Neříkejte to, prosím, mojí manželce

Z hlediska krásné literatury je příběh Literárních novin dechberoucím románem naší republiky, a to nejen ve dvacátém století. Literární noviny žijí stále a zvraty České republiky se do jejich podoby obtiskují podnes. Jako by dějiny naší země právě tento titul obzvlášť přitahoval. Kolikrát už byly zakázány, rozmetány, vydrancovány, znásilněny... A dodnes to nebere konce.

 

Co se politické orientace týče, byly Literárky vždycky považovány spíš za „levicový" list, navíc v duchu encyklopedického hesla, že „podstata tradice Literárních novin spočívá spíše v účasti spisovatelů a intelektuálů na společenské diskusi a v pojetí literatury jako živého společenského organismu, který úzce souvisí s ostatními uměními, vědami a politikou".

V jejich historii tuto jejich orientaci ovšem provázel jeden velký paradox. Totalitní levice Literárky v kratičkém období několika málo měsíců na konci šedesátých let s gustem zakázala celkem třikrát - a dnes jsou jejich vlastníky lidé, kteří blízce spolupracovali s arcitunelářem Viktorem Koženým (o němž pravicový Václav Klaus kdysi prohlásil, že by byl hrdý, kdyby měl takového syna) a kteří se bijí v hruď, že „hodlají zachovat a udržet levicově zaměřený týdeník, který na naší scéně chybí".

Taková hlediska jsou však dobrá leda pro politický komentář, příběh Literárek je daleko bohatší. Obsahuje, kromě jiného, vyprávění o tom, jak dějiny posunovaly práh naší etické citlivosti sem a tam, ze strany ďábla na stranu anděla a zase naopak.

 

První republika

 

„Je něco svrchovaně nepřirozeného v našem světě čtenářů a knih," píše 9. března 1927 v úvodníku „Nesem vám noviny..." v prvním čísle Literárních novin Bohumil Mathesius. „Na jedné straně se tisknou knihy a knížečky pro několik set, nanejvýš několik tisíc čtenářů, žije celý organisovaný svět autorů, překladatelů a kritiků, kteří se navzájem drží jako pyramidka čínských akrobatů a provádějí něco jako bohoslužbu pouze pro zasvěcence, na druhé straně je vášnivá potřeba desetitisíců vzrušovat se novými, cizími dalekými ději, ukájená anonymními romány o mnoha sešitech a mnoha svazcích nebo biografem. Mezi těmito dvěma vrstvami zeje propast, ano nepřátelství," pokračuje velká osobnost české literatury a překladu a volá po „laciném a dobrém aparátu s laciným a dobrým programem".

„Nuže my, Literární noviny, se chceme do toho vložit," sděluje Mathesius čtenářům. „Není nám nic po nakladatelských klikách a kličkách, neboj se, že tě v tomhle špatně povedeme. Ale napřed chceme vědět, kdo jsi ty, s kým mluvíme. Piš nám v našich anketách." Nakonec autor úvodníku slibuje, že „přineseme všechno, o čem myslíme, že je důležité o knize, knihách a těch, kdo to napsali". Pakliže lidé v redakci na něco zapomenou, mají jim to sami čtenáři připomenout, protože: „Nezapomeň: My nejsme revue, my jsme noviny."

Na téže první straně Literárek v otvíracím článku „Lid a knihovny" bojuje dále Jiří Mahen za svou velkou myšlenku státem podporovaných veřejných knihoven a najdeme tu i fejeton „Franta Sauer prodává noviny", v němž autor vzpomíná na sečtělé podomní kolportéry knih a popisuje, jak dnes (tedy v roce 1927) takové povolání kvalitativně upadlo.

Už první, šestistránkové číslo Literárek chtělo svými texty a slibovanými snahami očividně kopat za „obyčejného" čtenáře, jak to odpovídalo profilu kulturní levice první republiky. Jenomže tehdy zde psali své texty velcí duchové své doby a redaktory Literárních novin byli kromě vzdělaného překladatele, básníka, editora, publicisty a literárního vědce Bohumila Mathesia i spisovatel Václav Kaplický, básník Josef Hora, literární historik a bibliograf Miloslav Novotný nebo prozaik Jaroslav Jan Paulík. Pánové to vzdělaní a sečtělí, kteří milovali dobrou knihu jako přirozený duchovní základ a o svých etických hranicích chovali jistě dostatečně pevné povědomí. Pakliže hodlali servírovat menu Literárek do hliníkových misek v automatu Svět, dlužno podotknout, že sem usypávali i kaviár, který jim byl přirozenou krmí.

Jejich předválečný měsíčník, který vycházel desetkrát ročně (s výjimkou prázdninových měsíců), „kromě informativních funkcí plnil v některých obdobích i roli literárněkritického periodika nebo obecně kulturní revue," jak píše předloni zesnulý literární historik Blahoslav Dokoupil na webu slovnikceskeliteratury.cz.

Vydavateli prvorepublikových Literárek se staly postupně podniky Pokrok a nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy; od roku 1936 do jejich historicky prvního zastavení v roce 1941 je vydával nově založený Evropský literární klub.

A pak přišel den, který se po dobu vycházení tohoto periodika opakoval ještě vícekrát. Československo obsadil Hitler a Literárkám poprvé zazvonil umíráček. Je pozoruhodné, jakým způsobem se redakce snažila Literární noviny zachovat i v prostředí počínající nesvobody. Komentáře zmizely a redakce se přichýlila k otiskování „nevinné" beletrie či bohatšího obrazového doprovodu. V posledním roce, kdy ještě Literárky vycházely, tedy v roce 1941, bylo jedno celé číslo věnováno antice, proti níž nemohla nic namítat ani nacistická cenzura, autoři však zároveň ve svých textech nemuseli být poplatní nacistické ideologii. Ani tento kompromis nebyl nakonec nic platný. Noviny byly zastaveny.

 

Poválečné Literárky

 

Knihkupecká a nakladatelská společnost Evropský literární klub se ujala vydávání Literárních novin i po druhé světové válce. Vydávání bylo obnoveno v roce 1946, členové klubu dostávali noviny zdarma, a to pětkrát ročně. Časopis (až do roku 1949) řídil jejich předválečný redaktor Miloslav Novotný s odpovědným redaktorem, spisovatelem Jiřím Weilem a Václavem Stejskalem.

Za dveřmi však už přešlapoval „vítězný" únor 1948 se vší duchovní bídou, která jako kalná potopa neušetřila ani nejlepší literáty své doby. Tím méně naše periodikum s kořeny v lepších časech první republiky, které mělo nastavenou etickou laťku ve výši, jíž nový komunistický režim snad ani nerozuměl. Věděl ovšem zcela jistě, že něco takového jej nebezpečně ohrožuje.

Roku 1950 se vedoucím i odpovědným redaktorem listu stal režimní bard a prostřední básník Donát Šajner, který o rok později coby stipendista ministerstva zemědělství odešel jako spisovatel na volnou nohu. To už týdeník Literární noviny vycházel pod hlavičkou Svazu československých spisovatelů (SČSS), který „vznikl po reorganizaci kulturního tisku na počátku 50. let", jak praví webový Slovník české literatury. Pro tehdejšího ducha doby bylo jistě případné, že titul Literární noviny v doslovném překladu souzněl se sovětským spisovatelským „orgánem" Litěraturnaja gazeta (to bylo velmi žádoucí), s nímž redakce hned navázala těsné styky. (Mimochodem pro tyto ruské literární noviny, které letos v lednu oslavily 180. výročí vzniku, je příznačný podobný mnohonásobný zvrat jejich historie. Od roku 1830, kdy „gazetu" založil básník Anton Delvig za účasti Alexandra Puškina a Petra Vjazemského, až do dnešního dne prodělaly rovněž neskutečné veletoče, kopírující dějiny širé matičky Rusi.)

Administraci, redakční zázemí a předplatitele přebraly Literárky v padesátých letech od zastaveného deníku Lidové noviny. Na místě šéfredaktora se později vystřídali básníci František Branislav (1952-1954), Jan Pilař (1954-1959), Josef Rybák (1959-1964) a zastupující šéfredaktor Jiří Šotola; to v době, kdy Rybák pobýval na tvůrčí dovolené...

Od čísla 23 v roce 1964 Literárky řídil kritik Milan Jungmann, kterého vedením pověřilo vedení svazu, ale stranické orgány ho jako šéfredaktora neschválily. V průběhu už relativně volnějších let 1966 až 1967 se díky taktizování redakce (kromě Jungmanna se na práci podíleli Bohuslav Březovský, Milan Kundera, Jan Otčenášek či Jiří Šotola a mnohá další významná jména) dařilo noviny udržet.

„Ve vývoji LitN se věrně odrážejí proměny celkové kulturněpolitické atmosféry v 50. a 60. letech, a zvláště vztahů mezi SČSS a komunistickým mocenským centrem," shrnul situaci Blahoslav Dokoupil a dodal, že Literární noviny zpočátku tlumočily dogmatickou linii tehdejšího vedení KSČ, takže číslům dominovaly kultovní oslavy komunistických vůdců a literátů, ideologické kampaně k politickým výročím a stranickým sjezdům a také rituály a frazeologie studené války. Věci se však začaly pomalu měnit už v roce 1963, kdy proběhl III. sjezd Svazu československých spisovatelů. Největší slávy dosáhly noviny na konci šedesátých let.

„LitN získávaly stále početnější čtenářskou obec zejména otvíráním oken do světa, kritickými pohledy na každodenní skutečnost socialismu a odhalováním konkrétních projevů byrokratismu, hulvátství a necitlivosti vůči jedinci, postupným odbouráváním tabuizovaných oblastí, v oblasti umění pak znovuobjevováním strukturalismu a opuštěním ideologických hledisek při posuzování umělecké produkce," napsal Blahoslav Dokoupil. „To vše jim ale zároveň přitěžovalo u nadřízených orgánů, které zesilovaly cenzurní tlak. Vzájemná konfrontace se přiostřila v roce 1967, kdy redakce programově rozšířila spektrum diskutovaných problémů o takzvanou českou otázku a nesamozřejmost národního bytí, a vyvrcholila po IV. sjezdu SČSS. Tehdy redakce odmítla tisknout jen neškodnou část diskusních vystoupení a rozhodla se raději nezveřejnit sjezdovou diskusi vůbec. Reakcí ÚV KSČ na IV. sjezd SČSS a nepřizpůsobivost LitN bylo vyloučení spisovatelů Ivana Klímy, A. J. Liehma a Ludvíka Vaculíka z KSČ a převedení svazového týdeníku do sféry ministerstva kultury a informací. Dosavadní redaktoři dostali výpovědi a byli nahrazeni novou, narychlo sestavenou redakcí, zčásti i nedobrovolným přemístěním některých redaktorů například z armádního tisku. Šéfredaktorem se stal Jan Zelenka. Ministerské Literární noviny vycházely nadále pod starým titulem a s navazujícím číslováním, ale zcela se změnil jejich obsah i okruh přispěvatelů. Zelenkovy LitN trpěly nedostatkem kvalitních příspěvků a dobrých spolupracovníků, většina spisovatelů a publicistů je bojkotovala. Vypomáhaly si hlavně překlady, přetisky ze zahraničních médií a ukázkami z knih připravených k vydání. V únoru 1968 změnily název na Kulturní noviny, ale už v dubnu téhož roku zanikly. Na původní LitN obsahově i personálně od března 1968 navázaly Literární listy a od listopadu pak Listy," popsal dramatické posuny v době kolem Pražského jara Blahoslav Dokoupil a dodal, že řada kdysi stranou dosazených redaktorů listu se po sovětské okupaci aktivně zapojila do procesu takzvané normalizace a získala významné posty v kulturních institucích. Jan Zelenka se stal ředitelem Československé televize, Oldřich Rafaj šéfredaktorem Literárního měsíčníku a podobně.

 

Nejslavnější éra

 

Dodnes je možné najít v některých rodinných archivech pečlivě schraňovaná čísla z období, kdy Literárky ve svobodně nadechlých měsících let 1968 a 1969 vycházely pod názvem Listy. Jako by jejich čtenáři už tehdy tušili, že takový zázrak se bude znovu stěží opakovat. Pod stále větším tlakem pracovaly (za vedení Milana Jungmanna) v redakci Listů osobnosti, jejichž jména byla odevšad na dalších dvacet let důkladně vymazána: Antonín Brousek, Luboš Dobrovský, Igor Hájek, Petr Chudožilov, Vladimír Karfík, Ivan Klíma, Eda Kriseová, Jiří Lederer, Sergej Machonin, Zdeněk Pinc, Petr Pithart, Zdeněk Pochop, Milan Schulz, Karol Sidon, Ludvík Vaculík... Tolik a tak nadšených, dychtivých čtenářů ani předtím, ani potom už žádné kulturní noviny u nás jistě neměly.

„Jakož i předchozí svazové tiskoviny, přinášely Listy stanoviska orgánů SČSS i jednotlivých spisovatelů k politickým událostem," charakterizoval Listy Blahoslav Dokoupil, ale hned také dodal, že i když „v podmínkách nastupující normalizace přenášely důraz z politiky na kulturu a její národně záchovnou hodnotu, přesto byly zastaveny hned při prvním mocenském náporu proti opozičním názorům".

Pak nastala normalizace. Už nebylo třeba svádět boj o posuny etické hranice. Ta uvízla na dlouhá léta v nehybném bodě všeobecné demoralizace. Literární noviny nevycházely ani pod svým, ani pod jiným jménem. Poslední číslo Listů spatřilo světlo světa v květnu 1969. Napříště vycházel jen důkladně prověřovaný normalizační tisk. V zahraničí na slavnou éru navázaly exilové Listy vedené Jiřím Pelikánem. V domácím samizdatu „zakázaní" redaktoři sestavili k šedesátinám bývalého šéfredaktora Milana Jungmanna sborníček příspěvků popisujících atmosféru v „jeho" bývalých Literárkách.

 

Po „sametu"

 

Před dvaceti lety, jakoby naráz, z láhve zatuchlé normalizace vystřelil špunt. Znovu a svobodně se začalo hrát o duši tohoto národa. Navzdory devadesátým letům, pro něž se s odstupem vžívá nálepka „divoký kapitalismus", prožívaly Literární noviny své možná nejidyličtější období. Hned první svobodné jaro se staly přílohou Lidových novin (1990-1992), které už krátce před Listopadem vycházely jako samizdat.

Nový šéfredaktor Vladimír Karfík sestavil přátelský kolektiv z literátů, kteří se nezapletli s normalizačním režimem. „Řekl mi, ať si někoho přivedu, takže jsem do Literárek dovedl Vráťu Färbera," líčí dobu, kdy „tam mohlo být zaměstnanců, kolik jsme chtěli," básník a tehdejší redaktor Literních novin Ivan Wernisch. Začalo nejbohémštější období redakce, která od roku 1992 vydávala své noviny samostatně (pod hlavičkou Společnosti pro Literární noviny), ale s penězi na provoz si redaktoři vůbec nemuseli lámat hlavu. Taková to tehdy byla doba. Své periodikum sestavovali s jediným hlediskem - aby texty vyhovovaly zdejším „milcům literatury se vkusem velejemným". V atmosféře divoké privatizace a tunelování státního majetku se v Literárních novinách vytvořila redakční oáza, kde měly všechny zde zaměstnané osobnosti silný poradní hlas a při své práci hleděly na jediné: aby vydané materiály vyhovovaly jejich literární a žurnalistické erudici. Postupně však přicházelo období, které Ivan Wernisch s nadsázkou nazývá „všeobecnou demoralizací". Bohémská atmosféra v Literárkách kulminovala. Když jednou nejserióznější člen redakce, šéfredaktor a kritik Vladimír Karfík, odjel na delší čas do zahraničí, po návratu se opravdu nestačil divit.

Ivan Wernisch se spisovatelem Michalem Ajvazem i zbytkem redakce vytvořili číslo, jehož podobě nemohl šéfredaktor nejprve vůbec uvěřit. Literami z loga Literárek byl v záhlaví vysázen titul „Ptakopysk" i s obrázkem patřičného tvora. „Vladimír se naštval a po nějaký čas dokonce nedocházel do redakce," líčí Ivan Wernisch neuvěřitelně svobodné časy.

Doba však dosedávala do střízlivějších souřadnic a o slovo se hlásily finanční problémy. Tržní systém neměl slitování ani s listem s úctyhodnou tradicí, naráz zralým leda pro tobolku osvíceného mecenáše, kterých se v téhle zemi po čtyřicetiletém komunistickém poryvu ovšem zoufale nedostávalo. V roce 1999 se do situace listu přešlapujícího na místě vložil „zelený aktivista" Jakub Patočka. Mocně jej tehdy podporoval předseda Společnosti pro Literární noviny Ludvík Vaculík. Novinařinu si Patočka předtím vyzkoušel v časopise Sedmá generace, které vydávalo Hnutí Duha, jež založil a vedl.

Záhy se složení redakce zcela obměnilo. „Staří" redaktoři nebyli s novým vedením v žádném směru kompatibilní. Ivan Wernisch dodnes se znechucením vzpomíná na oddělené schůzky nového vedení s různými členy redakce, při kterých se dozvídal, že „on samozřejmě může zůstat dál vést literární rubriku", zatímco jeho kamarádi měli opustit loď. Tyto manipulace, kterými si nové vedení hodlalo zajistit podporu lidí, o které stálo, byly pro nerozborné bohémy z původního uskupení naprosto nepřijatelné. Ivan Wernisch z redakce odešel, stejně jako drtivá většina jeho kolegů. Nastala úplně nová éra.

„Je jasné, že Patočka dělá v současnosti v Literárkách možná někdy kontroverzní, ale právě proto zajímavou a důležitou práci. Ten časopis - anebo alespoň jeho část - myslím v těchto týdnech stojí za to číst. A zaniknout by asi neměl," napsal v jinak značně kritickém článku „Literární noviny: Medienterroristen oder Literatur?" v září 2003 do internetových Britských listů Jan Čulík.

Kontroverzní postupy a vyhrocený žurnalistický styl však zároveň provětrávaly i nejrůznější společenské oblasti, které se na přelomu milénia začaly pěkně po česku zakuklovat do sebe. To přitahovalo do redakce i kvalitní mladé novináře s vyhraněnými názory.

„Faktem je, že v době, kdy jsem do Literárních novin přišel, byla řada lidí na odchodu a v redakci už vše mělo mrtvolné rysy," prohlásil na blogu idnes.cz Patočka letos v březnu. „Mě pozvala aktivnější část redakce, kterou reprezentoval Ludvík Vaculík. Tito lidé se dodnes domnívají, že jsem Literárky zachránil. Já to nemůžu úplně posuzovat, protože nevím, jestli někdo neměl alternativní plán. Kdyby ale noviny pokračovaly v parametrech, které měly, když jsem přišel, s velkou pravděpodobností by zanikly v řádu měsíců."

Redakce za Patočkova vedení po celý čas opravdu s nasazením sháněla peníze, v čemž jí pomáhal její obhájce a zastánce Ludvík Vaculík. Prostředky na vydávání poskytla nakonec hlavně nadace Michaela Kocába, který získal kapitál jako předseda představenstva investičního fondu Trend.

Obsahově byly Literární noviny za Patočky ekologické a levicově zaměřené. Politické a společenské otázky a komentáře jednoznačně převažovaly nad kulturní částí listu. Psali sem ovšem výrazní autoři mladé „polistopadové" generace, byť za malý peníz a v posledních měsících i bez výplaty. V roce 2005 se ovšem tito mladí redaktoři vzbouřili, když se navršily jak finanční problémy redakce, tak přepracovanost zaměstnanců včetně jejich přesvědčení, že šéfredaktor se práci v listu věnuje minimálně nebo jej využívá jako propagační tiskoviny Strany zelených, jíž byl v té době členem a za niž kandidoval do parlamentu. „Ve vypjatých politických okamžicích, jako byly volby do parlamentu v roce 2002, volby do Evropského parlamentu nebo vnitrostranické vyvrcholení bojů, jako byl sjezd, se objevují konkrétní články, které jsou nevyvážené, nebo jsou přímo prostranické," kritizovala Patočkovo vedení recenzentka Literárních novin Libuše Bělunková, která zdůraznila i praktické, zejména finanční potíže, kvůli nimž se „do novin dostávají texty, za které já jako redaktor nemůžu úplně ručit, protože tam prostě nemám co dát, což je ostudné".

Kromě Libuše Bělunkové odešlo tehdy z Literárek jedenáct redaktorů. „Je potřeba radikálně zredukovat počet pracovníků redakce, postavit Literární noviny na externistech, dělat je přísně nestranicky a udělat jakýsi Respekt zleva," prohlásil další výrazný člen redakce Jan Šícha, který v Literárkách vydržel až do dalšího zvratu. Jenomže i přes osobní dary různých přátel z okruhu Společnosti pro Literární noviny nebylo možné dále udržet svou podstatou nekomerční noviny, u nichž stálé snižování státních grantů bezpochyby zapříčinila též politická „nestravitelnost" Patočkova listu. „Samozřejmě jsou tyto noviny závislé na dotacích - podporovalo je hlavně ministerstvo kultury. To však podporu snížilo z půldruha milionu letos na šest set tisíc; tím bohužel anulovalo výhodu Kocábovy nadace," posteskl si v srpnu 2003 v Literárních novinách Ludvík Vaculík, když zároveň apeloval na donátory, aby listu pomohli.

 

Rozhodně je hodné pozoru, že po různých zvratech z prostředí Patočkových Literárek vzešly hned tři nástupnické kulturně-společenské projekty. Před pěti lety to byl dodnes fungující týdeník a později čtrnáctideník A2, v loňském roce to byly brněnské Kulturní noviny a samozřejmě Patočkovo internetové Referendum.

 

Nová nomenklatura?

 

„Šéfredaktor Patočka končí," hlásila na počátku roku 2009 média. Na pár týdnů se majitelem Literárních novin - po Centru pro média a demokracii, které list vydávalo od poloviny roku 2007 - stalo sdružení Právo, solidarita a informace, spojené s bývalým ministrem zemědělství za ČSSD Janem Mládkem. Sociální demokracie zatoužila po levicově orientovaném týdeníku, a byla jej zprvu ochotna i finančně podpořit. Toto nadšení však vedení ČSSD po pár týdnech přešlo a vydavatelská práva přešla na další subjekt.

„Věhlasné Literární noviny v minulých dnech změnily majitele," hlásaly znovu titulky v českém tisku. Novým vlastníkem se stala společnost Litmedia, jejímž hlavním majitelem je Miroslav Pavel. Ten je i předsedou představenstva vydavatelství Vltava-Labe-Press, které vydává známé regionální Deníky. Novým šéfredaktorem Literárek se stal Zbyněk Fiala.

Oba pánové ovšem disponují minulostí, která sama o sobě signalizuje, že zbytky ideálů spojené s vydáváním Literárních novin právě nejspíš končí na smetišti dějin.

 „Z pražské a brněnské redakce odchází celkem patnáct lidí, přičemž v Brně nezůstává vůbec nikdo," sdělil tehdy médiím pražský redaktor Literárních novin Patrik Eichler. „Vadí nám tři věci. Že šéfredaktor Zbyněk Fiala nepředložil žádnou koncepci listu. Dále komunikační problémy mezi námi a Fialou. A hlavně fakt, že Miroslav Pavel, Zbyněk Fiala a jeho spolupracovník Aleš Bluma v minulosti spolupracovali se Státní bezpečností." Vlastnictví Literárních novin se vzhledem k jejich značce a tradici bohužel jen stěží mohlo dostat k paradoxnějším osobám - Fiala například v letech 1999 až 2007 šéfoval časopisu Ekonom.

Redakce i část kulturní obce proti novému majiteli protestovala, ale nebylo jí to nic platné. Stejně jako spisovateli Ludvíku Vaculíkovi, který prohlásil, že „Literárním novinám se konečně dostalo svobody na protest zaniknout". Jak se dalo čekat, zanikla jen původní redakce. Zanedlouho Literárky povzbuzené finanční injekcí vydavatele Miroslava Pavla změnily formát, papír (na lepší) i svůj celkový grafický styl, díky němuž jsou barevné a na rozdíl od těch „Patočkových" tedy alespoň vizuálně přívětivější. Na internetu rovněž obměnily vizáž, jako svůj archiv však nadále uvádějí čísla z doby Patočkova působení (od roku 2004).

Obsahově však dostal titul obvyklou ránu. Jako ostatně vždy, když je lidé, dějiny (či finance) vydrancovali. Komentáře jsou neslané nemastné a většinou též nepříliš obsažné. Ekologické komentáře píše tu senátor za ČSSD Miroslav Krejča, tu šéfredaktor; některé články se nedají učíst. Názor aby v nich člověk pohledal, pokud už tam vůbec nějaký je. I zdánlivě polemické texty jsou obvykle nezáživné a je obtížné udržet čtenářskou pozornost. Postupně se však k redakci přidávají i nové tváře, kterým je morální kredit majitele i vedení listu zjevně šumafuk. Oproti Patočkovu listu jde však o žurnalistiku krajně opatrnickou.Lidé, kteří do současných Literárních novin píší, mi (až na výjimky typu bývalého šéfredaktora Reflexu Petra Bílka) nic neříkají. Možná se někteří z nich časem prosadí, otázkou ovšem je, zda právě v tomto zatím velmi krotkém týdeníku.

„Literární noviny byly reprezentantem nezávislého prostředí. Proměnit je v reklamou živený emitor textů psaných dle jednoho mustru kvaziprofesionálními žurnalisty odporuje jejich tradici," okomentoval jejich stav bývalý pražský redaktor Patrik Eichler.

 

Jaro je tady aneb Současnost

 

Koncem března 2010 se však i v „nových" Literárních novinách objevil proslavený každoroční fejeton Ludvíka Vaculíka „Jaro je tady". „Já za jarní úkaz považuju tyto noviny," píše Vaculík. „Nebudu se vracet k minulosti. Znám i uznávám námitky svých přátel proti tomu, kdo ty noviny dostal do rukou. Myslím si, že jsou to námitky více citové než racionální. Neboť rozum nám praví, že máme pracovat v tom a s tím, co je. Z toho si udělat napínavé téma. I pro mne bylo to, že se tyto noviny dostaly přímo do moci nějaké politické strany, nemilé, výstražné. Ale: noviny může vydávat jen ten, kdo na to má a dá peníze. Nevím, jsou-li u nás vůbec nějaké noviny, které by udrželi jen jejich čtenáři. A je tu ten postulát, že kulturní noviny může dělat i kulturní politická strana, která v tom pozná svou zásluhu a ctnost. Zatím jsem jedinou poruchu viděl v tom, že tu vyšel Paroubkův stranický propagandistický článek. Působilo to odradivě: ač ovšem i ten autor má právo sem psát. Sociálnědemokratický názor na politické a kulturní otázky, existuje-li takový, měl přijmout tu naši historickou hru na diskusi, toleranci a velkoduchou sebekritiku. Zvláště, když chceme mluvit právě k lidem jiného názoru."

Na to se vzápětí ozval vlastním článkem „Komu jsme blízcí?" současný vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel. V úvodu se zatetelil blahem, že „u nich" Vaculík svůj slavný fejeton zveřejnil. Pak se ovšem ihned ohradil proti myšlence, že by Literární noviny měly být v moci sociální demokracie. „Když mne na jaře loňského roku přesvědčoval Jiří Paroubek, abych od sociální demokracie převzal vydávání Literárních novin (které krátce předtím získali od Jakuba Patočky), příliš se mi do toho nechtělo," píše Miroslav Pavel. „Jistě, byly tam nějaké nostalgické vzpomínky. Můj první článek, který jsem jako začínající novinář sepsal, vyšel právě v Literárkách a redaktorem byl A. J. Liehm. Téma poněkud odtažité: Konvergence socialismu a kapitalismu. I když na tehdejší dobu..." podporuje vydavatel svůj kredit jménem redaktora ze slavné éry Literárek konce šedesátých let, o kterém se u nás po jeho emigraci až do listopadu 1989 dlouhá léta nesmělo mluvit. „Emoce v byznysu ovšem nebývají tím nejlepším rádcem. Souhlas jsem nakonec podmínil tím, že Literární noviny nebudou tiskovým orgánem sociální demokracie a že ve společnosti, která je vydává, budu mít majoritu. Jediným smluvním omezením mých většinových práv je, že nemohu titul a ochrannou známku Literárních novin prodat bez souhlasu menšinového akcionáře, kterým je společnost Právo, spravedlnost, informace. A ta je - o tom není pochyb - blízká sociální demokracii," pokračuje Pavel, který dále líčí, že jím vlastněné Literární noviny by měly být „vysoce kvalitní týdeník o kultuře, politice, ekonomice a životním prostředí, který se nebojí klást otázky a občas najít i nějakou odpověď". A znovu se vrací k financím, tedy k otázce, kdo to platí.

„Neříkejte to, prosím, mojí manželce, ale zatím jsem to já. Příjmy z prodeje stačí s bídou na pokrytí nákladů tisku a distribuce, inzertní příjmy jsou skoro nulové. Z tohoto pohledu bude letošek zlomovým rokem. Buď se nám podaří zvýšit počet prodaných výtisků, a následně získat i nějakou inzerci, anebo Literární noviny zůstanou minoritním, nevýznamným titulem, neustále bojujícím o přežití. Udělám vše pro to, aby platila ta první varianta," tvrdí vydavatel.

Historie Literárních novin zajisté nekončí. Momentálně jsou však okolnosti jejich vydávání i jejich obsah nepříliš radostné. Literárky však přežily kdeco. Třeba se dny jejich slávy zase jednou vrátí.

 

Autorka (nar. 1958) je spisovatelka a novinářka MF Dnes.