Domy bez oken

Performer, básník a prozaik Milan Kozelka se narodil v roce 1948. V době normalizace byl opakovaně perzekvován a vězněn (Pankrác, Bory, Mírov…). V kriminále strávil celkem pět let, z toho osm měsíců v samovazbách. Přečíst si můžete povídky z připravované knihy Domy bez oken a rozhovor ve kterém autor hovoří o své vězeňské zkušenosti.

 

Milan Kozelka u hrobu Johna Kerouaca; foto: Milan Kohout

 

Bez soli a bez chleba

Ve zpustlých sklepních kobkách hustě víří prach, vlhko se mísí s pachem potu a štiplavého kouře. Je krátká pauza na čaj a na toaletu. Kabiny obsazují nažhavení buzíci, vyflusaní muklové močí do sudů s nameteným bordelem. Sklep připomíná hnijící žumpu plnou lidského hmyzu.

„Gádžo, sem není piča. Sem Japonec,“ machruje Eda a kusem drátu míchá čajový dryják ve sklenici od okurek.

„Co to žvaníš, jakej Japonec? Seš čistokrevnej Cikán. Nemáš šikmý voči,“ oponuje Mik. Na place do sebe tepou dva zfetovaní muklové, chumel přisírků vytváří clonu.

„Vy gádžové ste dyliny. Můj máma v Praze dva roky šukala s Japoncem, fakt,“ prozrazuje Eda.

„No a co má bejt?“ krčí Mik rameny. „To eště neznamená, že seš Japonec. Koho máš v lejstrech napsanýho jako fotra?“ ptá se. Mokvající skvrna na zdi připomíná Madagaskar.

„Gejzu Makulu. Trefil ho šlak,“ říká Eda.

„Tak vidíš,“ směje se Mik. Špeluňka je prosáklá plísní.

„Na smrt mejch dětí, sem Japonec!“ přísahá Eda.

„Já sem zase Žid,“ konstatuje Mik.

„Co to je Žid? To sou ty zkurvysyni, co ukřižovali Pánaboha?“ mračí se Eda a opatrně rozlévá čajový utrejch.

„Jo, to sou voni,“ přikyvuje Mik.

„Ať dou do hajzlu! Ať jim prašivý psi jebou haksny, ať se jim děravý boty rozšněrujou! Ať je zem vyhodí a vysere se na ně, až chcípnou, svině vypíčený!“ spílá Eda.

„Edo, kolik si vyfasoval u soudu?“ ptá se Mik.

„Patnáct let. A pak eště další tři,“ křižuje se Eda.

„To je hroznej flastr… Za co?“ žasne Mik.

„To nechtěj slyšet, gádžo,“ vykrucuje se Eda.

„Řekni, zůstane to mezi náma,“ žadoní Mik.

„Přepad sem a vokrad,“ ošívá se Eda.

„Za to ti nemohli přišít takovej fábor,“ oponuje Mik.

„Rozbil sem hubu a pak vymrdal,“ říká Eda neochotně.

„Dobrý, ale i tak to nesedí,“ dál oponuje Mik.

„Podříznul sem krk…“ mumlá Eda polohlasně.

„Už je mi to jasný,“ balí si Mik cigaretu z hrubého tabáku.

„…a sněd sem,“ dodává Eda skoro šeptem.

„Cože? Tys někoho sněd?…“ leknutím upouští Mik nedobalenou cigaretu. Eda má kamenný výraz, tupě vejrá do zdi.

„Jo. Kus její ruky…“ cedí skrz zuby.

„Kdo to byl?“ třeští Mik oči, cuká mu žaludek.

„Listonoška,“ říká Eda a skrývá plešatou hlavu v dlaních.

„Jak to, že ti nepřiklepli špagát?“ diví se Mik.

„Frajeři z Dobřan řekli soudu, že sem dylina,“ vysvětluje Eda a rýpe se v nose a v zubech kusem hliníkového drátu. Žíly na spáncích má naběhlé, nasraně mhouří oči.

„Kurva, ty seš ale kokot! Už věřím, že seš Japonec,“ ulevuje si Mik a pomalu usrkává čaj.

„Sem,“ říká Eda pyšně.

Ježíš, hadí tanečník

Sychravá zima prosakuje pod kůži, spaluje utlumené mozky, těžkne lhostejnost. Oprýskané stropy jsou oblohou, žluklý smrad levandulovou vůní, strohé nic se násobí všudypřítomným nikde. Kovové ochozy se ledově lesknou, katry a mříže odpuzují zrůdnou nehybností. Za matnými skly kulminuje podzim, přítmí je přízračně bezútěšné.

Mihok přijel eskortou z lágru v Mladé Boleslavi, na lakovně tam šmirgloval skelety karoserií sériových aut. Stál proti spoluvězni na opačné straně pásu, po kterém se pomalu posouvaly karoserie. Mezi zuby křečovitě svíral gumovou hadici s prudce stříkající vodou. Byl nahý, na sobě měl pouze dlouhou gumovou zástěru a holínky plné čvachtavě kalné břečky. Jak se karoserie sunuly, Mihok se spoluvězněm na ně chrlili studenou vodu a krouživými pohyby ošmirglovávali jejich povrchy. K dlaním měli připevněné hrubé smirkové desky, které v pravidelných intervalech měnili. Tempo bylo pekelné, deset až dvanáct hodin na denních a nočních šichtách. Muklové se vzájemně hecovali zvířecími skřeky, přidušenými pevně tisknutými hadicemi. Často kolabovali a káceli se na plechová torza, pás je vlekl několik desítek metrů jako mastné cáry vykostěných mršin. Hodně jich spáchalo sebevraždu, ostatní zešíleli. Brutálním galejím se říkalo hadí tance.

Mihok roztržitě pendluje po úzkém ochoze z jednoho konce na druhý a vibruje zimou. Oči se mu divoce lesknou, vší silou buší pravou pěstí do levé dlaně. Je oblečený do sepraných montérek, na nohou má staré pantofle. Holou lebku má hustě posetou jizvami a mokvajícími vřídky.

„Mrdám vás, kurvy!“ syčí Mihok nenávistně. Muklové jsou ve střehu — poserové zalézají do cel, ranaři vyčkávají.

„Seru na vás! Sem někdo jinej, než si myslíte, vy svině! Sem Ježíš, hadí tanečník!“ řve Mihok na celé patro.

Svléká se do naha, zouvá si pantofle a nasazuje si je na ruce. Divoce jimi šmirgluje zažloutlou boční stěnu a dlouze při tom močí na kovový ochoz pod sebou. Rozkošnicky se vlní, euforicky poškubává hlavou a s vervou plive na omítku.

„Sem Ježíš, vy zmrdi!“ řve a zrychluje tempo. Bosýma nohama stepuje v kaluži teplé moči.

Přibíhají bachaři a vyzývají ho, aby okamžitě přestal. Mihok je nevnímá, divoce drásá omítku a neartikulovaně chrčí. Bachaři se ho snaží od zdi odtrhnout, Mihok se obrací k jednomu z nich a pantoflema mu šmirgluje brunátný ksicht.

„Sem Ježíš, ty sráči! Sem cikánskej Ježíš, sem hadí tanečník!“ řve a naráží do bachaře kopulačními pohyby.

Jeden z fízlů ho sráží obuškem na kovový ochoz a stříká mu do očí slzák, ostatní do něj nepříčetně buší. Je slyšet jemné prasknutí, ocelový plát pod Mihokovou holou hlavou se rychle zbarvuje krví. Nahý Mihok bezvládně leží s překvapeně vytřeštěnýma očima, potetované tělo má poseté podlitinami, sešlé pantofle se válejí daleko od něj. Bachaři do něj chvíli zuřivě kopou, potom odcházejí pryč.

Ježíš Mihok, hadí tanečník, vyvanul do hluboké tmy. V prázdnotě mezi tlustými zdmi zeje smrt, venku ve střeženém koridoru štěkají hladoví psi.

Mon a Líza

Monovi je 45 let, Líze 23. Mon je Lízin otec, Líza je Monův syn. Oba jsou rodilí Pražáci z Nuslí. Recidivista Mon slíznul dvanáctiletý flastr za krádeže v obchodních domech, Líza pětiletý za pouliční rvačky. Jsou milenci. Mon seděl ve Valdicích, Líza brousil šatony v Minkovicích. Po dlouhých štrapácích se jim podařilo, že jsou pohromadě.

Před večerkou vytahuje otec Mon zažloutlé fotografie syna Lízy coby kojence, batolete, předškoláka a truhlářského učně. Láskyplně si je prohlíží a dojatě slzí. Líza je rozpačitý, potom se dlouze líbají. Po večerce, když je tma a klid, spolu vášnivě souloží.

Mon je potetovaný od hlavy k patě, jeho světlemodrý ksicht je mistrnou kopií obličeje Leonardovy Mony Lisy. Je to cejch dlouholetého mukla, budící uznání a respekt. Líza má na prsou kérku indického boha Šivy, ničitele vesmíru. Monova manželka a Lízina matka si v Opavě odkrucuje čtyřletou pálku za hospodskou prostituci.

Mon a Líza opakovaně žádali ministerstvo spravedlnosti o povolení sňatku, jejich žádost byla vždy zamítnuta. Žádali i prezidenta, efekt byl nulový. V žádosti uvedli, že chtějí mít svatbu v Chrámu sv. Víta na Pražském hradě, s následnou pařbou na Vikárce. Krajský soud je nechal přezkoumat psychiatrem a sexuologem, poté nařídil, aby byli v kriminále spolu, v jedné cele a sami.

„Až z týhle hnusný díry vypadnem, zmizíme fofrem do Polynézie a vezmem se tam,“ plánuje Mon.

„Jak se tam dostanem?“ ptá se Líza.

„To teď nevím, ale dostanem,“ říká Mon pevně.

„Proč zrovna tam?“ nechápe Líza.

„Protože je to asi jedinej flek na světě, kde je legální homosexuální incest,“ vysvětluje Mon.

„Jak to víš?“ diví se Líza.

„Říkali to na Svobodný Evropě,“ vysvětluje Mon a svléká Lízu z pyžama bez knoflíků, Líza zase svléká jeho.

Uléhají na spodní palandovou postel, líbají se, vzájemně se masturbují a hekají rozkoší. Mon se obrací a zasouvá si Lízin ztopořený penis do úst, Líza dychtivě polyká jeho penis. Jsou na cele sami, nikoho neruší.

Do cely tiše vklouzává bachař na noční směně. Svléká se a přiléhá k Monovi s Lízou, zduřelý úd zasouvá do Lízina konečníku, Monovi masíruje chlupatá záda.

Je hodina před půlnocí, venku hustě sněží.

Amplión

Barnabáš Ščuka sedí v rohu u zdi na kovové stoličce, velké vodnaté oči má vytřeštěné. Kostnatými prsty s ohryzanými nehty bubnuje do okraje stolu, bosýma nohama šoupe po podlaze. Kýve se zepředu dozadu a rytmicky šeptá: „…Běchovice, Klánovice, Úvaly, Tuklaty, Rostoklaty, Český Brod, Poříčany, Pečky, Cerhenice, Velim, Nová Ves, Kolín,“ vyjmenovává jednotlivé stanice na železniční trati Praha–Kolín.

„Nezapomněl si na nic, pičo?“ popichuje ho Knot, vyhlášený brněnský karbaník.

„…Běchovice, Klánovice, Úvaly, Tuklaty, Rostoklaty, Český Brod, Poříčany, Pečky, Cerhenice, Velim, Nová Ves, Kolín,“ kontrolně — teď už nahlas — přeříkává Barnabáš železniční stanice. „Nezapomněl,“ říká a kýve se s větší razancí.

Cela je osvětlená matnou žárovkou, statické stíny postelí a pohyblivé stíny muklů šmouhovitě prokreslují špinavé stěny. Hodinu po večerce všichni spí, mariášník Knot chrápe. Barnabáš ve spánku rozevlátě mává rukama, jako kdyby dirigoval symfonický orchestr. Víčka zavřených očí mu nervně pocukávají, rty mechanicky poklapávají, tvrdě spící Barnabáš odříkává: „…Řeporyje, Zbuzany, Rudná, Loděnice, Beroun, Zdice, Hořovice, Mýto, Holoubkov, Rokycany, Chrást u Plzně, Plzeň…“ — stanice na trati z Prahy do Plzně.

Ráno po snídani je nástup, cely obcházejí bachaři a sčítají ospalé vězně. Malý tlustý kripl s předkusem krvelačně mžourá na Barnabáše. „Hlášení!“ řve na něho. Nechápající Barnabáš se klátí zepředu dozadu, oči má úzkostně vytřeštěné.

„Podejte hlášení!“ řve bachař nepříčetně.

„…Kkolín, Ttýnec nnad Llabem, Chvvaletice, Ppřelouč, Ppardubice, Mmoravany, Zzámrsk, Ssruby, Chocceň, Bbrandýs nnad Oorlicí, Úústí nnad Oorlicí, Ččeská Ttřebová…“ koktá Barnabáš v pozoru.

„Já tady nejsem pro srandu!“ řve bachař-zombie a s pomocí dalších dvou dozorců vleče vyděšeného Barnabáše na kovový ochoz.

Jsou slyšet rychlé údery bejkovců a Barnabášův zvířecí řev: „…Olomouc!… Přerov!… Lipník nad Bečvou!… Hranice!… Suchdol nad Odrou!… Studénka!… Ostrava-Svinov!… Ostrava hlavní nádraží!…“

Potom už jen slabé sténání a vzdálený smích…

Samota, klec a Heidegger

Pozdně podzimní noc odkrývá všechno zapomenuté, bolestně obnažuje ignorované detaily. Zdi jsou ledově vlhké, odněkud sem doléhá myší šramot. Jinak je ticho a tma, samota se stává návykovou drogou. Cela samovazby je úzká a vysoká, oprýskaný strop vypadá v denním světle jako zeměpisný atlas. Čas je nepotřebným pojmem, rituální chůze od čelní zdi ke katru je stejně osvěžující jako hlasité hovory sama se sebou. Opakovaná noční masturbace je umělohmotnou třešní na polystyrénovém dortu.

Jedna deka smrdí, druhá se rozpadá. Jít do sebe až na dřeň se dá i bez pyžama, výhodou je nezkreslený pohled na minimalistické proužky temné oblohy za dvojitými mřížemi. K samovazebnímu úboru by slušel psí obojek, dohola ostříhaná hlava opravňuje k snadné číselné identifikaci. Noc je plná složitých paradoxů, hrubá omítka zve k návštěvě exotických měsíčních krajin.

Úbytek na váze není podstatným jevem, modelky jsou taky štíhlé a neremcají. Bez sebezničujících monologů je nicota mnohem nicotnější, prostor děsivě rozklenutější nebo lhostejně smrštěnější — podle okolností. Podcenit situaci znamená nakálet si do vlastního hnízda. Ranní úklid hnízda probíhá pod dohledem uniformovaných expertů, žádná prkotina se nesmí odfláknout. Vnější spokojenost je vždy pravoúhlá, vnitřní úzkost má vláčně pulzační vlastnost. Smysl slov je předem stanovený, odchylky od normálu jsou riskantní pro všechny. Izolovaný prvek se vyvíjí bez závislosti na strohých konstantách, složité úkony je nutné omezit na strohé minimum.

Voda v rezavém kýblu páchne, stupačková latrína vydává skučivé střevní zvuky. Pevné obrysy je možné nevnímat, tušeným průserům se vyhnout nelze.

Nic tady není, nikdo se tu nevyskytuje, nikam odtud cesty nevedou. Je skvělé si představovat noční toulky Paříží, nekonečný maraton po newyorských galeriích, ranní nebo večerní pohodu na březích Pacifiku, v místech, kde žil básník Robinson Jeffers.

Není vhodné si myslet, že čas lze obelstít a že smrt bude snadným únikem z nastražených pastí. Když brzy ráno začnou na chodbách řinčet ešusy a třískat mříže katrů, je jasné, že uplynulá noc byla pouze rychlou a falešnou iluzí před dalším celodenním peklem.

Smradlavá voda je na mytí, pít se nedá. Moč padá do zející díry, znásobené echo vrací její krystalický zvuk. Mýdlo došlo, chybí ručník a praskla guma u kalhot.

Chuchvalec

Nad hradem líně svítá, okolní lesy jsou zanořené do husté mlhy, vše prostupuje mrtvolné ticho.

Náhle se ozývají tři dlouhé dávky ze samopalu, krátce po nich ještě jedna kratší. Psi hlasitě štěkají, úsečné výkřiky tříští strnulý klid.

„Bengové mají manévry,“ říká rozespale Rajchl a dlouze zívá. Do budíčku zbývá necelá hodina.

„Vstávat, vstávat! Všichni okamžitě nástup!“ otřásá hradem řev rozlícených bachařů. Členové vězeňské samosprávy spěšně odemykají cely.

„Vstávat, zvedat kostry! Nástup!“ hulákají bachaři.

Rozespalí muklové se poklusem přemísťují dolů, na vydlážděný půdorys pod věží s hodinami. Uprostřed dvora se na rozprostřeném čtvercovém igelitu povaluje krvavá hrouda rozstříleného vězně. Igelit je zbrocený teplou krví, z prostřelené lebky vytéká mozek. Dvůr je obstoupený bachaři s odjištěnými samopaly, psovodi drží na šňůrách zdivočelé psy bez náhubků.

„Chodit v kruhu kolem Olaha a koukat! Takhle dopadne každej, kdo se pokusí vo útěk! Rozumíte tomu, zrůdy zasraný?“ řve podsaditý šéfbachař.

„Přes hradby se nikdy nedostanete živí!“ pokračuje jeho zástupce. Třicet bachařů najednou střílí dlouhou ohlušující dávku do vzduchu, psí kravál graduje.

„Chodit a koukat se!“ řvou. Krev se přelévá na dlažbu.

„Tohle jim neprojde, sviním,“ šeptá Rajchl.

„Projde. Dycky jim všecko prošlo,“ vzdychá Klejcha, bývalý žoldák Cizinecké legie.

„Chodíme a koukáme!“ nepříčetně řvou bachaři a zlověstně chřestí uzávěry kvérů.

Odporná zima se zadírá pod kůži, oprýskaná věž připomíná ozubený držák soudního štemplu.

„Je jaro, listy žloutnou a sněží do květin. A hrůza chodí s loutnou a s věncem kopretin…,“ šeptem zpívá Rajchl Krylovu Rakovinu, před očima se mu dělají mžitky.

„Chodit a koukat!“ řvou bachaři, psi štěkají jako šílení.

„Tý loutně struny chybí a stvůra bez tváře, spár dravce, tlama rybí si hýká z oltáře…,“ tiše pokračuje drsan Klejcha, po tvářích se mu kutálejí slzy.

Ukázky z připravované knihy Domy bez oken

Ilustrace: Tomáš Kopřiva

----------------------------------------------------------------

Muklové říkali, že nejhorších je prvních pět let

Rozhovor o vězení s Milanem Kozelkou

 

Poprvé tě zavřeli v srpnu 1969. Za co to bylo a jak na to vzpomínáš?

Při protiokupačních demonstracích na Václaváku jsem prchajícímu policajtovi posadil na hlavu prázdný odpadkový koš. Ustlal si a šeredně se dotřískal. Po rychlé a tvrdé odvetě jsem se probral v Bartolomějské. Odkud mne vyexpedovali do Ruzyně. Za napadení veřejného činitele jsem vyfasoval rok. Stát se to o pár let později, byly by to roky čtyři, Valdice a nejspíš — vzhledem k mé tehdejší vitalitě — i moje konečná.

Zažil jsi ve vězení a při policejní šikaně i vyloženě fyzické týrání?

Párkrát si mne při výsleších podali, ale to si podali každého druhého. Vyslýchali mne kvůli land-artu a performancím. V kriminále jsem dostal od fízlů pořádně na klapák dvakrát. Pokaždé v Plzni na Borech. Oni ale týrali i jinak, promyšleněji — samovazbou, oblbovacími drinky: faustan, neuleptil, plegomazín… A samozřejmě přemrštěnou pracovní normou. V New Yorku jsme jednou seděli v hospodě s plzeňským fotografem Honzou Frankem, který od osmdesátých let žije v Americe. Mluvili jsme o borském kriminále a on se zeptal, jestli mi něco říká jméno Zajac. Málem jsem sletěl ze židle. Major Zajac byl sadistický psycholog, který devastoval vězně na izolacích a rval do nich různé oblbovací mixy. Přímo zavinil smrt několika vězňů. Byl to otec Honzovy bývalé manželky. Nepříjemná náhoda…

Jak do vás to svinstvo nacpali?

Nejdřív nás nechali na samotce několik dnů promrznout a vyhladovět a potom — když jsme byli naprosto neteční a apatičtí — to do nás nacpali. Přimíchali to třeba mezi léky proti nachlazení, které byly v zimě v izolaci běžné. Jednou jsem měl horečky a byl jsem pod plegomazínem — už nikdy bych to nechtěl zažít. Měl jsem rozostřené vidění a ztrácel jsem pocit tělesnosti. Pamatuju si, že v jednom momentě jsem se ocitl v něčem, co se podobalo katatonickému stavu — vláčnost přešla ve strnulost, a i když jsem nějak pohyboval rukama, neuvědomoval jsem si to, necítil jsem to. Tyhle stavy trvaly několik hodin. Většinou to do nás cpali ráno. Potom nám měřili tlak a jiné tělesné funkce. Vlastně se jednalo o řízené experimenty.

A co ti pederasti? Jak to známe z Labutích písní…

Magor byl ve Valdicích, tam to bylo hodně specifické. Mírov se tomu v něčem podobal, Bory byly snesitelnější. Pederasti měli svoje party a ostatní nechávali na pokoji.

Člověk si asi nakonec zvykne na všechno.

Naopak! Zvyknout si tam nejde na nic, žiješ v omezeném prostoru, v extrémních podmínkách buzerace a nervozity. Zašít ses mohl do sebe, do vlastních myšlenek a představ. Nic jiného ti nezbývalo, jiná možnost nebyla. Fantazie byla důležitým faktorem přežití, stejně jako postupné omezování osobních potřeb. Bylo to prostředí vhodné pro askezi a pro hlubokou analýzu sebe sama.

Takže je lepší naučit se sedět nebo si raději uvnitř vybudovat nějakou náhradní existenci — být tulákem po hvězdách?

Oboje. Já jsem se dokonale sžil s prostředím, na izolacích jsem se toulal po hvězdách. Byl jsem mladý dobrodruh a lákalo mne riziko. Bohužel mi často při styku s bachaři ujela huba a bylo zle. Muklové mne měli rádi, policajti mne nenáviděli. A sedět se naučíš, nic jiného ti nezbývá. Bylo nutné si vypěstovat obranu a nepoddat se okolnostem.

 Pomáhal jsi muklům psát dopisy? Nebo jsi byl šprýmař?

Obojí. Psal jsem jim dopisy, vykládal pitomosti, tři měsíce jsem vedl zeměpisný kroužek. Dokonce jsem rituálně oddal dva buzíky. Dal jsem tam dohromady velký cikánsko-český slovník a učebnici cikánské gramatiky. Po výstupu jsem to předal Mileně Hübschmannové, kde je to dnes, nevím.

V sedmdesátých letech jsi ale podle vlastních slov byl zavřený „za příživnictví plus neplacené alimenty“ — považuješ se dnes za politicky pronásledovaného?

Ne, nepovažuju. Považuju se za ne úplně spravedlivě odsouzeného. Považovat se za politického — takovou drzost bych neměl ani ve snu. Pravda, taky jsem měl flastr za výtržnictví — v noci jsem ožralý vyřvával cosi o nadvládě free-jazzu nad byrokracií. Za to jsem dostal podmínku, kterou mi potom přiklepli k souhrnnému trestu.

Kolik sis toho odseděl?

Celkem pět let, z toho osm měsíců na samovazbách. Uteklo to. Mezi mukly se říkalo, že nejhorších je prvních pět let, potom už je to brnkačka. Vlastně už jsem potom tu příslovečnou brnkačku ani nezažil.

Prý máš z kriminálu „materiálu na pět knih“. Kdy by se tedy čtenáři mohli dočkat tvých Domů bez oken?

Knihu povídek Domy bez oken snad dopíšu na jaře. Nepíše se snadno, některé příběhy mnou otřásají i po dlouhých letech, něco musím pracně rekonstruovat. Neustále mám před očima geniální prózy Karla Pecky a mám chuť se na psaní vykašlat. Na druhé straně si uvědomuju, že je tady minimum lidí, kteří jsou schopni o těch příšernostech v sedmdesátých a osmdesátých letech podat svědectví, a že mám to štěstí v neštěstí patřit mezi ně. To mne motivuje a drží v občasném tranzu. Magor Jirous prý píše něco podobného, snad s názvem Zápisky z mrtvých domů. Strašně se na to těším, ale zároveň se toho dopředu děsím.

Proč?

Vzpomínám na ta léta jako na zlý sen a každá připomínka toho prostředí je bolestná a ponižující. Často jsme nebyli lidmi, ale sedřenými čísly, fackovacími panáky a méněcennými idioty, kteří si museli nechat všechno líbit. Snažím se na to zapomenout, ale nejde to. Děsím se i svých povídek z toho prostředí, nepíší se snadno, nenávidím je.

Připravil Martin Stöhr