Za bludným kořenem imigrace

Nad dvěma vrcholnými ukázkami americké přistěhovalecké literatury

 

Karel Helman

 

Přistěhovalci z dříve okrajového třetího světa prověřují identitu přijímajícího národa. Jejich soužití s většinovou společností není výsledkem jednosměrného přizpůsobení, nýbrž oboustranného akulturačního obohacování. Diasporická zkušenost propojuje tradice předků se zaslíbenou zemí, kterou si zvolili pro život a jíž vtiskují přirozenou (tj. neideologickou) multikulturní tvář. Postkoloniální běženci přinesli do Spojených států vlastní verze příběhu evropských předchůdců. Mytologie bílé Ameriky je již jen jednou z barev kulturně a etnicky pestrého, neustále „nového“ světa. Různorodé přítoky podemlely eurocentrické základy stále excentričtějšího národa, ředí společnou kulturu v roztoku sbíhavých tradic a soutěžících ohnisek, stírají rozdíl mezi „hlavním“ a menšinovým proudem. Výsledkem je bohatší sdílená kultura.

 

Migranti reprezentují podle Edwarda Saida „kontrapunktickou a často nomádskou“ povahu americké kultury. Procházejí napříč kulturami, nejsou „tady“ ani „tam“. Nejsou to kolonisté. Neobsazují teritoria, naopak rozpouštějí územní, národní, rasové, rodové a jazykové hranice. Zprostředkovávají nadnárodní přesah z periferií do metropolí a zpět. Vytvářejí propustné prahové „meziprostory“, jak je nazývá Homi Bhabha (oblasti „nepatření“ podle Saida), v nichž se oba světy setkávají, „revidují a rekonstruují“. Toto imaginární pásmo migračního křížení je doménou etnických literatur.

Menšinové spisovatele inspiruje napětí mezi etnickými kořeny zděděnými po předcích a identitou získanou v adoptivní zemi, rozpor mezi těžkým údělem a touhou po „novém začátku“. Jejich postavy překračují meze dané původem a vztahují se ke světu „většinové“ společnosti. Jsou svérázným plodem kulturní a národní hybridizace.

 

Zvědavost a obavy

 

Co spojuje Jhumpu Lahiriovou, Američanku bengálského původu narozenou v Londýně, a Junota Díaze, rodem z Dominikánské republiky? Oba se stali Američany rozhodnutím rodičů, oba vyrůstali ve státě New Jersey a dnes žijí v New Yorku. Knižní debut a první román vynesly oběma Pulitzerovu cenu. Nepřerušili kontakty se zeměmi svého původu. Lahiriová dodnes navštěvuje příbuzné v Kalkatě, Díaz se stále považuje za dominikánského spisovatele. Jeho románová prvotina Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda a Lahiriové sbírka povídek Tlumočník nemocí se péčí nakladatelství Argo dostaly v prvotřídních překladech na pulty našich knihkupectví.

Oba představitelé diasporické literatury mají při stylové odlišnosti mnoho kulturně a historicky podmíněných společných rysů. Jak kultury karibských ostrovů, tak indického subkontinentu čerpají z koloniální minulosti, postkoloniální migrace a zvratů dvacátého století, v němž si vyvzdorovaly formální nezávislost na angloamerickém vlivu.

Kulturní imperialismus a diskriminační zákony dlouho kladly překážky asimilaci neevropských přistěhovalců a živily předsudky zejména vůči lidem z Východu. Převahu evropské imigrace zvrátilo teprve liberálnější zákonodárství šedesátých let. „Druhá vlna“ asijských přistěhovalců, včetně uprchlíků ze separatismem sužovaného indického regionu, proměnila demografii Spojených států. Stavidla přistěhovalectví z karibské oblasti zvedl již v roce 1924 zákon, který osvobodil západní polokouli od kvót a vpustil do USA lacinou pracovní sílu ze středo- a jihoamerických zemí. Prezident Hoover (1929–1933) sice vyhlásil „ústup od imperialismu“, avšak velmocenské způsoby nezmizely. Americké intervence a podpora zkorumpovaných vlád jen zvyšovaly napětí. („Santo Domingo bylo Irák, ještě než byl Irák Irákem,“ glosuje Díazův vypravěč vylodění amerických oddílů v polovině šedesátých let.) Emigraci omezovaly i represivní režimy. Mnozí Dominikánci proto další americký protektorát (1965) uvítali. Zejména když „vystěhovalecké pouštění žilou“ snížilo vnitřní politický tlak.

Autoři přistěhovalecké literatury využívají osobní a rodinné zkušenosti s imigrací, znají zvědavost a obavu Američanů z věcí, které jsou pro ně samozřejmé. Lahiriová důvěrně poznala prostředí bengálské komunity a její postavy mají často reálné předobrazy (např. matku spisovatelky, která pečovala o děti amerických rodičů). Díaz se narodil a do šesti let žil v Santo Domingu. Jeho alter ego promlouvá hlasem vypravěče raných povídek a prvního románu Juniora de las Casas.

Jhumpa Lahiriová navazuje na linii realistického povídkářství založeného na pozornosti k detailům, nekomplikovaném jazyce, vytříbeném stylu a vypointovaných zápletkách. Kritika ji přirovnává k Raymondu Carverovi. „Psaní mi umožnilo pozorovat a dávat věcem smysl, aniž bych se sama musela angažovat,“ přiznala introvertní spisovatelka. Také její hrdinové, mnozí po zásadní změně, jakou je emigrace, jsou schopni jen subtilních pocitových posunů. Na rozdíl od Díazových výjimečných, rázovitých typů, okázalých gest a dramatických okolností sází Lahiriová na charaktery „obyčejných“ lidí, čechovovskou intimitu a psychologii.

Oproti uměřenosti a jemné ironii Lahiriové je výraz Junota Díaze karnevalově nespoutaný. Richard Olehla připomněl vliv tzv. hysterického realismu spojením divoké imaginace a reality, fikce a historických podrobností. Přiléhavějším označením je groteskní realismus, využijeme-li pojmového aparátu ruského literárního teoretika M. M. Bachtina.

 

Díazův karneval prokletých

 

Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda je postmoderní plod bachtinovské kultury smíchu, absurdní groteska, při níž tuhne krev v žilách. Krutý karneval převrací zatuhlé protiklady vysokého a nízkého, směšného a tragického. K rozhýbání statického obrazu světa Díaze inspiroval D. F. Wallace, před dvěma lety předčasně zesnulý kultovní autor. Ústřední směšnohrdinskou figuru snaživého outsidera, blázna usilujícího o uznání, převzal Díaz ze španělského pikareskního románu.

V jedné z povídek Lahiriové zahlédne amerikanizovaný Ind v očích svého syna stejnou ctižádostivost, jaká ho „popohnala na druhý konec světa“. Druhá emigrantská generace je zpravidla nositelkou naděje. Není obvyklé, aby její příslušník byl zároveň obětí, jako je tomu u Díaze. Oskar de León se narodil v Americe hispánské exulantce Beli. Z majoritní společnosti ho vyděluje nejen etnická příslušnost. Ambiciózní, avšak neúspěšný milovník a spisovatel Oskar je opakem stereotypu Dominikánce jako „nadrženého samce“. Patří k menšinovému druhu „divných týpků“. Podobně jako dekadent a psanec Oscar Wilde, na jehož zkomolené jméno slyší, směřuje k neodvratnému sebezničení. Sestra Lola a spolužák z kampusu Junior se snaží „tlustého mimoně“ Oskara přemluvit, aby alespoň méně jedl a víc cvičil. Ten však „vypnul mozek“, vrací se do snů, k psaní a nakonec i na ostrov předků, kde za lásku k prostitutce platí životem.

 

V soukolí malých a velkých dějin

 

K tématům literatury imigrace patří dospívání a mezigenerační konflikty. Díazova rodinná sága střídá časová pásma v rozpětí padesáti let a rozmachuje se márquezovsky přes několik generací. Rodiče se coby Dominikánci v Americe cítí jako cizinci a děti jako vetřelci, kteří nikam nepatří. Diaspora celkovou apatii a zakomplexovanost jen prohloubila. Ani Lahiriová nepíše romance o bezproblémové amerikanizaci přistěhovalců, nýbrž intimní dramata vícegeneračních rodin. Nahlíží do manželství uzavřených z lásky i sjednaných, utěšených jen na povrchu.

Exulanti hledají v Americe útočiště před násilím. Spisovatelé skrytěji či otevřeněji odkazují k autoritářskému dědictví v politice a patriarchální tradici. Přísliby otevřené americké společnosti se ostře rýsují na pozadí diktaturou, válkou či kastovnictvím znásilňovaného života v mateřské zemi. Díazův antihrdina dospívá ve stínu tragické rodinné minulosti, bezstarostný život vysokoškoláků kontrastuje s krutostí jedné z nejzáludnějších diktatur. Autor otevírá malé okno do soukromí v příbytku národa drceného „velkou“ historií. Osobní se protíná s politickým, rodinná historie s dějinami ostrova. Příbuzní umučení genocidním režimem se vracejí ve vzpomínkách pozůstalých. Politickým protipólem soukromých zápletek Lahiriové je například dělení Pákistánu a občanská válka, jejíž oběti se krajanům zpřítomňují ve zprávách americké televize.

Rafael Trujillo (1891–1961), zvaný El Jefe (Šéf), decimoval Dominikánce od konce třicátých let. Počínal si jako prasečí vůdce v Orwellově bajce Farma zvířat; jeho pohůnci pobíjeli odpůrce jako mouchy. Kdo přežil, prchal do exilu, což nebylo snadné. I Oskarova matka, osiřelá, zneužitá a trýzněná Beli, „shromáždila papíry, podmazala pár dlaní a zajistila potřebná povolení“ teprve po zavraždění diktátora. Ačkoli na sebe strhává pozornost její syn, hlavní postavou románu je právě ona, dominikánská černoška, další ze „silných žen“ typických pro přistěhovaleckou literaturu. „Zařekla se, že z ní bude nový člověk.“ Ani „osamělost diaspory“, ani „otročina továren“ jí v tom nezabrání.

Svému „osudu“ přesto neutekla. Policejní zvůle v její vlasti iniciovala prokletí, které dostihlo zbytky rodiny i v New Jersey. Kletba (fukú americanus) pronásleduje obyvatele Nového světa od příchodu Evropanů. Podobně jako homérská sudba Átreovců spouští řetěz násilí. Nejkrutěji postihla občanské odpůrce režimu, avšak neušetřila ani mocné, například Kolumba, Kennedyho, nakonec ani samotného Trujilla.

Dominikánský samovládce napomohl zrození „národa udavačů“ a nedobrovolných hrdinů. Nehrdinské geny a hazardní touhu po svobodě zdědil Oskar po dědečkovi Abelardovi. Proslulý chirurg doplatil na nevinný kunderovský „žert“ pádem do pozemského pekla. Za „hrubé nactiutrhání“ byl poslán do tábora smrti. Nebyl hrdina. Věřil však v demokratickou budoucnost země a pokoušel se žít jako svobodný člověk. Také vnuk Oskar riskuje kvůli potvrzení své lidské hodnoty život. Lynč ve třtinovém poli na rozdíl od matky nepřežil.

V povídkách Lahiriové sice nejde o život, i v nich se však objevují záblesky všední odvahy a vzpoury proti „nutnosti“. „Vím, že můj výkon je docela obyčejný,“ svěřuje se hrdina závěrečné povídky. „Nejsem jediný člověk, který kdy hledal štěstí daleko od domova, a rozhodně nejsem první. Přesto jsou chvíle, kdy mě ohromí každý kilometr, který jsem urazil, každé jídlo, jež jsem snědl, každý člověk, kterého jsem poznal, každý pokoj, v němž jsem přenocoval. Tohle všechno se sice zdá být docela obyčejné, ale jsou chvíle, kdy to přesahuje moji představivost.“

Střet starého a nového světa je nejen konfrontací minulých proher a budoucích nadějí, osudných omylů předků a pošetilosti potomků. V podtextu je i rozpor úzkoprsé tradice a tvořivého amerického idealismu, obtížná přeměna objektu v subjekt malých a velkých dějin.

Oba autoři polemizují s americkým „nárokem na štěstí“ pro všechny.

 

„Ty sem nepatříš“

 

Život a stárnutí v diaspoře provází nostalgie nad ztrátou rodiny a mateřské země. „Nikam jsem nepatřila. Lišila jsem se od ostatních a cítila se jako outsider,“ posteskla si Lahiriová v jednom rozhovoru. Díaz píše naopak o „neuhasitelné touze“ exulantky Beli „být někde jinde“. Oba svým způsobem „překládají“ pro západní čtenáře přistěhovaleckou neurózu, neuspokojenou potřebu být někde doma.

Migrace pojem domova relativizuje. Pro lidi „na cestě“ je způsobem existence pohyb, jímž — paradoxně — unikají před bezdomovectvím (displacement). Migrační pohyb je v místě, v němž se právě zdržují, jen dočasně přerušen. Naproti tomu pro exulanty usazené v diaspoře je „místem“, v němž jsou doma, rodina. Odloučení od předků a příbuzných však rodinu rozleptává. „Domov“ se rozpadá.

Rodinný život v Americe je slabou náhražkou. Svědčí o tom i kontrastní zážitek sepětí generací při návštěvách staré vlasti, jejíž gravitace trvá. Do země předků se nevracejí jen expatriates v povídkách Lahiriové. Také v Díazově románě zařazuje „motor diaspory“ vždy v létě „zpátečku“ a opuštěná vlast přitahuje zpět své vypuzené děti. Ačkoli jsou ve styku s oběma kulturami, doma nejsou ani v jedné. Oskar je gringo v Santo Domingu, zatímco v hispánské čtvrti newjerseyského Patersonu je jeden z dominicanos. „Nehodila jsem se do žádného z těch příběhů,“ postěžovala si Díazova krajanka, dominikánskoamerická spisovatelka Julia Alvarezová po návratu na rodný ostrov.

Zpětná migrace urychluje dozrávání od sobectví k sounáležitosti s širší rodinou a společenstvím v povídkách Lahiriové. Středostavovští imigranti i jejich krajané, kteří přijeli kvůli sňatku či studiu, nosí „v kapse“ oba světy. Jsou „občany dvou kontinentů“ — maloměstské Nové Anglie i přelidněné Kalkaty. Přesto mezi nimi zeje propast hloubená z jedné strany tradicí a z druhé strany moderním individualismem Ameriky. Autorka ji spíš než povinným soucitem přemosťuje empatií. Sympatie, kterou projeví americká domácí vůči tradičně vychované manželce svého bengálského nájemníka v závěrečné povídce, uvolní napětí a překlene rozpory nejen mezi manžely, ale i mezi „kontinenty“. Lahiriová zkoumá meze dorozumění. Emigranti a rodáci ztékají komunikační bariéry a „tlumočí“ mezi oběma světy. (Dobrým příkladem transnacionálního překládání je rozhovor bengálského průvodce Kapásího a druhogenerační emigrantky paní Dásové.)

 

Literární demokracie

 

Vícehlas vystřídal vládnoucí „epický“ monolog bílé Ameriky. „Jeden hlas je nebezpečný,“ poznamenal Díaz v narážce na monopol pravdy v diktatuře i literatuře, kdy „smí mluvit jen jeden“. Pokušení samovlády je vystaven i spisovatel skrytý za postavami. Rovnosti hlasů v demokracii odpovídá v literatuře polyfonní dialogický román založený na součinnosti autora, čtenáře, textu a kontextu. Díazův román je ukázkou takového „dialogického různořečí“ (M. Bachtin), místem setkání a soupeření kultur a jazyků. Čtenářskou syntézu usnadňuje vhled z různých úhlů. Polylogu hlasů, „ujetých“ i chladně rekonstruujících minulost, vládne autorský vypravěč, zcizující účinek zajišťuje kritický „hlas šaška“ v poznámkách pod čarou.

Součástí akulturační výměny je „přesídlení“ do jiného jazyka. Díaz vytěžil maximum ze vzájemného přenosu lingvistických škol — anglické proměněné dominikánskou španělštinou a španělské ovlivněné používáním angličtiny. Kreolské míšení převádí v pouliční „Spanglish“ — řečovou směs potomků dominikánských přistěhovalců.

Vedle hiphopového jazyka ulice a nadpřirozených jevů (kletba fukú) dodávají románu elektrizující náboj intertextové odkazy, od Homéra po Tolkiena a E. E. „Doc“ Smithe. Díaz marnotratně trousí přirovnání rodného ostrova k říši kouzelníka Prospera ze Shakespearovy Bouře, tolkienovskému panství „pána temnot“ či ke „Ground Zero“ Nového světa. Ani hrozivý Sauron, natož Prospero, však nedosahuje „velikosti“ skutečného Trujilla. Realita, jak podotkl už Philip Roth, je někdy tak hrůzná, že běsy vylíčené spisovateli jsou proti ní literátskou hříčkou. Díaz však nerezignuje a jeho knihu čteme jako esej o léčivých možnostech literatury, protikouzla příšerného „osudu“. Vše zlé lze s její pomocí odkouzlit, „zafovat“, vysvětluje autor a vypomáhá si metafikcí. Vypravěč Junior vydává svědectví — knížku, kterou držíme v ruce. Je to „jen a jen moje vlastní protikouzlo,“ dodává.

 

—

 

Poválečná směs neevropských vystěhovalců změnila původní etnocentrické klima Ameriky. Zvýšila plodné transkulturní napětí a svým „podvratným“ vyprávěním narušila černobílou souměrnost. Zakladatelská tradice evropských kolonizátorů symbolizovaná Sochou svobody a tavicím kotlem dostala nečekané vyzývatele. K relativizaci „centra“ a „okrajů“ přispívají i etnické literatury diaspor. Jako součást menšinového, „opozičního“ diskursu se vymezují vůči zavedeným textům. Jejich reprezentanti po zásluze sklízejí nejen kritický, ale i čtenářský ohlas.

Četnost kategorií, do nichž lze tyto autory zařadit, svědčí o propojenosti písemnictví amerického kontinentu (například Díaze je možné označit za dominikánského, hispánského, dominikánskoamerického, Latino, stejně jako amerického autora). Pomocné řazení etnických spisovatelů do menšinových kolonek ale není podstatné. Důležitější je, že jejich díla překračují přistěhovaleckou zkušenost a jsou obecně sdělná. Odrážejí „heteroglosii“ postimperiálního světa a nadnárodními přesahy obohacují světovou literaturu. Pomáhají nám žít s otevřenými otázkami, neřešenými rozpory a pozůstatky nesvobodné minulosti. Jsou tak srozumitelné i tuzemským čtenářům v našem posttotalitním čase.

 

 

Autor (nar. 1954) je pedagog a publicista, působí na Soukromé vysoké škole ekonomických studií v Praze.