Dobré jméno zůstává

Kulatý stůl na téma Host do domu

Časopis Host oslavil na podzim tohoto roku čtvrtstoletí své existence. Při té příležitosti jsme vzpomněli i na slavnou „rodičovskou“ éru Hosta do domu z šedesátých let. U jednoho stolu se k ní společně vrátili její přímí účastníci, tehdejší redaktoři Hosta do domu Antonín Přidal, Pavel Švanda a Milan Uhde. Diskusi, která proběhla v rámci druhého ročníku festivalu HOSTování, moderoval Jakub Železný.

 

Jakub Železný: Milí přátelé, vážení kolegové, dámy a pánové, přeji vám pěkný dobrý večer. V rámci letošního festivalu Brněnské kulturní HOSTování se ponoříme hlouběji do minulosti, totiž k diskusi o — nebojím se říci — legendárním Hostu do domu. Jsem moc rád, že pozvání přijali pan profesor Antonín Přidal, pan docent Milan Uhde a pan profesor Pavel Švanda. Pánové, díky, že jste tady, a jsem rád, že v auditoriu jsou také pan profesor Milan Suchomel a pan profesor Dušan Šlosar.

Když se člověk podívá do slovníku literatury, najde tam, že Host do domu vycházel v letech 1954–1970, byl to měsíčník pro kritiku, literaturu a umění atd. Ale proč vlastně Host do domu? Jistě, odkazuje to k Wolkerovi, ale ten byl v roce 1954 interpretován a přivlastňován jako prokomunistický básník. Je ten název skutečně kvůli Wolkerovi?

 

Antonín Přidal: Osobně si myslím, že s jeho stejnojmennou sbírkou nebo se vztahem k němu to příliš nesouviselo. Kulturní veřejnost, tenkrát hodně úzká, měla pocit, že pro Brno by se měl vydupat časopis, který se sice zcela nevymaní z centrální kontroly, ale přece jen se bude moci otevřít lidem žijícím a tvořícím jinde než v Praze. Řekl bych, že název se vytvořil podle avantgardního časopisu z první republiky.

 

JŽ: Jaká je vaše reflexe geneze vzniku Hosta do domu, pane docente?

Milan Uhde: Na vzniku Hosta do domu měl lví podíl František Trávníček. Na schůzi předsednictva Svazu spisovatelů oznámil Jaroslav Pilz, obchodní ředitel nakladatelství Československý spisovatel, že na nový časopis nejsou peníze, jak už to bývá zvykem obchodních ředitelů. Na to se poslanec a rektor Masarykovy univerzity František Trávníček zvedl a svým pisklavým a ječivým hlasem obchodnímu řediteli oponoval. Řekl mu, že úlohou obchodního ředitele není informovat nás, že nejsou peníze, ale peníze sehnat, a že tudíž musí obchodního ředitele pokárat. Proti Trávníčkovi nešlo slovo namítat, a i když všichni věděli, že peníze nejsou, tak se našly — jak už to tak bývá s penězi, které nejsou, ale obvykle se najdou, je-li takzvaná politická vůle. Jenže existovala ještě další stránka věci, o které jsem náhodou dost dobře informován. Do vzniku Hosta do domu zasáhly příznivě další osobnosti. Tenkrát v roce 1953, kdy se Host do domu v kuloárech rodil, probíhal v rámci Literárních novin a mezi českými spisovateli těžký spor: odpůrci moderního umění tvrdili, že socialistický realismus vyžaduje přímo navázat na Nerudu. Celé období takzvaného modernismu včetně levé avantgardy, Devětsilu atd. prý patří na smetiště buržoazní pakultury. Proti tomu se samozřejmě stavěl Vítězslav Nezval, za svého života ještě Konstantin Biebl. Výrazně ve prospěch moderny do diskuse zasáhl Jiří Taufer. Především Nezval však měl veliké slovo. V roce 1953 vznikla obrovská nezvalovská ofenziva proti takzvaným vulgarizátorům a Host do domu se měl stát jejím orgánem, časopisem, ve kterém se obhajoba moderního umění měla prosazovat. Proto také Nezval navrhl název Host do domu, protože Wolker byl moderní básník a jeho komunistická příslušnost a jeho komunismus byly určitou záštitou a zárukou, že je ideologicky v pořádku, když se bude navazovat na avantgardu dvacátého století. Ono to sice bylo zároveň hodně sporné, protože Wolker byl protiavantgardní, jeho estetika byla ve sporu s avantgardou, ale to se tehdy jaksi nepřipomínalo. Tak byl patronem Hosta do domu vedle Františka Trávníčka člověk naprosto protichůdný tomuto suchému oficiálnímu činiteli, tedy Vítězslav Nezval, který hlásal, že Literární noviny jsou nudný úřední věstník, a že má tudíž konečně vzniknout časopis, kde bude mít místo humor, karikatury, fotografie a který se bude věnovat i výtvarnému umění a hudbě.

 

JŽ: Nebylo to přeci jenom trošičku riskantní, teď myslím z hlediska režimu a jeho kulturtrégrů, takový časopis povolit? Protože pokud mu toto bylo dáno do vínku, není překvapením, že se poměrně záhy začal vymykat.

MU: Víte, nelze odhlédnout od toho, že rok 1953 byl rokem jakéhosi mírného liberalismu po Stalinově smrti. To už se v nejvyšších patrech politiky a kultury vědělo, že po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina se bude přepřahat. Nevědělo se jen, jak dalece a jak do hloubky. Ale stejně ten původní koncept časopisu, který se postaví kriticky k současné ideologizované a zglajchšaltované literatuře, nevydržel dlouho. V podstatě jen do diskuse o poezii Pavla Kohouta. Po této diskusi skončila éra ideové spolupráce s Milanem Kunderou. Trefulkovu kritiku redakce víceméně odvolala a byl proklet příspěvek Jana Skácela, který tehdy Trefulkovu stať podpořil, rozšířil a prohloubil. Bylo posíleno brněnské vedení, které ztělesňoval Bohumír Macák. To byl muž nešťastný, který komunistické názory ani zdaleka nevyznával, ale rozhodl se komunistickému režimu ve všem všudy sloužit. To byl jeho hrozný vnitřní rozpor a já jsem byl svědkem jeho projevů. Jsem dalek toho plivat z historického povzdálí na svého bývalého šéfa, ale posílení jeho šéfredaktorské moci znamenalo posílení konfúznosti, průměrnosti a beztvarosti, do které se pak Host do domu na několik let propadal až do nástupu Jana Skácela.

 

JŽ: K tomu se jistě ještě dostaneme. Poprosím ještě pana profesora Švandu o jeho reflexi toho, co podle něj Host do domu znamenal a reprezentoval v těch prvních letech.

Pavel Švanda: Mně bylo v roce 1954 osmnáct let a pohyboval jsem se především ve své věkové vrstvě. Byli jsme hodně kritičtí: pro nás ten původní Host do domu, s výjimkou výrazné diskuse Trefulka — Kohout, znamenal hlavně orgán pro slavení životních jubileí místních kulturních činitelů. Začali jsme ho brát vážně až ve Skácelově éře, takže vlastně až o deset let později. Možná taky proto, že my jsme mezitím též o deset let zestárli.

 

JŽ: Než se přesuneme k Janu Skácelovi, kterého samozřejmě aktivně pamatujete, měli bychom ještě otevřít tu trefulkovsko-kohoutovskou polemiku, kterou zmiňujete. Nedávno jsem něco o Pavlu Kohoutovi psal, tak jsem si ten Trefulkův text našel. Mrzí mě, že pan Trefulka dnes nemohl přijít, protože jsem se s ním o tom chtěl pobavit. Vydržte prosím v mé interpretaci těch pět řádek, protože je to opravdu mimořádné. Vy mladší si uvědomte, že Pavel Kohout, jakkoliv to v pozdějších letech neměl jednoduché, byl v padesátých letech opravdu velmi protežovaný. A Jan Trefulka si v roce 1954 v Hostu do domu o jeho poezii dovolil napsat: „Těch klišé nepřesvědčivých, nepřesných obrazů, ty prudké ledoborce, prudké soustruhy, prudké hory, ti smělí piloti, ty tanky jarem vonící, pozdravy vroucí jako krev, brány komunismu nevídané budoucnosti, řeky úsměvů, řeky světa, které padnou rozbity, hlubiny míru, ta hudba třeštící v barech tygrům tenisu. […] Kdyby měla vyrůst ještě další generace podle obrazů Kohoutových veršů, bylo by to pokolení nesnesitelných krasořečníků a chvástavců.“ I po šestapadesáti letech se to čte moc hezky. Co to tehdy vlastně znamenalo? Co znamenalo, když v takovémhle periodiku vyšla stať naprosto bořící ten oficiálně stavěný mýtus Pavla Kohouta?

MU: Já jsem věděl, že se ta stať chystá, věděl jsem to předem od Milana Kundery, který četl její poslední verzi a vyjadřoval se, že to bude velké slovo. Ale že zazní tak převratně, to jsem nepředpokládal. Už to, že si Trefulka dovolil nejenom poezii Pavla Kohouta analyzovat, ale že to učinil s vtipem, s ironií! Já si připomínám Trefulkovu závěrečnou myšlenku: „Pavel Kohout v jedné své básni říká: Jednou rukou verše píšu, v druhé svírám revolver. Je otázka, kterou z těch věcí dělá levou rukou.“ — To byla útočná poznámka, kterou Trefulkovi nebyli ochotni odpustit ani ti, kteří se ho jinak zastávali a hájili jeho právo kritizovat. Jestli někdo revolver pokládá za rovnocenného spřízněnce básnického nástroje, nemůže být básníkem — tuto antinomii vložit do pointy kritického článku bylo samo o sobě cosi nebývalého a odvážného.

Redakce se hájila, že Trefulkův článek neschválila regulérně, že šéfredaktor byl na dovolené, že do tisku poslal text podřízený redaktor Ludvík Kundera, který k tomu neměl právo a který musel potom redakci opustit. Nakonec to dopadlo po brněnsku: nikdo nepřišel o existenci, Ludvík Kundera dostal stipendium od Literárního fondu, Trefulka nebyl vyhozen z bídného místa propagačního referenta v Domě umění. Jeho stať však vstoupila do dějin: byla napsána v duchu naprosto svobodném, což bylo na tehdejší nesvobodnou dobu něco zázračného.

 

JŽ: Proto jsem ji tady chtěl zmínit. Pane profesore, vy jste k tomu chtěl něco dodat.

AP: Byl tu ještě jeden aspekt. Trefulkův svobodomyslný článek vyšel v oficiálním časopise. A to bylo něco jiného, než kdyby někdo zesměšnil a zdeptal Pavla Kohouta v časopise exilovém nebo v komentáři Svobodné Evropy. Byla to známka, že i na tribuně v podstatě oficiální kultury, jakou měl Host do domu být, dochází k diferenciaci názorů. Že veršování, které mnoha lidem, i mladým, připadalo směšné a nepřijatelné, se zajídá také lidem levicového zaměření, jako je Trefulka a další redaktoři.

 

PŠ: Já jsem zachytil tu záležitost potom následně při veřejné besedě na filozofické fakultě, kde dost razantně vystupoval Pavel Kohout. Trefulka se tam ovšem ke slovu nedostal. A byl to hodně trapný zážitek, který si pamatuji dodnes. Ale už to smažme.

 

JŽ: Pojďme ke Skácelovi. To je samozřejmě obrovské jméno, člověk, který dal Hostu do domu úplně jiný „drajf“, pokud můžu použít tenhle módní výraz. Jak byste zhodnotili jeho přínos a vůbec jeho roli v Hostu do domu?

AP: Nechtěl bych, aby se to bralo jako nějaký nečekaný zlom, jako zjevení…

 

JŽ: Ale pan docent Uhde to tak trošku naznačoval.

AP: Ano, ale redakce se neměnila jako celek, odešel jen Macák a přišel Skácel. Nebylo to tak, že by si přivedl svůj vlastní tým a začal přes noc s něčím úplně jiným. Skácel byl dost pravidelným spolupracovníkem Hosta do domu už dávno předtím, měl tam přátele, kolegy, chodil tam a cítil atmosféru, která v posledních letech před jeho příchodem v redakci zrála. Věděl, že se na dosavadní tým může spolehnout, obrátit se na něj s novými podněty a že si s ním bude rozumět. Ta žába na prameni, Bohumír Macák, velmi servilně plnil všechny pokyny cenzorů i krajského ideologického oddělení. Jakmile zmizel, pramen se mohl — promiňte mi to nepěkné slovo — roztryskat.

 

MU: Skácel byl především vynikající básník s velkým smyslem pro hodnotu textu a dovedl se hodnoty textu zastat i proti politickým námitkám. To Macák nedovedl jednak proto, že mu chyběl ostrý zrak, ale zejména občanská odvaha. Host do domu pod Macákovým vedením skýtal opravdu rozporuplný obraz. Objevovaly se v něm znamenité články Olega Suse, který už tehdy s Hostem spolupracoval. Občas se vyskytla velmi neobvyklá jména západních kreslířů, které pro Hosta do domu vybíral a komentoval Miloš Macourek, znalec především francouzské, německé a americké karikatury. A do toho občas zasáhl neuvěřitelně šéfredaktor Macák například obhajobou neslýchaného skandálu s oponou brněnského Státního divadla. Soutěž o oponu vyhrál pražský výtvarník Fišárek. Zobrazil na svém návrhu les a v něm lišku, údajně to snad měla být narážka na lišku Bystroušku, zkrátka byl to krajinný motiv. Ale brněnští komunističtí výtvarníci se postavili proti tomuto výsledku a s podporou stranických funkcionářů tvrdili, že opona měla být pojata v duchu připomínky brněnského dělnického hnutí: měli na ní být manifestanti z Cejlu a Radlasu, které tam buržoazie postřílela. Byly to samozřejmě čistě politické námitky, vlastně námitky brněnsky závistivé a motivované touhou po peněžní odměně, ale Bohumír Macák jim dal ve své stati vznešeně ideový průchod. To bylo něco tak neslýchaně příšerného, že jsem tehdy velmi vážně uvažoval, že z redakce odejdu, protože být redaktorem takového časopisu je bezcharakterní. Jenže do těch úvah přišel sjezd spisovatelů v roce 1963, kde už jsem byl jako kandidát Svazu spisovatelů přítomen, a tam vystoupil Jiří Šotola: „Prosím vás,“ řekl, „jaký profil má Host do domu? Soudruh Macák ho vede nahoru, dolů, nalevo, napravo, jak vítr fouká, to je nějaké vedení?“ — A když jsme potom šli společně na oběd, tak mi několik zasvěcenců šeptalo: „Budete mít nového šéfa.“ A skutečně tehdy Ivan Kříž navrhl, aby vedení Hosta převzal Jan Skácel.

Skácel vnesl do redakce jedinečné novinářské nápady, ale především nám dal pocit, že nic nediktuje, že poslouchá naše podněty a přidává k tomu své, které byly novinářsky i básnicky daleko průkaznější než naše. A dovedl se také časopisu statečně zastat. Dovedl otisknout Holanovu báseň v době, kdy Holan ještě v Praze nevycházel a říkalo se, že tištěn být nemá atd. Prostě Host do domu začal vypadat jako časopis slušných autorů a slušných lidí, což se o něm do té doby zdaleka nedalo říci.

 

JŽ: Člověk o Skácelovi občas slýchá, že byl docela autoritativní, byl to člověk se silnými názory. Čekal bych tedy, že je bude v redakci prosazovat, ale vy říkáte, že tomu tak nebylo. Skutečně ne?

MU: Já jsem se s ním něco nahádal a na ty hádky nevzpomínám rád, protože byly z mého hlediska poněkud neúměrné tomu, co jsem tehdy uměl a věděl. Ale musím spravedlivě dodat: s ním se dalo přít. Nemohu říci, že byl autoritativní, on prostě měl svůj pevný názor, byl například jednoznačným vyznavačem vietnamských komand i jejich zacházení s Američany, byl ostrým zastáncem Kuby a jejího postoje vůči Spojeným státům, a to byla témata, ve kterých jsme se neshodovali. Ale on rozpory nikdy nelámal přes koleno. Nikdy jsem od něho neslyšel: Takhle to bude, protože já jsem tady šéfem. Hájil svůj názor, ale když si někdo troufl proti jeho autoritě postavit jiné mínění, nemělo to žádné negativní důsledky.

 

JŽ: Čili on byl tedy tím činitelem, řekněme, svobodotvorným? Když přišel, bylo znát, že najednou opravdu padla některá tabu? Jsme v roce 1963, člověk má tendenci tu svobodnější dobu vnímat až spíše v druhé polovině šedesátých let. Jak to bylo v redakci Hosta do domu?

AP: Tvorba svobody spojená se Skácelem začala už tím, že přišel člověk, který měl rozhled, byl vzdělaný, nebyl dogmatický, tvořil si názory na základě životní zkušenosti, a ne podle předpisů krajského výboru strany. Samozřejmě že nebyl světec, měl mnoho nepříjemných rysů jako každý z nás, ale jeho autoritativnost nevylučovala toleranci. Jeho tolerance, to byla zčásti velkorysost, zčásti ležérnost a zčásti nesystematičnost. Je velká výhoda pro redakční tým, když šéfredaktor není pedant, když to není podplukovník ve výslužbě, který trvá na všem možném. Diskuse, ve které se i ostře střetnou různé názory na podobu časopisu nebo příspěvku, je blahodárná, pokud se neřekne něco jako „kdo se mnou nesouhlasí, ať odejde z redakce“. A to nikdy nepřipadalo v úvahu. Skácel byl autorita jako spisovatel a jako osobnost, zatímco Macák si nikdy nemohl troufnout s redakcí jednat jinak než autoritářsky. Takže to, co se z Hosta do domu stávalo na počátku Skácelovy éry, možná ještě nesouviselo s tím, jak daleko byla svoboda v ostatních časopisech či institucích. Šlo spíš o něco osobního, o srozumění několika lidí, v němž jeden druhého nepodrážel, jeden druhému nevyhrožoval a všichni přicházeli s nápady, které se nebáli vyslovovat.

 

JŽ: Vy jste, pane profesore Švando, byl v redakci až v závěru šedesátých let, ale přesto se vás zeptám: jak jste vnímal proměnu Hosta do domu poté, co do jeho čela přišel Jan Skácel?

PŠ: Když přišel Skácel, tak Host do domu působivě změnil vnější tvář, což by taky mělo býti zmíněno. A také se rozšířil obsah. Začal se například zajímat o film, o tehdejší českou novou vlnu, a proto jsem také byl přivolán ke spolupráci. Od roku 1964 mě pozval Oldřich Bárta Skácelovým jménem a já jsem pak přispíval prakticky do každého čísla nějakou tou glosou i obecně kulturními komentáři. Do redakce jsem nastoupil až v samém závěru těch dramatických let, ale s Hostem jsem léta žil. Skácela jsem znal osobně i z mimoredakčních setkání. Když už jsme ho tady tak proprali, jen na okraj bych dodal: on byl pro mě zvláštní zjev, totiž autentický komunista životní vírou. Měl tomu odpovídající sebeuvědomění. Nebyl služebníkem autoritativního režimu jako většina členů KSČ. Považoval se za toho, kdo realitu systému utváří a kdo ji má ovšem také na svědomí. To platí o jeho osobnosti, k níž samozřejmě patřily i mnohé rozporné rysy, jak tady už kolegové připomněli.

 

JŽ: Dovolte mi z mého pražského pohledu ještě akcentovat tu otázku pražsko-brněnskou. Bylo tohle téma pro okruh Hosta do domu důležité, anebo se to takhle vůbec nebralo? Milan Uhde tu například řekl, že třeba Holan vyšel v Hostu do domu v době, kdy v Praze ještě tak úplně nemohl. Byla tedy v redakci Hosta vnímána nějaká konkurence vůči Praze?

MU: Jsem přesvědčen, že pražsko-brněnské jitření Hosta do domu nezasahovalo. My jsme totiž věděli, že v Praze máme kvantitativně více čtenářů než v Brně. Veliká spousta našich autorů byli Pražáci. O divadle nám psal Jindřich Černý, pražský kritik, který začínal v Lidové demokracii. O poezii psal Jiří Opelík, který už tenkrát byl v Praze, dávno ne v Olomouci. Povědomí, že jsme v Brně, bylo dokonce příznivě oslabováno tím, že nás vydával Československý spisovatel, tedy nakladatelství sídlící v Praze. Neměli jsme v Brně žádnou organizaci, ovšem na schůze ROH jsme do Prahy nejezdili, protože by doprava stála moc peněz. Brněnští funkcionáři na nás vlastně neměli přímý špagát, řečeno obrazně a vulgárně. Ale že Holana tiskl zrovna Host do domu, to bylo dáno hlavně tím, že v redakci byli dva velcí básníci, kteří ctili Holanovu poezii a byli ochotni riskovat existenci za její zveřejňování, a to byli Oldřich Mikulášek a Jan Skácel. V Praze, se vší úctou k pražským redaktorům a básníkům, se žádný takový nenašel. Brno mělo štěstí, že tu bylo několik znamenitých osobností, které věděly dobře, kde jsou současné velké hodnoty, a věděly dobře, v čem režim páše zvěrstva, i když byly většinou jako oba zmínění básníci členy komunistické strany.

 

JŽ: Pánové, dovolte ještě jednu věc k obsahu časopisu. Našel jsem i jména, která by si s Hostem do domu málokdo asocioval: Jaroslav Čejka, Jiří Žáček, Jan Cimický, Michal Černík, to jsou jména lidí, kteří v Hostu do domu publikovali své juvenilie v příloze Zelený Host. Ale třeba také můj oblíbený Jiří Rulf. Jak se vybírali tito lidé?

AP: Autoři, o kterých jste právě mluvil, se nevybírali podle jména. Nemohli jsme vědět, co se z nich stane za dvacet nebo třicet let, z některých i za kratší dobu. Zelený Host vznikl jako příloha na barevném papíře, která dávala jasně najevo: toto je část časopisu pro mladé, ale ne taková, že se ocitnete až někde vzadu, když zbude místo na bílých stránkách. Byl to prostor vyhrazený pro začínající autory, kteří si zasloužili pozornost.

JŽ: Promiňte mi tu takhle naivně postavenou otázku, ale kde jste je tedy brali?

AP: Literárních greenhornů byly dlouhé řady a věděli jsme o těch, co do Hosta poslali obálku se svými pokusy. I vámi jmenovaní lidé mohli ve svých osmnácti nebo dvaceti letech napsat zajímavou báseň. Kdybychom dnes sestavili rejstřík všech autorů, kteří v Hostu publikovali od roku 1954 až do jeho konce, byl by to neuvěřitelný koktejl lidí, i takových, co za sebou měli strašnou minulost a před sebou hroznou budoucnost. Ale byli mezi nimi také lidé, kteří si udrželi charakter a neprodali se. Sám jste uvedl třeba Jiřího Rulfa.

 

MU: Já chci říct jen toto: Básničky, které v Hostu do domu tiskl Jiří Žáček, Michal Černík a další pozdější prominenti sedmdesátých a osmdesátých let — a já si je prohlížel s odstupem —, byly dobré. Antonín Přidal, který je vybíral, vybíral dobře. Byly projevem generace, které potom nastávající režim dal příležitost — jste tabula rasa a nemusíte se zodpovídat z vin spáchaných v roce 1968. Mnozí toho využili, někteří velmi, někteří málo a někteří vůbec. V Zeleném Hostu debutoval třeba také Jiří Kratochvil, který se potom dobrovolně vzdal možnosti publikovat, i když ji zpočátku ještě měl, než se přidal k disentu. Takže já si myslím, že Zelený Host je nápovědí toho, jak by vypadala mladá česká literatura, kdyby nebylo takzvané normalizace a protikulturního pogromu v sedmdesátých letech.

 

JŽ: Přesuňme se teď do těch posledních let 1969 až 1970. Po sovětské invazi věci začaly být jinak, někde hned, někde to šlo pomaleji. Jak to bylo v Hostu do domu, pane profesore Švando?

PŠ: Bylo to samozřejmě složité, protože před rokem 1968 v podstatě každé číslo, které šlo do tisku, muselo být schváleno Hlavní správou tiskového dohledu. A po roce 1968, kdy už neexistovala předběžná cenzura, šlo každé slovo a každá otištěná karikatura na zodpovědnost redakce. A tady nastával ten rozpor: jak daleko ještě můžeme jít, abychom zbytečně nezavdali důvod k zastavení časopisu, a na druhou stranu, kolik ústupků politickému tlaku si můžeme dovolit, abychom neztratili sebedůvěru a respekt čtenářů? Já se na to pamatuji z hlediska člena redakce, který byl mimo jiné také takzvaným „lámajícím redaktorem“. Tenkrát existovala ještě poměrně složitá výrobní procedura, která už je dnes pozapomenutá, poněvadž byla odvislá od takzvané „horké sazby“. K ní patřila dvojitá až trojitá korektura, a tedy příležitost k dodatečným oslabujícím nebo zesilujícím zásahům do textů.

V podstatě jsme ovšem byli při svých kalkulacích s údajnými příčinami a následky na omylu. Bylo zřejmě dávno rozhodnuto (ale dodnes nevíme kým a kdy), že celé vrstvě českých kulturních časopisů z šedesátých let, a nejen jim, bude zakrouceno krkem. Jenomže my jsme to netušili, a tak jsme vedli takový zvláštní ústupový, zdržovací boj, který skončil pro Host do domu v květnu roku 1970.

A snad k tomu můžu připojit osobní vzpomínku. Seděl jsem nad tím posledním číslem, které už pak nešlo do tiskárny, měl jsem na stole rukopisy schválené od šéfredaktora — od přechodu z měsíčníku na čtrnáctideník už to byl Jan Trefulka. Sestavování a předepisování čísla v podstatě spočívalo v tom, že grafický i literární materiál se musel vejít do určitého standardního počtu stran. Jenže mně to pořád nechtělo klapnout. Už jsem to předtím dělal vícekrát, ale tenkrát v květnu roku 1970 se mi výsledek vlekle nedařil. Buď na stole něco přebývalo, anebo zase scházelo. Pořád jsem to nemohl dát dohromady, až se otevřely dveře šéfredaktorovy pracovny a Honza Trefulka, který si právě přečetl denní poštu, kývl hlavou: „Nech toho, už jsme zastavení.“ Od psacího stolu jsem vstal s poloviční úlevou, že už je konečně rozhodnuto.

 

JŽ: Odkdy podle vás bylo zjevné, že to s Hostem do domu dopadne takhle? V postatě už od konce roku 1968 docházelo tu k částečnému, tu k trvalému zastavování periodik, která se v očích normalizátorů nejevila loajálně. Kdy jste si vy řekli, že ten boj je marný?

AP: Pavel Švanda to řekl: netušili jsme, že je rozhodnuto. Pro redaktory, kteří nevědí, že na konci je slepá ulička, je pořád jakási příležitost se o něco pokoušet, přežít, ale ne za každou cenu. Hledá se cena, za kterou by to šlo. Tento týden vychází ve spisech Josefa Škvoreckého svazek dopisů Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany. Hned na obálce je faksimile Škvoreckého dopisu ze srpna 1969, ve kterém píše ze Spojených států do Prahy: „Dostanu občas Hosta (např. červnové číslo), a je to pořád nádherné.“ Takže ještě v půli roku 1969 přinášel Host do domu čtenářům zážitky, ne pouze vycpávky nebo ústupky. Pak se ovšem ukázalo, že vydávat časopis myšlenkově bohatý a pestrý v tématech i žánrech je v nových poměrech nemožné. Považuji za jeden z úspěchů Hosta, že v normalizačním režimu neuspěl.

 

JŽ: Ano, to, co říkáte, je pouze zdánlivý paradox. Pane docente, vy jste chtěl k tomu něco dodat?

MU: Já bych se ještě rád zmínil o přechodu na čtrnáctideník. Na to byly v redakci různé názory, Jan Skácel byl proti tomu, aby se Host do domu jako měsíčník měnil na čtrnáctideník, a byla to jedna z příčin, i když ne jediná, proč už v poslední fázi nedělal šéfredaktora. Otevřeně říkám, že jsem byl stoupencem čtrnáctideníku — ne proto, že bych to považoval za ideální formát, ten měl svoje velké problémy, které jsou s odstupem ještě daleko patrnější —, ale protože jsme s přáteli uvažovali tak, že čtrnáctideník je cesta k týdeníku. A mělo-li se Brno emancipovat jako nezávislé, samostatné kulturní centrum, nutně potřebovalo týdeník jako oponenturu Literárních novin. Cítili jsme, že jsou v Brně autorské síly a že je to potřeba zkusit. Plán byl takový, že po čtrnáctideníku se za rok, za rok a půl, nejdéle za dva roky, přejde k týdeníku, který bude nejméně tak silný jako Literární noviny. Ale skončilo to tak, jak to skončilo.

Já jsem už v dubnu 1969, v den nástupu vedení Gustáva Husáka, prožil příznačný okamžik na předsednictvu Svazu spisovatelů, jehož členem jsem byl. Vystoupil Václav Havel a řekl: „Přátelé, dnes se v této zemi změnil režim.“ Cítil jsem to stejně. Starší oponovali: Ne, musíme bojovat, vést alespoň ústupový boj. Já jsem se jako člen předsednictva účastnil pokusů o jednání se stranickou špičkou, která byla pověřena takzvanou prací v kultuře. Setkal jsem se s takovou arogancí, že mi bylo jasné, že Host do domu nemůže přežít. Respektive že by mohl přežít za cenu naprosté ztráty tváře. K tomu nikdo v redakci neměl ani sílu, ani slabost, nikdo by na to nepřistoupil. Všichni jsme se snažili nepsat nic, co by bylo proti našemu svědomí, ale zároveň bylo jasné, že ústupový boj skončí zkázou Hosta do domu. Je myslím dobře, že to tak skončilo. Samochvála není dobrá, ale myslím, že z těch časů zůstává dobré jméno Hosta do domu, nejenom proto, že přinášel hodnotné čtení, ale i občansky se choval tak, že nebyl pro režim sedmdesátých let ani vzdáleně přijatelný.

 

JŽ: Když se potom v roce 1985 objevil Skálův samizdatový Host, jaký jste z něj měli pocit?

PŠ: Já na to můžu odpovědět velice jednoduše, ke mně se tento samizdat prostě nedostal.

 

JŽ: Neslyšel jste o něm vůbec?

PŠ: Slyšel, ale byl jsem navázán na jiné samizdatové oběžné dráhy a viděl jsem to vlastně až po roce 1990.

 

AP: Právě tak u mě, z doslechu, snad jedno číslo jsem viděl. Ale tím se dostáváme k tématu těchto dní, tedy k Brněnskému kulturnímu HOSTování. Podoba Hosta, o které jsme mluvili teď, si nedělala nárok na to, aby v ní někdo pokračoval, protože sama procházela velice klikatým vývojem. Z jakési ošklivé kukly na začátku, která měla cosi maskovat a opatřovat si alibi, se postupně klubalo něco stále osobitějšího, co se nakonec přestalo ztotožňovat s režimem, ba dostalo se do přímého konfliktu s ním. Další fáze Hosta, které začaly v disentu a po roce 1990, se už odehrávaly a odehrávají v úplně jiném společenském kontextu, jejich cíl je jiný, jejich smysl je jiný, jejich publikum bylo a je jiné. Mluvíme-li dnes o Hostu z padesátých a šedesátých let, mluvíme o jednom ztroskotaném pokusu. Nebyl nelegální, ale měl to tím těžší, že byl legální a že se pouštěl za hranice tehdejší legality.

 

JŽ: Vy už jste jednoznačně předešel mé přání požádat vás o závěrečné slovo… Poprosil bych tedy pana profesora Švandu, aby shrnul, co Host do domu reprezentoval a dodnes reprezentuje?

PŠ: Profesor Přidal to myslím řekl dostatečně. Já bych jen připojil, že v šedesátých letech se Host do domu pohyboval v úplně jiném kulturním ovzduší. Dosud ještě nebyly zpochybněny estetické kánony klasické moderny, které si žily, vzdor politickým tlakům, bohatým životem. Včetně toho, jak teprve dnes chápeme, že dobová elita široce sdílela představy o moderní kráse a avantgardním výrazu. Politicky to byla doba dramaticky kalná a nakonec frustrující, ale stručně řečeno: Picasso byl stále ještě živ. Od té doby se estetické jistoty z mnoha důvodů podstatně zredukovaly. O to je dnes pozice kulturních periodik složitější. Takže těm dnešním nástupcům tradice Hosta do domu lze jenom silně popřát, aby si se svou situací nadále dokázali poradit přinejmenším tak, jak si s ní radí doposud.

 

JŽ: Pane docente Uhde, chcete ještě vy přičinit něco na závěr?

MU: Já bych chtěl připomenout široké zázemí spolupracovníků, kteří nám s Hostem do domu pomáhali a v něm publikovali. Někteří jsou dokonce tady. Možná to bude vypadat jako nošení dříví do lesa, ale je spravedlivé to říci. V Hostu do domu tiskl převážnou část svého kritického díla Milan Suchomel, podle mě nejlepší analytik, pokud jde o českou prózu šedesátých let. O jazykovou stránku Hosta do domu pečoval nesmírně citlivě Dušan Šlosar, a bylo hlavně jeho zásluhou, že Host do domu aspoň podle mě byl — já to neumím jinak vyjádřit — jazykově čistý, ale nikoliv konzervativní, nikoliv zastaralý a staromilský. Po výtvarné stránce se o Hosta do domu staral mimo jiné Jan Steklík, který tu měl být, ale zřejmě nedorazil z některé z místních hospod, jak bylo vždy jeho chvályhodným zvykem, pokud jde o oficiální besedy a schůze. Přivedl do redakce kamarády, výtvarníky, kteří se později stali zaslouženě chloubou českého výtvarného umění. Takže Host do domu nebylo jenom pár redaktorů, to bylo široké zázemí lidí, kteří časopisu pomáhali, kteří k němu lnuli a na jeho tváři se velmi silně podíleli. Nedovedl bych z této besedy odejít, kdybych to nepřipomněl.

 

JŽ: Přátelé, děkuji vám, že jste přišli, čas pro tuto besedu vypršel. Děkuji za vaše vzpomínání, hodina utekla velmi rychle. Užijte si zbytek Brněnského HOSTování a na shledanou.

 

Brno, Dům pánů z Kunštátu, 25. září 2010

 

prof.  Pavel Švanda (1936), básník, prozaik, esejista, filmový kritik. Jeden z generace tzv. šestatřicátníků. Působí na JAMU v Brně, kde přednáší a vede semináře zejména o filmové tvorbě  a kritice.

 

prof. Antonín Přidal (1935), spisovatel, publicista, moderátor, autor mnoha rozhlasových pořadů, překladatel z angličtiny, španělštiny a francouzštiny. Působí na Divadelní fakultě JAMU v Brně, kde vede ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky.

 

doc. Milan Uhde (1936), dramatik, redaktor, v letech 1990–1992 ministr kultury, v letech 1992–1996 předseda Poslanecké sněmovny. Působí jako externí pedagog na JAMU v Brně a na Literární akademii v Praze.