Nesoustavné pátrání po výskytu Brouků v krásné literatuřeU jedné samoty v prázdných červených polích seděl muž a na kolenou na starém klikovém gramofonu si pouštěl Beatles. Slyšeli ho už z dálky, jak pořád, hodiny, obehrával to samé. Když k němu došli, neodpověděl jim na otázku. Natáčel znova kliku. Sedli si opodál a znovu poslouchali to samé. Neviděl je. Byl šílený. (Egon Bondy: Afghánistán)
Hudba nezná hranic, a tak k nám začaly někdy na přelomu let 1962 a 1963 skrze železnou oponu po rozhlasových vlnách přelétávat i rané písničky The Beatles. Hity liverpoolské čtyřky, lovené nejčastěji z vysílání rádia Luxembourg, inspirovaly především začínající big-beatové muzikanty. Psané slovo přišlo na řadu o něco později. Hudební publicisty a muzikology předběhli zprávaři denního tisku, kteří spíše než o hudbě přinášeli zvěsti o křepčících chuligánech a rámusu elektrických kytar. Beatles se stali objektem ideologicky zabarvených sloupků, kreslených vtipů a jízlivých veršovánek. Tento osud hybatelů dějin sdíleli s dalším výrazným fenoménem první půlky šedesátých let, jímž byly filmy o Vinnetouovi. Karikatury apačského náčelníka, vlasatých Brouků i družin jejich věrných českých fanoušků a napodobitelů se potkávaly v satirickém týdeníku Dikobraz a dalších časopisech na stranách vyhrazených humoru. Laciné útoky výrazně ustaly po české premiéře filmu Perný den (v červenci roku 1965), kde Beatles konečně mohli promluvit sami za sebe. Následujícího roku přivedl regionální Ostravský kulturní zpravodaj po letech na výsluní jinou slavnou partu. Do časopisu začal měsíc co měsíc přikládat barevnou přílohu s Rychlými šípy. (Bylo to poprvé od zákazu komiksu v roce 1948; známé a masově rozšířené souborné sešity RŠ se tiskly ještě o něco později.) V říjnovém čísle uveřejnil OKZ fejeton autora ukrytého pod šifrou -ft-, který v nápadité snové vizi promíchal několik tehdejších popkulturních ikon. Vinnetou je zde před pomstou Černých jezdců zachráněn podobnou lstí, kterou použil kdysi dávno Mirek Dušín, aby vysvobodil Jarku Metelku; místo „Strážník! Strážník! Utečte!" teď před Šmejkalovou ohradou, respektive prérií zní volání „Beatles přijeli! Beatles přijeli!" Do dětské prózy uvedl Beatles v roce 1967 spisovatel Zdeněk Mahler. Nakladatelství SNDK vydalo knížku Sally, tvá kamarádka z Anglie, ve které malá Sally během své cesty po Británii spatří v Liverpoolu Beatles, kterak projíždějí městem na valníku taženém fanynkami. Vůz je polepen nápisy jako „BEATLES TOČÍ NOVÝ FILM!" nebo „S KYTAROU PROTI NESTVŮŘE!" - připravovaný beatlesovský film má být totiž o lochnesce a zakleté princezně. Mahler dokonce vymyslel text nové písně, kterou pak příliš důvěřiví čtenáři v beatlesovském zpěvníku marně hledali: „Ve stínu skály / big beat jsme hráli / najednou z jezera / vylezla příšera!" (Jednu sloku autoři Lennon‑McCartney-Mahler nechali dokonce zazpívat Ringovi.) Tuhle vtipnou mystifikaci povýšil ještě kreslíř Jan Brychta, když na obrázku nakreslil leváka Paula jako pravorukého. Stejného roku ve dvou číslech revue Věda a technika mládeži vyšla povídka polského autora A. Czechowského s šokujícím odhalením, že Beatles jsou důmyslně sestrojení roboti. Dodnes populární Švandrlíkovi žáci Kopyto a Mňouk se na veřejnosti poprvé objevili v měsíčníku Pionýr v roce 1965. V březnu 1968 využili svobodného mezidobí a rozhodli se založit big beatovou skupinu. Muzikanti z The Turkey-cocks byli sebevědomí a spřádali velké expanzivní plány, jistou úctu k velikánům přesto neztratili: „Do Beatles máme ještě daleko, ale takové Flamengo nebo Olympic doženeme co nevidět!" O rok později Větrník - tak se Pionýr na dva roky přejmenoval - otiskl minipovídku Lucie Jirotkové o chlapci, který odbývá četné útrapy smolného dne mávnutím ruky, protože večer se chystá do kina na Perný den. Přezdívka Ringo byla v období beatlemánie také u nás poměrně rozšířená; i to svým způsobem přidávalo skupině věhlasu. V časopise ABC mladých techniků a přírodovědců v komiksu o klubu Strážců tak například liverpoolskou čtyřku popularizoval pes Ringo. Ale Beatles se dostali - alespoň v drobných zmínkách - i do krásné literatury. Madda Serafinová z Páralových Milenců a vrahů hází do džuboxu jednu korunu za druhou, protože se stále nemůže nabažit kouzla písně „Michelle". „Zase ten cajdák - ozývalo se za ní."
Že Beatles mezi sebou ukrývají úspěšného spisovatele, to se čeští fanoušci dozvídali nejprve z noticek, které o Lennonově literární prvotině informovaly. V roce 1966 vyšla publikace manželů Černých Poplach kolem Beatles, která záslužně poodhalila historii skupiny i zákulisí pop-rockové hudby v době, kdy kromě filmu Perný den toho u nás o Beatles ke čtení ani slyšení zrovna moc nebylo. Několika ukázkami jsou zde představeny Lennonovy povídky ze sbírky In His Own Write, u nás v překladu Luboše Trávníčka proslulé jako Písání. Hravé a nonsensové dílko převedené do češtiny bylo ihned vcelku populární pro svou nezařaditelnost, gramatickou anarchii a samozřejmě i osobnost autora. Četlo se na večírcích, kolovalo republikou ve strojopisech a svádělo k vlastním pokusům o tvorbu. Charakter povídek, plný novotvarů, slovních žertů a zkomolenin, si žádá stejně vynalézavého a poučeného tlumočníka, který tu funguje možná více jako spoluautor než prostý překladatel. Po Poplachu se několik povídek objevilo v Mladém světě v překladu Angličana Roberta B. Pynsenta (tehdy to byl v Praze studující mladík, dnes je to známý bohemista), v Sedmičce a později v různých novinových přílohách. První kompletní Písání s Lennonovými ilustracemi ale vydalo ve sličné úpravě až nakladatelství Argo v roce 1996 (v překladu Petra Kopeta), v češtině vyšly i další Lennonovy sbírky Španěl ve vesnici (Argo 1999) a Nanebepění (Votobia 1994). Zasvěcené nepřekvapí, že se tu mezi bizarními postavičkami v převodech textů objevují i ryze domácí rekové Rychlé šípy (včetně psa Pukliny), Bob a Bobek nebo Borek Pokrývka.
Beatles si ke svým melodiím psali vlastní slova (a naopak) a postupně od jednoduchých rýmovaček přecházeli k textům s hlubším obsahem. Lennon-McCartney nebyli stylově vyhranění básníci jako Dylan, Cohen nebo satirik Zappa. Z pozice předních pop-rockových ikon však zprostředkovávali nevšední texty a náměty širokým posluchačským vrstvám. Inspirovaly je i dávné čtenářské zážitky; mezi oblíbené knížky Johnova dětství patřil William z pera Richmal Cromptonové (u nás populární jako Jirka, postrach rodiny) nebo Alice (Alenka) Lewise Carrolla. Carrollova poetika se mu do tvorby častokrát promítla; nejznámější výpůjčkou je Mrož z Alenky za zrcadlem (Mrožův kolega Tesař se do textu písně „I Am the Walrus" už nevešel). Jejich rodný Liverpool vedle fotbalistů a mersey-soundu proslavila i skupinka zdejších básníků. Jeden z nich, o pár let starší Roger McGough, spolupracoval s McCartneyho bratrem Mikem v seskupení Scaffold a byl i jedním ze scenáristů Žluté ponorky. Ten ještě před rokem 1989 navštívil Prahu a zašel se podívat i na Kampu ke zdi kamaráda Lennona... Generaci Beatles bezprostředně oslovovala také americká beatnická poezie. Když Allena Ginsberga v květnu roku 1965 vyhostili z Československa, odlétal z Prahy přímo do Londýna, kde ho v hotelu Savoy s Beatles seznámil sám Bob Dylan. Ginsberg na Brouky udělal velký dojem, a protože jim právě končilo natáčení filmu Help! a měli pár dní volna, vzali ho s sebou do Liverpoolu. Je docela možné, že jim charismatický básník vyprávěl o nedávných zážitcích z Československa a pochlubil se čerstvým titulem Král Majáles, jímž ho korunovali pražští studenti... Ginsberg se pak v červnu 1969 účastnil - spolu s Timothym Learym a mnoha dalšími - i nahrávání Lennonovy pacifistické hymny „Give Peace a Chance". Když Beatles rozjížděli četné aktivity ve své firmě Apple, plánovali také vydávání speciální edice gramodesek namluvených básníky a spisovateli, například Brautiganem, Ferlinghettim, Ginsbergem, Burroughsem, Saroyanem i tehdy zcela neznámým Bukowským. Kenu Keseymu v prosinci 1968 připravili v Apple kancelář vybavenou psacím strojem a magnetofonem; bohužel natočené pásky i magnetofon pak prý zmizely neznámo kam. Kesey později o atmosféře v Apple a vánočním večírku napsal alespoň trefnou povídku „Teď už víme, kolik prdelí se vejde do Albert Hall" (česky vyšlo v překladu L. Snížka ve sbírce Skříňka s démonem, Argo 1996). Podnět k řadě písní Beatles vyvolaly osobní vzpomínky a zážitky, také však reklamní slogany, titulky denního tisku, tvorba konkurentů z hudební branže, LSD - nebo konkrétní kniha. George na začátku roku 1968 zhudebnil jedno z básnických poučení čínského Lao C'; literární předlohu skladby „The Inner Light" najdeme v prvním oddílu sbírky O Tao a ctnosti (47. kapitola). V Johnově písni „I Am the Walrus" zazní v závěru fragment rozhlasové adaptace Shakespearova Krále Leara. Hrdinou Paulova hitu „Paperback Writer" je rovněž muž jménem Lear, tento je však pisálek paperbacků (a Lear je nejspíše odkazem na viktoriánského autora nonsensových říkadel). Když se někdy v letech 1966 a 1967 hledaly vhodné náměty pro třetí film Beatles, jeden scénář napsal i známý nonkonformní britský dramatik Joe Orton. Po určité době dostal od Briana Epsteina zamítavou odpověď; námět se věru ani trochu nepodobal Mahlerově pohádce o lochnesce a princezně Sally, kterou osvobodí čtyři chrabří muzikanti. Podle Ortona se totiž Epsteinovi chráněnci na filmovém plátně měli v rychlém sledu dopustit nevěry, vraždy, transvestie, měli sedět ve vězení, svádět knězovu dceru, vyhodit do vzduchu válečný pomník... Nakonec byla vybrána pohádka o žluté ponorce a okupované Pepřénii, zdařile konvenující s aktuální pop-art-psychedelickou atmosférou. Beatles byli jen kreslení, avšak výtečně...
V Československu, kam západní kulturní produkty přicházely nezřídka cenzurované, bez znalosti kontextu a s velkým zpožděním, čas ubíhal citelně pomaleji. Tragická smrt Johna Lennona v prosinci 1980 však nepotřebovala zvláštní komentář, aby si i ten poslední zpozdilec uvědomil, že tečka za bájnými sixties je definitivní. V průběhu osmdesátých let se objevilo několik literárních počinů s Beatles zamíchanými do názvů, například román Aleše Preslera Beatles se stejně rozpadli, povídka Pavla Frýborta „Beatles už stejně dávno nehrajou"; liverpoolští „klasici" se naráz stali symboly nezapomenutelné dekády a končícího mládí. Lennonův odchod „do krajiny Nikde" reflektuje vedle poezie třeba pohádka Daniela Heviera pro slovenský časopis Slniečko, ve které se potkávají hudebník John, děvčátko Lucinka a revolverová kulka. Ve fandovském podhoubí vzniklo nejedno dojemné vyznání a generační výpověď, ale také žertovné povídky nebo parodie písniček (například překlady textů Beatles do brněnského hantecu); většina této tvorby funguje však jen v okruhu fanoušků a čtenářů beatlesovských fanzinů. Pár slohových prací na téma Beatles, opatřených vděčnou dedikací, jistě ukrývá archiv publicisty Jiřího Černého, který už od dob vydání Poplachu platil za jakéhosi beatlesovského obhájce a gurua. Neprošlapanou cestou se za Beatles pustil spisovatel vědecko-fantastické literatury Josef Pecinovský. Inspiroval se formou a obsahem alba Abbey Road, které bylo u nás svého času známější a poslouchanější než legendární Seržant Pepper (protože Abbey Road v roce 1972 v licenci zpřístupnil český Supraphon), a sestavil soubor sedmnácti povídek. Po vzoru gramodesky je kniha rozdělena na dvě části a názvy povídek i jejich počet souhlasí s názvy i počtem písní z alba, včetně epilogu „Její Veličenstvo". Sbírka Abbey Road, tato originální poklona gramodesce, vyšla knižně v nakladatelství Svoboda v roce 1991. Některé povídky se však objevily už dříve v SF fanzinech, byly oceněny a ve svém žánru patří k vrcholům. Pecinovský ovšem s náměty milovaných písní pracuje velmi volně a snad až přespříliš odlétá do sfér fantastiky; možná i zklamaný beatlefil si však rozhodně přijde na své v povídce „Toužím po tobě", která je skládačkou beatlesovských postav, citací a obrazů. (Spíše než odraz Johnovy drásavé „I Want You" je to pandán k podobně zašifrované písničce „Glass Onion", která je však z bílého dvojalba.) Období dospívání a české beatlemánie evokují i další knihy z devadesátých let - Klub osamělých srdcí Martina Bezoušky a Dušana Kukala (Kvarta 1993) nebo Beetles J. Kudrnáče (Oldies But Goldies 2006), jiné si jen půjčují název či motto beatlesovské písně (Blázen na kopečku Petra Holého), případně fotografii Beatla na obálce (Bigbít Zdeňka Blažka). Píše-li autor o šedesátých letech a pubertálním hrdinovi s tranzistorem na uchu, málokdy se fenoménu Beatles vyhne. Josef Vondruška staví své románové alter ego před biograf s Perným dnem na programu a nechává jej řešit ďábelské dilema, zda by Perný den vyměnil za film, kde by Olga Schoberová hrála zcela nahá: „Odpověděl jsem mu po prvním dunivém zaznění kytar" (Vyšehradští jezdci, díl Chlastej a modli se, Torst 2005).
Nakladatelství Galén překvapilo loni povídkovým triptychem Leoše Šeda (nar. 1952) Beatles přistanou v Praze dnes večer. Nejdelší z povídek, která dala souboru název, se odehrává převážně v rozmezí let 1965 a 1966. Hlavní hrdina David Král, zaměstnanec Bohemiakoncertu, se řízením osudu dostává k organizování vpravdě monstrózní akce: na závěr velkého setkání mládežnických souborů na Strahově mají totiž vystoupit samotní Beatles. V Londýně o tom Král jedná s Brianem Epsteinem i Brouky (odváží si domů podepsanou LP Rubber Soul), přípravy vrcholí a vše spěje ke konkrétnímu datu. Vystoupení Beatles se ovšem proplete s diverzní akcí řízenou KGB, takže v den D se kolem Strahova nepohybují jen natěšení fanoušci, ale také za ně převlečení provokatéři a agenti... Prozrazovat pointu se nesluší, dodejme jen, že Pragokoncert, jak svého času přiznal dobový tisk, skutečně o vystoupení Beatles na Strahově usiloval. Zcela jiný příběh nabídl román norského spisovatele Larse S. Christensena Beatles, vydaný nakladatelstvím Doplněk rovněž v roce 2009. Rozsáhlá próza (téměř 600 stran) vypráví o čtveřici norských přátel, oslovujících se křestními jmény svých hudebních idolů, a členů nepraktikující skupiny The Snafus. Prožívají své dramatické dospívání v druhé půlce šedesátých let, kdy o něco jižněji na britské pevnině jako muzikanti dospívali i Beatles. Nesentimentální román je o přátelství - což je příběh skutečného Johna, Paula, George a Ringa jistě také - a názvu knihy, ač se zdál na první pohled poněkud matoucí a zbytečně explicitní, čtenář dodatečně přizná jeho výstižnost. A zatouží začíst se do podobné paralely, která by jej vrátila do specifického období české beatlemánie. Chceme-li mermomocí nějaké tuzemské srovnání s hvězdnou liverpoolskou čtyřkou, pak je tu českým perem napsaná - Klapzubova jedenáctka. Počty hrdinů sice nesedí, ale do podobenství s Beatles se Eduard Bass (1888-1946) už na začátku dvacátých let trefil téměř věštecky. Věhlas fotbalové partičky, co přišla odněkud z Dolních Bukviček, se stejně jako beatlemánie roznesl po světě rychlostí blesku. (O předcházejících tvrdě odpracovaných měsících i letech, co hoši odehráli v ubohých podmínkách na venkovských, liverpoolských či hamburských hřištích, se psát obvykle zapomíná.) Klapzubáci, vedeni svým prozíravým taťkou Epsteinem, cestovali po celém světě, hráli a vyhrávali, byli jedineční, zbožňovaní a neporazitelní a titulky novin se předháněly v superlativech. Pak nadešel den, kdy dostali morální políček od pihovatého kluka-fotbalisty, a brzy nato i první gól. Den, kdy se jejich nový singl poprvé nedostal do čela hitparády...
V červnu 2010 České muzeum hudby v Praze otevírá velkou výstavu věnovanou Beatles a jejich ozvěnám za železnou oponou. Připomíná tak dávnou dobu, kdy rodiče okřikovali své potomky, aby ztišili „ty hrozné Beatles". K vidění tu jsou nejen oficiální historické dokumenty a cenné exponáty zapůjčené ze zahraničí (samozřejmě i z Liverpoolu), ale také výrobky, které čeští všeumělci tvořili v letech, kdy se na socialistickém trhu plakáty, gramodesky nebo pestrobarevné košile koupit nedaly, proto byli nuceni kreslit, malovat, vyšívat, svařovat, vyřezávat lupenkovou pilkou... Součástí výstavy Beatlemánie!, trvající až do ledna roku 2011, je i replika tzv. Lennonovy zdi. Karmelitská ulice, kde muzeum sídlí, se nalézá jen pár desítek metrů od skutečné Lennonovy zdi, známého to poutního místa a jedinečného literárně-výtvarného artefaktu spontánní beatlesovské odezvy. Třeba zrovna na této permanentně se měnící ploše, poznamenané neslavnými nátěry a nespočetnými vzkazy a vyznáními, se během téměř třicetileté historie objevil nápis, ať už moudrý, banální či patetický, který nejvěrněji odráží všechno to, co pro nás Beatles znamenali a znamenají...
Autor (nar. 1958) je výtvarník, píše příležitostné texty a věnuje se komiksové tvorbě.