Honzo, ahoj!

Život Jana Balabána ve vzpomínkách přátel

 

(Čtyři ukázky z připravovaného almanachu věnovaného spisovateli a jeho nedožitým 50. narozeninám)

 

Jaroslav Žila — Zběsilé jižanské přátelství

Poprvé jsem ho spatřil na začátku školního roku 1976/1977, stál na konci chodby gymnázia před třídou, do které jsme měli chodit. Opíral se o parapet okna, delší účes ve stylu mladého Micka Jaggera (já měl kolem uší centimetrové blatníky — Matka: Hezky tě ostříháme, ať vidí, že jsi slušný synek!), mírně ohrnutý horní ret a ve tváři směsice hlubokého pohrdání, rozpaků a ostražité citlivosti. Stál tam, až do chvíle, kdy profesor zastavil u dveří a zeptal se jej: Vy sem patříte? Přikývl. No, tak pojďte dál!

Myslím, že to mohu říct: nebyli jsme zrovna vynikající studenti, i když on byl trochu lepší (Můj otec po návratu z třídních schůzek: Myslel jsem, že se hanbou propadnu, ty hňupe! Ještě že vedle mě seděl takový sympatický pán — no… Balabán se jmenoval.). Někdy od druhého nebo třetího ročníku se tvrdě dal do studia angličtiny, snad to bylo tím strýcem v Kanadě, ale od začátku se zajímal o literaturu, což ovšem nebylo v naší třídě nijak výjimečné, básničky psali i budoucí inženýři!!! Čeština byla oblíbená, velkou zásluhu na tom měl profesor Adámek, myslím, že některé jeho přístupy a postoje vyžadovaly osobní statečnost. Časem jsme vytvořili takovou chlapeckou kolonii, obsadili jsme zadní řady (Honza seděl v lavici přede mnou) a brzo se naše třída stala vskutku proslulou.

Někdy v té době se utvářely základy našeho vztahu — snad by se dalo říct jakéhosi zběsilého přátelství.

Základním rysem byla ověřená skutečnost: on byl možná trochu chytřejší, já zase určitě silnější. On byl z disidentské rodiny s tradicí protestantských kazatelů, já z rodiny komunistické. On nosil dovozové džíny a měl koženkovou bundu do pasu, na podšívce byla mapa Kanady! Já chodil v tesilkách a v košilích z umělé hmoty a ve vestě z domácí vlny (Matka: Cože chceš, džíny? Jako nějaký narkoman! To si kup, až budeš vydělávat! Že tě všechno svědí a kope? Co by jiní dali za takové oblečení! Já: To bych taky rád věděl! Ona: Drž hubu!… Když jsem si po letech koupil džíny, matka mi na nich po vyprání nažehlila puky!…). On pociťoval zásadní respekt k otci, já měl hrůzu z matky. On chodil s aktovkou plnou knih, já nosil v tašce gumovou mičudu. On vychován v intelektuálním městském prostředí, já byl z rodiny venkovské. On měl v sobě touhu kazatele — ukazovat lidem cestu —, já jsem po čtrnáctidenním experimentu, kdy jsem se snažil být milý, přátelský a vstřícný, došel k názoru, že je to příliš namáhavé. Vše u nás bylo naopak, vše nám na tom druhém připadalo hrozné, a přesto jsme se vyhledávali.

Ve třetím ročníku narazil můj spolusedící na vinárnu U Sudu, byl to báječný podnik, pracoval v něm starý pan Herod, původem z jihu, a prodávali tam rozlévané sudové víno! Tam se, pod jeho přísným dohledem (Tak, platíme, víc vám už nenaleju, měli jste po osmi decích), utvářel náš vztah k vínu, někdy jsme si zaběhli na dvě decka i o přestávce před odpoledním vyučováním, Honza se k nám (spolu s jinými) brzo přidal. Tam jsme chodívali i po vysoké, sem začali docházet další lidé. Tam jsme se v osmdesátém devátém dověděli, že padl Honecker. Později, po zavření vinárny, se společnost poflakovala po různých podnicích, aby nakonec, podstatně rozšířena, zakotvila u Černeho pavuka, jak jsme někdy říkali.

Zásadní postavou Honzova dospívání byl jeho starší bratr Daniel, akademický malíř a člověk velkého rozhledu. Jeník si přál být také malíř, ale… stal se z něj spisovatel. Na vysoké jsme se vídávali často, on ochotnicky režíroval Vonneguta a věnoval se intelektuálním činnostem, já běhal za balonem (On: Tu kudrnatou hlavu má až u země a nic jiného nevidí než tu zasranou mičudu, jako IDIOT! Ne, že by dělal něco pořádného. Já: Víš, proč hraju? Protože to umím!). Párkrát jsem s ním byl na přednáškách doktora Jařaba, jezdívali jsme spolu vlakem a potkávali se v hospodách.

Revoluce přinesla řadu možností, jednou z nich byla možnost publikovat a veřejně se producírovat. V devadesátém třetím přišel Honza s nápadem, že by on doprovodil slovem obrazy malíře Bendy, a já se tehdy dohodl se známým fotografem Viktorem Kolářem. Celý projekt se docela zdařil, Honza zařídil i reprízu v Olomouci. Přišlo tam málo lidí, ale to spojení fotky a textu nás s Viktorem přesvědčilo. Je to neuvěřitelné, ale byl jsem to já, kdo jako první vydal knihu, tedy sbírku Drápy kamenů (1994), jež byla vcelku dobře přijata. Vím, že to Honza těžce nesl (jeho první žena Helena byla naše spolužačka z gymnázia), ale brzo po mně se mu podařilo u stejného nakladatelství udat knihu povídek Středověk (1995), která se bohužel nedočkala příliš mnoha kladných ohlasů. Mnoho lidí mu tehdy říkalo: … a co překlady?… toho Lovecrafta jsi udělal výborně… Musím se přiznat, že jsem mezi ně patřil i já. Ve stejném roce jsme s Viktorem Kolářem vydali knihu Ostrava — obležené město.

V tu dobu se mu hroutí vše pod rukama, Jeník je zoufalý, chlastá, nadává všem okolo, ale nepovolí — výsledkem je Boží lano (1998), které považuji za přelomovou knihu, tady našel svůj „vyprávěcí modus“, a brzy poté snad ty nejlepší povídky (alespoň pro mne) — Prázdniny. Honza razantně mění svůj život, začíná se mu dařit. Pracuje, překládá… Někdy v tu dobu jsme se potkali v hospodě, vypadal zhrouceně a pil jedno pivo za druhým. Co ti je, zeptal jsem se.

Už dva měsíce jsem nenapsal ani řádku, řekl sonorním tónem. Rozesmál jsem se! Jenom kvůli takové cypovině? Já jsem nic nenapsal dva roky a je mi to u prdele! Já vím, řekl mi, ale ty píšeš jenom tehdy, když už se tomu nemáš jak vyhnout…

V posledních letech sporů mezi námi ubývalo, snad to bylo i tím, že tentokrát měl nepopiratelně navrch. Došli jsme jakéhosi křehkého smíření. Když jsme spolu seděli naposled v hospodě Na Šalamouně a u piva probírali nově zařazené texty do mé chystané sbírky V hrudi pták, Honza mi před odchodem řekl: Co říkáš, co kdybysme někdy v květnu zajeli s Petrou na nejvyšší horu Beskyd vůbec, na Babí horu, Motýlovi by možná jeli taky. Rozloučili jsme se a venku se dal každý svou cestou. Tentokrát vstoupil první.

 

Jaroslav Žila (1961), učitel a básník. S Janem Balabánem v letech 1976–1980 navštěvovali ostravské Matiční gymnázium, poté oba studovali na Univerzitě Palackého v Olomouci, Jaroslav Žila na pedagogické, Jan Balabán na filozofické fakultě. Po návratu do Ostravy oba publikovali své prvotiny v nakladatelství Sfinga.

Třída 4. B Matičního gymnázia v Ostravě roku 1980. Jan Balabán sedící v první řadě zcela vpravo, Jaroslav Žila druhý shora, v kostkované košili na soše.

 

Petr Hruška — Zlatý déšť

 

Už kvetou forzýtie. Zlatý déšť se pomalu začíná valit na náš obsraný svět. Honza.

I v té krátké esemesce z loňského března je sakramentsky přítomná vehemence a intenzita, ze které byly dělány všechny jeho knihy a dny… Právě po téhle vehemenci a intenzitě je tu velké kruté místo.

Když přišel do našeho bytu a my se ženou právě zařizovali ložnici, vydržel se dívat jenom chvíli. Pak popadl skříň s regály na knihy a společně jsme ji sunuli do kouta a pak na ni dali jinou skříň a pak se dívali, jestli je to tak dobře, a pak ji zase sundali a on sám jí šoupal zleva doprava, jako by potěžkával ten nábytek, ten prostor ložnice, jestli se v něm bude dát takhle žít. Zrovna se rozváděl.

Když přišel do našeho bytu a já seděl se svou maličkou dcerou na klíně, vydržel se dívat jenom chvíli. Potom vstal, šel do koupelny, umyl si ruce mýdlem a vrátil se s prosbou, jestli ji může na chvíli ponosit. Jako by potřeboval znovu zjistit, jak těžké a jak lehké je roční dítě.

Když měl „pekelcovací období“ a přišel do našeho bytu, zamířil přímo k ledničce, protože věděl, že v regálech na chlast je skoro vždycky rum, a není-li, pak je tam vodka. Přihnul si, jako by tím rušil samu polovičatost hrůzy, a pak se vrátil do předsíně, zul si boty a pozdravil.

Když jsem o Vánocích zabíjel na kuchyňském stole kapra a on přišel do našeho bytu, skoro mi to zabíjení záviděl. Furt se vyptával, jestli to umím. Nakonec vyskočil ze židle a alespoň rozevřel tělo ryby, abych ji mohl snáze vyvrhnout. Jako by si potřeboval zamazat ruce a sáhnout tak do falešné sentimentality nastávajících svátků, právě proto, že si jejich čistého vzkazu tolik vážil.

Když jsem mu svěřil svoje básně, aby mi řekl názor na připravovanou knížku, chodil po bytě a říkal si je nahlas, znova a znova, protože v nich potřeboval zaslechnout snad něco z modlitby. Když jsme navštívili ateliér nějakého malíře nebo malířky, s potěšením brával plátna a rozestavoval je po místnosti, přesouval je a zvedal, pod záminkou, že pro ně hledá správné místo. Dělal to s tajnou radostí člověka, který právě nese obraz. Brát věci vážně, stále je vážit a potěžkávat, to byl jeho způsob.

Jednou zůstal i Honza krásně zdrženlivý. Tenkrát přijel mladý redaktor z Prahy, který chtěl s námi oběma udělat rozhovor do novin, o literatuře v Ostravě, o Ostravě v literatuře a tak podobně. Vzali jsme ho na Červenou haldu, o které se říká, že je nejvyšším místem ve městě. Cestou jsme se bavili, dlužno říci, tak trochu na účet laskavého a naslouchajícího novináře — tvářili jsme se „esoterně“ a přeháněli svou už tak velkou zaujatost pro to zvláštní místo, kterým taková halda je. Jde o horu, která měla zůstat v podzemí, říkali jsme mu, a to, že se teď vypíná nad Ostravou, není nic samozřejmého. Z jejího vrcholu se jeví všechno v nových souvislostech, je to místo dotyku s jinými světy, kde člověk může prožít mystický vhled do skutečnosti… Čím výš jsme stoupali, tím jsme byli důležitějšími. Když jsme stanuli nahoře, strnuli jsme všichni tři. Na vrcholu haldy, kousek od starého ohniště, ležel veliký černý dalekohled a zpola dopitá láhev meruňkovice, obojí zcela opuštěno. Vítr a nikde nikdo. Pointa pro novináře si o sebe sama říkala — ten, kdo se tady nahoře dostával „do vidění“ pomocí chlastu a přibližovací optiky, spatřil věci takové, že mu bylo přestoupiti do jiné reality, a nám zde zanechal pouze výmluvné stvrzení, jak magickým vrchem ostravská halda je. Nikdo z nás se tenkrát věcí u ohniště ani netknul. Kráčeli jsme s pomlklou návštěvou z Prahy dolů… Až na úpatí haldy, po rozloučení s novinářem, začal Honza litovat, že jsme meruňkovici nevzali s sebou.

 

Co se nedotýká našeho srdce, nemá cenu, ale našeho srdce se může dotknout skoro všechno. Honza.

I v té esemesce z loňského dubna je sakramentsky přítomná opravdovost a intenzita, po které jsem ho poznával a která mi teď často chybí v tom opatrném a vlažném šplouchání, jímž tak rád ubíhává náš zbývající čas.

 

POŘÁDNÉHO TUŇÁKA

Janu Balabánovi

 

Pořádného tuňáka

aby s námi otřáslo

to nehasnoucí stříbro ryby

plesknuté do listů novin

mrtvých novin na ryby

Pořádného tuňáka

který by stačil na nějaký čas

aby nás zase jednou

záblo v zápěstích

nad těžkým stříbrem světa

pronést ho kolem

strmých zad

bankovních domů

a společně pak doma rozbalit noviny

předvolební držky potřísněné rybinou

vyhlížejí ještě vychcaněji

veliké tělo na mělčině novin

na mělčině stolu

Pořádného tuňáka

až se rozčeří

seprané volány domácího ticha

až si najednou vzpomeneme

co všechno jsme tady sakra

chtěli

 

Petr Hruška (1964), básník, literární historik a editor. S bratrem Pavlem Hruškou, Janem Balabánem, Ivem Kaletou, Jiřím Surůvkou a dalšími přáteli vydávali časopis Landek (1995–1998), později s Ivem Kaletou a Janem Balabánem časopis Obrácená strana Měsíce (2004–2006). Petra Hrušku a Jana Balabána spojovalo hluboké přátelství a navzájem se inspirovali. Petr Hruška redigoval texty Jana Balabána a je editorem jeho souborného Díla, které od roku 2010 vychází v nakladatelství Host.

Jan Balabán a Petr Hruška v ostravském klubu Černý pavouk

Hana Puchová — Díval se na věci jako poprvé

 

Honzu, spolu s jeho bratrem Danielem, jsem viděla poprvé zjara v roce 1989 ve vinárně U Sudu ve Stodolní ulici, teď je tam něco pitomého. O Danovi jsem už věděla a obdivovala ho, náhodou se mi dostal do rukou katalog, kde měl své věci, které se mi zdály skvělé.

Přišli nečekaně, myslím, že díky Martinu Fryčovi, který už taky není, ale možná se pletu a pozval je tam někdo jiný.

Oba dva byli takoví dospělí, vzdělaní, vtipní, doplňovali těmi svými hlubokými hlasy jeden druhého. Dost dlouho se o nich mluvilo jako o „Balabánech“, jako kdyby neměli křestní jména. Honza se tehdy hodně přátelil také s Pavlem a Helenou Šmídovými.

Já se s ním postupně sbližovala během svých návštěv Ostravy začátkem devadesátých let, při různých setkáních nejčastěji po hospodách.

Honza často zahajoval — uváděl výstavy. Uměl koukat na věci jako poprvé a uměl říct, v čem a proč jsou důležité, kde je jejich síla. On byl nejlepší vypravěč, jakého jsem znala. Srdce draka mi vyprávěl, myslím, že v Bzenecké vinárně, která už také není, a vyprávěl mi ho tak krásně, že jsem vlastně byla zklamaná, jak se to vyprávění scvrklo na těch pár stránek textu.

Vždycky, když byl Honza na návštěvě, já mu ukazovala svoje věci, on je bez ptaní roztahoval po tom mém malém bytě, přitom se koukal tuhle a tamhle, odhrnoval závěsky, které schovávaly různý bordel. No, jiného bych přizabila, u něho mi to vlastně nevadilo. Ta jeho zvědavost na všechno a všechny se mi líbila a vlastně jsem ji s ním také sdílela.

Naposled Honza s dcerou Maruškou, týden před smrtí, u mne viděli nedokončený obraz jeho a Daniela, jedli jsme u toho řízky, protože předtím byli plavat a byli při chuti. Nezdál se sobě dost hezký, jak mi připadalo a jak to potom tajně řekl Marušce, a já se tomu pobaveně a chytře smála. Potom jsem to s výčitkami dodělávala, různě měnila, jsou tam pod malbou schovány další možné verze, snad jsem je přikryla tou nejlepší.

Mám ho v hlavě jako člověka, který byl k sobě upřímný, pravdivý, i když byl smutný, protivný, unavený a bolestivý.

Uměl věřit a taky povzbudit k víře ve společenství lidí, v lásku, kterou množství nedělí, ale násobí, v to, že když jsou lidé pospolu, tak se navzájem lépe zahřejí. Tak si myslím, že měl pravdu.

 

Hana Puchová (1966), malířka. S Janem Balabánem byli ve výtvarné skupině Přirození, Jan Balabán uváděl její výstavy, společně vytvořili komiks Srdce draka, který vydala olomoucká Aluze (2001). Obrazy Hany Puchové jsou na obálkách knih Černý beran (2000) a Zeptej se táty (2010). Žije v Ostravě.

 

Bratři Jan a Daniel Balabánové (2010). Výřez z obrazu Hany Puchové, použitý na obálce románu Zeptej se táty.

Milan Krupa — Stručná vzpomínka na moje studentská léta, Jana Balabána a další lidi

 

Ubohé rajčato

hyne, sotva počato

Všechny jeho kvality

jsou kečupem polity

(1988)

 

V letech 1982–1986 jsem studoval gymnázium na ulici Doktora Šmerala v Ostravě. Kamaráda mezi spolužáky jsem fakticky neměl, čas mimo školu jsem trávil vycházkami, poslechem malého rádia a stanice Vltava (pořadů Rytmus a Větrník), ale poslouchal jsem na větším přístroji také Svobodnou Evropu a pořady Karla Kryla. Líbila se mi rocková muzika, ale také folk — nejvíce Karlové Kryl a Plíhal. Těžce jsem nesl, že nemám kazeťák. Jinak žádné večírky, žádná hospoda, žádné holky. Jen škola, mimo ni procházky, jízdy na kole, poslech rádia. Svoje výtvarné a literární vlohy jsem realizoval do malého notýsku, kde jsem si zapisoval zároveň rozvrh hodin, domácí úkoly či co, musel bych se do notýsku podívat. Kreslil jsem také na školní lavici. Svoje literární pokusy z let 1984–1985 jsem zničil. Byly to texty často o mnoha slokách. Dochovaly se jen krátké věci z notýsku a na pijácích. Na vysoké škole, kterou jsem studoval v letech 1986–1992 — Pedagogické fakultě v Ostravě, obor čeština a výtvarná výchova —, se moje situace postupně změnila. Mohl jsem čmárat do větších sešitů, musel jsem povinně malovat v ateliéru, dočkal jsem se kýženého kazeťáku a potkal lidi, bez kterých by můj tehdejší život možná vypadal podstatně jinak. Kromě spolužačky Elli Tiliu to byli například bratři Balabánové, Paroh (Jiří Surůvka, taktéž student pedagogické fakulty) a další. Část tehdejších ostravských „nezávislých“ pak vytvořila skupinu Přirození. Přelom osmdesátých a devadesátých let, to byla doba společných výstav, výletů a večírků. Samozřejmě pití piva. Z člověka, který se opil jen zřídka, jsem se stal štamgastem hospody Plivanec (vedle Hladnovských kolejí), kam chodili studenti. Následující báseň (asi z roku 2001) je inspirována právě osmdesátými léty a hospodou Plivanec:

Kdybys poslouchal Pána

a ne Balabána

Před špeluňkou

komunikovala buňka s buňkou

a s inteligencí chátra

společně si ničíce játra

 

Balabán a spol. ovšem chodili do jiných hospod. Například do hotelu Odra (dnes Brioni) — v devadesátých letech. První společné posezení, na které si pamatuju, se konalo ve Stodolní ulici v hospodě U Sudu (?) — dnes Potrefená husa. Případně v divadelním klubu divadla Jiřího Myrona po jedné výstavě koncem roku 1988.

V devadesátých letech přišly literární večery, časopis Landek a společné publikování ostravských literátů v Revolver Revue, na kterém měl zásluhu právě Honza Balabán.

Na svoje první setkání s Honzou si nevzpomínám, bylo to asi v roce 1988 nebo 1989, po nějaké době Honzu zaujaly moje básničky. Abych si vybavil další věci z té doby, to by musel být naživu právě Honza. V hospodách nebylo žádné nahrávací zařízení, všechny ty diskuse a často i žvanění odnesl čas, pamatuju si, že Honza byl svým způsobem „guru“ nebo teoretik. Jeho povídky se mi zpočátku nelíbily, přišel jsem jim na chuť až daleko později. Vybavuje se mi jeho charakteristický hlas, používal sprostá slova, nebyl to žádný „kavárenský intelektuál“. Někdy v první polovině devadesátých let jsme s Honzou a Radimem Šupčíkem seděli v pozdních hodinách v Husově sadu, kousek od Honzova bytu, u stánku a popíjeli. Radim Šupčík vyslovil uštěpačné slovo „povídečky“, načež mu Honza odpověděl: „Já ti jednu vrazím, až odletíš třicet metrů… Ty jim totiž nerozumíš!!!“

V bytě, kde žil se svou první ženou Helenou, se konaly společné večírky, kde jsem většinou seděl opilý a uzavřený do sebe. Párkrát jsem u nich i přenocoval, naposledy v roce 1995, kdy jsem s kolegy z vrátnice slavil osmadvacáté narozeniny. S Honzou jsme pak z vrátnice jeli na kole a div (nedaleko „Capkárny“) nespadli pod trolejbus.

Během studentských let mi mnohokrát pomohl radou, slovem. Díky jemu a dalším lidem (Paroh, Elli, Radim Šupčík) jsem už nebyl tak sám a Ostrava byla nějakou dobu mým „druhým domovem“ či spíše azylem.

Moji následující básničku upravil Honza Balabán, jinak k žádné „literární spolupráci“ mezi námi nedošlo:

Bahnem se žížaly ploužily

vedrem se žraly a soužily

miliony žížal

usoužil žal

usmažil žár

 

Dobytek ve stáji dupal

strachem, že dostane úpal

Nad krajem kroužili ovádi

a pouští táhli nomádi

(1992)

 

Druhý verš ve druhé sloce zněl původně „ze strachu, že dostane úpal“. Byl příliš dlouhý. Honza tedy verš zkrátil, čímž se zlepšil rytmus. Stačilo vyhodit jedno slovo a další dát do jiného pádu. Což mě nenapadlo. Je ovšem možné, že tak neučinil úmyslně, Honza totiž v devadesátých letech pořídil krátký výbor z mých veršíků, možná šlo o chybu při přepisování.

Honza měl v oblibě některé další moje básně, například „Ubohé rajčato“. O následující říkance prohlásil, že mu připomíná jeho práci překladatele ve Vítkovicích:

Symbióza

 

Slimák slámu ustlal

a slon do slámy nasral

potom se v tom patlal

v noci v tom i spal

slon na slimáka sral!

(1992)

 

Ta báseň se mi zdá nepůvodní, ale budiž.

Vybavuju si obrazy jako staré filmy, někdy i se zvukem, ale pamatuju si toho dost málo. Navíc jsem některé věci „zcenzuroval“. Chcu psát především to pozitivní. Nebudu lhát, že mě Honza nikdy nenaštval nebo že jsem s ním ve všem souhlasil.

Ještě poslední vzpomínka: na jednom literárním večeru ve Frýdku-Místku (asi roku 2001) se Honza nerozpakoval poděkovat za toto setkání Bohu. Po akci z vlastní kapsy vyplatil účinkujícím honorář.

Končím svoje vzpomínání.

 

Milan Krupa (1967), doručovatel tisku. Žije v Hlučíně.

Milan Krupa a Jan Balabán. (Všechny fotografie z archivu Petry Sasínové)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Dojdi tam a tam a předej zprávu“ 

Daniela Iwashita o vzniku sborníku k padesátinám Jana Balabána

Několik vzpomínek na předchozích stranách Hosta představuje průřez knihou, která vznikala živelně během posledního půlroku. Impuls k ní dalo samo dílo Jana Balabána a jeden osobní dopis. Příležitostí jsou nedožité padesátiny spisovatele, který se narodil 29. ledna 1961 v Šumperku. Po 23. dubnu 2010 se o Janu Balabánovi veřejně psalo a mluvilo hlavně jako o autorovi, který náhle zemřel. Ale také bylo znát, že neveřejně se mnoho lidí vracelo k jeho knihám. Povídkové cykly Středověk (1996), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady (2006), delší prózy Boží lano (1998), Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003, přepracované 2005), komiks Srdce draka (2001, s Hanou Puchovou) či divadelní hra Bezruč?! (2009, s Ivanem Motýlem) najednou nebyly k mání ani v knihkupectvích, ani ve veřejných knihovnách.

 

Od knih k dopisu

Knihy Jana Balabána na sebe navazují a předávají poselství. V románu Černý beran stojí: „Nikdo není vítěz, každý má jenom svůj úkol… Dostal jsi mapu, zbraň a zásoby a rozkaz, dojdi tam a tam a předej zprávu…“

V témže románu před čtenářem vyvstává i jiný obraz, který se vrací v celém Balabánově díle — obraz mostu: „Tak by ho potřeboval, most z chvíle do chvíle, kdy se rozloučili a kdy se zase setkali… Všechno je tak obludně rozpojeno. Od útlého dětství se bál okamžiku, kdy se pevnina začne trhat a bude tu už jen kratičká chvíle k přeskočení, chvíle, kdy se rozhodne, kdo ke komu patří a kdo s kým nechce být. Tolik se toho bál, až se mu to stalo údělem — být rozvraceným i rozvratitelem a pak, stavět mosty a pokládat prkna přes praskliny, jež se otvírají pod nohama.“

O tomto rysu jeho osobnosti i hrdinů se často hovoří jako o samotě. Ale viděno z druhé strany — jeho slovo mluví o vzájemnosti a věrnosti. O tom píše malířka Hana Puchová v závěru své vzpomínky na Jana Balabána: „Uměl věřit a taky povzbudit k víře ve společenství lidí, v lásku, kterou množství nedělí, ale násobí.“ Také Ivan Motýl ve svém poděkování na pohřbu Jana Balabána mluvil o kruhovém stole — o „snaze usmiřovat staré nepřátele“. O vzájemnosti, která není teorií, ale životní praxí — „stavět mosty, pokládat prkna přes praskliny…“ Být sám mostem, prostředníkem.

V květnu 2010 vyšel článek, kde jsem ta slova z Černého berana citovala. Za měsíc mi přišel dopis. Spisovatelka Eliška Vlasáková v něm vzpomínala na Jana Balabána živého. Znala ho už jako chlapce, vyprávěla, jak spolu s bratrem Danielem v sedmdesátých letech vnášel originální nápady a někdy i rozruch do života českobratrského sboru ve Vítkovicích. Její dopis předával onu osobní zprávu. Nemohl ji předat nikdo jiný než ona. Ale příjemcem mohl být i někdo jiný.

 

Od dopisu ke knize

Z této události přirozeně vyplynula úvaha: Jan Balabán jako autor spojuje mnoho čtenářů. Ale také jako člověk spojuje neviditelnými nitkami mnoho těch, kteří ho poznali zblízka jako nikdo jiný a mají o něm co říct. Žije nejen ve svých textech, ale i v jejich paměti. Je mezi nimi mnoho spisovatelů, básníků, kazatelů — lidí slova — i malířů, fotografů. Jistě o něm teď přemýšlejí a vyprávějí, třeba někomu jinému… A to všechno by vydalo na knihu. Příležitost se přímo nabízela: ne kniha nekrologů, ale kniha k nedožitým padesátinám, které se právě po jeho smrti často zmiňovaly. Připadají na 29. ledna 2011.

Následovala rozmluva s Eliškou Vlasákovou, která tu myšlenku ihned přijala, a jak se později ukázalo, začala ji vzápětí uskutečňovat: sepsala vlastní vzpomínky. Také literární časopis Host, spojený s domovským nakladatelstvím Jana Balabána, stál o vzpomínkové pásmo pro své lednové číslo. Idea knihy se však ještě v červnu 2010 zdála neuskutečnitelná, čas do ledna 2011 krátký. Chyběl nakladatel. Ale nejdůležitější byl prostředník, kterým mohl být jen někdo, kdo stál Janu Balabánovi blízko. Vzpomínky na milého člověka lze přece svěřit jen člověku, k němuž máme vztah, a ne někomu, kdo má „nápad“ či „projekt“.

Jenže balabánovské předávání zprávy probíhalo nezávisle na těchto předpokladech a zdánlivých překážkách. Na začátku července 2010 vyšel poslední román Jana Balabána Zeptej se táty. Dva týdny nato jsem potkala v Městské knihovně v Praze nakladatele Michala Plzáka z Kalicha. Vlastně jsme se skoro neznali, naše seznámení opět zprostředkoval Jan Balabán. Po několika větách jsme už o něm mluvili. Michal Plzák ho znal ze Sněžného a během studia teologie poznal jeho přátele z evangelické církve. Říkal, že chce vydat jeho fejetony z Respektu. Jenže ty vyjdou v připravovaném Díle v Hostu, namítla jsem a zeptala se ho, jestli by raději nevydal sborník k Balabánovým padesátinám. A on řekl, že ho vydá. Den nato poslal jména lidí, kteří mohou do sborníku přispět.

Tak se nitky začaly spojovat. Prostřednictvím Elišky Vlasákové — její rodina se s Balabánovými přátelí dodnes — a Ondřeje Horáka — který psal články o knihách Jana Balabána soustavně už od dob, kdy to zdaleka ještě nebyl známý spisovatel — jsme oslovili dva z nejbližších lidí Jana Balabána: bratra, malíře a vysokoškolského učitele Daniela Balabána, a přítele i editora jeho knih, básníka Petra Hrušku. Oba nás překvapili okamžitým souhlasem a vše zorganizovali. Tak jsme se 20. srpna 2010 ocitli v ostravské Staročeské pivnici, oblíbené hospodě Jana Balabána. Přišla tam i jeho dcera Marie a manželka Petra Sasínová! Během hodiny poskládali seznam asi čtyřiceti členů rodiny, přátel, spolupracovníků spisovatelů, výtvarníků, fotografů, nakladatelů, duchovních… Tehdy se také potvrdilo, že řada textů a obrazů ze života Jana Balabána už vznikla spontánně. Daniel Balabán nám ukázal hotové obrazy. Také Marie o svém otci už psala a její bratr Lukáš již dříve vytvořil povídku podle otcova vyprávění. Petra Sasínová se na schůzce zmínila o fotografiích a dětských denících Jana Balabána. Poprosili jsme ji o ně a také o to, aby je ve sborníku stručně komentovala. Hned jsme se shodli, že grafikem knihy by měl být Ivo Kaleta, který dal grafickou podobu řadě Balabánových knih i ostravskému literárnímu časopisu Obrácená strana Měsíce.

 

Obyčejný život

Koncem srpna jsme odeslali na čtyřicet adres prosbu o příspěvek do sborníku s krátkou lhůtou do poloviny října. V dopise jsme formulovali, oč v dokumentárním pásmu jde: „Přiblížit osobnost a život Jana Balabána očima těch, kteří ho měli možnost poznat zblízka, a to formou, která bude každému z nich vlastní.“ Nechtěli jsme primárně hodnotit dílo Jana Balabána, ale složit, či spíš začít skládat osobně laděný dokument o životě, jakýsi skupinový portrét z momentek, záznamů setkání, rozhovorů, z paměti.

Začaly intenzivní čtyři měsíce plné dopisů, e-mailů, telefonátů a schůzek, v nichž se nám odkrýval neznámý svět přátel a blízkých Jana Balabána. Ve zkratce ho zachycuje jeho vlastní kresba nazvaná „Obyčejný život“, z níž Ivo Kaleta vytvořil obálku knihy: Po pravici ústřední postavy („JÁ“) je rozestavěna rodina, přátelé, spolužáci… Nalevo leží veliká Bible, za ní se tyčí jako domy obří cigarety Clea, sirky, láhev s devětadevadesátiprocentním alkoholem… a vedle té skrumáže postava faráře Ludvíka Klobásy. V pozadí jsou vidět dva obzory „obyčejného života“ i díla Jana Balabána — v dáli komíny a Ostrava, kde žil a pracoval, o něco blíž zeď hřbitova ve Sněžném na Vysočině, kam jezdil od dětství k prarodičům a dnes je tam pohřben. Nápisy na obraze jsou česky a anglicky — v těchto dvou jazykových světech později žil a pracoval jako překladatel. Postavám není vidět do tváře a jejich skupinky tvoří jakési ostrovy.

Když se korespondence kolem chystané knihy rozproudila, postavy ožily, dostávaly vlastní rysy, ostrovy se začaly přibližovat. Najednou nevznikala jen kniha o Janu Balabánovi. Postupně nás přiváděla do různých prostředí, míst a pospolitostí.

Nejdříve to byla rozvětvená rodina, která sahala ze Sněžného do Ostravy i do Prahy a žila i během komunismu v evangelické tradici. O tom — humorně i vážně — vypovídají jak dětské dopisy a deníky Jana Balabána, tak vzpomínky jeho bratrance Daniela Pfanna a strýce, teologa Milana Balabána či lidí z evangelického sboru ve Vítkovicích ze sedmdesátých let, na prvním místě právě faráře Ludvíka Klobásy.

Také českobratrská církev tvoří svébytnou rodinu, s níž byl život Jana Balabána trvale spojen a s jejímiž nároky i životem se stále vyrovnával, jak o tom svědčí příspěvky sněženského faráře Michala Vogla a jeho ženy Jitky.

Další ostrůvek tvoří škola a zástup spolužáků — Jan Balabán navštěvoval do roku 1980 Matiční gymnázium v Ostravě, kde potkal Helenu Šimelovou, svou pozdější první ženu a matku dětí Lukáše a Marie. Jeho spolužákem byl i básník Jaroslav Žila, oba pak v první polovině osmdesátých let studovali na dvou různých fakultách Univerzity Palackého v Olomouci. Tam Jan Balabán poznal rovněž výtvarníka Miroslava Šnajdra mladšího, budoucí spisovatelku, literární vědkyni a znalkyni Balabánova díla Blanku Kostřicovou, učil ho amerikanista Josef Jařab… tam vznikala přátelství, která pak trvala celý život.

V příspěvcích se však především skládá zpráva o silně pospolitém uměleckém životě v Ostravě posledních třiceti let: bratři Balabánové a další literáti i výtvarníci koncem osmdesátých let zakládají skupinu Přirození, v klubu Černý pavouk a na mnoha dalších místech pak od devadesátých let pořádají výstavy, tvoří společné knihy, časopisy, účinkují v kabaretech… ale také si hodně povídají, pracují, pijí, perou se se vším možným i mezi sebou navzájem.

Každé z těch prostředí má specifický dorozumívací jazyk, své tradice či „kouřové signály“. Mezi nimi stojí a propojuje je právě dvojice „Balabánů“ — bratři Jan a Daniel. Dokážou být na několika „ostrovech“ současně, aniž by plně patřili jen na jeden z nich. Jsou opět prostředníky mezi lidmi, kteří by se jinak asi nesetkali, v životě ani v téže knize.

 

„Nedělí, násobí“

Jak tuto mezilidskou pavučinu, její jemná vlákna zachytit, a nepotrhat je nějakými jednostrannými kategoriemi, rozdělováním a tříděním? Postupně před námi vyvstávala struktura, v níž se zdánlivě oddělené okruhy spojují, předávají si slovo, hlasy se doplňují. Každý je jedinečný a dohromady jsou mnohem víc. Výsledný sborník (zní to akademicky — slovo almanach zase obrozensky, ale genezi knihy a nasazení zúčastněných přispěvatelů docela vystihuje) k padesátinám tvoří skutečně asi čtyřicet příspěvků — textových a obrazových —, přestože se autoři vždy nekryjí s původním seznamem ze Staročeské pivnice: ne každý stihl odpovědět, naopak jiní se ozvali sami nebo byli přizváni dalšími.

Kniha postupuje v soustředných kruzích, chronologicky a zároveň cyklicky, ve věrných návratech k lidem i místům: od dětství Jana Balabána (črta a verše jeho bratrance Daniela Pfanna ze Sněžného) přes dění ve vítkovickém evangelickém sboru v sedmdesátých letech (farář Ludvík Klobása, spisovatelka Eliška Vlasáková a její syn Jan) ke studiu na gymnáziu a olomoucké filozofické fakultě (Jaroslav Žila, Josef Jařab, Blanka Kostřicová)… Následuje zastavení na třech místech podstatných pro život i tvorbu: o Ostravě vypovídají básníci Petr Hruška a Ivan Motýl, literární teoretik Pavel Hruška, výtvarník Jiří Surůvka, ale i ti, kteří viděli Ostravu z větší dálky — básníci Vít Slíva, Robert Fajkus a Jiří Šimsa či fotograf Jindřich Štreit. Kniha také připomíná cestu Jana Balabána do Kanady (Aleš Březina, Jannice Cermak) a návraty do Sněžného (příspěvek Milana Balabána, Michala Vogla a jeho ženy Jitky). Setkávání s Janem Balabánem se děje též v obrazech přátel — převážně z Ostravy, ale nejen odtud (patří k nim mj. Hana Puchová, Pavel Šmíd, Aleš Hudeček, Kateřina Szanyi, Miroslav Šnajdr mladší), a ve slově či knihách (přítel a básník Milan Krupa, nakladatelé Jaroslav Erik Frič a Miroslav Balaštík, evangelický duchovní Jan Mamula, publicisté Jakub Chrobák a Tomáš Weiss, básník Jonáš Hájek a spisovatel Václav Kahuda). Závěr sborníku patří nejbližším lidem z rodiny — fotografie Jana Balabána z procházek stručně komentuje jeho žena Petra Sasínová, jsou tu básně a obrazy jeho bratra Daniela, příspěvky první ženy Heleny, syna Lukáše a dcery Marie. Almanach rámují básně a deníky Jana Balabána.

Knihu uzavírá příspěvek fotografa Viktora Koláře. Jeho závěrečná slova Honzo, ahoj! jí dala název. Obsahuje jméno, jímž ho nejčastěji oslovovali přátelé — i když někdy mu říkali Jenda, Jeníček, Jan, John… Vyjadřuje setkání a pozdrav — spíš přivítání než loučení — a také otevřenost a důvěru. Za to všechno děkujeme Janu Balabánovi i tvůrcům sborníku. Dali nám to nejlepší, co mohli dát. Lidí, kteří by výslednou mozaiku mohli doplnit, je však víc. Pro některé byla lhůta příliš krátká, ostatně ani my jsme nezvládli oslovit či dost vytrvale „otravovat“ zdaleka všechny. Došli jsme pouze „tam a tam“ a předáváme zprávu. A věříme, že důležité zprávy o Janu Balabánovi, jeho světě a neobyčejném životě budou dál předávat jiní.

 

Daniela Iwashita (1971), knižní redaktorka a publicistka, spolu s Michalem Plzákem editorka almanachu Honzo, ahoj!.