Literární průkopník Milorad PavićV listopadu loňského roku zemřel Milorad Pavić, spisovatel obdivovaný světovou odbornou i laickou veřejností pro schopnost objevovat stále nové nečekané formy literárního díla, výjimečnou fantazii i osobitý přístup ke čtenáři.
Pavić byl jednou z nejvýraznějších osobností srbské kulturní scény druhé poloviny dvacátého století a právem je řazen mezi nejvýznačnější literáty světového postmodernismu. Do literatury vstoupil dvěma sbírkami básní v době, kdy se srbská literatura vyznačovala výraznou stylovou, tematickou a formální různorodostí. Záhy se však nechal zlákat dosud neprozkoumanými tvary a polohami prózy a jeho nejznámějšími díly jsou dnes netradičně pojaté povídky a romány tzv. prózy postmoderní poetiky, která vedle neorealistické a urbánní prózy charakterizuje srbskou literární produkci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Srdcem srbský autor se ve své tvorbě pouštěl daleko za geografické a časové hranice své vlasti. Miloval vývoj a nové výzvy a nepřestával udivovat svým literárním vizionářstvím. Odmítal prošlapanou a očekávanou cestu výstavby literárního díla. Své knihy dokázal přetvořit v pravé interaktivní počiny. Už dlouho před masovým rozšířením moderní výpočetní techniky, v první polovině osmdesátých let, ohromil svět svým nejznámějším románem v podobě lexikonu Chazarský slovník, v němž s mimořádnou dávkou umělecké systematičnosti propojil v neskutečném množství možných kombinací různé civilizace, věky, místa a kultury, a umožnil čtenářům vytvářet na stránkách téže knihy stále nové příběhy a nacházet stále nová vyústění. Tento přístup znamenal ve světové literatuře průkopnický počin a Pavić byl vzápětí západní kritikou označen za autora první knihy jednadvacátého století. Specifické interaktivní pojetí je charakteristické a společné všem Pavićovým dílům. Zakládal si na tom, že jeho romány lze číst mnoha způsoby, že stejná kniha nabízí vždy tolik příběhů, kolik má čtenářů, a dokonce týž čtenář může ve stejné knize utvářet stále nové příběhy. Pavićovým záměrem bylo, aby každé čtení téhož titulu bylo unikátem s vlastním životem. A dařilo se mu to.
Pavić se zájmem sledoval trendy vývoje technologií a ve své tvorbě se s nimi snažil držet krok. Oblíbil si elektronická média a při psaní svých interaktivních textů v posledních letech hojně využíval rozšíření a dostupnosti počítačů a internetu. Jedním z takových počinů je i povídka „Skleněný hlemýžď", již přímo vytvořil pro čtení na internetu. Čtenář prochází jednotlivými kapitolami, jejichž pořadí si sám volí kliknutím na jeden z nabízených odkazů. Posloupnost i závěr příběhu tak nakonec vždy záleží na čtenáři. Na kvalitě tato Pavićova povídka však příliš neztrácí ani v tradiční, tištěné podobě. Stačí sledovat instrukce...
Český čtenář měl možnost se v českých, respektive slovenských překladech setkat s některými z nejvýznamnějších Pavićových děl - se svébytným „lexikonem o sto tisíci slovech" Chazarský slovník, s románem Vnitřní strana větru, v němž se dva životní příběhy odvíjejí z opačných konců knihy s dvěma titulními stranami, až se uprostřed setkají v okamžiku smrti, s „metafyzickým thrillerem" o hledání víry Druhé tělo a naposledy s nezvykle pojatým výborem z děl smyšlených spisovatelů, v jejichž zemích skutečně vyšly překlady jeho knih, Papírové divadlo.
Pro svou práci spisovatele byl Pavić velmi dobře teoreticky vybaven. Studoval a přednášel teorii a dějiny literatury na mnoha evropských univerzitách a významnou část jeho životního díla shrnuje třísvazková monografie o třech stoletích dějin srbské literatury od sedmnáctého do konce devatenáctého století. Teoretická erudice a široký kulturně-historický rozhled nepochybně představovaly pevné základy, na nichž mohl Pavić stavět svůj strhující svět plný dokonale propracovaných konstrukcí, imaginace, mystifikací, tajemných kultů a rituálů, symbolů a skrytých významů. Své příběhy nechával putovat daleko v čase i prostoru, aby nakonec odhalil na první pohled nerozeznatelné souvislosti, které nabízejí neotřelé pohledy na člověka a jeho životní příběh. Typickým motivem, jenž se v různých obměnách opakovaně objevuje v Pavićových dílech, je zkoumání ženského a mužského světa. Paviće zajímala odlišná vnímání a prožívání ženského a mužského ducha. Zdůrazňoval nezastupitelnost a nezbytnost rovnováhy těchto dvou principů, z nichž jeden chápal jako zaměřený na intimitu a citovou provázanost a druhý spíše na obecně koncipované otázky lidstva. Pracoval s perspektivou muže a ženy coby aktérů téhož příběhu, nechával se vyzvat k pokusům o psaní ženských textů a v případě Chazarského slovníku dokonce přistoupil k vydání ženské a mužské verze téhož románu. Pavićovi hrdinové naslouchají vnitřnímu hlasu, následují své předtuchy a pocity, svou cestu. Nevzpírají se osudu, protože jejich životy jsou součástí věčné síly mimo vliv a vědomí člověka a natolik širokých souvislostí, že jeden lidský život v určitém čase a prostoru nemůže odvěký koloběh zvrátit. Životní příběhy jsou v Pavićově pojetí předurčeny dávnou minulostí, starými oběťmi, vykoupením či zatím netušeným záměrem. Minulost byla pro Paviće inspirací a přítomnost výzvou. A budoucnost? Ta je daná - nepochybně jí bude smrt, a proto není třeba se jí obávat, uvedl ve svém posledním rozhovoru Pavić. ◀
Autobiografie
Milorad Pavić
Spisovatel jsem už dvě stě let. V dávném roce 1766 vydal v Budíně jeden Pavić svou sbírku básní a od té doby se považujeme za spisovatelskou rodinu.
Narodil jsem se roku 1929 na břehu jedné ze čtyř rajských řek v osm hodin a třicet minut ve znamení Vah (ascendent Štír), v aztéckém horoskopu Had.
Poprvé mě bombardovali, když mi bylo dvanáct let. Podruhé, když mi bylo patnáct. Mezi těmi dvěma bombardováními jsem se poprvé zamiloval a za německé okupace jsem se z donucení naučil německy. Tehdy jsem se také tajně naučil anglicky od jednoho pána, který kouřil z fajfky voňavý tabák a anglicky moc dobře neuměl. Ve stejné době jsem poprvé zapomněl francouzštinu (později jsem ji zapomněl ještě dvakrát). A nakonec mi v jedné škole na výcvik psů, kde jsem se ocitl, když jsem utíkal před anglicko-americkým bombardováním, začal jeden ruský carský důstojník dávat hodiny ruštiny z knih básní Fetových a Ťutčevových. Jiné ruské knihy neměl. Dnes věřím, že učení jazyků byla cesta mých proměn v různá fascinující zvířata.
Měl jsem rád dva Jany - Jana Damašského a Jana Zlatoústého (Chrysostoma).
Mnohem víc lásek jsem prožil ve svých knihách než ve svém životě. S jednou výjimkou, která dosud trvá. Noc se mi ve spánku sladce lepila na obě tváře.
Do roku 1984 jsem byl nejnečtenější spisovatel ve své zemi a od té doby nadále nejčtenější. Napsal jsem román v podobě slovníku, druhý v podobě křížovky, třetí v podobě klepsydry a čtvrtý jako příručku pro čtení z tarotových karet. Pátý byl astrologický průvodce pro nepoučené. Snažil jsem se těm románům co nejmíň překážet. Myslím, že román je jako rakovina: živí se svými metastázami.
Časem se stávám stále méně autorem svých knih a stále více autorem těch budoucích, které s největší pravděpodobností nikdy nebudou napsány.
K mému překvapení byly moje knihy dosud přeloženy do asi stovky různých jazyků. Já zkrátka nemám biografii. Mám pouze bibliografii. Kritici ve Francii a ve Španělsku zaznamenali, že jsem prvním spisovatelem jednadvacátého století. Žil jsem ale ve století dvacátém, kdy se musela prokazovat nevina, nikoli vina.
Největší zklamání v životě mi přinesla vítězství. Vítězství se nevyplácí.
Nikoho jsem nezabil. Mě ale zabili. Dlouho před smrtí. Pro moje knihy by bylo lepší, kdyby jejich autorem byl nějaký Turek nebo Němec. Byl jsem nejznámějším autorem nejnenáviděnějšího národa na světě - srbského národa.
Nové milénium pro mě začalo v roce 1999 (se třemi otočenými šestkami) třetím bombardováním, když letouny NATO shodily bomby na Bělehrad v Srbsku. Řeka, u které žiju, Dunaj, od té doby není splavná.
Do jednadvacátého století jsem vstoupil po divadelních prknech. V palindromickém roce 2002 „vyslal Vladimir Petrov první interaktivní divadelní vlaštovku do Moskvy a dobyl ruskou metropoli bez boje", když uvedl na scéně Moskevského uměleckého akademického divadla můj Divadelní jídelní lístek - Navždy a o den víc. Téhož roku postavil Tomaž Pandur věž s 365 sedadly a v ní jako na písku v cirkuse hrál v Bělehradě a v Lublani Chazarský slovník, přeměňuje před očima publika slovo v maso a vodu v čas. V roce 2003 uvítalo petrohradské Akademické divadlo jubilejní bílé noci a třísté výročí svého města představením mého kusu Krátké dějiny lidstva.
Když to shrnu, můžu říct, že jsem za života získal to, čeho se mnohým spisovatelům dostává až po smrti. Myslím, že mě Bůh zahrnul nekonečnou milostí, když mi daroval radost ze psaní, ale stejnou měrou mě také potrestal, možná právě za tu radost.
Ze srbského originálu „Autobiografia", publikovaného na stránkách Elektronické knihovny srbské kultury, přeložila Věra Smejkalová.
Pokud jste moudřejší než vaše kniha, pak nejste spisovatel
Poslední publikovaný rozhovor s Miloradem Pavićem
Když vyšel Chazarský slovník, zdálo se najednou zvláštní, že ta kniha nevznikla už dřív. A její autor s naprostou samozřejmostí vešel mezi portréty a sádrové busty: stal se klasikem. Je zakladatelem nové literatury a jeho díla jsou překládána do všech možných jazyků. Stavitel prostoru otevřeného středověkému eposu i postmoderní próze. Dnes už spisovatel téměř nevychází ze svého bytu v Bělehradě.
Říká se, že se v současném světě cítíte až překvapivě dobře.
Ano, mě neděsí změny, které pozoruji, i když uznávám, že bude potřeba určitý čas, aby byly doceněny. Změnila se nejen realita, ale také člověk.
Změnil se, nebo zmizel?
Pokud mluvíme o virtuální realitě, pak se zájem, který lidé projevují jedni o druhé, ale také o reálné věci, změnil. Často můžeme vidět, jak mladí lidé sedí v kavárnách naproti sobě a hledí do notebooků. Možná píší dopisy jeden druhému. Myslím, že v poslední době bylo napsáno víc milostných dopisů než kdy dřív, byť byly odeslány SMS zprávami. Já tvrdím, že budoucnost je stabilní. Ale právě z ní pramení veškeré naše obavy, protože je zřejmé, že budoucností každého je smrt. Ale co je dál? Musím říct, že šťastný osud mých knih ve mně v mnohém ten strach oslabil. Já se smrti nebojím. Vlastně se bojím jen nemoci a bezmocnosti, abych se nestal břemenem pro svou ženu.
Nebrání tato předurčenost člověka spisovateli rozvíjet tolik příběhů v jednom románu?
Už mě nudila ta úzká cestička, které se všichni máme držet. Jsem přesvědčen, že knihu vytváří čtenář, a právě díky němu začíná kniha existovat. Čtenář plní můj úkol. To máte jako s hudbou. Pokud ji nikdo nehraje, neexistuje.
Předkládáte ideální model, podle něhož může být kniha sestavena. Myslím, že takto dosud ke čtenáři nikdo nepřistupoval...
Snad, ten princip však podle mě existuje i v bibli, protože každý den se v kostelích káže něco nového. Každý den se kázání mění a stává se součástí jednoho organismu.
Často zmiňujete, že vás velmi ovlivnili slovanští církevní autoři, pro něž bylo důležité, jak jejich díla znějí při čtení.
Pokaždé, když napíšu větu, přečtu ji nahlas. Až tehdy můžu poznat, jestli je dobrá nebo ne. To jsem se dlouho učil. Církevní učitelé vždy pamatovali na to, že při kázání je důležitý přednes. Přednášel jsem na univerzitách v Srbsku, Francii, Německu. A vím, že všude mají studenti jedno společné - při nudné přednášce začnou podřimovat.
Vaši hrdinové se vyznačují velkou pokorou vůči životu i smrti, nerozhodují o svém osudu.
Vždy jsem se bál, abych čtenáře nenudil. Kdo si přečte první větu, měl by si přečíst i další. A pak, když máte co říct, musíte být trpělivý a vyčkat, protože pokud jste moudřejší než vaše kniha, pak nejste spisovatel.
V jednom z vašich románů začnou spisovateli ze všech konců světa posílat jeho knihy. To také vyšlo z obavy, abyste nenudil?
To je noční můra každého spisovatele. Od začátku tohoto století vyšlo přes sto překladů mých knih do různých jazyků. V Papírovém divadle jsou všichni autoři smyšlení, ale vydavatelé jsou skuteční. Ti, kteří tisknou moje knihy.
Četl jste překlady svých knih do ruštiny?
Ano, a vždy jsem přemýšlel, který ruský klasik tu knihu asi napsal. Mám štěstí na překladatele. Nejčastěji jsou to ženy, a zpravidla si knihu, kterou budou překládat, vybírají dřív, než se dohodnou s vydavatelem.
V Papírovém divadle představuje ruskou literaturu také žena. V Rusku zažíváme skutečný rozmach ženské literatury.
V Srbsku je situace stejná. Moje žena je spisovatelka a obecně je mezi spisovateli mnoho žen. V minulém století se říkalo, že nejlepší literatura bude ta ženská. Mužské vyprávění je epické, ženské psaní je lyricko-prozaický obraz, nejčastěji velmi intimní. Osobní život, každodennost. Mužský příběh - to jsou války a politické problémy. Jeden ruský kritik napsal, že jednadvacáté století bude věkem žen. Takový věk v minulosti ještě nebyl. Však také kniha ve dvacátém století zemřela. Tedy papírová kniha. A začala tak nová epocha. V minulosti už kniha umírala, když přecházela z kamene na dřevo, ze dřeva na papyrový svitek. A nyní, ať se nám to líbí nebo ne, přišel konec papírové knihy. Vždyť už nejsou ani stromy, které bychom káceli.
To je hlavní důvod?
To je hlavní důvod. Každý, kdo o tom vážně přemýšlí, dojde ke stejnému závěru. Nejlepší noviny světa vycházejí v elektronické podobě. Kniha budoucnosti je elektronická kniha.
Změní se tím i obsah knih?
Jistě. Obsah se vždy mění. Elektronické čtení je mnohem jednodušší a pohodlnější. Není potřeba světlo u postele, nejsou zapotřebí brýle, velikost písma se může měnit a přizpůsobovat čtenáři. A koneckonců, není potřeba ani knihovna.
To ano, a spisovatel může být klidnější - nikdo mu nebude posílat jeho vlastní knihy.
No právě! A pro nelineární psaní je elektronická kniha v mnohém pohodlnější. Když jsem psal Chazarský slovník, počítače ještě neexistovaly. Chtěl jsem napsat román sestavený ze čtyřiceti sedmi kapitol či „vstupů". Chtěl jsem umožnit čtenáři, aby si každou kapitolu přečetl zvlášť a sám je spojoval s minulými a následujícími. V libovolném pořadí. Vzpomínám si, jak moje dcera, tehdy měla dvanáct let, vešla do pokoje, kde jsem ležel na obrovské posteli a rozmisťoval papíry s názvy kapitol. Chtěl jsem prověřit, jestli fungují ve všech posloupnostech. Dcera byla celá udivená, nemohla pochopit, co to připravuji za hru. Když byl Chazarský slovník převeden do elektronické podoby, ukázalo se, že je možné ho číst ve více než dvou milionech kombinací.
Psát se tedy v budoucnu bude nejspíš také jinak?
Pravděpodobně. Teď je na závěry ještě brzy. Já ještě stále píšu do malých bločků. Po nocích, ležím při tom v posteli. V mládí mi bylo jedno, kdy píšu. Teď snáz přemýšlím v noci. Jsem velmi líný člověk. Je dobré, když za noc napíšu jednu dvě věty. Spisovatele musí proces psaní těšit. Není‑li tomu tak, čtenář to hned vycítí. Pro spisovatele je kniha druhým tělem. To „druhé tělo", o kterém jsem napsal román. Obnovené, proměněné. Podobné tomu, jaké dostal po vzkříšení Kristus.
V románu Hvězdný plášť, v jedné z nejstrašnějších scén všech vašich knih, začne hlavní hrdina v době bombardování Bělehradu pojídat sám sebe. Jak jste tu dobu prožíval vy?
Ten román popisuje můj stav. Balkán je archeologický vulkán. Prošlo tudy mnoho národů a všechny zde zanechaly stopy svých tradic a dějin. Pro spisovatele je užitečné, když může naslouchat všemu, co se po staletí dělo. Pro člověka je to však tragédie. Se ženou jsme se často procházeli po Kalemegdanu. Vždy jsme se dívali, jak v jednom domě nedaleko od pevnosti každý večer v pátém patře v příjemném pokoji svítí světlo, dva lidé, žena a muž seděli u stolu, jedli a povídali si...Byla to pro nás taková kapka klidu. Dokud tam jsou, my to všechno přežijeme. A oni tam byli každý den. Po válce ti lidé zmizeli. Nevím, co se s nimi stalo.
Jak vzpomínáte na Bělehrad svého dětství?
Vyrůstal jsem za německé okupace Srbska. Ze všeho nejlépe a s láskou vzpomínám na výlety s rodiči do Pančeva. To je městečko nedaleko Bělehradu, na druhém břehu Dunaje. U mostu přes Sávu jsme nasedli do loďky, potom pluli po Dunaji a po říčce Tamiš, která vedla do Pančeva. Přístav a nádraží jsou tam naproti sobě a na ulici mezi nimi na nás vždy čekal dědeček se zapřaženým vozem. My jsme nasedli a jeli přes celé městečko k domu se čtyřmi okny s pohledem do ulice. Dědeček měl vinný sklep a choval koně. Jindy jsem jezdil přes kopec z Pančeva do Salaše.
Popisoval jste také stavy, kdy člověk současně existuje ve více fázích života a cítí se jako mladý i starý současně.
Ve stejnou chvíli existuje mnoho dob. A každá má vlastní čas. Jak jsem napsal v románu Druhé tělo, čas má horizontální dimenzi, současně však má ve věčnosti vertikální strukturu. To pochází od Ducha svatého. Když on přeruší čas - to je naše chvíle. A takových chvil může být mnoho. Když věčnost zasáhne, přeruší dočasnou dimenzi. Existuje čas, který je paralelní s věčností. Takový „čas bez času". Od začátku jednadvacátého století se však něco změnilo. Všichni to cítíme. Změnila se rychlost času. V těžkých chvílích básník devatenáctého století píše do zápisníku: „Nebe se uzavřelo a moje modlitby do nebes nedorazí." Já dnes nevěřím - vím, že nebesa jsou otevřená. Pravda je rozlitá v atmosféře a umožňuje člověku spojit se s vesmírem. Myslím, že ta nová rychlost je součástí procesu všeobecného propojení.
А dojde k němu?
Myslím, že jsme na správné cestě.
Poslední publikovaný rozhovor s Miloradem Pavićem, vyšel jen tři dny před autorou smrtí, 27. listopadu 2009, v ruském listu Novaja Gazeta. Otázky kladla Marija Gadasová. Z ruštiny přeložila Věra Smejkalová.