Ten byt jako by vedl dokola — z chodby do něj vedou dvoje protilehlé dveře. A dům, v němž se nachází, stojí v Praze na Škroupově náměstí, jež má tvar dokonalého kruhu. Ještě než začneme hovořit, provádí mě překladatelka a spisovatelka Vlasta Dufková všemi zákoutími. V jednom pokoji plném knih a světla sedí u psacího stolu její jednadevadesátiletá maminka. „Ten jediný si na mě vzpomněl,“ říká paní s bílými vlasy. Má na mysli Jiřího Cieslara, který v předmluvě ke sbírce Vlasty Dufkové vzpomíná také na ni, její matku, jak kdysi po rozlehlém žižkovském bytě-labyrintu chodila v obrozenské zástěře. Tři generace, které tu nyní bydlí, i to je jen další kruh kolem Vlasty Dufkové…
Vlasta Dufková, foto Jan Němec
Když Jiří Cieslar v předmluvě k vaší sbírce Čistec tento byt evokuje, působí to trochu, jako když Gabriel García Márquez popisuje dům v Macondu: široká rodina, tajemné místnosti, zákoutí, zvířata, prý i vodotrysk… Je to stále ten stejný byt jako v sedmdesátých letech, nebo ne?
Je a není… Jako to náměstíčko, „kulaté jako podle pravítka“, jak někdo z nás dětí napsal do slohové práce, nejspíš já, ostatní jsou inženýři a profesoři. Rozešli jsme se, od Jižního Města přes Středohoří po Mexiko, a já se po létech zase obloukem vrátila sem, jenže těsně vedle, k dětství mám přes chodbu a přes vlastní děti. A vodotrysk jsem si v třiadvaceti přála k promoci, tedy hodinky s vodotryskem bez hodinek. Byly v něm oblázky a barevné střepy, pocestní do něj házeli drobné, kočka z něho pila… Ty hliníkové desetníky obrostly vodním kamenem a rozpadly se v prach, vodotrysk se zanesl… Moje dnešní knihovny i postel pod nebesy udělal vlastnoručně můj muž.
Nejen s Jiřím Cieslarem, ale třeba také s Václavem Jamkem jste se potkali po roce 1968 na filozofické fakultě. Jak jste se seznámili?
S Jiřím jsme se od vidění znali už ze střední školy, než mě poslali do Francie, Václava jsem letmo potkala zase tam, ale sešli jsme se až u Černého na komparatistice, kam oni chodili a já docházela a chtěla přestoupit, jenže než jsem to stihla, musel odejít Václav Černý, komparatistiku zrušili a já zůstala na portugalštině. Kamarádi se rozprchli po různých oborech, takže jsem pak chodila s filmovou vědou na projekce, Vašek začal dělat psychologii, přítelkyně Mireia Ryšková, která je dnes docentkou na teologii, šla na dějiny umění, anglistka Olga Špilarová přešla na etnografii — a za čas jsme se až na Jiřího Cieslara všichni sešli v Odeonu, a k tomu ještě další, jako Jiří Pelán (rovněž komparatista) a jeho žena kunsthistorička Anita a taky anglista Jiří Josek, ti byli o rok výš, a pak ještě nordista Zbyněk Černík a rumunista Jiří Našinec, další předobří kamarádi z ročníku…
Je to až k neuvěření, kolik nás bylo v tom jediném ročníku, co šel na fakultu na podzim 1969, a kolik jsme toho spolu odžili. A to nemluvím zdaleka o všech, ani o tom, že k Černému byly zapsané ještě dvě čerstvé absolventky FF Nina Vangeli a Daniela Hodrová, ta přišla po zavření komparatistiky do Odeonu jako první z nás. Pro mě je z dnešního pohledu čas fakulty spíše než pominutelná výuka na romanistice jeden velký pohyblivý svátek paralelního mimoškolního vzdělávání v rámci osobních přátelství — přitom jsme se všelijak plácali pod tím dusným příkrovem, na který nešlo zapomenout, normalizace byla jako nikdy nekončící inverzní počasí. Dnes se kruh uzavřel podle pravítka, když jsme se v užší sestavě sešli zase na fakultě.
Vraťme se tedy ještě před inverzi. Vy jste se na francouzštinu dostala snadno, protože jste předtím dva roky studovala v Saint-Germain-en-Laye. Jak jste se tam ocitla?
To byl stipendijní program na základě celostátního konkursu, který fungoval za první republiky, pak po válce do února 1948 a koncem šedesátých let byl zase do začátku sedmdesátých let obnoven. Masaryk a hlavně Beneš byli silně frankofilní a vyjednali, že každý rok bude ve Francii studovat několik desítek Čechoslováků. Dvanáct chlapců bylo každoročně v Dijonu, kde vystudoval Beneš, dvanáct v Nîmes, rodišti historika Ernesta Denise, a tucet děvčat v Saint-Germain, kde byla v rámci Versailleské smlouvy podepsána samostatnost Československa. Mezi dijonské maturanty patří mj. Václav Černý, Jiří Voskovec nebo Čestmír Císař, Václav Jamek a také Zdeněk Troška nebo Václav Junek. Mimochodem v Dijonu a Nîmes české sekce zase už — pořád ještě — existují.
Jaké to pro vás bylo ocitnout se v šestnácti letech sama v cizí zemi?
Mně se tam vůbec nechtělo, žila jsem tu v takových mikrokosmech štěstí, chodila jsem do sochařsko-keramického kroužku, z něhož se vyvinul Klub přátel výtvarného umění, pod hlavičkou Domu pionýrů a mládeže se tam pořádaly třeba přednášky Arsena Pohribného o moderním umění s nádhernými dokumentárními filmy, zapůjčenými z francouzské ambasády, ale také jsme putovali třeba po Moravě nebo po zbylých lidových hrnčírnách na Slovensku a kopali v Mikulčicích. Doma jsem měla dva bratry a sestru a široké rodinné zázemí, takže jsem se vlastně permanentně koupala v ovzduší samozřejmé lásky, kam patří i platonické milostné soužení, tohle všechno je strašně těžké zachytit v dějepisném pohledu: v každém případě tehdy čas nestál, stagnovat začal až v normalizaci.
Ale to určitě nestál ani ve Francii…
To jistě ne, ale v lyceu jsem se najednou ocitla v jiném světě, ve světě rozumu a disciplíny, kdepak česká představa mušketýrské Francie… Bylo to v každém případě formativní období, a že jsem se vnitřně vzpírala hodně… Z hlediska mého dalšího vzdělání to samozřejmě bylo určující, ale na republikánsky klášterní podmínky jsem nebyla připravená. Navíc to byla čistě dívčí škola, jeden týden jsme všechny chodily ve světle modrých pláštích, další to byly růžové kostičky na bílém podkladu, od primy po maturitu, tedy do osmnácti. Mladší dívky spaly ve společných „dormitářích“, my starší jsme obývaly takové kóje, ale to jen večer, protože ve Francii už školáci trávili velkou část dne v učebnách a pak ve studovnách, i kdyby si tam měli číst nebo štrikovat. Proti tomu jsme se vzbouřily: když už tam ty pokojíčky máme, chceme se učit v nich. Jenže to byl problém, protože prostory se vytápěly střídavě, takže přes den naše kóje vymrzaly. Ale stejně jsme se radši balily do svetrů a dek, jen abychom se mohly učit v soukromí — doma jsme v tomto ohledu měly mnohem víc volnosti a vůbec liberálnější výchovu. Svoboda přístupu k vědění, kterou jsme ocenily později, šla ruku v ruce s tvrdým podřízením řádu. Ten se ostatně začal brzy uvolňovat také ve Francii…
Prožila jste ve Francii i revoluční rok 1968. Jak na něj vzpomínáte?
Bouře začaly na vysokých školách a postupně to vypadalo skoro na občanskou válku. Pro nás dvanáct dívek a k tomu čtyřiadvacet dijoňáků vyslali z Prahy zvláštní autobus, abychom se za několikatýdenní generální stávky vůbec dostali domů. Naše střední škola byla dvacet kilometrů od Paříže, v bohatém rezidenčním prostředí, a navíc jsme měly velmi liberální paní ředitelku, která se přidala na stranu studentů a veškeré diskuse na půdě lycea zaštítila, takže odbojné studentky neměly důvod, ale ani záminku k násilnému obsazení školy, jak tomu bylo jinde. Ale debat se neúčastnily zdaleka všechny, jakmile se přestalo učit, část dívenek dokonce odjela s rodiči někam na Riviéru, než se to v Paříži uklidní… A do bezpečí domova nebo na prázdniny s sebou vzaly i Češky nebo Slovenky, se kterými se kamarádily. V lyceu jsme zůstaly tři nebo snad čtyři. Tedy já jsem bydlela u kamarádky revolucionářky a denně jsem do školy docházela. Tohle byla zas škola politiky, protože jsem při vší své naivitě viděla, nakolik některé upřímně míněné požadavky směřují tam, kde už jsem to znala a věděla, že to není úplně to pravé, a přesto tohle bylo nesdělitelné, každý si zkrátka musí svoje nemoci a první lásky prožít sám. Ty bohaté dívky třeba tehdy poprvé slyšely souvisle inteligentně mluvit své dělnické vrstevníky a byly z toho úplně vedle: u nás se všichni mají šanci sejít přinejmenším v hospodě, ale v zemi Revoluce se společenské vrstvy takhle moc nepotkávají. Takže jsem si připadala podivně — dějinně — stará, i když jsem ještě nic neprožila. Podobný pocit jsem pak zažila v listopadu 1989.
Pražské jaro jste tedy prožila napůl ve Francii a napůl v Praze? Vnímala jste nějakou souvislost mezi těmi dvěma hnutími?
Ne, v Praze jsem tehdy nebyla, tamní jaro jsem znala jen z novin, které nám chodily z domova, a pak o prázdninách jsem si naplno zažila srpen. Myslím, že ta hnutí byla dost mimoběžná, nebo spíš každá strana viděla v té druhé to, co si z toho přála nebo dokázala vidět. Pro mne třeba bylo krušné, že Paříž na podzim 1968 žila ruskou módou a odevšad bylo slyšet „Kazačok“, zatímco já jsem v sobě úplně zakousla ruštinu, kterou jsem perfektně vládla a milovala ji.
Nakonec jsem z Francie utekla rok před koncem stipendia, radši jsem dřív odmaturovala, když to jinak nešlo. Utíkala jsem trochu, aby mě Francie nakonec neuhranula a já nepřišla o psaní v češtině. Jenže svůj mytický předsrpnový pražský svět jsem stejně nedohonila, takže jsem pak dost dlouho plápolala v území nikoho, než to překlenulo překládání. Ale to hlavní mi zlopověstná Francie stačila předat.
A to je?
Hlavně francouzština, ten závratně propracovaný jemný systém, v kterém mě naučili uspořádaně myslet. Když se to zkombinuje s českou pozitivistickou šíří a na druhé straně pocitovou lyrikou, výsledek může být lepší než jen ryzí francouzská forma, která pod vnějškovou dokonalostí abstrakce taky občas může skrývat nafouknuté nic. Často jsem Francouzů měla plné zuby, ale když jsem je přijala, je to už navždycky, jako když se zamilujete do muže, který není váš typ a máte k němu spoustu výhrad, protože pak ho milujete s tím vším a tomu navzdory.
Pod krustou vře láva
Dnes jste známa především jako překladatelka z portugalštiny, specialistka na Guimarãese Rosu, k němuž se ještě dostaneme. V devadesátých letech jste se ale ještě věnovala také francouzštině. Jaké bylo například vaše překladatelské setkání s Albertem Camusem?
V polovině devadesátých let jsem přešla z končícího starého Odeonu do Mladé fronty. Kolegyně Šárka Grauová si tehdy cestou z Paříže v letadle přečetla v novinách, že právě vychází Camusův poslední, již nedokončený román První člověk. Překlad knihy jsem zadala Kateřině Vinšové a při redakci jsem si v závěrečné části, která zůstala jen v náčrtu, uvědomila, že Camusovi právě v tom torzu zvláštně rozumím, jako by mi vyhovovalo být interpretkou zámlk, jako když najdete pár archeologických střepů a na to, abyste je přesně umístil, potřebujete vidět pomyslný džbán. To už jsem v nakladatelství našla podporu pro pokračování camusovské řady vydáním Zápisníků a umínila jsem si, že třetí díl ze závěru autorova života přeložím sama. Jenže nakonec to z různých důvodů dopadlo tak, že jsem narychlo překládala i první díl a druhý dotahovala, a později jsem ještě dělala pro Hynka svazeček esejů Léto.
Co vás na Camusovi přitahuje?
Za ta léta soužití jsme se s Camusem hodně sblížili, fascinuje mě jeho neochvějná mravní poctivost a spisovatelská cudnost, v jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem zahlédla hranice jeho talentu, a právě pro tu hrdou poctivost chudého alžírského kluka, který na sobě celoživotně duchovně pracoval, mi to vůbec nevadí, vím, že jsou nepochybně autoři geniálnější, ale tenhle je větší právě v tom, jak se svou hřivnou naložil a jak se doživotně nepřestal tázat. Tuším, že v životě bychom se nejspíš nesešli na stejných vlnách, ale na nějakých inteligenčních vibracích nemáme problém se dohodnout beze slov, i když právě slova je třeba překládat. Díky němu jsem navíc zjistila, jakou intelektuální rozkoš mi působí překládání klasicky oproštěných vět jako z kamene, pod jejichž krustou vře uspaná láva. A to mě vždycky fascinoval romantismus a severské mlhy!
Vy jste dokonce navrhla nové čtení nejasné pasáže v jedné Camusově básni. Oč šlo?
Já ani jinou jeho báseň neznám a tahle očividně parafrázuje Éluardovu „Svobodu“ z perspektivy padesátých let, to bylo jasné hned, ale vzhledem k tomu, že v této části Zápisníků už jde o rukopis bez autorského strojopisu, odvažuji se předpokládat, že jedno ne zcela jasné jméno bylo při přepisu přečteno špatně a že jde s velkou pravděpodobností o Záviše Kalandru nebo přinejmenším o narážku na něj. Camus se o jeho proces živě zajímal, psal o Kalandrovi v Člověku revoltujícím a inicioval ještě s dalšími petici na jeho obranu, kterou Éluard — Kalandrův meziválečný přítel surrealista — odmítl podepsat. Což se zase promítlo do jedné básně Paula Celana. Svoje čtení obého jsem svého času nabídla v týdeníku A2, a kdybych se nebyla dala přetáhnout k lusitanistům, ještě bych možná v této optice promyslela Camusův Pád.
V tiráži jsem si povšiml, že jste tehdy dělala také redakci pozoruhodné knize Dobro, mez a rovnováha Simone Weilové…
Ano, šlo o dlouho odkládaný svazeček textů této francouzské matematičky a filozofky, který během pražského jara nestihla vydat Eva Formánková, a teď bylo potřeba jeho překlad dotáhnout — významně se na tom podílela také Jitka Hamzová. Měla jsem tehdy pocit, že mi někdo naschvál klade na stůl knihy, které bych si při své lenosti ani nepřečetla, a takhle jsem je musela přemyslet v kolaci s originálem a ještě přečíst v korekturách a shrnout v textu na záložku. Shodou okolností totiž Weilovou u Gallimarda po válce doporučil k vydání lektor tohoto nakladatelství jménem Albert Camus.
Camus a Weilová jsou přitom dost rozdílné typy autorů, třebaže oba dokáží uhranout ve dvou řádcích… Souhlasíte?
Je to zvláštní: Camus a Weilová jsou si do určitého bodu blízcí, ale pak se vydají každý jinou cestou, i když v něčem zas ne tak odlišnou. A ten bod je: Bože, proč jsi mě opustil. Pro Camuse to znamená, že se podle toho musíme na světě bez Boha zařídit a převzít za svůj důstojný život plnou odpovědnost. Weilová z toho vyvozuje existenci Boží — a navíc říká: víc důkazů nebude. Moment, kdy Kristus na kříži říká ona slova, je pro ni nejvyšším, jediným a dostatečným důkazem Boží lásky. Její víra je tedy strašně nesnadná. Vrcholem Boží lásky k člověku je, že Bůh na sebe vzal lidský úděl, jenže člověk má paradoxně něco, čím božský rozměr přesahuje a co Bůh jakožto absolutní dobro už z definice nemůže poznat aktivně, totiž zlo, a jediná cesta k poznání zla pro něho je tedy trpná, pasivní, tj. zlo podstoupené jako utrpení, pašije. A vůbec nejhorší zakoušené zlo je, když si člověk myslí, že ho Bůh opustil. Jinak řečeno, teprve když Kristus — tedy Bůh — na kříži pocítí, co to je, ztratit naději v Boha, pozná, co je být člověkem. V důsledku z toho také pro Weilovou plyne maximálně odpovědný vztah k životu, to její poněkud heretické křesťanství se obejde dokonce i bez křtu.
Bašta kontrarevoluce
Do Mladé fronty jste přišla až po rozpadu Odeonu. Jak vypadalo tohle nakladatelství v době normalizace?
Byla to zvláštní enkláva šťastného duševního života. Nechci tvrdit, že šlo o nejlepší z možných světů, ale co se té doby týče, nejlepší možný svět to v jistém smyslu byl. Vznikl v padesátých letech jako Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU), po čase se oddělil Supraphon jako hudební vydavatelství (tam přešli třeba Lubomír Dorůžka nebo Herberta Masaryková) a zbylo jen SNKLU, později přejmenované na Odeon. Naše generace nastoupila v polovině sedmdesátých let, už po emigraci Josefa Škvoreckého a dalších i po nuceném odchodu legendárního Jana Řezáče — komunisty a surrealisty, který kolem sebe svého času shromáždil skupinu stejně nadšených mladých redaktorů a spolupracovníků (my jsme se ještě stali kolegy Evy Kondrysové, Jarmily Fialové, Evy Pilařové, Vlasty Dvořáčkové, Ludmily Duškové, Boženy Kosekové, Marie Zábranové a dalších) a pod jehož vedením vznikla řada významných edic i časopis Světová literatura. Ale v redakci odjakživa fungovala také neméně významná složka nestranická, svým založením komparatistická a zasažená poválečným pedagogickým působením Václava Černého. Vedle už legendárního Miloslava Žiliny odváděli neméně záslužnou práci také naši kolegové Jan Binder, Eduard Hodoušek nebo Alena Hartmanová, Vladimír Justl vládl české oblasti a především spisům Vladimíra Holana… Lépe se zastavit, protože výčet by byl hodně dlouhý a něčí opomenutí nespravedlivé. A to jsem se nezmínila o redakci výtvarného umění, kde se koncipovaly nejen edice a ediční řady, ale vytvářely se často i ideové projekty knih (které ovšem autorský zákon nechránil, takže nakladatel neměl právo na copyright) a v každém případě pod rukama redaktorů původní kunsthistorická díla dostávala definitivní tvar.
Čím bylo prostředí Odeonu specifické?
V této „baště kontrarevoluce“ šedesátých let paradoxně zůstala převážná část redakce. V srpnu 1968 totiž téměř všichni odeonští komunisté na protest proti okupaci vystoupili ze strany, a byli tedy administrativně vyškrtnuti ještě před pozdějšími čistkami. A protože vyškrtnuté už nešlo exemplárně vyloučit, byli na tom paradoxně o mnoho lépe než řada méně odbojných, dotkla se jich sice různá profesní omezení, ale nepřišli o takřka anonymní a vysoce profesionální práci kvalifikovaných dělníků kultury. Nestraníků se prověrky nedotkly vůbec — další paradox. A tato starší generace s pamětí se v Odeonu potkala s námi, kteří jsme nebyli dost prověření na to, abychom zůstali na univerzitě, ale — neméně paradoxně — jsme začali spolupůsobit na to, co bude vycházet, když už o tom, co vycházet nebude, rozhodovali jiní. Na půdě Odeonu se stýkali ti nejlepší z oficiální kultury s těmi, kteří si museli půjčovat jména, ale publikovali. A o tom, komu se zadá například napsání doslovu, rozhodoval v první instanci redaktor, takže neviděl-li patřičnou kvalitu v Praze ani v Brně, byl s to oslovit slovutného pana profesora z Bratislavy. Ale aby k takto svobodnému jednání v řetězech dospěl, musel se stát učedníkem ústně předávaného vědění a umění ne nutně nedůstojných úskoků a elegantních lstí, stal se spoluuživatelem sítě cenných kontaktů, mezi nimiž byli odborníci k spravedlivému posouzení knihy či edičního návrhu, ale také lektoři opatření patřičnou politickou kvalifikací a současně ochotou takový projekt svou autoritou zaštítit. Takový boj odspodu, z nejnižšího patra nakladatelské dřiny, kterou nemohl dělat každý, takže se odtamtud zřídka mohlo spadnout ještě níž, byla docela zákeřná partyzánská válka.
Kapitola sama pro sebe je působení předlistopadového stranického ředitele, který sice naší práci příliš nerozuměl, ale například nedopustil, aby se v podniku musela podepisovat Anticharta, ať už ho k tomu vedla pragmatická úvaha, že by tím pravděpodobně přišel o část pracovníků, nebo cokoli jiného: ostatně stejným způsobem údajně do redakce nepustil estébáky, kteří přišli za jedním naším kolegou. V každém případě díky němu nevím, jak bych se byla zachovala, i když vím, co bych si přála. Proto jsem taky strašně opatrná v souzení druhých, kteří stejné štěstí neměli.
V čem byla redakční práce v Odeonu odlišná oproti dnešní běžné nakladatelské praxi?
Ve všem. Počítačová revoluce je větší převrat než vynález knihtisku. Dnes redaktor pracuje až na vzácné výjimky vesměs externě a v úkolu a radí se s internetem, a pokud sedí v nakladatelství, má na starosti mnohem širší agendu, do níž většinou patří i právní korespondence, propagace a získávání dotací. V Odeonu bylo zhruba čtyřicet redaktorů, kteří se zabývali výhradně lektorováním, koncepční prací a redigováním, konkrétně v překladové oblasti to znamenalo, že soustavně mapovali každý na svém úseku a v mezích dobově omezených možností knižní novinky, lektorské výtisky sami četli nebo je dávali externě posoudit, v případě seriózního zájmu dokonce dvojmo. Ale také vymýšleli nové ediční řady nebo měli některé edice na starosti jako redigenti (já jsem takhle několik let řídila Soudobou světovou prózu), široké spektrum edic průběžně naplňovali konkrétním obsahem a po textové stránce každou knihu připravovali od a do zet včetně výběru překladatele a komentátora a napsání záložky.
Ale hlavně redakce žila individualisticky pospolu, každý mnich zalezlý ve své cele (ne tak docela, seděli vždycky nejmíň dva pohromadě), a přitom druhým na dosah, sporné věci se zásadně konzultovaly dveře od dveří a řešily se v dialogu. Tento osobní kontakt vám internet nikdy nenahradí. Redakce byla zvláštní společenství výrazných individualit, které se respektovaly, třebaže se samozřejmě ne každý s každým musel přátelit. Ale to by bylo na dlouhé povídání — takový redaktor konfrontující překlad s originálem větu po větě prostě vidí překladateli a autorovi do ledví trochu jako doktor a já si myslím, že existuje něco jako nepsaný etický kodex, taková redaktorská Hippokratova přísaha, že některé věci zůstanou mezi redaktorem a překladatelem a taky že autorovi se nesmí uškodit. Některé věci neredaktor nikdy nepochopí, takže redaktoři tak či onak patří k sobě.
Autor na život
Za překlad novely Burití Joãa Guimarãese Rosy jste před dvěma lety obdržela Jungmannovu cenu. Název pro brazilské vnitrozemí, sertão, kde se všechny Rosovy prózy odehrávají, jste však ponechala bez překladu. Co to vlastně sertão je?
To je v nejširším pojetí velice řídce obydlené brazilské vnitrozemí zasahující do území několika států, u Rosy jde o Minas Gerais. Ale pro něho se to slovo také rozkládá na ser-tão, doslova infinitiv existenciálního slovesa být a tolik, čili je to něco jako přemíra bytí, ale jindy se v tom dá číst i bytí tao a také pro toto čtení v Rosových prózách najdeme oporu. Je to okrsek intenzivně prožívaného bytí v jeho kladném i záporném pólu, stejně tak vnější jako zvnitřněný, způsob uvažování, vidění a také pravé místo poezie. Zkrátka slovo sertão je u Rosy tak mnohoznačné, že nemá adekvátní ekvivalent. Dílčí překlady si samozřejmě lze představit, nakonec stěžejní Rosovo dílo Grande sertão: veredas vyšlo jako Velká divočina: cesty a tu knihu lze číst i jako příběh z jakési jihoamerické obdoby Divokého západu, ale zároveň sertão na mnoho evropských čtenářů působí jako geniálně vymyšlená země, což není i je, protože u Rosy je obraz té velice konkrétní rodné krajiny z velké části stvořen z literatury.
Většina překladatelů dnes přivádí sertão za čtenářem nezměněné. Ale ono ani u Brazilců nemá přesné obrysy, dokonce jsem zaznamenala, jako by bylo vždycky ještě trochu dál, než člověk už je. V Rosově rodišti jsem se potkala s jedním vášnivým čtenářem bez zvláštního vzdělání a on mi najednou říká: Mě tuhle napadlo, jestli ten Rosa nemyslí sertão, jako se říká ser tão bonito — být tak krásný… Tak nevím, jestli se radovat, že interpreti mají pravdu, anebo si říct, že tenhle místní to poznal citem i bez teoretických nástrojů analýzy… A jeho syn lékař mu zase volal při první návštěvě Paříže: „Tati, to město je z Eiffelovky sertão.“ Takže Rosa si nevymýšlel a v tomhle smyslu je realista.
Vy jste jednou poznamenala, že překládáním Rosy se nikdo nemůže uživit. Překladatelé jsou placeni od normostrany a přeložit stránku z Rosy trvá dlouhé hodiny. V čem je překládání takového autora náročné?
To není autor na hodiny, ale na život. Já jsem se k němu tak trochu prožila. Od mého prvního k druhému hotovému překladu uběhlo čtvrt století a Burití jsem po létech dodělala s podporou fakultního výzkumného programu jako komentovaný překlad a předstupeň k disertaci. Velmi stručně řečeno, Rosa bývá srovnáván s pozdním Joycem, s prózou Finnegans wake, i když sám s tím nesouhlasil. V jeho díle se potkává velmi specifický regionalismus s metafyzickým rozměrem hluboce básnické prózy, příběhy vesměs z lidového prostředí jsou budovány na složitém půdoryse s esoterickými přesahy a umně pracují s intertextem z celé řady děl světové literatury a to vše je zakódováno do jazyka. Rosův jazyk, působící dojmem zvláštního dialektu, se sice inspiruje jazykem sertãa, kde do značné míry ustrnula archaická portugalština dovezená z Evropy a obohatila se o výrazy původu indiánského i afrického, ale Rosa svou řeč, „rosovštinu“, současně otvírá vlivu všech jazyků, které zná, a že jich přinejmenším pasivně zvládl ke dvaceti. Bývá považován za jazykového revolucionáře, ale sám se považuje za zpátečníka, protože svými neologismy míří vzad, nazpět ke zřídlu jazyka, a váží odtud slova, jejichž hudebnost vzácně souzní se sdělením — a tady vzdělaným interpretům naskočí pro změnu Mallarmé. To podivné zpátečnictví převrací zaběhaný jazyk vzhůru nohama a nově ho staví nejen lexikálně, ale také tvaroslovně a syntakticky, jeho psaní je navíc jakási generalizovaná paronomázie, takže se ten vytoužený „jazyk metafyziky“ musí v jiném jazyce odznovu stvořit a doufat, spíš možná věřit, že to je možné, navzdory tomu, že Logos není totéž co Verbum a to zase totéž co Slovo.
Nedávno českou televizí proběhl film Mutum natočený podle jedné Rosovy novely. Lze však autora, jako je Rosa, vůbec zfilmovat?
Já jsem ten film poprvé viděla před třemi lety na rosovské konferenci v Berlíně. Přišla jsem trochu pozdě, a tak jsem vešla rovnou do filmu i do sertãa. Příběh jsem znala z knihy, ale leccos bylo jinak: postavy měly jiná jména, prohodily si věk atd., a především se tam slova omezila na nejnutnější. Ale vůbec to nevadilo! To všechno, co se snažím dostat do překladu — hru s významy slov, sémy rozsévané po textu jako naklíčená semena, mluvící jména —, šlo ve filmu stranou. A přitom na to člověk fascinovaně hleděl, protože ten film literární předloze naprosto odpovídal. Ve své vlastní řeči, tj. v řeči obrazu, zachytil vše podstatné. To jsem si tenkrát uvědomila ještě před návštěvou Brazílie a tam si to pak potvrdila: prostě ta skutečnost tolik je, že je zázračná ve své obyčejnosti. Jenže nám, kteří už neumíme nebo prostě nemáme příležitost tolik být (ser tão), nám se to sdělení, jehož podstatou je sám život, musí vtělit do poezie se složitou škálou podprahových aluzí, intertextových odkazů a mytologických reminiscencí, abychom alespoň takto byli s to pocitově nahlédnout v jádru mytický rozměr té dennodenní skutečnosti.
Zmínila jste se, že jste sertão navštívila. Jak jste se tam cítila?
Jako doma. Ale ve skutečném sertãu jsem nebyla, jen jsem si z Belo Horizonte — to je hlavní město státu Minas Gerais, na Brazílii takové menší velkoměsto, asi tak čtyři a půl milionu obyvatel s aglomerací —, kde jsem byla na univerzitě, zajela na otočku do Rosova rodiště Cordisburga. Měla jsem v úmyslu ujít i pár kilometrů ke krápníkové jeskyni, která je součástí rosovské krajiny, jenže mě nenechali, jak jsem jednou promluvila s jedním, už mě předal dalšímu, a tak mě tam zavezli, koupila jsem si lístek a čekala na turisty, jenže přišel jen průvodce a toho jsem měla sama pro sebe. Říkala jsem mu, že si připadám jako anglická královna, mít jednu z největších krápníkových jeskyní na světě jenom pro sebe. A on mi s vážnou tváří řekl: Ale vy tady královna jste. A já jsem najednou byla. Vyložil mi, co měl za úkol, a ještě trochu svůj život a svůj náhled na ekologické změny na základě pozorování, a zeptal se, jestli se nezdržím do soboty, že s kamarády budou hrát, kytara ho totiž vyléčila z alkoholismu, a pak mě zase vyvedl na světlo boží a tam už na mě čekal autobus, který tam měl konečnou, a řidič s průvodčím se ke mně hlásili jako ke staré známé, protože už jsme spolu jeli z Belo Horizonte, a že jsem měla hlad a do odjezdu ještě čas, barman v restauraci, která měla sanitární den a zavřeno, mi s omluvou udělal jenom obložený toust. Ta královna, kterou jsem byla, byla tolik obyčejná jako vzduch, ale říkal mi ten průvodce, že teď už stačí odvolat se na jediného člověka z Cordisburga a všichni už budou vědět a udělají mi pomyšlení. Aspoň vím, že se tam můžu vždycky vrátit.
Jak vlastně Rosu vnímají místní?
Co vím, jsou strašně pyšní. Trochu jsem měla strach z toho, jak vyšívají citáty z jeho děl do různých deček a učí se zpaměti přednášet, co on psal inspirován lidovými vypravěči, ale ono se to zase ústrojně vrací do báje a já mám vlastně ráda i tenhle typ mýtu. Léto trávívám u Babiččina údolí, průvody poutníků tam chodí na místo, kde babička nebydlela, kde Viktorka neumřela, mýtus je tam silnější než skutečnost. Taky Rosa v tom domku s tatínkovým koloniálem jak z F. L. Věka bydlel jen chvilku a nábytek si pro muzeum zpětně vysnili, ale pak mi na zahrádce školačky hrdě přednesly kousek z Velké divočiny, a tak jsme tam v té Brazílii seděly na zahrádce a povídaly si, jak je u nás zima a sníh, ale taky pak jaro a barevný podzim — vždyť vám říkám, že jsem tam doma…
Nerada bych přišla o ty
V čem je hlavní rozdíl mezi Brazílií, která je skoro stejně velká jako Evropa, a Evropou?
Byla jsem mimo Evropu poprvé a jsem ráda, že jsem ji viděla z perspektivy návratu zpoza oceánu. Nad oceánem letíte málem celou noc, Africe se vyhnete, jenom přeletíte Kapverdy, a když zahlédnete pás pobřežních světel, říkáte si: už jsem doma. A to ne proto, že umíte portugalsky a Evropa z té strany začíná Portugalskem, ale protože jste zkrátka nad Evropou. A ona je tak malinká a titěrná a ve srovnání s Brazílií i sertãem je to taková zahrádkářská kolonie, kde na sebe sice sousedi často nevraží a pokřikují přes plot, ale vše je dávno kultivované, ochočené, přešlechtěné. Uvědomíte si, že umíráme a opravdu taky umřeme na smrtelné pseudoproblémy. V Brazílii vidíte skutečnou bídu, skutečnou kriminalitu, ale také skutečnou radost. Na filologii potkáváte nejen dívky, ale i krásné mladíky, kteří se vášnivě zabývají literaturou. Ve fakultní knihovně mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně a pořád tam někdo sedí, disertace mají špičkovou úroveň. To, co my dnes považujeme za zbytné a okoralé, je pro ně potřebné a čerstvé, všude cítíte, že je to mladá země a Evropa je stará. Jiná věc je, že univerzitní vzdělání zdaleka není dostupné všem, i když za posledních prezidentských mandátů se situace mění k lepšímu.
Alberta Camuse se jednou ptali, kterých deset slov je pro něj v životě nejdůležitějších. Víte, jak odpověděl. Ale která jsou ta vaše slova?
Pro mě je důležité, co je za slovy. Ale nerada bych přišla o ty.
Ptal se Jan Němec
PhDr. Vlasta Dufková (1951) maturovala v Paříži, poté studovala francouzštinu a portugalštinu na FF UK. Jako redaktorka překladové literatury pracovala v nakladatelstvích Odeon, Mladá fronta a Paseka, nyní působí jako odborná asistentka Ústavu románských jazyků FF UK se specializací na portugalskou a brazilskou literaturu. Vydala sbírku poezie Čistec (Torst, 1998) a prózu Bílé na bílém (Supinum) (Torst, 2000). Do češtiny přeložila mj. část díla Alberta Camuse (Zápisníky I, II [s Josefem Mlejnkem], III, Mladá fronta 1997, 1999, 2000; Léto, Hynek 1999) a Joãa Guimarãese Rosy (Burití, Torst 2008; Dál — dál a dál, Torst 2010). Za překlad Burití obdržela v roce 2009 Cenu Josefa Jungmanna.
