Co dnes zbývá z undergroundového protestu?
Ten článek tehdy nebyl pravděpodobně nikomu k ničemu. Mimo jiné trpěl, stejně jako předchozí odstavec a většina textů s touto tematikou, vzájemnou kontaminací různých výkladů slova underground do jednoho vágního hroznu vzájemně jen částečně kompatibilních významů. To je zvlášť záludné, a to jak pro autora, tak pro čtenáře: text o něčem zůstane zcela bez užitku, beznadějně zbaven sdělnosti nesplnitelným předpokladem přesného vhledu do struktury onoho propletence konotací, a text o ničem, spoléhaje na matoucí sílu téhož nesplnitelného předpokladu, může dlouho neodhalen pokračovat v mlácení prázdné slámy. Nevím, zda se mi tentokrát podaří manévr mezi Skyllou jednoho a Charybdou druhého, pokusím se o to poctivě.
Tenkrát na Západě
Underground je slovo. Slovo přejaté - znamená třeba: metro, důl, sklep nebo nezákonnou činnost. Slovo nadužívané i zneužívané, opředené mýty, emocemi, odkazující na plytké módní trendy i tvrdě placené životní postoje, glorifikované i zatracované (obojí zpravidla nezaslouženě), pro někoho slovo zbytečné, pro někoho slovo Boží, ale stále „jen" slovo. Zní to samozřejmě, ale právě proto je třeba tuto banální skutečnost hned na úvod zdůraznit. Je snadné na to zapomenout, deset vykřičníků.
Zásadně se odlišuje vnímání undergroundu u nás a ve světě. Světový (resp. především západní) underground bývá pociťován jako poměrně široká oblast zahrnující pestrou paletu jevů různé hodnoty a závažnosti. Například kriminální a drogovou scénu, tetování, softwarové pirátství (warez) a hackerskou scénu, aktivity sexuálních subkultur vyznávajících tzv. alternative lifestyles (jako různé formy sado-masochismu, polyamorie aj.), činnost radikálních politických uskupení, rasových či náboženských komunit, subkultury příznivců extrémních sportů, fotbalových hooligans, některé podoby pornografie a mnoho dalšího.
Součástí undergroundu v tomto pojetí jsou i obdobně rozmanité umělecké projevy, přičemž není zcela jasné, kde je hranice mezi „praxí" a „uměleckou reflexí" - například vizuální prvky původem z oblasti tetování mají stylotvorný vliv na některé segmenty grafické tvorby, pouliční gangy vytvářejí vlastní hudební scénu atd. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že tvůrci považovaní za undergroundové jsou automaticky příslušníky různých obskurních subkultur nebo je reflektují - opak je pravdou u mnoha klíčových osobností. Nicméně ony „přechodové jevy", bez ohledu na své někdy diskutabilní umělecké kvality, mají význam tmelu, který drží celý pojem underground jakžtakž pohromadě.
Slovo underground je tu tedy v roli zastřešujícího termínu - zvnějšku ukazuje na nespojitou a proměnlivou strukturu a podle kritérií nikoli exaktně definovaných, spíš intuitivně tušených (jako menšinovost, kontrakulturní prvky, schopnost vytvářet „cult following") ji popisuje: toto je undergroundové, nebo spíš, toto by mohlo být undergroundové. Jistě, existují definice, programy, pamflety a manifesty, ale pro jejich mnohost a rozdílnost považuji za zbytečné je rozpitvávat - i ony jsou ve své pestrosti součástí „scény" a platí o nich výše řečené. Ve zkratce - underground rovná se potenciál.
Tenkrát na Východě
Zaměřme se ale na underground tuzemský. V českých podmínkách má ten nesnadno uchopitelný termín jiný, zřetelně užší výklad. Jde takřka výhradně o underground umělecký, s určitými historicko-politickými souvislostmi, které rozsah dále zužují a oklešťují až na zcela konkrétní výčet několika mála jedinců (především z literárních a hudebních kruhů), kteří jsou pod příslušnou kolonkou „undergroundoví autoři" uváděni v čítankách, dějepisných učebnicích a encyklopediích. Kromě toho je tu o něco širší okruh jejich přátel, příbuzných, obdivovatelů a následovníků jejich odkazu, kteří se s undergroundem identifikují a sami se k němu hlásí.
Tuzemský underground je tedy relativně homogenním a přehledným hnutím. Definuje se zevnitř („my jsme ti undergroundoví") a má k dispozici i příslušné programové texty vlastní provenience, kterých je jen pár, takže lze s přijatelným rizikem vybrat nejvýznamnější. Takovým dokumentem je Zpráva o třetím českém hudebním obrození Ivana Martina Jirouse, prvořadé autority českého undergroundu, dnes respektovaného básníka, figurujícího ve zmíněných čítankách.
V tomto mimořádném textu z roku 1975 autor mapuje dobovou undergroundovou hudební scénu a zároveň poskytuje vhled do odpovídajícího ideového backgroundu. V závěrečné kapitole nejdřív nastiňuje obecné programové zásady: „Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení. [...] Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu." Vzápětí tyto zásady aplikuje nebo spíše adaptuje na domácí podmínky: „Cílem undergroundu na Západě je přímo destrukce establishmentu. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče. Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nedá nic dělat, a ukáže jim, že se toho dá udělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro druhé."
Tuto část považuji za zásadní. Jakkoli může na první pohled působit jako změkčení původních radikálních tezí, ukazuje, že si Jirous byl už před pětatřiceti lety, během formování českého undergroundového hnutí, vědom zásadního nedostatku jeho ideového rámce - negativity - a pokusil se ho naplnit pozitivním obsahem s mravním akcentem. Byl to pokus úspěšný; nezastupitelná práce, kterou český underground vykonal, je toho důkazem. Z dnešního pohledu nebyl snad zcela důsledný: „oficiální komunikační kanály" jsou zavrženíhodné prostě proto, že jsou oficiální, „společenské ocenění a hierarchie hodnot" jsou automaticky špatné už proto, že „jimi vládne establishment", atd. Je ale třeba mít na paměti, že jde o text šitý na míru speciální situaci a úzké skupině lidí. V tom to nejspíš udělal bolševik jednodušší: když vás někdo mlátí a zavírá, nepotřebujete sáhodlouhé precizní rozbory, abyste ospravedlnili své negativní vymezení se vůči němu.
Co dál?
Dnes je to složitější. Jsme v pozici Západu? Má význam budovat druhou nebo patnáctou kulturu, či snad lépe přistoupit přímo k destrukci establishmentu? Underground, resp. přihlášení se k němu, nezaručuje žádný obsah. Neříká „co", dokonce neříká ani „proč", ani „jak", říká jen „kde": pod zemí. I to je informace relativní. Cítím-li svou pozici jako under-ground, musím ji vztáhnout k nějakému groundu - pravděpodobně čemusi majoritnímu, mainstreamovému, mně coby příslušníku undergroundu odpornému, čemusi, co doufám svou podvratnou činností destruovat. Gruntem undergroundu je establishment, bez něho zbývá jen nezacílená negace.
Establishmentem může být ovšem leccos, nezřídka se součástí establishmentu stávají kusy někdejšího undergroundu, celkem vzato dialekticky. (To se ostatně děje i ve výše zmíněném širším modelu undergroundu ve světovém kontextu - příklad za všechny: kdysi velmi undergroundové využití pornografických postupů ve výtvarných dílech je dnes málem imperativem a vyučuje se na vysokých uměleckých školách.) Chudák underground má dvě schizofrenní možnosti:
1. Buď může freneticky přeorientovávat vektor své negace i za cenu možných bratrovražedných až sebevražedných konfliktů, snažit se podvracet stávající establishment, a pak ten další, a pak zase další - snad přibližně v intencích maoismu (bouřit se, bouřit se, bouřit se, vzpoura je vždycky oprávněná; sluší se poznamenat, že tuto maoistickou tezi u nás zpopularizoval čítankový undergroundový autor Egon Bondy; z žijících matadorů se k radikálně levicovým pozicím hlásí Milan Kozelka, který sice při slově underground prská na všechny strany, ale stejně o něm všichni píší jako o jeho příslušníkovi, i když v čítance jsem ho prozatím ještě neviděl). Zde hrozí reálné nebezpečí, že odpor bude mělký a výsledky chabé, poněvadž většinu energie zhltne „sledování trendů".
2. Nebo se underground může pokusit o trvalejší formování své rezistence, o budování určité, řekněme, stabilní pozice, kontinuity či tradice, druhé kultury, chcete-li, v přibližně v intencích zmíněného Jirousova apelu z roku 1975. Tak to vidí Jaroslav Erik Frič (i jeho jsem v jakémsi slovníku v souvislosti s undergroundem zaznamenal), cituji z jeho blogu: „Je-li společnost taková, jaká je, [underground] vždy zůstane na jejím okraji (který ovšem již mnohokrát byl jejím duchovním středem), u nad ránem doutnajícího ohně, hrstka zoufalců, vyprávějících si příběhy a úzkostlivě pohlížejících k neviditelným podstatám opravdového života, života i svého, prodchnutého duchem vzájemnosti, respektu a lásky." (Osobní undergroundová poznámka: Eriku, kurva drát, víš, jak tě mám rád, ale tos myslel vážně? Hrstka zoufalců u ohníčku! To je to opravdu tak zlý? V tom případě fakt líp se na to vysrat, prodchnuti duchem vzájemnosti, respektu a lásky.)
Riziko této cesty je patrné: zapouzdření, sklon stát se skanzenem, zkamenělinou v inverzní podobě obsahující znaky už neexistujícího establishmentu, neživotným obtiskem velmi užitečným pro historiky.
Frič ve stejném blogovém textu, který je vlastně reakcí na otázku: Co je underground?, upřesňuje: „Rozuměl bych spíše otázce: Kdo je... Je to velmi osobní věc, a velmi osobně ručená, a placená. Pro mne je příslušnost k nějakému (dnes velmi malému) společenství, kterému se uvyklo říkat underground, protilehlou stranou příslušnosti k těm, ,jejichž bohem břicho jest‘, opositem postojů reprezentovaných obecně ctěnými pseudohodnotami peněz a moci, obecně ctěné ,zábavy‘ televizních stanic, postojů obecně neduchovního principu vedení škol, včetně universit, obecně rozvrácených pokrevních rodin, které ustupují rodinám nepokrevním. Underground jednoduše je, a byl vždy, opositem vůči establishmentu, frázím ,obecných rčení‘, proti všemu duchovně a tupě zaběhlému, užitkovému, pokleslému na kupecké počty duchovního nihil." V nedávném textu pro server polipet.cz pak Frič říká zcela lapidárně: „Pro mne se dnes všichni jeho [undergroundu] ,reprezentanti‘ vejdou do jedné větší hospody, jako tomu bylo loni v říjnu v Praze na ,Československém večeru‘. Ale těch obyvatelů podzemí je víc, často nejsou vůbec vidět, osamocení tu a tam, ale ještě žijí."
Tím potvrzuje výše zmíněné okleštění undergroundu na několik jednotlivců - skoro samí čítankoví autoři samozřejmě, a pár osamocených a rozptýlených příznivců... Na jedné straně obraz zkázy, na druhé straně obraz, o který jako by se usilovalo: hleďte, jací jsme ubožáci, kam nás to ten establishment zahnal, a my se tam držíme - to jsme dobří, že? Dochází k paradoxní situaci: underground si takto vytvořil svoji vlastní kanonickou linii, oficiální podobu, svůj vlastní uvnitř sebe stabilizovaný establishment.
Když jsem se v šestnácti letech s českým undergroundem seznamoval a chrlil na něj ódy do internetového zinu, představoval pro mě fascinující záležitost. Byl tu étos protestu (což je potřebná ingredience vždycky, ale v šestnácti absolutní životní nutnost). Zároveň poskytoval jakési vědomí kontinuity - velmi vzácné spojení. Do třetice, samonosná nízkoprahová do-it-yourself scéna inspirovala k vlastní aktivitě, vše bylo zalito magickou atmosférou, kdy se všechno zdálo být možné. S klidným svědomím můžu prohlásit, že kontakt s undergroundem měl pro mě formující a naprosto zásadní význam.
To byla devadesátá léta, doba punku, squattů, rave parties. Může sehrát underground podobně důležitou roli pro teenagera roku 2010? Obávám se, že těžko. To slovo už prostě moc smrdí těmi zoufalci u dohasínajících ohníčků. Ideologicky se tuzemský underground drží zaběhnutých vzorců a prezentuje se posledních dvacet let také obdobně. Přirozené směřování klíčové hudební osobnosti, Milana Hlavsy, k elektronické hudbě bylo přerušeno jeho předčasnou smrtí v roce 2001, velká část undergroundové a post-undergroundové hudební scény je ultrakonzervativní a těží více nebo méně z jeho stylotvorného odkazu, aniž by jej však výrazněji rozvíjela či překračovala. Neznamená to, že by se u nás nic nedělo, ale slovo underground coby termín stále pevně vězí někde mezi disidenty, básníky a rockery roku 1980, což jeho světovější výklad do značné míry blokuje.
Možná že jsme součástí Západu, ale na Západě je například velmi silná asociace mezi slovy „hip-hop" a „underground". To si u nás těžko představit - mladí hiphopeři rozhodně nebudou chtít být spojováni s „androšem", natož aby se pokoušeli o nějaké kontakty - proč by to dělali? Nemůžou ty fotry vystát! Což je ostatně často vzájemné. Pro anarchisty je underground platformou příliš spjatou s katolicismem, pro hardcore a elektronickou scénu zase partou příliš pivně břichatou a málo ostrou, a takto bychom mohli pokračovat... Jistě by se našly jednotlivé protipříklady, ty ale celkovou tendenci nezmění: underground v českém slova smyslu nemá už inspirující jiskru, schopnou roznítit ať požár, ať vatru. Podobá se opravdu nejspíš té hromádce dodoutnávajících uhlíků z blogu J. E. Friče. Velmi mě nejdřív ten obraz rozlítil, ale dobře to vlastně Erik svou intuicí básníka vystihl...
Doba krásná a hrozná
Sahám po telefonu a na několikátý pokus se dovolám poslednímu, taky pohříchu čítankovému autorovi, Pavlu Zajíčkovi. Kladu jednoduchou otázku: Cítíš se součástí undergroundu? Odpovídá asi takto: „Necítím se součástí ničeho. Házet mě tam je jak házet mě do vařící vody a snažit se popátý něco vyvařit. Byla nějaká doba, krásná, hrozná, nezapamatovatelná, co s tím? Dnes je to nic. Podzemí může být jedině osobní věc každýho člověka, jinak nic."
Osobně je mi tento přístup nejbližší, a v současné době jedině použitelný - underground mimo aktivismus, mimo moralizovaní, mimo konformizující diktaturu jakkoli velkého (nebo malého!) davu. Jako zcela soukromá, osobní (a tím i sebestředná, proč ne) katabáze. Nejde, myslím, chtít víc.
Autor (*1981) je skladatel a hudebník.
