Jak říká ve svých čtenářských poznámkách Petr Motýl, „na počátku moderní české literatury stojí vězeň“ — „strašný lesů pán“ z Máje. Od časů, kdy tato skladba spatřila světlo světa, však uteklo bezmála dvě stě let, a když budeme chvíli přemýšlet o tom, co všechno by k tématu „literatura a vězení“ přiléhalo, člověku se zatočí hlava. Ať už bychom se v rámci svých možností snažili shromáždit a nabídnout cokoliv, vždy to bude připomínat trapný pokus přeplavat oceán. Prosím tedy vás, laskavé čtenáře, abyste byli shovívaví; věřím, že vás dokáže zaujmout a obohatit i těchto několik nesourodých průhledů za zamřížovaná okna vězeňských cel. Přemýšlím o tom, co všechno z novější české literatury se v tomto čísle neobjeví. Jistě není zdaleka úplný například výčet textů a knih, které se vztahují k nespravedlivě uvězněným z padesátých let (Bedřich Fučík). Nezazněla také jména spisovatelů Oty Filipa a Ivana Binara, kteří skončili za mřížemi v letech sedmdesátých o vydali o tom svědectví. Nedávno se mi znova dostal do rukou román Zdeňka Zapletala Kobova garáž, který v nepřehledné polistopadové záplavě na knihkupeckých pultech (neprávem) zapadl. Jednu vypravěčskou linii této knihy tvoří sugestivní popis otřesných poměrů v nápravném zařízení pro mladistvé, jakési „polepšovně“. Na sklonku socialismu se vůdcům mezi delikventy ještě říkalo král; časy se ale globalizují, a tak se prý dnes za mřížemi používá anglické king; nejen o tom se dále dočtete v rozhovoru s vězeňským psychologem Zdeňkem Mitáčkem. Nepředpokládám, že mezi čtenáři Hosta se vyskytují násilníci či osoby, které mají zálusk na to obohacovat se majetkovou trestnou činností. Ovšem takoví, kteří by mohli přebrat a před vinárnou vykřikovat cosi o „nadvládě free jazzu nad byrokracií“, by se jistě našli. I za takovou hloupost se ještě nedávno dal chytit flastr. Byl jsem ještě skautík, když se při jednom z „večerů na slamníku“ rozpovídal můj starší kamarád o tom, že by bylo moc zajímavé strávit nějaký čas v kriminále. Bylo mu tak čtrnáct a považoval to za „zajímavou zkušenost“. Netrvalo dlouho a světe div se, přání se mu vyplnilo. Nikdy nezapomenu, jak chlapácky utnul moje námitky prohlášením: „Podívej — zavřít můžou, pustit musí!“ Dost jsem o tom pochyboval, ale jako životní pravda se mi to zdálo úchvatné. I přes svůj čistý trestní rejstřík vám tedy přeji příjemné počtení…
Martin Stöhr
Lze napsat reportáž tak, aby si zachovala věcnost a přesnost, a přitom se jednalo o literárně hodnotný text? Jistě ano, jenže v této zemi se tomu málokdo věnuje, říká novinářka a spisovatelka Petra Procházková v rozhovoru, který nám poskytla. Že jsme ji o rozhovor požádali, není žádná náhoda: tematický blok tohoto čísla se věnuje tradici polské literární reportáže. V Polsku se totiž tomuto žánru řada autorů věnuje a také to umí. Co polská literární reportáž obnáší, vysvětluje ve svém článku Lucie Zakopalová, a jak je možné, že u našich severních sousedů něco tak úžasného existuje, prozrazuje v následném rozhovoru Mariusz Szczygieł. Ten nám při té příležitosti také poskytl krásnou fotografii, která dává nahlédnout do soukromí jeho osobní knihovny. Kdybyste si mohli fotografii zobrazit na monitoru v reálné velikosti a přečíst si, jaké svazky ta knihovna skrývá, jen byste zírali. Polská linie květnového Hosta pokračuje rozhovorem s polonistou Wojciechem Solińským, který se týká čtenářské recepce Bohumila Hrabala v Polsku. Dále už Polsko opouštíme a v článku Dáši Beníškové se zamýšlíme nad budoucností Festivalu spisovatelů Praha. Prozradím jen tolik, že festival navzdory všemu budoucnost má. A má ji bezesporu i Alherd Bacharevič, který od ledna přispívá do naší rubriky Deník spisovatele. Na stránkách Hosta se s ním však pro tentokrát rozloučíme; počínaje červnem vystřídáme strastnou životní realitu běloruského exilového autora výletem do největšího světového centra spisovatelství a spisovatelské závisti.
Marek Sečkař
Kobold Radky Denemarkové a Mrtvý muž Bianky Bellové. více ▸