Útěk z tradice a stesk po tradici

Výběr z tematického bloku Muslimské spisovatelky v současné Francii

 

Marie Fareh

Být muslimem v Evropě zdaleka není snadné. A to i v zemích, jako je Francie, kde jsou muslimové většinou potomky přistěhovalců pozvaných v polovině minulého století jako potřebná pracovní síla. Jejich děti a vnuci, kteří vyrostli na pomezí dvou kultur a jen s obtížemi hledají své místo a kořeny, se stále setkávají s nepřátelskými reakcemi a jejich integrace do evropské společnosti je bolestná a pomalá. Být v Evropě muslimkou je ještě těžší. Čelí totiž dvojímu tlaku, ještě intenzivnějšímu. Nejenže se musí vyrovnat s tradičními zásadami a zvyky muslimské komunity, ale navíc jsou nuceny vymezit svůj vztah k francouzskému způsobu života. Musí nalézt rovnováhu mezi světem vevnitř a venku.

A být muslimskou spisovatelkou? Autorky se často uchylují k literární tvorbě jako ke zbrani. Mají potřebu a nutnost mluvit o svých problémech nahlas, jak říká Assia Djebarová, čelná představitelka francouzsky píšících muslimek, která pro arabské ženy vidí jedinou možnost, a to mluvit — o všem, co ženy obklopuje —, a prolomit tak zdi, které je uvězňují.

Tento motiv nacházíme už v tradici arabských a perských příběhů, konkrétně v Tisíci a jedné noci, kde krásná Šahrazád nesmí přestat vyprávět, aby zachránila život sobě i dalším dívkám. Stejně tak dnešní spisovatelky ve snaze zachránit psaním svou identitu bojují i za ostatní ženy v podobném postavení.

Autorky často píší o boji za osvobození ženy a zbavení se tíživých tradic. Jejich texty reflektují hledání důstojného místa ženy ve společnosti, rovnováhy mezi mnoha ženskými rolemi, mezi něž patří žena-matka, žena-manželka, žena-hospodyně a žena pracující.

První generace francouzsky píšících spisovatelek musely překonat ještě další těžkou překážku: nejenže bylo v muslimské kultuře postavení ženy-spisovatelky považováno za neobvyklé až nepřípustné, ale navíc autorky k tvorbě zvolily nemateřský, naučený jazyk. Literární tvorba sama, tím spíše je-li psaná ve francouzštině, může však fungovat jako určitá forma emancipace, a také je způsobem, jak oslovit co nejširší veřejnost a informovat i neislámský svět o současné situaci muslimských žen. Pro naprostou většinu současných spisovatelek narozených nebo žijících od dětství ve Francii je francouzština volbou naprosto přirozenou.

Muslimské autorky sdílejí touhu vymanit se z pasivity, vyjít z uzavřeného prostoru interiéru, který byl muslimským ženám často vymezen. Francouzština je jakási možnost, jak bořit tabu, mluvit otevřeně a vyjádřit názory a intimní pocity.

Jiným způsobem, jak reagovat na postavení ženy v islámské společnosti, je šokovat. To je cesta, kterou volila maghrebská autorka píšící pod pseudonymem Nedjma. V novele L’Amande (Mandle, 2004) vypráví eroticky laděný příběh muslimské ženy a nemilosrdně odkrývá roušku pokrytecké společnosti, která navenek dodržuje přísné morální zásady. Podobný záměr šokovat nalezneme také ve tvorbě Niny Bouraouiové, která se otevřeně hlásí ke své lesbické orientaci.

Najít své místo

Postavení ženy v islámu je složitý problém, vytvořený také různým výkladem Koránu. Extrémní situace v některých arabských zemích lze považovat za neslučitelné s učením, které muži přikazuje, aby byl k manželce laskavý a zohledňoval její potřeby. Islám uznává rovnoprávné postavení ženy a její právo na majetek, vzdělání, vykonávání zaměstnání a obchodování. Přesto křesťanský svět na islám pohlíží jako na náboženství utlačující ženy. Je to způsobeno dílem zavádějícími informacemi, neznalostí nebo nepochopením islámské společnosti a dílem také extrémními poměry v arabských zemích s radikálním islamismem nebo konkrétními případy muslimů, kteří se od zásad islámu odchylují. Z neznalosti a strachu se evropské společenství vůči nim často chová nepřátelsky. Paradoxní však je, že právě tento přístup může vést k radikalizaci islámu a extrémnímu lpění na islámských tradicích, což dokazuje také fakt, že většina radikálních muslimů pochází až z druhé či třetí generace přistěhovalců.

Všechny tyto problémy, které dnes vyvstávají při střetu arabské a evropské kultury, jsou nezřídka stěžejním námětem pro arabské autorky, nebo dokonce důvodem, proč se rozhodly vstoupit do literatury.

Francie žije s muslimskými imigranty už po několik generací. Vztah k nim za tu dobu prošel velkým vývojem, stále však není ideální a je na čem pracovat. S jakými problémy se mladé muslimky setkávají?

Bouřlivé debaty vyvolává například nošení šátku nebo burky. Tento problém se dnes ve Francii řeší až na legislativní úrovni. Evropské muslimky se k tomu stavějí různě. Některé bojují za právo zbavit se pokrývky hlavy, která symbolizuje podřízenost a omezená práva. Jiné se naopak dobrovolně zahalují a zákaz považují za omezování svobody vyznání. Mnohé mladé muslimky se oblékají po evropském způsobu, nevylučují však, že se v pozdějším věku vrátí k tradičnímu stylu.

Přistěhovalci arabského původu se stále ještě potýkají s diskriminací a stigmatizací. Například hledání práce či bydlení je komplikované, protože většina agentur má svůj interní vyřazovací systém, který musí zaměstnanci respektovat. Nezřídka se tak stane, že i absolventi prestižních vysokých škol nemohou vykročit z bludného kruhu předsudků a rasismu.

Problém imigrace je ve Francii velice aktuální. Imigrační politika nechybí snad v žádném předvolebním projevu kandidátů všech politických stran. Vláda musí dál pracovat na integraci přistěhovalců a rozbíjet ghetta na předměstí, kde bují agresivita a omezenost.

Všechny tyto konflikty v literatuře nacházíme. Ze starší generace jmenujme například Leïlu Sebbarovou (1941), spisovatelku alžírsko-francouzského původu, která se ve své tvorbě zabývá rozdíly mezi těmito dvěma kulturami. Tématem většiny jejích děl je frustrace druhé generace maghrebských přistěhovalců a propast, která je dělí od rodičů a prarodičů, protože mluví arabsky stejně špatně jako jejich rodiče francouzsky.

K poslední generaci patří Iman Bassalahová, spisovatelka tuniského původu, která ve své první knize Profs Academy (2007) vypráví o krušném životě učitelů na pařížském předměstí. Její hlavní zbraní proti nepříznivému okolí je humor, se kterým ve své další knize vypráví příběhy imigrantů ze světlejší stránky.

Humor nechybí ani Marjane Satrapiové, režisérce íránského původu, kterou francouzské publikum zná jako autorku kresleného filmu Persepolis vyprávějícího o její pouti za svobodou.

Jinou nepřehlédnutelnou autorkou je Senegalka Fatou Diomeová, která ve své prvotině Le Ventre de l’Atlantique (Břicho Atlantiku, 2003) popisuje rozpor mezi těžkým životem imigranta ve Francii a tím, jak idealizovaně ho vidí příbuzní doma v Africe.

Mezi nejmladší nadějné spisovatelky patří pětadvacetiletá Faiza Gueneová, která do literatury vstoupila románem Kiffe kiffe demain (Zítra bude lépe, 2004), přeloženým do třiceti jazyků. Lehkým jazykem s notnou dávkou předměstského slangu zvaného „verlan“ vypráví o obyčejných starostech obyčejných holek, které život berou bez nářků takový, jaký je.

Muslimky ve Francii jsou vidět a slyšet čím dál silněji. Každá svým osobitým způsobem bojuje za sebe i za své soukmenovkyně, a pomáhá tak integračnímu procesu, kterého se chtě nechtě musí účastnit všechny strany. Taková výzva může přinést především obohacení pro všechny, pomáhá také uvědomit si vlastní tradice a hodnoty, konfrontovat je s odlišnými a umět je obhájit.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ilustrační foto

 

Na Francii si nejvíc cením osobní svobody

S Nezhou G. o integraci muslimských žen ve francouzské společnosti

S Nezhou jsem se setkala minulý rok v Paříži v rámci svého studijního pobytu. Strávila jsem s ní jedno podzimní odpoledne procházkou v centru města, během kterého mi povídala o svém životě v Paříži, vztahu k Francii i k rodné zemi. Jejím prostřednictvím jsem měla možnost poznat odlišnou tvář imigrace, než na jakou jsme z médií zvyklí. Ne nešťastné schoulené žebrající muslimské ženy v šátku, jaké vídáme v pařížském metru na každém rohu, ale člověka, který si nově získané kultury váží a je odhodlaný za své místo na slunci bojovat. Člověka, který měl odvahu vzepřít se konvencím rodné země, jež mu znemožňovaly plnohodnotně žít. Nezha je prototypem moderní muslimky, která sice úplně nezavrhla svoji původní kulturu, ale francouzská elitní kultura je jí bližší než ryze patriarchální společnost rodného Maroka.

Do Francie jste přijela poměrně mladá. Jak vlastně u vás probíhala integrace do francouzské společnosti?

Nesnázemi spojenými s integrací jsem nijak zvlášť netrpěla, protože jsem měla francouzské vzdělání. Vyrůstala jsem na severu Francie (od dvou do deseti let), kde jsem absolvovala povinnou školní docházku. Po uzavření důlních pánví v Calais se můj otec rozhodl vrátit zpátky do Maroka, protože chtěl své dcery vychovat (byly jsme čtyři ve věku od dvou do deseti let) k úctě vůči marocké kultuře a muslimskému náboženství. Mé sestry se zapsaly do marockých veřejných škol a já jsem šla do francouzského lycea v Marrákeši, protože jsem nemluvila moc dobře arabsky. A potom jsem přijela do kosmopolitní Paříže studovat na univerzitě. Situace by určitě byla jiná, kdybych se usadila někde na francouzském venkově.

Byla jste ve Francii nucena vzdát se některých zvyků spojených s vaší původní kulturou a náboženstvím?

Co se náboženství týče, ani v Maroku jsem nebyla příliš horlivou muslimkou, a tak jsem se nemusela ničeho vzdávat. Nejvíc se mi asi stýská po velkých rodinných setkáních. V Maroku je zvykem scházet se aspoň jednou týdně nad mísou kuskusu. V individualizované společnosti, jako je Francie, jsem se musela tohoto rysu své původní kultury vzdát.

Jak vůbec Francouzi vnímají odlišnou kulturu? Je pro ně stále těžké pochopit odlišnosti přistěhovalců, nebo se tento problém týká jen starší generace?

Mezi Francouzi i mezi přistěhovalci musíme rozlišovat. Vzdělaní a zcestovalí Francouzi považují jiné kultury za zdroj obohacení, ale obyčejní lidé, respektive ti, co neměli příležitost cestovat a řadí se do více či méně znevýhodněných skupin, vnímají odlišné kultury často jako nebezpečné. I přistěhovalce můžeme rozdělit na dvě skupiny. Ti z první vlny, co přišli po druhé světové válce, byli většinou nevzdělaní lidé, kteří přijeli zastávat pracovní místa s nízkou kvalifikací. Hospodářský růst francouzské ekonomiky v sedmdesátých letech vyžadoval najímání dělníků ve stavebnictví, na drahách, v automobilovém průmyslu a v uhelných dolech. Cílem těchto lidí nebyla integrace, protože předpokládali, že se vrátí domů. Zato druhá skupina, tedy děti imigrantů, které se narodily už ve Francii, a také lidé, co přišli za vzděláním, mají vůči francouzské společnosti odlišný postoj. Většinou jsou kvalifikovaní a neočekávají, že je někdo bude živit. Jsou si vědomi své ceny.

Noví přistěhovalci vnímají svoji původní kulturu jako zdroj obohacení, jež může být slučitelné s hodnotami francouzské společnosti. Přistěhovalci z první generace oproti tomu považují kulturní odlišnost za součást své identity, kterou nechtějí s nikým jiným sdílet. To se může zdát některým Francouzům nebezpečné. Bude potřeba hodně času, než budou mladí přistěhovalci pocházející z Maroka bráni ne jako Francouzi marockého, alžírského či tuniského původu, ale prostě jako Francouzi.

Co muslimské ženy? Myslíte, že jsou na trhu práce ve Francii diskriminovány více než muži?

Diskriminace na trhu práce není záležitostí výlučně muslimských žen. Týká se to mnoha osob odlišného původu bez ohledu na pohlaví nebo vyznání. Odlišný původ může být důvodem diskriminace. Pokud se jedná o místa s nízkou kvalifikací jako uklízečka, dělník atd., diskriminace zde nemá prostor, protože kolektivní povědomí akceptuje, že takovou práci vykonávají imigranti. Ale když se ucházíte o zaměstnání na vedoucích pozicích, přistěhovalci jsou ve výběru znevýhodněni, ať už je důvodem barva kůže nebo náboženské vyznání.

V čem podle vás může spočívat kulturní přínos vaší země pro Francii?

Francie by se mohla inspirovat rodinnou soudržností a zejména tím, jakou pozici mají v marocké rodině starší osoby. Kdysi mě udivilo, kolik starších lidí žije ve Francii osamoceně nebo v ústavech sociální péče. V Maroku žádné takové ústavy neexistují, protože prarodiče žijí běžně se svými dětmi a vnoučaty. Bylo by nemyslitelné se od nich oddělovat. Starší osoby se těší úctě, protože rozšiřují povědomí o kultuře a jsou zárukou toho, že povědomí o ní přetrvá. Nejmladší členové rodiny opatrují ty nejstarší a na sklonku života zase oni umírají v kruhu svých blízkých.

A čeho si ceníte nejvíce naopak na životě ve Francii?

Francie je světský stát s právním řádem, který mi umožňuje vést svobodný život. Nejvíce si tedy cením osobní svobody, skutečnosti, že se mohu osvobodit od společenských a kulturních konvencí a norem, kterým jsem se musela podrobit v rámci muslimské výchovy. Je to pro mne rovněž příležitost, jak nabídnout svým dětem možnosti, za které jsem hodně bojovala.

Se svým společníkem Malkem Leighrarim vedete od července 2003 neziskovou asociaci Artsouk, jejímž cílem je propagace marocké kultury. Daří se vám tímto způsobem zvyšovat povědomí o vaší zemi? Mohla byste stručně popsat vaše hlavní aktivity?

Artsouk je nezisková organizace, která pracuje na propagaci kulturního dědictví a marockých uměleckých řemeslníků. Naším cílem je obeznámit francouzskou veřejnost prostřednictvím našich webových stránek (www.artsouk.com) a publikací článků, které se věnují různým aspektům marocké kultury. Kromě toho jsme zprovoznili doprovodný program zaměřený na uvádění výrobků marockých řemeslníků na trh coby projev ekonomické solidarity a udržitelného rozvoje. Pokoušíme se tedy podpořit naše řemeslníky internetovým prodejem jejich výrobků a během předváděcích akcí ve Francii, jakož i obeznámit širokou veřejnost s problematikou ekonomické solidarity vůči Maroku.

Ptala se a z francouzštiny přeložila Petra Tesařová

Nezha G. se narodila roku 1978 v Marrákeši. Vyrůstala střídavě ve Francii a v Maroku. V osmnácti letech se definitivně rozhodla odejít do Francie, kde zahájila studia na univerzitě (Paris Sorbonne V, René Descartes — obor sociologie a etnologie). V současné době žije na předměstí Paříže s přítelem, se kterým se podílí na vedení asociace Artsouk, zaměřené na podporu marocké kultury.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Břicho Atlantiku

 Fatou Diome

(ukázka z prózy)

 

Fatou Diome (1968) je francouzská spisovatelka senegalského původu. Narodila se na senegalském ostrově Niodior. Jako dítě chodila do školy proti vůli vlastních rodičů; ve třinácti letech opustila rodnou vesnici, studovala na gymnáziu a obstarávala si živobytí v různých zaměstnáních. Ve dvaadvaceti letech se přestěhovala do Francie; v současnosti studuje a působí na univerzitě ve Štrasburku. Je autorkou několika románů a mnoha povídek, mj. Le Ventre de l’Atlantique (Břicho Atlantiku, 2003) nebo Celles qui attendent (Čekající ženy, 2010).

 

Jediná věc připomínající Moussu byla zažloutlá fotografie poslaná z Paříže, která Ndétarovi sloužila jako důkaz, že se příběh, jejž svým svěřencům vypráví, doopravdy stal. Učitel byl ze všech obyvatel vesnice jediný, kdo ten příběh znal celý. Mladík se mu po návratu svěřil.

V životě se člověk musí ze všech sil snažit, aby si vybojoval důstojnost!

Moussa pocházel z početné rodiny, z dětí byl nejstarší a také jediný chlapec a už měl dost toho, jak jeho blízcí strádají. Od chvíle, kdy kvůli nedostatku peněz odešel ze školy, jevila se mu budoucnost jako propast, která ho stahovala do svých černých útrob, neboť netušil, čím by nahradil to místo úředníka v klimatizované kanceláři, o kterém tolik snil. Ale Moussa se nevzdával. „Pro chudé je život jako plavat se zadrženým dechem,“ říkával, „a doufat, že dosáhnou prosluněného břehu dřív, než si naposledy loknou.“ Ve dvaceti se rozhodl, že opustí vesnici a půjde hledat štěstí do města M’Bour na senegalském Malém pobřeží. Tam ho najali na rybářský člun jako námořníka. Mladý rybář byl ctižádostivý a zkoušel všechny možnosti, jak uspět. Příliš mnoho lidí se spoléhalo, že jim zajistí potravu, a tak se nemohl spokojit s nejistými výnosy z rybolovu. Po několika pokusech se mu podařilo dostat se do místního fotbalového klubu. Pravidelně chodil na tréninky a při zápasech ze sebe vydával to nejlepší. Velmi rychle si ho tak všiml jeden Francouz jménem Jean-Charles Sauveur, který byl lovcem talentů pro velký francouzský klub. Kdo tvrdí, že je Bůh hluchý?

Francouzskému verbíři nedalo žádnou práci nezkušeného mladíka přesvědčit. Stačilo, aby vyložil na stůl všechny karty: letenku zaplacenou klubem, ubytování zajištěné ve vzdělávacím centru, kde by trénoval s juniorskými hráči, než by byl vržen ke slávě ve velkém klubu, a hlavně příslib platu, o jakém se mu ani nesnilo. Jediný problém představoval chlapcův věk. Dvacet let bylo trochu moc na to, aby se mohl připojit k výcviku juniorských hráčů. Ale problém byl rychle vyřešen: v této situaci si můžeme dovolit mírně pozměnit datum narození, stačí několik bankovek za zády vedoucího kanceláře nebo přímo jemu. A dále, kdo jede do Francie, tomu se nic neodmítá, neboť v budoucnu nám může být prospěšný. Jean-Charles Sauveur vytáhl francouzské franky jako vždy v pravý čas. Vízum? Pouhá formalita! I na ambasádách umějí úplatek diskrétně ocenit. Pár krásných nových bankovek dokáže rozjasnit den. Život v tropech je tak těžký! A vždy je dobré vidět, jak se některému krajanovi podaří dostat pryč. Šťastnou cestu, pánové!

O několik dní později už Moussa kopal do nadějí nafouknutého balonu na francouzském stadionu. Byl to jen trénink, ale pro něj to byl nejdůležitější zápas jeho existence. Poprvé v životě hrál na opravdovém fotbalovém hřišti se šatnami a krásně zeleným trávníkem. Celou svou vůlí se snažil francouzského trenéra, který bedlivě pozoroval každý jeho pohyb, ohromit. „Pokud se povede trochu ho zmírnit, tak s tím jeho ražením to bude hotový útočnický nezmar,“ zhodnotil trenér jeho akci. A tak to bylo i během všech dalších tréninků. Pod otcovským dohledem Jeana‑Charlese Sauveura se Moussa cítil jako účastník nějaké posvátné mise. Nesměl zklamat, Sauveur netrpělivě čekal, až se potvrdí jeho talent, aby se mu vrátilo vše, co do něj investoval. Večer se Moussa ve vzdělávacím centru díval na televizi a pohoršoval se nad tím, jak se s hráči obchoduje, a žasnul, jak ohromně drahé jsou přestupy: Real Madrid toho kluka koupil za tolik milionů francouzských franků! To není možné! Kolik to asi tak je ve francích CFA? Minimálně tolik, aby se z toho dalo pořídit pět vil s bazénem na dakarském pobřeží! I když se v duchu bavil tím, že si takovou transakci představoval, takový postup podobající se otroctví se mu vůbec nelíbil. Ale neměl na výběr, i on sám teď patřil k tomu sportovnímu dobytku čekajícímu na ohodnocení. Moussa věděl, že když se mu nepodaří se v klubu prosadit, bude muset Sauveurovi sám vrátit peníze, které zaplatil za letenku, úplatky, ubytování, tréninky atd. A tak do toho dával všechno.

V životě se člověk musí ze všech sil snažit, aby si vybojoval důstojnost!

Z Francie neznal nic jiného než vzdělávací centrum a ojíněný trávník. K cestování se snad dostane později. Koneckonců do Francie přece nepřijel kvůli památkám. Brzy, až bude jeho zápasy přenášet televize, všechny děti z Niodioru budou moci obdivovat jeho vynikající výkony, a až bude pozván na návštěvu k prezidentovi Senegalské republiky, konečně si pak bude moci mezi dvěma šampionáty dopřát cestu po Francii v Porsche. Proto poslal rodině dopis, v němž nebyly žádné vzrušující novinky. Rodiče šli k Ndétarovi, aby jim dopis přečetl; čekali nějaké velké dobrodružství a byli notně zklamaní. Dopis byl obsahově chudý jako zpráva ze závodu Paříž-Dakar od francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye. Učitel přeložil toto:

Zdravím všechny. Doufám, že se máte všichni dobře. U mě to celkem jde. Každý den trénujeme. Ještě jsem nedostal plat, ale už brzy mi ho dají. Ať vás nebe opatruje! Modlete se za mě.

 V obálce byla kromě těchto sedmi krátkých vět ještě fotka pořízená během jediného výletu, který centrum uspořádalo, aby nováčci viděli národní tým v akci. Otec byl bez sebe hněvem, fotku hodil po učiteli a křičel: „Tak tady to máme! Můj syn je ve Francii sotva pár chvil, a už se změnil. Podívejte se, co to má na sobě! A ještě má tu drzost psát mi o platu fotbalového hráče, jako by si nemohl najít pořádnou práci. Ti kluci poskakují jak kůzlata mezi čtyřmi kůly, a on tomu říká práce! Kéž mu nebe otevře oči! Ndétare, hned teď mi pro něj napíšeš dopis. A napíšeš tam přesně to, co ti řeknu.“

Zatímco otce jeho nepřítomnost ponižovala, Moussa objevoval, jak může být zima krutá, jak vítr štípe na kůži, jak vzácné je v té době slunce, a pak tu nekonečnou rýmu, kvůli které si musel stále, dokonce i na hřišti, utírat nos. Také objevoval, jací jsou jeho spoluhráči ze vzdělávacího centra, většinou běloši a zdaleka ne kamarádi. V centru se kašlalo na pospolitost. Každý měl ostré lokty a snažil se pro sebe urvat co nejvíc. Stážisté věděli, že natrvalo budou do klubu přijatí jen někteří. O těch několik míst ve velkém klubu se rvali kopanci a zastrašováním. Bylo třeba mít nervy z oceli. Moussa nebyl zvyklý na takové soupeření. Tam u nich ho totiž učili, že se nesmí závidět, žárlit, nebo dokonce soupeřit a že jedině Bůh každému určí, co je mu v životě dáno. Kromě příslibu úspěchu Moussa od sportu očekával jen upřímné kamarádství a vzájemný respekt. A setkal se jen s odpornou vypočítavostí a pohrdáním. Na hřišti dělal chyby, když na něj spoluhráči pořvávali:

„Hej, negře! Neumíš přihrávat nebo co? Dělej! Šoupni sem ten balon, to není kokos!“

V šatnách se vždycky našel někdo, kdo ho zesměšňoval před ostatními:

„Tak co? Ty nevíš, jak se šoupe? Nic si z toho nedělej, to se naučíš, musíš jít jednou v noci do Buloňskýho lesíku, ty budeš neviditelnej, ale uvidíš všechno.“

„Hej, kluci, třeba by radši do některýho bordelu v Pigalle? Představte si, že nikdy nebyl v Paříži, a víte, co z něj tuhle vylezlo? No jo! Svěřoval se mi, aby zapomněl, jak se mu stejská po tý jeho díře. Tarzan mi otevřel svý srdce. A chcete vážně vědět, co mi řek?“

„Jé, neštvi už,“ řval vůdce bandy. „Vymáčkni se, ať se trochu zasmějem.“

„Řek, že ulice Pigalle se jmenuje po jednom slavnym francouzskym sochaři z osmnáctýho století, nějakym Jeanu Baptistovi! No chápete to?“

„By mě zajímalo, kam na to všechno chodí. Neříkejte mi, že v džungli pod palmama debatujou o sochařství!“

„Dost možná, že už v Pigalle dávno byl! Vzpomeňte si na starou dobrou Lucy, ta je taky od nich!“

„Udělal by líp, kdyby se s balonem pohnul, a ne aby si hrál na hřišti na sochu.“

Moussa měl dobré důvody k tomu, aby nemístné vtipy a urážky ignoroval a aby ostatním neoplácel stejně. V hlavě mu pořád hučel vnitřní hlas: Jen vydržet, zadržet dech a doplavat k prosluněnému břehu! Jako správný ostrovan se utěšoval slovy, která pocházela tam od nich: „Když vlny neustále bičují skálu, jenom ji tím naostří.“ Měsíce ubíhaly, ale atlantická skála stále nedokázala proříznout francouzský balon. Moussu přijali kvůli potenciálnímu útočnickému umění, ale přestože usilovně trénoval a měl spoustu amuletů pro štěstí, ještě se mu nepovedlo dát ani jeden gól. Při opravdových zápasech se musel spokojit s tím, že zahříval střídačku nebo jen doplňoval počet hráčů, a tak byl často postaven na pozici, kterou neovládal a v níž nemohl uplatnit své útočnické schopnosti. Obdivoval šatny, oceňoval sprchy, kde mohl pod proudem horké vody snít o úžasných fotbalových akcích, které nikdy neměl možnost uskutečnit. Dokonce si ještě dřív než slavní aktéři mistrovství světa 1998 vymyslel vítěznou pózu. Moussovi by nestačilo neurčitým pohledem a zasněným výrazem vybízet diváky k tomu, aby obdivovali úžasného střelce ohromeného svým dílem. Takové pantomimické číslo nebylo na jeho vkus dost expresivní. Jakožto dítě země a pohybu by v ďábelském rytmu předvedl senegalský tanec mbalax a pak by se vrhl na trávník a možná by dokonce udělal tři salta, aby prodloužil potlesk. Ale nikdy neměl možnost tuto v myšlenkách tisíckrát opakovanou scénu uskutečnit. Nejenže mu zima svazovala svaly, navíc musel vynaložit ohromné úsilí, aby unesl ten balvan smutku, který mu rostl v břiše a nenechal tam skoro žádné místo pro dietní stravu vzdělávacího centra. Adaptační období, které mu poskytli, bylo dávno pryč, a jeho výsledky stále nebyly uspokojivé. V centru už ho dál nechtěli. Sauveur cítil, že jeho investice je ohrožena, a tak si pospíšil.

„Poslouchej, šampióne,“ řekl mu, „už jsem utratil spoustu peněz, a ty se vůbec nezlepšuješ. Už do tebe víc investovat nebudu. Dlužíš mi asi sto tisíc franků. Budeš si muset pořádně máknout. Jak víš, máš propadlý povolení k pobytu. Kdyby ses hodně snažil, klub by všechno rychle urovnal, vrátil by mi prachy, vyřídil by ti papíry, prostě všechno. Ale takhle nemáš ani klub, ani žádnej jinej plat, a na obnovení povolení k pobytu můžeš rovnou zapomenout. Mám kámoše na jedný lodi, půjdem za ním, nechám tě tam najmout. Nebudem toho po něm moc chtít, a tak nebude mít žádný kecy. Bude mi dávat tvůj plat, a až mi všechno splatíš, budeš si moct šetřit, abys pak měl tam u vás za co flámovat. Seš silnej chlap, zvládneš to. Ale hlavně pšššššt! Nezapomeň, že nemáš papíry. Takže stačí slovíčko a poldové si tě odvedou v želízkách. Pak budeš moct leda tak bručet v chládku. Vždyť ty se přece nepotřebuješ opalovat. No nic, někdo tě zítra přijde vyzvednout a odvede tě na tu loď. Až tam budeš, je po všem, neznáme se. Ani muk a pusu na zámek! Nazdar, šampióne.“

Moussa měl jen ten večer, aby si zabalil svá skromná zavazadla. Sauveur ho neopomněl připravit o těch několik masek, které mu zdobily pokoj. Když se nešťastný Moussa ocitl před prázdnými zdmi, najednou jako by se probudil z dlouhé otupělosti: „Sakra, ukradl mi všechny posvátné masky,“ řekl si. „Tomu chlapovi jde vážně jen o prachy. Na tu zatracenou loď nepůjdu, sedřou tam ze mě kůži a nedají mi ani centim, to je jasná věc. Nevím, kam půjdu, ale musím odsud zdrhnout, ještě než si pro mě přijdou.“ V noci nemohl spát, a tak si znovu nahlas četl otcův poslední dopis:

Můj synu, nevím, jestli jsi dostal mé předchozí dopisy, neboť od tebe stále nepřišla žádná odpověď. Na fotce, kterou jsi mi poslal, jsem viděl, že už nenosíš tradiční senegalské oblečení, a to mě zneklidňuje. Skrývá snad to směšné oblečení, co nosíš teď, další změny tvé osobnosti? Žádná vnější změna se neobejde bez změny vnitřní. Modlím se tedy, aby tvá duše zůstala stejně čistá, jako když jsi od nás odcházel. Nikdy nezapomeň, kdo jsi a odkud pocházíš. Tím chci říct, že musíš stále respektovat naše zvyky. Nejsi přece běloch. A stejně jako oni jsi začal myslet jen na sebe. Už je to více než rok, co jsi ve Francii, a ještě jsi domů neposlal ani cent, abys nám pomohl. Ani jeden z cílů, které jsme si stanovili, když jsi odjížděl, se dodnes nesplnil. Zdejší život je tvrdý, tvé sestry jsou pořád doma. Stárnu a ty jsi můj jediný syn, a tak je na tobě, aby ses postaral o rodinu. Ušetři nás hanby před ostatními. Musíš pracovat, šetřit a vrátit se domů.

 Když Moussa dočetl, natáhl se na postel a rozhodl se, že na člověka, který ho má odvést na loď, počká. Závěr dopisu četl několikrát znovu: Ušetři nás hanby před ostatními. Musíš pracovat, šetřit a vrátit se domů.

Nemohl se vypařit. Zavřel oči a představoval si sílu, kterou bude potřebovat, aby zvládl vše, co se od něj očekává. Soused z vedlejšího pokoje poslouchal hlasitou hudbu bez melodie, bez vět; nevěděl nic o dramatu, které se odehrávalo za zdí. Každá želva ztracená ve světě velkoměsta táhne svůj krunýř v rytmu svého dechu. Svět techna nikomu nenaslouchá a na nikoho nečeká.

Ať je ticho! Poprvé od svého příjezdu do centra použil Moussa pěsti a zabušil na stěnu. Vrhl se na postel a zkřížil ruce na prsou. Za zavřenými víčky cítil, jak se před ním tyčí jeho život, ohromný jako kmen baobabu, který nedokázal obejmout. Ať je ticho! Potřeboval ticho, aby si vymyslel jiný osud, nějakou hudbu pro své sny, a potřeboval sladit tlukot srdce s rytmem reality, která se od něj začala odvracet. Konečně je ticho! Ale na to, aby slyšel ohlušující stížnosti svých blízkých, už je ani nepotřeboval. V hlavě mu nepřetržitě zněla ozvěna věty, kterou hučení vln odnepaměti přinášelo do jeho vesnice: V životě se člověk musí ze všech sil snažit, aby si vybojoval důstojnost!

A s touto větou přicházela další: Musíš pracovat, šetřit a vrátit se domů.

Pracovat! Když se Moussa ocitl na lodi, nic jiného nedělal. Pracoval neustále, dokud mu z pórů neprosakoval stesk po domově. Jedinou vůní této země, kterou cítil, byl rybí pach z podpalubí a těžké výpary z ohromných těl jeho spolupracovníků, oholených stejně špatně jako on sám. Pro Moussu delikátní francouzská kuchyně nic neznamenala. Jeho žaludek zpracovával jen nepříliš chutná jídla připravovaná lodním kuchařem, který se během škrábání brambor dloubal v nose a neváhal si mezi hlavním chodem a dezertem odskočit na záchod. Přesto se s tím Moussa vyrovnaně spokojil, protože si řekl, že mít kde bydlet a co jíst není navzdory všemu zas tak špatné. Tak by mohl, až Sauveurovi vše splatí, vždy ušetřit celý plat, který bude dostávat od šéfa, dokud nebude dost bohatý, aby se vrátil domů. Dlouho viděl krásu Francie jen jako pár barevných světel zářících z přístavů. Když ho po několika měsících přemohla zvědavost a využil zastávky v Marseille, aby se šel zblízka podívat, jak vypadá Francie za hranicemi stadionu či nejspodnějšího podpalubí, začaly zvony starého města vyzvánět k jeho zásnubám s Fatou Morganou. Byl to umíráček, který odzváněl jeho snům. Ještě o tom nevěděl, ale každým krokem se přibližoval k místu, kde shoří jeho touhy. Jako pravý senegalský bojovník se procházel s hrdým výrazem a s rukama v kapsách a očima labužnicky hltal věci kolem sebe, plíce se mu nadouvaly radostí a nechal se unášet rozmary urbanistů. Členů uvítacího výboru, kteří zmerčili jeho omámený výraz a už několik desítek metrů ho sledovali, si všiml až na poslední chvíli.

„Ukaž papíry!“

Překvapený tím rozkazem se otočil a spatřil čepici francouzského policisty, která stínila husté obočí a dvě oči jako studny. Bázlivé slunce naposledy mrklo a po špičkách se odebralo informovat Boha o dění na Zemi.

„Řekl jsem, ukaž papíry, negře!“

„Má je šéf,“ řekl důvěřivě.

„Jaký šéf a kde vůbec je?“ vyřvával druhý celník.

„Šéf z lodi, tam v přístavu,“ upřesnil.

„Ale podívejme se,“ řekl na to první celník, „pán je nóbl, on potřebuje nosiče pro svý papíry, a dudlíka máš u maminky, předpokládám. Tak se na to jdeme podívat.“

Šéf v přístavu totožnost svého námořníka nejenže nedoložil, dokonce ho ani nikdy neviděl. Řádný francouzský občan a poctivý zaměstnavatel dokázal, že má čisté ruce: od práce načerno se samozřejmě vždy držel pořádně daleko.

Moussa pod dohledem průvodců v modrém zahájil administrativní exkurzi po francouzském území. Přístav opustil, zrovna když se hvězdy vysmívaly sametovému stínu noci, který chtěl lidem vnutit svoji laskavou něhu. Byl to čas, kdy plavčík na lodi chystal večeři pro své druhy, kteří napříště raději nebudou riskovat a vystupovat na břeh během mezipřistání. Poslušně nastoupil do policejního auta, aniž by tušil, jaká vlhká a odporná cela ho čeká. Strávil v ní několik dní a říkal si, že jakékoli místo na planetě by pro něj bylo snesitelnější než tato miniaturní místnost, kam se jeho falešné naděje unavené z toho, jak poletovaly kolem, vrátily, aby mu svázaly už tak zdřevěnělé končetiny. Byl jako rybář lovící štěstí, ale teď cítil, že se sám chytil do sítí osudu. Obzor se mu pod dlouhými černými řasami rozostřil. Tady byl jeho Bermudský trojúhelník. Protože byl Moussa Afričan, miloval slunce a mořský vánek a dal by cokoli za to, aby se mohl hýbat, třeba i někde na Sibiři. Když mu strážce přinesl odpornou potravu, výkaly svědomí země lidských práv, již nazýval poprava, dokonce s lítostí vzpomínal na bramborovou kaši s příměsí kuchařova suchého z nosu, která se podávala na lodi. Nejhorší pro něj byl nedostatek pohybu. A tak, aby se nějak zabavil, natáhl se na postel a v myšlenkách se proměnil v pavouka, který si spřádá síť, ne však aby svázal své prchající sny, nýbrž aby opředl tu spoustu skulin pokrývajících zdi a strop. Vychutnával si to cvičení, díky němuž mohl relativizovat své pojetí prostoru. Tím, že se proměnil v malé zvířátko, se pro něj prostor, kde se nacházel, nesmírně zvětšil, a změnilo se tak i jeho vnímání času. Když ho ze snění vytrhl procházející strážce, realita ho trpce zasáhla. Pak se mu začalo stýskat a jeho nezdařené plány před ním poletovaly a míhaly se v ďábelském rytmu. Aby jim mohl lépe čelit, seřadil je podél zdi a každý z nich přiřadil k jedné skulině. Když je všechny řádně a popořadě prozkoumal, každou rýhu pokřtil jménem jednoho plánu. Tato slova utkaná s pavoučí důkladností představovala linii nezbytnou pro urovnání běhu myšlenek. Jako pravý muslim pojmenovával trhliny zprava podle důležitosti: postavit velký rodinný dům; investovat do koupi motorové pirogy pro rybolov ve vesnici; matce pořídit obchod s potravinami, aby bylo vždycky co jíst; šetřit na věno; nakoupit šaty pro celou rodinu, hlavně šperky a luxusní parfémy pro snoubenku; zaplatit rodičům letenku, aby mohli vykonat pouť do Mekky atd.

Přání postupně opřádala celu a nakonec všechny trhliny ve zdech skryla. Když už byl z jejich bedlivého zkoumání unavený, zjistil, že lekce učitele z koránské školy mohou být přece k něčemu užitečné: několikeré pokleknutí ho dokáže přiblížit Stvořiteli. Alláhu Akbar! Cesta vedoucí k tomuto Bohu, jemuž se vzdává úcta pětkrát za den, byla jistě kratší než šíře povolení k pobytu, která ho dělila od svobody a možná i od uskutečnění jeho snů. Elhamdu lilláh! Moussa očekával boží pomoc. Inšalláh! V jeho kobce ho však našel eufemismus francouzské vlády. Jednoho rána přišel policista, usmíval se a hodil po něm úřední dokument:

„Na, tady máš pozvání!“

Byla to výzva k opuštění Francie.

O dvaasedmdesát hodin později ho letadlo vyvrhlo na asfaltu letiště v Dakaru. Tak se vrátil domů, v cele zanechal sny o štěstí a bohatší byl jen o sílu meditovat, šílenou lásku k pavoukům a obrázky z Francie, jaké se na pohlednicích neobjevují. Snažil se najít nějakou pomoc a do své vesnice se dostal díky štědrosti jednoho příbuzného, který se slitoval a dal mu peníze na lístek. Všichni měli radost, když ho viděli, a hned se ho vyptávali, aniž by mu dali čas na odpověď, proč jim nedal vědět, že přijede, byli by jeho příjezd oslavili mnohem důstojněji! Přestože neměl žádná zavazadla, nikoho ani nenapadlo, že ho potkalo nějaké neštěstí. Určitě spěchal, aby spatřil rodinu; svá početná zavazadla jistě poslal zvlášť a vyzvedne si je v Dakaru později. Celí šťastní obětovali kohouta, aby poděkovali předkům, a dvě kachny na večeři. Všeobecná rozjařenost rozpoutaná jeho příjezdem Moussu na dlouhé tři dny slavností umlčela. Pak už ale nemohl dovolit, aby se jeho blízcí dále zadlužovali, a stručně jim popsal svůj pobyt ve Francii. Výbuch pravdy ho zasypal popelem. Už nezářil evropským leskem a najednou i ten nejusedlejší ostrovan byl zajímavější než on. Skoro všichni jím opovrhovali. Dokonce i vesnický blázen si dovolil se mu vysmívat: „Všichni, kteří tam pracovali, si po návratu postavili domy a obchody. Když ty sis nic nepřivezl, tak ses tam asi moc nenamakal.“ Moussovi bylo jasné, že tenhle duševně zaostalý mu drze zpívá písničku, kterou složili jiní. Je všeobecně známo, že blázen je vždy z vesnice nejupřímnější. A tak Moussa moc nevycházel z domu, vyhýbal se veřejným místům, a pokud ho Ndétare nepozval na čaj, s nikým se nebavil. V učiteli našel jediného člověka na ostrově, který se o něho zajímal, a tak se mu svěřil a utěšoval se jeho soucitem. Někdy ho doprovázel na fotbalové hřiště a mlčky přihlížel tréninku. Kluci, kteří ho v době, kdy byl považován za místního Platiniho, zbožňovali, se soustředili na hru a dělali, že ho nevidí. Ndétare měl dobré srdce, a tak neváhal a poskytl Moussovi nové útočiště. A Moussa, aby utekl před obviňujícími povzdechy rodičů a před příliš zjevným pohrdáním sester, v učitelově domě trávil většinu času.

Příliv stoupal. Vlny Atlantiku narážely do mangrovů, ale jakkoli se snažily, nedařilo se jim dodat blátu lesk bílého písku prosluněných břehů. Příliv stoupal. A s ním přicházel hukot vln, které bláto odnášely pryč. Příliv stoupal. A nad vesnicí se jako vždy zdvihal nepříjemný vítr.

Nikdo nevěděl, proč vláda vyhostila učitele na ostrov a zakázala mu usadit se ve městě, a tak se snažili důvody odhalit v jeho způsobu života. Skutečnost, že se přátelil s Moussou, jen posílila jejich domněnky. Tenhle měšťák, stále ještě svobodný, zatímco se všichni ostatní z jeho generace snaží rozšiřovat potomstvo, žil během studií dlouho ve světě bílých. I Moussa se po návratu z té země změnil. Důvod, proč se ti dva muži tak vytrvale navštěvují, musel být jiný než jen obyčejné přátelství. Několik vesničanů potvrdilo, že je viděli, jak se spolu procházejí za soumraku. Nejspíš se museli tajně oddávat nějakým nemravným praktikám, které pochytili od bílých. A říkalo se, že proto si od ostatních obyvatel vesnice drží odstup. Příliv stoupal čím dál víc. Brzy už se dřevěná ohrada nasáklá vodou na blátě jen stěží držela. Pomalu, ale s neúprosnou vytrvalostí se začala naklánět. Moussa mohl slyšet, jak šeptá: „Atlantiku, odnes mě s sebou, ve tvém břiše plném hořkosti mi bude lépe než doma na loži. Podle pověsti poskytuješ útočiště těm, kteří tě o ně požádají.“

Když byl Moussa malý, slyšel tu pověst jako všichni rodilí ostrované.

Kdysi žil ve vesnici muž jménem Sedar. Jeho tchyně mu vyčítala, že jí nedal žádného vnuka, a jednoho dne veřejně odhalila jeho impotenci. Zetě to velmi ranilo a odešel z vesnice. Přišel na pláž, rozevřel náruč směrem k oceánu a vykřikl: „Atlantiku, odnes mě s sebou, ve tvém břiše plném hořkosti mi bude lépe než doma na loži!“ Vlny se nad ním zavřely. Ale jeho manželka Sutura, která ho velmi milovala, viděla, že se nevrací, a vydala se ho hledat. Předchozího večera pršelo, a tak mohla sledovat jeho stopy v písku. Když přišla na pláž, našla u břehu manželovy šaty a rozvzlykala se: „Sedare! Sedare, lásko má, vrať se mi!“ Náhle se z vody vynořil delfín a řekl jí: „Suturo, má drahá, lidská země je příliš malá, jen oceán může skrýt moji hanbu, najdi si jiného muže, něžného a laskavého. Opustil jsem lidské království. Hlavně jim nikdy neříkej, co se ze mě stalo, zůstanu jejich přítelem a přijdu navštívit děti, které zplodíš.“

Ale je třeba umět tkát z větru, aby bylo možné uplést provaz ze slov. Sutura chtěla mít jistotu, že tajemství svého milovaného manžela nikdy nezradí, a okamžitě se sama vrhla do vln. Stejně jako Sedar se proměnila v delfína. Od té doby se delfíni objevují podél niodiorského pobřeží. Jsou buď dva, nebo je doprovázejí mláďata. Zůstali přáteli lidí.

Moussa už se na návštěvu k učiteli neodvážil; zavřel se doma a pořád jen přemýšlel nad tou pověstí. Týdny ubíhaly jeden jako druhý. Mladí fotbalisté chodili často po sobotním zápase na pláž, aby osvěžili svá rozbolavělá těla. Při zapadajícím slunci zpívali a hlasitě se bavili. Trenérova laskavá silueta se musela objevit hned několikrát, když je přesvědčoval, že už je čas se obléknout a vrátit se domů. Tak tomu bylo vždycky, až na tu sobotu, kdy se Ndétare nemusel rozčilovat, aby je donutil vylézt z vody.

Slunce jako by chtělo vyhladit načervenalé vlnky na moři a muezzin svolával k večerní modlitbě. Posledním úderem palice se marně snažil probudit mrtvé spící na obou koncích vesnice. V té chvíli se jedna piroga, která dokončovala poslední obrat, naklonila na pravobok, aby se přídí dostala k přístavní hrázi. Když ji kluci uviděli, rozestoupili se, aby mohla proplout, a hned potom se opět shlukli.

Plážový písek dýchal milosrdenstvím. Byl hladký, bílý, jemný a pórovitý a dovoloval vlnám, aby mu nesměle vysávaly duši. Na hřebenech pozpátku tančících vln odplouvalo pár úlomků dřeva a dalších zbytků na širé moře a marně doufaly, že se znovu vrátí na pevnou zem. Větve mangrovů lemujících pláž mířily k zemi a vypadaly jako vlajky stažené na půl žerdi. Tyto stromy, jež neúnavně pozorují své stíny plížící se kolem nich, tam strnule stály v naději, že se k nim jednoho dne vrátí jejich listí, větve a všechny ty úlomky jich samých, které moře odplavilo. To čekání snad nebude marné, neboť moře umí vracet zemi to, co jí patří.

Piroga přistála. Vítr zlehka ovíval rány živých. Dva rybáři mlčky vyložili náklad. Mladí fotbalisté přišli blíž. Na hrázi ležel muž se silnými pažemi, zdálky vypadal jako odpočívající plavec. Jedině jeho prosáklé šaty prozrazovaly, že tam není dobrovolně, a už vůbec ne v této poloze. Moussovo nehybné tělo se rybářům do sítí chytilo nedaleko vesnice přímo v místě, kde ostrov smáčí svůj jazyk v moři.

Ani Atlantik nemůže strávit vše, co země vyvrhne. Alláhu Akbar! V mešitě skončila modlitba. Kazatel zakončil řeč těmito slovy: V životě se člověk musí ze všech sil snažit, aby si vybojoval důstojnost!

Ani Ndétarova paměť nedokázala strávit Moussův příběh, a tak jej vyprávěl pokaždé, když kluci předstírali vášeň pro fotbal a nechávali se zaslepit přeludem francouzské trikolory. Byl to dobrý pedagog, a tak ukryl trpkost na dně své karteziánské duše a používal ten příběh jako odstrašující příklad.

„Kluci, mějte se na pozoru,“ uzavíral. „Klidně se choďte dívat na televizi k tomu zbohatlíkovi, ale prosím vás, neposlouchejte ty nesmysly, co ten ztřeštěnec vykládá. Francie není žádný ráj. Nenechte se lapit do sítí emigrace. Pamatujte, že Moussa byl jeden z vás, a vy víte stejně dobře jako já, jak dopadl…“

Madické a jeho kamarádi poslouchali, jak učitel neúnavně a důrazně opakuje stále totéž, ale ve skutečnosti ho moc nevnímali. Copak se neříká, že učitelé moc mluví? Podle nich začal Ndétare stárnout a už jen omílal stále totéž. A když už toho na ně bylo, jak říkali, trochu moc, odvrátili se od něj a začali se oddávat svým snům. Někteří využili toho, že nejsou tréninky, a chodili na zápasy do města, jiní šli požádat o pomoc marabuty, kteří se specializovali na fotbal. Ze skromných úspor si kupovali amulety zaručující jisté vítězství a napomáhající k budoucímu odjezdu do Francie. Každá rostlina má nějakou kouzelnou moc, když se při jejím sběru mumlají nesrozumitelná zaříkání. V pokojích se množily bylinné odvary. Podle složitých rituálů se podřezávala kuřata. Pod diskrétním dohledem měsíce prováděl lstivý kouzelník nepříliš ortodoxní očistné obřady. Matky rodin, které neměly moc peněz na odměnu pro „učence“, byly připraveny udělat vše pro to, aby zlepšily budoucnost svých synů, dokonce se nechaly i svléknout: „Sbohem šperky a sváteční šaty! Ale budu mít jiné, až se můj syn vrátí bohatý z Evropy!“ Pšt! Nikomu to neříkejte! Marabuty tu nikdo nepotká. Stín nemá jméno. V noci chodí po vesnici jen duchové.

V těchto chvílích oddychu mi Madické volal častěji a chtěl, abych mu posílala fotbalové časopisy. Nebylo důležité, v jakém jazyce byly napsané, hlavně aby se tam hodně psalo o Maldinim. Ale už se nespokojil jen s tím, že měl stěny pokoje ověšené fotkami svého idolu. Jeho kamarádům fotbal sloužil jen jako záminka, aby se dostali na Západ a pak se tam protloukali, jak se dalo, ale Madické chtěl jet do Francie, aby nadchl stadiony svým talentem. Ostatně copak nebyl nejlepší z celého vesnického družstva? S trochou štěstí se do nějakého francouzského klubu dostane. A pak, Itálie je hned vedle Francie, mohl by tam jet hrát s AC Milan a třeba by si jednou stiskl ruku se svým hrdinou. Inšalláh! Potom by se spokojený, bohatý a šťastný vrátil domů. Francie pro něj znamenala jen nejkratší žebřík vedoucí na Maldiniho trůn.

Když Madické s ostatními sledoval zápasy mezi Francií a Itálií, zdržoval se veškerých komentářů a mlčel, i když jeho kamarádi spřádali neuvěřitelné plány, aby zdůvodnili, proč chtějí emigrovat, a vzali tak učiteli vítr z plachet. Jak by jim mohl vysvětlit, že i on chce samozřejmě odjet do Evropy, aby pracoval a vydělal si na živobytí, ale hlavně kvůli jednomu stisku ruky?

Ndétare si jeho mlčení vysvětloval jako drobný úspěch svého pedagogického úsilí. Byl to dobrý učitel, a tak si říkal, že jeho výlevy budou mít smysl, pokud zachrání aspoň jednoho z nich. A pak, myslel si, když Madické zmoudří, pomůže mu přesvědčit ostatní, aby se svých utkvělých myšlenek vzdali. Aby o tom sám sebe přesvědčil, vzal za své jedno místní přísloví, které mělo původně varovat rodiče mladých fotbalistů před západním vlivem, který on sám představoval: Dobře obrácený na víru bude nejlepší kazatel.

Teď ale Ndétarova dobře míněná slova vyznívala naprázdno a neměla velký úspěch. Mladí se pořád chodili dívat na televizi k muži z Barbès a vraceli se čím dál později. Jejich touha po bohatství vzrůstala večer co večer, i když jim učitel při každé příležitosti vtloukal do hlavy svoji odrhovačku:

„Kluci, neposlouchejte, co vám ten ztřeštěnec povídá. Nenechte se chytit do sítí emigrace. Pamatujte, že Moussa byl jeden z vás…“

 

Z francouzského originálu Le Ventre de l’Atlantique (Paris, 2003) přeložila Zdeňka Slaninová.