Napříč literárními časopisy devadesátých letRok nula
Literární provoz byl v porovnání s ostatními oblastmi kultury normalizací zasažen snad nejtvrději. Literatura byla nepřirozeně rozdělena do tří proudů - oficiálního, zastřešeného Svazem českých spisovatelů, jemuž přisluhovalo několik nakladatelství (a pár literárních magazínů), a dále dvou alternativních proudů nezávislých, ovšemže prohibitních - exilového a samizdatového. Literární život v exilu se rozvíjel už od čtyřicátých let, čilejší oběh ineditních publikací i periodik si vynutila až normalizace, kdy byly ze scény vyhnány desítky autorů rozličných estetických i politických názorů. Psaní, ale i šíření literatury se stalo důvodem k perzekucím. Text mohl být důvodem soudního stíhání, odsouzení či vystěhování ze země.
Pohyb v literární sféře byl v průběhu sedmdesátých let téměř neznatelný. V oficiálním literárním životě vládlo bezčasí, jež bránilo nejen názorovým polemikám, ale brzdilo i přirozenou generační výměnu. Až na počátku osmdesátých let se mladším autorům ambiciózní generace tzv. pětatřicátníků podařilo postupně prosadit ve svazových strukturách a jejich tribunou se stal časopis Kmen, který vycházel od roku 1982 jako literární příloha Tvorby (od roku 1988 pak samostatně). Na sklonku desetiletí se pak začalo diskutovat o samostatném publikačním prostoru pro nejmladší autory - měsíčníku Iniciály. Také v nakladatelských plánech se opatrně nacházelo místo pro dříve proskribované autory. Nejprve pro ty, kteří se prosadili už v šedesátých letech a normalizací byli umlčeni. V průběhu roku 1989 se pak Svaz českých spisovatelů pokusil navázat kontakty i s některými autory žijícími v exilu. K liberalizaci literárního života však tyto kroky měly daleko. Ovšem společnost už byla v pohybu, oficiální snahy byly spíše alibistické a na podzim hektického roku 1989 vyznívaly komicky. Spisovatelé byli snad posledním „stavem", který na probíhající politické změny reagoval, ač jim 17. listopadu 1989 průvod studentů prošel přímo pod okny. Dvě prohlášení, konformně varující před ultimativními akcemi a generální stávkou, vydalo vedení svazu až 22. listopadu. Okamžitě se od nich distancovaly desítky spisovatelů včetně členů svazového vedení. Na fasádě sídla na Národní třídě se objevil nápis: „Spisovatelé nám píší, ještě spíme na Dobříši."
Hned 3. prosince 1989 byla založena Obec spisovatelů. Mimořádného sjezdu Svazu českých spisovatelů 5. prosince 1989 se vedle nové stavovské organizace zúčastnili i zástupci českého PENu a Občanského fóra spisovatelů. Představitelé normalizačních literárních institucí se snažili udržet si získané pozice a přejmenovali svaz na Sdružení českých spisovatelů. Na jaře 1990 však už bylo jisté, že celostátní „tvůrčí instituce" v demokratických poměrech neobstojí. Instituce, která zajišťovala vydávání všech oficiálních literárních časopisů a kontrolovala největší beletristické nakladatelství Československý spisovatel, na jaře 1990 zanikla. Veškerý movitý i nemovitý majetek i závazky sdružení převzala Obec spisovatelů. Další finanční prostředky pro literární život slibovaly i uvolněné kompenzace po normalizátory zlikvidovaném „Seifertově" Svazu českých spisovatelů.
Zákony džungle
Počátek devadesátých let s sebou přinesl velké naděje i možnosti. Naráz jako by ani v literatuře nic nebylo nemožné. Překotně vznikaly časopisy i nakladatelství, byly obnovovány platformy, jež mohly v předchozích letech fungovat jen skrytě či se musely nadlouho odmlčet. Bylo to období návratů, kdy se kdekdo mohl podílet na literárním životě, a to se všemi požitky a stavovskými výhodami, jako byl spisovatelský klub na Národní či „domov spisovatelů" na Dobříši. Toto hektické období však netrvalo dlouho; opojný bohémský život se brzy střetl s realitou.
Idea centrálního financování literárních institucí, tak samozřejmá ještě při zakládání Obce spisovatelů, se ukázala být bláhovou. Literatura a literáti ve svobodné společnosti ztratili místo na výsluní (a ve finančním závětří) a rovnýma nohama se ocitli uprostřed volného trhu. Nemovitosti, jež vlastnil někdejší Svaz spisovatelů, se vrátily v rámci restitucí do rukou původních majitelů (dobříšský zámek rodu Colloredo-Mannsfeldů), literární život byl konfrontován také s ekonomickými potížemi spojenými s rozpadem Knižního velkoobchodu a zánikem několika velkých nakladatelských domů.
Ještě na počátku roku 1990 vydávání některých časopisů finančně zajišťovalo zmíněné Sdružení českých spisovatelů. Pod jeho záštitou nadále vycházel časopis Kmen, jehož redakce se hned na podzim roku 1989 rozešla se svým šéfredaktorem Karlem Sýsem. Po přechodném období, kdy byl časopis řízen kolektivně, se hlavní redakce ujal Michael Třeštík. Týdeník se zcela proměnil a od jara 1990 vycházel pod titulem Tvar. Sdružení vydávalo i vytoužený měsíčník pro mladou literaturu Iniciály, jehož svazem designovaný šéfredaktor Vladimír Křivánek v redakci vydržel pouze polovinu prvního ročníku. Normalizační Literární měsíčník, jenž vznikl po vzoru sovětských „tlustých žurnálů" a jehož náplň byla silně ideologicky poznamenaná, se redakce pod vedením Milana Pávka snažila zachránit; od třetího čísla roku 1990 změnil svůj titul na Literární revue, leč přes veškerou snahu změnit koncepci časopisu (obratem k zamlčovaným textům a autorům) už po svém šestém čísle zanikl.
Sdružení českých spisovatelů na Národní vyhradilo kanceláře i pro týdeník Literární noviny, který zpočátku vycházel jako příloha deníku Lidové noviny. Tvar i Iniciály po zániku Sdružení českých spisovatelů zaštítilo nakladatelství Scéna. To představovalo pokus o vznik nakladatelského domu přímo financovaného ministerstvem kultury. Najít přijatelný způsob ekonomického zajištění literárních časopisů bylo obtížné. Jejich vydávání „soukromníky" a financování z komerčních zdrojů vedlo rychle do slepé uličky. Nakonec se přece jen našla jakási forma koexistence „se státem". Na začátku devadesátých let se prosadil dodnes fungující grantový systém, jehož se účastní občanská sdružení, která se stala vydavateli literárních revuí.
Bílá (a černá) místa
Literární časopisy hned „v roce nula" (1990) narazily na obdobné ekonomické potíže, obdobná byla i témata, kterými se zabývaly. Tím hlavním byla integrace všech tří proudů české literatury. Názory, jak navrátit do literárního života přirozenou diverzitu, se různily. Představitelé Sdružení českých spisovatelů například prosazovali „rehabilitaci" proskribovaných autorů obdobně, jako tomu bylo na sklonku šedesátých let: chtěli nabídnout publikační možnosti těm autorům, kteří ještě nedávno na oficiálně vydanou knížku nemohli ani pomyslet, a alternativní, dříve prohibitní proud měl postupně a hlavně bezbolestně splynout s proudem oficiálním. Tento koncept v novém kontextu samozřejmě vyvolával jen úsměšek.
Ideu „jedné literatury" však lze vyčíst i v textech autorů odkázaných na samizdat - většinou ji však formulovali jako požadavek otevřít volný literární trh, na kterém by si jednotlivá literární díla, ať už vznikla v jakémkoliv z okruhů, dobývala vlastní místo bez ohledu na mimoliterární aspekty. To se také stalo - se všemi pozitivními, ale i negativními důsledky.
V mnohatisícových nákladech knižní trh zaplavila díla dříve nedostupná. I literární časopisy se snažily překotně zaplnit „bílá místa" české literatury a zpřístupnit dříve tabuizovaná jména a texty. Prakticky všechny časopisy nabídly rubriky či články, jež v nepřehledné spleti zamlčovaných autorů pomáhaly čtenářům v orientaci.
Vyrovnat se s minulostí znamenalo současně pojmenovat příčiny aktuálního stavu a poukázat na ty, kteří za něj nesli odpovědnost. Po Listopadu, ale ještě pod hlavičkou Kmene, vyšel článek básníka a esejisty, někdejšího redaktora Mladé fronty a pozdějšího zakladatele samizdatové České expedice Jaromíra Hořce, nazvaný pádně „Antištoll".1 Ačkoli o Štollově negativní úloze v české literatuře nebylo pochyb, Hořcův jednostranný pohled zamlčující jeho vlastní pozici v literárním dění padesátých let odmítl o několik čísel později, již ve Tvaru, Lubor Kasal.2
Štoll nebyl jedinou osobností, která se stala symbolem zneužití moci na poli literatury. V Literárních novinách Zdeněk Troup v článku „Karel Sýs - Básník?"3 zpochybnil estetickou úroveň jeho tvorby. V zápětí Tvar varoval před poměřováním etické úrovně osobnosti s estetickou kvalitou jeho tvorby.4 Obě snahy o deklasování symbolu určité doby, Ladislava Štolla jako personifikace komunistické zvůle v oblasti kultury (nejen) v padesátých letech i Karla Sýse, který suverénně ovládal literární prostor osmdesátých let, však už byly spíše „kopáním do mrtvol". Atmosféra nebyla nakloněna černobílému vnímání minulosti, byť s opačnými znaménky, nicméně autoři ještě před pár měsíci režimem prosazovaní byli z širší literární komunikace vyřazeni. Čtyřicet let uměle budovaná „literární tradice" byla v troskách. Bylo načase nechat přirozenou cestou vykrystalizovat novou.
Čekání na...
Literární prostor, ještě nedávno šedivý a ničím nepřekvapivý, v první polovině devadesátých let ovládl nepřehledný chaos. Revoluční přelom nepřinesl pouze nový začátek, ale současně i návrat. Rehabilitace zamlčované literatury znamenala i aktivizaci paměti společnosti. Silná byla reminiscence na šedesátá léta, ovšem značná část literátů se navracela až k prvorepublikové tradici. Na oficiální scéně vedle nejmladších autorů „debutovali" tvůrci všech generací a rozličných poetik a směrů, jejichž díla byla napsána před dvaceti či čtyřiceti lety. Pavel Janoušek toto období plné nadějí i rozporů označil jako time-out.5
Kolem periodik se postupně začala utvářet i přirozená literární společenství. Ambici nabídnout čtenáři rozhled po celém spektru české literatury měl zvláště týdeník Literární noviny (v letech 1990 až 1999 řízený Vladimírem Karfíkem). Návaznost na eponymní list ze šedesátých let byla zřejmá i z generačního sevření jejich redaktorů a kmenových autorů (Ludvík Vaculík, Milan Jungmann, A. J. Liehm, Ivan Klíma, Sergej Machonin, Karel Kosík ad.), potvrdila ji i témata a tituly řady článků z prvních čísel (Milan Jungmann: „Odpovědnost kultury"; Ludvík Vaculík: „Jaro je tady", atd.) a důraz na etické aspekty literární tvorby i kultury obecně.
Naladění společnosti však už bylo jiné a literatura ztratila své mimoestetické funkce. Kulturní kontinuita byla přerušena, společnost obecně strádala „ztrátou nepřítele" a literární prostor byl přehlcený. Znejistěn byl i sám pojem „současnost", protože na stejnou startovní čáru nastupovaly debuty i díla, která kolovala neoficiálně či léta ležela v šuplíku. Literární kritika však téměř svorně předjímala, že historický zlom, jakým byl rok 1989, přinese literatuře nová témata.
Volání po společenském románu naplnil román Jarmila Křemene Sametová Anna, „v němž se reportážní zachycení reality, znalost dosud tajných dokumentů z archívů z předrevolučního i porevolučního ministerstva vnitra nejen obou republik, ale i federace prolíná s plnokrevnou fikcí"6. Ve Tvaru vyšla série recenzí,7 jimiž Vladimír Macura a Pavel Janoušek zparodovali soudobé obsese literární kritiky i zlozvyky jednotlivých recenzentů. V mystifikačním rozhovoru se pak Jarmil Křemen8 přihlásil i k autorství nejrůznějších děl literatury dvacátého století - od Žertu až po prózy Jana Kozáka. Křemenovské mystifikace vyvrcholily vědeckou konferencí Křemen '91, život a dílo - referáty byly otištěny v posledním čísle Tvaru roku 1991. Mystifikace tak byla jedinou, byť úspěšnou reakcí na velká očekávání, která na literaturu na počátku devadesátých let kladla (nejen) literární kritika.
Cesta z chaosu
Po jisté cézuře, kdy se česká společnost vyrovnávala s politickými a společenskými změnami a literatura se nutně potřebovala nadechnout a vstřebat své dosud skrývané pozadí, v roce 1992 podle Jiřího Kratochvila nastala chvíle „obnovení chaosu v české literatuře".9 V eseji publikovaném v Literárních novinách Kratochvil konstatoval, že obrozenský úděl české literatury a jejích tvůrců být svědomím národa je minulostí a spisovatelské povolání ztratilo své exkluzivní postavení. Osvědčený model selhal, ale „dosud nikdy nebyla česká literatura tak svobodná, jako je dnes. Ale zůstala už jen sama se sebou (a s hrstkou těch nejvěrnějších čtenářů) v autistické a solipsistické izolaci".10 S touto ztrátou mimoestetických rolí literatury se aktéři literárního dění vyrovnávali velmi těžce. Znamenal obrat o sto osmdesát stupňů: literatura a její donedávna ve vysokých nákladech publikující tvůrci byli náhle svrženi z piedestalu prominentní oficiální ideologií podporované „výkladní skříně" společnosti. Byla však rozrušena i exkluzivita literárního tuscula, jež nabízelo prostor alespoň tvůrčí svobody těm, kteří nepřistoupili na pravidla hry v normalizačním Československu.
Literatura byla najednou opět „jen" literaturou a literární život byl záhy ochuzen o veškeré dosavadní jistoty. Opadl i zvýšený zájem čtenářů, literatura ztratila své celospolečenské poslání, a tím i své velké téma. Naději, jak překonat současnou realitu, Kratochvil viděl v literatuře, jež „s požitkem opovrhuje všemi ideologiemi, posláními a službami národu, či komu", v literatuře, již tvoří generace navracející se k artistnosti literatury, k její hravosti a mystifikaci (mj. Jaromír Typlt, J. H. Krchovský, Vít Kremlička, Lubor Kasal, Jáchym Topol, generačně starší Michal Ajvaz a Daniela Hodrová). Ve stejném čísle Literárních novin, jen o stránku dříve, Bohuš Balajka nazval takovou literaturu blábolismem.11
Postmoderní literatura relativizovala vymezení hodnot. Vstupovat do jakéhokoliv vážného mravního zápasu bylo nemyslitelné, zbytečné, směšné. V dílech do popředí vystupovala absurdita světa, ironizovaného a často vnímaného groteskně. V estetické rovině pak došlo k rozrušení hranic mezi žánry a styly i k destrukci tradičních narativních schémat, důraz byl kladen na jazyk díla, ceněn byl experiment, metatextovost, mystifikace a rafinovaná hra. Mezi literárními časopisy nalezla postmoderna - zvláště díky příspěvkům Pavla Janouška a Vladimíra Macury - živnou půdu především v časopise Tvar, jehož šéfredaktory v devadesátých letech byli krátce Michael Třeštík a později Lubor Kasal. Týdeník a od poloviny roku 1993 „obtýdeník" získal redakční a autorské zázemí v generaci dospívající v sedmdesátých a osmdesátých letech kdesi na pomezí šedé zóny a samizdatu. Časopis odmítal normativní vnímání literatury a přiklonil se právě k postmoderní hravosti, jež nabídla jistý odstup a nadhled i při reflexi současného dění na poli literatury - a to nejen v již zmiňované kauze Křemen, ale i v dalších mystifikacích a persiflážích.
Manifesty a jiná gesta
Blízko k postmoderním východiskům měl i původně generačně koncipovaný měsíčník Iniciály. Od „mladé literatury" ovšem záhy prodělal posun k „literatuře nezavedené", jak bylo uvedeno v podtitulu, a na jeho stránkách vznikl prostor pro debutanty, ale i pro ty, kteří svůj debut měli dávno za sebou. V tematických číslech se pokoušel pojmenovat fenomény současné literatury (underground, postmoderna, křesťanství, židovství, feminismus, experiment, jinakost, parodie a mystifikace atd.), vedle beletrie věnoval prostor i literární kritice a esejistice. Svůj básnický manifest, vratifest „Rozžhavená kra", zde publikoval Jaromír Typlt,12 jenž na sebe rád vzal roli mluvčího nejmladší básnické generace - naplnil tak další očekávání kladené na literaturu (a paralelně pojmenované Pavlem Janouškem v eseji „Čekání na kritika").13 Typlt ve svém výrazově vypjatém a názorově vyhroceném programovém vystoupení ze současného rozvráceného stavu světa obvinil postmodernu. Zárukou pravé poezie se mu jevila autenticita krajního, extrémního prožitku.
Manifest však vyvolal jen vlažné reakce. V eseji „Devadesátá léta mezi zátiším a bojištěm", jejž otiskl Tvar, byl proto Typlt adresnější a opřel se do kritiky, jež podle něj modelovala očekávaného tvůrce nároky na formální i obsahovou prostotu, pokoru a ztišení básně a adorovala ty básníky, kteří vycházejí takové normě vstříc (jmenuje Petra Borkovce a Jaromíra Pížla).14 Mezi oponenty proti Typltovu odsudku postmoderny vystoupil nejvýrazněji Jiří Trávníček.15 Roli Typltova protivníka v „souboji" jím vymezené avantgardy a (neo)klasicismu přijal Martin C. Putna,16 spoluautor - s Petrem Borkovcem - manifestu „Skrz", otištěného v Souvislostech,17 v němž odmítli postmodernu i meziválečnou avantgardu a vyzývali ke klasicistní kázni a odpovědnosti tvorby s vědomím literární tradice. K „tradičním" hodnotám se s mírně ironickým tónem ještě o čtyři roky později v manifestu „Neoklasicismus", uveřejněném v Literárních novinách, hlásil básník a nakladatel Martin Reiner.18
Básnické manifesty sice vyvolaly několik okamžitých polemických reakcí, ale výrazný impulz pro současný literární život neznamenaly. Hozenou rukavici nikdo nezvedl, viditelná literární uskupení se nevytvořila. Spíš se začaly uzavírat komunikační okruhy kolem jednotlivých periodik a vytvářet užší společenství, jež ovšem spolu dialog neměla důvod vést.
Prodrat se k realitě
Obhájci „tradiční" role literatury, jež kromě čistě estetických hodnot měla zdůrazňovat i aspekty etické, zcela odmítli přístup literární postmoderny: „Tvorba omezená na jediný artistní proud by produkovala literaturu pro literáty, pro znalce, pro fajnšmekry a zbavila by se své živné půdy," obával se v závěru své polemiky s Jiřím Kratochvilem Milan Jungmann a spolu s Witoldem Gombrowiczem zdůraznil, že „mírou velikosti literatury je její neliterárnost, [...] její schopnost prodrat se k realitě".19
Důraz na autentickou platnost a hodnotu textu se výrazně prosadil již v předchozím desetiletí v neoficiální sféře české literatury. Emotivní reakce vyvolala taková díla, jakým byl Český snář Ludvíka Vaculíka, v devadesátých letech pak jeho autobiografická próza Jak se dělá chlapec. O nemalé diskuse se zasloužily i deníkové texty a vzpomínky (např. paměti Václava Černého či Bedřicha Fučíka). V devadesátých letech tento trend oceňování subjektivního pohledu do minulosti, jenž měl bránit konstruování kolektivního mýtu (zdiskreditovaného komunistickou ideologií) ještě sílil. Literární kritika měla sklon pomíjet stylizovanost literárních deníků a vysoko hodnotila jejich kvality skrze mimoliterární skutečnost. Ceněná byla jedinečná, osobní a intenzivní výpověď o prožívání ještě nedávno tabuizované reality - ikonickými se staly deníky Jana Zábrany a Ivana Diviše či dílo Jana Hanče. Důraz na autenticitu se stal až módní záležitostí - cyklus „Z deníku spisovatele" v Literárních novinách (1993-1995) pak napodobovala i další periodika a dočkal se i karikatur.
Silné zázemí měl autenticistní proud v Kritickém sborníku, v časopise Revolver Revue a od roku 1994 zvláště v její Kritické Příloze, hlásící se k literárněkritické tradici sahající k Moderní revui a navazující autorským okruhem i linií literární kritiky zvláště na časopis Tvář z šedesátých let a odkaz literárního kritika Jana Lopatky. Autoři Kritické Přílohy (Terezie Pokorná, Michael Špirit, Martin Hybler ad.) ve svých kritikách kladli důraz na pravdivost literárního díla i života autora, odmítali estetický i etický relativismus a usilovali o jasné vyjádření silného, vyhraněného názoru. Četba literární kritiky měla přinášet „přinejmenším stejný duchovní užitek jako četba kritizovaného uměleckého díla".20
O autenticitu
V takzvaných sporech o autenticitu, v nichž její stoupenci zdůrazňovali zvláště mimoestetické hodnoty jako mravní naléhavost, přesvědčivost a formální pozoruhodnost deníků, opačná strana, zvláště na stránkách Tvaru, poukazovala jak na jejich nutnou stylizovanost, tak na relativitu danou egotičností výpovědi, diskutabilní morální rozměr i uměleckou hloubku těchto děl. Kritická Příloha se držela striktně žánru recenze (Růžena Grebeníčková, Michael Špirit, Libuše Heczková, Zuzana Dětáková ad.), další periodika se tomuto problému věnovala i jinými literárními a publicistickými útvary - anketami (revue Prostor), rozhovory, fejetony -, ale i mystifikacemi a persifláží. V osmém čísle Tvaru roku 1995 vyšel rozhovor se spisovatelem Mojmírem Jahodou o dokumentárně-deníkovém díle Vážení přátelé, sestaveném z „vysvědčení, povolení, řidičských průkazů, konceptů dopisů odběratelům, směnek, oddacích listů, výpisů z bankovních účtů, faktur a jiných zajímavých dokumentů". Ukázka z něj byla otištěna ve stejné grafické úpravě jako rubrika „Z deníku spisovatele" v Literárních novinách.21 Parodovala nejen tuto rubriku a současné okouzlení autenticistní literaturou, ale odkazovala i k aktuální knížce Ludvíka Vaculíka Milí spolužáci. Mojmír Jahoda byl také podepsán pod překladem hesla z encyklopedie A Reading Companion to World Literary Criticism of the 20th and 21st Centuries (K vydání na rok 2089 připravuje nakladatelství Oxford Victoria Publishing Presshouse) „Polopatkismus", literárněkritický směr devadesátých let dvacátého století: „Polopatkisty spojovala jejich společná jistota, jak literatura nemá vypadat. [...] V pozadí názorů jeho zastánců byla touha najít tu jedinou možnou autenticitu: pravdu bytí, která na povrch proniká balastem průměru. Byli přitom přesvědčeni, že takovou autenticitu lze najít výhradně v textech nesoucích stigmata autorského prožitku. Znalost spisovatelského řemesla polopatkisté automaticky považovali za znásilňování reality."22
Na problematický vztah autentičnosti a autorské (byť nevědomé) stylizace upozornil na stránkách Tvaru i Petr A. Bílek. Ve stati „Možnosti ,Já‘: Autenticita, autobiografie, autor(ský obraz)"23 naznačil, že odmítání fikce je v zásadě liché, protože pravá „životní autentičnost" je nedosažitelným ideálem, zatímco každé dokumentární dílo v sobě nese prvky stylizace, a tedy i fabulace a fikce. Podobně jako Pavel Janoušek, který se skrýval za pseudonymem Mojmír Jahoda a proti zastáncům autenticistního proudu literatury vystupoval i v četných recenzích, odmítl tendenci kritiků sdružených kolem Kritické Přílohy hodnotit kvalitu díla optikou morální síly autora.24
Proud autenticistní literatury i spory o něj se vyčerpal až koncem devadesátých let. V roce 1998 se je pokusila sumarizovat konference Autenticita a literatura. Posledním z tohoto aspektu výrazněji diskutovaným dílem se staly Pestré vrstvy Ivana Landsmanna vydané v roce 1999.
Antipody
„Nedá se s tím polemizovat, lze pouze charakterizovat příčiny, které jakékoli polemice zabraňují," komentoval letní číslo Tvaru z roku 1994, jehož jediným autorem byl Vladimír Novotný, Michael Špirit. Literární publicistiku na stránkách Tvaru odmítl s tím, že pro ni „je literatura něco jako koňské dostihy nebo krasobruslení".25 Okruh kritiků Tvaru sice posuzoval díla podle diametrálně odlišných kritérií (a sportovní terminologie jim nebyla zcela cizí - vzpomeňme například výše zmíněný pojem time-out, díky němuž se Pavlu Janouškovi podařilo pojmenovat situaci prvních porevolučních let), vlastní jim však byl především princip hry. Básnířka a redaktorka Tvaru Božena Správcová se tak v próze Spravedlnost z roku 2000 vyrovnala s časopisem „Myslivost", který zdůrazňoval intelektuální akribii, sdružoval střelce s pevným úsudkem i jistou rukou a staral se „stejně jako sup na poušti [...] o zdravý růst a hygienický vývoj v české literatuře".26
Kritická Příloha v akademickém roce 1998/1999 uspořádala cyklus Podoby a problémy literárních časopisů a přednesené stati otiskla na svých stránkách (např. publicistice v Literárních novinách se věnovala Petra Kolínská, o Tvaru referoval Jiří Zizler, časopis Revolver Revue a Kritickou Přílohu RR analyzoval Jiří Homoláč, Zuzana Dětáková promluvila o Hostu, na Souvislosti se soustředil Robert Krumphanzl).27 Ani tato iniciativa nepřispěla k otevření prostoru pro diskusi - spíše naopak. Nad „domácí" kritikou Revolver Revue a Kritické Přílohy se v Tvaru pozastavil Ondřej Horák,28 Božena Správcová pak rozebrala literárněkritické příspěvky v Kritické Příloze od jejího prvního čísla až po aktuální čtrnácté.29 Diskuse byly sice ostré, ale vlastně mimoběžné - polarita mezi Kritickou Přílohou a Tvarem byla zřejmá a pozice neměnné. Literární prostor se v průběhu let rozdělil do uzavřených a jen těžko proniknutelných okruhů.
Všemi barvami
Kromě časopisů, které vstupovaly do diskusí, jež pulzovaly literárním životem devadesátých let, vycházela další periodika rozličných estetických postojů. Reprezentantem surrealistického proudu byl Analogon. Undergroundovou kulturu sledovalo Vokno, později i generačně mladší Živel. Křesťanské pozice zastával Akord, širší a otevřenější zaměření měla revue Souvislosti. Zapomenout nelze ani na krajně levicový Obrys-Kmen.
Vedle pražského, brněnského a severomoravského, respektive slezského centra se začaly vytvářet další enklávy. V Olomouci se z původně interního vysokoškolského sborníku Aluze vyprofiloval kulturní časopis s celostátním dosahem. Své regionální zakotvení překročil i severomoravský Weles, navazující na časopis Modrý květ bratří Motýlů. Výrazným centrem literárního života se stal Zlín s časopisy Prostor a Psí víno. Od poloviny devadesátých let se brněnský Host více soustředil na současnou literaturu a začal se silněji věnovat literární kritice i esejistice a na konci devadesátých let se už jako měsíčník prosadil jako jeden z nejdynamičtějších literárních časopisů. Literární noviny se naopak pod vedením Jakuba Patočky, jenž se stal šéfredaktorem na sklonku devadesátých let, začaly stávat spíše společensko-kritickým týdeníkem se silně ekologickým akcentem. První léta dekády v Brně vycházel také ROK (Revue otevřené kultury) a List pro literaturu, vydávaný nakladatelstvím Blok.
Posledním pokusem vrátit literatuře její někdejší široký společenský dosah byl časopis Neon vydávaný v Brně Martinem Reinerem. Ani jeho lifestylový nátěr však čtenáře nepřitáhl. Na samém sklonku devadesátých let pak do literárního prostoru vstoupil internet; pomalu a nenávratně začal proměňovat celou mediální sféru, nejen tu literární...
Autorka (nar. 1976) je literární historička. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Literatura
Petr Hruška - Lubomír Machala - Libor Vodička - Jiří Zizler (eds.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Praha: Academia, 2008.
Anna Cermanová: Polemiky na stránkách literárních časopisů 90. let 20. století - přehled a charakteristika. Diplomová práce. Brno: FF MU, 2008 (http://is.muni.cz/th/109600/ff_m/DIPLOMKA_KOMPLET.pdf).
Blahoslav Dokoupil (ed.): Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945-2000. Brno - Olomouc, Host - Votobia, 2002.
Slovník české literatury po roce 1945 on-line (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/).
Digitalizovaný archiv časopisů, ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).
Poznámky
1 Jaromír Hořec: „Antištoll", Kmen 3, 1990, č. 8, s. 1, 4 a 5.
2 Lubor Kasal: „Marginálie k Antištollovi", Tvar 1, 1990, č. 4, s. 5.
3 Zdeněk Troup: „Karel Sýs - básník?", Literární noviny 1, 1990, č. 16, s. 4-5.
4 Do polemiky vstoupili: Jiří Havel: „Polemika", Tvar 1, 1990, č. 24, s. 3; Lubor Kasal: „Ve Tvaru 24/1990 se opět zajiskřilo okolo osoby Karla Sýse...", Tvar 1, 1990, č. 26, s. 3; Petr A. Bílek: „Ke cause Sýs naposledy", Tvar 1, 1990, č. 28, s. 3.
5 Pavel Janoušek: „Time-out aneb Zhroucení tradice", Tvar 1, 1990, č. 43, s. 1, 4-5. Polemizoval s ním Aleš Haman: „O tom ,oddechovém čase‘ české literatury", Tvar 2, 1991, č. 9.
6 „Sametová Anna v zrcadle kritiky", Tvar 2, 1991, č. 21, s. 14, perex.
7 „Sametová Anna v zrcadle kritiky", Tvar 2, 1991, č. 21, s. 14-15.
8 „Sametovou Annu jsem znal osobně", Tvar 2, 1991, č. 33, s. 8.
9 Jiří Kratochvil: „Obnovení chaosu v české literatuře", Literární noviny 3, 1992, č. 47, s. 5.
10 Tamtéž.
11 Bohuš Balajka: „Literatura, která si podřezává větev aneb Nástup blábolismu", Literární noviny 3, 1992, č. 47, s. 4.
12 Jaromír Typlt: „Rozžhavená kra. Vratifest", Iniciály 4, 1993, č. 31, s. 68-72, č. 32, s. 66-71.
13 Pavel Janoušek: „Čekání na kritika", Tvar 4, 1993, č. 17, s. 1 a 5.
14 Jaromír Filip Typlt: „Devadesátá léta mezi zátiším a bojištěm. Časové úvahy o tom, co se stalo závazným pro básníky a čím zavazuje poezie", Tvar 4, 1993, č. 16, s. 1, 4-5.
15 Jiří Trávníček: „Básníci do boje!!! Aneb Jak je důležité míti ,Filipa‘", Tvar 4, 1993, č. 19, s. 1 a 4.
16 Martin C. Putna: „Chvála jasné řeči", Tvar 4, 1993, č. 19, s. 5.
17 Martin C. Putna - Petr Borkovec: „Skrz", Souvislosti 4, 1993, č. 2, s. 119-121.
18 Martin Reiner: „Neoklasicismus", Literární noviny 9, 1998, č. 36, s. 1 a 11.
19 Milan Jungmann: „Kudy z chaosu", Literární noviny 4, 1993, č. 4, s. 7.
20 Michael Špirit: „Literární kritika: Ani soud, ani ‚porozumění‘". In tent.: Počátky potíží (Praha: Společnost pro Revolver Revue, 2006), s. 9-10, s. 10; citát odkazuje k Procházkově jednoslovné kritice Sokolských sonetů Karla Hlaváčka.
21 Božena Správcová - Lubor Kasal: Jak se dělá Jahoda (rozhovor s Mojmírem Jahodou). Tvar 6, 1995, č. 8, s. 2-3. Ukázka z Jahodova deníku tamtéž na s. 16.
22 „Polopatkismus. Heslo z encyklopedie A Reading Companion to World Literary Criticism of the 20th and 21st Centuries", Tvar 8, 1997, č. 4, s. 5.
23 Petr A. Bílek: „Možnosti ,Já‘: Autenticita, autobiografie, autor(ský obraz)", Tvar 7, 1996, č. 14, s. 8-9. Na počátku devadesátých let do diskuse zasáhl už analýzami soudobé literární kritiky Petr A. Bílek: „Kocovina jako stav mezi jiným a stejným. Pár poznámek ke stavu literární kritiky na počátku 90. let", Tvar 4, 1993, č. 18, s. 6; tent.: „Tři filipiky proti jevovému (aneb Hrst úvah metakritických). Janu Lopatkovi, na paměť", Tvar 4, 1993, č. 33-34, s. 1 a 4; č. 35-36, s. 6; 37-38, s. 6.
24 Petr A. Bílek: „Kriticistní příloha č. 4", Tvar 7, 1996, č. 14, s. 23.
25 Michael Špirit: „Legrace v Tvaru", Kritická Příloha Revolver Revue 1995, č. 1, leden, s. 83-84.
26 Božena Správcová: Spravedlnost (Brno: Host, 2000), s. 31.
27 Zuzana Dětáková: „O jednom literárním měsíčníku", Kritická Příloha Revolver Revue 1999, č. 13, s. 84-87; Petra Kolínská: „Nic netvrdím, pouze v obavách vyzývám", Kritická Příloha Revolver Revue 1999, č. 13, s. 141-145; Jiří Zizler: „Cesty Tvaru", Kritická Příloha Revolver Revue 1999, č. 14, s. 78-83; Jiří Homoláč: „Kritická Příloha Revolver Revue jako text", Kritická Příloha Revolver Revue 1999, č. 14, s. 83-99; Robert Krumphanzl: „Souvislosti - revue pro křesťanství a kulturu", Kritická Příloha Revolver Revue 1999, č. 15, s. 66-79.
28 Ondřej Horák: „Revolver Revue a Kritická Příloha", Tvar 10, 1999, č. 3, s. 3.
29 Božena Správcová: „Literatura podle Kritické Přílohy č. 1 až 14", Tvar 11, 2000, č. 2, s. 4-5.
