Druhý díl Šíleného století Ivana KlímyJednou z možností, jak tomuto neodvratnému procesu vzdorovat, je obrátit se ke zkušenosti pamětníků - neboť kdo jiný než oni by měl mít schopnost zprostředkovat minulost takovou, jaká byla „doopravdy" - respektive jak ji tehdy žili, vnímali a interpretovali?
Kniha Moje šílené století patří k literárním pamětem, které v poslední době zaujaly a získaly i poměrně značný mediální ohlas. Její autor, spisovatel Ivan Klíma, ji pojal jako odpověď na otázku, proč on sám - jako člověk s určitou rodinnou anamnézou a nelehkou životní zkušeností, jako Žid přinucený po několik let žít v Terezíně a jako příslušník poválečné generace - propadl „hvězdě" komunismu. A popsal v ní také cestu, kterou on a jemu podobní museli projít, než si přiznali, že komunismus není pravdou hodnou následování a obětí, ale škodlivý blud s velmi nelidskými důsledky.
Vyšší kauzalita života
Druhý díl Klímova vzpomínání začíná přesně tam, kde končí první, tedy v roce 1967, v období po čtvrtém sjezdu spisovatelů, který znamenal autorovo (první) vyloučení z KSČ. Klíma v něm vykresluje atmosféru pražského jara, počátky sovětské okupace a normalizační léta tak, jak je prožíval český literární disent. Nezměněná přitom zůstala struktura knihy: autor stejně jako v prvním díle za každou z memoárových kapitol zařazuje esej, zakotvující životopisné vyprávění do širších společenských, historických a filozofických souvislostí. Za popisem událostí roku 1968 proto následuje úvaha o snech a skutečnosti, za vyprávěním o autorově americkém pobytu na počátku sedmdesátých let úvaha o emigraci a životě v nesvobodě. Kontexty opozičního myšlení za normalizace přibližují kapitolky „O nenásilném odporu", „Okupace, kolaborace a intelektuální lůza", „O sebekritice", „Tajná policie", „O solidaritě" a „O elitách".
Sám pro sebe si obdobné knihy člením - mimo jiné - do dvou kategorií. Do té první zařazuji memoáry, které svět nahlížejí „zdola", zachycují autorovo individuální a spontánní prožívání bezprostřední reality a vůči sféře velkých idejí se vymezují snad jedině negativně. Takovéto vzpomínky se zpravidla vyznačují velkým množstvím příběhů a emocionálních charakteristik, pokusem ukázat skrytou podobu dějin, ale i snahou podat portréty řady osob, ať již se záměrem je připomenout, oživit, zlidštit, nebo naopak je pomluvit a zostudit. Zcela jiné ovšem bývají memoáry, které jejich autoři vyprávějí se záměrem dát svému životu vyšší smysl, tedy uvést své osobní snažení do souladu s vyšší kauzalitou, jež teprve dává individuálním skutkům a omylům interpretační a hodnotový kontext, a umožňuje je tak vysvětlit a zdůvodnit. V takovýchto memoárech se individuální lidský život stává součástí a ilustrací obecné historie dané společnosti.
Vzpomínky spisovatele Ivana Klímy počítám spíše ke druhé kategorii. To bylo patrné už v prvním díle, v němž autorovo vyprávění a zvažování zcela ovládla potřeba podat „správnou" a srozumitelnou odpověď na dvě klíčové otázky: „Jak to, že právě já jsem uvěřil tak evidentnímu bludu? A nesu za to nějakou vinu?" Výsledkem je text na pomezí vzpomínky a úvahy, ve kterém životopisná data, lidé a události slouží především jako doklady obecnějších tezí. Pokud by tedy někdo od Klímova textu očekával zpřítomňující evokaci minulosti, například literární atmosféry šedesátých let, byl by zklamán a udělal by lépe, kdyby si přečetl třeba Škvoreckého Lvíče.
Klíma si svou minulost citově neoživuje, on ji řeší - a to povýtce jako nadosobní problém. Jeho úvahy přitom nejsou vnitřním dialogem a hádkou (sebe Klíma přesvědčovat nemusí), ale bezmála didaktickou demonstrací názorů, ke kterým autor dospěl a o nichž chce nyní přesvědčit čtenáře. Jako zkušený spisovatel ví, že musí držet pravidla žánru a čtenáři nabídnout také nějaké podrobnosti ze soukromého života, jakož i zábavné historky a osobní reflexi osob a událostí. Navzdory tomu však své vzpomínání pojímá především jako věcný výklad potřebných informací, za něž považuje spíše příslušné dějinné trendy a společenské souvislosti než historky o Dobříši a tamní Drdově karetní partě nebo o nakladatelských lapáliích s Panem Theodorem Mundstockem a poddajnosti Ladislava Fukse, ochotného upravovat svůj rukopis tak, aby vyhověl všem posuzovatelům.
Jedním z projevů tohoto přístupu je také relativně malá galerie postav, které jsou v Klímových vzpomínkách připomenuty, výslovně označeny jménem, charakterizovány a hodnoceny. Tuto anonymitu vyprávění lze číst jako projev autorovy sebestřednosti (jsou to koneckonců jeho vzpomínky a jeho život), ale spíše jde o jistou osobní korektnost: Klíma od přírody není polemik a ani jako autor vzpomínek si nechce písemně vyřizovat účty s protivníky a nepřáteli. Raději eviduje dobré skutky nejbližších přátel a kamarádů, než by pomlouval lumpy. Je v tom ale i jistý patos: svůj životní příběh autor vnímá jako seriózní drama s velkými konflikty, nikoli jako groteskní frašku. Problém vlastní viny proto nechce distribuovat na jiné. Oponenty raději nechává v jejich bezejmennosti: jako by byli jen kolečky nadosobního mechanismu, s nímž se ti dobří a poctiví, tedy on a jemu blízcí, museli utkávat - byť de facto i oni byli jeho nedílnou součástí.
Text jako vrcholný projev existence
Popsané principy bezezbytku platí také v druhém díle Klímova vzpomínání, jen se poněkud oslabují. Nepochybně proto, že autor se z onoho nadosobního mechanismu již psychicky vymknul a začal svět kolem sebe vnímat a vykládat v jasně vymezené opozici my-oni. Nemá proto už tolik zábran, aby občas nějakého toho podlého udavače - například Alexeje Pludka - přímo nejmenoval. Nadále však zpravidla zachovává anonymní shovívavost vůči těm dobrým spisovatelům, kteří disent „zradili" a z těch či oněch důvodů šli s režimem na kompromis. (Jako názorné exemplum tak zmíní Hrabalovu sebekritiku z roku 1975, například Šotolovo stejné gesto ve stejném čase však jakoby přehlédne.)
Tím, že autor už nemusí řešit žádný osobní problém, začíná se text poněkud měnit, stává se více svědectvím. Druhý díl Klímova vzpomínání je tak o něco epičtější, popisnější a věcnější než první, obsahuje více konkrétních detailů a příběhů. Dojde také na více událostí z osobního života včetně nevěr, vylíčených ovšem s příslušnou věcnou a citovou neutralitou a odstupem. Tradičními memoáry se pak jeho text naplno stává v cestopisných pasážích, které stojí mimo všednost; tedy ve vyprávění o autorově výletu do Londýna (a to právě ve dnech srpnové okupace), respektive ve vzpomínání na časy, kdy na počátku sedmdesátých let i s rodinou pobýval v USA a učil tam českou literaturu. Ve většině částí knihy pak převažuje záměr objektivně informovat čtenáře o tom, jak to tenkrát za normalizace doopravdy chodilo a jak se on sám na tom podílel.
Klímovy vzpomínky jistě ocení budoucí autoři jeho monografií, neboť jedním z jejích cílů je poskytnout případným vykladačům autorova díla dostatek obsažných informací o jeho inspiračních zdrojích a o genezi jednotlivých próz, případně jim nabídnout vhodnou interpretaci jednotlivých knih. Není to ale ani vypočítavé, ani záměrné: Klíma se zkrátka i ve svých vzpomínkách představuje jako člověk jediné profese, jako spisovatel zcela žijící literaturou, nahlížející svět od psacího stolu a považující své texty za vrcholné projevy vlastní existence. Memoáry tak přiznávají i to, co naznačovali recenzenti jeho próz, například románu Láska a smetí, když tvrdili, že jeho občasné ochotnické vystupování v jiných „veselých řemeslech" nebylo dáno ani tak existenční nutností, jako spíše snahou na těchto „pracovních pobytech" načerpat syrový materiál pro své další psaní.
Dostávám se tím ke Klímovu popisu každodenní praxe literárního disentu. Klíma jej neheroizuje: přežívání v politickém odboji vnímá jako nezbytí, s nímž se člověk v jeho situaci musel smířit, z něhož by ale nemohl vystoupit bez ztráty sebeúcty. Příslušné části jeho textu přitom představují v české memoárové literatuře ojedinělý, téměř čítankově názorný popis toho, jak to v sedmdesátých a osmdesátých letech v této části české společnosti chodilo, včetně diskrétně vylíčeného zákulisí všech důležitých příkladů odporu spisovatelů vůči režimu a jejich pronásledování. Myslím, že tyto memoáry - spolu s Vaculíkovým literarizovaným deníkem Český snář - tak budou napříště sloužit jako jeden ze základních pramenů pro popis oné zvláštní, už dnes téměř nepochopitelné doby. Nemáme přesnější a věcnější vykreslení tehdejších spisovatelských setkávání a protestních akcí, ale i podmínek, za nichž žili a psali - například přesnější vylíčení cest, jimiž se rukopisy českých spisovatelů dostávaly do zahraničních nakladatelství a jimiž za ně zpětně dostávali honoráře. Pozoruhodné je též autorovo svědectví o akcích normalizační tajné policie a jejích strategických hrách.
Precizní a nudné eseje
Čítankovitost memoárů Moje šílené století II je jejich předností, ale také slabostí. Je-li totiž autorovým cílem podat ucelený pozitivní obraz určitého společenského fenoménu a doby, která jej utvářela, čtenář-šťoural si nemůže nepovšimnout některých motivů, které naznačují, že autor mnohdy záměrně zůstával jen na povrchu jevů a taktně obešel vše, co by mohlo názornou přehlednost jeho výkladu relativizovat a komplikovat. Zkrátka Klímovy paměti jsou zajímavé nejen tím, o čem výslovně píší, ale i tím, čemu se vyhýbají, případně tím, co autor zmíní jen tak mimochodem, aniž by jej to vyprovokovalo k hlubší reflexi.
K takovým motivům patří například zjevná nedůvěra Klímy - spořádaného člověka, který se domnívá, že hospoda U Tygra leží na Malé Straně, spisovatele pevně spjatého s okruhem tvůrců představujícím v šedesátých letech vnitrosvazovou opozici - vůči životnímu stylu a nespoutanosti undergroundu. Ještě zajímavějším příkladem tohoto druhu je pak jeho letmé konstatování, že se během normalizace nestýkal s žádným z oficiálně publikujících spisovatelů - s jedinou výjimkou: pravidelně chodil hrát mariáš k Jaroslavu Dietlovi (což mu prý tehdy mnozí kamarádi zazlívali).
Ponechme stranou, že se mariáš nehraje ve dvou a že tedy se těchto schůzek museli účastnit i další lidé, a představme si ty dva spisovatele u jediného hracího stolu. Kolem zuří husákovský režim. Jeden z hráčů právě píše třeba Lásku a smetí, tedy román s hlavní postavou zakázaného spisovatele, jenž se živí jako zametač, a druhý například Okres na severu, tedy televizní seriál s ústřední postavou hodného stranického tajemníka, který v jednom díle projeví i jistou shovívavost vůči politicky „zdiskreditovanému" spisovateli. O čem si tito dva u jednoho stolu mohli pravidelně povídat? A nekomplikuje tato představa nejen triviální obraz obou hráčů, jako disidenta a služebníka režimu? Nenarušuje povrchní ilustrace doby, v níž jim bylo dáno hrát své hry, nejen karetní? A není tato situace přímo výzvou pro spisovatele, který svými reminiscencemi nechce jen dokumentovat povrch, ale také analyzovat utajený rozměr lidské společnosti a psychiky?
Nemohu si pomoci, reflexi této situace nám Klíma dluží, a to nejenom jako autor memoárů, ale i jako dramatik a romanopisec. Nedovedu si totiž představit lepší impuls ke vzniku televizní inscenace, dramatu, prózy či nejlépe rozsáhlého společenského románu než obraz Ivana Klímy a Jaroslava Dietla, kteří spolu někdy mezi roky 1970 a 1985 pravidelně hrají karty. (Chápu ovšem, že tento obraz může být daleko inspirativnější pro někoho, kdo tehdy u toho stolu neseděl, a jen lituji, že nejsem prozaik.)
Zásadním způsobem autorův sklon k pozitivní čítankovitosti textu postihuje výše zmíněné esejistické kapitoly knihy. Ty jsou svým způsobem obdivuhodné: ostenzivně prokazují autorovu intelektuální úroveň a sečtělost, jakož i jeho schopnost přesnými formulacemi výstižně pojmenovávat podstatu zvoleného problému. Stylisticky a rétoricky jsou téměř dokonalé. Je s nimi jediná potíž: záhy začnou nudit a ponoukat čtenáře k tomu, aby je přeskakoval. Věcně, informačně i myšlenkově totiž říkají přesně to, co se od takových úvah dá očekávat. Aniž by jakkoli překvapily a zaujaly novostí a odlišností, osobitostí. Je ovšem otázkou, jestli já jako člověk, který v oné době nejen žil (byť jinak než autor) a který ji také učinil předmětem svého odborného zájmu a studia, jsem v tomto bodě vhodným soudcem. Možná že pro poněkud méně vyhraněného čtenáře mají i tyto pasáže svou přitažlivost.
A možná je to ještě o kousek složitější. Již dlouho si totiž kladu otázku, čím to je, že Klímovy společenské prózy měly vždy tak dobrý ohlas v zahraničí, zatímco doma, v zemi, o níž vypovídaly, byly povětšinou přijímány s rozpaky. Možná je to jejich strukturní vlastnost, možná jsou již svým tvarem a způsobem zpodobování a zvažování světa primárně určeny adresátům, kteří jsou odjinud, takže toho o daném tématu a prostředí mnoho nevědí. To, co „domorodec" může chápat jako příliš explicitní, výslovné, čítankovité a neobjevné, redundantní, může totiž z pohledu adresáta odjinud být vnímáno jako prostředník adekvátní umělecké a věcné informace, rozbíjející ustálená schémata, která si tam někde daleko o daném problému a české společnosti utvořili.
Je-li tomu alespoň zčásti tak, pak nejen tyto Klímovy memoáry čeká dlouhá budoucnost, neboť jsou psány především pro adresáty budoucí a obraz prapodivné normalizační doby ustalují v podobě, kterou lze považovat za celkem adekvátní. Pro skutečné zvědavce se ovšem mohou stát jen výzvou k další cestě za skrytým rozměrem událostí, lidí a věcí.
Autor je literární historik a kritik.