Gioův provokativní esej vyšel poprvé roku 1991 v měsíčníku Atlantic Monthly. Vzbudil velký ohlas a zažehl rozsáhlou mezinárodní debatu o úloze současné poezie. Dnes, dvacet let od jeho prvního vydání, může český čtenář konstatovat, že mu uplynulá doba neubrala na aktuálnosti — právě naopak! Přínášíme dokončení z předchozího čísla.
Když se lidé zajímali
Abychom pochopili, jak radikálně se změnilo postavení amerického básníka ve společnosti, stačí porovnat přítomnost s dobou před padesáti lety. V roce 1940 pracovalo na univerzitách jen několik málo básníků — pozoruhodnou výjimkou byl Robert Frost —, leda by se věnovali výuce tradičních akademických předmětů, jako to dělali Mark Van Doren nebo Yvor Winters. Jediným programem tvůrčího psaní byl tehdy experiment, který už několik let běžel na University of Iowa. Na modernistech lze demonstrovat, jaké způsoby obživy měli v té době básníci k dispozici. Mohli se zabývat nějakou středostavovskou profesí, jak to učinili T. S. Eliot (bankéř, který se stal nakladatelem), Wallace Stevens (právník velké pojišťovací společnosti) nebo William Carlos Williams (pediatr). Nebo mohli žít jako bohémové a vydělávat si coby umělci, což si zvolili — každý po svém — Ezra Pound, E. E. Cummings nebo Marianne Mooreová. Pokud se jim nelíbilo ve městě, mohli — jako Robinson Jeffers — přežívat na venkově v uměleckých koloniích, jako byla ta v kalifornském Carmelu. Případně mohli farmařit jako mladý Robert Frost.
Nejčastěji se však básníci živili jako redaktoři nebo recenzenti, a tak se aktivně podíleli na uměleckém a intelektuálním životě své doby. Archibald MacLeish byl redaktorem a přispěvatelem časopisu Fortune. James Agee recenzoval filmy pro Time a The Nation a posléze psal scénáře pro Hollywood. Randall Jarrell recenzoval knižní novinky. Weldon Kees psal o jazzu a moderním umění. Delmore Schwartz recenzoval kdeco. I ti básníci, kteří nakonec nastoupili akademickou kariéru, se vyučili na poli literárního žurnalismu, čímž si rozšířili intelektuální rozhled. Mladý Robert Hayden psal o hudbě a divadle pro michiganské černošské tiskoviny. R. P. Blackmur, který nikdy nedokončil střední školu, recenzoval knihy pro čtvrtletník Hound & Horn a teprve potom začal učit na Princetonu. Sem tam si básník mohl přivydělat autorským čtením nebo přednáškou, ale takových příležitostí bylo pomálu. Například Robinson Jeffers měl první veřejné čtení, když mu bylo padesát čtyři let. Pro většinu básníků představovalo hlavní zdroj příjmů psané slovo, nikoli učebna nebo pódium.
Jestliže ovšem řekneme, že se básnící živili psaním, pak musíme dodat, že to bylo především psaní prozaické. Za poezii platili málokde. Kromě několika celonárodních časopisů, které zpravidla upřednostňovaly lehké veršovánky nebo politickou satiru, tisklo větší množství poezie vždy pouze pár desítek odborných žurnálů. Vznik seriózního čtvrtletníku, jako byl Partisan Review nebo Furioso, představoval vskutku významnou událost a každé další číslo dychtivě očekávala malá, ale věrná skupina čtenářů. Jestliže si lidé nemohli dovolit časopisy kupovat, půjčovali si je mezi sebou nebo chodili do veřejných knihoven. Pokud jde o básnické sbírky, vycházelo každoročně méně než sto nových titulů, nepočítáme-li díla, jejichž vydání si platil sám autor. Ale když už kniha vyšla, recenzovaly ji deníky i časopisy vycházející jednou za měsíc či jednou za čtvrt roku. Specializovaný měsíčník jako Poetry dokázal pokrýt prakticky všechny nové tituly.
Před padesáti lety byli kritici ve srovnání s dnešními zvyklostmi mimořádně přísní. Říkali přesně to, co si mysleli, dokonce i o těch nejvlivnějších ze svých současníků. Poslechněte si například, jak se Randall Jarrell vyjádřil o knize známého antologisty Oscara Williamse: „Měl jsem pocit, že ji na psacím stroji naklepal sám psací stroj.“ Tahle poznámka vyřadila Jarrella z dalších Williamsových antologií, ale přesto ji neváhal publikovat. Nebo zvažte Jarrellovo hodnocení angažované básně Archibalda MacLeishe „America Was Promises“: „Mohl ji zplodit tajemník sdružení YMCA žijící v ústavu pro mentálně postižené.“ Nebo si přečtěte kritiku Weldona Keese na Wake Island Muriel Rukeyserové shrnutou do jedné věty: „O Muriel lze říci jediné: líná není.“ Titíž recenzenti však nešetřili chválou, když došlo na jejich oblíbené básníky. Jarrell se s obdivem vyjadřoval o Elizabeth Bishopové, Kees zase o Wallaci Stevensovi. Jejich uznání mělo svou váhu, protože čtenáři věděli, že není ničím samozřejmým.
Tehdejší kritici si totiž uvědomovali, že musejí být loajální především vůči čtenáři a teprve potom vůči kolegovi básníkovi nebo nakladateli. Proto zveřejňovali své pocity s poctivou otevřeností, přestože se mohlo stát, že ztratí literární spojence a případné zakázky na vlastní díla. Rozebírali poezii, ale obraceli se k široké komunitě vzdělaných čtenářů. Kultivovali vyjadřování veřejnosti, aniž by se nad svým publikem povyšovali. Zakládali si na tom, aby psali jasně a srozumitelně, proto se vyhýbali profesnímu žargonu a pedantickému předvádění vlastní vědeckosti. Mimoto se snažili vztahovat dění v poezii ke společenským, politickým a uměleckým trendům, jak by měli činit všichni seriózní intelektuálové, ačkoli to pro mnohé odborníky neplatí. Moderní poezii dodávali kulturní důležitost a udělali z ní středobod svého intelektuálního diskursu.
Tato svárlivá skupina „praktických“ kritiků, kteří byli do jednoho také básníky, byla špatně placená, přepracovaná a podhodnocená, nicméně dokázala pozoruhodné věci. Stanovila kánon modernistické poezie, vymyslela postupy, jakými lze analyzovat mimořádně obtížnou poezii, a rozpoznala novou generaci amerických básníků poloviny dvacátého století (včetně Lowella, Roethka, Bishopové a Berrymana), která stále dominuje našemu literárnímu povědomí. Ať už si o literárním kánonu nebo kritických zásadách těchto kritiků myslíme cokoli, nelze než obdivovat jejich intelektuální energii a nesmírné odhodlání. Dokázali pracovat na svých literárních schopnostech, přestože se museli obejít bez grantů a trvalých postů na univerzitách, a často jim nezbývalo nic jiného než být na volné noze a spoléhat se na nejisté zakázky. Tito lidé ztělesňují vrchol amerického intelektuálního života. I po padesáti letech mají jejich jména větší zvuk než jména naprosté většiny dnešních kritiků. Krátký seznam by musel zahrnovat Johna Berrymana, R. P. Blackmura, Louise Boganovou, Johna Ciardiho, Horace Gregoryho, Langstona Hughese, Randalla Jarrella, Weldona Keese, Kennetha Rexrotha, Delmora Schwartze, Karla Shapira, Allena Tatea a Yvora Winterse. Současná poezie má sice své příznivce a publicisty, ale nevytvořila se kolem ní skupina, která by prokazovala srovnatelné nadání a oddanost věci a která by byla schopná oslovit širší komunitu se zájmem o literaturu.
Kritici z doby před padesáti lety byli — jako všichni praví intelektuálové — vizionáři. Věřili, že nemají-li moderní básníci publikum, mohou je vytvořit. A postupně se jim to dařilo. Nebyly to žádné davy — málokterý americký básník se kdy těšil přímé vazbě na širokou veřejnost. Čtenáři sestávali z umělců a intelektuálů včetně vědců, duchovních, pedagogů, právníků a samozřejmě spisovatelů. Tato skupina představovala literátskou inteligenci, tvořenou převážně neodborníky, kteří brali poezii stejně vážně jako beletrii nebo divadelní hry. Donald Hall i další kritici nedávno zpochybňovali velikost tohoto publika na základě tehdejší nízké prodávanosti básnických sbírek uznávaných autorů (obvykle nepřesáhla tisíc výtisků). Jenže tihle skeptici nechápou, jak se v té době poezie četla.
Amerika roku 1940 byla méně prosperující zemí, než je dnes, měla pouze poloviční počet obyvatel a dosahovala pouze šestiny současného reálného HDP. V době, kdy pokračovala krize a kdy ještě nevycházely levné paperbacky, si ani čtenáři, ani knihovny nemohli dovolit kupovat tolik knih jako v dnešní době. Neexistovalo ani početné publikum z řad studentů tvůrčího psaní, kteří si musejí kupovat sbírky současné poezie do školy. Tehdejší čtenáři obvykle kupovali poezii buď ve formě vybraných básní některého z předních autorů, nebo ve formě antologií. Sebrané básně autorů jako Frost, Eliot, Auden, Jeffers, Wylieová nebo Millayová se prodávaly velmi dobře, často vycházely v dotiscích a byly vydávány znovu a znovu. (Dnes většina sebraných básní zmizí po jediném vydání.) Občas se stalo, že si nový titul získal přízeň širší veřejnosti. Sbírka Tristram (1927) Edwina Arlingtona Robinsona se dostala do výběru knižního klubu Literary Guild. Frostovy sbírky A Further Range se prodalo na padesát tisíc kusů poté, co se v roce 1936 stala knihou měsíce. Lidé však znali poezii především z antologií, které nejen kupovali, ale také četli, a to pozorně a se zájmem.
Antologie Modern American Poetry (Moderní americká poezie) Louise Untermeyera vyšla poprvé v roce 1919, často byla doplňována, aby zůstala aktuální, a patřila mezi věčné bestsellery. Já například vlastním vydání z roku 1942, které do roku 1945 vyšlo v téže podobě ještě pětkrát. Moje verze A Pocket Book of Modern Poetry (Kapesní kniha moderní poezie) od Oscara Williamse vyšla za čtrnáct let dokonce devatenáctkrát. Untermeyer a Williams si zakládali na tom, aby jejich antologie zahrnovaly široké básnické spektrum a aby šly s dobou. Oba se pokoušeli zprostředkovat to nejlepší z publikovaných sbírek. Každé další vydání obsahovalo nové básně a básníky a vypouštělo některé ze starších. Veřejnost si jejich úsilí cenila. Antologie poezie byly nezbytnou součástí knihovny seriózního čtenáře. Například edice Moderní knihovna nakladatelství Random House zahrnovala hned dvě antologie — A New Anthology of Modern Poetry (Nová antologie moderní poezie) Seldena Rodmana a Twentieth Century American Poetry (Americká poezie dvacátého století) Conrada Aikena. Všechny tyto svazky četlo různorodé publikum a stále se k nim vracelo. Oblíbené básně se lidé učili nazpaměť. Nároční autoři jako Eliot nebo Thomas byli předmětem živých diskusí a debat. Poezie měla svůj význam i mimo univerzitní učebny.
Právě tyto čtenáře z širší veřejnosti však dnešní poezie ztratila. Tato heterogenní skupina jde napříč rasovým, třídním, věkovým či profesním zařazením, její hranice jsou vymezeny pouze inteligencí a zájmy. Lidé, kteří do ní patří, představují naši kulturní elitu podporující umění — to oni kupují nahrávky klasiky a jazzu, chodí na zahraniční filmy a seriózní divadlo, operu, symfonie a tanec, oni čtou kvalitní beletrii a životopisy, poslouchají veřejná rádia a předplácejí si nejlepší časopisy. (A často jsou také rodiči, kteří čtou poezii vlastním dětem a vzpomínají, že se jim kdysi dávno na vysoké, na střední nebo ve školce líbila.) Nikdo neví, jak je tahle komunita velká, ale i když přistoupíme na konzervativní odhad, který hovoří o dvou procentech americké populace, pořád představuje potenciální publikum téměř pěti milionů čtenářů. Uvnitř profesionální subkultury se může zdát, že je na tom poezie dobře, ale potíž spočívá v tom, že ztratila širší čtenářskou základnu, která představuje most vedoucí k obecně přijímané kultuře.
Potřeba poezie
Proč by se však kdokoli — kromě básníků samých — měl znepokojovat problémy americké poezie? Jakou může mít tahle archaická umělecká forma důležitost v dnešní společnosti? V lepším světě by poezie nepotřebovala jiné ospravedlnění než konstatování, že je skvostnou perlou. Jak kdysi poznamenal Wallace Stevens: „Účelem poezie je přispět k lidskému štěstí.“ Děti si tuhle základní pravdu uvědomují, a proto chtějí znovu a znovu slyšet své oblíbené říkanky. Estetické potěšení nepotřebuje ospravedlňovat, protože život bez něj by nestál za žití.
Jenže zbytek společnosti na hodnotu poezie povětšinou zapomněl. Běžnému čtenáři znějí diskuse o stavu poezie jako debaty emigrantů o zahraniční politice v zaplivané kavárně. Nebo souhlasí s Cyrilem Connollym a jeho hořkou charakteristikou: „Básníci dohadující se o moderní poezii jsou šakalové vrčící nad vyschlou studnou.“ Každý, kdo se snaží zvýšit počet čtenářů poezie — kritik, učitel, knihovník, básník či osamělý laický příznivec —, je postaven před hrůzu nahánějící úkol. Jak přesvědčit právem skeptického čtenáře, že poezie má stále svůj význam, takovými prostředky, aby to pochopil a přijal?
Možná se lze inspirovat úryvkem z básně Williama Carlose Williamse „Asphodel, That Greeny Flower“. Autor ji napsal ke konci života, kdy byl částečně ochrnutý po prodělané mrtvici, a jeho verše jsou shrnutím tvrdých lekcí o poezii a čtenářstvu, kterých se mu dostalo za léta, jež věnoval jak poezii, tak medicíně. Williams napsal:
Mé srdce poskočí,
když si pomyslím, že vám přinesu
zprávu o něčem,
co vás zajímá,
co zajímá mnoho lidí. Podívejte,
co se vydává za novinky.
Něco nového najdete pouze v básních,
a těmi pohrdáte.
Není lehké
objevit v básních nové,
ale každý den umírají lidé v neštěstí,
protože jim chybí to,
co je v básních obsaženo.
Williams chápal, jakou má poezie hodnotu pro lidstvo, ale nedělal si iluze ohledně potíží, s nimiž se potýkali jeho současníci, když chtěli zaujmout publikum, které potřebovalo umění ze všech nejvíc. Má-li si poezie znovu získat čtenáře, musí začít Williamsovou výzvou a nalézt, co „zajímá mnoho lidí“, nikoli pouze to, co zajímá básníky.
Existují nejméně dva důvody, proč je stav poezie důležitý pro intelektuální komunitu jako celek. První se týká role jazyka ve svobodné společnosti. Poezie je umění, které používá slov nabitých jejich nejkrajnějším významem. Společnost, jejíž intelektuální elita ztratí schopnost formovat jazyk, oceňovat jeho moc a rozumět jí, se stane otrokem těch, kteří to ještě umějí — ať jsou to politici, kněží, reklamní textaři nebo zprávaři. Moderní spisovatelé opakovaně poukazují na veřejnou odpovědnost poezie. Dokonce i zapřisáhlý symbolista Stéphane Mallarmé vyzdvihoval ústřední úlohu básníka „očistit slova jeho kmene“. A Ezra Pound vyslovil následující varování:
Dobří spisovatelé jsou ti, kteří dokážou účinně pracovat s jazykem. Tedy ti, kteří se vyjadřují přesně a čistě. Nezáleží na tom, jestli chce být dobrý spisovatel užitečný nebo jestli chce špatný spisovatel škodit… Jestliže upadá národní literatura, národ zakrní a rozloží se.
Nebo můžeme citovat poválečná slova George Orwella: „Je třeba pochopit, že stávající politický zmatek souvisí s rozkladem jazyka…“ Poezie sama o sobě nezajistí čistotu a upřímnost jazyka, ale těžko si představit, že by občan nějak přispěl k jeho ozdravění, jestliže na poezii zanevře.
Druhým důvodem, proč se stav poezie dotýká všech intelektuálů, je skutečnost, že poezie není jediným uměleckým odvětvím, které se dostalo na okraj. Čtenářů poezie je méně a většinou patří do subkultury odborníků, jenže totéž lze říct o publiku většiny současných uměleckých forem od seriózního divadla po jazz. Nevídaná fragmentace vysoké americké kultury za poslední půlstoletí zanechala většinu uměleckých disciplín ve vzájemné izolaci a odcizila je i širší veřejnosti. Moderní vážná hudba mimo univerzity a konzervatoře téměř neexistuje. Jazz, který kdysi míval širokou posluchačskou základnu, se stal polosoukromým hájemstvím horlivých příznivců a hudebníků. (Dokonce i vlivní jazzoví novátoři dnes v mnoha velkých amerických městech nemohou najít prostor pro svá vystoupení — přitom pro improvizované umění je nemožnost veřejně vystupovat naprosto zničující.) Značná část seriózních her je vytlačená na okraj americké divadelní scény, kde jedinými diváky jsou herci, aspiranti herectví, dramatici a nepočetná skupinka skalních fanoušků. Poklesu obecenstva uniká do značné míry pouze vizuální umění, snad proto, že má velké zisky a podporu vyšších vrstev.
Jak se může básník prosadit
Nejzávažnější otázkou pro budoucnost americké kultury je, zda bude umění i nadále existovat v izolaci a jeho důležitost klesne na úroveň dotovaných akademických oborů, nebo zda je ještě možné nějak se přiblížit vzdělané veřejnosti. Každá z uměleckých disciplín se s tímto úkolem musí vypořádat sama a žádné nestojí v cestě tak velké překážky jako poezii. Jak se mohou básníci prosadit, jestliže klesá gramotnost, na vzestupu jsou nová média, v humanitním vzdělávání panuje krize, kritické standardy se zhroutily a předešlé neúspěchy tíží jako kámen na krku? Je zapotřebí zázraku?
Ke konci života napsala Marianne Mooreová krátkou báseň nazvanou „O To Be a Dragon“ (Ach, být tak drakem). Tato báseň odkazuje na biblický sen, v němž se králi Šalamounovi zjevil Hospodin a řekl: „Žádej, co ti mám dát.“ Šalamoun si přál moudrost a poznání. Přání Mooreové nelze shrnout do dvou slov. Její báseň zní následovně:
Kdybych si, jako Šalamoun, […]
směla přát cokoliv —
přála bych si… Ach, být tak drakem,
symbolem moci Nebes — jak housenka
velikým či nesmírným; občas neviditelným.
Jaký to šťastný fenomén!
Mooreové se její přání splnilo. Stala se, stejně jako všichni opravdoví básníci, „symbolem moci Nebes“. Podařilo se jí to, co Robert Frost nazývá „nejvyšší ambicí“ — konkrétně „umístit pár básní do míst, odkud je nebude snadné vystrnadit“. Mooreová je trvalou součástí „šťastného fenoménu“ zvaného americká literatura.
Přání se tedy někdy splní — dokonce i ta výstřední. Kdybych si já, jako Marianne Mooreová, mohl přát cokoliv, a kdybych se, jako Šalamoun, dokázal ovládnout, abych si nepřál něco jen pro sebe, přál bych si, aby se poezie znovu stala součástí americké veřejné kultury. Myslím, že je to možné. Chce to jen, aby básníci a pedagogové vyučující poezii přijali větší zodpovědnost a snažili se zprostředkovat své umění širší veřejnosti. Svou úvahu uzavřu šesti skromnými návrhy, jak se pokusit o naplnění tohoto snu.
1. Básníci by měli část autorských čtení věnovat recitaci děl jiných básníků — nejlépe svých oblíbených básní, jejichž autory osobně neznají. Veřejná čtení poezie by měla být oslavou poezie jako takové, nikoli pouze holdem jednomu přítomnému autorovi.
2. Když umělečtí administrátoři plánují veřejná čtení, měli by se vyhnout standardnímu formátu subkultury, kdy večer sestává pouze z poezie. Ať se poezie kombinuje s ostatními uměleckými obory, zejména s hudbou. Organizujte čtení na počest mrtvých nebo zahraničních básníků. Recitaci doplňte krátkou kritickou přednáškou. Takové sepětí přitáhne obecenstvo mimo svět poezie, aniž by ohrozilo kvalitu programu.
3. Básníci musejí psát o poezii častěji, upřímněji a efektivněji. Je třeba, aby znovu zaujali širší intelektuální komunitu pomocí příspěvků do neodborných publikací. Musejí se také vyhnout žargonu moderní akademické kritiky a psát tak, aby jim veřejnost rozuměla. A konečně, básníci si musejí získat důvěru čtenářů tím, že otevřeně přiznají, když se jim něco nelíbí, a podpoří pouze to, co se jim líbí. Kolegiální zdvořilost nemá v literárním žurnalismu co pohledávat.
4. Básníci, kteří vytvářejí antologie — či pouze seznamy povinné četby — by měli být příkladně upřímní a vybírat pouze takové básně, které skutečně obdivují. Antologie jsou vstupní branou poezie do širší kultury. Neměly by sloužit pouze jako finanční podpora byznysu jménem tvůrčího psaní. Umění rozšiřuje počty svých příznivců díky prezentaci mistrovských, nikoli průměrných děl. Antologie by měly čtenáře dojmout, potěšit a vychovávat, místo aby lichotily píšícím pedagogům, kteří rozhodují o případných zakázkách. Básník, který je tvůrcem antologie, nesmí vyměnit múzu za profesní výhody.
5. Učitelé poezie zejména na středních školách a v bakalářských programech by měli trávit méně času analýzami a více se zaměřit na produkci. Poezie se potřebuje osvobodit od literátské kritiky. Studenti se mají básně učit nazpaměť, recitovat je a předvádět. Je třeba zdůraznit radost, kterou tato umělecká forma zprostředkovává. Právě radost z recitace, ono smyslové potěšení z reprodukce slov a z naslouchání básni, přitahuje k poezii děti. Recitace byla také učební metodou, která udržovala poezii po celá staletí jako životnou uměleckou formu. Možná že je klíčem i k její budoucnosti.
6. A nakonec: básníci a umělečtí administrátoři by měli využívat k získávání nových příznivců rozhlas. Poezii vnímáme sluchem, a proto je pro ni rozhlas vhodným médiem. Při troše nápaditosti při sestavování programů stovek rozhlasových stanic podporovaných z veřejných zdrojů nebo působících na vysokých školách lze k poezii přivést miliony posluchačů. Nějaké programy sice existují, ale většinou se drží standardního formátu subkultury, kdy žijící básník předčítá vlastní dílo. Kdyby se poezie dostala do rádií vysílajících vážnou hudbu nebo jazz, mohla by znovu navázat přímý kontakt s širší veřejností. Podobně by bylo možné vytvořit novátorský formát stanice, kde by převažovalo mluvené slovo. Dějiny umění se opakují. Umělecké formy si postupně vytvářejí konvence, kterými se potom řídí tvorba, prezentace, výuka i analýza. Ale nakonec tyto konvence zastarají. Začínají bránit kontaktu umění s jeho publikem. Ačkoli vzniká spousta výtečné poezie, establishment amerického básnictví je svazován řadou vyčpělých konvencí — zastaralých způsobů prezentace, diskutování, výběru a výuky poezie. Vzdělávací instituce tyto konvence kodifikovaly a učinily z nich dusivou byrokratickou etiketu, která sílu poezie oslabuje. Tato pravidla snad kdysi dávala smysl, ale dnes vězní poezii v intelektuálním ghettu.
Je načase, aby se začalo experimentovat, je načase opustit spořádané, ale dusné učebny, je načase, aby poezie znovu nabyla vulgární životnosti a vypustila do světa energii, která uvízla v její subkultuře. Není co ztratit. Společnost nám již řekla, že poezie je mrtvá. Postavme proto pohřební hranici z vyprahlých konvencí, které se kolem nás hromadí, a dívejme se, jak starý, nesmrtelný fénix vstává z popela a leskne se mu peří.
Z anglického originálu „Can Poetry Matter?“ (in Can Poetry Matter? — Essays on Poetry and American Culture, 1992) přeložila Martina Neradová.
Dana Gioia je uznávaný americký básník a literární kritik. Za svoji sbírku Interrogations at Noon (Výslech v poledne, 2001) získal Americkou knižní cenu. Žije ve městě Santa Rosa v Kalifornii.