Myšlení o literatuře je svého druhu hra a kritikům v ní připadá specifická role. Jsou v pozici pěšáků na „šachovnici“, na níž se hraje o paměť kolektivu; jejich funkcí je spolu s ostatním čtenáři identifikovat hodnotu literárních děl a především ji jako první výslovně pojmenovat. Každý z kritiků chce být přitom nepochybně osobitý a jedinečný, zároveň ale jsou všichni součástí společného zápasu, a svou hru tedy musí hrát podle určitých pravidel. Některá z těchto pravidel jsou stabilní, neboť vyrůstají z povahy oboru, ba dokonce z archetypálních vzorců lidského myšlení a jednání. Jiná jsou svázána s konkrétní dobovou atmosférou a další jsou diktována charakterem a osobitostí zcela jedinečných jevů, k nimž se v danou chvíli vyjadřují.
Jan Balabán
Kritik je při formulaci svého názoru stavěn před určité úkoly, které musí víceméně plnit — jakým způsobem, to už je jeho volba a strategie. Zůstaneme-li v rovině kritického soudu o individuálním a právě vydaném díle, rozhodnutí napsat recenzi klade před každého kritika minimálně čtyři typy vzájemně souvisejících úkolů, s nimiž se musí — jako s možností a potenciálním „tahem“ — vyrovnat.
Prvním úkolem je podat základní informace, což zpravidla znamená seznámit adresáta s textem, jeho autorem a jeho genezí, jakož i s okolnostmi vydání knihy. Druhým kritikovým úkolem je uvést prezentované dílo do diachronního a synchronního kontextu, třetím úkolem adekvátně dílo popsat a charakterizovat. Čtvrtým úkolem je pak dílo zhodnotit: rozhodnout či spíše navrhnout, zda a jak by mělo zůstat v kolektivní paměti národní (či dokonce světové) literatury. Označil jsem tento úkol jako čtvrtý, současně je ale rovněž úkolem prvním, neboť hodnotový postoj, který kritik k dílu zaujme, může ovlivnit i způsob, jakým poté pojme ostatní úkoly.
První tři úkoly spojuje to, že předpokládají kritikovu věcnou zasvěcenost čili ukotvenost jeho promluvy v obecně sdílených sítích předporozumění. Úkol čtvrtý bývá naopak tradičně spjat s představou, že jde o záležitost čistě individuální: kritik se prezentuje jako ten, kdo dílo poměřuje především svým osobním a spontánním prožitkem četby jedinečného a neopakovatelného textu.
Zkušenost nám ovšem praví, že i tento kritikův individuálně motivovaný soud je vždy pevně vsazen do zmíněných sémantických sítí předporozumění, které čtenářský prožitek rozmanitým způsobem modifikují — ať již se tak děje v samotném průběhu nebo při zpětné racionalizaci a převodu do vhodných jazykových projevů. Naše recepce uměleckých děl je totiž vždy „předpojatá“, určená řadou nadosobních hodnotových instrukcí, které tu více, tu méně respektujeme, případně s nimi polemizujeme. K takovým signálům — kladné či záporné — hodnoty náleží autory užité žánry, témata, formy, postupy či motivy, tedy záležitosti poetické, které jsou vždy v danou chvíli nějak hodnotově označkovány. Patří k nim však rovněž záležitosti z perspektivy textu zcela „vnější“, například grafická úprava a ilustrace nebo jméno nakladatelství, případně prestiž edice. A navzdory touze strukturalistů a jejich následovníků od autorství díla abstrahovat, jedněmi z klíčových instrukcí pozitivně nebo negativně předurčujících naši recepci textu jsou také samo jméno autora, jeho „literární pověst“ a jeho životní osudy.
Smrt spisovatele
Začínám-li takto zeširoka, tak nepochybně proto, abych naznačil, že recepce Balabánova románu Zeptej se táty rozhodně nepatřila k těm řídkým případům, kdy se kritika opírala pouze a výhradně o individuální čtenářskou reflexi.
Každý z kritiků totiž Balabánovu knížku otevíral nejen s vědomím, že se má vyjádřit k „dílu autora, který si už svou předchozí tvorbou nepochybně vydobyl v české literatuře významné postavení“, ale i pod sugescí informace, že toto dílo pojednává o „smrti autorova otce“, přičemž „autor sám těsně po jeho dokončení naprosto nečekaně a předčasně zemřel“.
Vyrovnávání se se smrtí blízkých i se smrtí vlastní patří k pradávným literárním tématům. Smrt tvůrce je ovšem také oblíbenou součástí kulturní mytologie, neboť skrze ni příběh o (geniálním) umělci dostává tragický rozměr: smutek z nedožitého života se pojí s motivem nenaplněného příslibu, jímž je autorovo nedokončené dílo. Smrt sice nemá schopnost stvořit z literárního řemeslníka či nýmanda vynikajícího umělce (což jsme si mohli nedávno ověřit na smrti Simony Monyové), nicméně platí gnóma, jíž Petr Hruška doprovodil na záložce Balabánovu knihu: „Smrt zpozorní naše životy.“
O tom, zda se smrt stane významnou součástí spisovatelova příběhu, rozhoduje to, nakolik je pociťována jako předčasná. Recepce Máchy, Hlaváčka, Wolkera či Ortena dokládá, že smrt je jako součást tvorby mytizována zejména v případech, kdy pozoruhodný spisovatel zemře „v rozpuku života“, tedy nedlouho po dvacítce. U spisovatelů zemřelých po třicítce (Hálek, Theer, Gellner) se fakt předčasného úmrtí sice také zpravidla konstatuje, sama smrt už ale není interprety promítána do interpretace autora a jeho díla.
U většiny spisovatelů ostatních se smrt stává součástí literárněkritických a historických příběhů teprve tehdy, je-li něčím mimořádná. Smrtelná nemoc ve starším věku není interpretačně tak zajímavá jako smrt násilná, tedy nehoda, smrt ve válce, v koncentračním táboře, sebevražda nebo dokonce vražda. Výjimkou jsou ty případy, kdy lze o spisovateli napsat, že sice „formálně“ zemřel na určitou nemoc, ve skutečnosti avšak byl uštván neutěšenou politickou či sociální situací (Havlíček, Tyl, Čapek), jakož i případy, kdy lze spisovatelovu smrt a jeho tvorbu tematicky a sémanticky propojit s jeho texty, případně ji pojmout jako symbolické završení autorovy tvorby.
Zrod mýtu
Asi se příliš nespletu, když budu tvrdit, že tak tomu bylo i u nečekaného úmrtí Jana Balabána, tedy spisovatele, který se k problematice smrti ve svých prózách vracel pravidelně. Balabán byl konečností lidského života dlouhodobě fascinován a spolu například s Danielou Hodrovou patří k těm tvůrcům, pro které se toto fátum stalo výchozím bodem tázání po smyslu bytí. Je tedy vysoce pravděpodobné, že by si toto kritika uvědomila a jeho smrt sémantizovala i tehdy, pokud by se — teoreticky — jeho poslední knihou staly například starší povídkové sbírky Možná že odcházíme nebo Jsme tady. Nicméně fakt, že Balabán zemřel v den smrti svého otce, a to těsně po dopsání autobiografického románu Zeptej se táty, v němž otcovo umírání učinil ústředním tématem, posunul jeho příběh až do mytických podob, byť novodobý recenzent totéž vyjádřil o něco prozaičtěji: „tento příběh by sám o sobě byl na román nebo scénář k filmu“. (Michal Šanda(11))
Česká literární publicistika se zvláštním okolnostem Balabánovy smrti věnovala nepochybně i z „propagačních“ důvodů, neboť s ní získala příležitost efektně širší veřejnosti představit skutečnou literární osobnost. Jak pravil Petr Hruška(13): „Samozřejmě, že román Zeptej se táty na sebe strhne větší pozornost kvůli Honzovu odchodu ze světa. Žijeme v povrchní marketingově efektní době a k tomu, abychom udělali takovou pošetilost, jakou je četba pořádné knihy, chceme stále častěji mít nějaký ‚návod‘. A příběh spisovatele, který bolestně píše román o smrti otce a umře těsně po jeho dokončení, v den výročí úmrtí svého otce — to je panečku událost! To si snad přečteme i román toho Balabána…“
Naplno tajemné okolnosti vydání Balabánovy knihy pojmenoval Jiří Peňás(9), a to hned v prvních slovech svého posudku: „Člověk, který píše do novin, by se měl vyhnout mystice, ale tady skoro kapituluje. Smrt, která letos v dubnu (23. 4.) tak nečekaně vzala život spisovateli Janu Balabánovi, přišla přesně na den na šesté výročí smrti jeho otce. Sáhla po něm ve chvíli, kdy měl dokončený román, v němž se právě s otcovou smrtí vyrovnává.“
Významným faktem Balabánova příběhu se v očích recenzentů přitom stalo to, že spisovatele zradilo jeho srdce, tedy orgán, jenž má svou jednoznačnou symboliku. Slovenský kritik Ľubomír Jaško(21) navíc poukázal na to, že tento motiv se objevuje i v samotném textu románu, jenž tedy jako by autorovu smrt předpovídal. O jedné z postav se tu totiž říká: „Na co zemřel? Na selhání srdce. Ale tak to je skoro u všech smrtelných nemocí. Nakonec se zastaví srdce.“ A Jaško to doplnil slovy: „Tento krutý aforizmus z knihy Zeptej se táty naplnil jeho autor do bodky. Definitívnej. Jan Balabán zomrel ako 49-ročný v spánku na zlyhanie srdca.“
Nejemociálněji ovšem motivu srdce využila Daniela Wurzlová(22), která vybudovala slovní paralelu mezi autorovým srdcem a způsobem, jakým by mělo být jeho dílo adekvátně vnímáno. V její interpretaci totiž toto dílo v sobě nese stopy-stigma spisovatelova konce, které navíc jako by bylo přenositelné i na adresáta. To, co zabilo autora, tak bolestně pociťuje i jeho čtenář: „Pokud jste se tedy rozhodli vzít do rukou Balabánovu poslední knihu, musíte si být jednoduše vědomi toho, že se vrháte do náruče, která bude místy svírat vaše srdce až k nesnesitelné bolesti na hrudi.“
Charakteristickým rysem kritické recepce Babánova románu přitom je, že jednotliví recenzenti si obecné směřování ke vzniku legendy uvědomují a snaží se od něj nejednou i výslovně distancovat. Nicméně současně se ze své spontánní inklinace k mytizaci příběhu nedokáží vymanit. Příkladem může být Hana Svanovská(26), která výslovně varuje „před poněkud triviálně motivovaným pokušením přespříliš rozkrývat autobiografické rysy“ Balabánova díla, avšak to jí nezabrání v tom, aby svou recenzi neuzavřela větou, ve které předčasnou smrt autora zvýznamňuje prohlášením, „že odešel z tohoto světa ve chvíli, kdy můžeme jeho dílo, alespoň po tematické stránce, vnímat jako v jistém smyslu završené“.
Tvůrce, jenž se rozpustil ve svém díle
Směřování k takovémuto závěru, který Balabánovu smrt neinterpretuje jako předčasnou, ale naopak jako logické završení jeho tvorby, bylo spjato se snahou jeho práci na románu heroizovat: ukázat tento román jako text poslední možnosti, jako naprosto autentickou a sebezničující záležitost.
Jan Němec (7) to formuloval slovy: „Jan se pustil do psaní románu, na němž se spotřeboval téměř celý. Tři roky se pral sám se sebou i s textem: ‚Já když se do toho ponořím, otevře se ve mně tak strašlivá lítost, tak strašlivé rozjitření, že bych vyrval půlku Vítkovic ze země nebo vypil tři stoličné vodky,‘ svěřoval se.“
Téma tří roků těžké, intenzivní, trýznivé a sžírající práce se objevuje ve značné části ohlasů, počínaje zprávou ČTK. Kupříkladu Michal Šanda(11) píše o třech mučivých rocích, ale také o autorově neschopnosti psaní o smrti přerušit, což navíc prezentuje velmi sugestivním obrazem, v němž jako by se spisovatel stal obětí nějaké mocné síly, která jej zcela ovládla: „Přestože se [Balabán] tématu bytostně brání, cosi je silnějšího, jakési puzení buší za něj do klávesnice compu.“
Příběh o tvůrci, který propadl své tvorbě natolik, že na to zemřel, má svou působivost i literární tradici. V daném případě jeho geneze začíná již u Balabánových nejbližších, manželky Petry Sasínové a jeho přátel. Ti všichni se totiž ve svých ústních i písemných projevech vyjadřovali způsobem, který dokládá naši přirozenou tendenci vnímat a interpretovat bytí prostřednictvím určitých archetypálních narativních vzorců.
Petra Sasínová(24) vznik manželovy závěrečné knihy popsala slovy: „Vznikala dlouho a bolestně. Psal ji déle než dva roky, skoro tři. S žádnou jinou svou knihou se tolik nenatrápil. Říkal, že ho snad zabije. Ale byla to přece jen kardiomyopatie… Každopádně chtěl, aby se už knihy zbavil. […] Den před smrtí poslal […] poslední, upravenou verzi, s dopsanou kapitolou o psím útulku.“ Básník a přítel Petr Hruška(13) pak při jejím křtu zdůraznil, jak velmi její psaní Balabána trýznilo. V pozdějším novinovém rozhovoru to pak konkretizoval slovy: „Vzpomínky na otcův život a jeho odchod ze světa neobyčejně rozjitřovaly Janovu citlivost. Otevíral v sobě stále víc mučivé otázky související s lidskou konečností.“ Ještě dál šel básník Ivan Motýl, který v rozhovoru s Martinem Jirouškem(29) zpětně vzpomínal na to, že při posledním setkání s Honzou spolu dlouho mluvili o smrti a o tom, „že nevíme, kdy nás může potkat. Těžké téma smrti“ mělo Balabána „strašně trápit“ — měl dokonce „zdůrazňovat, že se vydání své knihy ani nedožije“.
Zajímavostí je, že Motýlovo vzpomínání zčásti zpochybňovalo fakt, že Balabán svou knihu dopsal. Rozcházelo se tak jak s názorem Petra Hrušky, kterému připadla role toho, kdo text proměnil v knihu, tak i Petry Sasínové, která jednoznačně prohlásila: „Poslední úprava textu, kterou mi poslal, měla název Zeptej se táty. O tomto názvu se mnou i mluvil. Nemám právo to měnit.“ Naproti tomu podle Motýla Balabán ještě pár dní před smrtí hovořil o své knize „jako o nedopsané, která ještě nemá žádný název. […] Nebyl ani důvod se ptát na název, protože když kniha není dokončená, tak se člověk neptá na název“.
Ať tak či tak, motiv románu víceméně dokončeného měl při jeho recepci a vzniku legendy daleko větší šanci na úspěch, neboť snáze zapadal do nabízejícího se syžetu: do příběhu o tvůrci, kterého jeho nelítostné tázání po podstatě života a smrti přivedlo až ke hře s ďáblem a který natolik propadl nebezpečnému tématu, že do svého riskantního opusu vložil sebe sama. Takový syžet je totiž tragický, zároveň ale i radostný. Smutek z odchodu člověka je v něm vyvážen jistotou, že tato smrt byla vykoupena nesmrtelným dílem.
Není divu, že publicisté takto nastavený příběh rádi rozvíjeli, a to nejen kvůli oné kouzelné číslovce tři, ale i kvůli tomu, že tajemná představa tvůrce, kterého jeho psaní zahubilo, umožňovala interpretovat jeho poslední literární čin jako jeho vrchol — jako text, v něm jsou autor a jeho poetika de facto esenciálně obsaženy.
O mrtvých jen dobré?
Jan Balabán byl nepochybně pozoruhodný spisovatel vysoce překračující průměr české prozaické produkce. Je proto vcelku logické, že ohlasy jeho posledního románu byly víceméně kladné. Při jejich pročítání však není možné si neuvědomit, že tento román byl veřejnosti oficiálně představen zhruba dva a půl měsíce po autorově úmrtí, což jistě nebyla doba, ve které by recenzenti už nemuseli brát ohled na zemřelého.
Našel jsem jen dva recenzenty, kteří knihu nepřijali za svou a dali to najevo. Alice Horáčková(8) k vyjádření svého odstupu zvolila (a ve svém posudku několikrát variovala) formulaci, která na jedné straně vyhlašovala, že „Zeptej se táty není nejlepší Balabánova kniha“, neboť „leccos opakuje, mnohé přepíná“, na straně druhé ale vždy v zápětí tento svůj soud zjemňovala. Cituji: „Ale i tak si uchovává spodní proud, ryzí bolest“ (případně není nejlepší, „ale nejdrásavější určitě“).
Druhým, kdo se nerozpakoval vyslovit své výhrady, byl již citovaný Michal Šanda(11), který ve své recenzi proti sobě postavil velké očekávání dané okolnostmi vzniku knihy a rozčarování z její četby: „Očekávali jsme — ale co vlastně? Nevím, a o to vehementněji jsem byl zklamaný.“ Svůj text pak Šanda pojal jako dialog kritika Michala s dívkou, která je nadšenou, ale také naivní Balabánovou čtenářkou. Nejde tedy o jednoznačný odsudek knihy: proti sobě jsou postaveny názory pro i proti, ovšem s tím, že názory kritika postupně nabývají převahy.
Společným jmenovatelem obou negativnějších recenzí, výhrad Horáčkové i Šandy, byl názor, že Balabánovo psaní je příliš depresivní a bezvýchodné, bez kladných momentů a snahy formovat život i text, což podle obou rozbíjí také románovou výpověď a její tvar. Šanda proto vyhlašuje: „V zásadě jsem ale coby čtenář uondaný tím kolovrátkovým chmurařením. Není tu jediná, aspoň trochu pozitivní figura.“ A obdobně Horáčková(8): „Potíž s Balabánovou novinkou je však její absolutní bezvýchodnost: konec předchází začátku, zklamání kráse, mrtví pohlcují živé, radost se rodí na dosah úzkosti, víru mučí skepse. Balabán žene do krajnosti myšlenky a pocity, ale také styl, což je horší. Kniha zejména v první polovině sténá pod vší tou symbolikou, biblickými obrazy a odkazy, zbytečným patosem.“
Bolest… a co s ní?
Tematická a myšlenková bezvýchodnost Balabánova tázání po smyslu života nebyla problémem jenom pro ty recenzenty, kteří ji nebyli ochotni přijmout jako svůj pohled na svět. I v kritikách autorů, kteří se s Balabánem hodnotově a esteticky ztotožnili, lze pozorovat potřebu tuto míru temnoty nějak vysvětlit a motivovat. Slov, jejichž prostřednictvím se jednotliví recenzenti snažili „černý rozměr“ Balabánova vidění světa uchopit, je mnoho: vedle vševládné smrti k nim patří i strach, zoufalství, nicota, ubohost… Recenzenty nejčastěji užívaným slovem je ovšem bolest a od ní odvozené adjektivum, tedy slova vyjadřující utrpení a také sounáležitost mluvčího se stavem světa a věcí lidských.
Užité slovo bolest ostatně utvářelo spojnici mezi procesem vzniku románu, jeho tématem a vyzněním — to, co vznikalo v bolestech, nemohlo být přece o ničem jiném než o bolesti a vyznít jinak než bolestně. Slovy Pavla Mandyse(10): „Jde o nejnaléhavější autorův text: asi nejvíce ze všech jeho knih je tu patrné, jak citlivý byl vůči těžkostem lidského života, jak bolestně si je uvědomoval a jak intenzivně pociťoval nutnost o nich psát.“
Jednotliví kritici přitom ale zpravidla své postoje stylizovali do bezmála barokních antinomií smrti a světla, tedy do poloh, ve kterých proti temnotě stojí alespoň náznaky něčeho pozitivního či naděje. Anna Vondřichová(15) proto tvrdí, že Balabánovy postavy „vyslovují přirozeně věci, na které se nechce myslet, natožpak je prožít“, vzápětí však volí výrazy, které nabízejí východiska: „k porozumění lidským pohnutkám je třeba zažít i bolest a strach, a pak teprve je možné odpustit. Hledání cesty k přijetí druhého, cesty k lásce, je součástí oné kontemplace smrti a oba procesy v sobě snoubí dvě rozporná stanoviska — smrt jako vykoupení i rozklad, láska jako oddanost a ohleduplnost a vášeň i převrácená nenávist“.
Jiří Peňás(9) pak obdobně proti „cukavému a bolestnému nervu existence, její usmýkané, tak často ubohé a zmučené podobě“ staví „střídmé světlo zdrženlivé naděje“. Balabána považuje za nejvážnějšího českého spisovatele své generace, zároveň má ale potřebu zdůraznit, že tato vážnost u něj „nevedla k sebežravým výronům beznaděje, což byl stav, před kterým ho, snad, chránilo jeho duchovní zakotvení v evangelickém křesťanství“.
O Boha?
Balabánovo evangelictví a s ním spojenou přísnost na sebe i své okolí recenzenti ovšem často vnímají nejen jako protipól, ale i jako příčinu onoho temného, co určuje Balabánovo vidění a zpodobování lidského života a co mu také je — jak v románu dokládá postava dogmatického pana Wolfa — zdrojem jeho trápení a tázání. Ve své recenzi(16) jsem si to pojmenoval slovy: „Balabánovo psaní má vždy více či méně skrývaný náboženský rozměr. Je to psaní člověka, zmítajícího se na pomezí mezi výchovou ve víře a vlastními pochybami o ní, psaní evangelíka, pro nějž náboženství není příslibem posmrtného ráje, nýbrž vysokým mravním imperativem k etickému chování tady na zemi.“ Obdobně Pavel Kotrla(12) vidí smysl románu v tématu „civilně pojímané víry se všemi pochybnostmi a s osobní zodpovědností před Bohem, blízké evangelickému postoji k životu“. Petr Hruška pak v rozhovoru s Ondřejem Horákem(13) prohlašuje: „Honza Balabán byl člověk velice opravdový a náročný — když se k něčemu přimykal, pak vždycky celým srdcem a celým rozumem. A takto taky pojímal své psaní. Ne jako nějaké apartní cvičení, úlevnou hru, zábavu či terapii, ale vpravdě jako evangelijní vzkaz, poselství z hloubi svého života. Nedělal literaturu, nešustil papírem, psaní bylo existenciální akt: sebezáchovný i sebezničující.“
V porovnání s tím, kolik prostoru kritika věnuje Balabánovu evangelictví, může ovšem působit překvapivé, jak málo kritici argumentují slovem Bůh. Nepochybně je to důsledkem toho, že i sám autor toto slovo užívá velmi ostýchavě a jeho próza je daleko více nejistým tázáním po podstatách než náboženským traktátem a jako taková má schopnost oslovovat i ateisty.
Romanopisec, nebo povídkář?
Autorovi nejvíce oddaní kritici stavěli své recenze na tezi, že Zeptej se táty je jeho vrcholným dílem a syntézou všeho, co doposud napsal. Pročítáme-li ale jejich argumentaci, nemůžeme přehlédnout, kolik energie museli vynaložit na to, aby se vyrovnali s názorem, že Balabán svým naturelem není epik a romanopisec a že je schopen daleko lépe vystavět dílčí emociální situace a evokovat pocity než konstruovat logicky rozvíjené děje a fabule. Tedy s názorem, který se mohl opřít i o fakt, že do té chvíle si kritika více vážila jeho tvorby povídkové než pokusů o romány.
Proč tomu tak bylo, naznačuje velmi přesná formulace Petra Hrušky ze závěrečné poznámky k románu Zeptej se táty. Hruška v ní Balabánův vypravěčský styl definoval jako „volnou ‚přelévavost‘ textu, který chce být střídavým proudem rozhovorů, vnitřních monologů a reflexí jednotlivých postav, neustále obkružujících ústřední téma…“
Nepřekvapí proto, že jedním z úkolů, které Balabánův poslední román postavil před recenzenty, byla odpověď na otázku, zda se mu tentokrát podařilo překonat sama sebe a opravdu napsat román. Kritika se přitom rozdělila. Výše zmíněné výhrady Alice Horáčkové(8) spočívaly mimo jiné v poukazu na to, že autorova citlivost vyniká „víc v povídkách než v románech, které obtížněji klenou oblouky“, a Aleš Palán(17) ve své — jinak vstřícné — recenzi obdobně konstatoval: „Balabán pořád zůstává v onom čepovském literárním odkazu především spisovatelem situací a stavů, ale jejich mozaikovitost a práce s pointou čtenáři neumožní delší setrvání s nimi.“
Ti, kteří chtěli doložit, že Balabánův román je jeho vrcholným dílem, logicky tvrdili, že se mu románovou „normu“ podařilo naplnit. Jednotlivě se ovšem lišili v tom, nakolik, jejich soudy tak lze vzestupně sestavit od váhání až po samozřejmou jistotu. Ondřej Horák(5) sice vnímal, že má stále co do činění s prózou poněkud heterogenní, s radostí však konstatoval, že „autorovi stačil malý (kompoziční) ‚vtip‘ a byla rázem svázána do jednoho celku“. Hana Svanovská(26) šla o kousek dál a vyhlásila, že „Jan Balabán knihou Zeptej se táty konečně zdárně zdolal nerovný terén komplikovanější prozaické struktury (což se mu dosud tolik nedařilo)“. A ještě dál se odvážil Pavel Kotrla(12), podle něhož se Balabánovi podařilo „opět a s definitivní platností překonat hranici povídky a krátké prózy, ve které se doposud pohyboval, kterou ale již dříve úspěšně překročil“. Naprosto jednoznačné je pak hodnocení Marka Lolloka(23), který bez zaváhání tvrdí: „Zeptej se táty je komplexní román, jenž se nevyčerpá při prvním přečtení. Jan Balabán, oceňovaný především jako povídkář, se jím zařadil po bok nejlepších současných českých romanopisců.“
Závěrečné cenobraní
Okolnosti doprovázející vznik a vydání Balabánovy prózy (a chci věřit, že alespoň z části i jeho literární kvalita) vedly k tomu, že se stala událostí, což se projevilo i v tom, že získala sérii příslušných ocenění. Dalo se to předvídat. Ondřej Horák(5) tudíž mohl již půl roku předem, tedy v okamžiku vydání knihy a v době, kdy ji četl dosud málokdo, bez rozpaků napsat: „O tom, co bude literární událostí letošního roku, je bohužel už více než dva měsíce rozhodnuto.“ Podstatnější ovšem pro téma této úvahy je, že smršť cen, která se na Balabánovu knihu snesla na přelomu let 2010–2011 dávala recenzentům (a nejen jim, ale také médiím) nové a nové příležitosti se k ní vracet a rodící se mýtus rozvíjet a upevňovat. Blahodárným výsledkem této kampaně bylo, že si Balabána povšimli i snobové, a on se tak na čas stal spisovatelem málem populárním.
Dnes už je — naštěstí? — vše při starém a Balabán je opět „jen“ jedním z mnoha dobrých českých spisovatelů pro zasvěcence, tedy pro ty, kteří zatím ještě čtou současnou česky psanou prózu. Nicméně místo v učebnicích má patrně pojištěné. Už se těším, až se děti budou učit, že je to ten, co tak tajemně zemřel a také cosi napsal.
Autor je literární kritik; působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Prameny
1. Aktuality: „Dojde ke sdělení mezi lidmi“ — zahájení Měsíce autorského čtení jako pocta Janu Balabánovi, http://www.ostrava2015.cz/web/structure/aktuality-103.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_330, 2. 7. 2010
2. ČT24: Ostravský Měsíc autorského čtení vzpomínal na Jana Balabána, http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/94842-ostravsky-mesic-autorskeho-cteni-vzpominal-na-jana-balabana/, 2. 7. 2010
3. ČTK: Balabánův román o smrti se rodil těžce tři roky, autor nakonec zemřel, http://www.novinky.cz/kultura/205007-balabanuv-roman-o-smrti-se-rodil-tezce-tri-roky-autor-nakonec-zemrel.html, 2. 7. 2010
4. JIROUŠEK, Martin: Břemeno smrti, zánik a zoufalý boj si neseme všichni spolu, MF Dnes, Kraj Moravskoslezský, 3. 7. 2010
5. HORÁK, Ondřej: Jan Balabán v posledním románu píše o otcově smrti, Hospodářské noviny, 8. 7. 2010
6. KADLECOVÁ, Kateřina: Láska a smrt, Reflex, 8. 7. 2010
7. NĚMEC Jan: Jen za cenu smrti, Respekt, 11. 7. 2010
8. HORÁČKOVÁ, Alice: Balabánova poslední kniha není nejlepší. Ale uchovává ryzí bolest, MF Dnes, 13. 7. 2010
9. PEŇÁS, Jiří: Balabánova alfa i omega, Lidové noviny, 17. 7. 2010
10. MANDYS, Pavel: Ptát se vážně, Týden, 26. 7. 2010
11. ŠANDA, Michal: Kavárenské pokrafání…, Právo, Salon, 29. 7. 2010
12. KOTRLA, Pavel: Dialog se smrtí a pomíjivostí, Týdeník Rozhlas, 4. 8. 2010
13. HORÁK, Ondřej: Básník Petr Hruška mluví o svém příteli. (rozhovor), Hospodářské noviny, 11. 8. 2010
14. BĚLÍČEK, Jan: Balabán o smrti, realitě a neautentické existenci, E 15, 11. 8. 2010
15. VONDŘICHOVÁ, Anna: Balabán, Jan: Zeptej se táty 1, http://www.iliteratura.cz/Clanek/26989/balaban-jan-zeptej-se-taty-1, 6. 9. 2010
16. JANOUŠEK, Pavel: Tvar č. 14, 9. 9. 2010
17. PALÁN, Aleš, Jan Balabán šel ve své knize smrti naproti, Katolický týdeník, 36/2010
18. UHDE, Milan: Přečetli jsme…, Literární noviny, 13. 9. 2010
19. KARFÍK, Vladimír: Tipy knihy, Xantypa, říjen 2010
20. JUNGMANN, Milan: Román o pravdě a smyslu života, Literární noviny, 14. 10. 2010
21. JAŠKO, Ĺubomír: Strácanie života, SME, 21. 10. 2010
22. WURZLOVÁ, Daniela: Jan Balabán — Zeptej se táty, http://www.nekultura.cz/literatura-recenze/jan-balaban-zeptej-se-taty.html, 27. 11. 2010
23. LOLLOK, Marek, Poslední otázky Jana Balabána, www.vaseliteratura.cz, 8. 12. 2010
24. IWASHITA, Daniela: Honza chtěl posluchače svého hlasu, Lidové noviny, 18. 12. 2010
25. PEŇÁS, Jiří: Knihou roku je osudový román, Lidové noviny, 18. 12. 2010
26. SVANOVSKÁ, Hana: Balabán měl spadeno na život, Kulturní noviny, zima 2010–2011
27. HORÁK, Ondřej: Posmrtná sláva Jana Balabána, Hospodářské noviny, 11. 4. 2011
28. NEZBEDA, Ondřej: Konečně důvěryhodná Litera, Respekt, 11. 4. 2011
29. JIROUŠEK, Martin: Jan Balabán o knize hovořil jako o nedokončeném díle, MF Dnes, Kraj Moravskoslezský, 12. 4. 2011