Jak se daří české literatuře a kultuře v Polsku po roce 1989
Elektronické katalogy knihoven umožňují každému zjistit, jaký je zájem o českou literaturu v době tržního hospodářství: v Polsku vyšlo v letech 1990-2005 nejméně 158 z češtiny přeložených beletrických knih (včetně několika vydání v případě populárních titulů), dvanáct překladů knih esejistických, životopisných a vzpomínkových, dvacet čtyři knížek pro děti a dvacet devět vědeckých i populárně-naučných titulů o české literatuře - celkem 223 bohemistických knížek. Jen zběžný pohled do obsahu náhodně vybraných novin, časopisů a vědeckých publikací zaměřených na kulturu naznačí, že sečtení těchto dílčích publikací by bylo pro jednotlivce úkolem na dlouhé měsíce.
Ona malá knižní sonda přirozeně vede mysl k několika otázkám. Zaprvé: Které české knížky polští čtenáři s takovým nadšením čtou, čili kdo a co z české literatury je v Polsku znám(o)? Zadruhé: Co je kromě literatury z české kultury dobře známé? A nakonec - otázka nejzajímavější: Jaký je důvod takové popularity?
Začalo to Haškem...
Andrzej Stasiuk řekl v rozhovoru pro Host (6/2005): „Na začátku byla četba Švejka. Každá generace od té doby, co dobrý voják Švejk vyšel polsky, začala právě u něj. Někteří skončí u téhle knížky, jiní si nacházejí další cestičky. Putují od Švejka k Hrabalovi..." Vyjádřil to, s čím se každý Čech v Polsku setká - kvintesencí české kultury je pro většinu Poláků Švejkova povaha, způsob jednání a chápání světa. Tato pro Čechy obvykle nepříliš lichotivá interpretace však pro Poláky nepřekrývá silný protiválečný apel Haškova románu - v této zemi lze jen stěží najít rodinu, která by během druhé světové války neztratila někoho z příbuzenstva, a dosud živé jsou stále nevyjasněné katyňské události. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou proto v Polsku neoddiskutovatelnou součástí kánonu světové literatury. A tak není náhodou, že už existují tři překlady - první Pawła Hulky-Laskowského z let 1929-1931, všeobecně chápaný jako kanonický, „klasický" (přestože se stejně všeobecně připouští, že není dokonalý), druhý Józefa Waczkówa z roku 1991, převážně kritizovaný a odmítaný (kvůli přílišné expresivitě, místy až vulgarizaci ve srovnání s předešlým překladem), a třetí Antoniho Kroha z roku 2009, zatím spíše opatrně hodnocený jako odvážný a kompetentní pokus (jak se však zdá, dosti tvrdě narážející na sílu tradice první verze). Vydání obou nových švejkovských překladů se stala literárními událostmi, které na stránkách periodik doprovázely četné komentáře, některé s emocionálními tituly jako „Tak nám zabili dobrého vojáka" nebo „Neosudy nevojáka Švejka". Polští švejkologové vydali také dvě encyklopedie - Antoni Kroh (odvážný třetí překladatel) výpravnou fundovanou publikaci O Švejkovi a o nás (O Szwejku i o nas, 2002) a Leszek Mazan populárně-naučnou Vy mě ještě neznáte! (Wy mnie jeszcze nie znacie!, 2003). Postava Švejka se ve zdánlivě zcela nešvejkovském Polsku dočkala také dvou soch (v jihovýchodních městech Sanok a Przemyśl) a několika hospod (např. U Szwejka ve Varšavě).
...pokračuje Hrabalem...
Dalším kultovním autorem je u našich západoslovanských sousedů bezpochyby Bohumil Hrabal. Už od vydání své první knihy v polštině, v roce 1967, jen čtyři roky po debutu v Československu, si jeho způsob zobrazování světa a styl vyprávění v Polsku našly nadšené obdivovatele, kterých s léty jen přibývalo. Časem se přidal také obdiv k životnímu stylu (či jeho mýtu, samým autorem notně přiživovanému): „[...] ta zpráva utišila veškerý hovor - během krmení holubů se naklonil z okna ortopedického oddělení a vypadl z pátého patra na dvůr - to znělo jako sentence a všichni jsme pochopili, že právě a teprve teď se uzavřela epocha, ne sametovou revolucí, pádem Berlínské zdi, vítězstvím Solidarity, operací Pouštní bouře, ostřelováním Sarajeva, ale tím vaším letem [...] těmi knížkami, které nám jako žádné jiné dovolovaly přežít nejhorší léta [...], prozaici jako Bohumil Hrabal kromě něj samotného nejsou, ani na lékařský předpis..." (P. Huelle: Mercedes Benz, s. 129n). Kromě dlouhé řady knih a četných vydání těch nejpopulárnějších (celkem přes padesát knížek), včetně série „Vybraná díla Bohumila Hrabala", dobře funguje bohatý internetový portál www.hrabal.yoyo.pl a varšavská literární kavárna Něžný barbar (Czuły barbarzyńca); velký zájem vyvolala kniha o Hrabalově životě a (především) smrti Aleksandra Kaczorovského Hra na život. Příběh Bohumila Hrabala (Gra w życie. Opowieść o Bohumilu Hrabalu, 2004). Bezpočet vědeckých prací o Hrabalově tvorbě byl korunován novou interpretací ve spisovatelově vlasti obvykle pomíjených Ostře sledovaných vlaků z pera Jacka Balucha Kain podle Hrabala (Kain według Hrabala, 2007). Velmi zajímavým příkladem recepce je několik knih, které se různým způsobem inspirovaly Hrabalovou tvorbou - otevřeně, jako hold jeho poetice, román Pawła Huelleho Mercedes Benz. Z dopisů Hrabalovi (Mercedes Benz. Z listów do Hrabala, 2001); v Hrabalově stylu psané vzpomínky spisovatelova přítele a překladatele Franciszka A. Bielaszewskiego Tak, pánové, jdu umřít. O Hrabalovi a pivařích (Tak, panowie, idę umrzeć. O Hrabalu i piwoszach, 2003); novela Rafała Szamburského Dobrovolná slohová práce z Bohumila Hrabala (Wypracowanie nadobowiązkowe z Bohumila Hrabala, 2009); a autobiografický román Hrabalova „dvorního" překladatele Andrzeje Czcibora-Piotrowskiego Nenasytné věci (Rzeczy nienasycone,1998), napsaný poetikou podobnou Hrabalově. Příjmení Hrabal je pro čtenáře natolik lákavé, že biografická knížka Moniky Zgustové V rajské zahradě trpkých plodů byla v Polsku vydána pod lapidárním titulem Bohumil Hrabal (2000) a polskou hrabalovskou bibliografii doplnil i překlad postmoderního hrabalovského románu maďarského prozaika Pétera Esterházyho Hrabalova kniha (Księga Hrabala, 2003). Příslovečnou perličkou na dně polské hrabalovské recepce je motiv pádu z okna během krmení holubů. Objevil se totiž v poezii dvou významných polských básníků, ale jeho osud byl řekněme krkolomný - omyl Zbigniewa Herberta v básni „Ostatnie słowa" (Poslední slova), v níž autor přisoudil onu smrt - nomen omen - Miroslavu Holubovi, napravil, znovu v básni, Ryszard Krynicki (podrobněji: K. Kardyni-Pelikánová, Twórczość 4/2006, a M. Lemańczyk, www.ucl.cas.cz/slk/data/2007/sbornik/23.pdf).
...Kunderou...
Třetím pilířem české literatury je samozřejmě Milan Kundera. Na rozdíl od obou už zmíněných autorů je chápán jako představitel typicky intelektuálního proudu krásné literatury, oblíbený a ctěný především humanitně vzdělanými čtenáři. Jeho esej Únos západu, v češtině téměř neznámý, protože velmi těžko dostupný (publikovaný jen v exilovém čtvrtletníku Proměny, 1/1986) je v polštině naopak snadno přístupný (díky značně rozšířenějšímu neoficiálnímu vydávání literatury před rokem 1989, i v desetitisícových nákladech), a tak se stal prakticky povinnou citací jakéhokoli textu o osudech střední Evropy ve dvacátém století a vyvolal řadu souhlasných i polemických reakcí, vydávaných od okamžiku publikace až dosud. Kunderovy povídky, romány, eseje a dramata byly nejprve překládány z češtiny, v posledních letech už výhradně z francouzštiny (včetně těch, které mají své prvotní verze v češtině) - díky tomu je autorova polská bibliografie o něco bohatší než ta česká. Téma vztahu (a protikladu) jedince a Historie (vždy s velkým počátečním písmenem) je chápáno jako typicky kunderovské a vznikla o něm řada filologických, historických, kulturologických a sociologických vědeckých i studentských prací. Polští kunderologové vydali už v roce 1986 sborník prací pod výmluvným názvem Kundera. Osud knihy je příznačný: byla výsledkem dvoudenní „soukromé" konference pořádané v Katovicích a vyšla díky emigrantům v Londýně. Později Jacek Illg publikoval knížku O románech Milana Kundery (W kręgu powieści Milana Kundery, 1992). Internetový portál www.milankundera.webpark.pl nabízí obsáhlou primární i sekundární kunderovskou literaturu.
...Havlem a dalšími
Kultovní trojici Hašek-Hrabal-Kundera svým způsobem doplňuje čtvrtý „mušketýr", Václav Havel. Na rozdíl od literátů slavných díky svému dílu si Havel získal velké sympatie a obdiv jako osobnost, disidentská i prezidentská. Jeho literární tvorba byla a je v Polsku málo známá, zato popularita zůstává stejná jako v počátcích jeho státnické kariéry: „[...] když jsem seděl uprostřed Václavského náměstí, uslyšel jsem odněkud zdola, od Můstku, křik: „Kuuuurrrrrvaaaaa!!! Kde je Havel?! Chci mluvit s Havlem!", a po chvíli jsem uviděl vrávorajícího chlapa v oblečku z plísňové džínoviny. Měl určitě dvacet kilo nadváhy, knír jako Wałęsa a nepochybně byl mým krajanem" - tou historkou ilustruje vřelý vztah Poláků k českému exprezidentovi A. Kaczorowski (Praski elementarz, 2001, s. 11). Polské přesvědčení o výjimečném významu všech čtyř autorů v rámci světové literatury odráží taky vydání zvláštních, monografických čísel obsáhlého prestižního měsíčníku Literatura na Świecie (Hašek: 2/1983, Hrabal: speciální číslo 1989, Kundera: 9/1990, Havel: 8-9/1989).
Popularitě srovnatelné s díly zmíněných autorů se těšil už jen esej Potíže střední Evropy. Anekdota a dějiny Josefa Kroutvora (Europa Środkowa. Anegdota i historia, 1998), který vyvolal nemálo polemik (bránících se zařazení Polska do střední Evropy, pojímané jako území malých států) i přitakávajících ohlasů (jež oceňovaly autorův nadhled).
Náročnější polští čtenáři, kteří věnují poměrně stálý zájem dílům klasiků české literatury dobře známým už před rokem 1989 - zejména Karla Čapka, Jaroslava Seiferta, Oty Pavla - v posledních letech objevili další autory starší generace - především Josefa Škvoreckého a Miroslava Holuba (nejúspěšnějšího českého básníka v Polsku po roce 1989). Mezi polskými filology vyvolaly v posledních letech malý rozruch překlady díla Ladislava Klímy a Jakuba Demla.
Přicházejí Topol a Ouředník
V posledních dvaceti letech se v polských překladech vedle děl autorů starší generace objevilo mnoho knih střední a mladší, ba i nejmladší spisovatelské generace. Počínaje prozaiky a básníky českého samizdatu a exilu - E. Kriseová, I. Klíma, V. Třešňák, O. Filip, I. Wernisch aj., přes postmodernisty - J. Topol, D. Hodrová a M. Ajvaz, autory populární literatury - M. Viewegh, H. Pawlowská, I. Obermannová aj., až po nejmladší literární generaci - J. Rudiš, P. Hůlová aj.
Mezi těmito autory si v Polsku dokázal získat označení „známý spisovatel" jen Jáchym Topol - důkazem budiž úctyhodná, téměř úplná bibliografie jeho díla.
Své renesance se nedávno v Polsku dočkal český esej - kromě příznivě přijaté antologie starší esejistiky Hrabal, Kundera, Havel. Antologie českého eseje (Hrabal, Kundera, Havel. Antologia czeskiego eseju, 2001) způsobil intelektuální rozruch esej Patrika Ouředníka Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku (Europeana. Zwięzła historia XX wieku, 2004).
Od Krtečka k Ostře sledovaným vlakům, inscenacím Příběhů obyčejného šílenství a vyprodaným koncertům Nohavici
Dá se říci, že polský národ přivykal a přivyká české kultuře od nejútlejšího dětství - české animované večerníčky totiž patří v Polsku ke klíčovým symbolům dětství. Velmi dobře stále zůstávají v paměti filmy takzvané československé nové vlny, v čele s Ostře sledovanými vlaky. Obě dekády přelomu tisíciletí pak zejména zásluhou nadšeně přijatých filmů Kolja, Knoflíkáři, Samotáři, Otesánek, Rok ďábla, Želary, Český sen, Příběhy obyčejného šílenství a Obsluhoval jsem anglického krále zastínily význam populárního polského obratu „czeski film" (český film), který označuje situace, kdy „nikdo nic neví" (podle stejnojmenné české komedie omylů Josefa Macha z roku 1947). V posledních letech se česká kinematografie řadí k nejúspěšnějším zahraničním kinematografiím - každoročně má v polských kinech premiéru tři až pět nových českých filmů a několik dalších je reprízováno, většina filmových festivalů velmi aktivně usiluje o účast českých filmařů a filmů a stále známější je festival zaměřený především na české a polské filmy, Kino na Granicy - Kino na hranici (www.kinonagranicy.pl).
Vedle neslábnoucí dobré pozice Drdových Hrátek s čertem se na polských scénách v nedávné době prosadili Bohumil Hrabal - s inscenacemi jeho nejznámějších děl, ale také povídky „Autíčko", a Petr Zelenka - s několika inscenacemi, včetně nejúspěšnějších Příběhů obyčejného šílenství. Nabídku divadel doplnily dvě antologie divadelních her autorů J. Dienstbiera, D. Drábka, V. Havla, L. Jungmannové, P. Kohouta, S. Königgratze, L. Lagronové, P. Landovského, A. Nellis, P. Zelenky.
Z českých hudebníků je nejúspěšnější Jaromír Nohavica (působící na své polské fanoušky natolik pozitivním a motivujícím dojmem, že se řada z nich - přestože Nohavica mluví dobře polsky - začala učit česky, aby lépe rozuměla jeho textům), známé a ceněné jsou taky Radúza a Iva Bittová.
„Dobré, protože české" - to je reklama!
Nejkurióznějším doplněním recepce české literatury a kultury v Polsku je popularita českých elementů v reklamě. Pivo „Tyskie" platilo několik měsíců v hlavních vysílacích časech reklamu, v níž český pivař ocení chuť piva „Tyskie" a na důkaz blízkosti a spřízněnosti obou národů (a tedy i chuti jejich pivařů) řekne česky: „Moje babička pochází z Chrzanowa"; přestože reklama byla vysílána už před několika lety, dodnes každý Polák dokáže tuto větu říct. Banka ING Bank Śląski vysílala dokonce celou reklamu v češtině - a šot okamžitě všichni znali. Mobilní operátor Era zase využil fonetické podobnosti slov „Czech" a „trzech", aby zákazníkům sdělil, že ještě lepší než výlet do Čech je telefonování zdarma „do trzech" (tj. třem známým). Přehled českého filmu v Poznani organizátoři nazvali „Dobre, bo czeskie" (Dobré, protože české)... a to jsou jen ty „nejlepší české" příklady využití českého jazyka a kultury v polské reklamě.
Devadesátá léta - česká dekáda v Polsku
Bohemista a bývalý velvyslanec Polska v Československu a České republice Jacek Baluch nazval devadesátá léta dvacátého století „českou dekádou" v polské literatuře. České literatuře, filmu a kultuře vůbec se v Polsku skutečně daří velice dobře. K. Kardyni-Pelikánová, znalkyně polské i české kultury, vysvětluje popularitu české kultury v Polsku odlišností vývoje polské kultury (ve dvou nespojitých liniích, šlechtické a plebejské) a české kultury (v jedné mnohovrstevnaté linii vzniklé původně z nižších, ale intelektuálně stále ambicióznějších vrstev) - poválečný polský národ, jehož sociální skladba byla válkou zásadně změněna, našel v české literatuře to, co v jeho vlastní národní literatuře chybělo a co si v průběhu posledních desetiletí sám postupně vytváří (Porównania 6/2009, s. 107-120).
Autorka (*1973) je bohemistka a polonistka, působí na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani.
