Stránky časopisů pro děti a mládež, Srdíčka, Vlaštovky a Mladého světa mne přesvědčovaly a vychovávaly k vlastenectví, k lásce k tatíčkovi Masarykovi, neporazitelné československé armádě a nepřekonatelným opevněním i moudrému jednání státníků. Věřil jsem ve vítězství, obdivoval jsem odhodlanost mužů, kteří nadšeně vítali mobilizaci a odjížděli do kasáren nebo přímo na hranice.
Dodneška ve mně žije hluboké, nezapomenutelné zklamání, když jsem patnáctého března, před jednasedmdesáti lety, slyšel drkotání okupačních tanků na hlavní třídě. Ze dne na den jsme se ocitli v jiném světě, v němž vládl jiný jazyk a jiná pravidla, auta jezdila po pravé straně a němčina se stala na gymnáziu hlavním jazykem, povinně užívaným i v hodinách odborných předmětů. Cítili jsme s pány profesory, kteří německy neuměli, a přesto nás museli v tom jazyce vyučovat, najednou nejistí a rozpačití ze své nevědomosti, kterou před žáky nemohli zapřít.
Zatemněná okna, tma v ulicích, dennodenní potupné vědomí, že se to stalo, že se ta hanba mohla stát přes všechno vlastenecké horování a zaklínání. Nevíra ve slovo stále zpochybňované lží na stránkách novin i v rozhlase.
Museli jsme se učit být dvoj- a trojjedinými občany, kteří stále obratněji používali dvojí a trojí způsob myšlení i jazyka. První, pro veřejnost ukrývaný jazyk české domácnosti a nejbližšího okruhu spolužáků a známých, jimž jsme mohli věřit. Druhý, panský jazyk, nám bez skrupulí odhaloval, co po nás okupanti chtějí, kde je míra jejich tolerance. Třetí jazyk pro komunikaci na ulici, v dílně i na úřadech se slovníkem přetvářky, zbabělosti a poddanství, jímž promlouvali lidé, kteří chtěli v daných podmínkách žít, ochránit rodinu, a museli proto pracovat pro okupanty v organizaci režimu i ve válečné výrobě. Nemohli zůstat nedotčeni násilím, které vykonávali sami na sobě, když museli zatajit vůli žít jako rovnocenní občané, neúčastnit se všednodenních rituálů poníženosti.
Čemu se český občan naučil za protektorátu, v tom se zdokonalil a dosáhl mistrovství v době, kdy jediná strana, s doktrínou ovšem mnohem univerzálnější a s represivním aparátem, který vyžadoval nadšený souhlas, nutila lidi žít ve lži a přetvářce. Trojjedinost občanů opět fungovala, byť v nových variacích a v nové okupaci, lidé, kteří ztratili naději, ztráceli i stud před sebou samými, když už vnímali charakter jako cosi nepohodlného a neužitečného.
Zůstali jsme v tom dodneška. Víme o hodnotách, které jsou nenahraditelné pro skutečně důstojné živobytí, ale nemáme dost důslednosti a vnitřní síly, abychom se za ně postavili, protože v nás zůstala vzpomínka na pohodlí, které nabízí život bez zásad. Hospodskou „veřejnost" dráždí až k zuřivosti existence osobností, které po všechna léta odmítaly a odmítají přidat se k davu. Disidenti a chartisti jsou na internetu zavalováni nenávistí. Ve „veřejném" jazyce dnes a denně odsuzujeme zlodějinu i korupci, ale ve skutečnosti ji tolerujeme, protože nemáme dost vůle a sebevědomí ji soudit. Tušíme, že bychom museli soudit i sami sebe.
Na fasádě české školy, kterou c. a k. rakouské úřady nechaly postavit v Králově Poli za první světové války, čteme heslo: „Po věky zde stůj, veď, chraň, vzdoruj". Naši předkové, kteří je neváhali napsat trvalým písmem, věděli, že nestačí předávat jen vědomosti, důležité je vychovávat charakterní osobnosti, schopné postavit se korumpující moci. My se dnes musíme naučit vzdorovat především sami sobě, své ve dvou okupacích získané nechuti k odvaze a skutečným reformám v hlavě a v duši.
Jan Trefulka (nar. 1929) je spisovatel a esejista.
