Na návštěvě v prázdninové metropoli České BudějoviceSeděli jsme onehdá s germanistou Tomášem Dimterem v Masných krámech nad orosenou sklenicí Budvaru. Za okýnky tohoto kultovního hostince se míhali spoluobčané na svých cestách kamsi. Svítilo slunce a Tomáš spokojeně řekl: „Vždycky, když jsem v Budějovicích, mám pocit, že jsou prázdniny." A dál si vychutnával kvasnicovou čtrnáctku. Jindy jsem zaslechl vášnivý proslov budějovické náplavy - malíře Jaroslava Platila. Jeho bývalí žižkovští kumpáni nemohli pochopit, proč z Prahy odešel na jih - „Blbečci," pravil Platil. „Kde jinde bych našel ateliér v renesančních prostorách, z kterého můžu v pantoflích skočit na pivo v centru a do pěti minut svolat kamarády?" Blbečci zmlkli, neměli protiargument... Je to tak. České Budějovice mají image pohodového města tam kdesi mezi lesy a rybníky. Města, kde se dobře pije, obloha je stále šmolková, moc se toho neděje a problémy vyhnívají v pěně dní jaksi samy od sebe. Je tomu tak doopravdy?
Jako rodilý Budějčák mohu prohlásit: Ano, žít v Budějovicích znamená žít stranou velkých událostí, ale i mnoha starostí. Je svůdné nechat na sebe působit esenci jihočeské flegmatičnosti, venkovské bodrosti, maloměstských manýrů, ale také velkopanské sebestřednosti plynoucí z vědomí „prvního města regionu". Naturel místních po staletí formovaly okolní polnosti, mírné kopce na obzoru a novinky „ze světa", které se zpožděním přicházely z Lince a nikoliv ze vzdálenější Prahy. Avantgardy a revoluce se zde nenosily. Budějovickou náturu jen tak něco nerozhodí. Je odkojena půdou, stoickým přijetím životaběhu a pospolitým žvaněním. Zkrátka „voni se maj dobře, vždyť sou z Budějc". Pokud už se nějaké ambice vyskytnou, připomínají ze všeho nejvíc klidné zažívání po nedělním obědě.
Kouzla budějčtiny
Regionální identitu zpravidla stvrzuje i místní mluva. Tak třeba samotný název České Budějovice vyjde ve spisovném tvaru z úst rodáka leda omylem. Pro místní jsou jejich domovem jednoduše Budějce. Oni sami jsou pak Budějčáci.
Ta slova si dobře zapamatujte! Přespolní chtějí vypadat zasvěceně, a tak i oni často podbízivě jméno města zkracují. Prozradí je však absence citu. V zeštíhlené podobě jména nechávají písmenko „i"; říkají Budějice - fuj! To ovšem ještě není úplně nejhorší. Naprostý trapas představuje jméno města zpotvořené na Budějky. Tak jihočeskou metropoli s chutí nazývají zejména pepíci z Prahy. Tím jsou však pravověrným Budějčákům vyloženě k smíchu. Z dalších jazykových zvláštností posilujících pocit budějcké identity je asi nejpopulárnější pojmenování párku v rohlíku. Ten zde není prostým „párkem v rohlíku" ani „hot dogem", ale pikadorem. A když jsme u kulinářských termínů: bramborák je cmunda a sklenice piva gáblík. Pokud chcete do gáblíku natočit nealkoholické pivo, žádejte frýčko (od názvu Budvar Free). Pokud jste z Moravy, tak vám při objednání sodovky nepřinesou limonádu, ale samozřejmě vodu s bublinkami...
Černá není černou
Zatímco místní slovní obraty představují spíše úsměvné perličky, na některá profláknutá topografická fakta je třeba dát si dobrý pozor. Mnohé věci jsou totiž ve městě na soutoku Vltavy a Malše jinak, než jak se tváří. Tak třeba počet obyvatel - ten si Budějčáci určují podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Město má úředně zaevidovaných 99 tisíc obyvatel plus nějaké drobné. Když je však výhodnější uvést, že ve městě žije více než sto tisíc lidí, příslušní konšelé rychle započítávají všechny kolemjdoucí, jen aby cifru nafoukli. Když naopak kyne prebenda z počtu nižšího než sto tisíc, vyplňují se kolonky ve formulářích právě takto. Nebo známé českobudějovické náměstí... Jistě si vzpomenete na školní poučku, že plocha zdejšího čtvercového velkorynku je přesně jeden hektar. Rychle na ni zapomeňte. Náměstí je podstatně větší. Jeho rozloha je asi 1,7 hektaru, jedna obvodová strana měří totiž měří 133 metrů. Jiným symbolem s pokroucenou identitou je samotná dominanta města - Černá věž. Ta klame už názvem. Stojí zde přes čtyři sta let, ale ve skutečnosti byla pěkně dlouho věží Světlou. Teprve když její kámen věky ztmavnul, začalo se objevovat jméno Černá. Nebývá zde černé vše, co černě vypadá... A když jsme u té věže; z jejího ochozu krásně vidíme, že Budějovice vůbec nejsou žádnou zvláštní „metropolí", jak by samy sebe rády viděly, ale docela přehledným městem, ze všech stran obklopeným venkovskou krajinou.
Budějovice umazané venkovem
Takže - z ochozu Černé věže máme město i s okolím jako na dlani. Východní horizont rámuje Lišovský práh. Jeho horní hrana ční nad smogovou poklici, která čas od času město ležící v mírné kotlině zahalí. (Dobrou zprávou je, že zdejší varianta smogu nebývá dráždivě dusící. Naopak, je pod ní pěkné jihočeské teplíčko a domácí smrádeček, dalo by se říci. A ten se vydržet dá, o tom žádná.) Severní výhled z ochozu nabízí ke zkoumání zajímavější body. Zařezávají téměř v přímce: komunistický mrakodrap na předměstí, nyní hotel Gomel, za ním lícuje patnáct kilometrů vzdálený zámek Hluboká nad Vltavou a konečně na obzoru lze zahlédnout čtyři komíny jihočeské hydry - jaderné elektrárny Temelín. Každá z těchto staveb zanechala svůj otisk v lokálních dějinách umění. V hotelu Gomel prý kdysi Jarek Nohavica napsal svůj song „Hotely". Zámecký park v Hluboké nad Vltavou donedávna poskytoval nerušený azyl sochám z osobní umělecké sbírky Adolfa Hitlera a prachbídně postavená jaderná elektrárna Temelín tvoří častý kolorit knih Jiřího Hájíčka či Antonína Pelíška. Západní strana ochozu věže otevře pohled na českobudějovické panelákové satelity s romským pologhettem sídliště Máj a vzdálenou oblast Blat. Tam při selské rebelii sedlák Kubata dal hlavu za Blata a při troše štěstí a s dobrým dalekohledem snad spatříme jeho pomník. Z tohoto směru kdysi také přišel do Budějovic Karel Hynek Mácha na cestě do Itálie a dle svých záznamů „vzbudil neobyčejnou pozornost měšťanů zdejších bílým kabátem svým s červenou podešví". Na jižním ochozu uvidíme centrum města, vodárenskou věž a čtvrť Rožnov. Právě tam se zhruba před sto lety narodil dnes polozapomenutý svérázný dobrodruh a literát L. M. Pařízek (1907-1988), asi poslední český cestovatel staré školy. Objevil například prameny řeky Niger v Africe a svého času byl v tuzemsku skutečnou celebritou. Kdo o něm dnes něco ví?
Diagnóza Faktor
Směrem k jihu pak město přechází do krajiny. Kopce na obzoru jsou Novohradské hory a Blanský les se siluetou Kleti. I pouhým okem je možné spatřit starou rozhlednu na vrcholu této pro Budějčáky takřka erbovní hory. Zastavme se u ní.
Rozhledna právě nyní patří českobudějovickému rozhlasovému baronovi Ladislavu Faktorovi, což je nesporně zajímavá persóna zdejšího života a svým způsobem velmi pěkně ilustruje místní letoru. Před lety Faktor založil rádio a pojmenoval ho po sobě. Rádio Faktor tehdy jako čerstvou novinku a lokálně-patriotickou záležitost poslouchal opravdu každý. Kamarádit se „s Láďou," jak se majiteli rádia familiérně říkalo, patřilo k bontonu budějcké smetánky. Firma, která chtěla ve městě něco znamenat, musela občas nějakou tu korunu u Faktora utratit. Pražská rádia v tomto ohledu nikdo nebral vážně. Jistý zdejší podnikatel to stručně shrnul: „Já bych tu reklamu možná i dal jinam, ale to by mě pak Láďa zabil." Tím bezděčně vyjádřil přirozenou postatu zdejšího soužití - protykanost napříč městem, které si vystačí samo. A které mimo svou existenci spokojeného nedělního jedlíka snad jinou ambici nemá. Nebo má? Například v kulturní oblasti? Je tedy čas sejít z ochozu Černé věže a podívat se, jak se daří zdejším múzám.
Šťouchanec do prázdninové nátury
Kultura zhusta představuje lakmusový papírek určitého společenství. Nejinak je tomu zde. Zmíněná protykanost, ale bohužel i sousedská upšoukanost spojená s maloměstským sebevědomím regionální metropole vetkla zdejší kultuře do vínku velmi zvláštní rysy. Je si vědoma své jihočeské uzavřenosti, nesnaží se za každou cenu překračovat svůj stín; stačí jí lokální uznání a basta. Přeci, kam se hnát? Co komu dokazovat? Hlavně moc nevyčnívat. Mít rád své sousedy, protože pak i oni budou mít rádi tebe. A hlavně nikdy nikoho nenasrat! Může z tohoto podhoubí vyrůst zásadní umělecký kvas? Moje odpověď zní - ztěžka... Umělec musí mít hlad, musí strádat, říká se. A Budějce jsou přece tak krásně napapkané! Je tedy skoro div, že zde v posledních letech vzniklo několik zajímavých počinů, které reprezentuje například literárně-divadelní kabaret Listování či objevný festival tvořivé fotografie Fotojatka. Nicméně přehnaně mnoho se takových položek nenajde. Zdejší umělecké srdce mimo městskou kotlinu netluče. Nebo snad ano? Přesahuje nějaký projekt i rámec města? V nedávných měsících zaznamenávala celostátní média dva projekty, které paradoxně zviditelnila až diskuse o ukončení jejich činnosti. Dům umění s náročnou výstavní dramaturgií a Jihočeské divadlo, přesněji řečeno jeho externí scéna Otáčivé hlediště a její případné přemístění do největšího budějovického parku. Toť národní reflexe místní kultury v kostce.
Budějcím to zjevně nevadí. Zůstávají v klidu, bez nadregionální ctižádosti, věrny svému spiritu. Limitní ctižádostí města tak nejspíše zůstane jen snaha o postavení koncertní haly Rejnok podle návrhu Jana Kaplického. Jenže i v této hře jsou karty rozdány typicky budějcky. Místo pro stavbu je vybráno, rozpracovaný návrh projektu prý existuje, peníze jsou přislíbeny... Vlastní realizace je ovšem v nedohlednu a nad dramaturgickým plánem a reálnou využitelností objektu visí otazníky. Postavit nákladnou síň s tím, že bude sloužit především jako základna pro uznávané Hudební slavnosti Emy Destinnové totiž neblaze připomíná stavbu pražské Sazka Areny. Chvilková mediální prestiž, utracené miliony a dál jen mlhavé představy o tom, jak utáhnout nákladný provoz. Pokud se ale stavba někdy v budoucnu opravdu zrealizuje a její dramaturgie bude mít hlavu a patu, dostane ospale prázdninová nátura města výrazný šťouchanec. A Rejnokovi to navíc bude pod smogovou pokličkou docela slušet.
Autor (nar. 1970) je spisovatel, publicista a cestovatel.