Chvála dějinným výhybkám

K současné situaci českého historického románu

 

Erik Gilk

Konstatoval-li Blahoslav Dokoupil oprávněně, že vývoj historické prózy v české literatuře doprovázejí střídavá období přílivů a odlivů, způsobených neobyčejnou citlivostí žánru ke společenským změnám,[1] pak můžeme polistopadové období v tomto smyslu jednoznačně charakterizovat jako odliv, pokles zájmu ze strany autorů i čtenářů. Oproti předchozímu období normalizace, kdy historický román patřil v oficiálně vydávané literatuře k žánrům nejoblíbenějším, dnes doslova živoří. Hlavní důvod je zřejmý: jestliže před pádem železné opony byla historie předním „únikovým tématem“, které autorům umožňovalo vyslovovat se k soudobé společenské a politické situaci prostřednictvím dějinné alegorie či paralely, ve svobodné společnosti se spisovatelé přirozeně nemusí k současnosti vyjadřovat oklikou, mohou psát bez cenzurou vynucených jinotajů.

 

Josef J. Šechtl: Bez názvu, 12. 10. 1928 (start továrního automobilu Tatra 12 /Targa/ na první automotocyklové klubovní soutěži v Táboře); z ilustračního doprovodu čísla

 

Další příčiny ústupu historické prózy nesouvisejí jednoduše s vnitřním žánrovým vývojem, ale jsou dány trojí novou konkurencí, která jí vyrostla (a mohla se objevit až) po listopadu 1989 a jež se — každá ovšem jinou tváří — obrací k minulosti. Na prvním místě jde o fenomén autenticitní literatury, obrovské vlny zájmu o tzv. egodokumenty deníkového a memoárového charakteru. Jejich původci byly většinou osobnosti, jež byly v nemilosti režimu a jejichž intimní a soukromé příběhy nabízely jiný, alternativní pohled k dosud jedinému povolenému výkladu dějinného vývoje. Skutečné lidské osudy se ukázaly zajímavější a mnohdy i neuvěřitelnější než vyprávěné příběhy fiktivních a náhle lidsky i dobově vzdálených historických postav. Dále jde o značné množství historiografické odborné produkce, jež prokazatelně odlévá zájem spíše laických čtenářů o historickou prózu, kteří se z ní chtějí především poučit a načerpat historické znalosti. Třetí konkurent vychází z populárního žánru historické fantasy a bude o něm ještě řeč.

Při vědomí jisté krize žánru historické fikce se nabízí otázka, co vlastně současného prozaika motivuje k situování příběhu do historického časoprostoru. Konkrétní výsek minulosti je jednak pojímán jako prostor pro autorskou hravost s vyprávěním, žánry či čtenářem, jindy chce autor jednoduše zúročit svoje historické poznatky. Málokdy se ovšem podaří od eklektické hry či didaktického poučování historií přejít k zachycení situovanosti jedince v konkrétní době, a vystihnout tak jeho neopakovatelnou existenci a zapuštění v dějinách, ať už je příběh zasazen do raného středověku, do období tureckých válek, či podává extrémní zkušenost jedince ve dvacátém století.

Hledá se autor historického románu

Protože obraz vývoje historické prózy v první polistopadové dekádě už je v našem povědomí přece jen usazen, obzvláště díky sérii článků Aleše Hamana a příslušné pasáži v příručce Lubomíra Machaly Literární bludiště (2001), soustředíme se v následujícím textu převážně na produkci historické fikce po roce 2000, jež zatím není výrazněji reflektována. Vzhledem k tomu, že píšeme o literatuře „teď a tady“, nemůžeme pochopitelně dospět k sumarizujícímu výsledku, přesto však doufáme, že náš komentovaný přehled jistý závěr přinese.

Zásadní otázkou pro nás je, zda se s přelomem tisíciletí situace v naší historické próze vůbec nějak výrazněji proměnila. V každém případě můžeme hned v úvodu prohlásit, že byla ochuzena o největší polistopadový objev žánru, kterým byl bezesporu Vladimír Macura (1945–1999). Jeho monumentální obrozenská tetralogie Ten, který bude (1999) byla naštěstí těsně před smrtí dokončena, a nestala se tak dalším velkým torzem české literatury. Na její adresu bylo již sneseno dostatek pochvalných slov, proto se spokojme pouze s připomenutím promyšlené koncepce cyklu, jež mnoha ostatním autorům naprosto chybí a jež v součinnosti s důkladnou znalostí zobrazené doby vytváří z Macurova díla svrchovaně uměleckou výpověď.

Ze starší generace — ovšem pomineme-li nestárnoucí Ludmilu Vaňkovou (1927) a Jarmilu Loukotkovou (1923–2007), která se po pádu železné opony literatuře věnovala naopak minimálně, a další autory a autorky populárních historických romancí, jež nemají pro vývoj žánru význam — tak zůstává literárně činný jen Vladimír Körner (1939). Jeho vyhraněná poetika založená na dějinné skepsi a humánním pesimismu, které z jeho příběhů vytvářejí pochmurná podobenství o nezvratném lidském údělu, už ovšem nejspíš nemůže přinést kýžený podnět poněkud skomírajícímu žánru. Ostatně již jeho nejvýznamnější polistopadový román Smrt svatého Vojtěcha (1993) naznačil určité meze textů nasycených symboly, jež tu doslova hypertrofují. Potřeba hledat za každým druhým slovem jeho symbolickou rovinu přetrvává i v kratších prózách Kámen nářku (2002) a Krev zmizelého (2005), jediných dvou Körnerových textech publikovaných po roce 2000.

Urbanovo koketování s historií

Předchozím shrnutím nechceme v žádném případě vytvořit představu, že na přelomu tisíciletí vznikl v žánru historické prózy jakýsi bod nula. Taková situace v dějinách umění snad nikdy nenastala a jde téměř vždy o iluzi způsobenou jednostranným pohledem badatele. Určitý pohyb v žánrovém vývoji ovšem nastal, což ilustrativně dokládá prozaické dílo Miloše Urbana. Jeho první prózy Poslední tečka za rukopisy (1998), Sedmikostelí (1999) a Hastrman (2001) jsou některými literárními vědci považovány za postmoderní historické romány. S tímto odvážným tvrzením není tak složité polemizovat, neboť Urbanovy příběhy jsou v ústřední rovině situovány do naší současnosti a minulost je tu využita výhradně pro exponování apelativní funkce textů. Nejde tedy o historické romány ve vlastním slova smyslu (zde nutně vyvstává otázka, je-li dnes vůbec něco takového možné), i když rozhodně platí, že autor se — jako typický reprezentant postmoderny — neobrací k minulosti zády a naopak umně zpracovává její náměty ke zvýšení angažovanosti svých textů.

Po zřejmém uměleckém přešlapování, jako byla „politická groteska“ Paměti poslance parlamentu (2002) a „eroticko-hororová“ novela Michaela (2004), a rozmělňování kostelnické tematiky, vytvářejícím až dojem vykrádání sama sebe v nepříliš zdařilých románech Stín katedrály (2003) a Santiniho jazyk (2005), přišel v Urbanově díle obrat. Nejprve se zapojil do mezinárodního projektu britského nakladatelství Canongate nazvaného Mýty a v próze Pole a palisáda (2006) se autorsky vyrovnal s pověstí o Libuši a Přemyslu Oráčovi. Při zpracování námětu z české prehistorie, který je po první části Hastrmana vrcholem Urbanova stylistického umění, si prozaik nejspíš uvědomil, že také vlastní minulost, aniž by byla pouze násilně redukována či využívána jako zásobárna libovolně vyjímatelných témat oživujících příběh ze soudobé Prahy, poskytuje dostatečný prostor pro uměleckou licenci. Dokladem je zatím poslední próza Lord Mord (2008), Urbanův první opravdu historický román, který je situován do bouřlivého roku 1897. Přestože typické prvky autorova rukopisu — angažovanost textu útočícího proti necitlivým stavebním úpravám (zde na příkladu pražské asanace a zbourání josefovského židovského města), popis vynalézavě brutálních vražd, poněkud bizarní postavy — přetrvávají, ona bezuzdná hravost poznamenavší především kostelnickou trilogii výrazně ustoupila. Autorovi se na pozadí ústředního příběhu podařilo plasticky vykreslit atmosféru pražských prosincových bouří a poměrně věrohodně zachytit dobu konce devatenáctého století. Ryze historický způsob vyprávění ovšem nejspíš zůstane pouhou epizodou Urbanova prozaického vývoje, soudě podle připravovaného románu Boletus Arcanus, který je opět zarámován současností.

Pokusy o návrat k tradičnímu příběhu z minulosti

Urbanův román Lord Mord rozhodně nepředstavuje ojedinělý případ textů odvracejících se od postmoderního eklekticismu, který výrazně poznamenal českou prózu devadesátých let předchozího století. Spousta autorů, a jsou to většinou začínající literáti, se znovu přimyká k historickému námětu bez výraznějších aktualizačních či projekčních tendencí a snaží se — po pečlivém studiu příslušného historického období — vybudovat barvitý příběh a metonymicky jím podat podstatnou výpověď o zobrazené době. Příznačné přitom je, že si povětšinou vybírají dobu beletristicky nezpracovanou a za protagonisty svých textů překvapivě volí historické, nikoliv fikční postavy.

Snad nejzdařilejší debut z této skupiny představuje rozměrný román Hvězda kruhu knížat (2003) Aleše Novotného (1953), který je zasazen do doby konce jedenáctého století, poznamenaného vražednými praktikami knížat vládnoucího rodu Přemyslovců, jenž se poněkud „přemnožil“.[2]

Autor se soustředí na tři klíčové muže rodového konfliktu: Vratislava, Konráda a Vratislavova nejstaršího syna Břetislava, který má být po neshodě s otcem odsunut z nástupnictví. Ostatní postavy netvoří ovšem pouhé pozadí událostí a čtenář vcelku detailně poznává ostatní členy vládnoucího rodu, představitele katolické církve, královskou i knížecí družinu. Výsledkem je zdařilý obraz doby, ke kterému přispívá autorova schopnost odlišit myšlení a vnímání lidí různých společenských vrstev tehdejší doby. Krátký čas příběhu přitom není na škodu věci, historický kontext a předchozí události nezbytné pro pochopení pohnutek a jednání postav poznává čtenář prostřednictvím retrospektivních pasáží v pásmu vypravěče nebo ve vnitřních monolozích postav. Zřetelně se zde projevuje autorova erudice (viz jeho populárně odborná publikace Pornografie ve středověku?, 2005), neboť konkrétní příběh se shoduje se známými historickými fakty, ovšem při naší omezené znalosti tehdejší doby zbývá Novotnému dostatek prostoru pro vlastní představivost.

Románu se bohužel dostalo minimálního ohlasu, což nejspíš vedlo i k odmlčení autora, lékaře působícího v Německu původem z Moravy, ačkoliv z osobní korespondence je nám známo, že připravoval volné románové pokračování své prvotiny s pracovním názvem Smrt Konráda Brněnského. Nulová kritická recepce naneštěstí poznamenala také pozoruhodný beletristický pokus našeho předního medievalisty Josefa Žemličky (1931) nazvaný Zpověď Kukaty aneb Chmurný příběh z dob, kdy v Čechách vládli Přemyslovci (2003). Jako téměř neuvěřitelná náhoda působí fakt, že Novotného i Žemličkova próza vyšly v tomtéž roce a jsou situovány do téhož období. Druhá jmenovaná je stylizována jako vyprávění titulního protagonisty, který vykonává špinavou práci svých pánů. Mohlo by se zdát, že jde o smyšlenou postavu, avšak Kukata je jako poněkud tajemný „knížecí druh“ uváděn v Kosmově České kronice. Koincidence obou textů jde tak daleko, že Kukata vystupuje i v Novotného románu jako člen Břetislavovy družiny a jako hlavní podezřelý z vraždy Břetislavova mladšího bratra Bořivoje.

Žemlička ve své novele použil podobný postup jako Vladimír Macura v prvním dílu obrozenského cyklu, když za hrdinu svého příběhu zvolil historicky doloženou, avšak zcela marginální osobnost. Aktér Informátora Johann Mann je obecně považován za fikční postavu a není příliš známo, že autor pro jeho konstrukci nalezl inspiraci v dopise Mannovy favoritky Antonie Reissové alias Bohuslavy Rajské.

Jako mnohem méně zdařilý hodnotíme objemný román filmového a televizního režiséra Václava Křístka (1954) Cesta na poledne (2004), který obdržel Cenu Knižního klubu. Úvodní třetina i nakladatelská anotace vytvářejí představu, že v něm půjde o barvité a spletité vylíčení životního úseku Jakuba Krčína z Jelčan (1535–1604), pozdějšího regenta rožmberského panství a původce jedinečného rybníkářského díla na jihu Čech. Ovšem zdání klame: Krčína opustíme někde kolem strany 250, abychom se s ním s výjimkou několika kratičkých epizod setkali až za stranou 500. Více než třetina románu má pak charakter prezentace autorových znalostí tehdejší doby a dosavadní rovnováha mezi osobním příběhem tehdy ještě neznámého jedince a velkými dějinami je zcela porušena ve prospěch druhé misky vah. Zdlouhavé pasáže jsou tu vzhledem k postavě Jakuba Krčína, alespoň zpočátku protagonistovi románu, zhola zbytečné. Mají pouze popularizovat historiografické poznatky, ve formě beletrie seznámit neznalé čtenáře s vybranou dobou, což je úmysl čistě jiráskovský. Navíc tak Křístek činí značně krkolomně: román je doslova přelidněn, snad každá postava, která se vyskytne byť v jediné epizodě, je pojmenována, navíc i se svým šlechtickým přídomkem a funkcí. Mezi tolika jedinci se pak dá navymýšlet nespočet bujících a po textu se rozlézajících dialogů.

Román letošní debutantky Jany Solemové (1974) Půlměsíc nad Dunajem (2010), odehrávající se v polovině sedmnáctého století v prostředí habsbursko-tureckých válek, trpí jiným nedostatkem. Osiřelá dívka Tereza, pocházející ze starého rytířského moravského rodu, a důstojník osmanské armády Kerim, který se narodil v křesťanské rodině a jako dítě byl osvojen bohatou tureckou rodinou, si v expozici navzájem zachrání životy. Od prvních scén se tedy odvíjí poměrně tradiční a nijak překvapivá zápletka plná náhod, která připravuje ústřední dvojici několikerá odloučení a opětovná shledání, aby se v závěru šťastně shledali, padli si do náručí, a naplnili tak půdorys milostného příběhu.

Na próze je znát, že její autorka je vystudovaná historička, až úzkostlivě lpící na hodnověrném obrazu doby. Na jiné textové roviny se ovšem Solemová soustředila méně, čímž mám na mysli jednak výstavbu samotného příběhu, který lze na mnoha místech lehce předjímat, nebo na příliš didaktický tón, se kterým jsou líčeny turecké reálie. Projevuje se zejména v pasážích, kdy Tereza pobývá v domácnosti Kerimovy adoptivní rodiny a poznává, že „mírový“ život nepřítele je — oproti jejímu očekávání — určován závazným řádem, jehož hodnotová hierarchie se ovšem poněkud liší od toho křesťanského. Pozitivní stránky způsobu života islámské rodiny si protagonistka uvědomuje zejména v případě vzorné péče o Kerimova nevlastního postiženého bratra. Autorčina snaha nabourat stereotypy a pověry, které si evropský Západ vůči euroasijskému Východu snad už odedávna vytvořil, může v nejednom ohledu připomenout brilantní studii Edwarda W. Saida Orientalismus (česky 2008), jež zkoumá zdroje těchto obecně zakořeněných představ.

Míza alternativní historie a historické fantasy

Vybrali jsme v předchozím výkladu několik děl poslední dekády, jež reprezentativně dokládají návrat k tradiční podobě historického románu, který se s očekávatelnými uměleckými výkyvy soustředí na hodnověrné zobrazení minulosti poměrně tradičními vypravěčskými prostředky. Tato skupina ovšem představuje pouze jednu výraznou žánrovou linii, ta druhá, podle našeho názoru mnohem invenčnější, byť teprve v samých počátcích, je sice bezprostředně spjata s postmodernou, avšak vychází ze současné historiografie. Respektive z jednoho jejího současného trendu, kterým je kontrafaktuální, alternativní či virtuální historie. Historické tabu „Co kdyby…“ totiž nedávno padlo a i erudovaní a uznávaní historikové se zabývají alternativní verzí dějin. Většinou takto ztvárňují krátké epizody následující po významném dějinném zvratu, tzv. bifurkačním zvratu, většinou politické nebo vojenské události, jež se mohla odehrát jinak. Podle předního hlasatele konceptu kontrafaktuálních dějin, do češtiny hojně překládaného amerického historika Nialla Fergusona, je ovšem takový uzlový bod vybírán velmi pečlivě, s ohledem na velkou pravděpodobnost alternativního vývoje.

Přestože je česká historiografie poměrně konzervativní a seriózní práce v podobném duchu tu nevznikla, přední historik devatenáctého století Jiří Rak nedávno upozornil na to, že kontrafaktuální uvažování rozhodně není u tradičních historiků ničím ojedinělým a nachází je například také u Františka Palackého: „Odpověď na otázku ‚co by, kdyby…‘ je však implicitně obsažena v každém historickém hodnocení. Historikové si s neuvědomělou oblibou představují možný alternativní vývoj. Většina z nich občas zatouží alespoň ‚virtuálně‘ změnit chod dějin a obrátit jej směrem, který považují ze lepší. Obvykle se toto pokušení projeví povzdechem, jak růžové perspektivy by se před národem (státem, společenskou vrstvou apod.) otevřely, kdyby tenkráte naše strana zvítězila v rozhodné bitvě, významná osobnost nezemřela předčasně atd. Potom se samozřejmě vědec ukázní a vrátí se ke svým pramenům.“[3]

Spolu se skoupými projevy kontrafaktuální historie domácí provenience nejspíš souvisí i dosud zanedbatelný výskyt alternativního zpracování dějin v české literatuře. V takových textech nejde autorům zdaleka jen o zaplňování a umělecké ztvárnění tzv. bílých míst v historii, kterých je vždycky dost, ale o záměrnou konstrukci světa, který není modelem minulosti, ale produktem tvůrčí imaginace. Lubomír Doležel tento typ fikce označuje jako protifaktový narativ minulosti.

Na počátku této linie stojí — možná poněkud překvapivě — pozdní román Ferdinanda Peroutky Pozdější život Panny (1980), který je založen na nápadu, že Johanka z Arku nebyla upálena. Autor vykresluje její „posmrtný“ život za situace, kdy jako symbol sice zemřela, ale fyzicky přežívá.

Zatímco Peroutka popisuje spíše intimní život jedince, který se musí vyrovnat s pádem mýtu, který se kolem něj za „prvního“ života vytvořil, Josef Nesvadba konstruuje ve svém posledním románu Peklo Beneš (2002) typickou alternativní vizi dějin, následující po násilně pozměněném průběhu významné historické události. Titulnímu prezidentovi se v něm podaří zabránit Mnichovské dohodě a následně je Československo prohlášeno neutrálním státem. Od tohoto momentu se odvíjí nepřehledný řetěz nejrůznějších událostí, intrik, dějových zvratů, špionáží atp., které z alternativní verze dějin vytvářejí nekontrolovatelný chaos.

Jiným typem protifaktového narativu minulosti je prozaický debut Jana Zenkla Munkdorf (2006). Ten akceptuje podněty historické fantasy a umělecky ztvárňuje alternativní verzi dějin. Prostřednictvím záměrně fiktivních instrumentů naznačuje důvody významné historické události, jakou byla bitva na Bílé hoře. Její vylíčení v Zenklově podání si sice nijak neprotiřečí s reálnou (či spíše rekonstruovatelnou) verzí dějin, avšak za osudnou porážkou českých stavů stojí tajný spolek, jehož jedinci jsou vykonavateli nejvýznamnějších historických činů a ovládají chod světových dějin, aniž by jejich jméno kolikrát bylo známo. Jedním z nich je i titulní protagonista.

Zenklův nedoceněný román se svými žánrovými rysy přibližuje výše zmíněné historické fantasy, slibně se rozvíjejícímu subžánru fantastické literatury. Na rozdíl od klasické fantasy meče a magie nekonstruují její autoři celé alternativní světy, ale zasazují svoje příběhy do skutečné historie, již pouze mírně obměňují, modifikují či vysvětlují dějinné příčiny pomocí nadpřirozených prostředků. Vzhledem k tomu, že záměrem historické fantasy je podat fantastický dějinný obraz pokud možno věrohodně, jsou její představitelé velmi dobře obeznámeni s dějinami daného období; časté používání autentických detailů svědčí nejednou o velmi pečlivé odborné přípravě, jíž se příliš neliší od autorů běžné historické prózy. Zásadní roli v umělecké kvalitě alternativních románů hraje tvorba prostředí, kde je třeba přesvědčivě vylíčit realitu světa, který vznikl jiným průběhem dějin, než jak se ve skutečnosti odehrály. U nás píší historickou fantasy již starší autoři (František Novotný, Jaroslav Mostecký), o značné oblibě žánru svědčí dvě tematicky zaměřené antologie vydané v poslední době: Müller, Ondřej (ed.): Imperium Bohemorum, 2007; Jireš, Ondřej (ed.): Memento mori, 2009.

Naděje do budoucna?

V prvně jmenovaném sborníku publikoval kratší text Cesta hrdiny také Jan Poláček (1957), někdejší autor cyberpunkových povídek. Hrdinou tohoto mrazivého příběhu je osmiletý chlapec Martin Řezníček, přejmenovaný na Waltra Fleischera, který trpí tvrdou výchovou otce, zapřisáhlého nacisty. O několik let později autor povídku zakomponoval do románu Spěšný vlak Ch.24.12 (2010), který se odehrává v roce 1953, dva roky po válce, kterou vyhrálo Německo a české země se staly součástí tisícileté říše. Z Martina-Waltra se mezitím stal válečný vysloužilec, sice teprve dvacetiletý, ale vzhledem ke svému bojovému nasazení a zkušenostem s lidským utrpením předčasně zestárlý muž. Přestože se osobně účastnil zničujícího náletu na Spojené státy a rozhodl tím o konečném vítězství Říše, nežije v žádném přepychu. Ba právě naopak, protlouká se v ekonomicky zdevastované zemi stejně jako tisíce podobných existencí, s nimiž si vláda neví rady. Poté, co se o něj začne zajímat všemocný vyšetřovací úřad, neboť jako jediný účastník přežil rozhodný útok, a představuje tedy jedinečný informační zdroj, volí raději dobrovolný odjezd na Východ, kam jsou transportováni nepohodlní občané.

Autorovi se podařilo podat přesvědčivý a jaksi „uvěřitelný“ obraz společnosti po nacistickém vítězství. Přispívá k tomu značné množství prvků, jež má takto zkonstruovaný svět společné s dobře známou historickou realitou druhé světové války, jen jsou mírně posunuté do nové významové roviny. Podobně je utvářen i protagonista, který nejedním svým rysem (izolace, „náhradní“ komunikace s kocourem, pasivní čekání) patří do stejného rodu jako úředník Roubíček z románu Život s hvězdou (1949) Jiřího Weila nebo titulní hrdina Fuksovy novely Pan Theodor Mundstock (1963).

Historická próza podávající alternativní obraz dějin představuje podle našeho názoru potřebné oživení žánru a teprve nejbližší budoucnost ukáže, zda se jedná o perspektivní cestu. Není důvodu považovat takové texty za fantasmagorii či přímo za výplod autorovy choré mysli, případně je odsuzovat jen proto, že se nebrání využívat podnětů populární fantastiky. Stejně jako jinde záleží výhradně na kvalitách uměleckého díla, v případě alternativní historické prózy pak obzvláště na promyšleném časoprostoru paralelního dějinného času a případných konvergencích s reálnou historií. Ty mohou zakládat nejednu vtipnou situaci, ale také přivést čtenáře k hlubšímu zamyšlení nad jeho situovaností v dějinách, o jejichž zvratech rozhodují nevyzpytatelné náhody, neboť jakákoliv efemérní okolnost může mít v dějinném okamžiku fatální následky. Řečeno slovy předního českého autora sci-fi a fantasy Františka Novotného: „Posuzujeme […] dějiny jako vlak, který se řítí po kolejích bez výhybek a nemůže odbočit jinam, jenom zrychlit, zpomalit nebo zastavit. To ale není pravda, dějiny jsou plné výhybek a my jsme jenom slepci, kteří je při zpětném pohledu nevidí. K vlastní škodě, protože znalost výhybek minulých zvyšuje pravděpodobnost, že na těch budoucích odbočíme dobře.“[4]

 

Erik Gilk (1973) vyučuje českou literaturu na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Působí jako literární kritik a historik.

 

---

[1] Dokoupil, Blahoslav: Český historický román 1945–1965. Praha, Československý spisovatel 1987, s. 6.

[2] Jde o narážku na příslušnou kapitolu syntézy Josefa Žemličky Čechy v době knížecí (Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1997) nazvanou „Příliš mnoho knížat“.

[3] Rak, Jiří: „V historii neexistují žádná ,kdyby‘!“ In: Vaňková, Eva (ed.): Co kdyby to dopadlo jinak? Křižovatky českých dějin. Praha, Dokořán 2008, s. 13.                                                                                               

[4] Novotný, František: „Mezní jevy“. Magazín fantasy & science fiction, léto 2009, s. 231.