Darebáci, paďoši a intrikáři aneb Kramářské písně z Valdic

Nad memoáry Ladislava Heráka-Arpyho a Zdeňka Perského

Karolína Ryvolová

 

Takzvané „slušné lidi“ odnepaměti přitahuje zlo nalézané v druhých. Ať už se při poslechu o cizích přečinech chvějí příjemnou hrůzou (v bezpečí svých domovů) nebo zločincům závidí odvahu, s jakou páchají strašné činy, na jaké sami nemají žaludek… Vždy je přítomná fascinace. A protože je to fascinace obecně lidská, patřilo vypravování o (zlo)činech lotrů a vrahů vždy spíše k nižším literárním žánrům, určeným k masové konzumaci. V dějinách literatury dostalo různé formální podoby. Co do obsahu a vypravěčských postupů však reprezentuje relativně homogenní subžánr na pomezí biografie a autobiografie.

Ilustrační fotografie: Jiří Fiedor

 

Na slovíčko s Babinským

Je známo, že Daniel Defoe se při psaní svého druhého nejúspěšnějšího románu Moll Flandersová (1722) — fiktivní zpovědi úspěšné zlodějky, sňatkové podvodnice a také prostitutky — inspiroval v Británii tehdy populárním žánrem biografie zločinců. Žánr to natolik oblíbený (a také lukrativní), že se s výpověďmi těchto nedobrovolných celebrit čile obchodovalo. Nakladatelé se vzájemně přepláceli ve snaze co nejdříve předat materiál svým námezdním pisálkům, aby z něj pokud možno „přes noc“ vytvořili prodejní artikl. Tím pak bylo cokoli — novinové články, ale také objemné životopisy v několika svazcích. Do dnešních dnů se nám z období mezi koncem sedmnáctého a osmnáctého století dochovalo na tři tisíce životních příběhů odsouzenců, z nichž mnohé prošly nesčetnými reedicemi.

Tyto svazky a svazečky v žánru „krimi“ byly o to žádanější, o co vyšší nárok si činily na autenticitu. Nakladatelé je často prezentovali jako „vlastní životopisy vězňů“ nebo inzerovali nejužší spolupráci s nimi prostřednictvím jejich důvěrníků. Často dokonce ponoukali čtenáře, aby si u nich vyžádali dokumenty, na jejichž základě byl životopis zpracován. Z dnešního pohledu se z nejrůznějších důvodů zdá poměrně nepravděpodobné, že by byť jen menšinu této literatury napsali sami provinilci. Jednak si obchodní zájmy, tedy nároky na „šťavnatost“ zločincových eskapád, žádaly své, a jednak se nelze domnívat, že by každý z trestanců automaticky uměl číst a psát. Je ale téměř jisté, že zvláště odsouzenci na smrt vpředvečer popravy svěřovali vězeňskému kaplanovi kajícnou výpověď ve snaze uchystat si na poslední chvíli vlídnější přijetí na onom světě. Tato výpověď pak byla otištěna v takzvané Account neboli Zprávě o chování, zpovědi a posledních slovech odsouzence. Ta vycházela v podobě drobného tisku v den popravy a pro kaplana představovala vítané přilepšení k platu.

Díky románu Moll Flandersová si dnešní čtenář dovede celkem snadno představit, v jakém duchu se zločinecké životopisy nesly. Detailnímu popisu prohřešků předchází životopis hříšníka, který může sloužit i jako jeho apologie, protože osvětluje nešťastné okolnosti, za kterých se dal na scestí. Celý text je prošpikován výrazy lítosti a je zakončen dovoláváním se zdravého rozumu čtenářů. Jen se nedopustit stejných chyb jako provinilec a žít mravný a bohabojný život! (I takovou Lolitu Vladimira Nabokova lze do jisté míry vnímat jako zástupce tohoto žánru, pokud celý román pojmeme jako Humbertovu výpověď zpoza bran věznice. Ta však není motivována kajícností, i když apologie v podobě chlapecké lásky k Annabel Lee by tu byla, naopak je to sobecký a krutý výpad vůči světu, na který se vypravěč snaží svalit vinu. Nabokov zde vědomě využívá formy nízkého žánru, aby na jejím pozadí mistrovsky rozehrál drama zneužití moci inteligentním sadistou.) Defoe ovšem použil formální náležitosti dobového populárního žánru k tomu, aby upozornil na neúnosnou situaci žen z nízkých společenských vrstev, které neměly jinou možnost zajistit si živobytí než sňatkem nebo službou. Jane Austenová (1775–1817) se stejným tématem, byť z prostředí nízké venkovské šlechty, zabývá v celém svém díle; například její Charlotte se v Pýše a předsudku provdá za hloupého a marnivého pana Collinse jen z toho důvodu, že jí nabízí zajištění a solidní společenské postavení. Odbojná hrdinka Moll zase představuje nekonvenční ženu své doby, která odmítá sloužit, a zároveň touží po pohodlné a zajištěné existenci. Jako kdyby Defoe jejím prostřednictvím ilustroval pořekadlo „Kde brát a nekrást?“. Jelikož v osmnáctém století žena nemá legální možnost vydělávat si svou prací a žít v nadbytku, uchyluje se k podvodu a krádeži.

Velmi podobnou funkci jako životopisy zločinců v Británii osmnáctého století plnily v našem prostředí v šestnáctém až devatenáctém století lidové kramářské písně. Byly sice živě předváděny herci například na tržištích, ale mívaly i svou tištěnou podobu, která byla k mání nejen těsně po produkci, ale šířila se i formou podomního obchodu. Drobné ilustrované tisky (také jakési accounts) plnily funkci zpravodajskou, didaktickou, nábožensky moralistní a samozřejmě i zábavnou. A protože byly určeny širokým masám k veřejné produkci, žádaly se náměty extrémní a dryáčnické — třeba právě tzv. morytáty neboli písně o vraždách. Zde má původ dodnes živý popěvek o Václavu Babinském, reálné postavě, vůdci zlodějské bandy a miláčkovi dobového „tisku“.

Můžeme spekulovat o tom, že životopisy zločinců a lidové kramářské písně mají svou obdobu v současném bulváru. Tím je míněn především bulvár kontinentální, konkrétně v postkomunistických zemích, který je na tragédiích a „temných notách“ postaven. Zajímavý byl v této souvislosti text Kateřiny Šafaříkové „Život a smrt s bulvárem“ (Respekt, 30/2010). Upozorňuje na to, že český bulvár zcela postrádá jazykové hříčky britského typu, ale navíc se na rozdíl od zábavných listů typu britského The Sun nebo německého Bild nerozpakuje fabulovat, ba nepokrytě lhát, přestože novinářská etika zahraničního bulváru velí referovat o reálných událostech. Bombastické zprávy o mordech mezi manželi, odložených dětech, znásilněních a ozbrojených loupežích v českém bulvárním tisku mají jediný úkol — šokovat naturalistickým popisem, veřejně proprat špinavé prádlo a „prodat se“. Zcela však postrádají moralistní rozměr, který býval pro zločinecké vyprávěnky typický.

Tato studie se hodlá zastavit u dvou starších textů, které reprezentují menšinový proud vprostřed už tak marginálního literárního subžánru. Jedná se o vzpomínky bývalých trestanců na dobu strávenou za mřížemi a jejich autory Ladislava Heráka-Arpyho, autora knihy Za mřížemi, a Zdeňka Perského, autora knihy Kde domov můj. Kromě jejich romského původu je spojuje i fakt, že jsou oba samouci. I když zastávají velice rozdílné postoje, jejich memoáry z výkonu trestu vykazují mnohé vnitřní podobnosti. Vzhledem k jejich etnickému původu řadíme oba autory k romské literatuře.

Napsal sám život

Dovolme si zde malý exkurz. Fenoménu, který z nedostatku lepšího pojmenování nazýváme „romskou literaturou“, by možná lépe slušel překlad anglického Romany writing, tedy „romské psaní“. Jedná se o literaturu mladou a rozvíjející se, doposud z větší části zastoupenou insitními autory. Je to zatím ještě literatura „neliterární“; její nejkvalitnější prozaické texty jsou výrazně autobiografické, nebo jsou silně inspirovány lidovou slovesností.

Je třeba neztrácet ze zřetele, že romština v České republice byla až do relativně nedávné doby (šedesátá léta dvacátého století) jazykem užívaným striktně k verbální komunikaci. Jako psaný a posléze literární jazyk se poprvé začala objevovat v době existence Svazu Cikánů-Romů (v letech 1969–1973) na stránkách věstníku Romano ľil. Průkopníci její písemné podoby tvořili pod taktovkou neuvěřitelně motivované a současně motivující osobnosti Mileny Hübschmannové, zakladatelky české romistiky. Vzájemně se převážně znali a v rané fázi se nemálo ovlivňovali.

Romská literatura má za sebou pouhé čtyři dekády existence (nehledě na podstatnou pauzu v letech 1973 až 1989 následkem nevůle tehdejšího režimu vůči romským etnoemancipačním snahám). Z podstaty svého krátkého vývoje i extrémně silné vazby na ústní slovesnost je žánrově jinak rozvrstvená, než jak jsme zvyklí u majoritních literatur. Například moderní povídka, ve smyslu krátkého prozaického textu, který vybírá z mnohovrstevné reality prostřednictvím hrdiny jednu výseč či epizodu, na níž formou náznaků, významných odmlk a nejednoznačných konců přináší jakési zobecnění o lidské existenci, v romské literatuře v pravém slova smyslu — až na výjimky — neexistuje.

Zato se romská slovesnost pyšní širokým spektrem povídkových (rozuměj „k ústnímu předávání určených“) forem, které v majoritním českém kánonu nemají přesnou obdobu. Jsou to třeba oblíbené příběhy o duších mrtvých („pal o mule“) (Gejza Demeter: „Dva poloduši“); o tom, co se komu zdálo a co by to mohlo znamenat (Tera Fabiánová: „Co se Miškovi zdálo“); vypravování o životě a řemeslech předků, s jehož pomocí se utvrzuje tradice („Sar pes čirla dživlas“ — „Jak se dříve žilo“; Andrej Giňa: „O Vánocích“); košilaté povídky a krátká humorná vyprávění či anekdoty („džungale paramisa“, „pherasa“; Blanka ze Žehry: „Jak se měl Rom na faře“) a mimořádně četný je i žánr novely v mnohých podobách, nezřídka rámovaný celým lidským životem (Hilda Pášová: „Žít se musí“; Ilona Ferková: „Černý nebo bílý“).

Románová forma je naopak nerozvinutá; pokusy o delší prozaické útvary někdy končí jako cyklus povídek volně spojený ústřední postavou, jindy trpí nedostatky syžetu, spisovatelskou nezkušeností atd. Na opravdu silný romský román zatím ještě čekáme.

 A líto mi je…

Ale vraťme se k našim autorům. „Hlavní motivací ke vzniku této knihy bylo moje doznání,“ otevírá své vyprávění Ladislav Herák-Arpy. V takovémto kajícném tónu se vězeňské historie obvykle nesou, takže čtenář se pohodlně uvelebí a čeká, že mu vypravěč předestře události, které vedly k osudovému zatčení. V duchu žánru by měla následovat retrospektiva, mapující protagonistovo nesnadné dětství plné ústrků a křivd a následnou mladickou nerozvážnost, která v jádru dobrého chlapíka dovedla až za katr. Čtenář si to žádá; nečte přece Prousta, ale žánrovou literaturu s přesnými pravidly. Sáhl po pamětech zločince, tak jako někdo jiný sáhne po svazečku z červené knihovny, kovbojce či cestopisu.

Arpyho doznání se ovšem týká „intriky“ na jistého nevinného spoluvězně Růžka. Starší ostřílení vězni spolu s bachaři se ho chtějí zbavit, a tak zelenáče Arpyho přemluví, aby proti němu svědčil ve vykonstruovaném obvinění z připravovaného útěku. Arpyho pak za odměnu převedou ze zvláštního na normální oddíl. Růžek vyfasuje sedm a půl roku navíc. Ono „doznání“ z expozice se tedy netýká pravého důvodu Arpyho zatčení. Ani v první kapitole, ani na žádné z dalších osmdesáti stran textu se čtenář nedozví, za co vlastně vypravěč pykal. Nečetná vyjádření lítosti se týkají dílčích událostí v rámci vězeňského režimu. Žánr je tím podstatně narušen a čtenářova zvědavost s tímto poznáním valem upadá. Bezděčně si klade otázku, za jakým účelem autor svoje zkušenosti zveřejnil. Ne že by se autoři museli za každou cenu bičovat, ale spisovatelova motivace přece jen zůstává jedním ze základních klíčů k uchopení textu.

Soudě podle úvodu jeho svědectví jej vedla především potřeba vykreslit poměry ve III. nápravné skupině ve Valdicích, které považuje za nezvyklé, neznámé a tudíž hodné záznamu. „Události za zdmi věznice ve mně zanechaly hluboký a trvalý dojem. […] Je to hlavně povídání o násilnostech, intrikách a homosexualitě mezi odsouzenými,“ vysvětluje a jeho text takový skutečně je. Hemží se drobnými i zásadnějšími historkami o vzájemných podrazech muklů, zlovolné spolupráci s bachaři, neustálé nejistotě, kdo je s kým a proti komu. Hned zkraje zavádí argotismus paďoch pro mladého nezkušeného mukla, který se výměnou za ochranu stává milencem starších homosexuálních vězňů. Paďoši, homosexuální praktiky a „intriky“ (rozuměj manipulace s ostatními za účelem získání výhod) tvoří stěžejní linky vyprávění. O autorově niterném prožívání vězeňské zkušenosti se toho čtenář dozví jen málo. Opakované deklarace o tom, „že se cítil hrozně“ a že by nikomu takové pocity nepřál, bohužel postrádají hloubku, se kterou by se čtenář mohl ztotožnit. Detailní popisy intrik se však po několika stránkách nevyhnutelně zajídají. Neustálá obměna epizodních postav systémem „orloj“ začíná mást a posléze i nudit. Zvlášť když textu schází jednoznačný vývoj směrem k závěrečné katastrofě a především katarzi.

Na tomto místě musí zaznít, že Herák-Arpy se začal systematicky vzdělávat teprve ve vězení. Krátká pasáž, ve které popisuje, jak díky literatuře začínal lépe rozumět světu kolem sebe, patří k tomu nejzajímavějšímu v celé knížce.

„Jak jsem již zmínil, mě zachránil chodbař Šťava. Velice mně pomáhal po materiální stránce, ale navíc mě naučil spoustu věcí. Jednoho dne mě vybídl, že musím číst, abych se něčemu naučil. […] Začali jsme pohádkou Sůl nad zlato. Chtěl po mně, abych mu vyprávěl, co jsem z toho pochopil, a vždy mě poučil, když jsem něco řekl špatně. […] Už to nebyly jen pohádky, ale i klasikové, které jsem začínal chápat; i když to bylo velice těžké. Proto jsem četl některou knížku třeba i třikrát. Úplně mě to začalo měnit, měl jsem jiný názor, než dříve, byl jsem rozumnější, lépe jsem s lidmi komunikoval. Moje slovní zásoba se hodně naplnila. […] Za to vše, co jsem se naučil, děkuji jednomu člověku.“

Zároveň z této informace vyplývá, proč Arpyho trestanecké zápisky Za mřížemi jako celek selhávají. Šikovný redaktor by autorovi jistě pomohl vyvarovat se repetice a podržet si čtenářovu zvědavost příslibem dalších událostí, namísto jejich nahodilého kupení. Dobrý přítel by zase mohl poradit, že individuální prožitek nesvobody je čtenářsky mnohem zajímavější a lidsky přínosnější než sebepreciznější popis tahanic mezi mukly. Protože však redaktor i přítel absentovali, Arpyho memoár sice poskytuje informace, ale nenabízí ani duchovní útěchu, ani umělecký zážitek.

Také Zdeněk Perský se naoko tváří, že ho k psaní přivedla náhle nalezená pokora a lítost. V textu na obálce tvrdí, že začal meditovat a skončil s životem v podsvětí. Ve shodě se svým guerillovým literárním stylem dodává, že „usiluje o nápravu svých někdejších kolegů“. Kdo ví, proč ne o svou vlastní…

Kde domov můj totiž vůbec není příběhem o tom, jak se těžce zkoušený mizera dal na pravou cestu. Na rozdíl od Za mřížemi sice kniha splňuje některé rysy žánru a nabízí čtenáři velkou genezi protagonistova vykročení na cestu zločinu, jenže od začátku nejde o nic jiného než o bláznivou, komickou a velmi nestoudnou oslavu Zdeňka Perského — zločince-génia. O šíři sebeklamu, v jakém protagonista žije, snad dostatečně vypovídá fakt, že o sobě často s gustem mluví ve třetí osobě jako o Peršákovi, Peršingu či dokonce Králi Medimonu Perském. Jeho takřka čtyřsetstránková dobrodružství jsou prodchnuta obdivem k vlastnímu fištrónu a neohroženosti. Od prvního veksláckého korzování před Tuzexem přes okrádání opilců a obchod s drogami… Odplatou je ovšem deset rozsudků a čtrnáct let natvrdo. Následuje nadšení pro nápravu, bojová umění a meditaci. Každý řádek a kapitola vzdává hold nejlepšímu mezi „tuneláři“, „šméčkaři“ a „obkladači“ Zdeňku Perskému. Může nás napadnout, že jde třeba o do důsledku dovedenou nadsázku; závěrečné autorovo šmé uchystané pro důvěřivého čtenáře. Vzhledem k naivitě autorova sepisování je to ale možnost tak nepravděpodobná, že ji lze téměř jistě vyloučit.

„Ale najednou se vynoří romská kosatka, osm Romáků a jeden jako by jim velel. Rybáři, kteří tam byli, se báli, že by jim polámali udičky a přetrhali vlasce, či potopili lodičky. Na ně musel přijít opravdu zkušený rybář, Peršák, kapitán, tunelář.“

„Asi za tři hodiny zapasuje ten pravý klíč, toto je ten největší okamžik každého zloděje, čorkařské poznání, že je jenom jeden na světě, kdo má ten klíč v rukou, a to je Peršák. Život dává jenom těm, co si to zaslouží, to jsou reálné výsledky, to tvrdím na základě svých vlastní zkušeností.“

Cosi jako lítost, nástroj katarze, který trestaným do jisté míry umožňuje podělit se s „ctnostným“ světem o hrubé zkušenosti z podsvětí, zde opět nenajdeme. Přesněji řečeno, čtenář ji vidí napsanou, ale takto čouhající z bombastické sebechvály ji nelze brát vážně. Také Perského dílko se vzpírá výše načrtnuté definici vězeňských memoárů. Prostřednictvím pestrého jazyka spodiny s nezanedbatelným otiskem Perského vlastního idiolektu zde do jisté míry dochází ke shodnému vršení epizod jako u Arpyho. Čtenář se po určitou dobu baví. Pak jej ale začne zmáhat nepravděpodobná udatnost tohoto génia.

Vzhledem k samouctví obou autorů nás asi nepřekvapí, že ani jeden z textů není obdařen jakous takous literárností. Jak Arpyho suše odmeldovaným historkám z basy, tak Perského „vysoce stylizované próze“ o životě bandity schází alespoň jedno další patro. Snad je to tím, že zatímco uvnitř jednotlivých epizod dějová kauzalita jakž takž funguje, ve vyšších patrech narativní struktury chybí. Celý text se rozpadá na volně řetězené epizody. Lze vlastně jen voyeursky přihlížet; čtenář nemá šanci padat a růst s hrdinou, protože mu není jasná ani jeho nejzákladnější motivace.  

Zřejmě máme opět co do činění s rysem pro současnou romskou literaturu typickým. Když romští vypravěči vyklouznou z polohy dané tradicí (ve kterých se alespoň starší ročníky pohybují jako ryba ve vodě), narážejí často na rozpor mezi tím, co napsat touží, a tím, co jim jejich „literární nástroje“ napsat umožňují. Jinými slovy — v literárním snažení je handicapuje koktejl umíchaný z krátké tradice institucionální vzdělanosti, malé znalosti kánonů, faktického samouctví a v případě obou našich autorů také specifického sociálního prostředí, které je částečně (de)formovalo.

Andre basa čorikanes bešav

V rámci této studie jsme knihy Za mřížemi a Kde domov můj prezentovali jako (okrajovou) součást romské literatury. Romského je v nich ale přítomno jen velice málo. Výrazněji u kovaného kriminálníka Perského než u etnicky poměrně nečitelného Arpyho. Perský svůj původ naznačuje mezi řádky. Ne snad že by se za něj styděl, spíš pro něj není důležitý. Když na straně 58 říká právě obrané „rybě“ (rozuměj „troubovi“, „oběti podvodu“): „Příště až budeš mít zájem, tak přijď sám […], jsme Romové, stejná krev, musíme si pomáhat,“ čtenáře to nepřekvapí, měl už dříve řadu indicií. Indicií nejvíce matoucí je však paradoxně sám jazyk. Slova a fráze z romštiny, které často a rád používá, pocházejí z východoslovenské i olašské variety romštiny. Perský je nedůsledný a dělá chyby, někdy se uchýlí k výrazům z dialektu světských, jindy sáhne po vězeňském argotu. Ne každý, kdo se ohání „dylinami“ (hlupák), „degešáky“ (špindíra, rituálně nečistý Rom) a „chálováním“ (z rom. te chal — jíst), je automaticky Rom. Nezdá se, že by romština byla Perského mateřštinou.

„Nejpřesvědčivější“ jsou nakonec zcela jiná fakta — negramotná matka a věčně opilý nebo zavřený otec, Perského přechod do zvláštní školy, přezdívky bratra a přátel (Pena, Fery), předstírání italské národnosti…

Arpyho knížečku vydalo Společenství Romů na Moravě, s romskou identitou autora se tedy a priori počítá, v textu ji však, jak už bylo řečeno, nelze úplně jasně detekovat. Další důvod, proč si čtenář k vypravěči těžko hledá cestu. I když tušíme, že etnicita pobyt ve vězení zákonitě nějak ovlivňuje, Arpy nám nedá poznat jak. To málo, co autor o svém romství prozradí, se jeví spíš jako omylem prosáklá informace, třeba když vypráví, s jakým gustem naslouchal zpěvu „Botoše, Roma z Teplic“, nebo když zdůrazňuje, že po gayovi Flekovi přezdívaném Pavlína se nikdy nenapil ani nekouřil. Stojí za zmínku, že v romských komunitách mají gayové opravdu nezáviděníhodné postavení. Obecně se má za to, že homosexuál je buď rituálně nečistý, nebo nemocný, a tudíž léčitelný (obvykle heterosexuálním sňatkem). Zákaz komensality importovaný z Indie nařizuje, že s rituálně nečistým nemohou ostatní společně stolovat. Pokud už je gay v konkrétní rodině — například při návštěvě — tolerován, nádobí, z kterého pojedl, včetně příborů, má být posléze vyhozeno [uvádíme na základě autentických výpovědí]. Arpy se tedy nejspíš snaží naznačit, že sice s Flekem udržoval přátelské styky, ale odsud posud; nepřekročil hranici, za kterou by se mohl vystavit rituálnímu znečištění.

Těžko spekulovat o tom, proč je vlastně pro oba bývalé trestance romské téma tak málo zajímavé. Nemusí to být pravidlo. Stačí rychlý pohled na krátké prózy jiného Roma ve výkonu trestu, Milana Demetera, který je průběžně zasílá romistickému časopisu Romano džaniben (3/1996, str. 46–49; 4/2000, str. 62–64). I Demeterovy povídky jsou silně autobiografické; právě z nich se dozvídáme, že prožil krušné dětství v sociálně výrazně deprivované rodině a svůj hněv na naprosto selhávající matku si posléze vybil na náhodné oběti. Navzdory zdánlivé absenci hodnot je zřejmé, že pro Milana Demetera je jeho romství stěžejní, a nikoliv okrajovou součástí identity. V miniatuře „Vězeňský pláč“ se krutý dozorce svěřuje, že po nocích naslouchá cigánským písním […] a má pocit, že cigáni jsou vlastně svobodní a on, dozorce, je naopak vězeň vlastního života. „Kalo čiriklo“ je zase příběhem učitele na hudební škole, který komentuje odchod rodiny svého nejnadanějšího studenta Jančua do emigrace: „Sleduji dění v této zemi, a tak jim rozumím a nepřemlouvám je. […] Odlétá největší talent, kterého jsem kdy měl. Měl smůlu — byl to Rom.“ Význam přisuzovaný romskému hudebnímu nadání jasně ukazuje, že Milan Demeter je se svou identitou nejen srovnaný, ale cítí se oproti gádžům ve výhodě. Autor prostřednictvím obou neromských vypravěčů Romům ještě zvyšuje prestiž tím, že odhaluje slabosti gádžovských vypravěčů a nechává je tajně i otevřeně se upínat k vyšším (rozuměj romským) hodnotám. Dozorce je nešťastný v osobním životě a zpěv Romů ho dočasně osvobozuje, učitel hudby zase čelí obvinění z výtržnosti, když pod vlivem ztráty milovaného studenta pomočí plakát s někdejším vůdcem republikánů Sládkem.

Arpy i Perský mohou mít osobní důvody, proč romskou identitu ve své próze nezdůrazňovat. Odpovědí je dost těžké se dobrat. Z pohledu romské literatury a romistiky jsou však jistě nosnější literární kameje Milana Demetera, v nichž na nesmírně malém prostoru zazní celá škála odstínů romské identity — od mindráků spojených s kolonizovaným vědomím přes znovunalezenou hrdost až po stěžejní místo rodiny v životě jednotlivce. Jsou cennější než detailní výpovědi z exkluzivního prostředí, které však nepřinášejí hlubší vhled do čistě romské zkušenosti. Tento „kronikářský“ přístup, v Perského případě navíc nevídaně egocentrický, bohužel postrádá jakoukoli přidanou hodnotu, využitelnou pro ostatní. Jsou to texty, které snad mohou zaujmout svou dokumentární hodnotou, ale srdce čtenáře nechají chladné.

Bylo by nesmírně zajímavé porovnat tyto texty s podobně insitními výtvory vězňů neromských. Do jaké míry by asi vykazovaly podobnou chirurgickou přesnost záznamu zločinů a nepravostí? Byly, nebo nebyly by emočně vyzrálejší? Píší vůbec další muži a ženy ve vězení o svých zážitcích a zkušenostech, reflektují svou identitu, bilancují…? Tato práce budiž prvním příspěvkem do budoucí debaty o charakteru literatury — nebo psaní, chcete‑li — inspirované dojmy z výkonu trestu. Naše studie je jako pohled vzhůru ze dna studny směrem ke vzdálenému okraji. Jaký je asi pohled od rumpálu směrem dolů?

 

Autorka (1977) vystudovala romistiku a anglistiku-amerikanistiku na FF UK. Dlouhodobě se zabývá romskou kulturou a literaturou. Svými texty a překlady (z angličtiny a romštiny) přispívá do nejrůznějších periodik. Vyučuje angličtinu a anglická studia na Gymnáziu Jana Palacha a Literární akademii Josefa Škvoreckého.