Co ohrožuje média v roce 2010?

Zpráva o stavu médií

 

Karel Hvížďala

 

Nejen finanční krize, ale také pokračující elektronická revoluce stále výrazněji zasahuje do fungování médií ve světě. Jaké nejdůležitější události a procesy přinesl rok 2010?

Média přetvářejí, dotvářejí či zcela mění vše, čeho se zmocní, a dosazují to do celku, který nabízejí publiku… To jim dává obrovskou moc podílet se na podobě kulturního prostředí, v němž se pohybujeme (Jirák — Köpplová). Problém je, že v rychlostní společnosti a v době elektronických médií tento celek zasahuje mnohem větší množství lidí než ještě před pár lety, média jim svá sdělení servírují s emocionální naléhavostí a příjemci nemají čas ani kompetenci se v záplavě mediální produkce orientovat. Proto má tento „zásah“ tak velkou moc, i když jde jen o moc symbolickou, která se projevuje cíleným používáním a posunováním významů slov, obrazů, mýtů, klišé a kontextů. To je hlavní důvod, proč se médii máme zevrubně zabývat.

Začněme u novin, které vykazují nejrozdílnější výsledky. Mathias Döpfner, ředitel mediálního koncernu Axel Springer v Německu, v Hamburku, který vydává mimo jiné Bild a Die Welt, po brutální restrukturalizaci (zbavil se například velmi lukrativního vydavatelství odborných knih a časopisů Science, které prodal holandské firmě Elsevier za oddlužení 2,2 miliardy eur a ještě dostal něco kolem 100 až 150 milionů eur) dosáhl v roce 2010 největší čtvrtletní zisk, jak napsal The Economist. Ale prodává dál: v tomto roce se zbavil ještě všech regionálních novin, podílů v nakladatelstvích Ullstein, Heyne a List, časopisů Euro a Euro am Samstag a Wallstreetonline AG. Podle Economistu činí zisková marže u německých celostátních deníků i po krizi až 27 procent.

Ve Spojených státech je situace horší, tam se od prvního čtvrtletí roku 2008 objem tiskové a internetové reklamy propadl o 35 procent. Podobný propad zaznamenala rovněž některá naše periodika. Amerika je na tom ale v jistém ohledu lépe: některá vydavatelství, která přežila, zvýšila svou tržní hodnotu až desetinásobně, ačkoliv zůstávají hluboko pod čísly z předkrizového roku 2007.

Této situaci nahrálo prudké zvýšení cen za výtisk a snížení mzdových nákladů: například společnost McClatchy, druhé největší vydavatelství novin v USA, v minulém roce snížila náklady na platy o 25 procent. Řada periodik zavřela pobočky, zrušila místa zahraničních korespondentů a donutila novináře vzít si neplacené volno. Ve státě New Jersey se ustavilo sdružení novin a ty pak přinášejí společné reportáže a úvodníky.

Další úspory přineslo snížení cen novinového papíru, protože výdaje na papír představují po výplatách hned druhou největší položku. Cena papíru podle stejného zdroje klesla v poslední době v průměru o čtyřicet procent, protože po papíru klesla z úsporných důvodů poptávka: řada titulů zanikla a ostatní zmenšily rozsah.

Všechna tato opatření vedou ke změnám struktury novin: majitelé a šéfredaktoři se snaží najít nejsilnější místa svých novin a soustřeďují se na to, v čem vynikají. Investují omezené prostředky právě do rozvoje těchto oblastí. A ti, co si nevědí rady, se soustřeďují na lokální zpravodajství: z regionálních novin dělají městské noviny, rozšiřují sportovní stránky a místním podnikatelům nabízejí velmi výhodnou inzerci, kterou si díky novým technologiím mohou firmy vytvářet samy.

V jiné situaci se za krize ocitají ekonomické noviny, které mohou přinášet důležité exkluzivní informace. To se týká hlavně Financial Times a Wall Street Journal, kterým již čtenáři platí i za online zprávy.

Zpravodajské časopisy

 

Zatímco zpravodajské časopisy v Evropě nebyly poslední krizí tak vážně poškozeny (na úbytek inzerce reagovaly převážně zvýšením ceny, ale počet prodaných výtisků třeba u nejobsáhlejšího evropského newsmagazínu Der Spiegel se nijak výrazně nezměnil: časopis prodává stále kolem jednoho milionu výtisků), ve Spojených státech je situace jiná.

Dne 4. srpna 2010 k nám ze Spojených států dorazila zpráva, že zpravodajský týdeník Newsweek, založený v roce 1933 (od roku 1961 patřil do vydavatelství Washington Post Company a v roce 1972 se proslavil při takzvané aféře Watergate, kvůli které musel odstoupit Richard Nixon), koupil miliardář Sidney Harman. Důvod změny majitele je prostý: Newsweek postupně ztrácel svou pozici, jeho náklad se propadl z ještě nedávných tří milionů na jeden a půl milionu, a tím se dostal za Time i U. S. News & World Report, ztrácel inzerci a začal prodělávat. V roce 2009 ztráta činila třicet milionů dolarů a za letošní první čtvrtletí asi devět milionů.

Šéfredaktor Jon Meacham, vystudovaný historik a nositel Pulitzerovy ceny za rok 2009 za knihu American Lion, životopis prezidenta Andrewa Jacksona a jeho lidí v Bílém domě, proto v květnu 2009 vyhlásil razantní proměnu a rozhodl se přijít na trh s kvalitnějším a složitějším obsahem. Úbytek čtenářů měla nahradit vyšší cena inzerce, protože se předpokládala movitější cílová skupina, jejíž příjmy přesahují 100 000 dolarů ročně. I cena se zvýšila. Newsweek chtěl napodobit The Economist. Časopis už neměl reagovat na aktuality, tedy soutěžit s elektronickými médii, chtěl být analytičtější, přinášet více komentářů a zcela nové pohledy na zásadní diskuse a důkladně rešeršované reportáže. Krize se však dotkla i jiných newsmagazínů, připomeňme, že například U. S. News & World Report musel změnit periodicitu a stal se měsíčníkem.

Newsweek koupil 2. srpna 2010 ve veřejné aukci jednadevadesátiletý miliardář Sidney Harman, majitel jedné z největších audiospolečností, která dodává například rádia do vozů Mercedes Benz a BMW. Newsweek hledal někoho, kdo vnímá důležitost kvalitní žurnalistiky stejně jako redakce, řekl představitel společnosti a výkonný ředitel Donald E. Graham, absolvent Harvardu a bývalý válečný korespondent ve Vietnamu, jehož maminka Katharine Grahamová se jako vydavatelka listu Washington Post proslavila právě v aféře Watergate (nepodlehla tehdy tlaku politiků a naopak podpořila investigativní novináře Boba Woodwarda a Carla Bernsteina). Její otec Eugene Isaac Meyer v roce 1933 koupil rovněž ve veřejné aukci krachující The Washington Post a více než dvacet let ho dotoval, protože tehdy silně prodělával.

V roce 2010 je jiná doba, i když ve Spojených státech krize vždy vyvolá vlnu filantropie: zrovna v létě roku 2010 se třicet osm amerických miliardářů rozhodlo věnovat půlku svého jmění na obecně prospěšnou činnost. Pan Harman prohlásil, že chce ve firmě zavést obchodní disciplínu a nechce na časopise vydělávat. Newsweek považuje za národní bohatství a tiskoviny tohoto druhu za garanta demokracie: v době krize pomáhají udržet pevnou hierarchii hodnot. Zároveň prohlásil, že nikoho z 250 zaměstnanců nepropustí, odchod ohlásil po dokončení transakce prodeje — poté co jeho projekt nebylo možné v tak krátké době ani prověřit — jen šéfredaktor Jon Meacham. Koupi Newsweeku vnímá nový majitel zároveň jako skvělou obchodní a technologickou výzvu. Redakce dostala šanci najít novou tvář a novému majiteli bude stačit, když na něm v horizontu několika let nebude prodělávat. Newsweek koupil za jeden dolar a zavázal se převzít dluhy ve výši 71 milionů dolarů.

U nás se podobně zachoval zatím jen Zdeněk Bakala, když před časem koupil týdeník Respekt, který je svým zaměřením podobný: spadá rovněž do kategorie newsmagazínů. Jeden rozdíl je však zřejmý: změna majitele nevyvolala v našem veřejném prostoru důkladnou diskusi o důležitosti prestižních a nezávislých médií zvláště v mladé demokracii, a to ani mezi univerzitními elitami, ani mezi politiky. Spíš si pamatujeme na snahu premiéra Miloše Zemana, který se pokoušel Respekt zničit, a aktivity pánů Paroubka a Tvrdíka, kteří se před květnovými volbami 2010 snažili s médii manipulovat a nevybíravě šéfredaktorům a ředitelům vyhrožovali. Ve Spojených státech se naopak traduje výrok prezidenta Thomase Jeffersona z devatenáctého století, že kdyby měl volbu, zvolil by si raději noviny bez vlády než vládu bez novin. A na mysli měl samozřejmě prestižní noviny.

V české neblahé tradici bohužel i po volbách pokračují nejen někteří politici, ale také podnikatelé. Finanční skupina PPF Petra Kellnera, která vlastní společnost Euronews vydávající ekonomický týdeník Euro, v roce 2010 asi nejdůležitější ekonomický časopis, vyhlásila změny. Připomeňme, že prodaný náklad Eura se letos pohybuje mezi 20 000 a 24 000 výtisků. V roce 2009 podle ročenky vydavatelů se prodalo v průměru 23 000 výtisků. Konkurenční Ekonom jenom něco málo přes 19 000 výtisků. Euro je tedy úspěšný časopis. Ke změnám dochází zřejmě proto, že v Euru trvají dlouholeté spory šéfredaktora Istvána Léka s vedením skupiny PPF, která zasahovala do jeho kompetencí a chtěla tento časopis čím dál častěji využívat ke svým obchodním a politickým cílům. Poslední konflikt, už nejméně čtvrtý v pořadí, způsobil údajně příkaz Petra Kellnera, aby se na titulní straně v době před kongresem pražské ODS objevil David Vodrážka, a k tomu redakce prý ještě dostala příkaz otisknout text, na kterém se nepodílela. Takhle řídil média naposled ÚV KSČ, což šéfredaktora, oba jeho zástupce, artdirektora, tři editory a dalších osm nebo devět lidí vedlo k okamžitým výpovědím. Dohromady je to více než polovina píšících redaktorů.

Petr Kellner si neuvědomil, že média nelze řídit jako továrnu, protože tím ztrácejí důvěryhodnost a čtenář nedostatek distance k záměrům vydavatele rychle rozpozná. Připomeňme, že v evropském kontextu je velice nestandardní, aby finanční skupina vlastnila ekonomický časopis, i když pokusy o taková propojení existují již všude.

István Léko se po odchodu z Euronews rozhodl založit nový ekonomicko-politický časopis pro ještě náročnější klientelu, který by měl vycházet nejprve pouze na webu a od podzimu 2011 i v tištěné podobě. Kteří investoři za novým projektem stojí, zatím šéfredaktor neprozradil. Pokud se tak ale nestane, mohlo by to celý projekt na samém počátku silně poškodit už proto, že by to mohlo vyvolat řadu spekulací o tom, komu má projekt sloužit a proč vlastně redaktoři odešli, když jdou jen sloužit jiným finančníkům. To je nejcitlivější místo nového projektu Istvána Léka, které zároveň dobře charakterizuje problémy malého českého mediálního trhu.

 

Noviny v Evropě

 

V České republice je podle zprávy ČTK ze 3. září 2010 z velkých novin v dluzích jen Právo, jako jediný titul, který je v českých rukách (většinový majitel vydavatelské firmy Borgis je Zdeněk Porybný, šéfredaktor). V roce 2009 vykázal ztrátu 53,3 milionu korun. Tržby společnosti meziročně klesly o 15 procent na 751,2 milionu korun. Vlastní kapitál firmy se snížil o čtvrtinu na 155,4 milionu korun. Hospodářské výsledky v roce 2010 by měly dle odhadů být již lepší. Počet novinových a časopiseckých titulů se u nás loni meziročně snížil o více než 200 na 5 687.

V Evropě byl až do konce června 2010 na pokraji bankrotu slavný francouzský deník Le Monde, jehož vznik — stejně jako vznik dalších nových titulů — bezmála před šestašedesáti lety podporoval generál Charles de Gaulle těsně poté, co se vrátil jako osvoboditel do Francie. První číslo vyšlo 18. listopadu 1944 a tyto noviny se záhy staly deníkem vzdělanců, intelektuálů a frankofilů po celém světě. Tento deník vychází odpoledne s datem následujícího dne a tisklo se ho donedávna 400 000 výtisků. V neděli nevychází.

I po roce 1994, kdy se Le Monde poprvé dostal do potíží (neprovedl restrukturalizaci: nedokázal se včas zbavit prestižních, ale mnohdy velmi prodělečných projektů jako například Le Monde diplomatique), drželi ve společnosti Le Monde a. s. novináři většinu a rozhodovali o volbě šéfredaktora a hlavního editora. Jen v minulém roce si redakce musela půjčit na provoz dalších 25 milionů eur. Před prodejem majority novému vlastníkovi, k čemuž byly noviny donuceny v letošním roce, panovaly v redakci obavy o ztrátu nezávislosti, které vděčí za svůj vysoký kredit. Le Monde je totiž uměřený, seriózní, otevřený k vnitřním i zahraničním událostem, důkladný, umí zobecňovat, má smysl pro detail. Proto se stal platformou historiků, filozofů a sociologů, kteří se na stránkách tohoto deníku vyjadřovali k aktuálním problémům a veřejným otázkám. To byl také důvod, proč list nikdy na svých stránkách nenechal zaznít hlasy dogmatických komunistů či krajní pravice typu Le Pena. Za studené války býval kritizován pro svou neutralitu ve vztazích Východ-Západ a v šedesátých letech podporoval kritickou politiku vůči USA.

Založením deníku, který by navazoval na předválečné noviny Le Temps (ty zanikly a nemají nic společného s novinami stejného názvu, které dnes vycházejí ve Švýcarsku), byl v roce 1944 pověřen profesor Hubert Beuve-Méry, ředitel Francouzského institutu v Praze a předválečný pražský korespondent Le Temps. Byl to právě Beuve-Méry, který pozval ke spolupráci s novinami přední historiky, filozofy, právníky, spisovatele a básníky.

Tlak politiků na tyto významné noviny trval po celou dobu jejich existence, ale doposud si noviny svou nezávislost uhájily. I prezident Nikolas Sarkozy se zřejmě snažil mít jistý vliv na výběr nového majitele.

Francouzští novináři se domnívají, že na červnové schůzce ředitelů předních vydavatelství s prezidentem, která se koná několikrát do roka, se Sarkozy zmínil o tom, že konkurenční projekt Orange France Telecom spolu s Claudem Perdrielem (vlastníkem liberálně-levicového týdeníku Nouvel Observateur) se mu zdá adekvátnější, i když tato skupina nabízí méně peněz než prodej trojici Matthieu Pigasse, Pierre Berge a Xavier Niel. První ze jmenovaných je bankéř, druhý významný kulturní mecenáš a třetí zakladatel internetové domény Free. Tato zmínka ale zřejmě stačila k tomu, aby skoro celá redakce, která o prodeji rozhodovala, dala z devadesáti procent hlasy právě zmíněné trojici. Prezident Sarkozy si tuto volbu asi nepřál proto, že pan Berge při posledních prezidentských volbách sponzoroval Ségolène Royalovou, Sarkozyho socialistickou soupeřku. Bankéř Pigasse je navíc dlouholetým spolupracovníkem současného předsedy Mezinárodního měnového fondu Dominiqua Strauss-Kahna, který je považován za hlavního Sarkozyho konkurenta v příštích prezidentských volbách, a toho se prezident nejspíš bál. Na list byl však rovněž rozzloben proto, že rozvířil aféru o údajných sponzorských darech dědičky kosmetické firmy L’Oréal Liliane Bettencourtové pro současnou vládní stranu, tedy i pro prezidenta. Prestižní list podal na Elysejský palác žalobu pro porušení utajení zdrojů u jednoho jejich novináře, a to pomocí služeb kontrašpionáže.

Zaměstnanci hlasovali stoprocentně pro tohoto vydavatele a v dozorčí radě byl počet hlasů pro jedenáct ku devíti. Nový vydavatel Le Monde přistoupil na úplnou nezávislost redakce, která dostala možnost i minoritní blokace (pan Berge koupil redakci blokační akcie) v důležitých věcech.

 

V Německu je zase doposud v ohrožení asi nejprestižnější deník Süddeutsche Zeitung (donedávna prodával 435 000 exemplářů denně), v němž před dvěma lety, dne 28. února 2008, získala většinu společnost Südwestdeutsche Medienholding, složená z celé řady lokálních vydavatelských rodin a sídlící ve Stuttgartu.

Deník Süddeutsche Zeitung původně patřil pěti vydavatelským rodinám, z nichž čtyři rodiny, které s novinářským řemeslem již nemají nic společného, se před několika lety rozhodly své podíly prodat zmíněnému holdingu SWHM za více než půl milirdy eur a zároveň prodaly i redakční budovu v centru města. Za městem postavily novou budovu, kterou pak také prodaly, a redakce musí platit nájem, navíc za naprosto nevyhovující prostory: v nové budově nebylo možné ani zřídit newsroom.

Noví vydavatelé zároveň začali s odbouráváním pracovních míst: začátkem minulého roku bylo propuštěno čtrnáct redaktorů a dvanáct redakčních sekretářek a byl snížen rozpočet, což vedlo k zastavení vydávání severoněmecké mutace novin v Severním Porýní-Westfálsku a časopisu pro mladé Jetzt, jehož celá redakce přešla ke konkurenci a založila stejný časopis pod názvem Neon. Přesto noviny v roce 2009 zaznamenaly ztrátu ve výši několika milionů eur. Redakce proto ztratila důvěru v nové majitele, a to za situace, kdy se hledá nový šéfredaktor. Koncem roku odchází z čela redakce po patnácti letech Hans Werner Kilz. Že by redakci řídili jeho dva zástupci Kurt Kister a Wolfgang Krach, kteří by byli zárukou vysoké kvality, zatím nikdo nepotvrdil, ani oni sami.

Současný šéfredaktor je ze situace evidentně smutný a říká: „Šetření nepředstavuje žádnou koncepci.“ A poslední majitel z původní pětice Johannes Friedmann, jemuž patří i Abendzeitung v Mnichově, dodává: „Jde hlavně o udržení nezávislosti a o výchovu kvalitních a sebevědomých novinářů.“

Nový vydavatel se soustředil na lokální žurnalistiku, novou grafiku, nicméně i z této redakční sekce propustil osm novinářů. Kritici říkají: Provinční nakladatelé ničí prestižní noviny.

Základní otázka zní: Je možné dělat s méně než třemi sty zaměstnanci redakce prestižní noviny? Noví vydavatelé se usmívají a říkají že Süddeutsche Zeitung jsou stejně nejlepší noviny. Šéfredaktor se však nesměje a říká, že ví, kde jsou slabiny listu, a nebude-li možné začít zaměstnávat a vychovávat nové lidi zvenčí, úroveň půjde dolů, jako se to stalo s novinami Frankfurter Rundschau, které v srpnu 2010 z finančních důvodů ohlásily, že bude propuštěno dalších třicet až padesát zaměstnanců, většinou redaktorů.

Prestižní glosy v Süddeutsche Zeitung se nacházejí na první stránce a mají jen 72 řádek. Píší je tři velmi zkušení novináři, kterým je 65, 66 a 73 let. Jejich setrvání v redakci bude lakmusovým papírkem pro osud nejprestižnějších německých novin. Pokud si takovéto lidi nebude redakce moci dovolit, propadne se deník Süddeutsche Zeitung skutečně na úroveň běžných lokálních novin, které se díky neustálému šetření stávají pouhou podkategorií public relations, naplňující jen spotřebitelské vášně konzumentů. A aby si toho čtenář nevšiml, zbylé materiály v novinách kladou namísto transferu informací velký důraz na transfer emocí, a tak první stránky takovýchto novin po celém světě plní na podzim roku 2010 příběhy zasypaných horníků z Chile s titulky: „Jméno mé dcery? Naděje“ nebo „Elisabeth Segoviová bude brzy rodit. Její manžel, zavalený chilský hodník, u toho nebude“ atd.

 

Televize v USA

 

V úterý dne 29. června 2010 oznámil na svém internetovém blogu rozhovorový král televizní stanice CNN, jehož hodinový pořad Larry King Live běží denně ve 21.00 hodin už od 3. června roku 1985, že končí. Připomeňme si jeho profil a položme si otázku, jaké změny jeho odchod signalizuje.

V roce 2010 oslavil Larry King šestasedmdesátiny, ale v médiích pracuje již padesát let, což je důvod, proč se na něj podíváme trochu zblízka. Poznáte ho bezpečně podle toho, že ve studiu nikdy nenosí sako a místo něho má vždy kšandy. Původně se jmenoval Lawrence Harvey Zeiger — jeho rodiče se přistěhovali z Rakouska — a lidi zpovídá už od svých třiadvaceti let: do dnešního dne jich vyzpovídal přes 42 000. Vzdělání má jen základní, ale rozhlas ho natolik fascinoval, že si od svých pěti let, tedy od roku 1938, hrál v koupelně na moderátora. Místo do mikrofonu mluvil do sprchové koncovky.

Na svůj dětský sen nikdy nezapomněl, a když v New Yorku v roce 1957 poznal jednoho zaměstnance CBS a svěřil se mu se svou touhou, dostal následující radu: Odstěhuj se do Miami, tam většina rozhlasových stanic nemá žádné odbory, začátečníci se rychle mění a staří zase dostávají brzy výpověď. Lawrence Zeiger poslechl a bez váhání odjel na Floridu a hledal tam nějakou malou stanici, kde by mohl mít větší šanci. Jeden z mnoha takových vysílačů našel, vstoupil dovnitř a skutečně měl štěstí. Práce pro něj sice nebyla, ale manažer mu oznámil, že se mu jeho hlas zamlouvá. Toho mladý pan Zeiger využil a ze stanice se ani nehnul: stále se tam motal. Myl okna, uklízel, aby byl všem na očích. Za dva týdny dostal skutečnou šanci. Jeden ze spíkrů dal výpověď.

Nedávno o tom Larry King řekl: „Když jsem si sedl do studia a měl uvádět písničky, myslel jsem si, že po svých vystoupeních v koupelně jsem zcela cool. Jenže sotva dozněl první song a já měl promluvit, nedostal jsem z hrdla ani hlásku. Za sklem v režii na mě řval šéf: ,Řekni něco! Jseš v komunikačním kšeftu a nesmíš nikdy mlčet!‘ Tehdy jsem udělal to, co dělám dodneška: zcela jsem se otevřel a svému publiku se ke všemu přiznal. Řekl jsem: ,Ahoj, to je dneska moje první vysílání v životě, jsem trochu nervózní a můj manažer mně před chvílí dal i nové jméno. Od tohoto okamžiku se jmenuji Larry King.‘“

Se stavem dnešních médií je Larry King silně nespokojený a v této souvislosti cituje jednoho kolegu, který prý řekl: „Když ukážu na obrazovce po jednadvacáté hodině souložící pár, mám hned vysokou sledovanost.“

„A proč vy, jako uznávaná světová hvězda, proti takovémuto trendu nic neuděláte?“ zeptali se Larryho Kinga novináři z časopisu Der Spiegel a on odpověděl: „Jde to těžko, protože o hostech rozhodují manažeři, kteří volí nejjednodušší cestu, jak dosáhnout vysoké sledovanosti. Například Blízký Východ má špatnou sledovanost, ačkoliv s určitostí mohu říci, že je pro nás pro všechny důležitější než smrt Anny Nicole Smithové, o níž dnes budu vysílat. Mezi talkshow se rozpoutala absurdní konkurence: Oni mají jejího bratra a my budeme zpovídat jejího lékaře. Někdo jiný její sestru atd. A přitom všechno, co budeme vysílat, je zcela nedůležité. Co se tam řekne, nebude mít vliv na ničí život. O takovém případu, kdy se někdo otráví léky, by se dříve udělalo nanejvýš jedno vysílání už proto, že tato osoba nic výjimečného nevykonala. Z její smrti se stává story jen díky tomu, že se o ní stále něco vysílá.“

Odchod pana Kinga, ale i ostatních, jako je šéfreportérka Christiane Amanpourová, která odchází k ABC, signalizuje změnu konceptu zpravodajství v CNN. S Larrym Kingem z televizní žurnalistiky ve Spojených státech definitivně odchází i závoj minulého století: nezávislá a politicky neutrální televize, i když její majitel Ted Turner je v USA považován spíše za levicového miliardáře. Sledovanost pořadu Larryho Kinga za poslední půl rok klesla na polovinu, denně se na něj dívá 674 000 diváků a celková sledovanost CNN v hlavním vysílacím čase se v průměru pohybuje na hodnotách ještě o sto tisíc nižších. Stanice klesla na třetí místo. Na první místo se dostala spíše pravicová Fox News, na kterou se dívá 1,9 milionů Američanů a hned za ní je spíše levicová stanice MSNBC. Počítá-li ale CNN celkovou sledovanost za 24 hodin, je stále na prvním místě s počtem 90 milionů diváků za kvartál a počtem 1,7 milionů připojení na web CNN.com měsíčně. Podle amerických analytiků se však i tato čísla zřejmě brzy změní.

A podobně jako noviny stále více doplňují zpravodajství emocionálními příběhy, tak i televize, zvláště ty komerční, se stále rychleji proměňují, jak od podzimu 2010 předvádí například německá stanice RTL, která po Velké Británii, Spojených státech, Brazílii a Turecku začala v Německu vysílat pořad s názvem 101 Wege aus der härtesten Show der Welt, tedy 101 cest z nejtvrdší světové show. Podle odborníků na média jde o nejpokleslejší kvíz, jaký Německo kdy mohlo vidět. Jeden z hlavních kandidátů této Trash-TV-Show vystupuje polonahý, je celý potetovaný a má umělecké jméno Porno-Klaus (televize ho objevila při kontejnerové peepshow Big Brother), další kandidátkou je žena s nadměrným poprsím, která je známá z titulu Playboye, atd. Otázky, na které mají kandidáti odpovídat, jsou podobně poklesné jako vybraní soutěžící (například „Které z uvedených podprsenek skutečně existují?“ a za touto otázkou se objevuje seznam různých fantaskních názvů atd.). Kdo špatně odpoví, je svržen do bazénu z některého ze stupňů 35 metrů vysoké věže. Dámy si před skokem na bungee laně ovšem nejprve musí obléct záchranné vesty na nahé tělo: odhalují tedy své vnady.

 

Internet

 

Za této situace se začalo velmi spoléhat na internet, který by mohl nahradit zanikající pluralitní mediální prostor a naopak ho ještě více demokratizovat, jenže poslední čísla z léta 2010 ukázala, že toto médium představuje revoluci jen pro starce, i když největší americké skandály (viz kauza se slečnou Lewinskou či zveřejnění protokolů z Iráku na WikiLeaks) v USA na veřejnost přinesl právě internet na stránkách drudgereport.com, jak mi připomněl kanadský novinář Peter Adler. Zároveň však tato skutečnost nastolila úplně nové otázky o tom, kdo je to novinář a jak se má člověk orientovat v záplavě informací na internetu a ověřovat si jejich hodnověrnost.

Průzkumy, které se soustředily na mladé lidi od dvanácti do čtyřiadvaceti let, totiž přinesly překvapivé výsledky: náctiletí, kterým se ve světě říká Cyberkids, virtuální děti, nebo zavináčová generace či Netzgeneration, tedy generace na síti, se o fungování internetu nezajímá. Pro ně je internet něco jako auto, které musí jezdit.

Fantastické představy digitálních přistěhovalců, jak nazývá generace nad pětadvacet let americký vědec Marc Prensky, kteří se domnívali, že se jejich děti vyrostlé na síti ve virtuálním světě ztratí či alespoň zabloudí, se vůbec nenaplňují.

Všechny průzkumy, ať už byly provedeny ve Spojených státech, Kanadě či Německu, ukazují jednu věc: internet této generaci slouží pouze jako zábava a komunikační prostředek, tráví na něm volný čas, ale o něco více času stále sedí před televizí a důležitější je pro ně sport, kterému věnují úplně stejně času jako digitální přistěhovalci, to znamená 76 procent chlapců ho provozuje třikrát týdně a stejně tak činí 64 procent dívek. Podle studie Hans-Bredow-Institutu 97 procent příslušníků této generace tvrdí, že by je nikdy nenapadlo psát blog, a jen 2 procenta příslušníků této generace se aktivně podílí na tvorbě Wikipedie. Proto se této generaci začalo říkat Null Blog generace. 69 procent uživatelů z této věkové kategorie používá internet k posílání textových zpráv a k online komunikaci: chce vědět nebo vidět, co kdo z přátel právě dělá, a krátce to okomentovat. Slovník ale odpovídá zprávám SMS. Dále se zjistilo, že 58 procent poslouchá přes internet muziku, 38 procent si vyhledává informace v encyklopediích a 34 procent se přes internet dívá na filmy a videa.

Tento a další výzkumy zcela popřely tezi, že mladé generace jsou internetem zcela zásadně a jinak formovány než generace předešlé. Opak je pravdou: mladí lidé využívají internet jen jako pohodlnější náhradu za telefon, televizi a knihy. Umožňuje jim pěstovat snadněji komunitu přátel, která čítá v průměru třicet až čtyřicet členů pouze z nejbližšího okolí. Velmi zřídka tato generace používá internet k mezinárodní komunikaci. O fungování internetu však skoro nic nevědí, a ani je to nezajímá. Internet pro ně nepředstavuje nový svět, ale jen užitečné rozšíření starých principů. Když něco hledají, činí tak pouze intuitivně a nikoliv systematicky.

To potvrzuje výsledek průzkumu British Library: informační kompetence mladé generace se přístupem k internetu vůbec nezlepšila.

Sen generace zakladatelů o tom, že internet představuje nový fenomén s revoluční silou, který všechno promění, se nenaplnil. Zbývá jen doufat, že s postupujícím věkem se jejich vztah k internetu změní. Mladá generace už dnes dokonce ani nepoužívá slovo internet a považuje ho za zbytečné a zastaralé. Když před nimi otec řekne: „Jdu na síť,“ ani nevědí, co tím myslí, napsal Manfred Dworschak v časopise Der Spiegel, který výsledky průzkumů zveřejnil. Tato věta představuje pro mladé relikt starých časů. Náctiletí jsou buď on, nebo off. Vytvářejí komunity stejně smýšlejících solipsistů, kteří se spíše utvrzují ve svých názorech a předsudcích, než aby je zpochybňovali a problematizovali. Namísto aby se hádali a tříbili si odlišné pohledy, vytvářejí přitakávající uzavřená společenství. Díky tomu, píší sociologové, nevznikla kultura ohromující rozmanitostí, jak se očekávalo, ale naopak kultura trpící progresivní infantilizací.

Internet si ale našel pevné místo u starší generace hlavně jako zdroj rychlého zpravodajství, a to zvláště při nejrůznějších přírodních katastrofách. V Česku s tím redakce ještě moc dobře nepracují, proto jsem se na to, jak to funguje v zahraničí, zeptal Petera Adlera, spoluzakladatele webových stránek canada.com. Uvedl následující příklad: v kanadském Calgary propukne divoká vánice. Úkolem stránek www.calgaryherald.com, které jsou součástí sítě www.canada.com, je okamžitě popsat, které silnice a ulice jsou neprůjezdné, kudy vedou objížďky a jak jsou zajištěné. A to všechno musí být doplněno přehlednými mapkami. Tyto zprávy je možné přijímat jak na mobilních telefonech, tak samozřejmě na přenosných počítačích přímo v autech.

V každých novinách je proto oddělení, kterému se říká cop room, policejní místnost nebo ambulance či honiči sanitek. Tato část redakce je přímo napojená na speciální rádiovou síť policie, lékařské pohotovosti a hasičů. Úkolem redaktorů této rubriky je sledovat rádiový provoz a z hlášení usuzovat na to, co se kde děje, a informovat o tom redakci. Když je někde něco závažného, vyráží na místo redakční tým a laptopem přímo z terénu přenáší informace do webové redakce, která bývá také v přímém spojení s policií. Všechna média mají speciální webové adresy a internetové adresy, jejichž prostřednictvím se dají posílat obrazové materiály.

V době krize, kdy se v redakcích silně šetří, však u nás podobný model asi nemá šanci. Hyperlokální noviny Naše adresa, které založil v roce 2009 Roman Gallo při mediální skupině PPF a které mohly na podobném modelu fungovat a získávat inzerci, prodala skupina PPF v srpnu 2010 podnikateli Richardu Benýškovi, který vzápětí prohlásil, že tento projekt k 1. září 2010 končí. Stalo se tak nejspíš proto, že návratnost investice, která se v době zastavení projektu odhadovala na 200 až 500 milionů, byla malá. I zakladatel tohoto modelu a autor knihy We the media (My, média) Dan Gillmor, který začal v roce 2003 vydávat podobné lokální noviny (přinášely zprávy jen z jedné čtvrti či městské zátoky) na internetu s názvem San Francisco Bay, musel tento projekt asi po třech letech zastavit jako prodělečný. Přes neúspěch projektu Romana Galla lze však říci, že jeho projekt akceleroval vývoj internetového zpravodajství, které se soustředilo více na lokální scénu. Server iDnes spustil na počátku září 2010 svůj projekt Kraje a k projektu se připojují i servery Novinky.cz a Aktuálně.cz.

Jedno je však zřejmé: internet definitivně změnil architekturu mediální krajiny: Už není strukturovaná horizontálně, jako v druhé polovině dvacátého století, nýbrž vertikálně, tvoří ji sítě, a orientace v nich vyžaduje velkou kompetenci už proto, že je možné zveřejnit jakýkoliv nesmysl beztrestně. Kvůli této skutečnosti máme dvě Já, a to internetové, digitální Já si žije svým vlastním životem, který je na nás zcela nezávislý. Digitální já představuje jen stavební místo, které nás určitě přežije. Problém je, že ani nevíme, kdo naše Já „staví“, jak se můžeme proti lžím bránit a hlavně jak toto druhé, digitální Já ovlivňuje naši primární existenci. Mediální teoretik Norbert Bolz napsal: „Jsem už jen kliknutí na myši. Moje identita je v takovém případě jen početní úkol.“

Internet naši informační situaci ani nezjednodušil, ani nezdemokratizoval.

 

Překročit horizont vlastního já

 

V tuto chvíli to tedy vypadá tak, že nový model financování prestižních novin, který by nebyl ohrožen krizí, tedy nedostatkem inzerce, se ještě nenašel a ohrožena jsou zejména tištěná média převážně v zemích s malým počtem obyvatel, s neexistující tradicí filantropie a tam, kde neexistuje nepřímá státní podpora tisku, což se týká hlavně střední Evropy. Osobní náklady na řádnou žurnalistiku jsou mnohem vyšší než náklady na snadno prodejnou žurnalistiku, a proto se jí tolik novinářů tak rychle vzdává a podřídí se jednoduché redakční maše.

S jistou pravděpodobností si snad proto lze dovolit říct, že počet prestižních novin — nebo jak říká Václav Bělohradský „médií distance“ — se v naší civilizaci sníží a profil novin se bude dál postupně měnit: prestižní noviny budou více analytičtější, bude v nich více komentářů a čtenářům (kterých bude ale podstatně méně, číst je budou zřejmě jen opinion leaders a kulturní elity) budou nabízet příběhy, protože běžné zprávy budou dostupné zdarma hlavně na internetu a v mobilech.

Neexistenci většího počtu prestižních novin, které přinášely pluralitní názory, aby se lidé mohli ve společnosti samostatně orientovat, by tedy měla nahradit nejspíš veřejnoprávní média či ve Sojených státech Public Broadcasting Service, jejichž nezávislost by měl garantovat stát, zvláště za situace, kdy se komerční televize — jak ukazuje situace v USA — začínají silně politizovat a bulvarizovat, protože na tom vydělávají.

Jak se bude vyvíjet situace s newsmagazíny ve Spojených státech (kde původně plnily jinou funkci než v Evropě: sumarizovaly události z východního a západního pobřeží, neboť analýzy přinášejí v USA mnohem obsáhlejší noviny), jestli najdou novou náplň, která zaujme čtenáře, zatím rovněž nikdo neví.

Problém však je, že stát — který by měl nezávislost médií udržením co největší plurality v printu a podporou nezávislosti médií veřejné služby garantovat — na konci první dekády jednadvacátého století slábne a ztrácí stále více ze své suverenity, a to hlavně kvůli konkurenci nadnárodních společností v globalizované společnosti. Jenže byl to donedávna právě stát, který měl zodpovědnost nejenom za své občany, ale v globalizované společnosti i za celé světové společenství. Ti, kdo jsou dnes skutčnými držiteli moci, to znamená nadnárodní společnosti a anonymní finanční instituce, odmítají zodpovědnost převzít a stát ani média, pokud jsou již jimi ovládány, se jim neumějí bránit: dochází k nebezpečnému propojování Politiky, Byznysu a Médií v jakési PBM aglomerace, které tvrdě hájí jen své zájmy, a tím společnost štěpí, zatímco dříve právě média — hlavně televize — společnost sjednocovala: přinášela témata, o nichž všichni diskutovali a přemýšleli. Za takové situace jde o to, jestli stát dokáže v naší civilizaci ubránit alespoň mediální instituce veřejné služby, které garantují sjednocující prostředí (překládáním všech oborových jazyků do přirozené řeči) pro vzájemnou komunikaci jako základní platformu demokracie. Pokud poškodíme mediální prostředí, které tvoří základ komunikace, slova zpustnou, ztratí integritu, a tím ji ztratí i myšlenky. Události v tom okamžiku přestávají být nestranně a racionálně reflektovány a nový konglomerát PBM začne obraz světa aktivně spoluvytvářet, manipulovat a virtualizovat. Média se v PBM společnosti stávají nikoliv informátory, pozorovateli, analytiky a komentátory, ale falešnými hráči. Co to se společností udělá v blízké budoucnosti, nikdo neví, ale všichni jsme za tento stav spoluodpovědní. A to jak prakticky, tak metafyzicky: před Bohem.

My novináři se můžeme jen snažit popsat, co to se společností dělá dnes či v tomto případě co proměna médií signalizuje. Politizace médií a komunity na sociálních sítích, které společnost už nesjednocují, ale naopak tříští, zřetelně ukazují jedním směrem, a sice na potřebu hledání nové identity v globalizovaném světě, v němž byla smazána řada hranic. Tak jako se smazaly hranice mezi státy, smazaly se skoro ve stejné době hranice mezi virtuální realitou a skutečností, mezi intimním prostorem a veřejným prostorem, mezi PR články a rešeršní žurnalistikou, pomluvou, drbem a zpravodajstvím, mezi spravedlností a státním zájmem atd. Občan se v takto roztříštěném veřejném prostoru ztrácí, bloudí a hledá buď únik, nebo náhradní identitu. Média této masové potřebě vycházejí vstříc a vydělávají na tom, že se bulvarizují či politizují, případně činí obé současně. Jenže společnost, tedy občan, kvůli tomu ztrácí odstup od toho, co se kolem něj děje, protože tato média už pracují jen se zpustlým, služebným bulvárním či ideologickým jazykem. Tento stav může vbrzku vést k vyššímu společenskému pnutí v naší civilizaci.

Zatím, jak ukazují příklady z Francie (Berge), Spojených států (Harman) a České republiky (Bakala), svobodná prestižní média, a tudíž svobodné slovo, které si pěstuje odstup a upozorňuje na možná blížící se nebezpečí, hájí už jen osvícení mecenáši, a to jistě nestačí.

Hlavní úsilí by proto mělo být dnes zřejmě nasměrováno na udržení nezávislosti médií veřejné služby, která by měla přestat soutěžit s komerčními televizemi a snažit se vyvést veřejnost ze zajetí jejich vlastních já, tedy změnit transfer emocí opět na transfer komentovaných a analyzovaných informací. Podle profesora Marka Fishera právě ta společnost, která dokáže vyvést diváky za horizont vlastního já, získá náskok, který jí umožní zastínit konkurenci, když internetu se to nepovedlo a naopak mládež drží v infantilní rozjuchanosti.

Jen tehdy se totiž podaří znovu z konzumentů učinit občany, tedy lidi cítící odpovědnost za budoucnost. Znamenalo by to oživit ideu veřejného prostoru, který není zredukován na nahodilý shluk individuí a jejich egoistických zájmů, jimž strážci mediálních bran předhazují jen to, co oni chtějí, tedy to, co znají, o čem již vědí a co je nenutí myslet nebo co jim podsouvá jednoduchou ideologickou identitu.

Tváříme-li se nebo chováme-li se tak, jako by na tomto stavu nebylo možné nic změnit, pak sami vytváříme prostředí, kde je možné cokoliv. Tak lze popsat i největší nebezpečí, tedy past, na jejíž hraně naše společnost balancuje. Svoboda není nikdy ve vítězství jedné ideologie či v ignoranci a lhostejnosti k tomu, co nás obklopuje, jak v minulosti ukázali pánové Hitler v Německu a Stalin v Rusku a jak dnes v Severní Koreji dokazuje Kim, ale v permanentním střetu, kterého bychom se neměli vzdát — jinak se vzdáváme své identity a zvítězí nad námi jiná civilizace.

 

Stať je součástí připravované knihy Mardata. Vzpoury v žurnalistice, která vyjde příští rok v nakladatelství Portál.

 

Autor (nar. 1941) je novinář a spisovatel.