mě cenná životní zkušenost. Myslím, že ani většina psychoterapeutů nemá možnost pracovat takto intenzivně. K běžnému dni patřily také rozhovory „na přání“, o které si odsouzení žádali písemně, případně o ně žádal některý z vychovatelů. Šlo převážně o záležitosti související s řešením různých sporů a konfliktů v zařízení.

 Ale i pro tebe to musela být konfliktní práce…

Do potíží, v podstatě jen slovních, jsem se naštěstí dostal jen dvakrát. Jednou se jednalo o odsouzeného, který byl pravděpodobně pod vlivem léků, a podruhé se mě pokusil napadnout jistý sociální pracovník, který měl dojem, že si dělám legraci z jeho práce. Ale to jsme si následně vyříkali. Je potřeba mít na paměti, že je tam člověk vystavený konfrontaci s prostředím, do kterého tak úplně nevidí, že jsou mu ze strany odsouzených předkládány záležitosti v podobě, která je s velkou pravděpodobností překroucená. Ověřil jsem si, že ti „nejvíce narušení“ odsouzení jsou navenek nejlépe přizpůsobení tamním poměrům. Naopak ti, kteří si zachovali určité hodnoty běžného světa, mohou mít s daným systémem potíží daleko víc. Nováčci, kteří třeba chtějí docházet na nejrůznější kroužky, chtějí se sebou něco dělat, mohou mít problémy s rezignovanými vychovateli a dozorci, kteří by je měli na tyto aktivity vodit. V podstatě bych tu práci v určitém ohledu přirovnal k práci hlídacího psa se stádem ovcí, tedy dost špinavých ovcí, v nepřehledném terénu a navíc ovcí, z nichž některé jeví nepokrytě kanibalistické sklony.

 Mohl bys více popsat reálie svého pracoviště?

Pracoval jsem v Plzni na Borech, což je areál dokončený v roce 1887. V jedné obrovské budově stojící na ploše zhruba 400 × 400 metrů se nachází přes tisíc odsouzených a kolem sto padesáti osob ve vazbě. O tyto lidi se stará několik set zaměstnanců Vězeňské služby. Pohled na daný prostor by se diametrálně lišil, pokud by ho měl za úkol popsat obviněný, odsouzený či zaměstnanec. Jsou to zcela obrácené pyramidy náhledů. Jejich průnik pak představuje možnou oblast komunikace. Schopnost adekvátně vnímat situaci a problémy lidí „za katrem“ se prohlubuje až postupem času. Byť by se zdálo, že jsou si tam všichni rovni, a měli by tedy držet pospolu, opak je pravdou. Dochází ke vzniku hierarchie s víceméně přesně rozdělenými rolemi. To s sebou nese řadu problémů zejména ve velkých věznicích s odděleními třeba o stovce odsouzených. Situaci komplikuje nedostatek pracovních příležitostí. Nuda je v tomto prostředí výrazný stresový faktor. Při současných stavech vězňů se vězeňská služba soustřeďuje v podstatě na udržení klidu a prevenci vzájemné šikany.

Jak vězeňské kasty vznikají a fungují?

Obecně to popisuje každá učebnice, která se zabývá penitenciární psychologií. Obvykle má každá cela nebo oddělení svého neformálního vůdce, který je v kriminálním argotu nazýván „král“. Volně tlumočeno například ze skript Psychologie v právu autorů Karla Netíka, Darii Netíkové a Stanislava Hájka, obvykle to bývá nejvíce narušený jedinec. Dnes se častěji označuje anglickým „king“. Někdy se objeví takzvaný „délesloužící“; to je vězeň s delším trestem, který je něco jako poradce krále. Pak jsou zde běžní vězni, na druhém pólu se může vyskytovat klasický „outsider“, který má za úkol plnit královy příkazy. Nebo se objeví vězeň v roli protivníka krále a jeho skupiny; tím se může stát relativně málo narušený jedinec s nedostatečnou adaptační schopností. Odsouzení mají také tendenci sdružovat se do takzvaných „kolchozů“, skupinek, ve kterých si navzájem pomáhají, zejména při obchodování s nejrůznějším zbožím. Stále volně cituji literaturu. Jsou to jevy, které se odborně označují jako „druhý život odsouzených“. Mým úkolem, stejně jako úkolem jiných specialistů ve věznici, bylo snažit se je co nejvíce omezovat. Práce s těmito negativními jevy je jednodušší ve věznicích, kde jsou menší oddělení a kde mají odsouzení možnost pracovat.

Jací další civilové jsou ve věznicích?

S odsouzenými obvykle na každém oddíle pracují vychovatelé ve dvousměnném provozu. Na tři oddíly připadá jeden speciální pedagog a sociální pracovník. Velmi často se rekrutují z řad bývalých dozorců nebo různých „padlých funkcionářů“ té které věznice a jejich odborné vzdělání představuje nějaký ten letmo absolvovaný dálkový kurz sociální práce či speciální pedagogiky. K civilnímu platu obvykle pobírají slušnou výsluhu z předchozí praxe v dozorčí službě. Na Borech jsem byl jedním z mála lidí, kteří tam přišli z „civilního“ prostředí. Celkově na mě to prostředí působilo dost bezútěšně, což byl jeden z důvodů, proč jsem po třech letech raději přešel do soukromé praxe a v současnosti už působím mimo vězeňství. I na Borech se ale našli vychovatelé, před jejichž přirozeným pedagogickým nadáním jsem musel smeknout. Osobně jsem si nakonec daleko víc rozuměl s duchovním, který do věznice docházel, než s většinou svých kolegů.

Má práce duchovního v takovém prostředí vůbec smysl?

Ze zkušenosti vím, že smysl určitě má… Možnost působení duchovních ve věznicích je podle mého názoru jednou z důležitých změn, ke kterým po listopadu 1989 došlo. Rozhovor o víře může být cestou ke změně. Když to vezmu zeširoka, tak třeba na Borech měli odsouzení vždy mnoho pracovních příležitostí a ještě koncem osmdesátých let byla věznice hlavně obrovskou dělnickou ubytovnou. Za prací se jezdilo do Škodovky, do pivovaru, do keramických závodů, dokonce do dolů. Na rozdíl od různých řemeslnických dílen, práce v zemědělství apod., které fungovaly za C. a K. monarchie nebo za první republiky, to za socialismu byla samozřejmě práce dost ponižující. Nyní je pracovních příležitostí poskrovnu, zaměstnáno je sotva šedesát procent odsouzených, kapacita věznice ale zůstala pořád velmi vysoká. Na velkých celách o deseti až patnácti obyvatelích, bez možnosti se nějak smysluplně zaměstnat, člověk jaksi těžko hledá naději v lepší budoucnost. Vlastně všichni zaměstnanci jsou u vězňů v jednom šiku s dozorci, policisty, soudci a dalšími pracovníky „silového“ aparátu. Duchovní oproti tomu bývá vnímán jako člověk přicházející z jiné sféry. Poselství, které do zdejšího prostředí přináší, má potenciál posluchače vnitřně posílit i při veškeré bídě jeho existence. Záleží samozřejmě na zkušenostech každého duchovního. Mluvím teď o křesťanských církvích. V posledních letech není výjimkou, že se někteří odsouzení hlásí k islámu, což jsem si vykládal jako svého druhu módu a specifickou formu protestu vůči majoritě.

Existuje možnost nějaké literární terapie či „tvůrčího psaní“ u odsouzených?

Na Borech je oddělení pro osoby závislé na návykových látkách s kapacitou kolem třiceti osob. S nimi se pracuje formou komunity. V ní se kromě skupinových sezení také vedly deníky, jejichž psaní prohlubovalo sebereflexi. Jeden speciální pedagog sestavoval měsíčník Kaleidoskop, v němž se objevovaly literární práce odsouzených, převážně z tohoto oddělení, ale měly spíše podobu referátů, psaných kvůli možnosti dostat pochvalu… Na každém oddělení byl samozřejmě čtenářský kroužek, a pokud to mohu posoudit, zájem o půjčování knih z ústavní knihovny byl poměrně značný. Potřebu psát odsouzení ventilovali v dopisech svým blízkým. Korespondenční styk ve věznici běžel na plné obrátky, každý den vychovatelé odevzdávali a přijímali mnoho desítek dopisů. Specifické literární nadání jsem tam ale u nikoho neobjevil. Vlastně ani nehledal; neměl jsem na to možnosti ani čas…

Jaká je vězeňská knihovna?

Knihovna je zřízena v každé věznici a práce knihovníka patří k těm lepším, které může odsouzený vykonávat. Na Borech se jednalo o relativně malou místnost s asi dvěma tisíci svazků převážně v češtině, ale také v jiných jazycích pro cizince. Po Listopadu zmizely knihy vysloveně marxistické, ale co se týče novinek, moc pestrý výběr také nebyl. Zaujalo mě několik knih z Labyrintu, do věznice evidentně zaslaných jako dar. Nechyběla odborná literatura, právní předpisy a tak dále. Současný vězeňský řád umožňuje odsouzeným nechat si zvenčí zaslat knihy nebo časopisy; v této oblasti samozřejmě převažoval denní tisk a porno, nad kterým vychovatelé přimhuřovali oči, jelikož v daném prostředí slouží jako ventil potlačené sexuality.

Což je předpokládám ve vězení problém…

Ano, to vyplývá i z toho, co jsem už zmínil — nedostatek práce, přeplněnost věznic. Sexualita by samozřejmě byla námětem na dlouhý rozhovor. Odsouzení homosexuálové bývají ubytováni zvlášť, na oddělení s celami třeba jen pro dva nebo tři odsouzené. Celá tato oblast je horkým bramborem nebo spíš noční můrou odborného personálu, zvláště vzhledem ke konfliktům, které mezi sebou navzájem i vůči okolí někteří takoví odsouzení vyvolávají. Homosexuálních projevů je ale ve věznici myslím celkově méně, než se jeví skrze optiku bulváru či podřadné kinematografie.

Měl jsi někdy dojem, že jsi ve věznici potkal nevinného?

Uvědomoval jsem si, že do mnoha případů nemám dostatečný vhled. Problémem pro mě bylo některé soudní verdikty porovnávat. Když máš před sebou člověka, který „venku“ vyučoval na vysoké škole, se zákonem nikdy nic neměl a jeho trestný čin spočíval v tom, že při sousedské hádce bránil manželku, naneštěstí zaběhl do kuchyně pro nůž, poškozeného jím však de facto nijak neporanil, a teď má na krku osm let natvrdo za pokus vraždy… Vedle toho mluvíš třeba se zedníkem, který cestou z hospody srazí k zemi svého mistra při hádce o plat, toho za dva dny najdou doma polomrtvého a dotyčnému soud „nadělí“ čtyři roky za těžké ublížení na zdraví. Pak jaksi musíš o takových verdiktech uvažovat. Navíc, když se ten první dostane na oddělení, kde je speciálním pedagogem bývalý důstojník ČSLA s představou, že by žádný odsouzený neměl příliš vybočovat z řady… Nechci být sentimentální, ale myslím, že soudci nemají moc představu, kam některé odsouzené posílají. Tím mlhavější představu o tom pak má laická veřejnost. Nemyslím, že by tresty měly být kratší. Za úmyslné a násilné činy by měli pachatelé opravdu pořádně „sedět“. Pokud ale někdo má zájem na sobě pracovat, měl by mu k tomu systém nabízet více příležitostí a více podpory.

Říká se, že kriminál stejně nikdy nikoho nenapraví…

Psycholog Karel Netík, na něhož jsem se už odvolával, to formuluje poměrně pregnantně, když říká, že „trest odnětí svobody v každém případě mění chování jedince, vůči němuž je uplatněn“. Podmíněný trest, veřejně prospěšné práce, nebo nověji domácí vězení, mohou znamenat docela dobré varování. Prostá izolace obvykle člověka vede směrem „od společnosti“, v krajním případě způsobuje změnu až „proti společnosti“. V tom se bohužel skrývá hořká pravda. Na Borech jsem často přemýšlel, zda to prostředí je opravdu jen pouhou izolací, nebo zda tam jsou momenty, které mohou být odrazovým můstkem pro změnu k lepšímu. Moc jsem jich popravdě řečeno neobjevil… Ale přiznávám, moje zkušenost je poměrně specifická, pracoval jsem ve věznici s ostrahou, kam se odsouzení dostanou jen za těžké zločiny nebo za opakovanou recidivu. Dotyční často měli tresty, jejichž smyslem opravdu nebylo nic jiného než izolovat je od společnosti na co nejdelší dobu. Takoví jedinci prošli obecně známým vývojem a setkali se s mnoha varovnými signály, než skončili v podobném zařízení.

Kde je tedy řešení?

To si netroufám posoudit. Každopádně když vidíš mediální rošády kolem kauzy Kajínek, tak asi chápeš, že spíše než o hledání pravdy jde o dobrý byznys. Represe se prostě úplně odstranit nedá, stejně jako se nedá každému propuštěnému vězni přidělit policista na osobní dohled. Systém by tedy měl být nastaven tak, aby byl schopen jakési sebereflexe. Tak, aby pokud možno co nejvíce eliminoval svá slabá místa a současně produkoval adekvátní a spravedlivá rozhodnutí.

Připravil Martin Stöhr