Někdy je demokracie ohrožena tím, že je jí příliš

Rozhovor s politologem Petrem Fialou

 

K rozhovoru s profesorem politologie a rektorem Masarykovy univerzity Petrem Fialou mne přivedla jeho nedávno vydaná kniha Politika, jaká nemá být. Soubor esejů o negativních jevech současné české politiky mi v mnoha ohledech mluvil z duše a hlavně vyvolával další otázky. Vyvstávaly však také pochybnosti, proč by literární časopis měl rozhovor na toto téma vůbec vést; pochybnosti příznačné, neboť umění a kultura se politiky zkrátka štítí.

Petr Fiala; foto: archiv — muni.cz

 

Čím to podle vás je?

Ona to je i není pravda. Člověk nemůže nebýt politický. Je to antropologická danost: protože se nám nedostává některých biologicky podmíněných instinktů, protože jsme tedy v tomto směru nedokonale vybavení živočichové, tak si instinkty nahrazujeme vytvářením institucí a postupů, tedy tím, co označujeme v nejširším slova smyslu jako politika. Potřeba politiky ve smyslu vytváření řádu, jenž kupříkladu uspořádává hierarchické vztahy ve společnosti, zde bude vždy. Problém, na nějž narážíte, spočívá v tom, že současné české elity mají odpor k institucionalizované formě politického života.

Ale vždycky tomu tak nebylo. Právě řada umělců ještě na počátku devadesátých let v politice působila, nemluvě o angažovanosti kulturních elit za první republiky nebo spisovatelů v obrodném procesu šedesátých let…

Ano, netýká se to ovšem jen umělců, ale obecně intelektuálů, vědců a dnes již do jisté míry i úspěšných podnikatelů. Lidé, kteří se zabývají nějakou tvorbou, jsou kreativní, se dnes velmi málo angažují v našem politickém životě. Ale zdůrazňuji — v tom institucionalizovaném. Protože zájem o veřejné záležitosti například u umělců není zase tak malý. Vzpomeňme jen různé petice a výzvy, které jsou u nás možná častější než v zahraničí.

Jenomže důležitou institucí určující kvalitu politiky jsou, i když to nechceme slyšet, především politické strany. Musíme se jim tedy věnovat. Politické stranictví se u nás ovšem vyvinulo neuspokojivým způsobem. Ve srovnání s jinými zeměmi máme ve vztahu k celkovému počtu občanů nebo voličů velmi málo členů politických stran. Tato malost a relativní uzavřenost politického stranictví má řadu důsledků a vede také k tomu, že se uvnitř stran vytváří specifické prostředí, které nepřeje tomu, aby zvenku přitahovalo osobnosti. Na druhé straně ovšem platí, že pokud se osobnosti samy nebudou snažit podstupovat boj s vnitrostranickými „kulturami“, tak se to nemůže změnit. Vím ale, že se to překonává jen velmi obtížně, sám taky nejsem členem žádné politické strany. Občanská společnost je však neúplný pojem, pokud z něj vyřadíme politické strany. Nemůžeme se pak divit, že politika vypadá tak, jak vypadá.

Není důvodem také to, že ve stranách už nejde o promýšlení idejí, o nějaký kreativní proces, v němž by se takové osobnosti mohly realizovat, ale spíše jen o technicko-administrativní správu společnosti nebo mocenský boj?

To je nepochybně další příčina. Politice dnes skutečně dominují technická, expertní a byrokratická řešení. Dokonce ani výběr politické agendy se neodehrává v přirozeném veřejném prostoru, ale politici často reagují pouze na rozhodnutí, která učiní někdo jiný někde jinde. Typickým příkladem je, že naprostá většina zákonů vzniká z nutnosti přizpůsobit se rozhodnutím učiněným na evropské politické rovině. To všechno činí z politiky administrativní proces, kterému dominují skupiny expertů, kteří nenabízejí žádné ideové cíle, ale pouze nástroje a postupy k řešení problémů — a často jen domnělých problémů — byrokratickými cestami. To už samozřejmě není politika jako střet názorů a hledání toho, jak vytvořit lepší místo pro život. Je to ovšem obecný problém politiky v Evropě. V České republice navíc proces byrokratizace a vytrácení ideového střetu z politiky dosahuje pozoruhodného stupně. V souboji levice s pravicí už zde často nejde o hodnoty, ale o rozdílné ekonomické strategie směřující k dosažení obdobného cíle. Kupříkladu otázku zadlužení státu můžete řešit dalším zadlužením, úsporami nebo zvyšováním daní či kombinací toho všeho a rozhodování mezi těmito variantami je vlastně nakonec odborný problém. A to samozřejmě limituje i okruh lidí, kteří se na jeho řešení mohou podílet. Jenomže je zde i politický či hodnotový aspekt související s nedostatkem veřejných či státních prostředků, kterému nevěnujeme tolik pozornosti. Spočívá kupříkladu v otázce, co všechno chceme od státu, co jsou činnosti, které stát realizuje, zda jsou správné, nutné, možné, na základě jakých zájmů a hodnot je požadujeme apod. Tato témata nás dříve či později dostihnou, a čím později to bude, tím to bude nepříjemnější. Kromě zadlužení však samozřejmě existují i další, podstatnější problémy, které však naše společnost pomíjí. Pro analytika je to zajímavé, z hlediska občana nepochybně nebezpečné.

V tomto směru ve své knize ukazujete na zajímavý paradox, že právě byrokratické, úřednické, nepolitické vlády jsou mezi občany velmi populární. Není to proto, že se idejí v politice spíše bojíme?

Souvisí to s tím, že společnost chce být stále lépe zabezpečena. Aby mohla být zabezpečena, potřebuje stále složitější organizaci. Stále větší množství předpisů, nařízení, regulací a vůbec byrokracie. To je jeden z typických příznaků „společnosti zábavy“. Abychom se mohli nerušeně bavit, potřebujeme se cítit co nejbezpečněji. Platíme za to ovšem svojí svobodou. Svoboda vždy obsahuje rizika, a čím více je odstraňujeme ze života, tím se stáváme nesvobodnějšími, naše ochrana, vytvářená předpisy na cokoliv, totálním řízením našeho jednání svobodu likviduje.

Všechny předpisy a nařízení, zákony a pravidla, jimiž jsme společnost provázali a která mají člověka zabezpečit a současně ho zbavují rozhodování a individuální odpovědnosti, jsou však v tom obrovském množství nejen nepřehledné, ale často jdou proti sobě. Tím se vytváří další paradox, který nás činí vnitřně nespokojenými. I když se snažíte chovat jako co nejvzornější občan, stejně se tu a tam dopouštíte přestupků. Ne proto, že byste chtěl, ale proto, že nikdo všechny předpisy nezná, nemůže jim už rozumět, porušuje je nevědomě. Nebo, což je ještě horší, jsou tak komplikované a vzájemně se vylučující, že je musí porušit vědomě. My prostě dnes nemůžeme jednat úplně správně, i když chceme. A to je nepřijatelné. Všichni jsme pak najednou tak trochu v něčem provinilí a to nám brání jednoznačně vidět, co je správné a co ne. Namísto toho, abychom vymýšleli další a další pravidla pro nejrůznější situace, které hypoteticky mohou nastat, měli bychom jasně mluvit o tom, co je správné a co je špatné jednání. Co jsou hodnoty, které chceme sdílet. Mohli bychom potom jednodušeji vyžadovat dodržování společných a srozumitelných „pravidel hry“. Namísto toho svazujeme lidi spoustou předpisů, které nikdo posléze není schopen dodržet.

S tím asi souvisí i to, že přestože se nad politikou neustále ušklíbáme a nadáváme na ni, klidně ji necháváme pronikat do oblastí, které jí možná ani nepříslušejí…

Máte pravdu. Chceme po politicích, aby zorganizovali náš život do posledního detailu a zabavili nás všech rizik. Politika už neurčuje jen hierarchii různých zájmů ve společnosti, ale zasahuje do našeho individuálního života, do rodin, do jejich uspořádání, do rozhodování o našem zdraví, do spousty věcí, kam jsme ji dříve nepouštěli. Přesněji řečeno, politika tam byla nepřímo vždycky, ale nebyl tam stát. Dnes chceme po státu, aby nás chránil dokonce i tím, že bude organizovat náš soukromý život. Ale také po něm chceme, aby vytvářel prevenci proti rizikům, a to i proti těm málo pravděpodobným. To má obrovské množství konsekvencí. Musíme si uvědomit, čím za to platíme. Například opatření sloužící ke zvýšení bezpečnosti v letecké dopravě, s nimiž jistě všichni tak trochu souhlasíme, vedou nutně k omezování osobní svobody a zasahování do soukromí. Když se společnost rozhodne, že chce vymýtit korupci, tak místo nastavení jednoznačných etických pravidel a tvrdého sankcionování jejich porušení začne konstruovat složité předivo předpisů a opatření, která postupně vedou až k širokospektrálnímu monitoringu peněz všech občanů. A to je velký zásah do soukromí. Měli bychom se ptát, zda tohle opravdu chceme.

Společnost se v posledních dvaceti letech dramaticky proměnila. Všude ve světě. Naše životy jsou dalekosáhle monitorovány a zaznamenávány, nejen státem, a je jenom otázkou času, kdy a kdo tyto informace, které jsou o nás shromažďovány, propojí a k čemu je použije. Nejhorší je, že se to děje s naším souhlasem. Důvody jsou vždy dobré, tak proč ne? Jenomže toto už zde několikrát bylo… Musíme začít veřejně hovořit o důsledcích tohoto vývoje společnosti a ptát se, zda opravdu chceme být takto sledováni, řízeni a kontrolováni. Zda má stát takto dalekosáhle určovat povahu našich životů, nebo zda si máme, při všech rizicích, ponechat větší prostor pro to, abychom byli svobodní. Já bych na tu otázku odpověděl ve prospěch svobody, ale jsem si vědom toho, že taková odpověď už dnes možná nebude většinová. Velký bratr jsme dnes my sami, vytváříme ho většinovým rozhodnutím, žijeme příjemné životy, bavíme se, jsme chráněni, zaopatřováni, ohlupování, zahrnováni věcmi a možnostmi. Je to jako sen, ze kterého však budeme jednou probuzeni. Snažím se říct, že bychom měli spát alespoň o něco méně hlubokým spánkem a občas v polospánku pohlédnout pravdě do očí.

Není ta přebujelá role státu daná také tím, že se rozpadly tradiční instituce, jiné formy organizace, v nichž se lidé sdružovali a jejichž součástí se cítili být? Národ, církev, rodina… Není stát už dnes vlastně jedinou institucí, která nás ještě spojuje?

To je myslím jedna z nejpodstatnějších věcí. Dříve jsme byli obklopeni světem, kterému jsme nějakým způsobem rozuměli a v němž jsme si vytvářeli adekvátní, blízké instituce. Byli jsme součástí rodiny, patřili jsme do společenství vytvářeného církví nebo jinou skupinou s „vysvětlující“ soustavou názorů, pohybovali jsme se v národním společenství — a tohle všechno pak utvářelo stát nebo nějakou administrativní jednotku a tvořilo srozumitelný svět, chcete-li domov. V tomto „domově“ jsme se cítili do určité míry jistí. Poskytoval nám například ochranu před cizím, nedohlédnutelným, vzdáleným. A to, co se v našem světě odehrávalo, jsme byli schopni zakoušet. O ostatním jsme věděli jen málo. Dnes jsme v situaci, kdy máme na stole či na stěně našeho bytu celý svět. Skrze sdělovací prostředky a internet abstraktně zakoušíme zkušenost celého světa, ale už často nevnímáme bezprostřední okolí. Nepomůže ani světu, ani nám, ani našemu svědomí, pokud se budeme dojímat či pohoršovat nad osudy lidí na jiných kontinentech, nad událostmi a činy, jimž v jejich kontextu nemůžeme rozumět, ale nebudeme pozorní k starostem našich bližních, kteří žijí vedle nás.

Instituce, které utvářely náš domov a skrze které jsme svět vnímali a nějak mu rozuměli, se rozpadají a najednou jako by tu stálo vedle sebe či proti sobě jen individuum a „svět“. To má dalekosáhlé důsledky, protože globální, a tedy v jistém smyslu i abstraktní svět člověka nenaplňuje, neuspokojuje a neposkytuje mu identitu. Na rozdíl od těch institucí, od srozumitelné společnosti a blízkých společenství, jež nás sice na jedné straně svazovaly, ale současně nám na druhé straně poskytovaly také řád a dodávaly věcem smysl. Ztrácíme tak část své identity a člověk, který ztrácí identitu, se přirozeně cítí ohrožen. Snad i proto podvědomě chceme po státu, který z těch tradičních institucí ještě v jakési podobě zbývá, aby nás chránil a nahradil nám ty instituce, jež jsme již odhodili. Ale to už je těžko možné, navíc stát posilujeme v jeho byrokraticko-řídící funkci a současně oslabujeme v jeho úloze organizace, jež nás chrání před cizím nebezpečím.

Buďme konkrétní: pocit ohrožení, o němž jste mluvil, fakt, že člověk je konfrontován s „cizotou“, vůči níž se nedokáže bránit, neboť ztrácí vlastní identitu, to vše lze interpretovat jako situaci Evropana tváří v tvář islámu. Máte pocit, že právě tady dojde k nějakému střetu?

O tom lze těžko pochybovat. Když si vezmeme demografické údaje, tak podle současného vývoje do dvaceti, třiceti let bude mít řada měst v Evropě převahu muslimského obyvatelstva. Obyvatelstva, které na rozdíl od nás si je vědomo své identity a je v jistém smyslu integrované. Dříve či později začne mít politické požadavky. V tomto směru je kulturní střet — a zatím mluvím jen o kulturním střetu — neodvratný a my děláme jen málo pro to, abychom se na něj nachystali. Přesněji řečeno, už se o tom alespoň začínají vést diskuse, například v Německu. Němečtí politici dnes hovoří o tom, že integrace selhala. Jaká to však byla integrace? Byla to integrace převážně ekonomická: pojďte se podílet na našem blahobytu, a to vás automaticky změní, díky ekonomickému pozvednutí přijmete i naše hodnoty. To se evidentně nestalo. Druhá, třetí generace imigrantů je radikální v odporu ke své nové zemi, k evropské kultuře a civilizaci. Nesdílí hodnoty, na kterých naše civilizace stojí. Jistě, my si můžeme říct, že naše hodnoty jsou stejné jako jiné a ať si každý dělá, co chce. Ale to je omyl založený na nesprávném chápání toho, jak funguje společnost, politika a stát. Nejde o ideologické důvody či nekritický obdiv k Evropě, nicméně když si srovnáme „výkony“ naší civilizace z hlediska parametrů kulturních, humanitních, sociálních či ekonomických s jinými společnostmi, tak zjistíme, že dosáhla pozoruhodných výsledků a že tuto civilizaci stojí za to hájit. Což mimo jiné znamená také chtít po lidech, kteří sem přicházejí, aby naše hodnoty, tedy to, co z nich ještě zbývá, sdíleli nebo je alespoň respektovali. Problémy existují, společnost si je pomalu začíná uvědomovat, těžko se o nich mluví, ale situace vyžaduje řešení. Podívejme se, jaký „kulturní střet“ se v této věci odehrává třeba ve Francii, v Itálii a především v zemích, které byly dřív v přístupu k imigrantům nejliberálnější, jako je Nizozemí či Rakousko.

Tohle se nás ale tak fatálně netýká…

Ovšem pouze dočasně. Jsme sice národnostně nejhomogennější zemí v Evropě, ale jsme s ostatními státy tak spojeni, že se nás to brzy týkat začne…

Myslel jsem to i tak, že když k tomuto střetu dojde, tak si na něm evropské státy mohou uvědomit a znovu formulovat hodnoty, na nichž chtějí trvat. Zatímco u nás, když se takový transparentní konflikt neodehraje, tak to onu potřebnou debatu může přinejmenším zbrzdit…

Ano. A navíc lhostejnost k oněm tradičním institucím, o nichž jsme mluvili, je u nás větší než jinde. Vezměme si jako příklad přístup k institucím a jejich symbolům. Ve Spojených státech, kde je společnost rozrůzněná sociálně, etnicky i jinak, představují symboly státu určitá pojítka, jsou viditelným poskytovatelem identity. Připadá nám směšné, když Američané ráno vztyčí vlajku a zpívají hymnu. V našem kulturním prostředí je to nepřijatelné — pochopitelně, máme k institucím nedůvěru i ironický odstup, což je do jisté míry správné —, ale právě tu rozumnou míru je někdy obtížné najít. Připomeňme jen z poslední doby jedno zdánlivě nedůležité rozhodnutí — zdanit příjmy prezidenta, které považuji ze symbolického hlediska za omyl. V naší demokracii máme spoustu institucí a formálně nejvyšší z nich je prezident, který je sice konkrétní osobou, ale současně je institucí. Proto je také ústavou chráněn jinak a více než ostatní občané. Máme pro to spoustu dobrých důvodů. Ten, kdo je prezidentem, je symbolem státu a má být v této své roli v jiné pozici, než jsme my všichni ostatní občané. Ne proto, že je to Masaryk, Havel či Klaus, ale proto, že je to prezident jakožto instituce. Symbol státu prostě nemáme zdaňovat, ať už je na Hradě kdokoliv. Je samozřejmě dobré o všem pochybovat, „odkouzlovat“ hodnoty a symboly je zdravé, ale nesmí se překročit určitá hranice. Když se to dělá příliš, tak se vytrácí pojivo, které drží společnost pohromadě.

Lze ale tento „starý svět“ ještě nějak zachránit, neměl by politolog přijmout fakt, že rodina, národ, církev jsou instituce minulosti, a spíše hledat, jak hodnotově ukotvit změny, jimiž svět prochází a co by eventuálně mohlo ony zanikající instituce nahradit?

Ale já si nemyslím, že je tu nějaký starý svět, který musíme konzervovat. Společnost se prostě ocitá před novými problémy a špatné je, že o nich z mnoha důvodů nemluvíme. Protože je to nekorektní, protože je to pohodlné, protože to nepatří do společnosti zábavy. Žijeme ve společnosti, která dosáhla vrcholu. V mnoha směrech je to, co prožíváme a jak dlouho to prožíváme v rámci euroatlantické civilizace, nezvyklé z hlediska historického i ve srovnání s ostatními částmi světa. Bohužel jsme ale v poslední době ztratili sílu a odhodlání, které nám umožňovaly tento svět rozvíjet, bránit, posunovat dál, a naopak jsme ho začali demontovat.

A pak je tady ještě druhá strana onoho rozpadu institucí. Společnost se sice dramaticky rozrůzňuje, individualizuje, ale současně se masifikuje. Jsme stále více individua bez institucionálních vazeb, ale souběžně se náš vkus, naše kulturní, ideové priority, nálady a postoje unifikují. Aby mi bylo dobře rozuměno, to vůbec neznamená, že bychom měli na věci úplně shodné názory. Jde ale o to, že i naše alternativní postoje se stávají součástí mainstreamu. Je to jako s pivem — existují tisíce značek, ale ty nejúspěšnější, které dostanete všude ve světě, mají velmi podobnou chuť blížící se univerzálnímu vkusu většinového konzumenta. A taky věříme věcem, které nezakoušíme, jen si je globálně sdělujeme. Budeme tedy všichni přesvědčeni o tom, že probíhají klimatické změny působením člověka, i když o jejich příčinách nevíme téměř nic, ale současně většina z nás lhostejně přihlíží k tomu, jak se likviduje krajina kolem nás, třeba v okolí měst. „Osvobozený“ jedinec, osvobozený od sociálních pout, ale zajatý v sociálních sítích, volně se pohybující v globálním světě plném možností a zábavy, ale také předpisů, pravidel a nesmyslných regulací, dříve či později zjistí, že o svou identitu přišel a novou už nemá, že po osvobození zůstala prázdnota. Mimochodem, to, co se zde snažím říct, je už v umění dávno reflektováno, vzpomeňme třeba na prózy Michela Houellebecqa.

Má ale politika ještě vůbec moc něco měnit? Neodehrává se to podstatné nakonec už mimo parlament, volené instituce a sekretariáty politických stran? Na jachtách podnikatelů nebo v médiích, která fakticky určují politická témata?

Agenda se nepochybně nastoluje v médiích. To by nevadilo, horší je, že se v médiích i řeší. Politika je čím dál víc hra a show a často už ani příliš nezáleží na tom, co se stane fakticky a jestli je problém, který média otevřou, skutečně vyřešen. Další problém je, že tady vzniká skupina lidí, která je tak trochu mimo pravidla hry, jež ale současně spoluurčuje. Lidé, kteří si jakoby mohou dovolit víc než ostatní. A ještě horší věc: nemalá část politiky se odehrává mimo kontrolovatelnou politickou arénu, mezi silnými podnikatelskými hráči a byrokracií. Propojení ekonomiky ani ne s politikou, ale už přímo s politickou administrativou, se státní správou, to je velmi nebezpečné. Protože při slabosti našich politických elit už silné ekonomické zájmy ani nepotřebují procházet tradičním politickým střetem, a dokonce se ani nemusí snažit „politickou“ politiku nějak ovlivňovat (což je ještě do značné míry legitimní). Domluví se přímo s byrokratickým aparátem, který expertním způsobem přijme nebo pro politiky připraví ona rozhodnutí. To je způsob řízení společnosti, který bychom v žádném případě neměli připustit. Politické řešení problému je to, co nás přes všechny nedostatky chrání a co může učinit podmínky pro náš život lepšími. Neměli bychom nikomu dovolit, aby jednal mimo rámec demokratické politiky. Ale dovolujeme.

Ve vaší knize se ale často vrací téma ztráty elity. Hovoří o něm i Pavel Švanda v poznámce otištěné v tomto čísle. Nejsou pak tito ekonomičtí hráči nebo celebrity showbyznysu novou elitou?

To je jiný problém. Měli bychom chtít mít elity, ale nikoliv jako někoho, kdo nás ovládá nebo o kom se prostě jen hodně mluví, ale elity, jež vedou a inspirují. Politika, ale i společnost, potřebují ideály a potřebují vzory. S vytvářením skutečných elit je to ale u nás těžké. Máme tu vlastnost, že si ty elity odkouzlujeme. Když někdo vynikne, tak dočasně uznáme jeho úspěch, ale dříve či později začnou média jeho pozici demontovat. Ukazují jeho slabosti, chyby, které se zveličují, takže on se nemůže dlouhodobě udržet v pozici veřejně akceptované elity. Ale pak elity nemohou plnit některé své funkce. A nemůžeme je mít hlavně v politice, protože to je dnes velmi neatraktivní místo pro schopné lidi. V police jste vystaven silnému veřejnému tlaku, jste neustále sledován, navíc se každá hloupost, kterou si koupíte nebo uděláte, stále více stává předmětem veřejné debaty. Přitom máte menší příjem (pokud jednáte přiměřeně čestně) než v kdejaké střední manažerské pozici. Politika nevytváří atraktivní prostor pro lidi, kteří si sami sebe váží a mají jiné cesty, jak dosáhnout seberealizace. Politiky čím dál víc svazujeme, kontrolujeme a omezujeme, a také tím bráníme schopným lidem, aby do ní vstupovali.

A je tu ještě jedna věc, která s elitami v jistém smyslu souvisí. Je zajímavé, že demokracii nejspíše škodí i příliš mnoho demokracie, respektive její základy podrývá to, když se většinové demokratické mechanismy rozhodování anebo prosté tržní principy přenášejí do prostředí, kam nepatří nebo kde dobře nefungují. Často v poslední době přemýšlím o tom, co se děje se vzděláváním nebo obecně s kulturou za situace, kdy stále více začínají rozhodovat většinové názory a neustále probíhá „hlasování“ většiny o tom, co se jí líbí, o tom, co je správné, vkusné, hodnotné a dobré. Názor většiny potom stanovuje úroveň vkusu a hodnot, pomocí nichž se ten který subsystém utváří. To je nepochybně nesprávné, protože do některých oblastí většinové rozhodování nepatří. Zde je to otázka kompetence a v dobrém smyslu elity, která nastavuje měřítka. A to by mělo zůstat zachováno. Dnes je demokracie ohrožena i tím, že jí je příliš mnoho. Není to paradox. Demokratická politika není nic samozřejmého, její podmínkou jsou sdílené hodnoty a každodenní úsilí občanů o pěstování demokratické politické kultury. Názor většiny, průměrný vkus, obecné povědomí o něčem, to ještě není demokracie. Neustálé nadbíhání většinovým názorům a podbízení se vkusu publika je nebezpečné jak pro kvalitní umění, tak i pro dobrou politiku. Nikdy tomu nebylo jinak. Někdy se divím, jak málo jsme se z minulosti poučili.

 

Ptal se Miroslav Balaštík

 

Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. (1964) je politolog a historik. Je profesorem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií MU a řídí Institut pro srovnávací politologický výzkum tamtéž. Od roku 2004 je rektorem Masarykovy univerzity. Ve své vědecké práci se věnuje především srovnávací a evropské politice, je autorem čtrnácti knižních monografií a více než sto padesáti odborných prací.