Básník jménem Pierre

Portrét slovenského básníka

Samuel Abrahám

Překvapuje mě, jak málo je dnes básník Peter Gregor známý. Jeho styl a vnímání světa promlouvají o duchu doby a jeho próza-báseň („hybridní žánr“, jak on sám říká) Chandra mi připomíná některé balady Leonarda Cohena. Přesto dnes vydavatelé umělce, který píše už čtyřicet let, aniž by byl poplatný komunistickému režimu nebo jakémukoli -ismu, ignorují.

Petera Gregora znám už více než čtyřicet let, tedy od útlého dětství. Setkáváme se ovšem jen zhruba jednou za tři roky a společnost toho druhého nám vzájemně nijak zvlášť nechybí. Přesto nás spojuje příslušnost k jednomu už neexistujícímu bytu, ve kterém já jsem kdysi vyrůstal a který on rád navštěvoval.

Když ho jednou za tři roky potkám nebo navštívím, jeho zevnějšek je pokaždé impozantní a nápadný. Peter Gregor, kterého celá jedna bratislavská societa zná výhradně pod jménem Pierre, se vždy mistrovsky oblékal. Souhra střevíců, kalhot, saka, košile, hodinek, účesu, brýlí, tabatěrky, zapalovače či spony do kravaty a po jistou dobu ještě navíc velké dogy byla vždy dokonalá. Věci, které Pierre nosil a nosí, si za socialismu nemohl koupit v běžných obchodech. Proto materiál kupoval v Polsku a šaty si většinou nechával šít na míru.

Dnes stejně jako před třiceti lety působí Pierre výstředně. Přemýšlel jsem, proč básník, aforista, povídkář a autor mnoha rozhlasových her cítí potřebu pohybovat se po Bratislavě jako fantom ostře se lišící od svého okolí. Jedna odpověď jednoduše zní, že se chtěl vyčlenit z šedi, nevkusu a lhostejnosti vůči vlastnímu zevnějšku, které nás v šedesátých letech a za normalizace obklopovaly. Není divu, že na mnoho lidí, s nimiž jsem mluvil, působí výstředně, jako nějaký slovenský dandy. Tento image ale vůbec neodpovídá tomu, co Gregor píše a říká anebo jak se chová. Jinými slovy, nic z Gregorova díla nebo postojů nevyžaduje extravagantní oblečení, aby to jeho osobnost jakkoli dokreslilo. Zároveň si je vědom toho, jak jeho zevnějšek láká ke stereotypnímu vnímání jeho osobnosti. Když se ho jednou už x-tý novinář ptal na styl jeho oblékání, odpověděl Gregor dost podrážděně: „Poruším s dovolením bonton rozhovoru, který velí odpovídat jen na položené otázky. Pro satirika opravdu není výhodné ani bezpečné vymykat se svým oblečením. Vystavuje se nebezpečí, že ho satirici budou považovat za módního satirika a módní panáci za satiru v módě.“

Proč tedy bazíruje na svém výstředním zevnějšku? V jednom rozhovoru sice tvrdí, že je to otázka vkusu, ale to je podle mě druhořadý důvod. Možná se pletu, možná do toho vkládám významy, které tam nejsou, ale Pierrova trvalá (tedy už nejméně čtyřicetiletá) výjimečnost v zevnějšku není projevem jeho narcismu, nýbrž způsobem vymezení se vůči světu, cestou, jak ho ignorovat, odmítat jeho konformitu a lhostejnost k vlastní důstojnosti. Proč se ale coby myslící a citlivá bytost musel vůči socialistické šedi vymezovat tímto způsobem, když by mu k tomu stačil i samotný rozum?

Možná namítnete, že pokud se chtěl vyčlenit, měl se stát disidentem. Opravdu, přemýšlel jsem, proč se jím nestal. Proč neskončil třeba jako Klíma nebo Vaculík v Česku nebo jako Tatarka na Slovensku? Jednak seznam umělců, kteří nemohli publikovat, byl na Slovensku nepoměrně kratší než v Česku. Gregor publikovat mohl, byť méně a ne tak otevřeně, jak by si byl přál. Druhá, dosti krutá odpověď zní, že Gregor jako celá jedna generace umělců a intelektuálů na Slovensku utopil svůj vzdor v alkoholu a na boj s režimem, který se tvářil, že nás všechny přežije, zkrátka rezignoval. Pierre přitom neskončil u lopaty; jistou dobu strávil ve Slovenském rozhlase a od roku 1983 fungoval na volné noze. Komunistický režim ho neostrakizoval ani neponížil do té míry, aby mu Gregor začal otevřeně vzdorovat.

Co by ale pro člověka jako on znamenalo stát se disidentem? Nikdy nevyznával komunistický režim, neměl k němu vztah, nečerpal z něj inspiraci, a jeho komentáře panoptika kolem něj jsou nadčasové a ironické vůči okolí, stejně jako vůči vlastní osobě. Režim mu byl cizí ve svém počátečním nadšení a primitivismu stejně jako později v konzumním cynismu reálného socialismu. Proti čemu se měl stavět, za koho a za co? Gregor nikdy nebyl komunistou jako většina disidentů, kteří svého původního přesvědčení litovali a svým vzdorem vůči režimu se zároveň vyrovnávali s vlastní komunistickou minulostí.

Od Terezína k Dunaji

Jednou z cest, po nichž Gregor unikal z děsivé reality reálného socialismu, byl jeho až magický vztah k Dunaji a vodáctví. Na obligátní poznámku jednoho redaktora, že slyšel o jeho vztahu k Dunaji, Gregor odpověděl: „Kdyby šlo o lidskou bytost, nazval bych to láskou; jelikož nejde o bytost — tedy závislostí.“ Vodáctví, loděnice, zvláštní ticho a proudění řeky pomáhaly vytvářet mikrosvět lidí, kteří se pokoušeli izolovat od marasmu socialismu. Jinde o tomto světě říká: „Posledních třicet let jsem od začátku jara do pozdního podzimu trávil hodně času na Dunaji. Je to pro mě víc než jen sled vodáckých sezon, je to skoro polovina dospělého života, ale i polovina mého způsobu života.“ A pokračuje: „Je to mimo jiné i možnost úniku, neboť tam dole, na tom ubohém zbytku, co nám z Dunaje zbyl, nacházím jiný svět, jiné dimenze, jiné myšlenky, starosti a zážitky. Mám tam život raději. V přírodě se cítím jako zbožný člověk v chrámu a z pobytu na Dunaji se vracím jako vyměněný za lepšího člověka a pokaždé to pár dní trvá, než se všechno zase pokazí.“ Očividně žádný „útěk na chalupu“, jak to bylo před rokem 1989 pro mnohé zvykem.

Když jsem se však pokoušel sladit Pierrovu poezii, jeho způsob života a postoj ke světu s jeho originálním imagem, něco mi v té mozaice chybělo. Mělo na něj vliv i cosi významného a nevysloveného, co možná nechce ani on sám verbalizovat.

Gregorovy texty a jeho náhled na svět a na sebe v něm možná nejlépe doplní jeho původ. Na podzim 1944 ho po vypuknutí Slovenského národního povstání jako nemluvně s rodiči i babičkou deportovali do Terezína. Po válce si jeho rodina změnila jméno a konvertovala k řeckokatolické církvi, jako i jiní lidé, kteří přežili holokaust a zůstali zde. Gregor tuto kapitolu svého života nikdy nezdůrazňoval a vlastně o ní vůbec nemluvil. Jednak proto, že — jak říká — se ho na to nikdo neptal, jednak to nevnímá jako určující moment svého života. Ti, kdo přežili holokaust, tuto zkušenost přirozeně často vytěsňují z vědomí. Jsem ale přesvědčen, že prožitá hrůza působí na psychiku mnoha nevyzpytatelnými způsoby. Nevím přesně, jak to vnímá Gregor, ale je docela možné, že to nechce a možná ani nedokáže formulovat. Pokusím se to interpretovat pomocí jedné příhody, kterou jsem s ním zažil.

Někdy začátkem devadesátých let jsem se procházel po Bratislavě s Jurajem Špitzerem. Rozprávěli jsme a byla to okouzlující debata, protože když chtěl někdo něco zdůraznit, jednoduše se na okamžik zastavil a otočil se k partnerovi. Zrovna jsme byli pod Michalskou bránou, tedy v prostoru mezi oběma branami, když tu se najednou objevil Pierre ve společnosti nějaké dámy a — jak se eufemisticky říká — v dobré náladě. Pozdravil jsem ho, on mi odpověděl, podíval se na Špitzera a beze slova se objali. Skoro nic si neřekli. Nebylo to zapotřebí. Spojovalo je několik věcí. Bezprostředně to byl jejich vztah k Dunaji: oba byli vodáci a vyjížděli na řeku ze stejné loděnice.

Gregora a Špitzera však pojil i hlubší osud. Špitzer prožil roky v táborech a Pierre už pochopil význam své terezínské zkušenosti. Ani jeden, ani druhý své židovství nikdy nezdůrazňovali, přestože Špitzer ke konci života objevoval židovská témata a litoval, že se jich nechopil dřív. Lhostejnost ke konfesi pramenila jednak z toho, že v ní nebyli vychovaní, a jednak z toho, že byli oba ateisté. Gregor formuloval svůj postoj výrokem z Talmudu, že člověk může buď věřit v Boha, anebo být proti němu. Odmítnout jeho existenci je však hřích. Gregor vnímá svůj ateismus v bytí proti Bohu.

Přežít Terezín jako nemluvně je zdánlivě několikanásobné štěstí, protože člověk přežije, a přitom jako dítě ohrožení své existence nevnímá. Zesílený pocit bezmoci a blízkosti ďábla si uvědomí až postupně a později, když už se ocitl ve zdánlivém bezpečí. Kdo přežil jen díky tak veliké náhodě, nemůže se cítit šťastně a bezpečně nikdy a nikde. Při pohledu na beznadějný svět dvacátého století, který vedle jasně záporných hrdinů typu Stalina a Hitlera produkuje i celou škálu pseudopostav od Švejka až po Eichmanna, se přítomnost zla neustále připomíná. Možná je to moje interpretace, možná se věci dají vytěsnit z paměti, ale můj rozum to nedokáže pochopit.

Hrdina Camusova románu Cizinec odmítl pokrytectví i za cenu smrti. Tak málo stačilo, aby si zachránil krk, jen takřka sokratovská vznešená lež, ale on odmítl lhát. Pierre nikdy nestál před soudem a nemusel se obhajovat. Jeho životní zkušenost mu už jeden soud připravila, a proto se před tímto uštvaným a často pokryteckým světem obrňuje svým dílem a svým zevnějškem. Ve svém díle nezradil svoji důstojnost ani svůj cit. Nemá komu ani zač skládat účty. Ve svých textech světu občas nastavuje čiré zrcadlo, občas ho karikuje. Ne prvoplánově, v reakci na konkrétní činy, nýbrž často pomocí metafory a prostřednictvím historie lidské zkušenosti.

Před lety jsem Pierrovi vyčítal, že své texty posílá do Literárneho týždenníku, plného nacionalismu a mináčovské nenávisti. Neměl na to odpověď. Jednoduše všechny ty Majerníky a Moravčíky poznal už v Klubu spisovatelů před listopadem 1989, tak proč by jim nedával své věci i potom? Paradoxní je, že když ty texty vytrhneme z kontextu nacionalistické malosti Literárneho týždenníku a Slovenských pohľadov, zjistíme, že Pierre nebyl nikdy poplatný době a vždy zůstával nadčasový. Že je dnes Peter Gregor málo známý, není dáno kvalitou jeho umění, ale svědčí to o naší době a společnosti.

Autor (1960) je politolog a publicista. Působí jako vydavatel a šéfredaktor slovenského časopisu Kritika & Kontext.

Článek byl převzat z časopisu Kritika & Kontext (2–3, 2004). Redakčně kráceno. Ze slovenského originálu přeložil Marek Sečkař.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Revoluce se nedělá cinkáním klíči od vlastního bytu či chaty

Rozhovor s básníkem Petrem Gregorem

Na básníku Petru Gregorovi si každý najde to své. Hodně lidí zaujme jeho excentrické vzezření a vystupování, mnohým se patrně zdají na pováženou jeho krajně levicové, až revolucionářské názory, na někoho udělá dojem jeho podivuhodné sepětí s řekou Dunajem, a jiné — těch by snad měla být většina — osloví jeho velmi různorodá a rozporuplná, vždy však velmi výrazná poezie. Jakkoli je u nás skoro neznámý a rovněž na domácí scéně zůstává v posledních letech v ústraní, jedná se bezesporu o jednu z dominantních osobností současné slovenské literatury. Kdokoli se s Petrem Gregorem setká, má k němu co říci. Teď ale nechejme chvíli mluvit básníka samého.

Ve slovenském literárním kontextu jste považován za solitéra, autora vymykajícího se hlavním literárním proudům. Mohl byste se přesto ve vztahu k slovenským básníkům své generace, případně i generací předchozích či následujících, nějak vymezit?

Už se stalo. Na rozdíl od mnoha svých souputníků jsem nikdy nepsal na společenskou objednávku, ať už pod ideologickým diktátem doby, anebo — v soft obdobích — podle literární módy nebo močálového vkusu publika, ale vždy jen pod diktátem vlastního naturelu. A s jediným, zato však fatálním omezením každého tvůrce, jež představují hranice jeho talentu. Snažil jsem se o vnitřní nezávislost, i když vím, že je to relativní hodnota, protože už to, oč usilujete a proti čemu stojíte, vás určitým způsobem ovlivňuje. A výsledek toho literárního skotačení? Je obsažen už v první větě vaší otázky. Ano, solitér, ale dovolte mi říct, že marginální. A marginální navzdory tomu, že jsem zakladatelem a zároveň nejvýraznějším představitelem slovenské lyrizované prózy.

 Není to mimo jiné proto, že sám sebe označujete za pozéra? Proč takové slovo?

To je jen malá slovní hříčka. Konečně, od člověka, který se už ve třiceti letech označil za „nejmladšího představitele nezadržitelně stárnoucí střední literární degenerace“, nemůžete očekávat nic lepšího.

 Není toto konstatování příliš skromné?

Skromnost nepatří mezi vlastnosti, které by mě zdobily, ale už jsem ve věku, kdy se bilancuje. To v mém případě vyžaduje i odvahu podívat se pravdě přímo do jejích šilhavých očí. Celý život si hraji na spisovatele — úspěšně. Nepodařilo se mi ovšem hrát si na úspěšného spisovatele. Úspěch totiž není jen výsledkem autorských tužeb, schopností, snah vydat ze sebe maximum, ale i společenské dohody. Kdyby Van Gogh věděl, jak bude po smrti slavný, neodřezal by si v zoufalství ucho, ale radostí by mu narostlo třetí. Ovšemže i já mám už zaživa upřímné a vnímavé obdivovatele, ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že celý ten pomýlený fanklub by se vešel do jedné pramičky.

 Jakým způsobem se do vaší tvorby promítá váš židovský původ a s ním spojené životní zkušenosti?

Všechno se promítá. „Za všechno mohou manželé, za všechno mohou Židé. Jaká slast je být ženatým Židem!“ Tento skvostný aforismus Gabriela Lauba rozkrývá nejen příběh odlišnosti, ale i příběh způsobu psaní, práce s ironií, sebeironií, sarkasmem, tedy ingrediencemi, které dodávají části literatury osobitou chuť. Ale vraťme se k mým životním zkušenostem. Měl jsem štěstí, že jsem nežil v antisemitské společnosti, a občasný latentní antisemitismus jsem zvládal bez újmy na tělesném i duševním zdraví. Zato coby kuřák semitského původu jsem nucen dožívat v brutálně a nepokrytě antikuřácké společnosti. A boj se spiknutím světového kuřáctva proti nekuřákům nebude možné vyhrát bez konečného řešení (Endlösung), tj. postupné, ale definitivní eliminace oné méněcenné rasy, v jejíchž rukou se soustřeďuje většina čistého vzduchu planety. Je třeba pod přísnými tresty zakázat kouření na většině veřejných míst, postupně odtud vyhnat kuřáky a co nejdřív přijmout zákony, které je (ale i ty, kdo měli mezi předky třeba jen jediného kuřáka) přinutí připojit si k občanskému jménu hanlivé přízvisko Nikotin a zakotví povinnost nosit na klopě saka žlutý symbol špačka.

 Není však onen aforistický, glosátorský způsob vašeho psaní plodem židovské literární tradice? Židé byli vždy spíše glosátory než tvůrci dějin…

Jistě, Židé se neúčastnili dějin tak jako Mongolové pod Čingischánem, Francouzi pod Napoleonem nebo Němci pod Hitlerem. I založení jejich státu bylo navzdory mnoha vojenským konfliktům mnohem méně teatrální než například operace Pouštní bouře, Irácká svoboda nebo současný Vietnam v Afghánistánu. A když odhlédneme od toho, že takzvaných „velkých dějin“ se můžete účastnit i coby oběť, sotva je přijatelné extrapolovat tuto skutečnost v tom smyslu, že se jich účastníte jen jako glosátor. Ledaže byste připustil, že staletý přínos ve filozofii, vědě, umění, tedy kultuře jako takové, není nic víc než — řečeno novinářským slangem — možná bystrá, ale v podstatě efemérní fejetonistická záležitost. Ne, je to imanentní součást historie druhu homo sapiens na této požehnané i prokleté planetě.

 Jste považován za levicově smýšlejícího člověka a netajíte se obdivem vůči velkým revolucionářům, jako byl Che Guevara…

… klidně připište i Bakunina, Lenina, Trockého, Castra. Ale třeba i předčasně zesnulého Dutschkeho nebo předčasně etablovaného Cohna-Bendita…

 Jak tedy reflektujete předlistopadový a polistopadový politický vývoj?

Že žijeme ve svobodné a demokratické společnosti, považuji za pouhou parlamentní lež. Režim, který vystřídal ten totalitní, měl od začátku výrazné rysy nikoli post-, nýbrž neototality. Jen s tím rozdílem, že nevládne jedna Strana, ale všechny parlamentní. Třeba dodat, že vládnou odcizeně a sledují vlastní, většinou materiální zájmy. Má Churchillova okřídlená věta „Demokracie je nejhorší způsob vládnutí, ale neznám lepší“, hodnotu sociologické či politologické výpovědi, anebo „jen“ validitu bonmotu? Je nově získaná možnost volit z širokého spektra stran, straniček a kdejakých uskupení pofidérních kreatur často kriminální provenience skutečně tak důležitá, aby stála za návrat k systému vykořisťování člověka člověkem? Může za takových podmínek někdo veřejně hlásat tezi o znovuzískání svobody a důstojnosti člověka, aniž by se mu na ústech neudělal opar? Může. A v dnešní mediální mašinerii je to dokonce comme il faut.

Ne, revoluce se nedělá hlasitým cinkáním klíči od vlastního bytu či domu, chaty, auta, kanceláře, hnízdečka lásky atd. I proto je příznačné, co se stalo se všemi těmi na poslech krásnými hesly a ideály importované „něžné“. Ten příběh skončil na způsob Hemingwayova starce: ulovil sice rybu svého života, ale než se dostal do přístavu, na kost mu ji ohlodali žraloci.

 Jak byste tedy popsal svoji politickou a společenskou vizi?

Řečeno s jistou nadsázkou, jsem literát, a nikoli politický nebo společenský vizionář, přestože se do této pózy při skleničce rád vpravuji, zvláště když spolustolovníci mají dobrou náladu a já ji chci pokazit. Na existenci naší civilizace mám totiž v současnosti velmi pochmurný názor, identický s konstatováním Woodyho Allena, který prohlásil, že lidstvo dnes stojí na křižovatce cest, z nichž jedna vede ke katastrofě a druhá k sebezničení, přičemž vyjádřil naději, že si vybereme tu správnou.

 Angažujete se politicky?

Ano. Tak, že jsem nikdy nekolaboroval s mocí, tehdejší, přestože jsem nepatřil k disidentům, ani s tou stávající, i když už se ze mě stává outsider. Vždycky vás totiž nutí do linek, a do linek se vejdou noty, ale ne hudba. A tak jsem se naučil psát napříč. Není to snadné, protože moc má nejen nepopiratelné charisma, ale i možnost rozdávat svým služebníkům trafiky a věnce. Možná i proto nezdobí moji neposlušnou hlavu vavřín a musím se spokojit s vlastním účesem. Účesem částečně zdevastovaným — ani ne tak věkem, jako spíše myšlenkou Miroslava Holuba: „Jedině to, co se nedá učesat, je hlava.“

 Vaše rané básně (sbírka Potreba visieť) se vyznačují jistou melancholií a také výraznou stylizací, někdy až patosem. V pozdějších textech (například Zberateľ hodín) naopak tíhnete k aforismu, formě, která je již z definice antipatetická, sama sebe umenšuje, raději glosuje a zachovává odstup, než aby se vrhala přímo k podstatě věcí. Můžete ten posun nějak vysvětlit?

Všimněte si, jak se s věkem člověka mění jeho chůze. Od plné chůze mladého, dynamického, patetického a výrazně sebestylizovaného organismu až po postupný sesuv k uvážlivému, energeticky úspornému přesunu z místa na místo. Ale i to, pokud jste toho schopen, ve stylu posledního pokusu o mladický patos s nádechem melancholie, neboť když i ten ztratíte, jediným místem adekvátní prezentace bude už jen chladicí box v márnici.

 Na druhou stranu vaší tvorbou často probleskávají náboženská témata: promlouvá v ní Bůh, dochází k dialogu mezi Bohem a člověkem…

Převyprávěl jsem knihu Jóbovu, porušil prastarý kánon a nahradil ho vlastním pochopením textu, že nikoli Bůh zkoušel člověka, nýbrž Satan Boha. Nejvyššího, nejspravedlivějšího a samozřejmě vševědoucího. Když sleduji tento pro teisticky založené duše bezpochyby perfidní záměr, dělám vlastně ďáblovi advocata diaboli. Cíl? Člověk Jób, lidská důstojnost v konfrontaci se svévolí absolutní moci, člověk Jób, bezúhonný, oddaný nejvěrnější, jehož by každý nezkorumpovaný soudce pro nedostatek důkazů osvobodil už při prvním stání. Jen Pánu to trvalo mnohem déle, třebas to nakonec Jóbovi kompenzoval bezpočtem služebnictva, hojností stád, nemovitého majetku, jakož i osvobozením od mučivých ran, obnovením funkce pohlavních žláz a dlouhověkostí.

 Kdo je tedy váš Bůh? A kdo je váš člověk ve vztahu k němu?

Jak ti bylo, Pane na nebesích,

když kouřila Osvětim?

Slzel jsi, plakal, dusil ses, anebo kašlal

na všechno?!

Pokud jsem dobře porozuměl jedné větě z Talmudu, je možné být s Bohem, je možné být proti němu, ale je hříchem být bez něho. Kdo ví, proč Stefanu Zweigovi stačil k sebevraždě exil extraterestrální a Primo Levimu exil vnitřní? Pokud přijmeme učení, že Bůh je všemocný, musíme přijmout konsekvenci, že je spoluodpovědný za to, co se děje s jeho ovečkami. A kdo je můj Bůh? Pokud má struktura lidské psychiky nějaké nadjá, to freudovské alter ego, potom číkoli Bůh funguje jako nadjá nad já. Tedy i jako kategorie psychologická. A co je psychologické, je otevřené, a co je otevřené, je inspirativní. Inspiruje například k heretické úvaze, zda pokud „všechno je jinak“, jak pravil na smrtelné posteli jeden moudrý rabín, není i to „jinak“ nějak úplně, ale úplně jinak…

 Dalším formálním rozporem vaší tvorby je „rozpor“ mezi tím, že na jedné straně tíhnete ke stručnému, zkratkovitému vyjádření, a na druhé se pouštíte do rozsáhlých epických skladeb. Tuším, že vašemu srdci je bližší spíš ta první cesta.

Tušíte správně. Jsem mizerný vypravěč, neoplývám schopností zeširoka rozvinout příběh, a tak jsem udělal z nouze ctnost a vyjadřuji se v kondenzované zkratce. Má to i jinou výhodu: skončím dřív, než začnu nudit.

 Co vás pak vede k tomu, že píšete i poémy a zpracováváte v nich velká dějinná témata? Lze říci, že vaše epické skladby jaksi volně přecházejí v rozhlasové hry?

Když vezmete, že za čtyřicet pět let jsem spáchal jen dvě poémy, dá se to snad prominout. Muž jménem Jób měl i rozhlasovou premiéru, díky režijnímu uchopení úspěšnou, i když mnohé pobouřila. Druhou, Fackovací panák a mořská panna, kterou jsem nabídl nedávno, odmítli v Slovenském rozhlasu už ante portas.

 Svůj epitaf jste napsal a publikoval již v roce 1968, ve věku dvaceti čtyř let (stejně jako Jiří Wolker). Proč jste ho vlastně tehdy psal?

Už tehdy mi připadlo praktické napsat si epitaf ještě zaživa, jinak hrozí, že dopadnete jako Cassius Hueffer z Mastersovy lyricko-filozofické procházky hřbitovem městečka Spoon River:

„Dokud jsem žil, nevěděl jsem si rady s pomlouvači,

nyní mrtev, musím se smířit s epitafem,

který vyryl hlupák.“

Jiří Wolker… Co a jak by psal tento fenomenální talent v konfrontaci s režimem, kterého se nedožil? Našel by agar-agar konjunkturalistů, anebo by si jako Jesenin řekl: „Všechno dám revoluci, jen svoji lyru nevydám!“? Přemýšlím o tom tak často, jako často nenacházím odpověď. A co se týče mých epitafů, napsal jsem si jich pro jistotu tolik, že se možná ani nebudu moci rozhodnout, pod který si lehnu:

„Život sa mi síce nevydaril, ale počasie som mal celkom pekné.“

„Z celej svojej duše

miloval on svet

ale keď odchádzal

nepýtal sa späť.“

„Tu leží človek, ktorý pil len lacný rum, ale ako vidíte, vyšlo ho to draho.“

„P. G. Titanic. Na svoje posledné SOS, na svoju poslednú SMS, som už od nej nedostal odpoveď. A možno aj dostal, ale asi som sa potopil skôr.“

„Nič ľahšie ako umrieť. Veď to sa doteraz podarilo každému.“

Nakonec všechno, co kdo kdy napsal a napíše o životě, je zároveň napsané i o způsobu umírání. A tedy i o smrti.

 Součástí vašeho životního stylu je i vodáctví. Jak jste se k němu dostal?

Spontánně. Asi před padesáti lety jsem se na jednomístném nafukovacím člunu bez jakýchkoli zkušeností vydal sjíždět Hron. Dostal jsem se z Podbrezové jen po Lopejskou hať, kde jsem přišel o celou výbavu a skoro i o partnerku. Neodradilo mě to, naopak. Živel, nebezpečí, dobrodružství a mládí jaksi patří k sobě. Jako mladík jsem totiž chtěl být námořníkem. To se studovalo v Děčíně. Otec chtěl mít ale jediného syna nablízku, a tak mi to rozmluvil. „Tam budeš potřebovat matiku, a na tu jsi přece natvrdlý.“ A tak jsem zůstal doma. Na Dunaji, řece, kterou jsem poznal jako ještě nespoutaný veletok. Tedy na řece jako na půli cesty k moři. Neboť půlcesta je moje cesta, na vodě jako i na zemi, amen.

 To byly počátky. A nyní?

Mezi začátky a dneškem leží pár desetiletí. Za tu dobu postupně přehradili skoro všechna ramena, takže bývalý dravý veletok, na kterém mi šlo často o krk, připomíná pacienta s Bürgerovou chorobou. A vodní dílo Gabčíkovo bylo jen mafiánskou ranou z milosti. Aby v bývalé soustavě ramen nevydechl život úplně, simulují záplavy, právě tak jako tady na suchu simulují svobodu, demokracii a další deriváty těchto sloganů. Dunaj zabetonovali, ale ani já nejsem jako kdysi. Na těch pár krásných míst, která zbyla, se chodím jen rekreovat. Přespávám ve stanu, anebo — když komáři dovolí — raději pod širákem, chytám ryby, občas čtu, ale nikdy nepíšu, a pokud se večer po lahvi rumu při ohníčku anebo jen tak pod širým nebem dá stav nirvánam samprasarána nazvat meditací, tak medituji. Rezignoval jsem na dobrodružství mládí, čeká mě už jen poslední — dokázat být co nejbezbolestněji starý, tj. být co nejméně smutnícím pozůstalým vlastního já. Ale nedivte se: věk člověka někdy víc, někdy méně, ale vždy formuje nikoli do stařecké krásy (J. W. von Goethe: „Krásný mladý člověk je jen hříčkou přírody, ale krásný starý člověk je umělecké dílo.“), vzdělanosti, prozíravosti, zkušenosti, ba až moudrosti, nýbrž do jeho čím dál děsivější karikatury.

Ptali se Peter Gregor a Marek Sečkař. Ze slovenštiny přeložil Marek Sečkař.

 

Peter Gregor; foto: archiv autora

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chandra

Peter Gregor

 

Jodok jodok jodok.
(Peter Bichsel)

 

Odkvapová rúra rachotí, akoby zhora šťali na plech.

To je prvý zvuk, ktorý počujem, než otvorím oči.

Prvá myšlienka: mám ich vôbec otvoriť?

Druhá: načo?

 

Kto sa teší na zajtra, má už dnes dôvod žiť.

Ale ja som sa netešil na dnešok,

naopak, už včera o tomto čase som uvažoval,

či vôbec otvoriť oči a načo.

Nie, už sa mi naozaj nechce žiť.

Ale kedyže som mohol robiť to, čo naozaj chcem?

 

A tak zliezam z postele ako z mučidiel,

na ktoré ma prikoval hlboký, tupý spánok bez snov.

Už sa mi nesníva.

Všetko, čo by sa mi ani v tom najhoršom sne neprisnilo, je.

Nie, sny ma už neprenasledujú.

Dobehli ma cez deň.

 

Zo včerajšej opice som sa teda vyspal.

No dobre, ale teraz čo s tým, že som sa zobudil ako človek?

 

S tým, že som sa zobudil ako človek,

by sa azda dalo niečo si počať,

horšie však bude niečo si počať s tým, že som sa zobudil ako ja.

Ako ja do toho lepkavého, plazivého rána

decembra tohto roku,

rána ako včerajšie, predvčerajšie, predpredvčerajšie,

ako už neviem koľké v poradí týchto egyptských rán,

keď odkvapová rúra rachotí, akoby zhora šťali na plech,

a vonku je temravo a mrazivo, akoby sa začínala noc.

 

Na jeseň ochoriem vždy na jeseň.

 

Vaňa plná horúcej vody, konečne dáky plus pocit.

Trval by dlhšie, keby som si nezmyslel oholiť sa.

 

Dve tupé zrenice v aspiku zažltnutých bielok,

ksicht, ktorý by znechutil aj človeka

s nižšími estetickými nárokmi,

nie, nikdy si nezvyknem, že toto som ja.

Potom mydlo, kefa, uterák.

Potom voda po holení, dezodorant.

Som čistý a pod tým špinavý.

Voniam a pod tým zapácham.

Zapácham, lebo smútok smrdí,

na smútok je len jeden účinný dezodoračný prípravok — veselosť.

Pocit márnosti, taký konkrétny,

že by sa z neho dal upliesť povraz.

Nuž, tak dopadne každý, kto neodhadne ten správny okamih,

kedy sa vo vani oholiť a kedy si radšej otvoriť žily.

 

V pracovni cigareta, čierna káva nalačno.

Voľakedy, keď som mával nápady,

vnukala mi ilúziu, že ma vzpružuje.

Odkedy ich nemám, pijem jej čoraz viac,

v ilúzii, že ma vzpruží.

Tak to ide už roky a druhý na mojom mieste

by už mal ak nie nápady, tak určite aspoň vredy.

Lenže ja som obdarený mimoriadne silným,

odolným žalúdkom.

Aspoň dačo: byť mnou, na to treba naozaj dobrý

žalúdok…!

Ale aj tak mi je na vracanie.

 

A v okne oproti písaciemu stolu prší tak,

že všetci, čo nie sú básnikmi a pôjdu von,

budú potrebovať dáždnik, aby nezmokli až pod kožu,

a tí, čo nimi sú, alebo boli, báseň.

Nevyhnutne báseň, aj keď ostanú dnu.

Ale básne sú ako vtáci:

čím nástojčivejšie, hlasnejšie ich zvolávate,

tým ďalej odletia.

 

Na jeseň ochoriem vždy na jeseň…

A možno som chorobu zdedil po matke,

ako jedinú vzácnosť, klenot starého rodu,

mala aj odborný názov, ja som ešte u lekára nebol,

načo, ani najkrajšie latinské epiteton ornans

tohto stavu nahovno by mi neumožnilo cítiť sa lepšie.

 

Po otcovi to nemám, otec bol bojovník.

Len z času na čas prišiel domov s výrazom človeka,

ktorý sa márne pokúšal obesiť na vlastnej kravate,

začal hovoriť o stave sveta,

pes zaskučal a zaliezol pod gauč,

rybky v akváriu sa obracali hore bruchom,

listy fikusu vädli, žltli a opadávali.

Dlho bol presvedčený, že pomáha budovať lepší, krajší svet.

Keď ho jedného dňa opustil navždy,

naozaj ho zanechal krajší.

O jeden neúspešný pokus.

 

Bolo to dávno, bola to jar,

milenci sa vodili za ruky a za nosy

a ja som požiadal kamaráta, lekárnikova syna,

aby mi obstaral jed.

Nosil som ho potom v striebornej dózičke vo vrecku vesty,

ako sa patrí na mladého muža,

ktorého život prestal baviť o čosi skôr,

ako ho naozaj začal žiť.

Alebo… práve to bol jeho začiatok?

 

Človeku, ktorého život je ohrozený,

dáva aký-taký pocit istoty zbraň.

Mne dával pocit istoty, že ma nebude ohrozovať život, jed.

A jedného dňa, pripomínajúceho dnešný,

som si ho nasypal do úst a zapil pohárom vína.

Smrť mala nastať okamžite.

 

Čakám na ňu dodnes.

 

Čakám na ňu dodnes,

lebo, ako som sa neskôr dozvedel,

našiel dózičku s bielym,

po mandliach voňajúcim práškom otec

a s prozreteľnosťou jemu vlastnou ho vymenil

za sódu bikarbónu.

Možno sa čudovať,

že onen bezpochyby osudový okamih

vyvrcholil mohutným grgnutím?

 

Často som potom uvažoval o tom,

ako sa môže vydariť život človeku,

ktorému sa nevydarila ani smrť.

Veď takému sa môže vydariť nanajvýš ako gag.

 

Uvažoval som aj o tom, akú zodpovednosť nesie za život,

do ktorého rozhodujúcim spôsobom vstupujú iní,

o miere tej zodpovednosti.

Ostal som žiť, prijal kompromis,

tú tichú dohodu oboch strán o vzájomnej porážke,

ktorá sa dodatočne, podľa možností za zvuku fanfár,

vyhlási za všeobecné víťazstvo. Rozumu, samozrejme…

Už asi nikdy nebudem schopný samovraždy

ako extrémnej formy sebakritiky.

 

Od onoho odgrgnutia

som sa už nepokúšal ukončiť svoj život

vlastným pričinením a naraz,

zoznámil som sa s inou metódou,

omnoho rozšírenejšou a populárnou,

nespočetnekrát vyskúšanou,

zakaždým so stopercentným úspechom:

vlastným pričinením, ale postupne.

 

Zmenil som sa.

Aj môj vzťah k smrti sa zmenil:

beriem ju vážne, ale nie smrteľne.

Nikdy som jej nezabudol, ako mi dala odgrgnúť.

Ak raz príde a užije,

čo som vo svojej veste prichystal pre ňu,

odgrgne si ona.

 

…keď vypriahneš koňa, čo celý život ťahal,

nebude sa tešiť z voľnosti a skackať ako žriebä,

nebude ju považovať za slobodu,

ale pôjde pomalým krokom ďalej

a bude sa jednostaj obracať:

kde je môj voz,

kde je môj voz?

 

Kde je môj voz?

Ako a čím pohnúť tú rozvŕzganú káru mozgu

s uvoľnenými, vydratými kolieskami?

Voľakedy ma náramne ubíjalo vedomie, že nikdy,

nikdy neprekročím svoj tieň.

A teraz?

Teraz by som neviem čo dal za to,

keby som aspoň dáky vrhol.

 

Nie, v takýto deň je lepšie práci neškodiť…

…vrátiť sa nazad do postele, otvoriť knihu,

niektorú z tých milovaných kníh, zahĺbiť sa

do príbehu, a tak zabudnúť na vlastný,

ale práve v deň, ako je dnešný, mi na to chýba odvaha,

bolo by to ako tvoriť album s fotografiami drahých,

no už navždy neprítomných tvárí,

otvoriť ju ako spomienku, ranu, nie, na to nemám odvahu,

beztak som ubolený už dosť…

 

Dosť!

Napadá mi, či som už druhý (alebo tretí?) týždeň

zanedbal svoj pravidelný telocvik a jogging.

Činky dnes vôbec neprichádzajú do úvahy, načo aj…

veď cigareta, keď ju dvíham k ústam, váži najmenej

päťdesiat kíl

a odpaľujem si jednu od druhej.

Ale zabehať by som si mohol!

Zabehať by som si mohol: sused vo vedľajšom dome

dorába víno.

Aj sused o desať domov obďaleč dorába víno.

Jedno horšie ako druhé, ale keď je zle, čert aj muchy žerie.

A keď niet múch, uspokojí sa aj s roztočmi.

Roztočme to teda!

 

V zdravom tele zdravý duch.

Stáročia prežila tá skvelá, múdra veta, aj ja jej verím.

Na kraj sveta by som zabehol za zdravím svojho ducha,

ale momentálne, vzhľadom na hustý dážď,

dám prednosť šprintu pred maratónom.

 

Tu, pod lesom, kde bývam a zvyčajne zrána behávam,

stretávam mnohých, čo robia to isté:

veria, že v zdravom tele skutočne prebýva zdravý duch,

a tak joggujú, joggujú, aby boli fit.

Míňame sa, osamelí bežci na konci s dychom,

oči vypúlené, črty strhané, úbory prepotené, ale sme fit,

lebo vytrvalým behom sa vytvára v tele endorfín

a ten, ako je známe, spôsobuje úľavu, eufóriu,

samé plus pocity, a tak križujeme les hore-dolu

za svojou pravidelnou dávkou endorfínu,

v oklamanom tele oklamaný duch, veverička v kolese.

 

Veverička v kolese, o kúsok vyššie,

aby ho mohla dosiahnuť, a tak sa naučila koleso roztáčať, orech.

A ona sa naučí roztáčať, potom dajú orech vyššie,

ale ona už koleso roztáčať bude,

aj keď ho nedočiahne, bude ho roztáčať,

už ani orech netreba,

kilometre nabehá, nehýbuc sa z miesta,

orech zabudnutý, všetko zabudnuté,

na ničom nezáleží, len na endorfíne záleží,

endorfíne, ktorý sa stal kolesom, človeče v kolese.

 

Situácie sa opakujú, človeče v kolese.

Pred rokmi, jedného leta, som mal pocit,

že mi svalstvo odpadáva od kostí,

ešte hlt chľastu a knôt v hlave zhasne navždy,

povedal som si: dosť, handra, bojuj!

Vyšiel som do záhrady, začal trieskať

do pästiarskeho vreca,

dodnes neviem, či som ten nápad z vreca vytrieskal,

alebo tlel vo mne už dávno

a v tej chvíli ma prinútil vstať a začať mlátiť do vreca,

ale náhle tu bol ako v prudkom svetle magnézia —

dej hry aj s názvom V ringu, aj s postavami,

len si sadnúť za písací stôl a búchať do stroja ako do vreca,

byť nimi.

 

Vždy som potreboval hrať…

Od detských hier na zbojníkov a žandárov, pričom,

ktovie prečo,

som za každú cenu chcel byť zbojníkom,

až po tuto hru, akiste poslednú v mojom živote,

pričom, ktovie prečo, chcem byť za každú cenu

spisovateľom.

 

Ktovie prečo?

Rečnícka otázka.

Veď je to iba spôsob, ako sa ďalej hrať.

Zotrvať v detstve, dať identitu zbojníkom

a žandárom na čas hry, a tak sa zbaviť vlastnej.

A potom, opäť na krátky čas, vrátiť sa

do vlastnej, bohatšej o tie cudzie… na príliš krátky čas.

A to je ten problém, veverička v kolese.

 

Na jeseň ochoriem vždy na jeseň…

aj tento dom sa zmení na kryptu,

dom, po ktorom teraz chodím ako duch bez štipky ducha,

s pohárom chľastu v ruke,

v župane ušitom na pradávny spôsob,

aj tento dom je len kulisou hry a náhle nemám part…

A to náhle trvá už pridlho, vyzerá ako doživotne,

vyzerá celkom ako skutočnosť,

a tak sa jej pokúšam ujsť v hre na samého seba,

lebo nevedieť sa pohybovať v skutočnosti — to je môj part.

To je môj part?

Tam stáť, v starom zrkadle, ktorého vrchnú časť tvorí štuka s hlavou harlekýna,

zíza dolu z bohatých ornamentov,

tam stať ako pajác v tom smiešnom, divadelnom úbore,

s tvárou dokrčenou ako odkaz ešte raz vytiahnutý z koša,

s pohárom mizerného chľastu v ruke,

chľastu, ktorý ma vypíja?

Situácie sa opakujú, človeče v kolese,

len síl šliapať akosi ubúda.

 

Aké ťažké je starnúť!

Aké ťažké je starnúť pre niekoho, kto nikdy nebol dospelý,

a uvedomiť si, že večnosť si utiera život do rukáva.

Ako by bol len kvapkou z jej nosa.

 

Je to vekom vyskúšaný, uvážlivý a rozvážny mozog,

ktorý pomáha znášať starobu, alebo iba neschopnosť

vzbury? Rezignácia na vzburu

i proti stavu neschopnosti vzbury,

ktorá býva výsadou nenásytnej mladosti?

Teda prevaha rozumu, ako si navrávajú, aby sa utešili tí,

čo už podľahli, alebo iba prostý nedostatok energie?

Nie je rovnako pochabé a márnomyseľné zakladať si na takom rozume

ako sa hrdiť revoltou, v ktorej absentuje?

 

Mám rád tento dom, jeho atmosféru dávnych, minulých čias,

každý kus nábytku, obraz či sochu,

zariaďoval som si ho ako útočisko

pred všetkým neprijateľným

a nepriateľským, čo doliehalo zvonka,

zariaďoval som si ho ako tichý, nemilitantný protest,

ako prejav dištancu od tejto epochy šerbľov z umelej hmoty

a milióntych výrobkov kadečoho, pamätlivý otcovho

neúspešného pokusu,

a zariaďoval som si ho aj ako súčasť svojej nezávislosti,

o ktorej som sa domnieval, že je predsieňou slobody,

ale našiel som slobodu namiesto slobody a nezávislosti

a v samote inú závislosť, závislosť od neho, od tohto domu,

lebo už nikdy nebudem mať dosť síl uskutočniť zamýšľané:

raz všetko predať, všetko zanechať, vysťahovať sa za

slnkom,

na juh, do niektorej z krajín,

kde neprší, ako by zhora šťali na plech,

stal som sa jeho zajatcom,

ako sa vždy stávame rukojemníkmi toho,

čo pripútame k sebe, alebo k čomu sa pripútame my,

či sú to ľudia, veci alebo myšlienky,

a teraz, keď je už neskoro,

s istotou viem, že duch túžiaci po slobode a nezávislosti

by nikdy nemal vyhľadávať pevné zväzky s hocičím,

ba ani len s myšlienkou na slobodu,

a tobôž nie ich budovať, že slobodný duch by mal… teraz sa smejem.

 

…teraz sa smejem, lebo slobodný duch,

ktorého činnosť či nečinnosť ovplyvňuje funkcia žliaz,

majiteľ žliaz, čo fungujú ovplyvnené tým,

či zhora štia na plech alebo nie,

to je čosi naozaj smiešne a veta

„slobodný človek“ je holý paradox,

 

tak, holý paradox, lebo si možno vybudovať nezávislosť

od majetku,

mestskej hromadnej dopravy,

režimu či kúpeľnej sezóny,

lásky žien, od kadečoho možného,

len nie od svojho tela,

toho jediného príbytku, prvej a poslednej inštancie ducha.

 

Niet spôsobu, ako ujsť zo slučky,

je len spôsob, ako si ju neuvedomovať:

neuvedomiť si ju vôbec,

alebo ju začať považovať za kravatu,

kravatu ako doplnok vyzdvihujúci celkovú eleganciu nášho

bytia.

 

Slová sú v exile, stojí v knihe Zóhar.

Znamená to odísť za slovami do exilu.

Také jednoduché je to?

Nie, také zložité.

 

Dlho mi trvalo, kým som ťa pochopil, strýčko Jodok.

Svet, ako si vravieval svojím neopakovateľným spôsobom

ku sklonku svojho života i mozgu,

sa skladá z jednoduchých vecí,

z jednoduchých vecí a našich siahodlhých,

najmä však nepresných komentárov k nim,

 

lebo vnímanie je povrchné, myslenie približné

a reč úmerne k tomu slepecky habkavo šmátra

medzi rozostupujúcimi sa múrmi významov,

fičí a zateká pomedzi kvádre

veľkolepých filozofických systémov

i veľkohubých ideológií,

všetko zvetráva k jednoduchosti zrnka piesku,

rúca sa ako hajzlík z karát

a nové vzniká z toho istého materiálu,

akoby sa aj prsty Nemohúceho museli jednostaj hrať,

na tomto svete medzi Wittgensteinom a Frankensteinom,

kde to, čo by rozumu azda mohlo pomôcť,

stojí beztak za jeho hranicami.

 

Na jeseň ochoriem vždy na jeseň.

Ale v dňoch prežiarených slnkom sa mi raz zazdalo,

že mám kľúč k tým jednoduchým veciam

a vďaka slnku až tak netrpím vedomím,

že neviem, za ktorými dverami sú.

Zazdalo sa mi,

že potrebujem čoraz menej slov, aby som čosi povedal.

 

A čo tak prestať používať slová?

Nebude tým povedané všetko?

 

Na počiatku vraj bolo slovo.

Čo ak je na konci mlčanie,

veľavravné mlčanie, obsiahnuté v jedinom,

magickom a zdanlivo nezmyselnom slove

jodok?

 

Jodok…

Všetko ostatné sú iba kecy.

 

 

Z povídkového triptychu Denník nebožtíka, 2001