Petr Hruška, foto Martin Straka
V pondělí sedmého listopadu mi přišla žádost, odeslaná z Akademie věd. Ústav pro českou literaturu vystupoval v tomto případě za mnohem širší kulturní veřejnost, jejíž hlas hodlal zohlednit — obracel se na mne, abych sepsal návrh na udělení Nobelovy ceny za literaturu pro příští rok, který by poté byl předložen několika významným personám, aby ho doprovodily svým podpisem. A že to dost spěchá, neboť ve Stockholmu to potřebují mít do konce ledna. Navrhovaným autorem byl básník Ivan Martin Jirous.
V úterý osmého listopadu jsem si to všechno začal promýšlet. Šance byly čistě teoretické. Letos dostal Nobelovu cenu básník. Lze očekávat, že v dalších letech bude dána přednost prozaikům či dramatikům. Letos dostal Nobelovu cenu Evropan. Lze očekávat, že příští rok to bude Afričan nebo Australanka. Jirousovo dílo není tolik překládané, jak by bylo pro takovou okolnost potřebné. Je v něm tolik konkrétní české reality, že bez znalosti podrobného kontextu je pro cizince leccos na hraně srozumitelnosti. A jednoho držitele „nobelovky“ za literaturu už máme a je to také básník. A Milan Kundera je už nějakou dobu podstatným kandidátem. A Magor by při předávání mohl udělat bordel. A tak dále.
Ve středu devátého listopadu jsem si večer v hospodě uvědomil, že je to všechno jedno. Že se mi o Magorovi a jeho poezii prostě napsat chce, protože mám obojí rád. A že to taky nebude poprvé, co budu psát o tomhle člověkovi, který s takovou důsledností obývá sám sebe a který brání svoji svobodu tak usilovně především proto, neboť tuší, že pouze vnitřně svobodný člověk má možnost stát se lepším. Že Magor, to není jen síla postavit se neohroženě proti komunistickému násilí na životě a není to jenom síla odmítnout nenažranou tupost konzumního blahobytu. Je to stejně tak síla přiznat si svoje vlastní démony, spatřit je a pokusit se najít smíření někde uprostřed nich, nikoli mimo ně. A jeho poezie — prudký a poctivý pokus nejen vtáhnout svůj život do své básně, ale také nezvykle důsledné odhodlání vtáhnout svoji báseň do svého života.
V době, kdy stále více spisovatelů podává svůj text jako svébytný labyrint her, který si žije po svém a má právo na svoji nezávislou existenci, téměř mimo autorovu moc i zodpovědnost, leze Magor na hospodský stůl a — někdy oblečen, někdy svlečen — hlásí se ke své básni, ba co víc, dere se do ní se vší svojí neurvalou vehemencí, umanutě tvrdí: Tohle jsem já, to není žádný lyrický subjekt, který si na mne literární teoretici vymysleli, jsem takový a ještě takový, ve verších zůstávající, vztekle i pokorně, a těmito verši teď budu s vámi hovořit… A také jsou ty básně tak psány. Jsou celé ze soukromých reálií, prožitých epizod i z vlastních jmen, jsou neobyčejně často dedikovány konkrétním osobám z autorova života, jsou psány v intonaci, jako když někdo naléhavě mluví k někomu, hádá se, pře, nadává, odpouští, prosí… Jsou to básně, které „vracejí poezii do řeči“, které nejsou nějakým vyumělkovaným slovním číslem pro vyšlechtěnou, speciální chvíli, do které se poezie často odsuzuje. Žádná recitace; ne, těmi verši se vskutku dá hádat, vyznávat, klít i modlit se a sám Magor je takto mnohokrát užil. Ty básně mají v sobě dokonce samy skrytu jakousi důmyslnou obranu — myslím, že kdyby je chtěl kdokoliv RECITOVAT, zradí ho první sprosté slovo svou nepatřičností, první vzdechnutí svým směšným patosem, první rým svou kostrbatou nepřesností. Když jimi bude ale chtít někdo „pouze“ promluvit ke komusi druhému v určité podstatné životní situaci, pak zaznějí zvláštní přiléhavostí. Jak přesný opak toho, co většina lidí od básní očekává a co jim také většina básníků poskytuje!
Tak jsem si to všechno nad pivem znovu uvědomoval, tu Magorovu touhu a potřebu přiznávat se k sobě, v básních i mimo ně, v době, kdy by se nejraději všichni pohodlně skryli za nějaké lyrické subjekty, za ta „nejá“, která za nás běsní a prožívají, a pomalu jsem si začal formulovat argumenty pro ten nerealistický dopis do Stockholmu. Táhlo k půlnoci.
Ve čtvrtek desátého listopadu dopoledne mi volala moje žena do vlaku mezi Ostravou a Brnem, že Magor v noci zemřel. Nikdy jsem neviděl pole za Vyškovem tak prázdná. Večer mi volali z Hosta, abych napsal nekrolog. V hlavě a v srdci mi zůstal nepotřebný návrh na Nobelovu cenu za literaturu.
Petr Hruška je básník a literární historik.
