S profesorem Daliborem Turečkem na Máchovské témaKdyž se čtenář probírá současnou českou literaturou, občas mívá pocit, jako by se u nás začalo umělecky tvořit právě předevčírem. Povědomí o kulturní kontinuitě se po listopadu 1989 nepodařilo úplně obnovit, a s tím jako by zmizela také vůle vědomě rozvíjet předchozí tradice. S tím souvisí i přinejmenším rezervovaný postoj k výročím a oslavám, který je v nás zakořeněný. Letos se přitom velkých jubileí sešlo hned několik. Od narození básníků Oldřicha Mikuláška a Františka Hrubína uplyne sto let; od narození Karla Hynka Máchy dvě stě. Akcí, které by měly připomenout zejména posledně jmenovaného oslavence, je na letošek naplánováno víc než dost, zůstává ale otázkou, jaký budou mít ohlas a zda to alespoň někoho přiměje znovu si přečíst Máj. I tyto pochybnosti byly koneckonců jedním z důvodů, proč je hostem červnového čísla Hosta přední odborník na literaturu devatenáctého století Dalibor Tureček.
Na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity učíš literaturu devatenáctého století, takže ptát se tě na to, kdy jsi naposledy četl něco z Máchy, jistě nemá smysl...
No, zrovna před malou chvílí. Včera jsem si koupil tady v Brně v antikvariátu za sto korun knížku z roku 1849. Autorem je Chr. Ladislav z Alemanů, což je podle všeho pseudonym Karla Sabiny, který nedlouho předtím uveřejnil knihu o Napoleonovi. Titul zní Eugen - povídka z francouzských válek revolučních. Jsou to vlastně v kostce, na sedmdesáti stranách, podané dějiny Francouzské revoluce až k pádu Napoleona, a do toho vložené sentimentální milostné příběhy. Ale co je zajímavé - jako motta jsou použity citáty z Máchy.
Chtěl jsem se spíš zastavit u toho, zda je Mácha ještě dnes čteným autorem - není už jen čítankovou položkou?
Mám zkušenosti, že pouze čítankovou položkou není. A co je neuvěřitelné, Máchu jako jednoho z velmi mála autorů z hloubi devatenáctého století můžeš i dnes vydávat v nezměněné podobě a dokáže bezprostředně oslovit čtenáře, který má za sebou dvě stě let literární zkušenosti včetně zážitku z (post)moderního umění. Samozřejmě mám na mysli hlavně Máj. Jeho spontánní životnost potvrzuje i množství dalších a dalších překladů. Poprvé byl Máchův text převeden už v roce 1841 do němčiny, naposledy loni do holandštiny. A před tím jsou samozřejmě všechny evropské jazyky, ale také hindština nebo japonština. A překlady mají skutečně čtenářskou odezvu i v zahraničí, kde málokdo něco ví o našich čítankách a „rastrech", do kterých v rámci národního obrození Máchu zasazujeme. Text tedy stále funguje sám o sobě, což je nejlepším dokladem kvality.
K tomu, proč tak působí, se dostaneme vzápětí. Těch dvě stě let od Máchova narození, které se letos slaví, přimělo ministerstvo kultury vyčlenit ze svého rozpočtu téměř tři miliony korun na akce, které je mají připomenout. Vzhledem k jinak skromnému rozpočtu na literární projekty je to částka téměř závratná. Jak vypadaly máchovské oslavy v minulosti?
Byly ještě mnohem velkorysejší. V roce 1936 se konaly celostátní oslavy pod záštitou prezidenta republiky organizované výborem, který byl založen dokonce o dva roky dříve. Probíhaly manifestační akce v Litoměřicích, v Praze a regionální slavnosti od Aše až po Užhorod. A společnost tím žila. Rozhořely se nejrůznější kulturní střety, například spory mezi tradicionalisty a surrealisty, které měly dokonce soudní dohru. Mácha se stal i figurou v politickém boji. V květnu 1936 se v bezprostředním sledu na hřbitově v Litoměřicích vystřídali prezident republiky Beneš s ministry československé vlády a vzápětí Radola Gajda jako předseda Fašistické obce. A obě strany tam prezentovaly své politické koncepty. Tohle tedy dnes nikoho naštěstí nenapadne, ani v supervolebním roce...
Proč naštěstí? Neprospělo by naopak, kdyby se Mácha a potažmo i poezie dostala více do života společnosti, kdyby se nad Máchovým hrobem sešli třeba Paroubek s Nečasem nebo Schwarzenbergem? Člověk se tedy skoro ulekne, že jej něco takového vůbec napadlo, ale i to je možná příznačné - poezie už prostě není součástí veřejného života...
A tobě cosi takového opravdu chybí? Politický marketing v kulturně nekrofilním hávu? Ono zde cosi takového už probíhalo, a to od osmdesátých let devatenáctého století až do roku 1939 a svým způsobem ještě i později. Povětšinou to nevypadalo vůbec sympaticky. Vylučování studentů za demonstrativní návštěvu Máchova hrobu kolem roku 1880. Stejně to bohužel fungovalo ještě osmdesát let poté, po majálesech v šedesátých letech. Žurnalistické fráze plné národovecké agresivity jak z české, tak i německé strany, zneužívání mrtvého básníka „napříč politickým spektrem"... Je otázkou, do jaké míry byla v těchto případech - jak říkáš - součástí veřejného života poezie. A do jaké míry to byla spíše jen simulakra; prázdné znaky, které se jednotliví aktéři politické hry snažili naplnit právě tím svým obsahem. Stejně jako se o to dneska snaží třeba v oblasti sportu, přičemž si třeba úplně klidně spletou rychlobruslení s krasobruslením, jako onehdy Paroubek. Do jisté míry máš pravdu v tom, že ona změna cosi vypovídá o proměně jakési „průměrné společenské úrovně". I fašista před válkou věděl, že u svých příznivců prostřednictvím Máchy získá body. Předpokládám, že dnešní český sympatizant krajní pravice má zcela jiné kulturní niveau i preference. Ale vlastně jsem rád, že Mácha - když už - dnes zůstane v rukou čtenářů, i když jich je možná méně, než bylo dříve.
Byl dříve Mácha vnímán více jako politikum, nebo jako estetický fakt?
Obojí se zajímavě prolínalo. Mácha se z role subverzivního, okrajového autora, do které se dostal ještě za svého života a zejména pak po vydání Máje, postupně přesouval do středu literárního i společenského kánonu. V jeho centru se ocitl na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Zatímco Neruda či Hálek na něm oslavovali to, že přichází s něčím provokativním, jen o málo mladší Svatopluk Čech bral Máchu už jako velmi oficializovaného autora. Právě Čech se na Máchově hrobě slavnostně zapřisáhl, že se stane českým básníkem, a také napsal báseň s názvem „Na Valdštýně", kde se praví: „čarovný Máj nás jímá vůní libých květů". Tím bylo vytvořeno obsahově vyprázdněné a sladkobolné klišé, které umožnilo, aby se Mácha stal majetkem mas. Tento sladkobolný obraz se pak promítl i do dalších děl, například do známé Myslbekovy sochy, proti které marně protestovali F. X. Šalda i Arne Novák. Stal se součástí dalších, ještě pokleslejších výtvorů, například Hašlerovy písničky z roku 1919. V ní se zpívá: „U pomníčku Máchova / kvetou kvítka nachová / a můj milý ke mně lásku nechová." To byl dobový velešlágr. Taková Olga Lauermanová Votočková napsala ještě ve třicátých letech minulého století, že „Máchův Máj se pije jako mařinkové víno", čímž z velkého autora udělala sentimentální limonádu. Už na počátku dvacátého století se ale proti trivializaci Máchy začal formovat protitlak. Patrný je třeba ve známé temné a dramatické Máchově fiktivní podobizně od Švabinského. Později surrealisté viděli v Máchovi svého předchůdce, a na základě jeho deníků přišli s freudovskou interpretací. A vedle toho přirozeně existoval koncept badatelsky věcný, který prosazoval Karel Janský a komise pro vydávání Máchových spisů. Na tomto místě lze samozřejmě jen letmo naznačit několik základních orientačních bodů - je ale jisté, že Mácha se v meziválečné době stal prestižním průsečíkem nejrůznějších kulturních tendencí.
Má tedy dnes vůbec ještě smysl pořádat nějaké oslavy? Nebo jinak - lze k Máchovi říci ještě vůbec něco nového? Není to všechno jenom bezduchá pieta...
Věc má dvojí rozměr. Když se podíváme na máchovské bádání po roce 1948, tak je jasné, že to zásadní už zaznělo. Poprvé byla vydána kritická edice Máchových spisů, což je velmi důležité, protože do té doby nebylo jasné, co to vlastně Máchovo dílo je. Jeho současníci znali pouze několik básní, některé povídky a Máj. Cikáni vyšli až v padesátých letech devatenáctého století, některé z básní byly vydány ještě o několik let později, ale v textologicky ne zcela věrohodném znění, řada rukopisných předloh se bohužel ztratila... Deníky vyšly v první verzi až ve třicátých letech dvacátého století. Práci na kritickém vydání započal Karel Janský za první republiky a završil ji po roce 1948. Takřka souběžně se ale objevil politicky podporovaný koncept Zdeňka Nejedlého, který Máchu z centra kánonu znovu odsunoval na jeho periferii; opět z něj učinil outsidera, protože to nejdůležitější z naší kultury pro Nejedlého představovali Tyl a Němcová. Existuje tedy řada metodologických konceptů, které se objevily ve druhé polovině dvacátého století a pořád čekají na své prověření na máchovském materiálu. Například recepční estetika nebo areálová studia. Velké téma je také intermedialita; například Mácha a výtvarné umění. První kolorované rytiny hradů, které vyšly na konci osmnáctého století péčí pražského profesora estetiky Meissnera, jsou typově analogické k Máchovým kresbám. A od počátku devatenáctého století přitom i v Čechách můžeme registrovat vlnu romantického malířství; byli dokonce specialisté na gotické sály, dramaticky zbarvené nebe, bouře či na jezerní hladinu uprostřed hor. Řada dochovaných obrazů z let 1800 až 1836 se nápadně shoduje s neméně konkrétními krajinnými líčeními v Máchových textech. Mácha tedy, dřív než mohl spatřit romantično v krajině, musel mít tuto představu zformovanou v mysli a zjevně ji nacházel v obrazech. Jako zajímavý terén mi ale připadá například i porovnání Máchova českého romantismu s romantismem - řekněme - maďarským, polským, slovenským. Co jim bylo společné a v čem spočívaly rozdíly? A samozřejmě je tu i možnost hledání Máchova očkovacího průkazu, který prokazatelně existoval, byl dokonce přetištěn, ale originál se někde ztratil. Tahle možnost mě ale příliš neláká, stejně jako sestavování Máchovy astrologické typologie. Jsou však lidé, kteří cosi takového ještě dneska se zájmem dělají. Na Máchových textech, které jsou pro mě tím podstatným, podobná pátrání ovšem nezmění ani čárku.
Vraťme se ještě do devatenáctého století. V čem tehdy spočívala Máchova subverzivita, o níž jsi mluvil?
Nedávno jsem se například zabýval překlady německých populárních a triviálních her mezi lety 1810 až 1820. S Máchou to zdánlivě nesouvisí, ale pouze do chvíle, než narazíš na pasáže, které kdyby četl někdo do věci nezasvěcený, možná by i váhal, jestli nejde o Máchu. Postavy loupežníků, oslovování oblaků, milostné scény podobné těm v Máji nebo v Marince... Mácha tedy povětšinou nepřišel s novými motivy a tématy, ale přetavoval a modifikoval něco, co kolem něj kroužilo a čeho byla tehdejší kultura plná. Jím způsobená radikální proměna literatury nespočívá v tom, že by „zazněl výstřel do temné noci", jak se později psávalo, ale že materiál, který kolem už jaksi existoval, konfiguroval v naprosto jiné kvalitě.
Příznačně je to třeba vidět v Tylově odsudku Máje. Naprosto nesouhlasí s myšlenkovým světem Máje, ale současně uznává, že „pan Mácha je velký básník". Básnická výjimečnost je ostatně vidět i na způsobu, kterým Mácha své verše skládal. Z jeho zápisků víme, že si k básním dělal průpravné skici. Jako ostatně většina autorů jeho doby, protože mezi tehdejším básníkem a textem byl vestavěný svět povinných básnických forem. Tvůrce musel vědět, co je to jamb, ritornel, jak se dělá ten či onen rýmový řetězec. U Erbena nebo i u Nerudy jsou v zápiscích doloženy náčrtky metrických schémat, která pak naplňovali slovy. Jenže Mácha si zapisuje už rovnou obrazy, metafory, rýmové dvojice. Onu „kostřičku rytmů" nemá v zápiscích vůbec doloženu. Pokud neexistuje nějaký ztracený konvolut máchovských náčrtků básní, je zřejmé, že Máchovi jeho nadání umožňovalo přeskočit onu elementární rovinu básnické techniky, na které někdy ztroskotala řada jeho současníků. Tohle ovšem není subverze, ale spíše posun na jinou úroveň básnické kvality. Subverze spočívá v tom, že literární impulsy, které byly kolem něj, například Rukopisy nebo ohlasová poezie, radikálně subjektivizoval. Onen zlom je velmi zřetelně vidět v básni „Budoucí vlast". Vlast jako centrální pojem obrození se tu jeví jako simulakrum, prázdný přelud, stín, mrak... Něco, co může člověka jen trápit, protože na něj nikdy nedosáhne, není realitou, pro kterou by se mohl nasadit. Právě zde začal onen radikální rozchod s vlasteneckou dobovou normou.
Jak to přetavování dobových obrazů do jiné kvality konkrétně vypadalo?
Například v Pouti krkonošské najdeme konvenční dobové obrazy - polozbořený klášter se hřbitovem a s mnichy na vrcholu Sněžky. To samozřejmě neodpovídá skutečnosti, ale zato to koresponduje s obrazy Ludvíka Kohla či Caspara Davida Friedricha. Dále můžeme v textu rozpoznat řadu motivů charakteristických pro francouzskou frenetickou literaturu. Mácha ovšem tyto motivy naláme do určité mozaiky, znejasní je a jejich prostřednictvím dospěje k obrazu, který evokuje existenciální zkušenost a tázání. Příkladem může být motiv metamorfózy v závěru Pouti krkonošské. Poutník nejprve ztratí schopnost rozlišovat identitu předmětů, které jej obklopují, a sám se náhle promění z jinocha ve starce. V toku povídky se tento obraz jeví jako metafora, poukazující k nezajištěné, vykořeněné, a tudíž nestálé existenci. To je zcela jiné pojetí metamorfózy než v antice; typově ovšem už velmi blízké třeba Kafkovi. Čili Mácha použil motivický aparát, který poskytovala jeho doba, ale přetavil jej do moderního obrazu člověka a světa.
V tomto směru je zřejmě výjimečný zejména Máj...
Jistě, ale je také vidět, že Máj organicky vyrůstá z toho, co psal Mácha od počátku. Už v jeho německých básních najdeme obrazy, které se v modifikované podobě v Máji objeví. V Marince jsou popisy přírody, které se podobají krajinným líčením Máje. A jistě ani zásadní zlom, který Mácha vnesl do českého verše svou organizací jambu - jak o tom psal několikrát Miroslav Červenka -, zřejmě na autorův stůl nespadl jedné noci zničehonic. Mácha postupně vyzkoušel veršový rozměr Rukopisu Královédvorského, možnosti ohlasové poezie, učil se u polských básníků nebo na Goethovu Faustovi. Možná nejnázornější je jiný detail. Existuje skica Máje, v níž je scéna, která se do definitivní verze nakonec nedostala. Milenka v ní nespáchá sebevraždu, ale navštíví místo s ostatky popraveného milence. Jmenuje se Miláda, ještě tedy ne Jarmila. Ale hlavně - text vytváří vnějškový, hrůzostrašný efekt: „maso půl spadalo, půl visí"; „to míníš být milencem svým, ten červů roj?"; „májový čas přichystal červům hojný kvas". Text pracuje v duchu romantiky a hrůzy, se snahou šokovat. Mácha ovšem neuvízl v základní rovině vnějškového efektu, hrůzostrašné motivy odfiltroval, a tím zároveň otevřel prostor pro fantazii, text najednou nutí čtenáře, aby s ním spolupracoval. Vyjádřeno jiným postřehem Miroslava Červenky - báseň naléhá na čtenáře přebytkem významu. Tím se Máj zároveň liší od řady jiných - a nejen obrozenských - textů, které se nezřídka snaží svoje poselství dopovědět do všech detailů, a právě tím nudí...
Významová otevřenost pak ovšem také provokuje k poměrně extrémním interpretacím...
Samozřejmě. Zrovna nedávno mi jedna studentka po přednášce tvrdila, že Vilém byl žhář, což dokazovala veršem „poslední požár kvapně hasne". Jiná osoba zase při přijímací zkoušce obtížně vzpomínala, jaká že vodní plocha hraje podstatnou roli v Máji, nakonec nabídla studánku a ještě to upřesnila jako tu „křišťálovou, kde nejhlubší je les". Ale vážně - extrémní byla vlastně už ona výše zmíněná interpretace sentimentální nebo i surrealistická, která na Máchu často pohlížela výhradně z hlediska pudů a sexu. Je zde interpretace Teigova, který Máchu zase chápal jako revolučního romantika. Existují samozřejmě i interpretace zcela bizarní. Třeba v roce 1936 vyšla politická parodie, která zesměšňovala tehdejší volby: „Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl voleb čas, k urnám zval stranický hlas." Nebo třeba v roce 1937 jeden český učitel v Užhorodě sehnal skupinu kočujících Romů a nastudoval s nimi Máchovy Cikány... To je jistě velmi roztomilé, neboť Podkarpatská Rus, přičleněná k první republice až rok po jejím vzniku, neměla s českou kulturou obrození samozřejmě vůbec nic společného. Půvabné jsou i mnohé výtvarné interpretace. Tak třeba ve třicátých letech minulého století byl básník zobrazen jako golfový sportsman - v sáčku, pumpkách a se čtyřmi nahými ženštinami, které se kolem něj vinou. A pak jsou zde vyložené kuriozity. Ve třicátém šestém roce, k Máchovu jubileu, jistý inženýr Brada vyšlechtil rudou růži, kterou pojmenoval Karel Hynek Mácha. V Památníku národního písemnictví existuje místopřísežné prohlášení jistého pána, že je máchovské médium. Za bouřky ve skalách se prý Mácha vtělil do jeho hubertusu a sdělil mu tajemství, že byl pochovaný v Doksech a nikoli v Litoměřicích, čímž by samozřejmě ona dlouhá řada pietních úkonů na básníkově hrobě naprosto ztratila smysl. Vítězslav Nezval si zase pořídil Máchův horoskop. A pak jsou politické interpretace. Třeba v šedesátých letech chodily majálesové průvody i k Máchovu pomníku. O několik let později undergroundoví autoři v čele s Egonem Bondym vykonali pouť na Bezděz a předčítali tam svoje texty, třeba i ekologicky zaměřené.
Je ale dnes ještě vůbec možná spontánní četba Máchových textů? Není zasuta pod nánosy interpretací, skrze které Máchu vnímáme? Nebo jinak - reagujeme pořád ještě na text autora, nebo už spíše na nános metatextů, máchovský kult?
Obojí jde od sebe už jenom těžko oddělit. Máchova díla stále dokáží naléhavě oslovit čtenáře; ani třeba nemusí mít příliš velkou zkušenost s poezií. I kult, o kterém mluvíš, nepochybně existuje. Bohatě ho dokumentoval Pavel Vašák v knize Literární pouť Karla Hynka Máchy. Začíná to už básníkovou smrtí, kdy mladý Rieger v dopise používá formulace „zemřel náš génius". Právě slůvko „náš" značí, že autora přivlastňuje k nějakému konceptu, a začíná se vytvářet kult. První větší oficiózní ocenění pak přichází ve sborníku Českoslovanský Plutarch, který vyšel v sedmdesátých letech devatenáctého století. Ale třeba ještě v Riegrově slovníku naučném, krátce předtím, je Mácha líčen jako poměrně dubiózní básník. Eliška Krásnohorská, když v sedmdesátých letech vede svou známou polemiku s Vrchlickým a staví mu před oči kánon „vzorných básníků obrozenských", tak uvádí Jablonského, Čelakovského a další, ale Máchu jen okrajově, s poznámkou, že byl poplatný cizím vlivům, což se v hodnotovém světě Krásnohorské rovnalo odsudku. Do čítanek se Mácha jako obligatorní položka dostal až za první republiky. A je ještě jedno téma, které souvisí s máchovským mýtem - a tím je jeho smrt. Z obecně lidského hlediska je samozřejmě velká tragédie, když člověk zemře mladý. Ale z pohledu uměleckého netuším, co lepšího se Máchovi mohlo stát. Sleduješ-li jeho dílo, které v Máji vykrystalizovalo do neuvěřitelné kvality, nelze se ubránit otázkám, kam by se mohlo ubírat dál... Co by psal potom, aby sám sebe neopakoval? Co by psal, až by mu bylo padesát? Dělal by snad advokáta a měl čtyři děti? A co by asi psal v „revolučním" roce 1848? Umělecky bylo svým způsobem štěstí, že svůj Máj moc dlouho nepřežil. Musí ale tohle všechno vzít v úvahu čtenář, než otevře Máj? Ztratí bez toho všeho svůj účinek obrat „štíhlé se veslo v modru koupá"?
Najdou se ale také interpretace, které tvrdí, že Máj je míněn ironicky...
To se tvrdilo na základě vstupní básně „Čechové jsou národ dobrý" a spekulovalo se o tom, zda Mácha tuhle báseň nenapsal jen kvůli oklamání cenzury. Ale že by autor sám chápal Máj ironicky? To si nemyslím... Naopak sebe a svou tvorbu bral zjevně až příliš vážně. A Máj byla jeho první knížka, o kterou velmi usiloval. Původně jí měli být Cikáni, které ovšem cenzor zamítl a doporučil vydat nejprve poezii. Taky když se podíváš na první vydání Máje, na titulním listě velkým písmem stojí: „Spisy Karla Hynka Máchy svazek 1." A toto prosím udělá člověk, který doposud vydal dvě povídky a tři čtyři básničky. V té době navíc vydával spisy i Klicpera, což jsou ale jen almanachy her pro ochotníky, a pokoušel se o to Tyl. Spisy i tehdy vycházejí, ale autorům jako Goethe a Schiller. A najednou s takovým gestem přijde člověk, který v literatuře podle vnějškových kritérií vlastně teprve začíná. Což také recenzenti - jmenovitě Tomíček - otloukali Máchovi o hlavu. I z dopisů víme, jak Mácha nechal poezii prosakovat do svého života a jak velmi mu záleželo na tom, aby byl vnímán jako velký básník. Svému příteli Eduardu Hindlovi třeba oznamuje, že Lori je těhotná: „Eduarde, moje holka, když jí, krmí dva. Co se z toho narodí bude Mephistopheles. Proč jste o sobě řekl, že jste Szienkiewicz, proč ne rovnou Byron." Celý ten krátký úryvek je přesycený literárními narážkami. I ta zdánlivě všední věta o holce, co krmí dva, je vlastně citátem z prvního dílu Goethova Fausta, kde se takhle děvečky baví o jakési padlé krásce. V jiném dopise Mácha Hindlovi píše o přísaze nad rakví Lořiny matky, aby se zjistilo, zda očekávané dítě není někoho jiného. Půlnoční scenerie, výjev jak na divadle a závěrečná douška: „Eduarde, já jsem vyváděl a - - - nezbláznil jsem se a - ha ha ha!!! - jsem básník!!!" Potřeba prožívat sám sebe jako velikého básníka byla u Máchy neuvěřitelná, takřka obsedantní. Jen těžko by tedy přistupoval ke svému psaní s ironií. Mimochodem s tímhle dopisem pracuje literární historie jako s věrným obrazem reality, ale kde máme kontrolní materiál, že se to vůbec stalo? Co když je to jenom literární gesto? A i kdyby nebylo, tak tím spíš je vidět, jak Mácha představu o básnictví bral vážně a podřídil jí svůj život, ironicky své verše tedy nebral. To ale neznamená, že Máj by nebyl plný romantické ironie v duchu Friedricha Schlegela, kdy se ostrým kontrastem spojují takřka neslučitelné představy a vzniká vyostřený model neukotvené, zániku vydané lidské existence. V poslední době právě na tuto kvalitu Máchova díla upozorňoval berlínský slavista Peter Zajac.
Jakou roli v Máchově sebeprožívání hrají jeho deníky? Asi i v tomto případě jde spíše o literární stylizaci než o ryze soukromou záležitost.
To je složité. Po velmi dlouhou dobu panovala normativní představa o básníkovi jako o vzorném „kulturním hrdinovi", jasně se vnímalo, co by mělo či nemělo patřit do spisovatelova života. Jakub Arbes, který jako první částečně rozluštil známé šifrované pasáže Máchových deníků, tím byl natolik šokovaný, že raději v luštění nepokračoval. Karel Janský pak dešifroval deníky kompletně, ale na přídeští výtisku z Hyperionu, do kterého na vytečkovaná místa tužkou doplnil ony sexuální pasáže, poznačil, že po jeho smrti musí výtisk přijít do Národního muzea a nesmí se nikdy vydat. Pak ale za Janským přišel Roman Jakobson, jenž tehdy psal svoji máchovskou studii, a vzal si od něj dva nebo tři listy, kterých se nějakým způsobem dále zmocnili Bohuslav Brouk a Vítězslav Nezval. A zveřejnili je... Následoval dokonce soudní spor mezi Janským a Broukem; Brouk psal otevřené invektivy, ve kterých nařkl „olysalé duchy s pohlavím zarostlým mechem" ze zkreslování obrazu básníka, ze zatemňování jeho pudové podstaty. Ale vraťme se k tomu, co deníky znamenaly z hlediska Máchova prožívání a chování. Asi nám tady trochu chybí srovnávací materiál, abychom mohli říci, jestli se choval v intimním ohledu standardně, nestandardně, či dokonce extrémně... A je to tak podstatné? Z hlediska literatury je zajímavější to, co zmiňují Martin Procházka se Zdeňkem Hrbatou v komentářích k vydání Máchových próz v edici Česká knižnice. Ukazují, co vzniklo, když se v denících vedle sebe ocitly pasáže popisující přírodu, kulturní zážitky, intelektuální podněty a záležitosti do krajnosti intimní a třeba až brutálně otevřené. Je to způsob mozaikovité výstavby textu, který se tehdy už objevuje ve francouzské nebo německé literatuře, v níž si próza hledá nové cesty; z dnešního pohledu vidíme, že Mácha opět předznamenává jeden z principů moderní prózy. Literární stylizace je v denících nepochybná. Jak píší Hrbata s Procházkou - nejde o jednoduché záznamy konání, ale o literární subjekt, který zpětně pozoruje konajícího Máchu a vše stylizuje do určitého tvaru.
Vrátíme-li se ještě k tomu, jak Mácha ovlivnil českou kulturu, je asi třeba uvést i to, že výrazně inspiroval i jiné druhy umění...
To by vydalo na několik čísel Hosta, proto jen opravdu letmou zkratkou... Začněme u toho, co je možná známo nejméně, tedy u filmu. Prvním máchovským zpracováním jsou ještě němí Cikáni z roku 1921. Později, v roce 1937, vznikl pod pseudonymem Zet Molas životopisný film o KHM, který ve skutečnosti režírovala Zdena Smolová, Nezvalova milenka. V osmdesátých letech následoval Vláčilův Mág a nakonec můžeme zmínit i film nejnovější a asi nejméně podařený - Brabcův Máj. Existuje také televizní inscenace Karel Hynek Mácha s Ivanem Luťanským a samozřejmě celá řada dokumentů. Zvláštní kapitolou jsou různá zhudebnění. Jako první byla zhudebněna vstupní báseň „Čechové jsou národ dobrý", která byla otiskována ve zpěvnících společenských písní už v šedesátých letech devatenáctého století. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vznikla první opera na libreto J. V. Friče a s hudbou Váši Suka, která se jmenovala Lesů pán. Světová premiéra byla v Charkově, kde Suk dostal místo kapelníka. A pak následuje řada nejrůznějších zhudebnění po Viklického operu vycházející z Máchových deníků, která má i anglickou verzi a hrála se v Tel Avivu a v Praze. Pak je zde výtvarné umění - nebylo snad žádného směru nebo osobnosti, která by se máchovského tématu nějak nedotkla. První máchovská díla vznikala už v šedesátých letech v souvislosti s vydáním jeho spisů u Kobra a od té doby se valí obrovský proud výtvarných máchián, který jde až třeba k Evě Švankmajerové či Josefu Istlerovi. Ani jednotlivé speciální disciplíny, třeba hudební věda, často nemají důkladnou hodnotící studii svého vlastního máchovského materiálu. Přesto je patrné, že žádný jiný český spisovatel pro naši kulturu neznamenal tak mohutný podnět, jako právě Mácha. I to je vlastně kritérium jeho kvality.
Můžeš tedy na závěr zmínit, jak budou letos vypadat máchovské oslavy? Co konkrétně se chystá a na čem se sám podílíš...
O všem, co se chystá, podrobně nevím. Spíše by to mohl povědět předseda Obce spisovatelů Vladimír Křivánek, který se stal oficiálním šéfem jím iniciovaného výboru máchovského jubilea. Poptávka po „výročním máchovském zboží" asi bude. Občas něco probleskne, evidenci si ale nedělám. V Bratislavě jsem se na kolokviu o romantismu setkal s dalším máchovským kuriózem - jedním z vrcholů oslav prý měla být putovní výstava o Máchovi, aranžovaná pravě i zde v Bratislavě ve velkém stanu na Hlavním náměstí; poté, co bylo náměstí rezervováno a zajištěno bylo vše od energií přes mobilní toalety a ostrahu, česká strana prý na poslední chvíli dala najevo, že z toho nebude nic. Místní to nedovedli pochopit, dokonce zpochybňovali Máchův verš „Čechové jsou národ dobrý". Asi jim zkrátka unikla geniální máchovská aluze české strany na jiný verš, a sice „v to pusté nic jsem uveden". Na podobně grandiózní akce se necítím ani povolaný, ani disponovaný. S rozhlasovou redaktorkou Olgou Jeřábkovou a skladatelem a muzikologem Milošem Štědroněm jsme pro Vltavu natočili celovečerní máchovský pořad. S kolegyněmi Veronikou Faktorovou a Zuzanou Urválkovou jsme se podíleli na libretu a scénáři jubilejní výstavy, pořádané Památníkem národního písemnictví. Název zní KHM 1810-2010 - dvě století české kultury s Máchou. Naší snahou nebylo jen klasickým způsobem vystavit nejrůznější dokumenty. Návštěvníci budou moci zhlédnout zmíněnou němou filmovou verzi Cikánů, poslechnout si úryvky z různých zhudebnění od symfonického orchestru po rockovou kapelu nebo si pustit třeba úryvek rozhlasové reportáže z druhého Máchova pohřbu v roce 1939 či máchovské proslovy v podání Šaldy či Mukařovského. Řadu exponátů vystaví Památník národního písemnictví ze svých fondů poprvé; jde zejména o materiály dokumentující Máchův kult. Třeba i onen Nezvalem pořízený Máchův horoskop nebo kolekci máchovských karikatur... Vernisáž je v plánu na konci června. Výstava v letohrádku Hvězda potrvá do konce podzimu. V plánu je i její putovní verze. Příprava takové výstavy byla velmi specifickou zkušeností a práce na ní trvá vlastně už skoro dva roky. Máchovským specialistou se ale ve stínu osobností, jakými byli Karel Janský nebo Oldřich Králík, vůbec necítím být. Na označení „mácholog" si dnes může činit nárok snad jen Pavel Vašák a z mladých se tímto směrem profilují Martin Přibil či Michal Charypar.
Léta žiješ a profesně působíš v Českých Budějovicích, kterým je toto číslo Hosta věnováno. Jaká je kulturní atmosféra tohoto města a regionu?
To máš těžké. Není právě „atmosféra" záležitostí subjektivního vnímání? Když mi bylo takových šestnáct, možná se toho v Budějovicích dělo relativně málo, ale v tom věku nebylo těžké intenzivně žít třeba atmosférou filmového klubu s profilovou projekcí Bergmanna... Za dobu, kterou v Budějovicích pamatuji, se určitě změnilo velmi mnoho. Mohu nabídnout dva příklady. Za prvé divadlo. V posledních letech se zásadně proměnila povaha a směřování zejména činoherního souboru. Jeho nynější šéf, Martin Glaser, přinesl důraz na moderní dramaturgii, současný repertoár, na divadlo, které se nechce jen líbit. Jeho první inscenací byly Schwabovy Prezidentky, a to v době, kdy s tímto repertoárem ještě ani nezačal Dušan Pařízek v pražském Divadle Komedie. Bylo to strhující představení, ve kterém najednou člověk jako by viděl zcela jiné herce, než jaké doposud znal... A problém s tím kupodivu zprvu neměli ani tak diváci, ale divadlo samo. Dneska se zinscenuje tematická řada současných her z různých koutů Evropy, a divadlo to už bere jako normu. Jistě, nemluvím o kvalitě, neporovnávám „hodnoty" - ale jsem rád, že když chci na činohru, nemusím myslet jen na mimobudějovické soubory. A objevují se i zajímaví hostující režiséři - příští sezonu to má být Břetislav Rychlík. Za druhé univerzita. Když jsem v prvé polovině osmdesátých let začínal - tehdy ještě na samostatné pedagogické fakultě -, převládal uvnitř katedry názor, že například moc nemá cenu psát studie a posílat je do Prahy nebo do Brna; že by „nám je stejně nevzali"... Ne všichni však tento názor zastávali a třeba naši kolegové, manželé Bokovi, dělali jistě i v té době germanistiku nejméně na národní úrovni. V devadesátých letech ovšem došlo poměrně rychle ke změně. Přišli noví lidé, na literaturu třeba dnešní opory ústavu Vladimír Papoušek či Michal Bauer. Na rozdíl od některých jiných bohemistik se výzkum, granty, kontakty s cizinou staly samozřejmostí. Velký podíl na tom jistě měl i literární vědec Aleš Haman, jako jeden z vedoucích katedry. Nechci nálepkovat, srovnávat, chci jen říct, že v Budějovicích jako badatel zkrátka nemám pocit provinčnosti, natož izolovanosti. Ale abych se vrátil k otázce: dneska si přece více než kdy jindy neseme kulturní atmosféru v sobě a její lokální rámec hraje stále menší roli. Tak pro moji osobní kulturní atmosféru je třeba naprosto zásadní Horňácko, konkrétně Javorník, stejně tak jako Státní opera ve Vídni, surfování po internetových katalozích různých galerií, ale třeba také občasné - bohužel stále řidší - šumaření se sousedy z Ledenic, kde teď bydlíme, nebo setkávání s mými moravskými švagry.
A co bys k tématu čísla dodal z pohledu literárního historika, který se zabývá literaturou devatenáctého století?
Nejsem „regionalista", i když moji diplomandi třeba zpracovávají historii budějovického divadla. Literatura - nyní už předminulého století - mě zajímá spíše přes hranice národní kultury než v kaleidoskopu drobných střípků, které stejně nikdy neexistovaly samy o sobě. O vědomém regionalismu navíc můžeš - až na výjimky - stejně mluvit až hluboko ve druhé polovině devatenáctého věku. Když se ale člověk zabývá „devatenáctkou", vyvstane mu dříve nebo později dost naléhavě před očima, že oproti dnešku byla tehdejší kultura vnitřně daleko více rozrůzněná a jednotlivé její vrstvy byly mnohem víc separovány. Dovedeš si představit, že by třeba nějakou sobotu večer, na jaře roku 1836, napříč prostorem a sociálním spektrem takřka všichni dělali skoro totéž? Měřeno dneškem tedy čučeli na televizi nebo surfovali na netu? To prostě tak nešlo a vědomí hranic mezi subkulturami bylo velmi vyostřené. Takže vždycky, když se mluví o „české kultuře onoho věku", ptám se, o jaké kultuře z toho vějíře aktuálních českých kultur, řekněme roku 1895, se mluví. O kultuře Manifestu české moderny? O kultuře Čechových Písní otroka, které byly - na rozdíl od onoho manifestu - dobovým knižním trhákem? O kultuře Františka Bartoše a Martina Zemana, kteří tehdy po Horňácku sbírali písničky pro svou sbírku? Regionální identita zde jistě kdysi hrála velkou roli. Já jsem rodištěm a prvními zážitky Pošumavák z Bavorova a leccos ze zbytků téhle kultury jsem ještě zažil. Děda mluvil češtinou se spoustou „rakouských" slov, která mi přirozeně připadala česká. Strýcové, zvláště ten, co je dnes v Berouně, si s otcem v dobré chvilce prozpěvovali pošumavské táhlé. Ale studiemi v Brně, manželstvím s Moravankou a dalším řízením osudu pro mě „srdeční regionální identita" leží na Horňácku. Takže doma a v autě si skoro zásadně zpíváme, ne moravské nebo slovácké, ale horňácké, a pokud možno javornické.
Asi se tomu nelze vyhnout - Co KHM a České Budějovice?
Šel přes Budějovice na své cestě do Itálie. V deníku má dvě poznámky. První se týká shledání s budějovickými studenty. Druhá zní: „Fechtování a Arest v Budějovicích". A hned máš záhadu. Fechtování - jednalo se o šerm, nebo o žebrotu? Němčina připouští obojí. Ale kde by cestující studenti přišli k bodným či sečným zbraním? Nebo se třeba dopustili výtržnosti předstíraným šermem s holemi? Nejspíš asi žebrali; že by v opilosti po šťastném shledání? A arest byl navštíven jako pamětihodnost? To sotva... Nebo skutečně „odsezen"? Asi to druhé a musela by to být nanejvýš nějaká ta hodina, když to nijak významně nezdrželo další pouť, o čemž by se asi Mácha v zápiscích zmínil. U Máchy by ostatně s nějakou tou cestovní výtržností nebylo divu, právě jeho deník z cesty do Itálie je plný nejrůznějších pitek či sexuálních náznaků. Poznámkový aparát kritického vydání Máchových spisů o tom mlčí. Zato se dočteš, že koleje koněspřežné dráhy Budějovice-Linec byly železné jen na povrchu a vespodu už byly jen dřevěné. Tož tak se národu zatemňuje obraz klasika! Tak vidíš - regionalista by popustil uzdu loveckému pudu a třeba by se v úředních záznamech něco našlo. Možná ještě pohovořím s kolegy archiváři. Jenže zase jsme u toho - změní to něco na Máchově díle?
Ptal se Miroslav Balaštík